Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ztracená o Vánocích

Ztracená o VánocíchNastal čas Vánoc, který se Bella rozhodla strávit s rodiči. Po náročné cestě do hor přijíždí na úplně obyčejnou chatu, ve které se sice svítí, ale uvnitř nikdo není. V domnění, že Renée s Charliem na chvíli odešli, přemožená únavou usíná. Jaké bude pro Bellu překvapení, když v domě později narazí na někoho úplně jiného?


Last Christmas, I gave you my heart
but the very next day, you gave it away.
This year, to save me from tears
I'll give it to someone special…

V rádiu dohrávali mou oblíbenou písničku. Ale nesmutnila jsem dlouho a okamžik na to začala hrát další. Otočila jsem čudlíkem doprava, tím zvýšila hlasitost a začala si prozpěvovat spolu s Johnem Lennonem…

So this is Christmas
And what have you done
Another year over
And a new one just begun…

Seděla jsem v autě a mířila si to za rodiči na chatu, kde jsem měla strávit Vánoce, svátky klidu a míru. Na klíně se mi válela mapa, do které jsem zírala častěji než na dění přede mnou. Dostala jsem ji od mámy spolu s přesnými pokyny, ale i přesto jsem se ztratila.

Už pětačtyřicet minut jsem jezdila po městečku Snowflakes, ve kterém jsem mimochodem byla správně, ale ne a ne najít tu zatracenou chatu. Už jsem toho cestování měla po krk. Zítra byl Štědrý den a vánoční nálada dýchala ze všech stran. Na náměstí, kolem kterého jsem už po několikáté projížděla, stál asi patnáct metrů vysoký vánoční strom a spousta stánků. Po světly vyzdobených ulicích pospíchali poslední opozdilci nakoupit dárky, Santové vybírali peníze pro dobročinné účely… Prostě Vánoce kam se podíváš. Taky už jsem chtěla ležet na gauči a nedělat nic jinýho, než sledovat pohádky v televizi, jenže zatím to nevypadalo, že bych tam v nejbližší budoucnosti měla dojet.

Zahnula jsem na první benzínku, kterou nezapomněli vyzdobit nafukovacím Santa Clausem, a byla rozhodnutá se zeptat, kudy se dostanu tam a tam.

„Promiňte,“ oslovila jsem postarší ženu v moly prožraném kabátě, „mohla byste mi poradit?“

„Copak potřebujete, zlatíčko?“ usmála se na mě mile a popostrčila si brýle na nose. Nadšeně jsem vyskočila z auta a tu nepřehlednou mapu strčila ženě před obličej.

„Jedu za rodiči na chatu, která by měla být někde tady,“ ukázala jsem na zakroužkované místo na mapě, „ale nějak nemůžu najít cestu. Nemám zrovna smysl pro orientaci.“ Natáčela jsem ten list na všechny strany a pokoušela se ty všechny čáry pochopit. Když jsem povídala o tom, že hledám chatu, v očích se jí zvláštně zablesklo a rty vytáhly do potěšeného úsměvu.

„Mapa. To je úplná zbytečnost.“ Vzala mi ji, zmačkala do kuličky a vyhodila do nejbližšího koše. Nešťastně jsem koukala, jak má jediná naděje, dorazit za rodiči ještě dnes, skončila uvnitř odpaďáku. „Ta chata, kterou vy hledáte, je támhle na tom kopci.“ Podívala jsem se tím směrem. Zmateně jsem se podrbala na bradě. Nevzpomínala jsem si, že by máma říkala něco o kopci, ale kdybych si pamatovala všechno, co mi povídala, neptala bych se právě teď na cestu. „Stačí, když pojedete pořád po hlavní a za cedulí odbočíte doprava. Po několika kilometrech začne silnice stoupat a až narazíte na první odbočku doleva, jste tam,“ vysvětlovala mi a přitom se tak zvláštně culila. „Nemůžete se ztratit.“

Ještě několikrát mi to vysvětlila, já si to několikrát v hlavě zopakovala, poděkovala a rychle zapadla do auta. Okamžitě jsem zapnula topení na maximum. Zachumlala jsem se do kabátu a čekala, až mi trochu roztají ruce.

Skrz zavřené okénko jsem se zamračeně podívala na bílou oblohu, ze které se opět začaly snášet bílé vločky. Kromě blížící se sněhové nadílky, se už značně zšeřilo. Nerada jsem řídila po tmě, takže už jsem na nic nečekala a dupla na plyn.

Prsty jsem do volantu vyťukávala melodii rychlejší vánoční písničky a do toho sem tam zavyla něco z textu. Měla jsem dobrou náladu. Už jsem se viděla zachumlanou v huňaté dece před krbem, v jedné ruce teplý čaj, v druhé misku s cukrovím. A možná by se má velice lákavá představa změnila ve skutečnost, kdyby většina řidičů díky houstnoucímu sněžení nejela jako s hnojem. Tudíž jsem byla nucena taky zpomalit a během chvíle se ocitla na vozovce plné dobytka.

Zatímco jsem se táhla za ostatními tak pomalu, že by mé auto předhonil i šnek, se na zem snesla tma a najít tu blbou odbočku doprava mi dalo pěkně zabrat.

Přesně jak řekla ta paní na benzínce, cesta pomalu stoupala do kopce a kromě kopce se objevily první stromy. Po chvíli jsem vjela do lesa, takže jsem musela opět zpomalit, protože jsem nejen neviděla na cestu a hrozilo, že mi nějaká splašená srnka vběhne pod kola.

Po půl hodině se mi podařilo odbočit na silnici, která by správně měla vést k chatě mých rodičů. Byla to spíš lesní cesta pokrytá zledovatělým sněhem a uprostřed vyjeté koleje. Doufala jsem, že jedu správně, protože tady bych se těžko otočila.

Po kilometru zoufalých myšlenek typu, že brzy dojedu na konec, auto zůstane trčet ve sněhu, já umrznu zimou a mé tělo sežerou hladová zvířata, se přede mnou objevil obrys nějaké budovy, ve které se k mému štěstí i svítilo. Šťastně jsem si oddechla… Byla jsem doma.

Zastavila jsem těsně před vchodem. Odepnula jsem si pás a naklonila se k okýnku u spolujezdce. Dívala jsem se na obrovskou chatu obloženou borovým dřevem se zastřešenou verandou. Tohle mi moc k našim nešlo, ale nakonec proč ne? Hlavně když tam bude teplo a něco dobrého k jídlu.

Čekala jsem, že máma bude stát v kožichu na verandě a vyhlížet, jestli už nejedu, ale nikdo před domem nestál. Uvnitř se svítilo, takže tam být museli. Táta si určitě snaží užít co nejvíce sportovních zápasů, než začne to pravé vánoční šílenství a máma peče poslední druhy cukroví.

S velkým úsměvem jsem vylezla z auta. Tašky jsem zatím nechala v kufru. Byla jsem ráda, že jsem je tam nanosila, takže vyndávání nechám na tátovi.

„Mami? Tati?“ zavolala jsem do domu a potichu vešla do předsíně. Zula jsem si kozačky, abych nenašlapala na vyleštěnou podlahu. Napínala jsem uši, ale žádnou odpověď jsem nezaslechla. Možná mě neslyšeli. „Ztracená dcera se vám vrátila,“ zkusila jsem trochu hlasitěji, zatímco jsem věšela kabát. Do nosu mě praštila nasládlá, pánská vůně z černého svetru, o který jsem omylem zavadila. Že by máma donutila tátu po několika letech k používání parfému? Budu ji muset pochválit výběr.

Ani tentokrát na můj hlas nikdo nereagoval, tak jsem zvědavě nakoukla do prostorného obývacího pokoje spojeného s kuchyní a jídelnou. Ačkoli se tu svítilo na všech frontách a v kamenném krbu plápolal oheň, ani jeden z mých rodičů se tu nepohyboval.

„Je tu někdo?“ Přešla jsem k jednomu z oken a nakoukla ven. Venku stále chumelilo, ale to mě teď tak nezajímalo. Pohledem jsem našla své auto, ale Charlieho nikde nebylo.

Vrátila jsem se do předsíně a z kapsy kabátu vytáhla mobil. Chtěla jsem jim zavolat a zeptat se, kde jsou, ale jako naschvál tady nebyl signál. Povzdechla jsem si a šla zase zpátky do obýváku. Na prahu jsem se zarazila a poprvé si pozorně prohlédla celou místnost.

Kromě toho, že tu bylo extra naklizeno, bylo tu jaksi mrtvo. Žádná vánoční výzdoba, žádné upečené cukroví ani žádný stromeček. Když mi mamka do telefonu říkala, jak už se těší, až přijedu a pomůžu jí všechno připravit, netušila jsem, že to myslela doslova. Možná jsou právě teď dole v městečku a shání potřebné věci. Jo, to bude určitě ono a rozsvíceno mi tu nechali schválně.

Sedla jsem si na koženou sedačku a nohy zabořila do kožešinové předložky před krbem, ze kterého vycházelo příjemné teplo. Z opěradla jsem ještě stáhla huňatou deku a zabalila se do ní. Rozhodla jsem se trochu si odpočinout. Jela jsem skoro celý den, takže jsem byla docela unavená a až se naši vrátí z města, na nějaký odpočinek budu moct zapomenout. Uvolněně jsem pozorovala plameny olizující dříví a naslouchala jeho praskání. Netrvalo dlouho a únavou se mi začala klížit víčka. Nohy jsem vyhodila nahoru, hlavu si opřela o opěrku a nechala se pohltit spánkem.

***

Jedná rána následovaná druhou. Vystřelila jsem do sedu a dezorientovaně se rozhlížela, kde to jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že už nejsem ve svém bytě v Phoenixu, ale někde na horách. Dlaněmi jsem si promnula oči, postavila se na nohy a hledala původce zvuku, který mě vyrušil ze snění o tom nejkrásnějším chlapovi na světě.

Možná už se rodiče vrátili zpátky. Očima jsem střelila k oknu, kde stále vládla tma a hodiny nad okenicemi ukazovaly dvě hodiny ráno. Jenže žádný pohyb, jak venku, tak v předsíni, nebyl. Zmocňoval se mě strach. Co když se jim cestou do města nebo zpátky něco stalo?

Zamyšleně jsem si kecla zpátky na gauč a pohled zabořila do poskakujících plamenů. Vráska mezi očima se mi ještě prohloubila, když mě začala hryzat myšlenka, jak je možné, že v krbu stále hoří, přestože od té doby, co jsem tu byla, se ho nikdo nedotkl. Očima jsem dál putovala ke kupě dříví na zemi, které tu taky předtím nebylo, a od polen jsem pokračovala…

Vykřikla jsem a vyskočila z pohovky, jako by mě píchla vosa.

Vyděšeně jsem se dívala do zlatých očí mladíka, který se opíral o zeď a pobaveně mě sledoval. Ostražitě jsem zkoumala každý jeho kousek. Musela jsem uznat, že byl velice pěkný. Dokonce hezčí než ten kluk z mého snu. Nevypadal jako ostatní chlapi… Tenhle měl kromě zvláštních očí taky velice světlou pokožku, až nezdravě bílou. Světlo z ohně mu osvětlovalo pravou půlku těla a on tak působil kouzelně.

Z důkladného rentgenu mě probral pohyb z jeho strany. Rychle jsem zamrkala, ustoupila dozadu a bez přerušení očního kontaktu se sehnula pro pohrabáč opřený o stěnu vedle krbu. Oběma rukama jsem jej pevně uchopila, trochu rozklepaně natáhla ruce před sebe a tou věcí začala neznámému klukovi šermovat před obličejem.

„Co jsi zač? Jak ses sem dostal? Co ode mě chceš?“ blekotala jsem a stále se oháněla tím pohrabáčem, ale místo dopředu jsem klopýtala dozadu, protože ten kluk, který zatím nic neřekl, se s rukama před sebou rozešel ke mně. „Nepřibližuj se! Mám…“ zamračila jsem se na tyč v mých rukách, „zbraň a nebojím se ji použít.“ Hlas mi sice zněl bojovně, ale uvnitř jsem se klepala jako ratlík.

„Uklidni se, divoško. Nechci ti ublížit,“ promluvil zvonivým hlasem. Obočí mi překvapením vylítlo do vlasů a ruce spadly níž. Ale jakmile udělal další krok a ocitnul těsně přede mnou, až jsem ucítila jeho studený dech ve tváři, uskočila jsem půl metru vzad.

Jenže jsem nevěděla, že za mnou stojí křeslo, do kterého jsem si následně kecla. Znovu jsem vyletěla do stoje a chtěla se ohnat mou zbraní, ale mé ruce byly prázdné. Nechápavě jsem se rozhlížela kolem sebe, ale tu železnou tyč jsem nikde nenašla. Vystrašeně jsem se podívala na vetřelce.

To on měl můj pohrabáč a právě ho s mírným úsměvem na rtech pokládal zpátky na své místo. Pak se s ještě větším šklebem podíval na mě. Ten uhrančivý pohled mi vehnal červeň do tváří. Musela jsem se zastydět za své chování. Vůbec nevypadal jako lupič a jako někdo, kdo by znásilňoval bezbranné holky na potkání taky ne.

Nervózně jsem ho zpod řas pozorovala, jak si se založenými pažemi na hrudi sedá na opěradlo kožené pohovky. Asi mi dával chvilku na přemýšlení. Prohrábla jsem si zacuchané vlasy, odkašlala si a zhluboka se nadechla.

„Já…“ zarazila jsem se, „kdo jsi?“ vyslovila jsem otázku, která mě zajímala nejvíce. Co dělal u nás doma? K našim známým nepatřil, nikdy jsem ho neviděla, to bych si totiž pamatovala.

Ten hezoun se uchechtl. „To bych se měl zeptat spíš já tebe, nemyslíš?“ Nevěřícně zakroutil hlavou a s melodickým smíchem se zvedl z gauče a odešel z místnosti. Když se po minutě vrátil, měl na sobě čisté šedé triko a černé tepláky. Sledovala jsem ho s povytaženým obočím. Copak on tu taky bydlí?

„Co jsi tím myslel?“ Vyskočila jsem a následovala ho až do kuchyně.

„Už se mi dlouho nestalo, že bych přišel z venku a u sebe doma našel cizí holku.“ Podrbal se ve vlasech. „ Asi je mi –“

„Počkej, počkej,“ nenechala jsem ho domluvit, „řekl jsi u sebe doma? Tohle je tvůj dům?“ optala jsem se poněkud vyšším hlasem a mávla rukou do prostoru.

„Ano, kdo sis myslela, že tu žije?“

Strnula jsem. Dlaněmi jsem si přikryla obličej a pokoušela se neomdlít. S malou dušičkou jsem se rozhlédla okolo. Rukama jsem si zajela do vlasů a posadila se na židli. Jak jsem mohla být tak pitomá a myslet si, že jsem na správném místě?

„Jsi v pořádku? Jsi nějaká bledá,“ strachoval se majitel domu. Posadil se vedle mě na druhou židli a trochu se sklonil, aby mi viděl do tváře. „Nechceš trochu vody?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ty tu asi nejsi schválně, že?“

„Ne,“ zajíkla jsem se. „Měla jsem být jinde… úplně jinde.“ Rozhodila jsem rukama. „Naši tu před měsícem koupili chatu a Vánoce jsme měli strávit tam. Jenže já tam ještě nebyla, tak… Nechápu to. Jela jsem přesně podle instrukcí té ženy –“

„Ženy? Jaké ženy?“ Podezřívavě se na mě podíval a netrpělivě si poposedl na židli.

„Nevím, jak se jmenovala,“ pokrčila jsem rameny, „ztratila jsem se, tak jsem zajela na benzínku, a tam mi právě ona poradila, kam mám jet.“ Klukovi, jehož jméno jsem zatím neznala, se ve tváři usadilo pochopení. Zhluboka vydechl a začal si třít kořen nosu.

„Bílé vlasy, starý kožich a velké brýle?“ zamumlal a upřel na mě své krásné oči. Přikývla jsem, protože tenhle popis na ni přesně seděl. „Já to věděl. To je paní Clausová.“ Při vyslovení jejího jména jsem vyprskla smíchy a i jemu zacukaly koutky. „Já bych se nesmál být tebou,“ řekl najednou vážným hlasem a stejně tak se na mě podíval. „To ona tě sem poslala,“ mrkl na mě.

„Jak to myslíš, že mě sem poslala?“ nechápala jsem, o čem to mluví.

„Tak jak jsem řekl. Cestu ti popsala správně, akorát ne tam, kam jsi chtěla ty.“

„Udělala to schválně?“ vykulila jsem oči.

„Ano. Je to milá paní, jen se plete do věcí, do kterých jí nic není. No to je jedno…“ Mávl nad tím rukou.

Takže mě sem ta žena poslala schválně, ale proč, proboha? Musela jsem uznat, že to byl hezký kluk, ale zůstat jsem tu nemohla. Ne poté, co jsem tu předvedla s tím pohrabáčem. Zajímalo mě, jestli se všechny chovaly stejně jako já nebo jen já udělala opět něco originálního. Zvedla jsem se a nervózně se podívala nejdříve na něj a poté ke dveřím.

„Omlouvám se, že jsem se ti sem vloupala a usnula tady. Taky se omlouvám za ten pohrabáč.“ Roztomile se usmál a já zahanbeně sklopila oči. „Už jsem se tě naotravovala dost, tak je na čase, abych vlezla do baráku někomu dalšímu. Měj se hezky,“ dokončila jsem svou trapnou řeč a udělala dva kroky k předsíni.

„Nechoď, Bello.“ Při zaznění mého jména jsem se zastavila a překvapeně se na něj otočila. „Odkud znáš mé jméno?“

Potěšeně vstal od stolu a přišel ke mně. „Od Charlieho a Renée. Jsi jejich dcera Isabella, že? Vyprávěli mi o tobě.“

„Znáš mé rodiče? V tom případě víš, kde bydlí. Vezmeš mě tam?“ sypala jsem ze sebe rychle a sledovala ho, jak si sedá na gauč.

„Ano, vím, kde bydlí a vezmu tě tam…“ Radostí jsem povyskočila. „Zítra,“ dodal a já zklamaně svěsila ramena. Už jsem otvírala pusu, abych mu řekla, že to zítra si může strčit někam, ale umlčel mě zvednutou paží. „Za prvé jsou skoro tři hodiny ráno a za druhé venku zuří doslova sněhová bouře.“ Otočila jsem se, abych pohlédla z okna. Měl pravdu. Venku bylo černo a bílo zároveň. Nahlas jsem zasténala a zhroutila se vedle něho. „Nahoře je ložnice. Určitě jsi unavená.“

Stačilo, aby z jeho úst zaznělo slovo ložnice a já celá ztuhla. Dokonce i srdce mi začalo bít na poplach. Představa mě a jeho v jedné posteli se mi líbila a děsila zároveň.

„Neboj, já zůstanu tady dole,“ ujistil mne konejšivým hlasem, když viděl, v jakém jsem rozpoložení. „Klidně si ze skříně vytáhni něco na spaní.“ On byl tak milý, až jsem měla chuť mu dát pusu.

Všechno jsem mu odsouhlasila pouhým přikývnutím. Byla jsem doopravdy ospalá, a tak jsem se postavila a po schodech se vydala do horního patra. „Druhé dveře vpravo,“ křiknul na mě ještě. Na třetím schodě jsem se obrátila a zase sešla do přízemí.

„Jak se vůbec jmenuješ?“

„Edward.“

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravil mě Edward, když jsem scházela brzo ráno dolů po schodech. Byl ke mně zády a něco kuchtil na sporáku. Něco, co ohromně vonělo. Na chvíli jsem se zastavila a pěkně si ho prohlédla zezadu. Ty černé kalhoty pěkně vykreslovaly jeho… „Jak ses vyspala?“

Hlavu natočil mým směrem a s dychtivým pohledem začal bloudit po mém těle. Zahanbená s červenými tvářemi jsem sklopila oči a snažila se zapomenout, že na sobě mám jeho tmavě šedé triko, které mi sahalo do půlky stehen.

„Půjčila jsem si tvoje tričko,“ zamumlala jsem a žmoulala jeho lem. Když se nic neozývalo, zvedla jsem k němu zrak. Stál o kus blíž než předtím a stále ze mě nemohl spustit oči, které mi přišly o odstín tmavší. „Jestli ti to vadí, tak já si ho sundám.“ Zmateně zamrkal.

„Co? Ne,“ zablekotal a okamžitě se vrátil k lince. „Moc ti sluší,“ hlesnul a dál se věnoval těstu, které právě naléval na rozpálenou pánev.

„Hezky to voní. Co to bude?“ Stoupla jsem si těsně za Edwardova záda a vyhoupla se na špičky, abych mu nahlédla přes rameno.

„Dělám snídani,“ usmál se a pomocí obracečky otočil lívance.

„On ještě někdo přijde?“ ptala jsem se vykuleně.

„Ne. Proč?“

„Protože je toho poměrně dost,“ zasmála jsem se a přejížděla očima od míchaných vajíček přes slaninu až k plackám, které právě Edward smažil.

„Je toho moc?“ zajímal se a rozpačitě se podrbal v rozježených vlasech. Váhavě jsem přikývla.

Edward nad tím nakonec jen mávl rukou.

„Po snídani tě odvezu k tvým rodičům,“ řekl trochu zklamaně a položil přede mě talíř nádherně vypadajících lívanců s javorovým sirupem. Děkovně jsem se na něj podívala a s chutí se pustila do jídla. Poslední jídlo, které jsem měla, bylo ještě ve Phoenixu, takže jsem všechno snědla do posledního drobečku a natahovala se pro krabici s vločkami. Možná toho jídla zase nebude tolik…

Mezitím, co jsem do sebe cpala všechno, co mi padlo pod ruku, jsem se rozhlížela po celé místnosti a nebyla bych to já, abych se Edwarda zeptala na jednu pro mě důležitou věc.

„Edwarde?“ zahuhlala jsem s plnou pusou.

Edward, který seděl na pohovce a se soustředěným výrazem něco vyťukával do notebooku, od něj odlepil své karamelové oči a zvědavě vyhodil obočí.

„Víš, co je dneska za den?“

„Středa?“ Nad jeho odpovědí jsem zakoulela očima.

„To vím taky, že je středa. Já myslela datum a tak…?“ mluvila jsem pomalinku a stále na něj koukala s nadějí, že to pochopí. Mlčel. „Štědrý den,“ zahulákala jsem, „dneska jsou Vánoce.“ Rozhodila jsem rukama a zasněně se podívala ven. Za oknem se stále snášely bílé vločky.

Nechala jsem jídlo jídlem a odhrnula záclonu, abych lépe viděla na dění venku. Oči mi málem vypadly z důlku, když jsem viděla, kolik sněhu za noc napadalo. Muselo tam být nejméně dalšího půl metru. Nenapadalo mě, jak by mě v tomhle chtěl Edward dovést k mým rodičům. Vždyť ani své auto jsem v té bílé peřině nemohla najít.

„Ach, Vánoce,“ promluvil po značné době Edward a donutil mě tak odvrátit zrak od sněhu. Od počítače se přesunul ke krbu. Hodil tam pár polínek a sledoval ohnivý tanec uvnitř. „Každý se na Vánoce těší už měsíc dopředu.“ Měl pravdu. Jeden takový blázen stál kousek od něj. Už od půlky listopadu jsem si pouštěla vánoční písničky a nakupovala různé dekorace. „Jenže já je neslavím…“

„Cože?“ prosila jsem ho, aby to zopakoval. Určitě jsem se jen přeslechla a neřekl to… Jenže vážný výraz v jeho tváři a nepatrné trhnutí ramen, mě ujistilo v tom, že řekl. „Neslavíš Vánoce? Co je to za blbost? Každý slaví Vánoce.“ Usadila jsem se na gauč a čekala, že mi to vysvětlí.

Pro mě byly Vánoce něco krásného, na co jsem se těšila už první den po Silvestru a on mi tu s klidnou tváří řekne, že to neslaví. Nechápavě jsem si sama pro sebe zavrtěla hlavou.

„Máš pravdu, Bello, každý je slaví, ale já ne.“ Letmo se na mě povídal a znovu zabodl pohled do ohně. „Kdysi dávno jsem tento svátek miloval,“ odmlčel se a já skoro ani nedýchala, abych něco nepřeslechla, „ale teď už není důvod. Nemám nikoho, s kým bych je trávil.“

„Nikoho?“ Nebylo možné, aby chlap jako on nikoho neměl. „Žádní rodiče, sourozenci či další příbuzní?“ Se smutkem v očích zlehka pohnul hlavou nejdřív doleva a pak doprava. Bylo mi ho líto. Odkašlala jsem si. „Ani přítelkyně, manželka nebo děti?“

„Ani přítelkyně, manželka nebo děti,“ zopakoval po mně a uchechtl se. Tohle mi nevadilo, spíš naopak. Dokonce jsem se přistihla, jak se mě zmocnil pocit úlevy a automaticky jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho. Asi abych vypadala líp.

Tenhle mužský mě nutně potřeboval. Hbitě jsem se zvedla a zadumaně si měřila celý obývací pokoj. „Máš tužku a papír?“

Edward se váhavě sklonil ke stolku, na kterém měl položený notebook a podal mi jeho blok a propisku. Převzala jsem si to od něj a přeběhla se posadit do kuchyně. Dlouho jsem nad tím nerozmýšlela a začala tužkou jezdit po papíře.

„Co to děláš?“ Edward si zvědavě stoupl za mě.

„Dělám si náčrt, jak bychom to tu mohli vyzdobit. Ne nadarmo jsem se stala bytovou návrhářkou,“ zazubila jsem se na něj a pokračovala dál.

„Tak to prrr.“ Sebral mi tužku a ukryl ji za záda. „Před chvílí jsem ti oznámil, že já Vánoce ignoruju…“ rozčiloval se.

„Omyl,“ zvedla jsem důležitě ukazováček, „řekl jsi, že je nemáš s kým slavit, jenže teď jsem tu já.“

„Nechápu.“ Jo, to jsem si stačila všimnout, ušklíbla jsem se.

„Tím chci říct, že tu s tebou zůstávám.“

„Ne, nepřichází v úvahu,“ řekl nekompromisně. Ze stolu vzal prázdný talíř a odložil ho do dřezu.

„Co? Proč?“ vyjekla jsem. Nečekala jsem, že by byl štěstím bez sebe, ale přesto mě to jeho ne zamrzelo.

„Vánoce se mají slavit s rodinou a ta tvoje na tebe už čeká, takže –“

„Máš pravdu, mají se slavit s rodinou, ale když ty žádnou nemáš,“ zamrmlala jsem tiše a sem tam se po něm podívala. Váhavě jsem se zvedla ze svého místa a pomalými kroky došla k Edwardovi. „Nechci, abys byl na Vánoce sám.“

„Bello, vážím si toho, co pro mě chceš udělat, ale…“ odmlčel se a rozpačitě se na mě usmál, „ty vypadáš jako někdo, pro koho Vánoce hodně znamenají. Já naopak tyto dny beru jako normální všední dny –“

„Ale jen proto, že ti nikdo neukázal, že se to dá brát i jinak. Dovol mi tu být s tebou, prosím,“ žadonila jsem zoufale o svolení a dělala na něj oči podobající se kocourovi ze Shreka. Odpovědí mi bylo pouhé zakroucení hlavou. „Ne? Máš smůlu, hochu, protože já zůstávám tady.“ Slovo tady jsem zdůraznila, sedla si zpátky na židli a trucovitě otočila obličej na opačnou stranu, než stál Edward.

Tik, ťak… tik, ťak…

„Tak paličatá,“ utrousil se smíchem. Bez pohnutí a mrkání mě pozorně sledoval dobrých pět minut, až nakonec rezignovaně rozhodil rukama. „Dobře, zůstaň tu, ale varoval jsem tě.“

„Děkuju!“ Rty se mi roztáhly do potěšeného úsměvu.

Byla jsem ráda, že mi dovolil tu zůstat. Neuměla jsem si představit, že bych ho měla v blízké době opustit a nechat ho tu samotného. Možná taky proto, že z Edwarda vyzařovala něco neobyčejného, co mě k němu nesmírně táhlo.

Kdykoliv se na mě podíval, mým tělem projel zvláštní pocit, který jsem už hodně dávno necítila. Líbilo se mi to. Edward se mi líbil a to jsem ho znala jen pár hodin. Nenápadně jsem očima bloumala po jeho těle. Vše na něm bylo perfektní, až mě to děsilo.

Z mých úvah mě probral pohyb přede mnou. Byla to Edwardova bílá ruka. Rychle jsem zamrkala.

„Jsi v pořádku, “ vydechl úlevně a já pro změnu zase zrudla až po kořínky vlasů.

„Ehm,“ přešlápla jsem nervózně, „tak se dáme do práce, ne?“ Odtrhla jsem od něho zrak a otočila se k němu zády. Semkla jsem pevně víčka a hlubokým výdechem se pokoušela získat narušenou rovnováhu.

Otevřela jsem je až tehdy, když se ozvalo cinkání nádobí. Koukla jsem za sebe a viděla Edwarda, jak umývá nádobí.

„Vykašli se na to, já to pak udělám.“ Jemně jsem ho vzala za ruce a vytáhla mu je ze dřezu plného pěny, která se mi z jeho dlaní přesunula na mou kůži. „Teď se jdi převléknout.“ Ukazováčkem jsem se ho dotkla na nose a nechala mu tam kousek pěny.

„Převléknout? Někam jdeme?“ zašklebil se a rukávem si utřel obličej.

„Ano, pro vánoční stromeček.“ Živě jsem si dokázala představit ohromnou jedli ozdobenou barevnými ozdobami, světýlky a na vršku s krásným andílkem. „Všude kolem nás je les, takže určitě bude z čeho vybírat. Nezdržuj a padej nahoru.“ Dostrkala jsem ho až ke schodům.

Potom, co Edward sešel dolů převlečený a značně otrávený, jsem se tam odebrala sama.

Jelikož se všechno mé oblečení nacházelo v autě, které bylo schované pod hromadou čerstvě napadaného sněhu, byla jsem nucena si obléct včerejší oblečení. Naposledy jsem si přivoněla k jeho tričku. Ta vůně byla prostě návyková.

Když jsem po pár minutách seskakovala do obýváku, Edward ke mně zvedl hlavu a hned na to se ukrutně rozesmál. Nejdříve jsem ho napůl vyděšeně a napůl pobaveně sledovala, ale po značné chvíli už mi to začínalo vadit. Uraženě jsem si založila paže na prsou a bojovně vystrčila bradu.

„Něco vtipného? Taky bych se ráda zasmála,“ prskla jsem a zoufale si sebe prohlížela, jestli nemám třeba rozepnuté kalhoty nebo halenku naruby, ale na nic směšného jsem nepřišla.

„Myslel jsem, že jdeme do lesa.“ Stále se pochechtával. Rozhodila jsem rukama, že stále nechápu. „Podle toho, co máš na sobě, to vypadá, že se spíš chystáš na módní přehlídku.“ Najednou zvážněl a nedůvěřivě mě zkoumal. „Byla jsi vůbec někdy v lese?“

„Jasně, že jsem byla v lese. Prakticky jsem v něm vyrostla,“ cedila jsem přes zaťaté zuby. „Nic jiného tu na převlečení nemám, pokud sis nevšimnul.“

Edward protočil oči, zvedl se, a když procházel kolem, objal mě kolem pasu a znovu táhl do horního patra.

Ze skříně vytáhl zelený, pletený svetr a béžovou bundu. S ďábelskými jiskřičkami natáhl to oblečení mým směrem.

„Vypadám jako lední medvěd,“ postěžovala jsem si, když jsem se dokolébala na verandu, kde Edward odhazoval sníh. Pochybně jsem se prohlédla. Nevadilo mi, že mám na sobě Edwardovy věci, ba naopak. Teď jsem měla neustálý přístup k jeho vůni. Byla jsem jí doslova předopovaná. Ale celkově mi to bylo velké a nemohla jsem se v tom pohybovat.

„Já osobně si myslím, že ti to sluší,“ prohodil jen tak Edward opřený o lopatu a zjihle mě pozoroval.

Velice opatrně a křečovitě se držíc zábradlí jsem scházela jeden schůdek po druhém přímo k Edwardovi. Všude byl led, tak jsem se nechtěla ztrapnit.

„Vzhůru do lesa.“

 

„Ten ne, ten je moc malý,“ zastavila jsem Edwarda, když se s pilkou v ruce skláněl ke kmenu jednoho z tisíce stromů kolem nás.

Stáli jsme uprostřed hustého lesa zaboření po kolena ve sněhu a rozmýšleli, který stromek si vybrat. Tedy, já se rozmýšlela. Otáčela jsem kolem dokola a nemohla se rozhodnout. Jeden byl moc malý, druhý zase málo hustý. Edward celou dobu stál vedle mě s rukama založenýma na hrudi a už značně naštvaným výrazem. Všechny mé důvody, proč nebrat tenhle a proč tamten, odměnil protočením očí a hlasitým povzdechem.

„Ten stromek je –“

„Co je s tím stromkem tentokrát?“ zavrčel a pilu odhodil do strany, kde se zabořila do hromady spadlého sněhu.

„Copak ty nevidíš, že mu tady chybí větev?“ Rozhodila jsem rukama, dobrodila jsem se až k němu, abych mu to ukázala. Zase to jeho funění.

„A copak ty nevidíš, že mně je úplně jedno, jestli mu něco chybí nebo ne?“

„Tak jo, uklidni se, Grinchi.“ Zvedla jsem ruce do obranného gesta. „Jen jsem chtěla, aby bylo všechno perfektní.“ Sklopila jsem smutně hlavu.

„Omlouvám se, ale mně ty stromy přijdou všechny stejný. Slibuju, že už neřeknu ani slovo.“ U pusy naznačil zamykání neviditelným klíčem.

„Tamten,“ vykřikla jsem náhle, když můj zrak zaznamenal nádhernou jedli pár metrů za Edwardem. Okamžitě jsem vyrazila dopředu, abych u ní byla co nejdřív a mohla ji zkontrolovat. Ale v tom množství sněhu to nešlo tak hladce, jak jsem si původně myslela a nebyla bych to já, aby se něco nestalo. Po dvou velkých krocích jsem už nemohla a vysílená zapadla do té studené peřiny obličejem napřed.

„Vážně vtipný,“ řekla jsem sarkasticky a zlostně shlížela na Edwarda prohýbajícího se smíchy, když jsem se vyhrabala do sedu. „Zklamal jsi mě,“ hrála jsem uraženou a z vlasů si vyndávala sníh. „Myslela jsem, že jsi gentleman a místo toho se bavíš na cizím neštěstí.“

„Když ten tvůj pád byl vážně legrační,“ dusil se smíchy. „Fajn,“ vyrazil ke mně, „neudělala sis něco?“ Teď se zajímáš, co? Jen počkej. Rychle a hlavně nenápadně jsem do hrsti nabrala sníh a utvořila z toho pořádnou kouli určenou pro Edwardův dokonalý obličej. Napjatě jsem poslouchala křupání sněhu pod jeho nohama a čekala, kdy se objeví vedle mě.

A pak se to stalo…

Edward se sklonil, aby zkontroloval, jestli mi vážně nic není a já mu na oplátku mrskla sníh rovnou mezi oči. Využila jsem jeho chvilkové zmatenosti a nevěřícnosti, vyhrabala jsem se na nohy tak rychle, jak to jen šlo, a snažila se utéct.

„Ty…“ zavrčel se smíchem Edward, „jen počkej.“ Když jsem viděla, jak s ďábelským výrazem vyrazil za mnou a přitom nezapomněl nabrat pořádnou nadílku sněhu, rozječela jsem se na celý les a v záchvatu smíchu se pokoušela o únik.

„Edwarde, nedělej to, prosím,“ hekala jsem mezi unavujícími kroky, kterými jsem se chtěla dostat co nejdále od něj. „Omlouvám se.“

„Na to jsi měla myslet dřív,“ zachechtal se s nepřehlédnutelnou dávkou zlomyslnosti. A do háje!

Vyvinula jsem větší rychlost, jenže se zem musela nějak zvednout, jinak si totiž neumím představit, jak je možné, že jsem se opět ocitla na všech čtyřech. Zaskučela jsem. Takhle už nemám šanci před ním utéct. Schoulila jsem se do klubíčka, rukama si zakryla hlavu a vyčkávala na útok, který ale nepřišel. Ani kroky či něco jiného jsem neslyšela. Opatrně jsem sundala paže a nakoukla před sebe.

Edward stál kousek přede mnou a na tváři mu svítil úsměv od ucha k uchu. Sněhovou kouli si přehazoval z jedné ruky do druhé. „Vstaň z té země, než nastydneš.“

„Ne, ty to po mně hodíš,“ pípla jsem vystrašeně a znovu se schoulila, když ruku s tou studenou věcí zvedl do vzduchu.

„Nehodím, slibuju.“ Mrkla jsem na něj a sledovala, jak pomalu kouli zahazuje někam za sebe. Pak ke mně natáhl ruku a odhalil všechny zuby. „Tak šup, vstávej.“ Nedůvěřivě jsem si prohlédla jeho bledou ruku a následně ještě zbytek jeho těla. Nechtěla jsem riskovat, že by měl v záloze další.

Nevšímala jsem si té jeho natažené paže a se svými za zády se velice pomalu zvedla na nohy.

„Uff,“ vydechla jsem úlevně, „jsem ráda, že jsi to po mně nehodil, protože…“ odmlčela jsem se a rozpačitě nohou kreslila do sněhu půlkruhy, „bych nemohla udělat tohle.“ Zpoza zad jsem vytáhla pravačku plnou sněhu, který jsem nenápadně sebrala, když jsem se zvedala a zopakovala to, co před chvílí.

Naštvaně si setřel sníh z obličeje a pokýval hlavou. „Myslel jsem to s tebou dobře.“ Začal se krůček po krůčku přibližovat ke mně. „Ale pro dobrotu na žebrotu.“ Další krok. Tentokrát už jsem se přinutila k pohybu i já, ale dozadu. „Takže, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.“ Než jsem stihla nějak zareagovat, už jsem ležela v Edwardově náručí.

„Co-co-co to děláš?“ Zmateně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe, když se má hlava ocitla níž než nohy. Zaklonila jsem se a spatřila velkou kupu sněhu. To mě probralo a já začala bojovat. „To neuděláš!“

„Když to říkáš.“ Pokrčil rameny a rozhoupal své ruce. To už jsem mu ale skoro lezla až za krk.

„Prosím, prosím, prosím,“ prosila jsem, „já udělám cokoliv, budeš chtít. Jen mě tam, prosím, neházej.“ Kopala jsem nohama, rukama, snažila se mu vykroutit a dostat se na zem… všechno marně. Nakonec jsem mu pevně omotala ruce kolem krku a byla rozhodnutá se ho držet jako klíště. Přerývavě jsem dýchala a dívala se dolů na zem, kde ležela ta hnusná bílá věc. Až po chvilce jsem si uvědomila, že se nic neděje. Stáli jsme na místě a Edward se k ničemu neměl. Svůj vyděšený pohled jsem přesunula na něj a strnula.

Teď už jsem pro změnu nedýchala vůbec. Edwardova tvář byla blíž než kdykoliv předtím. Ten malý sval v mém hrudníku se rozeběhl tak rychle, že by ani gepard neměl šanci jej předhonit. Okamžitě jsem zapomněla, proč ležím Edwardovi v náručí a co měl v plánu udělat. Stejně tak na tom byl i on sám. Jediné, na co jsme se oba zmohli, bylo dívat se vzájemně do očí. Ten tekutý karamel mě přitahoval víc a víc až…

„Asi bych měl jít uříznout tu jedli.“ Edward mě položil opatrně na nohy a aniž by se ohlédl, sebral pilku a dal se do práce.

Ještě chvíli jsem byla neschopná normálně uvažovat. Nepřítomně jsem zírala před sebe a před očima stále viděla ty krásné rty.

Zatímco on se chopil chlapské práce, já se šla porozhlédnout po okolí. Byla to velice krátká procházka. Byli jsme v lese, takže napravo strom, nalevo strom a světe div se i přede mnou stál strom. Raději jsem se otočila a šla zpátky za Edwardem, nerada bych se ztratila v lese. Jak jsem se brodila zpátky, můj pohled zaznamenal spadlé jmelí. S představou Edwardových rtů spojených s mými jsem jej sebrala a schovala do vnitřní kapsy bundy.

„Je krásný,“ uznal Edward můj výběr stromu, když jsme ho postavili k oknu do rohu v obývacím pokoji. Skvěle tam pasoval. Musela jsem se pochválit. Hned to tu vypadalo o něco vánočněji.

„Jo, to je,“ usmála jsem se pyšně, „dobře jsme vybrali.“

„Tys dobře vybrala, já ho jen uříznul,“ opravil mě Edward a opřel se o zeď.

„Kdybys ho neuříznul, tak by tu nestál, takže –“

„Ale kdybys ho neviděla, tak –“

„Fajn,“ rozhodila jsem rukama do strany, „necháme toho, kdo udělal důležitější práci. Prostě je ta jedle krásná a konec.“ Oba jsme se zasmáli. „Teď ji ještě ozdobit a bude to.“

„Jo, škoda, že není čím.“ Edward pokrčil rameny a natáhl se na gauč.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. Loket jsem si položila na vrch gauče a s podepřenou bradou intenzivně pozorovala Edwarda. Ten mě pár sekund bez odpovědi taky sledoval. Pod tím jeho drobnohledem se mi do tváří nahrnula spousta krve. Sklopila jsem oči a prsty si hrála s hodinkami na mém zápěstí.

„Nemám tu nic, co bys na něj mohla navěsit,“ vydechl prudce a posadil se. „Kromě zbytků od snídaně,“ zasmál se nervózně. „A než se začneš rozčilovat… Já ti říkal, že Vánoce neslavím.“

„Já vím, já vím, nemusíš mi to opakovat dvacetkrát,“ ujistila jsem ho, že nejsem tak blbá a něco málo si pamatuju. „Ty tu možná žádné ozdoby nemáš, ale já,“ poklepala jsem si ukazováčkem do hrudníku, „já nějaké ozdoby v autě mám.“ Popravdě jich byla plná krabice. „Tak chvilku počkej a já je přinesu.“

„Ne,“ vyskočil z pohovky, „zůstaň tady v teple, já tam doběhnu.“ Když procházel kolem, zjihle se na mě usmál, a pak zmizel v předsíni, odkud jsem jen slyšela, jak si obléká bundu.

„Klíče jsou v mém kabátu,“ křikla jsem ještě, než se za ním zabouchly dveře a dovnitř se nahrnul studený vzduch z venku. Zvědavě jsem se připlížila k oknu a nenápadně sledovala Edwarda, jak se nejdříve snaží mé auto vysvobodit z té bílé nadílky. Nabídl se sám, tak ať si to chlapec užije.

Původně jsem si chtěla konečně sednout a aspoň na tu chvilku vyhodit kopyta nahoru, ale při cestě ke křeslu, jsem očima zavadila o jmelí položené na jídelním stole.

Pohledem jsem hned začala jezdit po celém vnitřku domu a hledala, kam by se nějaká ta větvička dala pověsit. Na futra to nešlo, protože na to bych kromě jmelí ještě potřebovala kladivo a hřebíky, což v mém případě není dobrý nápad. Lustr v obýváku byl zase moc vysoko, ale za to světlo v předsíni s pomocí židle dokonale vyhovovalo.

Ještě jednou jsem se koukla na Edwarda venku. Stále bojoval se sněhem, tak jsem kvapně uchopila židli a umístila ji tam, kam jsem potřebovala. Bylo to jedno z těch bodových osvětlení, na které se dá připevnit cokoliv. Jenže k tomu potřebujete ještě nějaký provázek, který jsem já u sebe neměla. Do zorného pole mi padly Edwardovy boty. S poťouchlým úsměvem jsem se k jedné z nich sklonila a vytáhla tkaničku. Jo, to je ideální. Během minuty se mi nad hlavou houpala snítka jmelí.

Zrovna když jsem židli zasouvala zpátky ke stolu, se otevřely vchodové dveře. Prsty jsem si prohrábla vlasy a přišla za ním, abych zkontrolovala, jestli vzal to, co měl.

„Doufám, že je to tahle krabice, na které je napsáno vánoční ozdoby a neidentifikovatelný obrázek?“ zeptal se se značným pobavením a pověsil si bundu. Zašklebila jsem se na něj. Bylo mi pět, když jsem to malovala a měl to být sob.

„Tys mi vzal tašku?“ Podívala jsem se na Edwarda se zvednutým obočím, když jsem si všimla mé cestovní brašny.

„Já… vzal jsem ji jen pro jistotu, že by ses chtěla převléknout.“ Podrbal se ve vlasech. „Taky jsem myslel, že bys tu chtěla ještě zůstat…“ mumlal a mně se po tváři rozlil překvapený úsměv. „Ale pokud budeš chtít odjet, pochopím to.“

„Ráda,“ vyhrkla jsem nedočkavě a následně na to zčervenala. „Ráda tu s tebou zůstanu,“ šeptla jsem a překonala tu vzdálenost, která nás dělila.

„Jmelí,“ zašeptal Edward. Prstem ukázal nad sebe, ale oči se neodlepily od mé tváře. Jeho pronikavý pohled dal jasný signál mému srdci k rychlejší činnosti. Na mysli mi okamžitě vyběhla tradice, která je se jmelím spojená, ale nevěděla jsem, jestli ji splnit nebo dělat že nic.

„Sundám ho, jestli –“ Umlčely mě jeho rty.

Několikrát za tento den jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby mě políbil, ale teď jsem věděla, že mé představy byly nic oproti skutečnosti. Překvapení a zmatek vystřídal nádherný pocit, který se mi rozléval po celém těle. Ale jak rychle se Edwardovy rty objevily, stejně tak rychle zmizely. Než jsem se nadála, zůstala jsem tam stát sama.

„Páni,“ zašeptala jsem a přitiskla si prsty na brnící rty. Chtěla jsem se ujistit, že se mi to opravdu nezdálo. „Páni,“ zopakovala jsem už o něco hlasitěji a přitom se nevěřícně pozorovala v zrcadle upevněném po mé pravé ruce.

Kromě výrazně červených tváří a napuchlých rtů jsem na povrchu vypadala stejně, ale uvnitř mě pomalu, ale jistě vznikalo něco nového… něco, co má podstatně velkou spojitost s tím dokonalým mužem ve vedlejší místnosti.

Z myšlenek mě vyrušil rozrušený hlas od vedle.

Naposledy jsem se prohlídla v zrcadle. Poplácala jsem se po růžových lících a nesměle se vydala za Edwardem.

„Tancuješ?“ zasmála jsem se Edwardovi, který se se světélky nad hlavou točil kolem dokola a snažil se z toho množství kabelů vymotat. Zoufale se po mě ohlédl. „Ukaž.“ Nejdříve jsem mu pomohla vysvobodit nohy a poté i zbytek těla. Pak Edward začal umisťovat světélka na strom.

„Moment!“ zastavila jsem ho zvednutou rukou.

„Co je? Něco je špatně?“ zajímal se, když uviděl můj zamyšlený výraz, se kterým jsem se rozhlížela kolem sebe.

„Něco tomu chybí.“ Rozeběhla jsem se ke své tašce, kterou mi Edward odnesl. Otevřela jsem postranní kapsu a vylovila z ní cédéčko. „Máš tu někde přehrávač?“

Edward natáhl ruku v domnění, že mu to podám, ale to se spletl. Ruce jsem strčila za záda a zatřepala nesouhlasně hlavou. Rezignovaně si povzdechl a otevřel skříňku pod jedním z oken. Vykouklo na mě jak jinak než drahé stereo.

Sehnula jsem se k tomu zařízení. Proč tam nemůžou dát dva čudlíky – pustit a zastavit? Místo toho jich tu musí být sto. V tom aby se čert vyznal.

„Zkus zmáčknout to zelené tlačítko,“ poradil mi Edward netrpělivě, když jsem na to už dobré dvě minuty koukala, jak tele na nová vrata.

„Já vím, co mám… zmáčknout.“ Plácla jsem ho přes ruku, která se mi zjevila před obličejem. Zmáčkla jsem přesně to, co mi ukazoval. Za zády se mi ozvalo pobavené uchechtnutí.

Smích ho však přešel okamžitě, když jsem cédéčko vložila do sterea a zmáčkla play. Celým domem se rozezněly tóny vánočních písní. Se samolibým úsměvem jsem se otočila a spatřila jeho otrávený obličej. K tomu přidal protočení očí v sloup.

„Co zas?“ Otráveně jsem svěsila ramena. „Tohle k Vánocům prostě patří.“ Edward už se nadechoval k odpovědi. „Opovaž se mi teď říct, že Vánoce neslavíš,“ zavrčela jsem, „protože začínám mít dojem, že už je to vážně, ale vážně dlouho, co jsi je měl. Kdo ví, jestli vůbec.“ Do dnešního dne jsem žila v přesvědčení, že Vánoce milují všichni, ale že potkám Grinche v lidské podobě, by mě ani ve snu nenapadlo.

„Je to dlouho,“ řekl stroze.

„Hmm, tak sto let, ne?“ zabrblala jsem si pod nos a za doprovodu hlasu Mariah Carey otevřela krabici plnou vánočních ozdob a další drobností.

„Dalo by se to tak říct.“ Kam se poděla ironie?

„Jak dlouho tu vůbec žiješ?“ Najednou jsem měla chuť na přátelský rozhovor.

„Čtyři roky,“ oznámil a znovu se chopil už rozmotaných světýlek.

„A proč zrovna tohle místo? Pokud vím, je tu většinu roku zima.“ Sedla jsem si na okraj křesla a čekala, dokud je tam Edward neumístí. Taky jsem odtud měla bezchybný výhled na jeho… ehm, na něj.

„Mám rád zimu.“ Letmo se na mě usmál a zalezl za stromek. Pozorovala jsem otřásající se jedli a pokoušela se zpracovat to, co mi řekl. Nešlo mi to dohromady.

„Takže, zimu máš rád, ale Vánoce ti nic neříkají? Není to trochu zvláštní?“ Stáhla jsem zadumaně k sobě očí, naklonila se více k jedné straně a pokoušela se zahlídnout Edwarda v té spoustě větví.

„Neřekl bych.“ Vystrčil svou střapatou hlavu, vesele na mě mrkl a zase se schoval. To já bych zase řekla, ale dál jsem to nekomentovala.

„A proč bydlíš tady? Myslím tím, tak daleko od lidí.“

„Nejsem moc společenský typ.“

„Proč?“ vypálila jsem.

Edward se hlasitě rozesmál. „Ty svého otce nezapřeš, detektive.“ Zmlkla jsem a zčervenala.

„Moc se ptám, co?“ pípla jsem a radši zabořila hlavu do krabice. „Odkud vůbec víš, co dělá můj otec?“ Znejistěla jsem.

Edward konečně vylezl zpoza stromu a zapojil světélka do zásuvky. Pokoj se najednou ponořil do všech barev. Nadšeně jsem shlížela na tu krásu a Edwarda pochválila oběma zvednutými palci.

„Potkal jsem je dole ve městě. Jsou milí.“

„Spíš ukecaní,“ utrousila jsem podrážděně. „Počkej, já myslela, že nejsi společenský typ.“ Edward na chvíli zavřel oči.

„Často chytáš každého za slovo?“ Promnul si obličej a zvědavě si mě prohlížel. Pokrčila jsem rameny a vyplázla na něj jazyk.

„A jak –“

„Dost o mně. Řekni mi taky něco o sobě,“ zazubil se sladce a s rukama v kapsách se zády opřel o římsu krbu.

„Tak jdeme ozdobit ten strom, ne?“ vyhrkla jsem zběsile. Edward se sesunul vedle mě na zem.

„Tohle všechno tam chceš navěsit?“ vykulil oči a ukazováčkem jezdil od krabice k jedli.

„Samozřejmě, že ne,“ zavrtěla jsem nad jeho otázkou udiveně hlavou. „Tenhle adventní věnec by tam asi moc nepasoval,“ zasmála jsem se a pečlivě ho umístila na konferenční stolek. „Nekoukej na mě a dej se do práce.“

Společně jsme věšeli jednotlivé ozdobičky na stromek, na krb umístili dvě punčochy, do oken jsem dala nějaké barevné řetězy, což se Edwardovi už tolik nelíbilo. Když Vánoce, tak pořádně, no ne? Dokonce jsem našla i barevné nalepovací hvězdičky.

„Co to děláš?“ zeptala jsem, když Edward prošel kolem mě a pobrukoval si jednu z písniček na mém vánočním cédéčku. Nechtělo se mi tomu věřit.

„Nic,“ opáčil a trhnul rameny. Nechala jsem hvězdy hvězdami a postavila se vedle Edwarda. Ten dělal, že ho strašně zajímá červená koule na stromě.

„Ty si zpíváš,“ řekla jsem nevěřícně a vykulila oči.

„Ne,“ zamračil se.

„Ale jo.“ Šťouchla jsem ho vesele do žeber, které měl pravděpodobně z kamene. „Tak ono se mi to nakonec povedlo. Pan Edward je konečně vánočně naladěn.“

„To se ještě uvidí,“ zasyčel naoko naštvaně Edward a mrsknul po mně celou hrst zlatých třásní. Našpulila jsem pusu, sundala si tu blbinu z vlasů, a pak velice rychle mu to zastrčila za tričko. Hned potom jsem chtěla utéct, ale Edward byl rychlejší. Jednou rukou mě pevně držel kolem pasu a tou druhou se natáhl pro nepoužité řetězy, které ležely na křesle. Celé mé tělo se nacházelo v obrovském záchvatu smíchu, Edward na tom nebyl jinak. Když se kolem mě pokoušel tu věc omotat, nebránila jsem se. Místo toho jsem si užívala pohledu na jeho soustředěný obličej.

Tohle byl pro mě dokonalý den.

***

„Uff,“ otřela jsem si celá vyřízená čelo, „letošní Vánoce mi teda daly zabrat.“ Společně s Edwardem jsme se svalili na gauč a sledovali naši odvedenou práci. „No řekni, není to nádhera?“ Stromeček vesele svítil, řetězy zdobily okna, na stolku před námi hořely čtyři červené svíčky na adventním věnci a celý pokoj voněl jehličím.

„Naprostá,“ pronesl Edward něžně. Šťastně jsem k němu natočila obličej a střetla se s jeho zjihlým pohledem. Nemohla jsem se nabažit té zlatavé barvy, které mě začala celou pohlcovat. Očima jsem sjela níž na jeho rty. Vábily mě a já tomu vábení nehodlala odolávat. Nadzvedla jsem se a svými rty se jemně otřela o ty jeho. Cítila jsem, jak se Edwardova ústa zkroutila do mírného úsměvu. Taky jsem se pousmála a znovu ochutnala ty sladké rty. Nejprve to bylo takové malé oťukávání, ale moje touha po Edwardovi byla tak silná, že jsem se jí nechala unést a prohloubila náš polibek.

„Děkuju za všechno,“ řekl jemně a uchopil mou tvář do dlaní. Taky jsem mu chtěla poděkovat, ale dřív než můj hlas se ozval prázdný žaludek. V tu chvíli jsem si myslela, že se hanbou propadnu.

„Připravím ti něco malého k jídlu.“ Pohladil mě po vlasech a odešel do kuchyně.

Zamilovaně jsem ho pozorovala, dokud nedošel do kuchyně, pak jsem se obrátila zpátky ke krbu, ruku si připlácla na pusu a zajela níž do gauče. Byla jsem si stoprocentně jistá, že teď musím zářit jako vánoční stromeček. Očima jsem zabloudila do pravého rohu a blaženě se uchechtla. Jak jsem řekla, přesně jako náš stromek.

Z nebeských výšin mě na zem snesl zvuk motoru auta.

„Jsou tady,“ řekl Edward tak natěšeným tónem, že se mi hlava automaticky otočila přes rameno tak rychle, až mě nepříjemně luplo za krkem. Edward se na mě podíval plný radosti a očekávání. Nešlo si nevšimnout těch veselých jiskřiček, které mu hrály v očích.

Čekala jsem, že mi třeba sám od sebe řekne, kdo to je, ale místo toho očima skákal od okna ke mně. Pak s tím svým úsměvem odešel do předsíně a už jsem jen slyšela otevírání a zavírání dveří.

Rychle jsem se zvedla z gauče a přeběhla k oknu. Bylo mi jedno, jestli mě uvidí oni, hlavně, že já uvidím je. Jenže jediné, co jsem viděla, byly obrysy postav a auta.

Odlepila jsem se od okna a opřela se o futra, která byla rovnou naproti vchodu do domu, abych tak měla perfektní výhled na toho, kdo vstoupí dovnitř. Byla jsem naštvaná. Ráno mi tvrdil, jak nikoho nemá a teď mi jen tak řekne, že přijeli. Bylo mi jasné, že musí jít o nějakou ženskou. Jinak by se takhle pitomě netvářil. Žárlila jsem? Ano!

Přísahám, že pokud to bude nějaká holka, ze které se vyklube přítelkyně, okamžitě odcházím a je mi jedno, že je tma jako v pytli a kolem dokola les plný divokých a hladových zvířat.

Zvenku ke mně postupně doléhaly hlasy, jak se dotyční blížili k chatě. Dobře jsem slyšela kroky po schodech, dupání, jak se snažili očistit boty od nalepeného sněhu a nakonec se otevřely dveře.

S pevně semknutou čelistí, zaťatými pěsti a nepřátelským výrazem jsem sledovala vcházejícího Edwarda a za ním dva další hosty. Výraz se změnil na překvapený, pěsti se rozevřely a čelist spadla až někam na zem.

„Mami, tati?“ Na víc jsem se nezmohla. Nevěřícně jsem se podívala na Edwarda, který nevinně pokrčil rameny. „Co tu děláte?“

„Na nás nekoukej,“ bránil se táta, „tohle byl Edwardův nápad.“ Vděčně se na něj usmál a konečně mě objal.

„Správně,“ přitakala máma a taky mě objala. „Když jsi včera nedorazila, měli jsme vážně strach, že se ti něco stalo. Ovšem pak nám zavolal právě Edward a uklidnil nás tím, že nějaká mladá dívka si spletla chatu a že to budeš pravděpodobně ty. Díky bohu, že sis vybrala právě Edwardovu chatu,“ zasmála se a vtiskla mi pusu na tvář.

„Nevybrala,“ zamručela jsem potichu. „Kdybyste o mně nevyprávěli každému na potkání, tak -“

„Ukažte, Renée.“ Edward se objevil vedle nás a vzal mámě z rukou velkou krabici, ve které se zajisté schovávaly samé dobroty. Edward odešel do domu a máma se naklonila blíž ke mně.

„Je hezký, viď?“ špitla mi do ucha a významně se na mě podívala. Zamračila jsem se.

„Normální,“ zkoušela jsem to říct nezaujatým tonem, ale moc se mi to nepovedlo.

„Miláčku, pojď se podívat na ten krásný stromek,“ zahulákal táta na mámu, která mě pohladila po zádech a pak odešla za tátou.

Teď konečně mohly začít ty pravé Vánoce. Byli tu všichni, které jsem měla ráda a kteří měli rádi mě.

„Proč jsi mi nic neřekl?“ zeptala jsem se udiveně, když se zjevil přede mnou. Nesměle jsem popošla blíž k němu a propletla naše ruce.

„Mělo to být překvapení,“ oznámil rozpustile a naše spojené ruce zvedl nahoru. „Říkal jsem si, že bys určitě chtěla, aby tu tvoji rodiče byli s námi, tak jsem je pozval.“ Měla jsem obrovskou chuť se na něj vrhnout a samou láskou ho sníst.

„Jsi úžasný, víš to?“ vydechla jsem mu do tváře. „Děkuju, Edwarde. Nic lepšího jsem si nemohla přát.“ Více jsem se k němu přitiskla a hlavu si položila na jeho rameno. Zavřela jsem oči a užívala si to příjemné brnění, které zachvátilo mé tělo.

„Taky jsem dostal ten nejkrásnější dárek,“ mluvil uklidňujícím hlasem, „dívku, která se mi vloupala do domu.“ Do vlasů mi vtiskl malý polibek. „Je ti jasné, že už tě odsud nepustím?“

„To se ještě uvidí.“

Rozpojila jsem naše ruce a vyběhla směrem do pokoje, odkud zněl mámin a tátův veselý smích. Okamžitě se mi kolem zápěstí omotaly bledé prsty a já znovu skončila přilepená na jeho hrudníku. S výrazem plným očekávání jsem hleděla do těch roztoužených očí, jejichž pozornost na moment upoutalo něco nade mnou. Pak se Edward šibalsky usmál, opatrně se ke mně sklonil a rty se zastavil těsně u mých.

„Jmelí.“

Konec


Bylo to dlouhé, já vím, ale přesto doufám, že se Vám moje vánoční povídka líbila a necháte mi nějaký komentář nebo smajlíka. :)

 

Povídku bych ráda věnovala především zuzce88, která musela přetrpět moje stížnosti a další věci spojené s tímto dílem. :-*

Dále to věnuju TeenStar, která mě dokopala k její dopsaní. :-*

A nakonec všem lidičkám, kteří zbožňují Vánoce jako já. :)

Tímto Vám všem přeju veselé Vánoce a šťastný Nový rok.

 


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená o Vánocích:

 1  2  3  4  5  6  7  8  9  10 ... 11   Další »
105. Katka
09.12.2019 [0:33]

I po letech mám tuto povídku stále ráda a neodmyslitelně pro mě patří k Vánocům. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

104. Veselý balónek
27.10.2016 [17:16]

Nic nedokáže naladit vánoční atmosféru lépe jako tato povídka Emoticon. Určitě se k ní v budoucnu vrátím. Však kdo by si nechtěl splést chatu a skončit v domě u pana Dokonalého, že? Emoticon

103. Kkkk
24.05.2015 [18:01]

A pokračování je kde? Emoticon Emoticon
Bylo to úžasný! Emoticon Emoticon

102. emam
15.06.2013 [20:46]

emamHmm, taková hezká, ale trochu "líná" romantika. Ale možná mám takový názor, protože je červen. Jiné tvoje kousky se mi líbí víc, ale i tak děkuji za příjemné čtení Emoticon

101. denula
06.05.2013 [19:08]

Teda,som sa rozpustila ako cokoladka na radiatore Emoticon
Strasne krasna jednorazovka,az by som citala dalej...a ze dlha? Zlaticko,pri dobrych poviedkach je aj 100 kapitol malo a toto by som mohla citat dalej,ale edze ja nemam na toto stastie,je to len jednorazovka.. Emoticon idem si precitat este nejaku Emoticon

100. ja
17.04.2013 [15:13]

To je opravdu velice povedená povídka Emoticon Emoticon

99. PCullen
05.12.2012 [22:09]

Opravdu nádherná povídka! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.11.2012 [21:24]

Pavla777Kam na ty nápady chodíš? je to úžasná povídka Emoticon

97. kiki1
10.11.2012 [9:54]

kiki1Ách, jak já tuhle povídku zbožňuju... Emoticon Už ji čtu asi po pátý, ale pořád se jí nemůžu nabažit. Je dokonalá. Klidně můžu říct, že moje nejoblíbenější povídka na stmívku. Jak nádherně to umíš popsat... Krása. Emoticon
Vánoce miluju a tahle povídka k nim pro mě neodmyslitelně patří. Máš můj velký obdiv. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

96. Emet
12.10.2012 [19:02]

EmetKim,
opět si nezklamala. Vlastně, ty neklameš nikdy. Píšeš dokonale, božsky... Miluju tvoje povídky a vím, že se budu opakovat, ale jsi moje nejoblíbenější autorka tady. Miluju tvoje povídky a tvůj způsob psaní. Pořád se opakuju, ale to je jedno... :) Emoticon
Píšeš dokonale... Všude pocity... A navíc, všude láska. Píšeš bezchybně, dokonale a já navím jak...
Teď k povídce...
Krásné a podle mě i originální téma. Všude emoce a láska... Navíc vše do sebe tak krásně zapadá a já miluju Vánoce. Originalita, city, způsob psaní... V tom je tvoje kouzlo. Jak jsem ti již psala, máš to skvělé střevo, tak si ho važ. Lidé by se o něj porvali, protože takhle dokonale snad nikdo ani psát nedokáže...
Počkat, ty to dokážeš! Píšeš bezchybně... Moc se mi to líbí a pořád čtu tvé povídky, čehož sis asi všimla. Emoticon
Pokaždé, když se podívám na nějakou tvou jednorázovku, jako bych věděla, že to bude krásné a i kdybych to nečetla, mohla bych napsat komentář podobný tomuto. Všechno tvé je jiné, ale zároveň stejné...
Tvé povídky jsou jiné, ale mají stejné kouzlo. Kouzlo psaní a krásy. Emoticon
V jednom obyčejném odstavci dokážeš vyjádřit a napsat tolik neobyčejných a kouzelných věcí...
Doufám, že se psaním nikdy nepřestaneš... A že budeš psát dál, budeš se mi ozývat, až vydáš jednorázovku a já nevím, co ještě...
Ano, asi už posté se opakuju, ale opakování matka moudrosti, že?
Miluju tvoje povídky...
A tvoje povídky mi dávají nápady a důvody, proč psát. Respektive důvod.
Chci umět psát tak dokonale jako ty, ale bojím se, že to nezvládnu. Ty píšeš jako bys to uměla od narození, já si ty svoje paskvily můžu strčit někam... Ale vše má svůj začátek... A každý se vše jen tak nenaučí... Kromě tebe, ty samozřejmě umíš určitě psát od přírody. :) Emoticon
Tak, já už končím... Klaním se... Emoticon Tleskám... Emoticon Dával laec nahoru... Emoticon ... Emoticon Piš, piš a piš, protože už mi dochází co na čtení a nic jiného číst nechci...
Emet Emoticon

 1  2  3  4  5  6  7  8  9  10 ... 11   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!