Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zapomenutá noc II.

„Nemůžu uvěřit, že jsem se nechala přemluvit,“ postěžovala jsem si pěkně nahlas, když jsme společně s Jess vystoupily z jejího auta a stanuly před známou budovou naší střední školy.  

„Přestaň si už konečně stěžovat,“ napomenula mě s úsměvem Jess a jemně mi strčila do zad, abych se pohnula z místa. „Uvidíš, že si to tady pořádně užijeme… Taky co může být lepší, než se posmívat našim bývalým spolužákům za to, jakou strašlivou změnou prošli za těch posledních deset let,“ slibovala, zatímco jsem se nad tím vším skepticky ošklíbala. „Takže koukej pohnout kostrou, Swanová, protože já už se nemůžu dočkat.“ Jessičino brebentění rychle přecházelo do ďábelského chechotu.

Já osobně jsem měla o zábavě jinou představu: například sedět v potemnělém obýváku a zírat na vypnutou televizi nepřetržitě několik hodin. Jo, za uplynulý týden jsem přesně tenhle typ potěšení provozovala téměř každý den. Možná proto tak Jessica zrudla v obličeji, když jsem jí šetrně oznamovala, ať na dnešní sraz po deseti letech jede raději sama. Neprošlo to a z bytu mě doslova násilně vytáhla za vlasy.

Divila jsem se, že to se mnou ještě Jessica nevzdala, sama jsem totiž musela uznat, že v posledních sedmi dnech to se mnou bylo k nevydržení. Byla jsem neustále nabroušená a nevrlá. A lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neznala příčiny toho všeho. Znala. Edward Cullen byl prostě všude a to především v mých snech.

Zdálo se mi o něm, noc co noc. Nebyl sen, ve kterém by on nefiguroval, což by nebylo nijak zvlášť deprimující, kdyby se nejednalo o velice divoké erotické sny. Těžko říct, zda to měla na svědomí jen má velice bujná fantazie, nebo se mi podvědomí prostřednictvím snění pokoušelo dopodrobna sdělit, jak přesně probíhala naše noc, kterou jsem si neměla pamatovat. Nedalo se tomu poručit, nedalo se proti tomu utéct. V práci jsem se nedokázala soustředit, jak jsem na to pořád musela nepřetržitě myslet. A nejhorší na tom bylo, že se mi to čím dál tím víc začínalo líbit. Bylo to frustrující.

A jako by toho snad bylo málo a já ho už tak neměla plnou hlavu, každý den ve stejnou dobu přicházel poslíček s dalšími a dalšími orchidejemi určenými pro mě. Nedokázala jsem je vyhodit, a tudíž celý náš byt teď obsahoval stokrát víc květin i než to největší květinářství v Seattlu. Častokrát jsem se přistihla, jak se přihlouple usmívám, kdykoliv jsem si k nějaké z nich přivoněla. Jako by to snad tušil, jako by snad věděl, co na mě zabírá… co zabírá na všechny ženy. Kolik takových asi bylo přede mnou? Jakmile jsem si to uvědomila, moje nálada opět padala hluboko pod bod mrazu a averze vůči jeho osobě se několikrát znásobila.

Ale přestože jsem se jen mračila, vztekle do všeho kopala, se vším třískala a nadávala, kudy chodila, Jessica mě ani jednou do háje neposlala. Byla to opravdová kamarádka. Ve skutečnosti jsem byla vděčná i za tu její dnešní snahu přivést mě na jiné myšlenky. A možná měla pravdu: třeba si to tu dneska vážně užiju.

„Podívej se na ně,“ pronesla přezíravě Jess a pátravě zrakem přelítla vyzdobenou tělocvičnu, která se postupně zaplňovala lidmi, „to je ale banda ubožáků…“

„Jess,“ napomenula jsem ji, ale jen stěží se mi dařilo udržet si vážnou tvář, „jsou to přeci naši… spolužáci,“ řekla jsme nakonec, neboť mě lepší označení nenapadalo. Jako by to snad mělo znamenat něco, co by Jessice bránilo je takhle nahlas pomlouvat.

„Bývalí,“ připomněla mi důrazně, „ a stejně je to pravda, všichni vypadají tak staře…“ Užasle jsem se na ni podívala a možná i trochu dotčeně, přece jen jsme byli všichni stejně staří, takže z toho vyznívalo, jako kdyby to tvrdila i o mně. A já nebyla stará! Jessica zachytila můj zaražený výraz a protočila očima. „Až na nás dvě, pochopitelně,“ vysvětlovala honem a vrtěla u toho hlavou, jako by to snad měla být úplná samozřejmost, „my vypadáme božsky.“ Mrkla na mě a upravila si svůj mega výstřih.

Nepřesvědčivě jsem se na ni pousmála a s povzdechem překročila práh tělocvičny, čímž jsem ztratila veškerou naději na brzký útěk.

Zatímco mě Jessica táhla neznámo kam, já se nenápadně rozhlížela kolem sebe.

Od střední uběhlo sice už dlouhých deset let, ale tady jako by se nic nezměnilo, alespoň co se týče prostor školy. Skoro jako bych se zase vrátila do středoškolských let. Vůbec se mi to nezamlouvalo. Nebylo to zrovna moje nejoblíbenější období a ten, kdo tvrdil, že to měla být ta nejlepší léta života, musel být pěkný debil. Leda tak nejhorší roky, jo, to by odpovídalo. Radši jsem nad tím dál neuvažovala, ale stejně jsem neodolala, abych si zúčastněné osoby neprohlédla.

Některé spolužáky jsem poznávala okamžitě, u jiných mi někdy trvalo déle, než se mi je povedlo identifikovat a nakonec tu byli i tací, u nichž jsem měla dojem, jako bych je viděla poprvé. Usoudila jsem, že se pravděpodobně jedná jen o doprovod většiny z nich. Udělalo se mi nevolno, když jsem si uvědomila, že já tu s sebou nikoho nemám. Nikoho, kromě Jessici. Nikoho, kdo by patřil jen ke mně. Snad by se to dalo i spočítat na roky, kdy jsem naposledy měla nějakou vážnou známost. Nevadilo mi to, dodneška. A určitě byla jen náhoda, že mi mysl zahalilo jedno jediné a dost nežádoucí jméno. Vyhnala jsem ho odtamtud dřív, než se mu tam povedlo zapustit kořeny. Znovu.

Doufala jsem, že se nikdo na můj osobní život vyptávat nebude. Doufala jsem, že Jessica bude tak shovívavá a o mém malém úletu se nikdy nahlas zmiňovat nebude. Doufala jsem, že brzo vypadnu. Začínala jsem z toho všeho mít nepříjemný pocit. 

„Bože, koukej…“ vyjekla náhle Jessica a bez upozornění mě čapla za pravačku, kde jsem právě držela naběračku s punčem, který jsem se chystala nalít do skleničky, ale díky zásahu Jess skončil rozlitý po stole. Zoufale jsem vzdychla nad tou spouští a hledala ubrousek, do kterého bych se mohla otřít. Jessica mezitím pokračovala dál: „To je Mike? No to snad ne. Vidíš ty vlasy. Uff, ještěže jsem se s ním na konci třeťáku rozešla,“ mlela mi rozrušeně do ucha a nepřetržitě se mou pořád cloumala.

Spolkla jsem připomínku, že ve skutečnosti se on rozešel s ní a jen jsem nepřítomně zabručela něco jako souhlas, aby měla holka radost. Teprve až když se mi konečně úspěšně podařilo si naplnit sklenku barevnou tekutinou, otočila jsem se, abych teda ohodnotila ránu, co měl podle Jessicy Mike.

Špatně, špatně a zase špatně!

„Ne,“ zděsila se, jakmile odhadla můj záměr a prudce mnou trhla zpátky, „nedívej se tam. Nechci, aby nás viděl a pak šel sem,“ panikařila a naprosto zbytečně. Já jsem měla momentálně jiné starosti, než se starat o to, jak Mike vypadá a zda sem jde nebo ne, musela jsem se uhýbat před punčem, který přetékal přes okraj, když se mnou Jessica tak cukla.

Nahlas jsem si postěžovala a zabodla do Jess vyčítavý pohled, který ona stejně nebrala na vědomí, neboť sama stále nenápadně civěla směrem k Mikeovi a přitom jí pusa nezastavitelně jela dál. Nevnímala jsem ji. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a letmo zkontrolovala své krémové šaty, zda neutrpěly nějakou škodu.

Jess si snad ani nevšimla, když jsem kolem ní prošla, abych se dostala z její těsné blízkosti a zabránila tak dalšímu případnému neštěstí.

Nedostala jsem se moc daleko a něco mi říkalo, že dneska už ani nedostanu.

Strnula jsem uprostřed pohybu a zkoprněle sledovala jistou osobu, která právě vcházela do dveří. Zmateně jsem zamrkala, jako bych nevěřila vlastním očím. Nechtěla jsem jim věřit. Musela jsem se zbláznit, on tu přece nemohl být. Edward Cullen tu neměl co dělat. Začala jsem přerývavě oddechovat. Doufala jsem, že když na chvíli zavřu oči a posléze je zase otevřu, zjistím, že to byl jen nějaký blud. Ale bylo to jen zbytečně vynaložené úsilí, jak oddálit tu katastrofu, která se nezastavitelně blížila. Cítila jsem to.

Nezmizel a ani se nepřetransformoval do někoho jiného, kdo by mu mohl být až nebezpečně podobný a s kým bych si ho mohla eventuelně splést. Byl to on, v celé své nadpozemské kráse. Srdce se mi zběsile roztlouklo, jako by mělo každou chvíli vybouchnout. Polkla jsem. Nezabývala jsem se otázkami, proč se objevil zrovna tady - jediné, na čem právě záleželo, bylo, jak se co nejrychleji a co nejnápadněji vypařit, protože se právě jeho úhel pohledu začal pomalu stáčet mým směrem.

Nezahálela jsem ani vteřinu a zařadila zpátečku. Jako naprostý zbabělec jsem se schovala za Jessicu. Chytila jsem ji pevně za ramena a nedovolovala se jí ani trochu pohnout. Sem tam jsem nenápadně vykoukla zpoza ní, jak vypadá situace.

„To je snad zlej sen,“ mumlala jsem si pro sebe se sevřeným žaludkem.

„Co je, co se děje?“ chtěla vědět Jess a zvědavě si mě u toho prohlížela.

„Je tady,“ pronesla jsem zlostně. Výhružně jsem zavrčela, když se chystala otočit a stáhla ji zase zpátky. Rozporuplně jsem zavrtěla hlavou.

„Cože? Kdo?“ nechápala, pak zničehonic zalapala po dechu a zbledla. „Mike? Mike jde sem? Bože, jak vypadám? Je to dobrý? Co moje –“

„Ale žádnej Mike,“ utnula jsem ji netrpělivě. Viditelně se jí ulevilo, ale zamračená vráska mezi jejím obočím nezmizela. Poraženě jsem si povzdechla a pokynula hlavou směrem ke vchodu. „On.“   

Narovnala jsem se a ruce spustila podél těla. Jess byla volná a neváhala toho okamžitě využít: ani jsem nestačila cokoliv říct a už se dychtivě ohlížela přes rameno, aby se dozvěděla, kvůli čemu jsem tak vyváděla. Možná se taky chtěla ujistit, že jsem nelhala a Mike si to přece jen neštráduju k nám. Přesto jsem měla silné tušení, že by jí to zase tolik nevadilo, jak původně tvrdila.

Mezitímco Jess sbírala informace, já jsem se natočila ke stolku a užuž do sebe klopila první skleničku punče. Otřásla jsem se. Byl odporný.  Hřbet ruky jsem si přiložila k ústům pro případ, že by třeba mohl žaludek protestovat, alespoň to tak momentálně vypadalo. Počkala jsem, dokud se moje tělo neumoudří a pachuť nevyprchá a následně si nalila další. Tušila jsem, že to asi není nejlepší nápad, ale v tuhle chvíli jsem opravdu potřebovala něco na povzbuzení. Taky to byl nejspíš jediný účinný způsob, jak naředit ten vztek, co mi najednou proudil pod kůží.

Zuřila jsem, že se tady objevil bez ohlášení. A zuřila jsem, že opět vypadal tak perfektně. Černé kalhoty, černá košile s rozepnutými vrchními knoflíčky a jeho nedbale rozházené vlasy, mi moc ve prospěch nehrály. Kdyby vypadal jako obluda, možná bych se od Jessici dočkala jistého pochopení, ale takhle jsem neměla šanci.

„Asi to pořád nechápu,“ ozvala se Jess hlasem plným pochyb, když se její pozornost vrátila zpátky ke mně, „nebo mi snad vážně chceš namluvit, že ten tvůj chlápek je tamten krasavec?“ zahulákala tak hlasitě, až jsem jí musela vrazit loket do žeber. Bylo to k ničemu. Ani tohle gesto ji neodradilo, aby svůj ukazováček s dokonale upraveným nehtem namířila rovnou na něj. Bleskově jsem jí ruku strhla dolů a hrozivě se na ni zamračila.

Přihnula jsem si ze své nově naplněné sklenky, na nervy. Dvakrát.

Přitakala jsem. „Správně, Jess, tamten krasavec je ten můj chlápek a můžeš to klidně zopakovat ještě jednou a hlasitěji, protože on tě totiž pravděpodobně neslyšel,“ zasyčela jsem sarkasticky.

Dlouho jsem sbírala odvahu, než jsem zrak upřela před sebe. Srdce mi škobrtlo, když se naše pohledy střetly. Hlásek uvnitř hlavy na mě řval, ať se hned odvrátím, ale ty provazy, které nás v tuhle chvíli svazovaly, nešlo tak lehce přetrhnout. I na tu několikametrovou dálku jsem mohla spatřit, jak se mu v očích mihl zvláštní záblesk. Pak mě obdařil pokřiveným úsměvem. Měla jsem dojem, jako by mi někdo seděl na plicích a možná i Forks zachvátilo silné zemětřesení, neboť se země pod mýma nohama zatřásla. Zavrávorala jsem.

Z druhé dimenze mě probrala až Jessica.

„No, hele,“ mlaskla přemýšlivě a naklonila se ke mně blíž, „jestli o něj opravdu nestojíš, tak já se obětuju. Není problém,“ zahýbala laškovně obočím a blýskla po mně rozjařeným úsměvem. Ještě jsem zachytila, jak si stahuje výstřih o podstatný kus níž, poté se zase natočila tělem ke Cullenovi, snad aby měl lepší výhled.

Smyčka kolem mého krku se začala silně utahovat. Zašilhala jsem ke Cullenovi, který se za celou dobu ani nepohnul, aby mi neunikla jeho reakce. Překvapilo mě, když jsem se přesvědčila, že jeho pohled je bezustání zaměřen na mě. Skoro jako bych byla jediná osoba v celém sále. Skoro jako bychom tu byli jen my dva, nikdo další. Po páteři mi přejelo značné chvění. Srazila jsem ho dalším douškem punče a pro jistotu si dala ještě další dva, to aby se to už neopakovalo.

To odporné pití mi začínalo docela chutnat.

„Jess, nech ho plavat,“ radila jsem jí přiškrceně. Stoupla jsem si před ní a zakryla jí tak rozhled. „Opije tě a pak tě ojede, o nic jinýho mu nejde, věř mi,“ šeptala jsem naléhavě. Zkoušela jsem ji odradit a nalhávala sama sobě, že pouze pro její dobro. Nelíbilo se mi pomyšlení, že by za ním měla jít. Nelíbilo se mi žádné pomyšlení, které by se mělo týkat Cullena a Jessici. Ta představa mě sžírala zevnitř jako kyselina.

„Bello, otevři oči,“ doporučovala mi, nepochopená. „Tenhle? Ten ať mě klidně zabije a ojede nejmíň desetkrát!“ dostala ze sebe průbojně se zasněným pohledem. Plačtivě si povzdechla, jako by ji mrzelo, že tahle její přání zůstanou nenaplněna, což bylo víc než jisté. Mně bylo naopak na zvracení.

„Jessico!“ Hodila jsem po ní zhrozeným a znechuceným pohledem zároveň. Ta jen nezaujatě trhla rameny.

„Vždyť je to kus,“ bránila se s poťouchlým výrazem. Odfrkla jsem si a ne zrovna přívětivě.   Tvrdohlavě si založila ruce na prsou a našpulila pusu. Byla jsem na ni naštvaná, jen jsem si ještě neujasnila za co přesně. „Ale prosím tě,“ mávla ledabyle rukou, „sama víš, že je to pravda. Ve skutečnosti se ti líbí, jen si to prostě nechceš přiznat,“ promlouvala mi do duše a já ji za to posílala do horoucích pekel. Ačkoliv se mi nelíbilo, kam Jessičin monolog směřuje, nahlas jsem neřekla nic. Nemohla jsem se proti tomu ohradit, snad proto, že bych si akorát protiřečila. Edward Cullen byl opravdu kus, ale nějakou hrdost jsem si zachovat přece musela.  „Nebuď kráva, Swanová,“ pokračovala dál v mém trýznění, „a jdi za ním, vždyť on o tebe pravděpodobně vážně stojí. Přece nechceš zahodit jedinečnou šanci na…“

Přestala jsem ji poslouchat. Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe. Potřebovala jsem ji nějak umlčet a potřebovala jsem to udělat rychle. Štěstí mi přálo. V duchu jsem zajásala, když mi do oka padla jistá osoba, co se už dobu šklebila na Jessičina záda. Přibližovala se. Rychle.  

„Pozor, Jess, míří sem Lauren,“ vyhrkla jsem, abych kamarádku upozornila a dala jí čas se na to nějak připravit, taky jsem to mimo jiné neváhala využít ve svůj prospěch. Zabralo to, Jessica rázem zmlkla. Jistá tíha mi spadla z ramen. Snad poprvé jsem byla Lauren vděčná, že se vůbec narodila.

„Kde? Kde?“ zajímala se vmžiku Jessica a jako mávnutím proutku zapomněla na předchozí téma. Decentně jsem pohodila hlavou za její rameno. Ohlédla se. „Jéžiši, ta holka snad přibrala deset kilo. Vypadá příšerně,“ šeptla mi pohoršeně do ucha, než se jí dobrovolně vydala naproti. Jen stěží jsem se bránila úsměvu.

„Lauren!“ křikla Jessica s přehnaným nadšením z plných plic a teatrálně rozevřela náruč. „Zlato, ty vypadáš úžasně…“ slyšela jsem ještě, než jsem se od nich nadobro odvrátila a obě dvě je zcela vypustila.

Usmála jsem se pro sebe a patřičně si užívala ten nastolený pocit vítězství. Právě jsem si zabezpečila minimálně půl hodinu času, kdy do mě nikdo nebude navážet a radit mi, neboť jsem si byla jistá, že dámy si toho mají hodně co říct. Musela jsem to oslavit. Musela jsem to zapít.

Možná jsem se sice Jessici zbavila, ale její předchozí slova, jako kdyby kolem mě vířila dál. Nedokázala jsem je od sebe odehnat. Neodbytně na mě útočila, dostávala se mi pod kůži a zaplňovala mi celou mysl. Bylo to jako tornádo toho nejvyššího stupně, které se mnou nemělo žádné slitování. Neměla jsem prakticky sebemenší šanci myslet na něco – na někoho – jiného, zvlášť když jsem věděla, že se nachází jen několik metrů ode mě. Kolena se mi rozklepala, jen co jsem na něj pomyslela. Nerozuměla jsem sama sobě.

Sváděla jsem to na pouhou zvědavost, když jsem vzhlédla a očima automaticky zabloudila ke stanovišti, kde ještě před nějakou dobou stál. Zajímalo mě, jestli si to třeba nerozmyslel nebo ho můj nezájem neodradil. Sama jsem ale nevěděla, co bych měla dělat, kdyby tam stále byl. Vzápětí jsem zjistila, že těmito úvahami jsem se už dál zabývat nemusela. Už na tom nezáleželo. Jeho místo bylo prázdné.

Překvapilo mě to. Nečekala jsem to. Zachmuřila jsem se a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Otáčela jsem se na místě a pečlivě prozkoumávala každý metr čtvereční, každého člověka, zda na něj přece jen někde nenarazím. Nechtělo se mi věřit, že by prostě jen tak zmizel, ale všechno naznačovalo tomu, že právě tohle udělal. Zmizel. Odešel.  Možná jsem měla být ráda. Možná jsem měla cítit jistou úlevu. Nebyla jsem ráda a žádnou pitomou úlevu jsem necítila už vůbec. Naopak. Tak nějak divně mě škublo u srdce, možná zklamáním.

Ještě dalších několik minut jsem se s jistou dávkou lítosti - jako idiot -  rozhlížela všude okolo, než jsem se smířila s faktem, že už tu vážně není. Lítost se změnila ve vztek. Na něj, že mu to jeho odhodlání se nevzdávat moc dlouho nevydrželo. Na mě, že jsem se o něj tak zajímala. Nadávala jsem si za každou myšlenku, kterou jsem věnovala jeho osobě.

Blbá. Blbá. Blbá. Jessica měla pravdu – opravdu jsem byla kráva Swanová…

Pokud jsem v sobě ještě donedávna uchovávala i tu nejmenší špetku dobré nálady, tak ta teď byla neodvratně v čudu. Předpokládala jsem, že tímhle má účast na tomhle večírku definitivně končí. Rozhodla jsem se vypadnout.  

Divoce jsem se otočila, abych našla Jessicu. Netušila jsem však, jaké překvapení na mě záhy čeká.

Lekla jsem se a málem prodělala nefalšovanou zástavu srdce. Ten, kterého jsem tak usilovně hledala a o kterém jsem se domnívala, že už je pryč, stál přímo přede mnou a tvářil se jako naprosté neviňátko, v očích pobavené jiskřičky. Určitě věděl, že jsem se po něm sháněla. Udělal to schválně. Měl mě dokonale přečtenou. Jen si se mnou hrál a královsky si to užíval.

Dopálilo mě to, snad víc než fakt, že jsem si při tom jeho nečekaném zjevení polila spodní část šatů. Připravovala jsem si, že mu řeknu něco hodně nepěkného, ovšem jen do okamžiku, než na mě promluvil on sám.

„Ahoj,“ pronesl tím nejněžnějším hlasem, jaký jsem si kdy vůbec dovedla představit, a oslnivě se na mě usmál. Nedokázala jsem se pohnout.

Cullen mě dál hypnotizoval těma neuvěřitelně zbarvenýma očima a já nabírala fuchsiovou barvu. V poslední chvíli jsem zaregistrovala, že se až nějak přespříliš naklání ke mně. Vytřeštila jsem oči a ucouvla dozadu. Zbaběle jsem sklopila tvář k zemi a pokoušela se vzpamatovat. To šlo ale dost těžko, když se mi jako na potvoru v mysli začaly vynořovat všechny ty divoké sny, které mě ani teď nenechaly chladnou. Bylo nemožné zachovat si klidnou tvář, když jsem měla před očima, jak se mi Cullen na nějakém odlehlém parkovišti přímo na kapotě auta snaží předvést, co všechno dokáže těmi svými šikovnými prsty… a nejen jimi. 

Vzhlédla jsem právě v okamžiku, kdy se Cullenovi rty zkroutily do jakéhosi radostného úšklebku, jako by přesně tušil, co se mi zrovna honí hlavou. No, kdyby jen hlavou…

Měla jsem chuť si dát pár facek a ránu pěstí do břicha k tomu. Možná by mě to probralo. Možná by to odehnalo ty představy, které se mi pokoušely podlomit kolena. Opravdu jsem k tomu neměla daleko. Tohle muselo přestat. Ihned.

„Co tady děláš?“ obořila jsem se na něj podrážděně, stále rozzlobená sama na sebe. „Pokud vím, tak ty jsi s námi do školy nechodil.“ Mluvila jsem k němu zády, přesto jsem na sobě cítila jeho upřený pohled. Potřebovala jsem od něj odvést svou pozornost pryč. Prkenně jsem odložila skleničku a začala se starat o své olepené prsty a skvrnu na šatech.

Předstírala jsem hlubokou ignoranci, když se Edward Cullen postavil vedle mě. Asi tak deset vteřin.

„Ubrousek?“

Ztuhla jsem, když ke mně natáhl paži, ve které svíral úhledně složený bílý kapesník. Nedůvěřivě jsem ten kus látky pozorovala, jako bych se bála, že by mohl každou chvíli vzplanout. Váhala jsem. Chtěla jsem odmítnout, vážně chtěla, ale můj vadný mozek vydal pravé ruce úplně opačný rozkaz. Neovládla jsem se. Takže jsem si ho nakonec s nesrozumitelným poděkováním od něj převzala. Dávala jsem si majzla, abych se ho náhodou nedotkla, dovedla jsem si živě představit, co by se mnou jediný dotek jeho kůže mohl provést.

Voněl přesně tou sladkou vůní jako on a nemusela jsem si ho ani přikládat k obličeji, abych se o tom přesvědčila. Pečlivě jsem si do kapesníku otírala ruce a následně ho přiložila k tomu zatracenému fleku. Nijak závratně to k odstranění skvrny nepomohlo, ale abych oddálila chvíli, kdy na něj budu znovu nucená pohlédnout, to fungovalo perfektně. Protahovala jsem to, jak nejdéle to bylo možné… Dokud se k mým uším nedonesl zvuk jeho líbezného hlasu.

„Chtěl jsem tě jen znovu vidět, Bello,“ zašeptal s nepřehlédnutelnou naléhavostí, čímž vlastně odpověděl na mou předchozí otázku. V jeho tónu nebyly žádné známky ironie, myslel to upřímně. Aniž bych to zamýšlela, zvedla jsem pohled a dobrovolně se nechala spoutat těmi zlatými kroužky. Neměla jsem ponětí, co mu na to povědět, ale ve skrytu duše mě to potěšilo, tohle jsem ale nahlas přiznat nemohla, ne po tom mém hysterickém výlevu. Cullen se posunul blíž ke mně. „Říkal jsem ti přeci, že se nevzdám,“ pokračoval vzápětí, čímž mi nevědomky připomněl naše minulé setkání a i to, co mu předcházelo. Radost opadla. Beze slova jsem se opět sklonila a dál předstírala, že si čistím šaty. Bez vody to šlo fakt blbě. „Myslel jsem to vážně. Rád bych od tebe dostal druhou šanci,“ prosil. „Bello –“

„Jak jsi vůbec věděl, že budu dneska tady?“ vyhrkla jsem, abych z větší části zabránila jeho dalšímu žadonění. „Jak jsi mě našel? Špehuješ mě? Sleduješ každý můj krok, nebo co?“ dožadovala jsem se vysvětlení podezřívavě. Nesmlouvavě jsem si založila ruce na prsou, v prstech jsem stále žmoulala narůžovělý kapesník.

Cullenovu tvář zahalila nejistota. „Záleží snad na tom?“ snažil se vyhnout přímé odpovědi a myslel si, že když se spojí naše pohledy, tak nade mnou vyhraje. Nevyhrál. Možná se mi nepatrně zvýšil tep, ale jinak jsem byla v pohodě, čestně.

Chápavě jsem přikývla. „Takže sledoval, výborně,“ zhodnotila jsem s uštěpačným ušklíbnutím. Odtrhla jsem od něho zrak a nepřítomně jím bloudila kolem sebe, abych se to všechno pokusila vstřebat – jeho přítomnost a jeho nevyřčené přiznání. Nevěděla jsem, jak s tím naložit, ale když už tu byl, odhodlala jsem toho nějak využít. Možná bylo načase ho víc poznat, když už jsem mu teda ukázala svoje kalhotky…

„Kdo vlastně jsi, Edwarde Cullene?“ začala jsem se opatrně ptát. Hluboká vráska uprostřed jeho čela napovídala, jak usilovně dumá nad tím, co mi má odpovědět. „Víš, chodíš na večírky, na které nejsi pozvaný, odvážíš si k sobě domů ženský, co se tam zhulákaj do němoty, ty pak sleduješ, kupuješ jim kafe, zveš je na večeře, posíláš jim kytky –“

„Nelíbily se ti?“ přerušil můj působivý výčet jeho podivných, nevysvětlitelných skutků. Vyřadil mě tím z rovnováhy. Zpočátku jsem nechápala, o čem to mluví, zmateně jsem zamrkala. „Máš raději růže?“ tázal se dál s neklidem v očích, tvář mu zahalil stín pochybností, jako by najednou nebyl spokojen se svým výběrem. „Nebo snad lilie?“

„Nemám,“ vysoukala jsem ze sebe, pořád zmatená jeho nenadálou změnou tématu. Zamračila jsem se a navázala tam, kde jsem skončila. „Ale o to tady přeci vůbec nejde,“ mávla jsem rukou, „jak mám vědět, že třeba nejsi nějaký úchylný slídil a deviant a že mě támhle za deset minut neodtáhneš do auta a nezamorduješ mě někde v lese o pět kilometrů dál?“ hádala jsem s hranou nedůvěrou a děsem. No, možná tak úplně hraná nebyla.

Cullen tázavě pozvednul obočí.  

„Přijdu ti jako úchylný slídil a deviant?“ divil se a jeho krásné rysy se zkroutily do záhadného výrazu. Jako bych se snad trefila.

Chtěla jsem odvětit něco velice rýpavého, ale všechno se mi vypařilo z hlavy, když se Cullen posunul ke mně a já tak měla dokonalý výhled na odhalenou část jeho hrudníku. Byla jsem jako zhypnotizovaná.

„Já nevím,“ zamumlala jsem, úplně mimo, a jen tak tak odolávala nutkání natáhnout ruku a pohladit ho po kůži na krku, abych se přesvědčila, jestli je stejně hladká, sametová jako jeho hlas. Musela být. „Totiž…“ zachraptěla jsem a pomalu přicházela k sobě, raději jsem se zadívala jinam, „chci říct, nejeví se všichni vrahové jako nenápadné, milé osoby, aby se snáze dostali k oběti a pak se jí bez problému… zmocnili?“ Mlela jsem hovadiny, aniž bych znala přesný důvod. To on za to mohl. To on mě oblboval. Toužila jsem to vzít zpátky a vypařit se.

Cullen se nerozesmál, zamyšleně si mě prohlížel a já byla čím dál tím víc nervóznější.

„Kdybych tě chtěl zabít,“ promluvil tichým hlasem, „nemyslíš, že bych to už dávno udělal? Přece jen jsem k tomu měl nespočet šancí. Tam na večírku, nebo když jsem tě vezl v autě, taky když jsme byli sami u mě v bytě,“ šeptl mi toužebně do tváře a mezi prsty promnul pramen mých vlasů.

On prostě nemohl předstírat, že se mezi námi nic nestalo. On prostě nemohl držet ty své vábivé rty zavřené a musel mi to připomenout. Bylo mi trapně. Nedokázala jsem smířit s faktem, že zatímco on měl možnost si mě prohlédnout nahou, já takové štěstí neměla. Byla jsem naštvaná, že jsem z toho neměla vůbec nic. A on si nenechal ujít příležitost, aby tuhle skutečnost nevyužil ve svůj prospěch. Tohle nebylo fér. Ani trochu.

Nedarovala jsem mu to.

„Aghr, ty jsi neuvěřitelnej... blbec,“ vztekala jsem a otočila se k němu zády, celá v rozpacích. „Já ani nechápu, proč se s tebou vůbec bavím.“ Zakroutila jsem nechápavě hlavou, ale to už mi červená tekutina stékala do krku. Nespokojeně jsem se zašklebila na prázdné dno. Začínala jsem mít nemilé podezření, že je ten punč snad bez alkoholu, nic to se mnou nedělo, akorát se mi jen chtělo víc a víc na záchod.

„Tehdy jsi byla milejší,“ poznamenal s předstíraným zklamáním a můj stisk kolem sklenky zesílil.

„Tehdy jsem byla opilá,“ prskla jsem. „Prováděla jsem věci, který bych za normálních okolností neděla, nebo si vážně si myslíš, že kdybych byla střízlivá, vlezla bych s tebou do tý postele dobrovolně? Zase tak neodolatelnej nejsi, kamaráde,“ usadila jsem ho a možná trochu lhala. Doufala jsem, že nepostřehl, jak se mi na konci hlas zakolísal nejistotou.

Postřehl, jeho chvilkový pokřivený úsměv mluvil za vše.

„Au, to bolelo,“ povzdychl si a zatvářil se naoko sklíčeně.  

Nalila jsem si další naběračku toho úžasného nápoje.                 

„To taky mělo,“ potvrdila jsem nezaujatě. Otočila jsem se v čas, než stačil zachytit veselé, upřímné pousmání, které se mi na tváři klubalo. Začínalo mě bavit do něj šťourat. A jeho nejspíš bavilo šťourat do mě. Chtěl si hrát? Měl to mít! „Víš, co si myslím, Cullene?“ prohodila jsem dost přeslazeným hlasem a krouživým pohybem vířila punč ve sklence. Jeho obočí se nedočkavě vytáhlo vzhůru. „Že ten tvůj výkon za moc nestál, když si z toho nic nepamatuju,“ utrousila jsem kousavě.

Zaznamenala jsem, jak se Cullen celý napjal, rysy v tváři mu ztvrdly a oči nebezpečně potemněly. Asi jsem zasáhla to správné místo, jeho ego utrpělo řádnou ránu. Triumfálně jsem se uculila.

Vyhrála jsem… nebo jsem si to do jisté chvíle myslela.

Cullen pokorně sklonil hlavu a poraženě zvedl dlaně do výšky. Zpod řas mi věnoval jeden ze svých uhrančivých pohledů a pak vymrštil ruku mým směrem. Chytil mě za zápěstí a pomalu si mě přitahoval k sobě, jako když rybář navíjí ulovenou rybu. A já se jako hadrová panenka nechala. Zachvěla jsem se, když můj hrudník narazil do toho jeho. Jeho rty se skoro dotýkaly mého ucha.  

„Pojď se mnou, Bello,“ zašeptal mi do něj podmanivě a bříšky prstů mi přejel po celé délce paže. Prudce jsem vydechla. „Prosím.“

Cullen mě vzápětí pustil, a aniž by ze mě spustil oči, začal pomalu couvat. Volal mě k sobě. Přál si, abych ho následovala. A já to bez zaváhání udělala. Nestarala jsem se o tom, kam má namířeno a jaké jsou jeho úmysly.

Vřele se usmál, když jsem vykročila za ním.  

Celou cestu jsem na svém kříži cítila jeho ruku, kterou mě sem tam netrpělivě popostrčil kupředu, když se mu asi zdálo, že nejdu dostatečně rychle. A pokaždé si za to ode mě vysloužil pobavené uchechtnutí, jež mělo skrýt tu nervozitu, která se mnou nevýslovně cloumala. Kdykoliv jsem se po něm ohlédla, obdařil mě tajemným úsměvem. Litovat toho rozhodnutí mě však ani jednou nenapadlo.

Hudba a hlahol lidí zeslábly, když jsme se dostali do chodby.

A tam se stalo něco, s čím jsem ani zdaleka nepočítala.  

Zaskočeně jsem vyjekla, když jsem se ocitla zády natisknutá na chladné zdi. S jeho jazykem v mé puse.

Jako kdyby mi chtěl ukázat, že jsem se o jeho výkonu pletla. Jako by mi chtěl ukázat, o co jsem díky svému alkoholovému opojení přišla. Přijala jsme tu výzvu.

Zachvátila mě vlna vzrušení.

Sklenička mi vyklouzla z dlaně, dopadnout jsem ji však už neslyšela. Neslyšela jsem nic jiného, než zběsilý tlukot svého srdce. Využila jsem toho, že mám volné ruce a v prstech pevně sevřela límec jeho košile. Neodstrčila jsem ho od sebe a ani na vteřinu nad tím nezauvažovala. Žádostivě jsem si ho tiskla k sobě, abych neriskovala, že by mi třeba chtěl utéct, ale jelikož se právě pečlivě věnoval mému spodnímu rtu, nepředpokládala jsem to. Nezahálela jsem a zapojila se do polibku. Nebylo to žádné z těch nevinných oťukávání, tohle byla čirá vášeň a touha. Cullenovy dlaně opečovávaly mé boky a já mu svých kotníkem přejížděla od shora dolů po levém lýtku. Naše rty byly jako dva magnety, které se přitahovaly, a bylo nemožné je od sebe oddělit. Nesnažili jsme se o to. Docházel mi vzduch, ale nechtěla jsem přijít o jedinou sekundu této výjimečné chvíle.

Protestně jsem zaskuhrala, když jsem si uvědomila, že náš polibek se pomalu vytrácí. Zaskuhrala jsem podruhé, zřetelněji, když se Cullen odtáhl s mým jménem na rtech.

Ustoupil o dva kroky dozadu a já měla co dělat, abych se udržela na nohou. Přitiskla jsem si prsty na opuchlé, žhnoucí rty a vyjeveně zírala na Cullena. Provinilost v jeho očích a celkově jeho omluvný pohled, který ke mně vysílal, mě překvapil. Jako by toho najednou litoval a chtěl to vzít zpátky. Jako by se pral sám se sebou. Neušlo mi, jak se nadechl, snad se chystal něco říct. Ale neřekl. Nedostal příležitost.

„Bello!“

Někdo nedaleko volal moje jméno. Hlava se mi automaticky stočila tím směrem, všimla jsem si Jessicy, která se motala mezi lidmi. Nemusela jsem dvakrát dumat nad tím, koho mezi nimi asi hledá.

Neulehčovala jsem jí to. Ani jsem se nehnula. Nějak jsem postrádala odhodlání na ní zavolat a upozornit a na sebe. Na nás. Možná proto, že jsem to ve skutečnosti nechtěla. Najednou mě popadl bláznivý nápad – zmizet. Než jsem si ho však stačila pořádně promyslet, Jessičiny kroky už vedly rovnou do chodby, kde jsem se já stále ještě vzpamatovávala. Pohledu na něj jsem se stále úspěšně vyhýbala. On ho nejspíš taky dvakrát nevyhledával. Mlčel. Oba jsme mlčeli. 

Jessičina ustaraná tvář se vyjasnila, když mě spatřila. Přidala do kroku. Začínala jsem panikařit a nahonem vymýšlela nějaké obstojné vysvětlení. Bylo to k ničemu a především zcela zbytečné. Už jen to, že jsem s Cullenem tvrdla v prázdné chodbě, mluvilo za všechno.

„Kam jsi zmizela? Všude jsem tě hledala,“ vybalila na mě Jess a prohlédla si mě od hlavy k patě, jako by snad hledala flek od krve z nějakého zranění.

Zmateně jsem na ni shlížela a konečně se odlepila od zdi.  Nechápala jsem, proč se tak hloupě ptá, když byl Cullen kousek ode mě. Copak si nezvládla odvodit, že jsem asi odešla s ním? Ale k mému velkému překvapení se její veliké oči ani jednou neodtrhly od těch mých. Její klid mi přišel dost podivný. Ani ne před půl hodinou na něm mohla oči nechat a teď se tvářila, jako by snad ani neexistoval.

Neodpověděla jsem, jen jsem nenápadně mrkla za sebe. Srdce mi vynechalo jeden úder.

Byl pryč. Prostě fuč. Jako kdyby se po něm slehla zem. Opět.

Zapomněla jsem na Jessicu a pozorně se rozhlédla po celé chodbě. Byla jsem dezorientovaná. Ještě před chvíli byl vedle mě, ještě před chvílí jsem se ho dotýkala a zničehonic po něm nebylo vidu ani slechu. Jak se mu povedlo tak rychle zmizet, aniž bych si toho všimla? A proč vůbec odešel? A kam vůbec zmizel? Vrátí se? Hlavou mi takových otázek běhala spousta, ale ani jedna se nedočkala vysvětlení.

„Jsi v pohodě?“ dělala si starosti kamarádka a zlehka se mě dotkla na rameni. Cukla jsem sebou. Probralo mě to.

„Na nic se neptej a pojď,“ zavelela jsem a táhla ji zpátky do tělocvičny. Držela jsem Jessicu pevně, neboť jsem si byla téměř jistá, že kdybych jen trochu povolila, rozeběhla bych se za ním. A bylo jedno, že jsem nevěděla kam.

„Kam? Co chceš dělat?“

Naposledy jsem se ohlédla přes rameno.

Nebyl tam.

„Opít se…“

ⱷⱷⱷⱷⱷ

Měla jsem jeden z těch svých snů. Ten, kdy mi blízká přítomnost Edwarda Cullena nevadila, naopak jsem se jí nemohla nabažit. Žalostně jsem toužila, aby se svými dlouhými štíhlými prsty dotýkal každičké části mého rozpáleného těla. Zoufale jsem dychtila po jeho hebkých rtech, aby si dravě braly ty mé. A potřebovala jsem slyšet jeho jemný hlas, jak si pohrává s mým jménem. Dokola a dokola. Bez přestání.

Nezamlouvalo se mi, když spánek začal ustupovat do pozadí a já tak byla nucena opustit ráj, ale ten mimořádný pocit blaženosti přetrvával dál. Celé tělo mě jakoby brnělo, od konečků prstů na noze až po samotné kořínky vlasů. Nikdy jsem se snad necítila líp. Šťastná a uvolněná. Patřičně jsem si to užívala.

Spokojeně jsem zamručela a překulila se na záda. Neodvažovala jsem otevřít oči, strachovala jsem se, že bych tím přišla o všechny ty úžasné představy, přála jsem si je ještě na nějakou dobu udržet. Nasytit se jich. Tušila jsem, že se právě usmívám, ale nedokázala jsem s tím nic dělat. Nechtěla jsem s tím nic dělat.

Možná bych se měla správně stydět, ale nestyděla.

Byl to přece jen sen.

Líně jsem se protáhla a zhluboka se nadechla. Očekávala jsem, že jako každé ráno ucítím tu omamnou vůni orchidejí, které zabíraly většinu místa v mém pokoji, ale místo květin mi nos polechtala jiná vůně, naprosto odlišná. Znejistěla jsem. Nadechla jsem se znovu, oči stále zavřené. Žádné orchideje. Byla to taková ta nasládlá, která vás pokaždé nutí slastně přivřít oči a vzdychnout. Nedokážete přestat, stanete se na ní závislý. Vznášela se kolem mě. Měla jsem ji na jazyku. Byla všude. Znala jsem ji.

Byla to ta jeho!

Téměř okamžitě jsem se posadila, totálně vzhůru.

Zalitovala jsem toho, když mnou projela ostrá bolest. Vyjekla jsem, svalila se na lokty a automaticky si přitiskla ruku na postižené místo. Marně jsem se dožadovala vysvětlení, proč jsem měla dojem, jako bych snad měla střepy zabodané po celé lebce nebo proč jsem si připadala, jako kdyby mě snad někdo střelil rovnou mezi oči. Každopádně se mi to vůbec nelíbilo.

Vzpomněla jsem si o pět vteřin později. Školní sraz. Punč. Cullen. Punč. Jeho jazyk v mé puse. Punč. Punč. Punč. Punč a… Tma.

Kocovina?

„Dobré ráno, Bello,“ zaznělo někde kousek ode mě hlasem, po kterém mi okamžitě naskočila husí kůže po celém těle. Bleskově jsem tím směrem střelila vyděšeným pohledem, až mi nepříjemně luplo za krkem.

V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Musela jsem ještě snít, určitě to byl jen sen. Edward Cullen se nonšalantně opíral o futra a bedlivě mě pozoroval. Mé oči se rychle nořily do tekutého zlata.

Nemusela jsem se rozhlížet kolem sebe, věděla jsem to. Věděla jsem, že jsem u něj. Věděla jsem, že jsem v jeho posteli.

Roztřeseně jsem polkla a zašilhala k jeho obnaženému hrudníku. Dokonalost jeho perfektně vypracovaných svalů a mramorové pokožky musela jít stranou. Měl pouze kalhoty, košile chyběla. Chyběla, protože jsem ji měla na sobě navlečenou já, pod ní však už vůbec nic. 

„To snad ne,“ zasténala jsem. Svalila jsem se zpátky do postele a přetáhla si polštář přes hlavu. „Už zase?!“

Konec

Přečetli jste přesně 30 stran o 14 041 slovech a já vám tímto z celého srdce děkuju. Vážím si vašich komentářů.   Doufám, že jsem vás nezklamala. Asi jste čekali velkolepý happy end - měla jsem ho v plánu, ale než bych se k němu dostala, vyšlo by to na dalších dvacet stran, ale to už bych se asi radši zastřelila. Já osobně jsem ale s koncem spokojená.                               

Ještě jednou děkuju za komentíky u první části (speciálně N1I1K1O1L - žeru tě, kočko!) a někdy v budoucnu zase u další jednorázovky, která bude tentokrát z jiného soudku.