Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přijď si pro ni, temnoto

Přijď si pro ni, temnotoPovídka napsaná z pohledu Alice. Je to z doby, kdy se Edward rozhodl, že odejde spolu se svou rodinou. Alice se ze všech sil snaží přimět, aby své rozhodnutí změnil, protože ví, jak těžké to bude pro Bellu. Je to moje premiéra, co se týče témata Twilight. Bodo moc ráda za jakýkoliv komenář! Hlavně kritiku, abych věděla co příště zlepšit. Moje hodnocení: 2,5/5 ... :(

„Sakra Edwarde!“ Křičela jsem na něj z plných sil a měla pocit, že můj pronikavý řev snad slyší lidé až ve Forks. Jak jenom může! Miluju Bellu stejně jako on a moc dobře to ví. Neměla jsem tušení, jestli svým rozhodnutím zraní více mě, nebo ji. Ano, chce ji ochránit, ale nemá šanci na úspěch. Nepotřebovala jsem k přesvědčení své vize. Znala jsem ji až moc dobře na to, abych věděla jak zareaguje.

„Ty víš proč...“ Odsekl a vrčení v jeho hrudi zesílilo. Věděl co chci říct, ale to mi nijak nebránilo rozšířit své myšlenky do celého okolí. Bylo to pořád stejné, už půl hodiny opakující se koloběh. „Přímý řez, Alice...“ zmírnil hlas a doufaje že že přijmu prohru se vydal ke dveřím. Záměrně jsem ve své mysli promítla Bellinu budoucnost:

Dívka, jenž vypadá jako by ji nejstrašnější netvor sebral duši a černou, vychrtlou a na první pohled slizovitou rukou ji z hrudníku vyrval srdce, po němž nechal hlubokou propast. Propast podobající se kráterům z jiných světů, které se už nikdy nezacelí. Její husté vlasy kaštanového odstínu splývaly přes světlou masku obličeje a vytvářeli tak nezničitelnou bariéru mezi onou osobou a okolním světem. Nevědomky mířila do stále tmavějšího lesa. Stále nemohla uvěřit, že to udělal...

„To už stačí,“ vyštěkl na mě hlasem plným smutku a viny. Moje vize opět zapracovala: Dvě jiskřící osoby sedící ruku v ruce na třpytící se louce, kterou rozjasňuje tisíckrát intenzivnější světlo než to, které vyzařuje Slunce. Světlo vycházející z oněch dvou postav. „To nikdy!“ Zaskřípal skrz zaťaté zuby, když uslyšel kudy se moje myšlenky ubíraní a vrčení, jenž mu vycházelo z úst dosáhlo maxima. Ale vize se neměnila. „Nemáš ponětí jak moc mne to bolí? Proč mi to ještě zhoršuješ?“ Beznaděje v jeho hlasu plnila svou nádobu nebezpečně rychle, chybělo pár milimetrů, malý okamžik než přeteče.

„Alice,“ zašeptala Esme, která se k nám přikradla zadními dveřmi pokoje. „věř mi, že Edward v tuto chvíli nepotřebuje ponížit. Mnohem více mu pomůže podpora. Pro všechny je to těžké, ale zvládneme to.“ A jak to může vědět? Mluvila v množném čísle, mluvila za všechny. Ale může alespoň tušit? Edward zatím nikomu neřekl, že se chystá nás opustit. „Ale Esme...“ moje slova se vytratila. Nebyla jsem schopna vypravit ze sebe jedinou hlásku. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, ale ten zmatený, smíšený, pocit naznačoval, že můj mozek si až teď všechno uvědomil. Pohledem jsem těkala mezi otevřeným oknem a Edwardem. Chtěla jsem utéct před realitou. Neměla jsem čas přemýšlet o tom, co dělám.

Stačilo mi pár setin vteřiny abych se dostala ven z domu a další setinu abych uprchla od té nejhorší pravdy. Běžela jsem dlouhé minuty a zastavila jsem se až u Seattlu. Bezvládně jsem klesla na deštěm promočenou zem. S očima pevně semknutýma k sobě jsem ležela v zelené peřině několik desítek minut, než jsem uslyšela tlumené kroky. Lehounké našlapování, jenž patřilo dvěma členům mé rodiny. Jako první jsem spatřila Edwardův obličej. Obličej zkřivený bolestí, který jakoby kráčel na popravu. Několik kroků za ním se zdržoval Carlisle. Věděla jsem, že o mě mají strach. Nejenom oni, ale i zbytek mé rodiny, přinejmenším Esme.

„Edwarde, alespoň mi dovol... Nech mě se s ní rozloučit. Prosím!“ Slova za mě vyletěla v jednom krátkém okamžiku, ale rozuměl mi. Jedinou věc na kterou se zmohl, jediné gesto bylo nepatrné sklopení hlavy a následné zakroucení, které dokazovalo nesouhlas. Moje odvaha se vytratila spolu s hlasem.

„Alice, Jasper Tě potřebuje. Chce odjet, ještě dnes. Musíš ho následovat, je v těžké situaci.“ Carlisleův hlas byl klidný a vyrovnaný, byl rozumný jako vždy. „A ještě něco... Pokus se ho přimět... musíte jet do Denali...“

„Alice, prosím Tě jako tvůj bratr a Bellin přítel. Nedívej se jí do budoucnosti...“ Zmohl se na slovo Edward. Ovšem bylo vidět že musí bojovat sám se sebou, více než kdokoliv jiný...

Oddělovač
TIP: Přečti si i mé ostatní povídky!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Přijď si pro ni, temnoto:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!