Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 2. kapitola

06.10.2014 (13:30) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 3× • zobrazeno 3338×

2. kapitola

alleB

„Esmé,“ pokynula jsem jí a usadila se na židli. „Mám se bídně, ale díky za optání.“

Ona si mě ale nevšímala. Klasika. Zrovna leštila jakési zrcadlo ve zlatém rámu, který byl z velké části pokryt symboly a květinovými vzory.

„Co to je za křáp? Výhodná koupě od Drákuly?“ pronesla jsem zhnuseně.

„To jsem si včera přinesla z Bukureště. Jeho předchozí majitelka byla šťavnatá a mně padlo do oka,“ oznámila mi a nadšeně z něj i nadále stírala stopy krve.

„Zabila jsi ji kvůli zrcadlu nebo krvi?“

„Obojímu. Zrovna si ho nesla z jedné aukční síně. Neodolala jsem,“ zazubila se.

„Jo, to si dovedu představit,“ zamumlala jsem si neslyšně a v duchu si představovala, jak tu ženskou teď někde seškrabávají ze zdi.

„Jo, Carlisle říkal, že o něm koluje nějaká pověst, ale koho to zajíma? Mně se prostě jen líbilo,“ zamlouvala to.

„Jaká pověst?“

„Ani nevím, byla to nuda, tak jsem v půlce přestala poslouchat, ale něco o tom, jak se upírka chtěla zbavit své lidskosti pomocí nějakého rituálu či co. Prostě samé blbosti. Ty lidi byli tehdy fakt pošahaný a věřili všemu.“

„Aha,“ pronesla jsem lhostejným hlasem a zaposlouchala se do okolí.

„A jé. Už jsou blízko. Jdi zkontrolovat Renesmé a cestou pověs,“ přikázala mi.

„Dlabu na tebe. Jestli něco chceš, udělej si to sama,“ odsekla jsem.

„Vážně? Možná bych měla říct Edwardovi, aby tě o to požádal…“

A sakra…

„Fajn. Tak já to teda udělám, spokojená?“ zavrčela jsem a snažila se ignorovat to mrazení, které mě pronásledovalo pokaždé, když někdo vyslovil jeho jméno.

Popadla jsem zrcadlový rám a vyběhla s ním do patra. Narazila jsem ho na předpřipravený hřebík a zamračila se na svůj odraz.

Pod mou dlaní se cosi rozzářilo. Byl to jeden ze symbolů. Byl tak rozžhavený, že by mě mohl klidně i popálit. Rychle jsem svou dlaň stáhla a zamyšleně se podívala na stopy po spáleninách, ale žádné tam nebyly. Buď se mi ihned zahojily, nebo se mi to celé jenom zdálo.

Zamyšleně jsem pohlédla do zrcadla a spatřila svůj odraz. Bylo to dost divný a zdejší stěny měly špatnou barvu. Ale stěny nebyly zdaleka jediné. Moje oči také nevypadaly správně. Jisté náznaky rudé by tam sice byly, ale hlavně tam byl přebytek zlaté.

Zamračila jsem se, protože se mi to ani trochu nelíbilo…

Všechno se se mnou náhle zhouplo a měla jsem pocit, jako by se vše převrátilo naruby a zároveň vzhůru nohama, což přece ani nejde.

To je přece ujetý, postěžovala jsem si v duchu a znovu se podívala do zrcadla.

Najednou bylo všechno v pořádku a barevné nesrovnalosti u stěn a očí se vyladily.

No, aspoň že tak…

Uslyšela jsem, jak Edward vkročil do domu a raději se rozběhla do pokoje Renesmé dřív, než se zase nasere.

„No, to si snad…“

Strnula jsem na prahu a z hrůzou sledovala svoji dceru, která si klidně seděla na koberci, v těch růžových šatičkách vypadala jako cukrkandl a hrála si s barbínama…

Vrr! Za tohle někdo šeredně zaplatí!!!

Nakvašeně jsem k ní přistoupila a vytrhla jí panenku z drobných dlaní.

„Okamžitě se běž převléct a tohohle se už nikdy nedotýkej, rozumíš?“ zařvala jsem rozzlobeně a přímo před ní rozlomila tu blonďatou ohavnost vejpůl.

Renesmé na mě zírala s otevřenou pusou v očích se jí začaly hromadit nešťastné slzy.

„Odkdy je z tebe taková fňukna? Okamžitě se seber a udělej, co jsem ti řekla!“ křičela jsem a byla jejím přístupem naprosto znechucená.

„Ale –“ vzlykla.

„Hned!“ rozkázala jsem a nedbala její protesty na zřetel.

Ts. Fakan jeden. Co si to vůbec dovoluje neposlouchat mě?

Renesmé se za doprovodu zoufalých vzlyků rozběhla z pokoje. Už kvůli ní doufám, že se mě rozhodla poslechnout a do posledního detailu splní mé příkazy.

„Děje se něco, Bello?“ zeptal se Edward.

„Proč? Mělo by se něco dít?“ Se svůdným úsměvem jsem se k němu obrátila, ale vzápětí mi ztuhl.

Tak moment. Něco je špatně. Něco je hodně špatně. Co to má na sobě? Džíny? Košile? Upravený vzhled slušňáka?

„Jdeš na Helloweenský večírek?“ posmívala jsem se mu.

„Bello, je červen.“ Pobaveně se mu zablesklo v očích a pokřiveně se usmál.

Vůbec na mě koukal jako na svatý obrázek. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že tohle všechno fakt myslí vážně…

Zarazila jsem se pohledem na jeho očích. Něco bylo špatně. Přistoupila jsem blíž a doufala, že snad špatně vidím.

Zlatá barva? Ta přeci v jeho očích nemá co dělat!

Chytila jsem ho pod krkem a pohlédla do jeho zlatých očí pořádně zblízka. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Ty ses dal k hipíkům?“ otázala jsem se nevěřícně.

„Ne,“ zasmál se. Nejspíš si myslel, že jen vtipkuji, a tak jsem ho pustila a trochu od něj ustoupila.

„Proč jsi byla na Nessie taková?“ zeptal se jako správný starostlivý otec.

Potlačila jsem znechucené odfrknutí nad jeho počínáním. Něco mi tu prostě nehraje.

Vypočítavě jsem si prohlížela jeho i okolí. Poslouchala jsem, kdo další se v domě nachází. Zřejmě to byla obvyklá sestava až na to, že všichni dělali velmi nezvyklé věci.

Hry a televize? To přeci nemyslí vážně, nebo jo?

Rozhodla jsem se zachovat klid. Vždyť přeci o zas tak moc nejde…

Edward mě zatím obešel a sehnul se pro rozdrcené zbytky panenky Barbie.

„Ta byla její oblíbená,“ zachmuřil se a zkoumal, zda by se jednotlivé kousky nedaly opět slepit.

Smůla, hochu. Té už nepomůže ani sám rohatej.

„Proč jsi…?“ Nechápavě je mě uvrhl svůj zlatý pohled.

Ledabyle jsem pokrčila rameny a pokusila se o provinilý úsměv. Ne že bych něco takového někdy praktikovala, ale už jsem ho na pár lidech viděla.

„Nemyslím si, že Barbíny jsou pro děti výchovné. Toť vše.“

„Budiž,“ řekl a vstal.

Chystal se odejít, ale když kolem mě procházel, krátce mě líbnul na tvář.

Pane jo! Celou mě to rozechvělo. Zato on nevypadal, že by si všiml nějakého rozdílu. Pouze se potěšeně usmál nad mou nechtěnou reakcí a pokračoval v cestě.

Fíha! Tohle bylo fakt hodně divný…

Něco je tu špatně a já musím přijít na to, co. Sestoupila jsem po schodech do přízemí a zahleděla se na zbytek osazenstva. Všichni byli jako ze škatulky. Potěš koště, vypadají jako slušňáci.

Co se to tu děje? Naposledy byli všichni normální, když… To zasraný zrcadlo!

Rozběhla jsem se bílou chodbou zpět k místu, kam jsem jej pověsila.

Při pohledu do zrcadla jsem nejprve spatřila svůj lehce zmatený výraz se zlatými duhovkami.

Cože? To jako, že já taky? Rozčilovala jsem se, protože vysávat zvířata mi přijde silně pod moji úroveň. V tomhle jsem se s Cullenovými výjimečně shodnula.

Náhle se obraz lehce zavlnil a já spatřila svůj skutečný obraz. Ten, který se pyšnil rudýma očima, ale ta osoba se tvářila naprosto jinak než já.

Vypadala jako nějaká chudinka… Ďáble, dej, ať se takhle nikdy tvářit nemusím. Nevypadá to ani trochu hezky…

„Kdo jsi?“ zeptala se hlasem téměř totožným s mým.

„Aha, jasně. Ty jsi já,“ došlo mi. „Ale proč jsi tak ubohá?“

„Co? Co se stalo,“ bleptala dál zmateně.

Moje vedení bylo zřejmě kratší, protože ona vypadala jako já a já zase jako ona. Jenže ona byla u mě doma, kdežto já u ní. Tohle je tedy situace…

„Víš. Myslím, že já jsem tady a v tvých botách, zatímco ty jsi v mých,“ oznámila jsem jí stručně.

„Oh ne. Co budeme dělat? Je Renesmé a ostatní v pořádku?“ vyptávala se.

„Ten malej parchant mě vůbec nezajímá. Je to pěknej fakan, kterého nezvládáme… Užij si to s ní.“

„Jo, viděla jsem. Já myslím svou dceru,“ zavrčela podrážděně. „A, jak to myslíš, užij si to s ní? Chci domů!“

„Jako sem?“ ujišťovala jsem se a ukázala na sebe prstem.

„Ano. Možná by stačilo se jenom vyměnit a všechno by bylo jako dřív,“ uvažovala a ochmatávala svoji stranu zrcadlového rámu.

„Zkus to taky,“ požádala mě.

Chvíli jsem to zvažovala. Ne že by se mi tady líbilo, ale proč bych se měla chtít vrátit? Co mě tam vlastně čeká? Mám jedinečnou příležitost už nikdy nespatřit Edwarda Cullena a já ji hodlám naplno využít.

„Ne,“ oznámila jsem jí tvrdým hlasem.

„Cože? Proč? Já sem nepatřím a chci domů,“ popotahovala, jak jí začínalo docházet, že já jí s ničím pomáhat nehodlám.

„Smůla, protože já ještě ne. Líbí se mi tvůj život, alespoň si ho trochu vyzkouším, než se rozhodnu vrátit. Možná se u toho i trochu pobavím…“ uvažovala jsem nahlas a vzpomněla si na reakci svého těla, když se mě tenhle Edward dotknul. Její Edward.

„Ale já chci zpátky!“ Bušila ta chudinka zoufale na skleněnou stěnu, ale marně, protože z mé strany byl vchod neprodyšně uzavřen.

Moc děkuji za doopravy a každý komentář, který se mi rozhodnete věnovat.

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 2. kapitola: