Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zlá čarodějka, co milovala upíra

04.02.2012 (21:00) • domcamerci • FanFiction jednodílné • komentováno 31× • zobrazeno 4007×

Dlaně jsem přiložila k měkké zemi. Cítila jsem, jak do mě proudí její energie. Naplňovala každou buňku mého těla

„Hmm,“ vydechla jsem a přivřela oči. Na chvíli to ve mně vyvolávalo iluzi štěstí a spokojenosti.

„Copak děláš, holčičko?“ zeptala se matka a sedla si přede mě.

„Jsi jen představa,“ hlesla jsem bez zájmu a zavřela oči úplně.

„To jsem,“ souhlasila.

„Jdi pryč,“ zamumlala jsem a přestala dýchat. Vychutnávala jsem si to teplo, které mi země poskytovala.

„Nemůžu. Je to tvoje hlava. Asi mě tu chceš,“ švitořila a položila své studené ruce na moje. Odtáhla jsem se a otevřela oči doširoka.

„Vůbec ses nezměnila,“ konstatovala jsem překvapeně. Máma pokrčila rameny a rozhodila si po nich dlouhé, zrzavé vlasy, které byly stejně zářivé jako moje.

„Změnila. Jen mě neznáš starou… Odešla jsi a už si se nevrátila,“ vyčetla mi a já odvrátila tvář. Californské slunce zářilo v poledne nejsilněji. Pálily mě z něj oči. „Měla bys někomu říct, co se vlastně stalo. Uleví se ti,“ doporučila mi.

„Neuleví. Jen se na mě všichni budou dívat skrz prsty,“ nesouhlasila jsem a položila si ruce na kolena.

„Dvacet let a ty na to nejsi stále schopná zapomenout a ani se s tím vyrovnat.“

„Nejsem,“ dala jsem jí za pravdu. „A kdy ty se vyrovnáš s tím, co se stalo tátovi?“ zeptala jsem se a otočila se k ní, ale už tam nebyla. „Zase jsi mě nechala samotnou,“ zašeptala jsem a zvedla se ze země. Tyhle představy mě mučily pořád. Magie ze mě přímo tryskala, a pak se stávalo tohle.

Když jsem přišla domů, udělala jsem to, co dělám vždycky… Ne, že by mě to bavilo, ale nepřemýšlela jsem o tom, jako o něčem, co musím udělat, ale jako o něčem, u čeho nepřemýšlím nad bolestí a vinou. Babička se po chvíli přidala ke mně a pozorovala moje počínání, když jsem řadila tisíce kouzel podle síly, použitých elementů - podle všeho, co mě kdysi tak zajímalo.

„Měla bys jít ven,“ řekla babička a já odsunula stranou další hromadu roztříděných knih.

„Byla jsem venku celý den,“ namítla jsem a sfoukla prach ze staré, kožené vazby.

„Myslela jsem – bavit se.“ Stále se mě pokoušela přesvědčit, abych se začlenila do společnosti. Čarodějky ve výslužbě tam ale nemají co dělat. Ještě bych někomu něco udělala.

„Nepotřebuju se bavit.“ Měla se mnou těžký život, ale neměla jsem kam jít. Potřebovala jsem někoho, kdo je silnější než já, a pohlídá mě. Možná bych měla ve svém věku protestovat, jenže já měla v živé paměti, co jsem způsobila naposled.

„Jen se mučíš. Kdyby ses tomu postavila, všechno by se zlomilo a ty bys konečně mohla žít dál.“ To byla sice krásná představa, ale nevěděla jsem, jak to udělat. A hlavně na to neměla. Černou magii dokáže využít každý, ale postavit se jí je něco jiného. Proto je tak nebezpečná. A zanechá na duši stopy. Dvacet let jsem nepoužila magii a stále ze sebe cítím tu hořkou chuť. Babička voněla sladce a čistě… Nikdy by černou magii nepoužila. Já neměla daleko k upíří auře – temné a chladné.

„Jak se tomu mám postavit? Co mám udělat?“ žádala jsem o radu tu moudrou ženu, která byla na rozdíl ode mě skutečná čarodějka a ne jen její zbytek.

„Odpovědi musíš najít u sebe,“ řekla mi. Miluju tyhle její nic neříkající, diplomatické odpovědi.

„Jasně,“ odvětila jsem a poklepala si na spánek. Babička zakroutila hlavou.

„Ne. Tyhle najdeš tady,“ šeptla a poklepala mi ukazovákem na místo, kde mi bije srdce. „Ale nejdřív musíš najít zpátky cestu k magii. Čarodějka bez ní nemůže žít.“

„Ne,“ zavrhla jsem to okamžitě a prudce vstala.

„Sophie, chceš být nešťastná až do konce života?“ zeptala se se strachem.

„Bude to lepší, než ve mně zase všechno probudit. Zase bych někomu ublížila.“ Tohle bude pořád míra neštěstí, která se dá unést. Kdybych něco opět provedla, už bych s tím nemohla žít.

„Jednou se ta magie v tobě prodere na povrch, protože ji v sobě dusíš, a to je proti přírodě.“

„Jestli mám začít u srdce, tak musím začít u něj,“ vřískla jsme vytočeně, protože jsem nevěděla, jak jí vysvětlit, že jsem zrůda, co poslala někoho do pekla. Babička si povzdechla.

„Upíři. Prokletí našeho druhu. Táhne se to tisíce let a stále nás nutí padat na kolena. Hm… Jejich krása má lákat kořist, ale v nás probouzejí jenom to nejhorší.“ Překvapeně jsem se podívala.

„Mluvíš o tom, jako kdyby si to někdy zažila.“

„Taky ano. Jeden se mi v mládí zalíbil. Ale už někoho měl.“ Zasmála se, ale víc nedodala, takže o tom mluvit nechtěla.

„Babi, já ho milovala… Tak moc. Ale víš, co je na tom nejhorší? Nikdo mi to nevěřil,“ přiznala jsem, protože peklo a černá magie byla jedna strana mince. A ta druhá byla ještě horší. Edward.

„Nebyli jste si souzeni,“ uzavřela to tvrdě a já zkroutila obličej v bolestné grimase.

„Proč?“ vydechla jsem nechápavě. A s ní si byl souzen?

„Ty jsi tam byla proto, abys spravila to vychýlení rovnováhy. Ale zamilovala ses. To se stává.“

„Jsem unavená. Půjdu spát.“ Už mi to stačilo. Zvedla jsem se z křesla a babička mi položila vrásčitou, ale teplou ruku na rameno.

„Byla by z tebe skvělá učitelka. Jsi silná čarodějka. Jiná by tolik černé magie nemusela zvládnout,“ zašeptala smířlivě a pyšně. Nepatrně jsem kývla hlavou a odešla do mého pokoje. Zalezla jsem do postele a nohy rychle stáhla. Už od malička se bojím, že mě za ně někdo chytí… Zlé čarodějce se může pod postelí schovávat cokoliv. Zavřela jsem oči, když mě někdo náhle měkce pohladil po vlasech. Prudce jsem je otevřela a hleděla do tváře mojí matky.

„Už zase?“ zeptala jsem se otráveně. Po tom náročném rozhovoru jsem tu svoje představy nepotřebovala. Mozek bych měla mít příliš unavený na to, abych je dokázala vytvořit takhle živé.

„Co zase?“ zeptala se máma a tentokrát se usmívala jinak. Takhle se usmívala, když ještě žil táta. Tak klidně a spokojeně.

„Ale nic…,“ zašeptala jsem a chtěla usnout.

„Sophie, slib mi, že začneš zase žít,“ řekla náhle a já se zamračila.

„Proč mi to říkáš?“ Znovu mě pohladila po vlasech a jeden pramen mi strčila za ucho.

„Protože potřebuju vědět, že moje holčička žije. Nepřežívá, ale žije.“ Měla na sobě bílé šaty a vlasy rozprostřené po ramenech. Vlasy měla protkané šedivými a pod očima hluboké vrásky.

„Nemůžu. Nikdy se jí nedokážu podívat do očí a se vším se smířit.“

„Ale ty se nemáš podívat do očí jí. Ty máš najít odpuštění sama u sebe. Lidé dělají chyby, ale my jsme čarodějky. Naše chyby jsou mnohem větší, ale slouží k tomu samému. Musíme se znovu postavit a pokračovat v cestě,“ říkala mi pevně, a s láskou matky.

„Ale jak…,“ začala jsem, ale máma začala kroutit hlavou.

„S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Ty jsi byla mladá a byla jsi na to sama. Já tě v tom nechala a nevěřila ti. Ale přesto jsi nakonec dokázala vše napravit a odejít. Mohla jsi všechno ze své paměti a svého srdce vymazat… Bolest, lásku a zradu, ale ty jsi s tím žila a nosila to v sobě. Bylo by tak jednoduché to všechno zahodit a začít znovu, ale i přesto, jak jsi byla mladá a tvůj život teprve začínal, nevyužila jsi tu šanci. Dvacet let už stačilo. Každý má právo na štěstí. I ty,“ dokončila to přesvědčeně a do mě se vsakovaly její slova. I babička mi říkala podobné věci, ale tohle bylo u úst, ze kterých jsem to toužila slyšet nejvíc.

„Bojím se pustit si magii zase k tělu,“ přiznala jsem a z očí mi tekly slzy štěstí i bolesti.

„Ale ona v tobě pořád je. Je tvojí součástí. Jen ji nepoužíváš, a to je znamení, že to zvládneš.“ Přikývla jsem a chtěla si uložit do paměti matky usměvavý obličej, i když to byla jen představa.

„Sophie, tak moc se omlouvám. Kdybych byla lepší matkou a učitelkou, tvůj život mohl vypadat docela jinak. Chci to zkusit napravit. Je to poslední šance. Promiň, Sophie,“ zaplakala a já ji objala. Tohle byla dokonalá představa. Dokonce jsem ji i cítila. Včetně jejího parfému, který jí dával táta rok co rok k narozeninám, a já se jím vždycky potají voněla.

„Miluju tě, mami,“ vzlykla jsem jí do ramena a ona si oddechla. Její slzy mi dopadaly na noční košili.

„Já tebe taky, Sophie,“ hlesla a pustila mě. Dívala jsem se do jejích očí a ona zálibně hleděla do mých.

„Máš úplně stejné modré oči jako táta. Už se těším, až ho zase uvidím,“ řekla po chvíli šťastně a já se na ni zmateně podívala. Mávla rukou a poklepala na polštář. Lehla jsem si a začala usínat s úsměvem na tváři. Máma mi zpívala ukolébavku, kterou jsem naposledy slyšela, když mi bylo sedm.

***

Ve čtyři ráno mě probudila babička, když mě jemně budila z hlubokého spánku. Podávala mi telefon. Proboha, kdo volá takhle časně ráno? S přivřenýma očima jsem si mobil převzala.

„Dobrý den, mluvím se Sophií Hammiltonovou?“ zeptal se něčí hrubý, mužský hlas.

„Ano, u telefonu,“ zamumlala jsem rozespale.

„Jste dcera Amélie Hammiltonové?“ Zpozorněla jsem.

„Ano.“

„Paní Hammiltonová…,“ začal.

„Jsem slečna,“ opravila jsem ho tiše a zírala do podlahy. Srdce mi bušilo na poplach, díky tomu smutkem zastřenému hlasu.

„Slečno Hammiltonová, je mi to moc líto. Vaše matka dnes v noci zemřela.“

***

Pohřeb byl krátký a malý. Jen já, babička, i když se s mámou nesnesly, protože babička ji vinila ze smrti táty, mámin nový manžel a jejich syn. Žádný čarodějnický sraz se tu nekonal. Zvedla jsem se z plastové židličky a odcházela pryč. Chtěla jsem být sama. Po pár krocích jsem zavadila očima o hrob, ze kterého Edward před dvaceti lety zvednul drobnou hnědovlásku. Když jsem si vzpomněla na jeho výraz, když se podíval do jejího napůl spícího a vystrašeného obličeje, žal mě sevřel do svých okovů ještě silněji. Takové oči plné lásky jsem už nikdy neviděla. Oprášila jsem náhrobek rukou a sundala z něj plevel, kterým obrůstal. Bylo tam stále jen napsáno úhledným písmem Bella. Mramor nebyl rozpůlený. Dali sem nový. Nechali ten hrob tady, aby odpočívala v pokoji… Aby nikdo nepřišel na to, že tělo bylo vytáhnuto.

„Ahoj,“ hlesl někdo za mnou. Otočila jsem se a spatřila zrzavého syna mé matky a jejího druhého manžela. „Ty jsi moje sestra. Sophie,“ konstatoval a natáhnul ruku. Potřásla jsem mu s ní a otočila se zpět. Stoupnul si ke mně.

„Kdo to byl?“ zeptal se zaujatě, když viděl můj výraz.

„Jedna moc šťastná žena. Někdo ji moc miloval a ona milovala jeho… Tvůj táta ví, že jsi čaroděj?“ Suše polknul. „Vidím tvoji auru, stejně jako ty vidíš moji.“ Chápavě přikývnul.

„Neví. Ani nevěděl, že máma byla čarodějka.“ Při slově máma se mu z očí skutálela slza. „Vůbec nevím… Je toho tak strašně moc. Občas se dům třese a šuplíky vypadávají ze skříní. Neumím to ovládat.“ Odvrátila jsem zrak od Bellina hrobu a podívala se na toho, asi patnáctiletého, chlapce. Nevěděl, co se sebou, a kolik má moci… Nechtěla jsem, aby udělal stejné chyby jako já.

„Pomůžu ti,“ navrhla jsem a on se rozzářil. „Předpokládám, že moje babička pak bude konečně spokojená.“

V Adamovi jsem našla svůj nový smysl života. Naučila jsem ho být dobrým a čistým čarodějem. Když jsem viděla, kolik se toho naučil, a co všechno dokáže, našla jsem klid a odpuštění, protože se ukázalo, že jsem dokázala stvořit něco dobrého.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zlá čarodějka, co milovala upíra: