Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žiletko, má lásko - 2. část

12.08.2010 (10:30) • Elii • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2780×

Žiletko, má lásko

Pohled Bella

„To vidím, jak to máš pod kontrolou. Lásko, já se nemůžu koukat na to, jak se kvůli mně ničíš. Ty jsi moje všechno a já ani nedokážu popsat, jak moc nenávidím tu potvoru Jessiku. Ale neboj, on už ji Aro zkrotí a já se budu co nejvíc snažit, aby jsi mi odpustila.“ To bylo poslední, co jsem dokázala vnímat. Pak jsem upadla do bezvědomí.

***

Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale když jsem se probudila, měla jsem své zápěstí pevně omotané obvazem a ležela jsem v nějakém pokoji. Ještě jsem se pořádně nerozkoukala, ale pomalu si uvědomovala, kde asi budu. Zachránil mě Edward, on ví, že nemocnice nesnáším a jeho táta je doktor. Tak kde bych asi tak mohla být? Je to jasné, tohle je určitě Edwardův pokoj, nebo pokoj pro hosty. Pomalu sem se rozhlédla kolem a teprve teď jsem poznala, že jsem měla pravdu – jsem v Edwardově pokoji. Chtěla jsem se posadit, ale než jsem tak stihla udělat, už jsem v pokoji nebyla sama. Ve dveřích stál Carlisle a Edward klečel u postele na kolenou.

„Bells, jak ti je?“ zeptal se mě Carlisle.

„Jsem v pořádku, už bych klidně mohla jít domů,“ řekla jsem a začala jsem se zvedat.

„Nikam tě nepustím,“ pronesl Edward rozhodně.

„A to jako proč? Jaký ty máš právo mi tady rozkazovat?“ optala jsem se ho. Slzy mi začaly pomalounku téct po tvářích, když jsem si vzpomněla na to, co udělal a jak si ta čůza nakráčela k mému autu a normálně mi to oznámila.

„Bell, pochop, že já tě miluji a že tě nenechám odejít. Podruhé už nedopustím, aby se ti něco stalo. Vím, udělal jsem chybu, za kterou se ti budu omlouvat celou věčnost.“

„Celou věčnost? Edwarde, já nejsem upír a ty mě stejnak nikdy nepřeměníš, když můžeš mít Jessiku.“

„Jessiku naštěstí už nikdy v životě neuvidím...“ zamumlal a myslel si, že ho neslyším. Vzpomněla jsem si, že než jsem upadla do bezvědomí, že řekl: „Ale neboj, on už ji Aro zkrotí...“ Nevím co tím myslel, ale snad už teď přede mnou nebude nic tajit a nebude mi lhát.

„Edwarde, než jsem upadla do bezvědomí, říkal jsi, že ji Aro zkrotí, jak jsi to myslel?“ zeptala jsem se ho s takovým pohledem, že by mi odpověděl i němý člověk.

„Asi to budeš chtít slyšet od začátku, viď?“

„No, to bys byl teda hodnej, kdyby jsi začal od začátku,“ pronesla jsem lehce ironicky.

„Takže, byl jsem u tebe a ty ses mě už po několikáté snažila přimět, abychom v našem vztahu pokročili o krok dál, ale já si nebyl jistý, zda bych ti nějak neublížil, ba dokonce tě nezabil, přeci jenom si lehce zranitelná. Řekl jsem, že si musím ještě něco zařídit, což nebyla pravda. Musel jsem pryč, už dlouho jsem nebyl na lovu a tak jsem se vydal. Nelovil jsem moc dlouho a pak jsem běžel na naši louku, abych zvážil všechna pro a proti...“ Na chvilinku přestal a mně v hlavě běžela jedna otázka.

„Ty jsi se mnou nechtěl spát?“ vyklouzlo mi.

„Blázínku, ani nevíš jak moc jsem chtěl. Ta touha byla spalující, každý letmý dotek, polibek, byl tak skvostný, že jsem měl co dělat, abych se vůbec udržel. Chtěl jsem s tebou spát tak moc, že jsem se začal bát, že ti ublížím.“

„Aha, pokračuj...“ pípla jsem, ale věděla jsem, že mě uslyší.

„No, doběhl jsem k naší louce a ucítil jsem, že tam buď někdo byl, nebo že tam ještě někdo je. A měl jsem pravdu, někdo tam byl. Seděla skoro uprostřed a asi si mě nevšimla, protože se neotočila. Ano, byla to dívka. Po chvíli stání a pozorování jí, jsem si uvědomil, že tu vůni znám. Že ta vůně patří poloupírce, kterou nesnáším...“ Zase na chvilku přestal a mně bylo jasné, kdo na té louce byl.

„Jessika,“ zašeptala jsem. Koukl se na mě bolestným pohledem a jen přikývl.

„Chtěl jsem odejít, ale má zvědavost mi nedala, musel jsem vědět, co tu dělá. Pomalu jsem se k ní blížil a ona začala reagovat. Asi věděla, kdo za ní je, protože nebyla ani vylekaná. Prostě jen řekla: „To ti to trvalo, už tu čekám docela dlouho.“ Vyjeveně jsem na ni koukal a odpověděl jí: „Jessiko, nevím, oč ti jde, ale já tě nikdy nebudu milovat. Jediný cit, který k tobě chovám, je nenávist a lásku, kterou jsem schopen někomu dát, bych určitě nedal tobě. Mé poloupíří srdce patří jiné.“ Tohle jsem jí pověděl a ona se naštvala: „Myslíš tu obyčejnou lidskou holku? To je jen takové tvoje zpříjemnění věčnosti, co?“ a já nato: „Jessiko, já nejsem jako ty, to ty každého jenom využiješ a vůbec nevím, jak ti na to mohou skočit. Jsi ta nejhnusnější poloupírka, co jsem kdy viděl.“ Chtěl jsem odejít, ale ona řekla: „Stůj.“ Nemohl jsem se hnout z místa, aniž bych chtěl.“

„Jak to?“

„Víš, ona má takový dar. Dokáže každého donutit udělat to, co sama chce. Stačí, když k tomu použije svou moc. Stačí jedno slovo, například ´stůj´ a ty prostě nic nezmůžeš, ale nejhorší na tom je, že ty víš, co děláš, ty třeba nechceš, hnusí se ti to, ale prostě to musíš udělat. Je to stejné jako u vlkodlaků – Sam, neboli alfa použije na ostatní autoritativní hlas a ten dotyčný musí chtě, nechtě poslechnout.“

„Aha, takže ona tě donutila, aby jsi s ní spal?“

„Ano. Prostě mi rozkázala ať jdu za ní, šel jsem, za chvíli jsme zastavili před nějakým barákem, rozkázala, ať jdu dovnitř a tam se to stalo. Ona dávala rozkazy a já je s nechutí plnil. Potom rozkázala, že tam mám nechat košili, musel jsem poslechnout a potom mi nakázala, že zítra ráno bude chvíli svítit sluníčko a že musím přesvědčit rodinu, abychom nejezdili do školy, což jsem také udělal.“

„A Alice nic nevi – viděla?“ vykoktala jsem.

„Ne, na Jessiku se její schopnost bohužel nevztahuje.“ Upřeně se mi koukal svýma karamelovýma očima do těch mých, a viděla jsem v nich prosbu o odpuštění.

„Prosím, Edwarde, pokračuj, myslím si, že to ještě není konec, nebo, jo?“

„Není.“

„Mmm...“ zamručela jsem a tím se chtěla naznačit ať pokračuje.

„Takže jsem doma domluvil všem, že nepůjdou do školy a povedlo se. Šli jsme na lov a právě tam mi od tebe přišla ta esemeska. Na nic jsem nečekal a vydal jsem se k tobě. Byl jsem tam tak do deseti minut a už jsem zvonil, když jsem viděl tvůj výraz, začal jsem tušit, potom si po mně hodila tu igelitku a mně to bylo hned jasné. Začal jsem couvat, protože se mi v hlavě zrodil plán, jak to té  mrše Jessice spočítat. Už jsem stál venku přede dveřmi a ty jsi mi zabouchla ty dveře a já ještě zašeptal: „Promiň mi to, lásko, já ti to vysvětlím.“ A slyšel jsem tebe, jak jsi řekla stejně potichu: „Nic nevysvětlíš.“ A pak si začala plakat, řvát a zase plakat. Já jsem nastoupil do auta a jel jsem k nám domů. Alice všechno viděla, jediná ona mě neodsuzovala, ona pravdu znala, ale ostatní jí nevěřili. Nevěřili, že mě Jessika donutila. Pohádali jsme se a já šel do svého pokoje, kde jsem zvedl telefon a vytočil číslo na Ara. Měl jsem štěstí, protože jinak bych tam musel osobně, ale Aro měl dobrou náladu a když jsem mu řekl, že by byla jeho nejcennějším pokladem, tak nadšeně souhlasil a řekl, že za pár hodin je tady. Ještě jsem mu poradil, aby s sebou vzal Elenu (normálně tam žádná není, ale to nevadí), která má schopnost zbavit každého upíra, či poloupíra jeho moci. Tak jsem čekal, než se objeví se svou gardou. Když po pár hodinách byli tady, hned jsem jim vylíčil, co se stalo a to si neviděla Ara, jak byl naštvanej. On ví, že ty jednou budeš upírkou a docela silnou a nechce, aby se ti cokoliv stalo, takže Jessika se má na co těšit. Já jsem jí zavolal, aby okamžitě přijela, že pro ni mám překvapení, když přijela, tak si naivně myslela, že jsem se kvůli ní s tebou rozešel, ale jakmile vkročila do baráku, tak ji Felix s Demetrim chytili a ona se vyděšeně začala bránit a snažila se na ně působit svým darem, ale nevěděla, že ji Elena už dávno o něj připravila a vrátí jí ho, až slíbí Arovi poslušnost a když ho bude zneužívat, tak ji roztrhá na kousky a spálí.“

„Páni, promiň...“ řekla jsem, ale jak jsem to mohla vědět?

„Bells, ty mi promiň.“

„Muselo to být těžké a já jsem ti to moc neusnadnila, viď? Pověz mi, jak jsi se cítil, když jsi přijel ke škole, tedy, jestli to smím vědět.“

„Odteďka smíš vědět naprosto všechno, tedy až na jednu věc, která je pro tebe překvapením, ale neboj, dozvíš se ji za pár dní.“

Naštvaně jsem se na něj podívala, on ví, jak moc nesnáším překvapení a po tomhle všem mi jedno přichystá? Teda jestli to nebude stát za to, tak si to s ním vyřídím.

„Tak já ti to povím, ale trošku to zkrátím,“ usmál se na mě, ale stále to byl úsměv plný obav.

Nahnula jsem se k němu a věnovala mu letmý polibek na tvář a hned měl usměv plný lásky.

„Tak vyprávěj a vstaň konečně z té země.“

Sedl si opatrně ke mně na okraj postele a spustil: „Když jsme přijeli ke škole a ty jsi tam seděla, nejdříve jsem se na tebe koukl jen já a až potom se nadechnul, tak jsem ucítil tvou krev. Věděl jsem, že se na tebe každý z naší rodiny kouká a taky mi každej ve svých myšlenkách nadával, jen Alice věděla, jak to bylo.Ty jsi pak vstala a šla jsi na svou hodinu, kterou jsi měla s Emmettem a když se za tebou vydal a tys křikla ať tě necháme na pokoji, tak se na mě otočil a začal na mě řvát, jak v myšlenkách, tak i nahlas. Jen jsem tam stál a čekal jsem, až si vybije zlost. Nechápali to. Všichni pak odešli na své hodiny a já také. Sledoval jsem tě přes myšlenky ostatních a na té první hodině jsem také pozoroval váš rozhovor s Emmettem a jak jsi se řízla, tak měl co dělat, aby se udržel. Potom jsem tě sledoval pomocí myšlenek Rose, jak za tebou vlítla na ten záchod a ty jsi jí plakala na rameno, pak jak tam vlítla Alice a ty jsi na ni křikla, že jsi sama a pak byla biologie. Když jsem vešel do třídy a tys neseděla na svém místě v lavici, myslel jsem si, že tam ještě nejsi, ale když jsem se nadechnul a ucítil tvou krásnou, květinovou vůni, smíšenou s tvou vůní krve, musel sem se na tebe podívat. Ten pohled byl tak zničující, hrozně to bolelo tě takhle vidět. Při hodině jsem na tebe neustále koukal a ty jsi nad něčím přemýšlela a v tu chvíli jsem chtěl, abych ti uměl číst myšlenky. Potom jsem tě zbylé hodiny neviděl, ale snažil se zachytit myšlenky lidí okolo tebe, jenže nikdo si tě nevšímal a když jsi pak přišla na oběd a viděla jsi všechny ty pohledy a já slyšel všechny ty jejich myšlenky, tak jsem měl sto chutí všechny je zabít.“

„Na co mysleli?“ skočila jsem mu do řeči.

„Mysleli na to, že jsi se mnou ještě nespala a posmívali se ti, to Jessika se o to postarala, ale jediná Angela na to nemyslela.“

„Jo, ta je hodná.“ Měli pravdu, mohli se posmívat. Moje nálada klesla níž.

„Když jsis koupila oběd a odešla jsi, tak jsem se vydal za tebou. Seděla jsi na lavičce a nad něčím přemýšlela, že sis mě ani nevšimla. Tedy nejdříve mě napadlo, že mě ignoruješ, ale když jsem si odkašlal a ty jsi vzhlédla, tak tě prozradilo srdíčko, bilo tak rychle, že jsem se bál, aby ti nevyskočilo z hrudi. Ten rozhovor si určitě pamatuješ a pak jsi odešla. Věděl jsem, že teď máme spolu tělocvik a když jsi utekla do dívčích šaten, tak jsem šel do těch klučičích. Vím, bylo ještě brzo, ale já chtěl být blízko tebe. Seděl jsem a přemýšlel, že jsem ani nevnímal. Když jsem se nadechnul, ucítil jsem všude tvou krev, tak jsem se  normální upíří rychlostí vydal do holčičích šaten, kde jsi měla věci, ale sama jsi byla ve sprchách. Když jsem tam přišel a viděl jsem tě tam, tak mi bylo jedno, že je všude tvá krev. Šlo mi jen o jednu věc a to o tu, abych tě co nejrychleji zachránil. Ty jsi začala mumlat něco jako, že to máš pod kontrolou, ale já tě tam nemohl jen tak nechat. Musel jsem zachránit bytost, kterou miluji víc než sám sebe. Hlavně jsem ti musel vysvětlit, jak to bylo. V bezvědomí jsi byla asi dva dny a já jsem celou tu dobu seděl u tebe, držel tě za ruku a šeptal ti omluvná slova, ale i slova lásky. Strašně jsem se o tebe bál. Alice ostatním vysvětlila, jak to všechno bylo a oni jí naštěstí uvěřili. Ve svých myšlenkách se mi omlouvali a já jsem tě na chvíli opustil, abych s nimi mohl mluvit, ale ty jsi se mezitím probudila, takže jsem co nejrychleji spěchal za tebou spolu s Carlislem. A pak jsem ti začal všechno vyprávět.“

„Děkuji, že jsi mi to všechno pověděl a prosím tě, abys mi odpustil, měla jsem tě nejdříve vyslechnout. Byla a jsem hloupá. Promiň.“

„Bells, ty se mi nemáš za co omlouvat, to spíše já bych měl prosit o odpuštění a taky že budu. A teď mám pro tebe ještě jednu špatnou zprávu.“

„Jakou?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem.

„Budu muset s Carlislem navštívit Ara, už uběhlo 25 let od našeho posledního shledání a on si vyžádal naší návštěvu. Vzal bych tě s sebou, jenže se jedná o nějakou oslavu, kde bude mnoho upírů, kteří se živí převážně lidskou krví.“

„Vrátíš se?“

„Slibuju.“

„A na jak dlouho to je?“

„Na tři dny.“

„Dobře.“

„Musím jít, lásko, letadlo nám letí za hodinu, ale věř, že se mi nikam nechce,“ řekl a lehce, ale i vášnivě mě políbil a v tu chvíli byl pryč. Ocitla jsem se zase sama, i když jsem věděla, že se vrátí. Prostě ten pocit byl strašný. Ještě jsme se pořádně nerozloučili a on už odjel? Ne, ne, ne, celé mé tělo se začalo otřásat, začala jsem se potit a cítila jsem spalující touhu vidět tu karmínovou tekutinu téct po mé ruce. Jenže obvaz na mé ruce byl pevně svázán a okolo mě nebylo nic, čím bych mohla ukojit tu spalující touhu. Vedle postele byla jen váza s kytkami. Váza a rozbitá váza = střepy... Běželo mi v hlavě. Šáhla jsem po ní, kytky vyndala, vodu vylila a vázou jsem silně třískla o rám postele a střepy byly na světě. Teď se už jen zbavit toho přebytečného obvazu, ale proč? Mám přeci ještě druhou ruku, ne? Zatetelila jsem se blahem, že se konečně ocitnu ve svém, vlastně vyrobeném klidu.

Střepem jsem se pomalounku blížila ke svému levému předloktí, ale než jsem stačila cokoliv zaregistrovat, už jsem neměla nic v ruce a taky jsem nebyla u sebe v posteli, protože mě v náručí svíral Emmett a Alice držela ten kus mé záchrany. Začala jsem kolem sebe kopat nohama, mlátit rukama, ale nic. Emmett se ani nepohnul.

„Alice, dej mi to. Já musím.“

„Zbláznila jsi se, Bello? Nedám ti to. Vím, asi jsi se na tom stala poněkud závislá, ale já tě toho zbavím. Nebudu se koukat, jak se má nejlepší kamarádka ničí.“

„Alice, ale já to nemůžu vydržet. Je to spalující, je to mnohem silnější než já. Nezvládnu to.“

„Bells, ššš... Spolu všechno překonáme,“ vyšlo z úst, od kterých bych to nečekala.

„E – emmette, jsi v pořádku? Nebouchla jsem tě do hl –hlavy?“ vykoktala jsem.

„Ne, Bells, ty jsi pro mě mnohem víc důležitá, než se zdá. Bez tebe by zde byla nuda, ale ty jsi takové moje sluníčko. Díky tobě mám vždy lepší náladu, napadají mě lepší vtípky. Prostě bych už podruhé nedovolil, aby se ti něco stalo. A hlavně, dlužím Edovi omluvu za to, že jsem mu nevěřil a myslím si, že až se dozvíš to překvápko, co pro tebe chystá, tak že budeš ten nejšťastnější človíček na planetě.“

„Emme? Ty víš, co pro mě chystá?“ zeptala jsem se a v tu chvíli jsem zapomněla na svou depku a hodila jsem po něm ty nejlepší psí oči, co jsem svedla.

„Nic ti neřeknu, víš co by mi udělal? Ale neboj, brzo se dočkáš,“ mrknul na mě.

„Hmm...“

***

Pohled Edward

(Nebudu to psát z jeho pohledu, protože on ho vlastně převyprávěl Belle.)

„Vrátíš se?“

„Slibuju.“

„A na jak dlouho to je?“

„Na tři dny.“

„Dobře.“

„Musím jít, lásko, letadlo nám letí za hodinu, ale věř, že se mi nikam nechce,“ řekl jsem a ač nerad jsem jí opět lhal, ale nelhal jsem ze špatného úmyslu, lhal jsem, protože jsem potřeboval dva, nebo tři dny na přípravu mého překvapení + taky na lov.