Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » You belong with me

21.03.2010 (17:00) • Hanulka • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 9211×

You belong with me

Tady je písnička, na kterou mě celá tahle bláznovina napadla:

Taylor Swit - You belong with me

Isabella Swan

Škola, spolužáci, oběd ležící přede mnou, ne, nic z toho mě nezajímalo. Pozorovala jsem jen jeho. Jeho nádherné bronzové vlasy, zlatavé oči, ve kterých jsem se pokaždé topila, překrásný úsměv, který se mu roztáhl po dokonalé tváři, jeho andělský vzhled a vypracovanou postavu. Líbil se mi ten úsměv, který mi věnoval vždy, když jsem mu něco vyprávěla. Díval se na mě takovým zvláštním pohledem, při kterém se mi vždy hlasitě rozbušilo srdce, a mé tváře zčervenaly, čehož si nemohl nevšimnout.

Tak proč teď naproti němu seděla ona a ne třeba já? Proč držel za ruku Vanessu, láskyplně se jí díval do očí, smál se jejím hloupým řečem? Ano, nebyla jsem zdaleka tak atraktivní ani oblíbená, ale ona byla povrchní hloupá husička, které záleželo jen na jejím vzhledu a oblečku, který měla na sobě. Jediné co chtěla, bylo natřásat se před celou školou, být kapitánkou roztleskávaček a hlavně být mezi všemi oblíbená. A nesmím samozřejmě zapomenout na úlovek v podobě nejžádanějšího a nejkrásnějšího kluka na škole. Ale vždyť on je tak chytrý, tak proč nevidí, jaká Vanessa doopravdy je? Přivádí mu jen samé trápení. Proč, když mohl mít kteroukoliv dívku, která by si ho vážila tisíckrát víc, než Vanessa? Vždyť nebyl tak hloupý, aby mu šlo pouze o vzhled.

Přistihl mě, jak na něj zírám a vzhlédl ke mně. Usmál se na mě a mé tváře nabraly rudý nádech. Vanessa se na něj zkoumavě podívala a otočila se směrem, kterým se Edward díval. Vrhla po mě nenávistný pohled a donutila Edwarda, aby obrátil svou pozornost opět jen k ní. Povzdechla jsem si a zavrtala své oči do salátu, který přede mnou ležel. Chvilku jsem se v něm jen tak nimrala, než jsem se odvážila znovu vzhlédnout, ale Edward s Vanessou už neseděli u svého obvyklého stolu.

Rozhlédla jsem se po jídelně a spatřila je postávat u stolu jeho sourozenců. Edward měl obmotanou ruku okolo Vanessina pasu a ona se opírala o jeho hruď. Pohlédla jsem na jeho sourozence, ale nikdo se nezdál nadšený její přítomností. Alice vycítila můj pohled, podívala se na mě a zakoulela očima. Musela jsem se usmát. Alice byla správná holka. Když jsem se přistěhovala, neměla jsem to tu snadné a ona byla jedna z mála lidí, kteří se semnou bavili. Přiznejme si to, nepatřila jsem mezi nějaké krasavice a ani výřečné holky a se svým přístupem k životu jsem si tu moc přátel nevytvořila, takže za kamarády jsem mohla považovat sotva pár lidí a Alice mezi ně rozhodně patřila.

Její bratr Emmett, s kterým jsem měla hodiny zeměpisu, mi také přirostl k srdci a o Edwardovi, s kterým mívám biologii, ani nemluvím. Oblíbila jsem si ho stejně jako jeho maličkou sestru, ale bohužel krom našich společných hodin jsem neměla možnost ho více poznat. Během ostatních volných chvil ho totiž okupovala jedině Vanessa. Opětovala jsem Alici zakoulení očima, čemuž se zasmála, a pak jsem se zvedla a odnesla svůj tác se skoro nedotčeným jídlem.

Když jsem vycházela z jídelny, zastavila mě právě má maličká kamarádka.

„Nechtěla bys po škole někam vyrazit? Třeba na nákupy?“ optala se mě a v očích jí zářilo tisíce jiskřiček. Její přítel Jasper, který jí držel okolo pasu, se jen uchichtl.

„Být tebou, tak ty nákupy jí neodkývnu,“ radil mi a spiklenecky na mě mrkl.

„Na nákupy nemám nějak náladu, ale mohli bychom si třeba jen někde sednout a popovídat,“ navrhla jsem svou vizi dnešního odpoledne. Alice trochu posmutněla, ale na tváři se jí pak znovu roztáhl lišácký úsměv.

„Dobře, sejdeme se na parkovišti a ty nákupy mi vynahradíš jindy.“ Vyplázla na mě jazyk a v doprovodu Jaspera odešla. Zavrtěla jsem hlavou, ale byla jsem spokojená, že mám na dnešní odpoledne alespoň nějaký plán. S mírným úsměvem jsem se vydala na svou předposlední hodinu, kterou jsem měla s Edwardem. Jenže má dobrá nálada mě přešla ihned, když jsem ho spatřila před třídou, jak se líbá s Vanessou.

„Ehm, s dovolením,“ zamumlala jsem rozpačitě, protože mi zabraňovali ve vstupu do třídy. Vanessa mě sjela pohrdlivým pohledem a odfrkla si. Edward se oproti ní na mě usmál a ustoupil, abych mohla projít.

Usadila jsem se do naší lavice a nesmyslně jsem si čmárala do sešitu, abych nějak zabila čas, než začne hodina, nebo si ke mně přisedne můj milý soused. Netrvalo dlouho a uslyšela jsem, jak se židle vedle odšoupla. Vzhlédla jsem a spatřila jeho připitomělý úsměv, kterým se díval na všechno a všechny okolo. Bože, ať se z toho snu už konečně probere. Vždyť Vanessa je tak hrozná mrcha.

„Jdeš v pátek na ten ples?“ optal se z ničeho nic Edward.

„Ne, nejdu,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Škoda,“ povzdechl si a mé srdce zaplesalo. On by mě tam snad chtěl?

„Nemá cenu ptát se, zdali tam jdeš ty.“

„Ne to nemá,“ dodal a podíval se z okna, na tváři opět ten připitomělý úsměv.

„Ehm Bello, chci se ti omluvit za Vanessu. Nechovala se k tobě hezky.“
„To je dobrý,“ odpověděla jsem mu. „Už jsem si na to zvykla,“ dodala jsem tiše jen pro sebe, ale zdálo se, že mě slyšel.

„Já vím, že to s ní občas není jednoduché, ale uvnitř je opravdu hodná a milá.“ Hlasitě jsem si odfrkla a zasmála se jeho vtipu.

„To myslíš vážně?“ Edward se na mě zamračil, ale vyčkával, jestli něco dodám.

„Víš, nemám právo ti do toho kecat, ale vůbec nevíš, jaká Vanessa je. Jednou ti ublíží. Edwarde, vzpamatuj se, než bude pozdě.“

„Máš pravdu,“ přikývl Edward a já zadoufala, že by mu snad konečně spadly růžové brýle z očí. „Nemáš do toho co mluvit,“ dodal a odvrátil se ode mě pryč. Skvělý, takže teď už mě nenávidí i on. Chtěla jsem se mu omluvit, ale to už do třídy přišel učitel. Nevnímala jsem látku, kterou nám vykládal, a zabývala se Edwardovými slovy. Možná bych se mu ani omlouvat neměla. Já to s ním myslela dobře a až si nabije čumák, můžu mu říct, že jsem to říkala a myslím si, že to nebude trvat dlouho.

Koutkem oka jsem se podívala na Edwarda, který na tom byl nejspíš stejně jako já. Profesorovi, který se nám snažil něco vysvětlit, nevěnoval špetku pozornosti a pozoroval rýhy na stole. Že by nakonec má slova padla na úrodnou půdu? Nebudu to řešit a první se rozhodně omlouvat nebudu. Já se k němu ošklivě nechovala. Hodiny s Edwardem jsem vždy milovala a zdály se mi nehorázně kratičké, ale snad poprvé jsem se modlila, aby tahle už jednou provždy skončila. To napětí mezi námi bylo hrozné a obvyklý tichý hovor nahradilo zarputilé mlčení, které mi lezlo na nervy. Když zvonek konečně ukončil hodinu, vybuchla jsem.

„Dobrá, omlouvám se, ale můj názor na Vanessu se tím nemění.“ Edward jen pokrčil rameny, posbíral své knížky a odešel. Nevěřícně jsem se za ním dívala, a kdyby to šlo, tak by mi šla z nosu a uší pára. Tak člověk to s ním myslí dobře, nakonec se i omluví a on stále mlčí a je uražený? Přála bych mu, aby se má slova nakonec potvrdila. I když, vlastně ne, nepřála. Nesnesla bych pohled na jeho zmučenou smutnou tvář. To by mi trhalo srdce. I když možná by bylo lepší, kdyby byl smutný, než s Vanessou.

Posbírala jsem si své saky paky a utíkala na poslední hodinu tělocviku, kterou jsem přetrpěla a pak pospíchala na parkoviště, kde už na mě u mého auta čekala Alice.

„Omlouvám se, jdu pozdě,“ vychrlila jsem ze sebe a stěží popadala dech.

„To je dobrý, teď jsem přišla. Tak jedeme?“ Místo odpovědi jsem se usmála, nasedla do auta a odvezla nás do jediné kavárny ve Forks.

„Můj bratr je takový idiot,“ spustila Alice sotva odešla servírka s naší objednávkou. „Nechápu, jak může být s tou… tou,“ Alice nebyla schopná se vymáčknout a doslova běsnila.

„On ji chce dokonce vzít na ten pitomý páteční ples a po mě chce, abych jí pomohla se připravit. To tak uhádnul chlapeček. Ta k nám nepáchne, jako že se Alice Cullenová jmenuju. Vykopu jí vlastními silami.“ Musela jsem se začít smát. „Čemu se směješ?“ vyhrkla Alice trošku z ostra.

„Jen si tě nedovedu představit, jak bys jí chtěla vykopat pryč.“

„Emm by mi s radostí pomohl. Vlastně úplně všichni. Nikdo jí u nás nemá rád, pokud nepočítám mého pomateného bratříčka. Vždycky to byl takový správný kluk a podobné holky si držel od těla, ale tahle si ho obmotala okolo prstíčku.“

„Jo, toho už jsem si taky všimla.“

„Vždyť říkám, že je to blbec. Zmiňoval se mi o tom, co jsi mu řekla a snad u mě hledal podporu či co? Dočista se už zbláznil,“ zavrtěla Alice hlavou a složila se na židli.

„Klid, dýchej zhluboka,“ utahovala jsem si z ní a ona mi věnovala kyselý úšklebek. Věděla jsem, že to nemyslí vážně. Jen si prostě dělala starosti o svého bratra.

„Stejně bych ho nejraději viděla třeba s tebou. Jsi chytrá, hezká a milá. Přesný opak toho hada, kterého si hřeje na prsou. Jenže takovou hodnou holku, jako jsi ty, si nezaslouží.“

„A hlavně by mě ani nechtěl,“ doplnila jsem ji.

„A to jako proč?“ ohradila se Alice.

„Vždyť se na mě podívej. Jak bych se mohla zrovna já rovnat Vanesse?“

„Bello, ty jsi mnohem hezčí, než Vanessa. Ona je prostě jen zmalovaná husička, která si ke své ‚kráse‘ musí dopomoci make-upem a všemi podobnými serepetičkami, za to ty jsi krásná od přírody. Vždyť se na sebe podívej, tvoje pleť nemá jedinou vadu a tvou postavu ti může závidět kdejaká holka.“

„Díky Alice, ale můj názor nezměníš. Říkáš to jen proto, že jsi má kamarádka.“

„Dobrá uznávám, že tvá krása by vynikla, pokud by si trochu změnila styl oblečení a upravila sestřih, ale Bello, ty jsi krásná, jen ta krása není vidět ihned na první pohled. Zatím,“ dodala a v jejích očích zase planuly ty zrádné jiskřičky.

„Jak to myslíš, zatím?“ vyhrkla jsem vyděšeně.

„Bello, co plánuješ na zítra?“

„Zatím nevím?“

„Teď už víš, pojedeme nakupovat. Musíme ti přeci koupit nějaké šaty na ten ples.“
„Alice, kolikrát ti mám říkat, že na ten ples nepůjdu?!“

„Bello, prosím,“ upnula na mě svá psí kukadla. Nikdo nebyl lepší v přesvědčování, než Alice.

„A - ale ples je už pozítří a já stejně nemám s kým jít,“ vymlouvala jsem se.

„To je to nejmenší. Půjdeš se mnou, Jasperem, Emmettem a Rose.“

„Už vidím ten šťastný obličej Rose, až se o tomhle zmíníš,“ ušklíbla jsem se.

„Vsadíš se?“

„Že to bude Rose vadit? Klidně,“ přikývla jsem, ale Alice si byla nějak moc jistá tím, že vyhraje.

„Dobrá uděláme to takhle. Pojedeme teď k nám domů, a pokud to Rose nebude vadit, tak půjdeš.“

„A pokud jí to vadit bude, dáš mi už pokoj, je to jasné?“

„Naprosto,“ usmála se Alice ďábelsky a já si najednou nebyla jistá, jestli jsem měla tohle dělat. Alice se zdála až moc jistá svým vítězstvím. „Slečno? Zaplatíme,“ zavolala na číšnici, která u nás byla v cuku letu, a o pár chvil později už jsem startovala auto a nechávala se Alicí navádět k nim domů. Nikdy jsem tam nebyla a ani jsem nevěděla, kde celá tahle podivná rodinka žije, a tak jsem byla hrozně zvědavá.

Očekávala jsem asi vše, ale tohle tedy opravdu ne. Jejich dům byl obrovský. Domov z něj dýchal každým cípem.

„Je nádherný,“ vydechla jsem okouzleně, když jsme s Alicí vystoupily z auta.

„To pověz Esme, naší matce, celé to je její práce.“ Usmála se Alice, chytila mě za ruku a táhla dovnitř.

„Vedu hosta,“ zakřičela na celý dům, sotva jsme překročily práh. Z prostorné haly, vyzdobené všemožnými obrazy a dekoracemi jsme přešly do obrovského obývacího pokoje, kde se na pohovce rozvaloval Emmett a díval se na televizi.

„Bello, co ty tady?“ usmál se na mě.

„Emme, kde je Rose, musíme se jí na něco zeptat,“ vyhrkla na něj ihned Alice.

„Myslím, že bude v garáži,“ usmál se Emmett, Alice přikývla a nechala mě tu na pospas mému osudu.

„V garáži?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jo, je to divný, ale auta jsou její vášeň,“ zasmál se Emmett velice nahlas.

„Koho jsi přivedla Alice?“ ozval se líbezný hlas od schodů. Otočila jsem se a spatřila jsem mladou ženu s medovými vlasy, které splývaly podél milého srdcového obličeje. Jistě jejich matka Esme.

„Dobrý den paní Cullenová. Jsem Bella Swanová, kamarádka Alice,“ dodala jsem na vysvětlenou a Alicině matce se na tváři objevil chápavý úsměv.

„Tak vítej u nás a říkej mi prosím Esme.“

„Dobře, Esme.“

„Taky mi chybíš,“ ozval se další hlas, ale tenhle už jsem velice dobře znala. Na vrchu schodiště stál Edward, v ruce telefon a překvapeně se na mě díval.

„Promluvit? O čem?“ pokračoval. „Dobře, zítra po škole. Jo, já tebe taky,“ povzdechl si, zavěsil telefon a stále si mě zkoumavě prohlížel.

„Ahoj,“ špitla jsem. Edward jen kývl hlavou, otočil se na podpatku a zmizel zase někde v patře.

„Omluv Edwarda, od té doby co se vrátil ze školy je nějaký přešlý mrazem,“ omlouvala Esme svého syna, ale já jsem moc dobře znala důvod jeho chování. Nemohla jsem nad tím ale moc uvažovat, protože se přiřítila Alice s Rosalii.

„Ahoj,“ pozdravila jsem nesměle Rosalii a doufala, že mě nezklame.

„Tak co se děje?“ zeptala se netrpělivě.

„Rose, že ti nebude vadit, když s námi půjde Bella na ples, že ne?“ Alice upírala své psí oči na svou sestru a ta se pobaveně křenila.

„Ale vůbec ne. Proč by mi to mělo vadit?“ zeptala se překvapeně Rosalie a mě klesla brada.

„No, Bella měla takový dojem,“ práskla mě Alice a já zrudla. „Ale to je jedno, prohrála si Bells, jdeš na ples,“ oznámila mi spokojeně a vyplázla na mě jazyk. Já jen zaúpěla. Už i Rosalie mě zklamala. Já tam nechci.

„Alice, vždyť tam budu jak kůl v plotě. Nenuť mě, prosím,“ zkoušela jsem její techniku alá psí oči, ale bohužel.

„Ne, jednou ses vsadila a prohrála si. Smiř se s tím, že zítra jedeme na nákupy a v pátek si tě vezmeme do parády. Uvidíš, jakou z tebe uděláme kočku,“ mrkla na mě spokojeně Alice a Rose jen přikyvovala. Bezradně jsem zavrtěla hlavou a svěsila ramena.

„Dobrá,“ dodala jsem poraženě. „Už musím domů, tak zítra.“

„Zítra,“ zavolala za mnou nadšeně Alice.

„Ahoj,“ slyšela jsem za sebou ještě hlasy ostatních, s kterými jsem se jen tiše rozloučila a upalovala z toho domu hrůzy.

To mi udělala schválně. Neměla jsem ji pro Rose posílat samotnou. Určitě ji přemluvila, slíbila jí hory doly, až nakonec Rosalie souhlasila. To bylo tak šíleně nefér. Vždyť já na ten ples nechtěla jít. Neměla jsem se vsázet, když vím, že vždy prohraju, a vůbec jsem k nim neměla chodit. Vzpomněla jsem si na Edwardovo chování a bylo mi úzko. To jsem mu toho řekla opravdu tolik? Vždyť já mu přeci nechtěla ublížit. To by mě nenapadlo ani v té nejhorší noční můře. Tolik mi na něm záleželo, a proto jsem do téhle doby držela jazyk za zuby a neměla žádné uštěpačné poznámky na adresu jeho vyvolené, narozdíl od Alice, která nejspíš nadává od samého začátku.

Když jsem dorazila domů, pelášila jsem k sobě do pokoje, kde jsem si stoupla před zrcadlo. Opravdu by ze mě dokázala udělat krásku? Zkoumala jsem svůj obličej, ale nemohla jsem najít ty klady, které viděla Alice. Byla jsem bledá, tedy na rozdíl od celé Cullenovic rodinky jsem o sobě mohla s klidem tvrdit, že jsem mulatka, ale stále, vedle ostatních jsem byla příliš bledá. Rty jsem měla nesouměrné, nos moc velký a jedno oko větší, než druhé?! Radši jsem utekla od zrcadla a svalila se na postel. Stále jsem měla před očima Edwarda. Při představě, že bych se mu snad mohla líbit, se mi sevřely útroby a mé srdce začalo splašeně bít. Tolik bych si to přála. Jenže jemu se evidentně líbily dívky typu Vanessy. Ona nosí vysoké podpatky, já své oblíbené kecky. Ona nosí krátké sukýnky, já raději kalhoty. Ona je roztleskávačkou a já sedím jen na tribuně. Bože, jak by si mohl vybrat mě?

Jenže na druhou stranu, ona nerozumí jeho vtipům, nerozumí věcem, které vypráví, protože její malý mozeček tolik informací nedokáže vstřebat. Stále však vyhrává a zůstává po jeho boku, a pokud brzy Edwardovi nikdo neukáže, jaká ve skutečnosti je, zůstane s ním ještě dlouho. Povzdechla jsem si. Bylo mi smutno. Tolik bych si přála být v jeho objetí, cítit jeho rty na svých, jeho ruce obmotané okolo mého pasu a cítit jeho vůni. Dívat se do jeho zlatavých očí a roztávat pod jeho kouzelným úsměvem. Jak moc ho miluji. Miluji? Zavrtěla jsem hlavou a vstala z postele. Nechala jsem se moc unést svými představami a sny.

***

Po dlouhé noci, kdy jsem se převalovala z boku na bok a snažila se myslet na něco jiného, než byl Edward, jsem byla rozhodnutá, že mu vše řeknu. Nebudu už jen nečinně sedět a přihlížet. Povím mu o svých citech. Buď mě odmítne a já si nebudu dělat zbytečné naděje, nebo… Na to jsem ani nechtěla pomyslet. Bože, splnil by se mi sen.

S velkým odhodláním jsem nasedla do auta a vydala se ke škole. Bohužel s každým ujetým kilometrem se mé odhodlání zmenšovalo, a když jsem ho spatřila na parkovišti, bylo mi jasné, že mu to neřeknu. Když se k němu přihnala Vanessa jako velká voda, bylo už absolutně po mých šancích, a tak jsem se s bolavým srdcem vydala na svou první hodinu. Celý den jsem chodila jako tělo bez duše, až mě těsně před obědem zastavila Alice.

„Bell, co je ti? Neříkej mi, že jsi tolik přepadlá z toho plesu?“ dobírala si mě a já byla ráda za její snahu.

„To víš, trpím tím,“ odpověděla jsem jí sarkasticky a spolu s ní vešla do jídelny.

„Nechceš si dnes přisednout k nám?“

„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny. Proč se užírat o samotě. Další hodinu po boku Edwarda na to budu mít času dost. Došly jsme si s Alicí pro jídlo a posadily se u jejich stolu. Cítila jsem se zvláštně, když jsem seděla mezi nimi. Byli všichni tak krásní. S povzdechnutím jsem se dala do salátu, který jsem si naložila, ale po chvíli jsem zjistila, že jím sama. Nu což, třeba nemají hlad.

Poslouchala jsem jejich rozhovor, ale nezapojovala jsem se. Když byl nejvyšší čas jít na hodinu, tiše jsem se zvedla a s ještě tišším ahoj, jsem byla na odchodu. Alice na mě jen zavolala, v kolik mě dnes vyzvedne a byla jsem propuštěna na pár hodin z jejích spárů. Jako ve snách jsem šla na biologii a snažila se přehlížet všechny líbající se dvojice, které jsem potkávala. Jedna mi však z očí nešla. Jak moc bych si s Vanessou vyměnila místo. Zavrtěla jsem hlavou a s očima přišpendlenýma k zemi jsem okolo nich nepozorovaně prošla do třídy. U srdce mě nepříjemně píchalo a do očí se mi hrnuly slzy, když jsem je viděla ve vzájemném objetí, jak se zahrnují vášnivými polibky. Dříve mi to také vadilo, ale dnes víc, než kdy jindy. Sedla jsem si do lavice a připravovala si, co Edwardovi řeknu. ‚Víš, Edwarde, nebuď s Vanessou, buď raději semnou. Miluji tě.‘ Tak to by bylo vážně chytrý, ale bylo mi jasné, že ať bych si připravila sebekrásnější řeč, řeknu nakonec podobnou pitomost.

Edward dorazil společně s profesorem, a tak nebylo kdy mu to říct. Rozhodla jsem se, že tedy počkám, až skončí hodina, ale to Edward vystřelil z učebny, jak nejrychleji mohl, jakoby tušil, že s ním chci mluvit.

Dobrá, počkám si na něj na parkovišti a tentokrát si ho nenechám proklouznout. Jak jsem si slíbila, tak jsem taky učinila. Když jsem po konci školy mířila na parkoviště, šel Edward jen pár metrů přede mnou.

„Edwarde?“ zavolala jsem za ním. Zmateně se na mě otočil a počkal, až ho doběhnu.

„Můžu s tebou na minutku mluvit?“ Edward přikývl a já se zhluboka nadechla.

„Víš, já nechtěla jsem tě včera nějak urazit nebo tak, ale nesnesu pohled na to, jak si s tebou Vanessa dělá, co chce, protože tě-.“

„Ne Bello, já to nechci slyšet. Promiň,“ zavrtěl hlavou a odešel.

Zůstala jsem celá zkamenělá stát na jednom místě a dívala se za jeho mizejícími zády. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že jsem mu skoro řekla, že ho miluji a on mě přerušil. Cítila jsem, jak si slzy brázdí cesty skrz mé tváře. Rozběhla jsem se ke svému autu. Byla jsem nucená běžet okolo Edwarda s Vanessou a neunikl mi tichý vzlyk. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech, ale neotočila jsem se. Nechtěla jsem, aby viděl mou tvář pokrytou slzami. Vyjela jsem z parkoviště pryč a přes slzy skoro neviděla na cestu.

Doma jsem se svalila na pohovku v obýváku a tiše vzlykala. Hodina uplynula mrknutím oka a ozval se zvonek. Rychle jsem si otřela uplakané oči a šla otevřít.

„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem ji tiše a dívala se do země, aby mi neviděla do tváře.

„Ahoj, můžu na chvíli dovnitř?“ zeptala se, ale nečekala ani na odpověď a už se hrnula do obývacího pokoje. Šla jsem za ní, ale stále jsem měla oči přišpendlené k zemi.

„Bello, podívej se na mě,“ rozkázala přísně Alice. Zvedla jsem tedy hlavu a zadívala se na ní. Tvářila se opravdu ďábelsky, neznat ji, tak se bojím.

„Bože, to je blbec,“ začala chrlit nadávky jednu za druhou a pochodovala po pokoji. Tiše si mumlala něco pod vousy, ale zachytila jsem jen něco o tom, že měla jeho reakci vidět dřív a měla tomu zabránit. Myslela jsem si, že jí přeskočilo.

„Bello, chtěla si říct mému bratrovi to, co si myslím, že si chtěla?“ Neměla jsem se k odpovědi a tak jsem na ní jen dál zírala.

„No nic, jedeme. Vezmi si tašku a bundu, čekám na tebe před domem,“ povzdechla si nakonec Alice a skutečně odcházela.

„Alice, ale já nemám náladu na nějaké nákupy a na ten ples nepůjdu.“

„Bello, už jsme to jednou probíraly. Prostě jdeš a basta. I kdybych tě tam měla sama dotáhnout, na nákupy jedeme, alespoň přijdeš na jiné myšlenky a pohni kostrou, Rose na nás čeká v autě.“ S tím mě Alice nechala v domě samotnou. Povzdechla jsem si, ale řídila jsem se jejími rozkazy a za pár chvil už jsem seděla na zadním sedadle červeného kabrioletu. Cítila jsem Rosaliin pohled skrz zpětné zrcátko, a tak jsem se raději dívala na ubíhající krajinu.

Než jsem se nadála, byly jsme na místě a Alice mě táhla ze sedačky auta.

„Bello, přidej alespoň úsměv. Užijeme si to.“ Přitom mě čapla za jednu ruku, Rosalie za druhou a táhly mě společnými silami do nákupního centra. Litovala jsem, že jsem Alici něco takového vůbec odsouhlasila. Zprvu jsem doufala, že budeme alespoň kupovat jen šaty na ten ples, ale Alice se rozhodla, že když už jsme tady, tak musíme koupit taky něco na normální nošení. Tedy kousky, které mi nosila mi na ‚normální‘ nošení nepřišly, ale zarputile jsem mlčela.

Překvapila mě Rose, která ke mně byla soucitnější a trošku krotila Alici.

„Alice mi řekla, co se stalo na parkovišti a o tom vašem rozhovoru v té kavárně,“ přitočila se Rose, když jsme společně čekaly na Alici, která odběhla dát tašky do auta. Chápavě jsem přikývla. Další, která mě bude litovat? Vždyť není proč, Edward mě nechtěl vyslechnout. Věc vyřešena.

„Víš, taky bych radši po boku mého bratra viděla tebe, než jí a je mi moc líto, co se stalo na tom parkovišti. Zachoval se jako blbec. Kdyby tě nechal domluvit.“ Rosalie vrtěla nechápavě hlavou, ale svými slovy si získala mnohé mé sympatie.

„Děkuji Rose. Vím, že jste Edwardovy sestry a nejspíš si říkáte vše, ale mohly byste o tomhle pomlčet?“

„Neboj, umíme si před Edwardem uchovat tajemství,“ usmála se a tajemně mrkla na Alici, která se akorát vrátila. Něco mi tu unikalo, ale já neměla sílu pídit se po tom, co to je.

Když byla Alice spokojená s nákupy všedního oblečení, konečně nás zatáhla do obchodu se šaty a já se těšila, že tohle mučení brzy skončí a já se budu moc oddat sebelítosti v pohodlí svého pokoje.

„Alice, šaty s leopardím vzorem si na sebe rozhodně nevezmu!“

„Dobrá. Ale teď je to in,“ zkoušela to ještě jednou.

„Ne!“ rozhodla jsem jednoznačně a Alice je nešťastně vrátila zpět na své místo.

„Bello?“ ozval se hlas Rosalie z druhého konce obchodu. „Co říkáš na tyhle?“

„Já nevím. Ty se ke mně moc nehodí.“

„Tak s tím nesouhlasím. Utíkej si je vyzkoušet,“ popohnala mě Rose a už mě strkala do kabinky. Natáhla jsem na sebe šaty a vylezla před kabinku.

„To jsou přesně ony. Dobrá práce Rose,“ pochválila Alice svou sestru a plácla si s ní rukou. „Teď už jen boty a doplňky.“ Moje nitro se tetelilo radostí. Už jen dva krámky, to přežiju!

„Nemůžeš po mě chtít, abych si vzala boty na podpatku vysokém deset centimetrů, když přejdu rovný povrch sotva v keckách.“

„No a co tyhle? Ty nemají tak vysoký podpatek a skvěle se hodí k těm šatům. Prosím Bello, prosím,“ žadonila Alice a já s těžkým srdcem přikývla.

„Tak fajn, to znamená, že máme všechno. Bello, jak moc by ti vadilo ulít se zítra ze školy?“ Zamyslela jsem se. Vlastně by mi to nevadilo. Alespoň bych nemusela čelit Edwardovi.

„Ani moc ne, proč?“

„Fajn, takže zítra v deset u nás.“

„Alice, to mě chceš připravovat od deseti? Vždyť ples začíná až v sedm večer.“

„Však taky máme hodně práce. Musíme tě ostříhat a podobně. Neboj pak tě na chvíli propustím a odpoledne pak přijedeme s Rose k vám.“

„Co s tebou nadělám,“ povzdechla jsem si. Pak už jsme jen zaplatily zbytek nákupu a vydaly se domů.

„Moc díky za všechno. Zítra,“ rozloučila jsem se a utíkala ověšená taškami do domu.

Doma jsem naskládala nové oblečení do skříně a svalila se do postele. Byla jsem utahaná jak fyzicky, tak psychicky. Dnešek mi dal opravdu zabrat. Když jsem si vzpomněla na náš rozhovor na parkovišti, chtělo se mi znovu plakat. Ale vždyť mu nemohu nic zazlívat. Netuší, že jsem se do něj zamilovala, ale mohl mě alespoň nechat domluvit. Jenže, k čemu by to pomohlo? On miluje Vanessu, neměla bych u něj šanci.

Při večeři jsem tátovi řekla o zítřejším plese a o tom, že nepůjdu do školy. Netvářil se zrovna nadšeně, ale neměl si co stěžovat. Tenhle semestr jsem zameškala jen pár hodin. Nakonec jsem se zavrtala do peřin a nechala slzy volně stékat po mých tvářích.

***

Druhý den jsem se vykopala z postele až okolo deváté hodiny a po tom, co jsem se vydatně nasnídala, umyla a oblékla, jsem vyrazila ke Cullenovým. Doufala jsem, že budu schopná najít cestu. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale o dvacet minut později už jsem skutečně parkovala před jejich domem a Alice mi vybíhala naproti.

„Ahoj,“ zašveholila a objala mě. „Jak se máš?“

„Ani nevím,“ pokrčila jsem rameny.

„No soudě podle tvých červených očí nic moc. Netrap se kvůli Edwardovi. Dnešek bude výjimečný. Musíš mít úsměv na tváři,“ povzbuzovala mě Alice. Na dnešku nic výjimečného nevidím. Pochybuji, že si za celý večer vůbec zatančím. Už to vidím, jak celou dobu sedím u stolu a naštvaně pozoruji Edwarda s Vanessou.

„Ahoj Bello,“ přivítala mě Esme a zkoumavě se na mě zadívala. Copak ona to taky ví?

„Dobrý den Esme,“ pozdravila jsem a trošku se usmála.

„Tak pojď,“ zatáhla mě Alice za ruku a táhla mě po schodech nejspíš do svého pokoje, kde už na nás čekala Rosalie s připravenými nůžkami.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a chytila si své dlouhé vlasy.

„Neboj se, nebudu ti je zkracovat,“ usmála se na mě Rosalie. Alice mě postrčila ke křesílku, do něhož jsem zahučela a raději zavřela oči.

„Tak se do toho dáme,“ zaradovala se Rosalie a začala si hrát s mými vlasy. Alice mi mezitím vyprávěla, jak dnešek bude úžasný a pro můj život určitě zlomový. Bránila jsem se kyselým úšklebkům, jak jen to šlo, nechtěla jsem jí kazit náladu.

***

„Tadá,“ zašveholila Rose a já otevřela oči, které jsem měla po celou dobu zavřené.

„Páni,“ vydechla jsem a dívala se na sebe do zrcadla. Vlasy měly stejnou délku, a přesto byly úplně jiné. Měla jsem krásně sestříhanou ofinu a celý účes vypadal tak vzdušně, jednoduše. „Moc děkuji, Rose. Je to krásné.“

„Nemáš zač. Jen počkej na večer. Alice tě namaluje a já se ti postarám o účes.“

„Tak já myslím, že pojedu domů. Vy dvě stejně za chvíli přijedete, že?“ zeptala jsem se a musela se usmát, když horlivě přikyvovaly.

Zvedla jsem se a Alice mě šla doprovodit dolů. Zrovna když jsem scházela ze schodů, tak se otevřely dveře a dovnitř se za sebou hrnuli Emmett, Jasper a Edward.

„Miláčku jsem doma,“ křičel Emmett už od dveří a já se musela uchichtnout.

„Páni Bello, jsi to ty?“ zíral na mě Emmett a Jasper jen obdivně hvízdl. Trošku jsem zrudla a tiše je pozdravila.

„Musím jít. Tak za chvíli Alice,“ rozloučila jsem se a šla ke dveřím, v kterých stále stál Edward a vyjeveně na mě zíral.

„Dovolíš?“ zeptala jsem se.

„Jistě.“ Zavrtěl hlavou a ustoupil mi ze dveří. Vyběhla jsem z domu a nasedla do auta. Ještě jsem se mrkla směrem k domu, kde mezi dveřmi pořád trčel Edward a díval se za mnou.

***

Doma jsem nebyla sama snad ani půl hodiny a už zvonil zvonek. Byly opravdu šíleně nedočkavé. Otevřela jsem dveře a přede mnou stály Rose s Alicí a obě držely v rukou velké kufříky. Bože, tohle bude mučení.

„Pojďte dál,“ pozvala jsem je a vedla k sobě do pokoje.

„Tak Bell, sedni si na židli, zavři oči a prostě relaxuj. Hlavně neusni!“ rozkazovala Alice, jen co se trochu rozkoukala. Poslechla jsem ji, uvelebila se ve svém křesílku a nechala se obskakovat. Rosalie se dala do mých vlasů a Alice mi dělala make-up a nehty.

Po pár hodinách byly konečně hotové.

„Tak, my už musíme jít. Před sedmou tě vyzvedneme a Bell slib mi, že se do zrcadla nepodíváš, dokud na sobě nebudeš mít ty šaty.“

„Jasně,“ přikývla jsem, ale nevěděla jsem, jestli budu schopná to dodržet.

„A opovaž se svoje slovo porušit,“ napomínala mě se smíchem ještě mezi dveřmi.

„Běž už,“ smála jsem se a mávala jim na rozloučenou. Vrátila jsem se do svého pokoje, vzala si knížku a snažila se nějak zabít tu zbývající hodinu a půl. Čtení jsem nechala asi po deseti minutách, kdy jsem jeden řádek četla už po několikáté a stále nevěděla, co se mi autor snaží říct. Byla jsem myšlenkami úplně někde jinde.

Nemyslela jsem si, že dnešní večer bude něčím zlomový, jak tvrdila Alice. Prostě jen večer strávený s přáteli. Nic víc, nic míň. Snad to nějak přetrpím. Snad přetrpím, že u našeho stolu bude i Edward s Vanessou. Snad přetrpím jejich doteky, letmé polibky. Při té představě jsem se otřásla. Ne, to nevydržím. V takovém případě zbaběle utíkám domů!

Čas se sunul pomalu kupředu, ale já se rozhodla se převléci. Vytáhla jsem ty nádherné šaty z vaku a položila je na postel. Chvíli jsem se jimi jen kochala, než jsem si je konečně oblékla na sebe. Cítila jsem, jak jemná látka klouže po mé kůži. Bohužel se zipem jsem si sama neporadila, a tak jsem seběhla do obývacího pokoje, kde se táta díval na televizi.

„Tati? Mohl bys mi prosím zapnout zip?“ Charlie na mě vyvalil oči a pak ochotně přiskočil a zip mi na zádech zapnul.

„Sluší ti to.“
„Děkuju, ani jsem se ještě neviděla. Alice mi to zakázala. Celé je to její a Rosaliina práce.“

„Tak to bys jim měla poděkovat. Vypadáš jako princezna.“

„Děkuju, tati,“ usmála jsem se na něj a pevně ho objala. „Mám tě ráda.“

„Já tebe taky Bells. Jsem rád, že tě tu mám.“

Z téhle krásné chvilky nás vyrušil až zvonek. Polekala jsem se. To jsem se na ty šaty dívala tak dlouho?

„Dojdu otevřít,“ řekl táta a já běžela do svého pokoje, kde jsem popadla psaníčko, boty a bosá běžela zpět dolů.

„Promiň Alice, nějak jsem se předtím zamyslela,“ omlouvala jsem se a rychle si nazouvala boty.

„To je dobrý, nespěchej.“

„Bav se, holčičko a buď opatrná. Znáš se,“ poučoval mě táta a já se ušklíbla.

„Nebojte se, přivezeme vám jí v pořádku,“ usmála se na něj Alice. Oblékla jsem si kabát a s posledním zamáváním jsem vyšla za Alicí ven. Tam na nás čekal velký jeep, v němž byli naskládaní všichni sourozenci Cullenovi mimo Edwarda.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a sedla si k Alici a Rose dozadu. U školy jsme byly coby dup a mé útroby se nervózně stáhly. Chtělo se mi tam čím dál, tím míň. Vystoupila jsem z auta a Emmett mi nabídl rámě.

„Teda, cejtím se jak nějakej šejk. Z jedný strany krásná ženská, z druhý strany taky. Chlape, to nemáš,“ vysmíval se Jasperovi. S Rose jsme na sebe pobaveně mrkly a nechaly se Emmettem odvést dovnitř. Byla jsem hrozně nervózní a vůbec mi nepomohly ty pohledy, když jsme vešly do sálu. Natočila jsem se k Alici.

„Proč na mě všichni tak zírají?“

„Už ses viděla?“

„Vlastně ne,“ zavrtěla jsem hlavou a Alice mě otočila čelem k zrcadlu. Přede mnou stála dívka, kterou jsem nepoznávala. Měla na sobě nádherné žluté šaty, které byly u lemů posázeny blyštivými kamínky. Pokračovala jsem výš a spatřila úplně někoho jiného. Tohle jsem nemohla být já. Dívala jsem se na děvče s uhrančivýma hnědýma očima, které byly zvýrazněny linkami a víčka byla lehce namalovaná do žluta, lehký make-up zakrýval podle Alice neexistující nedostatky, kterých jsem já viděla vždy dostatek. Nakonec jsem si prohlédla svůj účes. Vlasy jsem měla vyčesané nahoru, aby vynikl krk a z půli nahá záda, byly v něm vpleteny žluté květinky a pár loken mi splývalo podél obličeje. Nevěřícně jsem vydechla.

„Líbí?“ zeptala se mě Alice s úsměvem na tváři. Přikývla jsem a objala ji, stejně tak Rosalii.

„Moc vám děkuju.“
„Není zač. Říkala jsem, že dnes z tebe bude kočka. Jen mi musíš slíbit, že to nebyly naše poslední nákupy a necháš mě ovlivnit trošku tvůj šatník.“ Horlivě jsem přikyvovala stále omámená svým odrazem v zrcadle.

„Tak pojď,“ usmála se Alice mému výrazu a táhla mě hlouběji do sálu. Našli jsme náš stůl a usadili se. Cítila jsem na sobě pohledy kluků, které mi na tvářích vykouzlily růž.

„Nikdo tě nepoznává,“ smála se Alice. „Hádají se, jestli to jsi ty nebo ne.“

„Smím prosit?“ nabídl se po chvíli Jasper a já se podívala na Alici, jestli jí to nevadí. Ta se na mě jen usmála a ještě mě popohnala. Přijala jsem tedy Jasperovu ledovou ruku a nechala se odvést na parket, kde jsme začali tančit.

„Moc ti to dneska sluší, tak nebuď nervózní a usmívej se,“ povzbudil mě Jasper a cvrnknul mě do nosu. „Jsi moc fajn holka, tak se netrap kvůli někomu, kdo si toho není schopen všimnout.“

„Jak?“ vykoktala jsem.

„Alice se zmínila a navíc jsem ohledně pocitů lidí okolo mě řekněme velmi všímavý,“ zazubil se Jasper a donutil mě udělat otočku.

„Vím, že na to nemá cenu myslet. Stejně bych neměla šanci,“ pokrčila jsem rameny.

„To bych netvrdil,“ usmál se Jasper a kývnul hlavou někam za má záda. Otočila jsem se a spatřila Edwarda. Stál uprostřed parketu, díval se na mě a v očích se mu zračilo tolik pocitů.

Edward udělal pár kroků směrem k nám a natáhl ruku.

„Smím prosit?“ Podívala jsem se na Jaspera a ten na mě pobaveně mrknul.

„Však jsem to říkal, ne?“ zašeptal mi do ucha a odešel. Otočila jsem se zpátky k Edwardovi, který měl stále nataženou ruku. Pomalu jsem do ní vložila tu svou a mým tělem projel záchvěv elektřiny. Edward si mě k sobě přitáhl blíž a začal tančit. Dívala jsem se do jeho očí a snažila se rozpoznat, co si myslí. Zdálo se, že se snaží o to samé. Pak se zhluboka nadechl a já čekala, co přijde.

„Omlouvám se. Měla jsi celou dobu pravdu a já byl slepý a neposlouchal. Věděl jsem, že ke mně Vanessa není upřímná, ale nechtěl jsem si to připustit. Po našem rozhovoru o biologii jsem nad tím začal přemýšlet a byl na tebe naštvaný, ale hlavně jsem byl naštvaný na sebe, že jsi mě donutila nad tím znovu uvažovat. Byl jsem naštvaný, protože jsem si uvědomil, jak jsem byl nesmyslně hloupý. A pak, když jsi utekla z toho parkoviště, jsem si uvědomil spoustu věcí. Navíc, mluvil jsem s Alicí.“ Střelila jsem pohledem po Alici, která kroužila po parketu nedaleko od nás a ta se na mě pobaveně zazubila.

„Dostal jsem od ní pěkně vynadáno a upřímně, docela jsem se bál, když na mě spustila. Byl jsem blbec, vím to. Neposlouchal jsem tě. Neposlouchal jsem nikoho,“ zavrtěl nešťastně hlavou. Pak se mi podíval zpříma do očí a já zatajila dech.

„Omlouvám se,“ vydechl kajícně a já se na něj nemohla už dál víc zlobit.

„Nic se nestalo,“ pousmála jsem se na něj. Edward mi můj úsměv opětoval a přitiskl si mě k sobě ještě blíž.

„Víš, že ti to vážně moc sluší?“ zeptal se mě.

„Děkuju,“ špitla jsem a sklonila hlavu, aby neviděl mé rudé tváře. Pak jsem ale ucítila chladné prsty na své bradě, které mě donutily zvednout hlavu a podívat se mu do očí.

„Takhle ti to sluší ještě víc,“ pousmál se a sklonil se ke mně níž. Zatajila jsem dech.

„A - ale co Vanessa?“ vydechla jsem poslední protest.

„Vanessa je minulost,“ odpověděl tiše a přitiskl své rty na mé. V mém břiše se splašilo hejno motýlků, které začalo splašeně poletovat. Byla jsem šťastná.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem si to neuvědomil dřív,“ vrtěl Edward hlavou.

„Co sis neuvědomil dřív?“

„Že jsem se do tebe zamiloval.“ Na mé tváři se roztáhl široký úsměv a pak jsem přitiskla znovu své rty na jeho.

„Říkala jsem, že dnešní večer bude zlomový,“ mihla se okolo nás Alice. Má kamarádka, kouzelná víla Alice, která mi dopomohla ke štěstí. Usmála jsem se, objala Edwarda okolo krku, hlavu si položila na jeho rameno a vdechovala jeho okouzlující vůni.

Tohle byla pohádka, v níž jsem byla princeznou, která konečně našla svého prince na bílém koni. Jen jsem doufala, že se další den má pohádka nerozplyne v prach, ale soudě podle Edwardových polibků se mi tomu nechtělo věřit.

>>>Shrnutí<<<

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek You belong with me: