Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 7. kapitola

03.07.2015 (09:15) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 2× • zobrazeno 2336×

7. Kapitola

Bella

Volturiovi jsem viděla jako svou jedinou a poslední možnost.

Smutné, že? Ba přímo žalostné, ale co jiného jsem v dané situaci měla dělat?

Vyskočila jsem z okna a běžela odtamtud, co nejdál to šlo. Kupodivu se mě nikdo ani nesnažil zadržet, ale to nejspíš bylo proto, že právě byli až příliš zaujatí několika hadičkami a rozbitými nádobami, které jsem před svým odchodem vypojila. 

Běžela jsem a běžela. Na nic jiného jsem už ani nemyslela. Zkrátka jsem chtěla být co nejdál odtamtud…

Vzít to do Itálie pěšky asi nebyl právě nejrychlejší způsob, ale byl jediný, který pro mě připadal v úvahu.

Tihle Cullenovi peníze nehromadili. Neměli k tomu důvod. Cokoliv chtěli, to si prostě vzali. Byla to pro ně naprostá samozřejmost, a pokud je pravda to o zrcadlovém světě, tak ti Volturiovi nebudou tak zlí a špatní jako u nás.

Alespoň v to doufám. Opravdu moc v to doufám…

Už z dálky jsem zahlédla kamenné hradby Volterry, které oddělovaly onu všude přítomnou zeleň od města za nimi.

Slunce tu pálilo jako ještě nikdy předtím a sluneční paprsky se mi odrážely v diamantových částečkách na kůži. Vytvářely mi tak naprosto dokonalou a zářivou auru, což by za normálních okolností bylo super, ale tohle zkrátka nejsou normální okolnosti.

Musela jsem to nějak zakrýt a schovat se…

Měla jsem vskutku veliké štěstí, že na jedné šňůře na prádlo jsem nalezla hnedle několik napůl suchých prostěradel.

Vím, že krást se nemá, ale nebylo zbytí…

Sebrala jsem je a schovala se s nimi za roh, aby mě nikdo neviděl. Nevěděla jsem ani pořádně, co dělám, když jsem trhala kusy látky anebo je naopak na různých koncích svazovala a utahovala k sobě, ale nakonec jsem si vyrobila něco, co bylo velice podobné sálí, jaké nosí muslimské ženy. Akorát že v bílé variantě.

Bylo to jen ryze bezpečnostní opatření, ale i tak se mi má práce celkem zamlouvala. Na tu rychlost, s jakou jsem to vytvářela, to celkem ušlo…

Takto zakrytá jsem se připojila k hlavnímu proudu lidí, jež mířili na náměstí.

Vypadalo to tu téměř stejně jako u nás, ale jedna změna tu nakonec přeci jen byla. Uprostřed náměstí se totiž nacházela obrovská a špičatá bílá věž, která sahala bezmála do oblak. 

Slonovinová věž? Jako vážně? Proboha, jak tohle vysvětlují lidem? Nechápala jsem to, ale bylo jasné, že pokud v tomhle má někdo prsty, jsou to právě Volturiovi.

Přistoupila jsem k něčemu, co vypadalo jako vchod dovnitř téhle obludnosti a zaklepala.

Poměrně dlouhou chvíli se nic nedělo, ale nakonec se dveře otevřely. Neviděla jsem nikoho, kdo by je otevřel, ale i přesto jsem do nich vstoupila. Neměla jsem totiž co ztratit. Tohle byla takříkajíc má poslední šance.

Ocitla jsem se v tmavé místnosti, ve které to prazvláštně vonělo. Byla jsem zvyklá na pach krve a zatuchlosti, ale tady to vonělo jako v nějaké parfumerii. Nebýt toho, že se přede mnou náhle zjevila drobná postava Jane Volturiové s pochodní v ruce, pravděpodobně bych se začala domnívat, že jsem na špatném místě.

„Cullenová,“ zasyčela nenávistně. „Co tady, u všech božích tvorečků, děláš?“

U všech božích tvorečků? Co to má sakra znamenat?

„Jdu za Arem,“ oznámila jsem jí prostě a odmítala se s ní dále vybavovat.

„Doufám, že přicházíš v míru.“

„Jistě.“ Přikývla jsem rozpačitě.

„Budiž, tak buď vítána,“ prohlásila zvesela a její tvář se náhle rozzářila.

Dokonce se zdálo, že jí chybí velmi málo, aby mě samou radostí objala. Při té představě jsem se otřásla odporem a těžko říci, co by se stalo, kdyby to skutečně udělala.

***

Na základě pokynutí její ruky jsem ji následovala napříč osvětlenými chodbami po točitém schodišti vzhůru. Všude bylo tak bílo, až jsem myslela, že se mi z toho udělají mžitky před očima, protože to byla až příliš velká záře. Téměř mě to oslnilo.

To však nebylo vůbec nic v porovnání s tím, co mě čekalo nahoře. Ve špičce té věže se totiž nacházela kruhová zlatá místnost se spoustou otevřených oken. Na zlatých trůnech seděli Aro, Caius a Marcus. Od jejich bledých tváří se odrážely sluneční paprsky jako od nějaké disko koule.

Na stěnách se nacházely zvířecí motivy a ty doplňovaly živé rostliny, které jakoby tvořily slavobránu, nad hlavami velké trojky. Měli tam i několik zlatých klecí a v nich živé ptactvo.

Celé to bylo strašně zvláštní a taky nepochopitelné, ale když jsem pak ještě zahlédla Aleca, jak sedí v koutě a jemně brnká na harfu, bylo toho na mě už moc.

Jane se chopila malého košíčku plného čerstvých květin a začala je rozhazovat všude okolo. Skoro jako by mi jimi dláždila cestu až k Arovi.

„Mír a láska v duši,“ pozdravil mě Aro v bělostném rouše, když jsem k němu došla po okvětních plátcích žlutých růží.

Mír a láska v duši? To je tak… No, vlastně ani nemám slov.

„Přišla jsem vás požádat o pomoc,“ vysoukala jsem ze sebe rozpačitě, protože jsem z celého toho prostředí byla úplně rozhozená.

„My vždy pomáháme bližnímu svému. Činí nám to nesmírné potěšení a blaho duše je přeci to hlavní,“ zatetelil se.

„Ehm, jasně,“ zamumlala jsem a pokusila se osmělit, abych mohla přejít rovnou k věci. „Mám trochu problémy se svou rodinou a tak mě napadlo, jestli byste mi…“

„Tvá rodina nám činí starosti již delší dobu. Pokoušeli jsme se je mnohokrát přimět, aby se vydali cestou nenásilí, ale veškeré naše snahy selhaly,“ přerušil mě Marcus.

„To si snad děláte legraci, ne?“ rozčilovala jsem se, a ačkoli jsem nic sprostého neřekla, stejně to celé znělo jako urážka.

„Nemrač se, sestro. Zkazíš si auru,“ nabádal mě snad už totálně sjetej Caius s věnečkem z fialek ve vlasech.

„Ale já potřebuji vaši pomoc,“ naléhala jsem na ně.

„Tak tedy uspořádáme protest,“ navrhl Aro ve snaze mi vyhovět.

„Ano, správně. Zahájíme masivní letákovou kampaň, pomocí níž jim vyjádříme svůj nesouhlas s jejich počínáním,“ nadchnul se pro jeho návrh Caius.

„To by nezabralo, ani kdybyste je jimi mlátili po hlavě,“ rozčilovala jsem se.

„Náhodou, letáky vždycky zaberou,“ trval si na svém Aro.

„To si fakt děláte srandu? Vždyť jste Volturiovi,“ nevydržela jsem to už.

„Nenásilný přístup je ale vždy lepší,“ prohlásil Marcus a zjevně souhlasil s těmi dvěma.

„No, to je vidět,“ poznamenala jsem udiveně. „Vám evidentně moc prospívá…“

Mimochodem, víte, že jste magoři, že jo? chtělo se mi jim ještě říci, ale ovládla jsem se.

Šeredně jsem se spletla, pokud jsem se byť jen na chvíli domnívala, že by mi tahle vysmátá banda upírů mohla pomoci. Vypadalo to totiž tak, že když jsou tady Cullenovi ti zlí, tak Volturiovi jsou opravdu ti hodní. V tom se má předchozí logická úvaha nemýlila, jenže jsem netušila, jak moc extrémně hodní vlastně jsou.

Jeví se mi jako ekvivalent našich hipíků, co se sjíždí travičkou a sem tam někomu polijí kožich červenou barvou pod heslem kožešina je vražda.

S ničím větším by mi, ale zdá se, pomoci nedokázali, protože letáčky byly to nejradikálnější, co zvládli udělat.

„Tohle nemá cenu.“ Povzdechla jsem si nakonec. „Vy hipízáci jste mi beztak naprosto k ničemu.“

„Tak tedy sbohem, sestro, a pamatuj. Čiň jiným to, co chceš, aby činili oni tobě,“ připomenul mi Caius.

„Jděte se bodnout!“ zavrčela jsem podrážděně a hlasitě za sebou práskla dveřmi.

***

Bylo to k ničemu. Celá tahle hurá akce s Volterrou byla na nic, připustila jsem si konečně.

Upnula jsem se k tomu jako ke své poslední naději na svou záchranu, ale nevyšlo to a jediné, co teď můžu udělat, je vrátit se do toho domu hrůzy. Zůstat na blízku zrcadlu a doufat, že se se mnou jednoho dne ta druhá Bella rozhodne zase vyměnit. Nebo se taky můžu smířit s tím, že už se k sobě domů nikdy nevrátím a zůstanu v tomhle světě už navždy.

Uvězněná, samotná a ztracená… Fakt nevím co si vybrat...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 7. kapitola: