Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Život před smrtí - Alec

Team Edward tričko


Život před smrtí - AlecVšichni píší povídky, jak to mohlo být s Jane před proměnou. Co ale Alec? Napadla mě krátká povídka na téma Alecův život před tím, než se stal upírem. Je to moje první povídka, tak mě doufám nezlynčujete.

Život před smrtí - Alec

 

Seděl jsem v cele a díval se skrz malé mřížované okénko vysoko ve zdi. Nemohl jsem se dívat na svou sestru, pohled na její mladou, téměř stále dětskou tvář, po které v neustálém proudu kanou slzy, by mě zlomil, a před ní jsem to nemohl dopustit. Potřeboval jsem, aby byla silná.

Za oknem na silnici sletěl pták a poskakoval po cestě, sem tam si zobnul a pak odletěl. Sledoval jsem jeho let a přál si, abychom já s Jane mohli odletět jako on, být volní a svobodní, nebát se, a hlavně být spolu.

Jak jsem se tak zadíval na nebe, na mysli mi vytanuly dávné vzpomínky z našeho dětství. Za veselého smíchu jsme pobíhali na zahradě, honili se a hráli si spolu. Už tenkrát jsme byli nerozluční. Pamatuji si, jak jsme spolu naoko zápasili. Já nechával vždy vyhrát Jane, měla pak radost a smála se, a já ten zvuk miloval. Připomínal mi malé zvonečky. Tenkrát jsem při pošťuchování neudržel rovnováhu a spadl jsem do růžového keře. Matka k nám hned přiběhla, pomohla mi z trní a Jane potrestala. Nesměl jsem jí vidět. Matka ji nechala klečet na hrachu několik hodin. Tajně jsem se proplížil do kuchyně a viděl, jak jí po tvářích stékají malé slzičky. Ihned jsem běžel za matkou, aby Jane nechala jít. Místo aby ji nechala, dostal jsem. Ne za to, že jsem prosil, aby ji nechala, ale proto, že jsem porušil zákaz. Klečel jsem taky. Matka ji pak pustila.

Nebo když jsme byli starší, asi okolo devíti let, šli jsme s otcem na trh. Jane tam byla poprvé. Rozzářenýma, doširoka otevřenýma očima sledovala veškeré to hemžení okolo sebe.  Otec nám nakázal, abychom se drželi u něj. Já se ho držel jako klíště. Pak jsem se otočil, abych se své sestry zeptal, jak se jí na trhu líbí, což jsem se ale nedozvěděl. Jane byla pryč. Řekl jsem to otci, a hned jsme ji začali hledat. Hledali jsme ji asi hodinu, když jsem ji spatřil. Honil ji pes, a jak utíkala, přepadla přes klece se slepicemi. Rozplácla se jak dlouhá, tak široká na kamennou dlažbu. Kolem stáli lidé. Všichni se na ni dívali, smáli se, ale nikdo jí nepomohl vstát. Zjevně považovali za nevhodné, aby se někdo z vyšší třídy dotkl někoho, jako je Jane, jako je celá naše rodina. Otec stál na místě. Nehnul se, jen se svýma tvrdýma, ledovýma očima probodával Jane, kterou při její dětské nevinnosti přepadl záchvat pláče. Zkrabatila se jí brada a slzy jako hrachy se jí začaly valit z modrých očí. Nemohl jsem se na to dívat. Rozběhl jsem se k ní a začal ji utěšovat. Podal jsem jí ruku a pomohl jí vstát. Podívala se na mě skrz slzy v očích a vděčně se usmála. Nevadilo mi pak ani to, že mě otec zbil. Vše, co jsem na světě dělal, jsem dělal pro svou malou sestřičku.

Další ze vzpomínek je kolem našich patnácti let. Seděl jsem na školním dvoře a jedl svou ubohou svačinu, když jsem spatřil tři největší kluky z celé školy. Byli to synové vážených občanů, takže žádný z profesorů s nimi nic neudělal. Ne že by nemohli, oni nechtěli. Nechtěli přijít o ten mizerný zdroj příjmů, museli nějak žít.

Jejich vůdce, myslím, že se jmenoval Roy, ještě s Johnem a Jamesem, obklopili mou sestru a zřejmě jí začali vyhrožovat, protože se přikrčila v obranném postoji. Jeden z nich do ní strčil, a ona se svalila ne zem.

To přilákalo ostatní studenty, kteří teď kolem nich stáli v hloučku a hlasitě se smáli. Už jsem to nemohl vydržet, zvedl jsem se a šel za ní. Prorážel jsem si cestu skrz stále houstnoucí dav. Nakonec jsem se tam procpal a stál jsem vedle Jane. Stála už na nohách a tak, jako tehdy, jsem ji viděl poprvé. Z jinak laskavých očí, kterými se na mě smála, teď čišela čistá nenávist, pohledem ostrým jako břitva probodávala Roye. Zlostně oddechovala a stále na něj upřeně zírala. Pak se Roy zhroutil na zem, škubal sebou v křečích a řval bolestí. Jane z něj nespouštěla zrak. Tohle se nemělo stát. Ostatní začali zděšeně ustupovat a se strachem – nebo spíše s čirou hrůzou – se dívali na nás dva. Jane si nejspíš v záchvatu vzteku neuvědomila, co dělá. Roy sebou přestal škubat, pomalu po zemi couval od Jane a křičel, že je čarodějnice. Tentokrát měla v očích strach má sestra. Dívala se na mě, srdce jí divoce bušilo, protože jakoby právě pochopila, co se stalo.  Dál jako bych už přestal vnímat. Pamatuji si křičící lidi, pamatuji si, jak nás se sestrou odvlekli sem, do chladné, plesnivé kobky, jak křičeli:

„Upalte čarodějnice! Na smrt s nimi!“

Ze vzpomínek mě vytrhl strážný, který otevřel dveře, a hodil nám na zem tvrdý chleba a každému dal misku špinavé vody. Řekl:

„Tohle je vaše poslední jídlo. Za hodinu už zmizíte z povrchu zemského, čarodějnice!“

Neubránil jsem se povzdychu. Z druhého kouta jsem uslyšel Janin vzlyk. Zvedl jsem hlavu a viděl, jak pláče. Zvedl jsem se a přešel celu až k ní. Sedl jsem si k ní a objal ji.

„Jane, zlato, neplač,“ utěšoval jsem jí, ale ani já k pláči neměl daleko. „Všechno bude dobré, uvidíš, budeme pořád spolu, věř mi.“ Podívala se na mě s nadějí. „Vážně? Vždyť kvůli mně trčíme tady, kvůli mně už nikdy neuvidíme svět, jak jsme chtěli. Kvůli mně zemřeme, Alecu.“

Do té doby ani jeden z nás nevyslovil slovo ‚zemřít‘. Znělo jak bodání dýky, vyslovené jejím sladkým hlasem znělo ještě hůř.

Seděli jsme spolu a objímali se snad celou věčnost. Na věži zvon odbil sedmou hodinu. Otevřely se dveře a strážný vešel dovnitř. „Je čas, parchanti.“ Uchechtl se a surově Jane a mě zvedl z podlahy. Strkal nás ke dveřím a stále se zle smál.

Vyšli jsme ven do šera, stráž nás pomalu vedla ulicí, lidé shromáždění kolem na nás pokřikovali nadávky, ženy se křižovaly, ostatní na nás házeli shnilá rajčata. Jane to rozplakalo ještě víc.

Před námi jsem spatřil dvě hranice. Jane se mě chytla za ruku ještě pevněji. Ty hranice tam stály pro nás, pro ďábelská dvojčata, jak říkali lidé. Dvojčata byla vždy znamení něčeho špatného. Moc tomu nepřidávalo, že já i sestra jsme byli leváci.

U hranic nás rozdělili. Naposled jsem se na Jane podíval. Nechtěl jsem vidět, jak ji přivazují k hranici, nechtěl jsem vidět, jak pomalu umírá v plamenech. Nesnesl bych to. Já a Jane jsme byli spolu už od narození, nemohl jsem se dívat, jak jedna část mého já umírá tak strašlivou smrtí.

„Miluji tě, Jane,“ bylo to poslední, co jsem jí řekl. „Miluji tě, Alecu,“ odpověděla mi s bolestí v hlase.

Stráže mě vyvedli na hranici a začali mě přivazovat ke kůlu. Sykl jsem bolestí, když se mi provazy začaly zařezávat silně do kůže. Strážný se tomu jen zachechtal. Slyšel jsem bolestný sten od Jane, a jen silou vůle jsem se ovládl a nepodíval se na ni.

Zavřel jsem oči a modlil se. Nevěřil jsem v boha, ne teď, když nechal ty lidi, abychom zemřeli takovou smrtí, ale z celého srdce jsem se modlil, abychom já i Jane mohli zůstat spolu i po smrti. I nebe by bylo to nejhorší peklo, kdybych v něm měl být bez ní.

Poslouchal jsem křičící dav, když začali číst rozsudek, křičeli na nás, že jsme potomci ďábla a že musíme být zničeni.

Jeden z vesničanů tvrdil, že jsme mu uřknuli krávu. Bože, vždyť já ho ani neznal. Další z nich, tlustý hospodský, křičel na sestru, že je malá, špinavá děvka. Kdybych byl v jiné situaci, zaručeně bych mu rozbil tu jeho nevymáchanou hubu.

Konečně přestali křičet, na náměstí se rozhostilo hrobové ticho. Věděl jsem, co bude. Slabě jsem cítil kouř, věděl jsem, že teď zapálí hranici a já s Jane zemřeme.

Kouř byl čím dál víc silnější a začínalo být horko. Neubránil jsem se zakašlání, což vyvolalo salvu posměšného smíchu.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale vtom se z davu ozvalo rozčilené mumlání a výkřiky. Věděl jsem, že to nemám dělat, ale otevřel jsem oči. K hořícím hranicím se blížila skupina lidí v černých kápích. Probojovávali si cestu skrz dav a vesničany odhazovali stranou. Neuvěřitelnou rychlostí se k nám blížili.

Dým z ohně se mi dostával do očí, které mi začaly slzet, ale něco jsem ještě viděl.

Jeden z nich, mohutný a vysoký vyskočil na mou hranici a začal mě odvazovat. Byl jsem omámený kouřem, ani jsem už moc nevnímal, co se kolem mě děje. Ten muž si mě hodil na záda a neuvěřitelnou rychlostí se rozběhl. Doběhli jsme do nějaké budovy. Tam mě položil na zem. Sebral jsem zbytky svých sil a zašeptal jsem:

„Jane ….“ Na víc jsem se nezmohl.

„Tvou sestru máme taky, chlapče,“ odpověděl mi muž, „už brzy budete opět spolu.“

To mi stačilo. V duchu jsem jim děkoval, že já i sestřička budeme spolu, že mě zachránili z ohně. Jenže pak muž promluvil znovu:

„Chlapče, teď to bude bolet. Promiň.“

Netušil jsem, co tím myslí, ale pak se sklonil k mé ruce a zakousl se. Byla to bolest stokrát horší, než by bylo upálení. Znovu jsem cítil oheň, jako by mi žilami proudila žhavá láva, bodalo to jako tisíce jehel, křičel jsem, ať to přestane, prosil jsem boha o odpuštění.

Nevím, jak dlouho to trvalo, měl jsem pocit, že to trvá celou věčnost, že ta pekelná muka nikdy neskončí.

Cítil jsem zrychlený tep svého srdce, tlouklo pořád rychleji a rychleji, ale pak s jediným prudkým škubnutím vynechalo, znovu bouchlo a pak se zastavilo. Oheň pomalu ustával, byl pořád slabší, až nakonec nebyl žádný.

Chvíli jsem ležel bez hnutí, nevěděl jsem, co se děje. Pomalu jsem otevíral oči. Viděl jsem neobvykle jasně, rozeznával jsem všechno. Zamrkal jsem, abych si byl jistý. Bylo to pořád stejné.

„Ahoj, chlapče! Konečně jsi vzhůru!“ pronesl někdo veselým hlasem. Škubnul jsem sebou a rychle se přesunul ke zdi. Když říkám rychle, bylo to opravdu rychle. Údivem jsem rozšířil oči dokořán. Chtěl jsem něco říct, ale sotva jsem otevřel pusu, abych něco řekl, v hrdle jsem ucítil spalující žízeň, byl jsem úplně vyprahlý.

Podíval jsem se na muže, co prve promluvil. Byl hodně vysoký, mohutný, měl černé vlasy a … rudé oči. Viděl, jak si ho prohlížím, a usmál se.

„Vidím, že máš žízeň, chlapče. To nevadí. Někoho už jsme sehnali. Mimochodem, já jsem Felix. Pojď.“ Zvedl se a pokynul, abych šel za ním.

„Počkej,“ řekl jsem, „kde je Jane ?“

„Tvá sestra se ještě nepřeměnila, čekáme, že to bude už každou chvíli. Teď se pojď napít.“ Raději jsem šel za ním.

„Ty, Felixi,“ začal jsem, „co se to tady vůbec děje? Co je se mnou?“ vyptával jsem se. Felix se otočil a pronesl:

„Tohle ti vysvětlí Aro. Teď pojď za mnou a neptej se.“

Vzhledem k jeho postavě mi připadalo moudré ho poslechnout. Došli jsme až do místnosti, kde dva „lidé“ drželi mladou ženu s vyděšenýma očima.

„Napij se,“ pokynul mi Felix, a já už to nevydržel a vrhnul se na ní. Cítil jsem sladkou tekutinu, pil jsem a pil, až jsem měl žaludek jako na vodě. Nechápal jsem, co se děje, ale v tuhle chvíli mi to nijak nevadilo.

Felix mě sledoval s úsměvem. Když jsem tímto způsobem vyprázdnil už třetí oběť, zarazil mě. „Chlapče, to stačí.“  Nevnímal jsem ho. Pil jsem dál. „No tak, Alecu, dost“ vykřikl a odtrhl mě od mé svačinky.

Zlostně jsem ho probodl pohledem a on se skácel k zemi. Nejevil žádné známky života, ležel bez hnutí na kamenné podlaze. Ostatní mě sledovali. Když jsem od něj odtrhl pohled, vstal, jakoby se nic nestalo. Pak pronesl:

„Aro měl pravdu. Ty a Jane jste velmi mocní, Eleazar v tomto ohledu nelhal.“

Sice jsem netušil, kdo je Aro a už vůbec, kdo je Eleazar, ale bylo mi to fuk.

Pak jsem s Felixem šel za Arem. Vypadal tak trochu… no… ujetě. Měl smolně černé vlasy na ramena, velmi bledou pokožku a rudé oči, na rozdíl od Felixe je měl takové jakoby zamlžené, mléčné. Uvažoval jsem, jestli přes to vidí.

„Posaď se, Alecu,“ vyzval mě Aro, „a poslechni si, co chceš vědět.“

Poslouchal jsem celou historii až ke dni mé přeměny. Nakonec jsem se ještě Ara a Felixe na pár věcí vyptal. Poté už jsem všechno chápal. Byl jsem jedno z těch bájných stvoření, byl jsem lovec.

Za nějakou dobu k Arovi přivedli i mou sestřičku. Nemohl jsem se na ní vynadívat. Dali jí nové šaty, ve kterých vypadala božsky. Vypadala nádherně. Rudé rty, ostře řezaný bledý obličej, který neztratil nic ze své něžnosti. Měla také rudé oči. Radostně se na mě usmála a objala mě.

„Alecu! Moc jsi mi chyběl. Teď už budeme pořád spolu!“ prohlásila.

Ano, měla pravdu. Budu pořád s ní, jsem nesmrtelný. Jsem upír.

Jsem Alec Volturi.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život před smrtí - Alec:

 1
04.03.2013 [20:55]

ercavampireto bolo úžastné . ešte som nikde nevidela poviedku z Alecovho života ked bol ešte človek. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. bella29
17.04.2012 [17:22]

uuuuuuzasneeeeeee Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!