Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 3. kapitola

17.10.2014 (15:00) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 4× • zobrazeno 3230×

3. kapitola

Bella

Instinktivně se k němu rozběhla, abych ho mohla obejmout. Potřebovala jsem jeho útěchu, ale bohužel jsem si nevšimla jeho krutých rudých očí, které na mě shlížely spíše s odporem než s láskou.

Jeho chodidlo tvrdě dopadlo na mé břicho a já odlétla dobrých pár metrů do zadu, kde jsem se zhroutila u kamenné stěny.

Nemohla jsem uvěřit, že do mě právě kopnul…

Začala jsem se opatrně sbírat z podlahy. Byla jsem v pořádku, ale bála jsem se udělat jakýkoliv prudší pohyb, abych Edwarda nevyprovokovala k dalšímu útoku na mou osobu.

Naprosto nechápu, proč něco takového udělal…

Byla jsem opravdu hodně zmatená, ale když jsem se tak na Edwarda dívala, zjistila jsem, že je něco jinak. Hodně jinak. Jeho držení těla, tvrdý výraz a rudé oči. Nikdy jsem neviděla Edwarda s rudýma očima, dokonce ani poté, co pil mou krev. Ať už na tom improvizovaném porodním sále ve vile nebo v baletním studiu. Bylo to děsivé…

Opatrně jsem se postavila a pohlédla na něj s očima plnýma obav ani ne tak o sebe jako o něj.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho, ale on tam jen stál a díval se na mě tím děsivým pohledem, který k němu vůbec nepasoval.

„Edwarde, proč jsi mě kopnul?“ přinutila jsem otázat, přestože jsem ve skrytu duše stále nedokázala zpracovat fakt, že do mě prostě jen tak kopnul.

Přistoupil ke mně naší přirozenou rychlostí a v jeho pohybech bylo cosi dravčího. Takhle se nechoval ani na lovu a už vůbec ke mně. Vztáhl ruku k mé tváři a já měla sto chutí před ním utéct.

Zavřela jsem oči v očekávání další rány, ale on mě místo toho jen pohladil po tváři a přidržel si mou tvář dostatečně blízko u té své. Zřejmě čekal, až otevřu oči. Učinila jsem tak, ale trvalo to, než jsem se k tomu odhodlala.

„Ach, Isabello. Kdy už konečně pochopíš, že jsi moje. Patříš mi, nikdo na tom nic nezmění a já se k tobě můžu chovat, jak uznám za vhodné. A teď to tu laskavě ukliď. Je tu bordel.“ Popleskal mě po tváři jako neposlušné dítě a poté se ode mě odvrátil.

Zírala jsem za ním, jak odchází, a div mi nespadla údivem brada kamsi k protinožcům, ale ovládla jsem se. Kvůli snaze uklidnit se, jsem se několikrát zhluboka nadechla a vydechla. K ničemu to sice nebylo, ale ta absurdnost mého počínání mě dohnala k tomu, abych se kolem sebe pořádně rozhlédla.

Ano, byl to bezesporu náš dům, ale místo bílé barvy na stěnách ji pokrývala černá a místo prosklených stěn byla kouřová okna, jaké mívají limuzíny. Všechno tu bylo zvláštně tmavé, pochmurné, tísnivé a především děsivé. Nijak tomu ani nepomohlo mrtvé tělo Mika Newtona uprostřed místnosti a krvavé cákance všude okolo.

„Tak jo, já… Asi to teda uklidím, no,“ povzdechla jsem si a poklekla k mrtvému tělu.

„Promiň, Miku,“ šeptla jsem, zatímco jsem jeho mrtvé tělo trhala na kusy holýma rukama.

Nejprve jsem odtrhla ruce, poté nohy a hlavu, až mi zbylo pouze zubožené torzo. Prsty jsem nahmatala střed hrudního koše, s odporem vnořila prsty mezi žebra a roztrhla jeho hrudní koš vejpůl. Snažila jsem si moc nepřiznávat, že Mika znám, koneckonců tenhle pankáč není jako ten, se kterým jsem chodila do školy, ale stejně. Kdybych nebyla upír, pravděpodobně bych se pozvracela, teda hned, jak bych se probrala z bezvědomí, protože by mě pach vší té krve zchvátil. Takhle jsem měla spíše opačné pocity, div mi totiž netekly sliny, ale držela jsem se.

Já přeci nemám za potřebí olizovat krev ze stěn, tedy to jsem si snažila namluvit, ale pravda byla, že mi hrdlo hořelo jako ještě nikdy předtím. Také je to vůbec poprvé, co jsem se ocitla tak blízko krve, která nebyla schovaná v žilách a tepnách. Vyházela jsem všechny kusy Mikova těla dolů z okna a vzápětí skočila za nimi.

Ze dřeva jsem učinila menší hranici a poskládala na ni jeho zkrvavené kusy. Později ji zapálím, ale teď ještě zbývá uklidit ten pokoj.

Vyskočila jsem zpět do místnosti, z koupelny vzala hadr a kýbl s vodou, do které jsem přimíchala tolik čistících prostředků, že by to člověku rozežralo kůži na rukách, a super rychle pokoj vycídila.

Posléze jsem umyla i své uklizecí nástroje a ve chvíli, kdy jsem skončila, jsem ucítila zápach spáleného masa.

Že by Esmé zase něco připálila?

Šla jsem za pachem a začínalo mi pomalu docházet, že tu hromadu tělesných ostatků už mezitím někdo zapálil.

Vykoukla jsem z okna a spatřila zbytek své rodiny. Byli tam všichni kromě Edwarda. Stáli u ohně a sledovali plápolající plameny olizující již seškvařené maso. Hýřili u toho vtipy a malá Renesmé si dokonce opékala marshmellows.

Pro mě byla ta podívaná hrozná, ale je očividně moc bavila. Vypadají stejně, ale jejich oči jsou také rudé. Jak je to vůbec možné, vždyť ještě před chvílí bylo vše normální. Dům i má rodina, co se změnilo?

To zrcadlo! Věšela jsem to zrcadlo a to bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že se děje něco divného…

Nečekala jsem na další myšlenku. Bezhlavě jsem se rozběhla do chodby, ve které jsem zrcadlo pověsila.

***

Obraz v zrcadle se lehce zavlnil a já uviděla svůj špatný a převrácený obraz. Tedy, ona to vlastně byla má tvář. Ta tvář, kterou já už nedisponuji, protože zlaté duhovky nyní náležely jí. Dívat se na ni, jak mou tvář formuje do té nelítostné masky s lehkým a krutým náznakem úsměvu mě děsilo.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

„Aha, jasně. Ty jsi já, ale proč jsi tak ubohá?“ nechápala a její hlas byl stejný jako ten můj a to do nejmenšího detailu.

„Co? Co se stalo?“ vyptávala jsem se jí zmateně a doufala, že bude znát odpověď.

„Víš. Myslím, že já jsem tady a v tvých botách, zatímco ty jsi v mých,“ řekla pohrdavým hlasem, který jsem já nikdy v životě nepoužila.

„Oh ne. Co budeme dělat? Je Renesmé a ostatní v pořádku?“ zajímalo mě a děsně jsem se o ně bála.

„Ten malej parchant mě vůbec nezajímá. Je to pěknej fakan, kterého nezvládáme… Užij si to s ní,“ popřála mi.

„Jo, viděla jsem. Já myslím svou dceru,“ zavrčela jsem na ni a doufala, že si uvědomí, o kom to tu vlastně mluvím, ale když mi došlo, co vlastně řekla, zarazila jsem se. „A jak to myslíš: užij si to s ní? Chci domů!“

„Jako sem?“ ujišťovala se ironicky a ukázala na sebe prstem.

„Ano. Možná by stačilo se jenom vyměnit a všechno by bylo jako dřív,“ uvažovala jsem a začala prohmatávat zrcadlový rám.

„Zkus to taky,“ požádala jsem ji a hledala ten symbol, o který jsem posledně omylem zavadila a dostala se sem.

„Ne,“ oznámila mi zčistajasna tvrdým hlasem.

„Cože? Proč? Já sem nepatřím a chci domu,“ naléhala jsem a při pomyšlení na to, že zůstanu uvězněná v tomto světě plném krve a násilí se mi chtělo brečet, ale ani to mi nemohlo být dopřáno, protože upíři žádné slzy nemají.

„Smůla, protože já ještě ne. Líbí se mi tvůj život, alespoň si ho trochu vyzkouším, než se rozhodnu vrátit. Možná se u toho i trochu pobavím…“

„Ale já chci zpátky!“ rozkřikla jsem se začala mlátit pěstmi do skleněné stěny, ale marně. Sice se zrcadlo nerozbilo, ale také jsem prostě nedokázala projít na druhou stranu.

Druhá Bella se mi jen smála a zřejmě se moc dobře bavila na mém neštěstí…

„To přeci nemůžeš,“ vzlykla jsem a pomalu vzdávala ten marný boj se sklem zrcadla. Zřejmě to potřebovalo, aby i ona spolupracovala a chtěla zpět.

„Omyl, zlato. Můžu si dělat, co chci, vzít si, co chci, a nikdo mě nezastaví, protože o tom nikdo nebude ani vědět,“ trylkovala nadšeně.

„Pleteš se,“ nesouhlasila jsem. „Je jen otázka času, než jim dojde, že nejsi já. Neznáš mě, nic o mně nevíš, oni ano. Přijdou na to.“

„Vím o tobě všechno, co potřebuji. Stačí se kolem sebe jen rozhlédnout. Máš perfektní život a já si ho jen vyzkouším. Stejně si ho nezasloužíš, já ano,“ prohlásila, chopila se rámu a naštvaně ho otočila čelem ke zdi a já tím pádem ani nic jiného neviděla.

Co jsem to provedla? Ptala jsem se sama sebe. Vypustila jsem do svého světa svou kopii, ovšem bez své lidskosti. Jak se to mohlo stát? Já přeci nechci mít žádné zlé dvojče…

Moc děkuji za doopravy i komentáře.

Chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 3. kapitola: