Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » White horse

19.04.2010 (17:00) • Hanulka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 5116×

Pro doplnění atmosféry si můžete pustit tuhle písničku, která je toho celá strůjcem.

White horse

Současnost

Ležela jsem na posteli, dívala se do stropu a přemýšlela nad nespravedlností tohoto světa. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem špatný člověk, ale z jakého jiného důvodu by mě chtěl osud takhle potrestat? Musela jsem provést něco špatného, že jsem si zasloužila tak krutý trest. Nenáviděla jsem lásku, která mě donutila dívat se zaslepeně okolo sebe a nevidět zjevné. Byla jsem tak hloupá a teď za to platím vysokou daň. Po tvářích mi stékaly slzy a já se snažila vyhnat jeho obraz ze svých myšlenek, které mě bodaly do mého zarmouceného srdce.

Znovu se rozdrnčel mobil, který ležel vedle mé hlavy. Za tohle odpoledne už zvonil minimálně stokrát. Ani jsem se nemusela dívat, abych věděla, kdo mi volá. Mohl to být jedině on. Tentokrát byl vytrvalejší, čekal, až to zvednu. Zhluboka jsem se nadechla a vzala telefon do ruky. Na displeji blikalo jméno, které se mi bolestivě zavrtávalo do nitra, Edward. Musím to vzít, jinak mi nedá pokoj. Zavřela jsem oči a přijala hovor.

„No táák, zvedni to!“ Uslyšela jsem jeho netrpělivý hlas v telefonu. Jakmile zjistil, že jsem to vzala, ztichl. „Bello?“ vydechl překvapeně, ale já jsem nebyla schopná slova. „Bello?“

„Hmm?“ zaskučela jsem, protože mi bylo jasné, že můj hlas by mě zradil.

„Bells, je mi tak líto, co se stalo. Neměl jsem ti lhát, měl jsem ti říct pravdu.“

„To jsi měl,“ štěkla jsem popuzeně a on si povzdechl.

„Já vím. Prosím, nech mě, abych mohl za tebou. Promluvíme si, všechno ti vysvětlím-“

„Edwarde, já nechci slyšet tvoje výmluvy a omluvy. Nezajímají mě. Ranil jsi mě, lhal jsi mi, hrál sis semnou a já netuším, proč jsi to udělal!“ Teď už jsem regulérně vzlykala. Nechtěla jsem, abych před ním byla tak slabá, ale nešlo to. Všechny ty obrazy z dnešního odpoledne mi létaly před očima a já se nemohla ubránit slzám ponížení.

„Bell, neplakej, prosím. Vím, že jsem ti ublížil. Byl jsem hlupák, když jsem ti nic neřekl, ale já tě miluji, potřebuji tě.“ Jeho hlas byl tak smutný, vábivý, že jsem jeho slovům dokonce věřila, ale jak jsem mohla po tom všem? „Bell, miluješ mě?“ zeptal se náhle.

„Samozřejmě, že ano,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení a s tím se přivalila další vlna vzlyků a slz.

„Tak mi dej ještě jednu šanci napravit, co jsem udělal, prosím.“ Zhluboka jsem se nadechla a nešťastně zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem, co mu říct. Chtěla jsem, aby tu byl se mnou, ale zároveň už jsem ho nikdy nechtěla vidět. Jak se mám rozhodnout? Vždyť to bylo všechno tak krásné. Povzdechla jsem si a v myšlenkách se vrátila o několik týdnů zpět.

Před dvěma měsíci

„Bello, no tak, pojď! Bude to super,“ lákala mě už po sté Jessica.

„Jess, já nevím. Nechce se mi,“ kňourala jsem, ale Jess vycítila, že by mě mohla přesvědčit.

„Bello, prosím pojď. Slibuju, že už tě nikdy nikam nepotáhnu! Prosííím!“

„Dobře, dobře. Půjdu, ale je to naposledy, jasné?!“

„Jo! Jasně, jasně, naposledy,“ smála se Jess, držela mě za ruce a nadšeně poskakovala.

„Tak já jedu domů,“ povzdychla jsem si, ale usmívala jsem se. Jess mi přišla hrozně vtipná.

„Dobře, nezapomeň v devět v klubu!“ volala za mnou stále rozjařená Jess. Přikývla jsem, zamávala jí na rozloučenou a nasedla do svého náklaďáčku. Byl pátek a já už jsem se zase nechala ukecat k diskotéce. Vždycky se jí to povedlo, byla jsem asi holt slabá povaha, že jsem se nechala tak lehce zviklat. Jenže mě nebavilo věčně dělat jí a Mikovi garde. Už jsem toho měla dost. Jess se takovéhle akce snažila využívat k tomu, aby mi našla kluka, ale jak chcete poznat kluka v klubu, kam chodí lidi z Forks, maximálně La Push, které všechny dokonale znám?!

Nedalo se nic dělat. Jednou jsem něco slíbila, tak své slovo taky splním. V osm jsem se šla připravit a v devět už jsem stepovala před klubem, kde jsem čekala na Jess s Mikem a Angelou, až se přivalí.

„Kde máš Mika?“ drcla jsem do Jess, když se konečně s Angie dostavily.

„Nechtělo se mu. Dneska je to výhradně dámská jízda.“ Jess se usmívala jako sluníčko a táhla nás dovnitř. Ihned nás donutila zaplout na taneční parket, kde jsme se začaly vlnit v rytmu tance. Smála jsem se, tančila a skvěle se bavila. Jenže po deseti písničkách už jsem toho měla docela dost, a tak jsem holky nechala svému osudu na parketu a rozhodla se, že se půjdu osvěžit něčím na bar.

Proplétala jsem se mezi těly, ale pak jsem do někoho narazila, až jsem se zapotácela. Chladná paže mě chytila za loket a já konečně ustálila svůj postoj.

„Ježíš, pardon!“ vyhrkla jsem a vzhlédla. Dívala jsem se do pobavených očí velice pěkného kluka. Bylo to zvláštní, ještě jsem ho tu neviděla.

„Nic se neděje. Jsi v pořádku?“ zářivě se na mě usmíval a pomalu pustil mou ruku.

„Jo, jsem v pohodě. Omlouvám se, že jsem do tebe tak narazila.“

„To je dobrý,“ mávnul nad tím rukou, já jsem se nesměle usmála a rozhodla se pokračovat v cestě. Uhnula jsem, ale on uhnul na stejnou stranu. Jako na povel jsem tedy udělala krok vlevo, jenže on taky. Znovu jsem se nervózně zasmála.

„Kam máš namířeno?“
„K baru.“
„A smím tě na něco pozvat?“
„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny a společně jsme se vydali koupit si něco k pití.

„Tak co si dáš?“

„Nevím, jen něco nealko.“
„Colu?“ Přikývla jsem a nechala ho, aby objednal dvě coly. Jednu mi pak podal a vedl mě do odlehlejší části klubu, kde se dalo trošku povídat. Sledovala jsem ho přes stůl a přemýšlela, jestli je tak hezký jenom v přítmí diskotéky nebo i normálně. Určitě i normálně.

„Nad čím tak dumáš?“

„Vůbec tě neznám. Nejsi odtud, že?“
„Teď už jo. Dnes jsme se přistěhovali, a tak jsme se sourozenci vyrazili omrknout zdejší prostředí a trošku to stěhování oslavit.“

„Neměl bys být tedy s nimi?“

„Však oni to přežijí,“ pokrčil rameny a já se potěšeně usmála. Čas plynul a my si měli neustále o čem povídat. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Edward, je adoptovaný a má čtyři další sourozence. Vyptával se na mě, mou rodinu, školu a já pod tíhou jeho pohledu vždy odpověděla zcela pravdivě.

Po asi půl hodince povídání mě vytáhl na taneční parket. Chvíli jsme jen tak tančili, jenže pak začali hrát pomalé písničky. Nervózně jsem se na něj podívala, ale on si mě k sobě bez váhání přitiskl a obmotal mi své pevné paže okolo pasu. Byly tak studené, že mi po těle vyskočila husí kůže, ale jeho dotek na mě působil až neuvěřitelně. Srdce se mi divoce rozbušilo a dech se mi zrychlil. Spojila jsem své ruce za jeho krkem a nechala se vést. Cítila jsem, jak se jeho paže několikrát pomalu sunula po mých zádech, ale pak jako by si to rozmyslela a znovu ji položil na pas. Bylo mi to jedno, usmívala jsem se a byla spokojená, že jsem tentokrát zase šla. Potkala jsem tady krásného, milého kluka, který ani nebyl opojen skleničkou alkoholu.

„Omluvíš mě na chvíli?“ omluvila jsem se asi po páté písničce a mířila na toalety.

Když jsem se vracela zpátky úzkou chodbou do sálu, zaslechla jsem hlasy. Ten jeden jsem zaručeně poznala, byl to Edward a nezněl zrovna vesele. Koukla jsem se přes roh a viděla ho tam stát s nějakou krásnou blonďatou dívkou, která si ho nenávistně měřila.

„Co to děláš?“ sykla nepříjemně.

„Nevím.“

„Zbláznil ses? Copak jsi zapomněl že-“
„Nezapomněl Rose, jasné?! Běžte klidně domů, já tady zůstanu. Ostatně to ti mohla říct i Alice.“
„Jsi pako, Edwarde. Riskuješ toho až příliš.“
„Já vím, ale nemůžu si pomoct.“ Už mi přišlo hloupé tam tak postávat schovaná za rohem a tak jsem se za trošku většího hluku rozešla chodbou. Když mě ta blondýnka spatřila, pohrdlivě si odfrkla a bez jediného slůvka odešla. Edward se na mě podíval a smutně se usmál.

„Jestli máš kvůli mně u přítelkyně problémy, tak klidně jdi.“

„Ne, to byla má sestra Rose. Jen se jí něco nezdá. Jdeme tancovat?“ Po jeho tváři se roztáhl nádherný pokřivený úsměv a já nemohl protestovat. Přijala jsem jeho nabízenou ruku a nechala se zase odvést na parket, kde mě k sobě znovu pevně přivinul.

„Já asi budu muset jít,“ promluvila jsem asi po další hodině, kdy jsme tancovali zavěšený jeden do druhého.

„Odvezu tě, jestli chceš.“ Jeho nabídka byla lákavá, ale červíček pochybností ve mně hlodal. Přeci jen jsem byla dcera náčelníka policie a unesené a znásilněné dívky jsem měla na talíři obden. „Ty se bojíš?“ zasmál se Edward a pohladil mě po tváři. „Vlastně je to dobře, ale nemusíš se bát. Nic ti neprovedu.“ Bylo to zvláštní, ale jeho slovům jsem věřila.

„Dobře, jen to dojdu říct holkám a sejdeme se venku.“

Vylezla jsem před klub, kde na mě skutečně čekal Edward a nádherně se na mě usmíval. Nemohla jsem si pomoci a úsměv se mu snažila vrátit. Bohužel z toho vznikl nehorázný škleb, protože jsem stále měla nepříjemný pocit, že jdu dobrovolně do auta s klukem, kterého vůbec neznám. Ale Edward nevypadal na nějakého násilníka.

„Váš kočár, slečno.“ Otevřel mi dveře stříbrného Volva a sám se posadil za volant. „Tak kam to bude?“ Navigovala jsem ho přes město, až k našemu domu. Když už jsem spatřila světlo zářící na verandě a motor zhasl, spadl mi ze srdce obrovský kámen.

Edward vystoupil, a než jsem stačila zareagovat, otevřel mi dveře. Vylezla jsem z auta a počkala, až se ke mně Edward otočí.

„Děkuju za hezký večer a za odvoz,“ zašeptala jsem tiše, vzhlédla a ponořila se do jeho laskavých očí.

„Není zač,“ pousmál se a pohladil mě po tváři. Pod jeho dotykem jsem se rozplývala a nohy se mi podlamovaly, a když se ke mně Edward naklonil, mé srdce se rozuteklo šílenou rychlostí. Přitiskl své rty na mé a mým tělem procházela extáze. Byl to jen jemný krátký polibek, ale já se cítila jako v sedmém nebi.

„Dobrou noc,“ pošeptal a ještě jednou mě políbil.

„Dobrou.“ Nohy se mi neuvěřitelně klepaly a byl pro mě obrovský výkon dojít do domu. Mezi dveřmi jsem se ještě ohlédla a spatřila Edwarda, jak mě sleduje. Věnovala jsem mu poslední úsměv, zabouchla za sebou dveře a ztěžka se o ně opřela.

***

V sobotu jsem byla doma sama. Charlie vyrazil na ryby, a tak jsem využila prázdného domu a dala se do úklidu a praní. Už bylo odpoledne a já zrovna cpala už třetí kopici prádla do pračky, když se rozezněl zvonek. Kdo to může být? Nechala jsem vše, tak jak bylo a šla otevřít.

„Ahoj.“ Před dveřmi stál Edward a pokřiveně se na mě usmíval.

„A–ahoj,“ zakoktala jsem se a zírala na něj, jak na ztělesnění samotného Boha. „Co tu děláš?“

„Říkal jsem si, že se na tebe přijedu podívat a vytáhnu tě ven. Je docela pěkně.“

Zvedla jsem obočí „Pěkně?“

„Dobře, tak neprší,“ smál se Edward pobaveně. „Půjdeš?“

„Ráda, jen se převléknu. Pojď zatím dál. Chceš něco k pití?“
„Ne, ne, díky.“
„Fajn, tak si sedni a dej mi deset minut.“ Vystřelila jsem rychlostí blesku z kuchyně a utíkala ke skříni. Měl pravdu, na obvyklé poměry Forks bylo venku docela hezky. Vyhrabala jsem ve skříni džíny a nějaké triko, v koupelně jsem si trochu poupravila účes a seběhla do koupelny.

„Můžeme?“ Přikývla jsem a následovala ho ven k jeho autu.

„Kam jedeme?“

„Co bys řekla procházce po Port Angeles a pak večeři?“

„Rozhodně bych nebyla proti.“ Edward se pousmál a otevřel mi galantně dveře.

Procházeli jsem se po kolonádě v Port Angeles, drželi jsme se za ruce a já už si jen představovala západ slunce. V přítomnosti Edwarda na mě padla nějaká přeslazená nálada. Smáli jsme se, vyprávěli si zážitky s rodinou, Edward mi popisoval nějaké vtípky jeho staršího bratra a skvěle jsme se bavili. Pak mě vzal do maličké restaurace na večeři.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ne, nemám hlad.“ Nebylo mi příjemné, když jsem jedla a on mě pozoroval, ale co jsem s tím mohla udělat. Všimla jsem si, že nevypil ani trošku ze své sklenky džusu. Vrtalo mi to hlavou, ale neřekla jsem ani slůvko. Když došlo na placení, trošku jsme se chytli, ale Edward si nenechal říct a i když nic nejedl, celou večeři zaplatil.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj, když jsme vyšli ven před restauraci, kde pofukoval chladný větřík. Lehce jsem se otřásla a na rukách mi naskočila husí kůže.

„Je ti zima.“ Nebyla to otázka, jen pouhé konstatování. Začal si sundávat krémový svetr, který měl na sobě a přehodil mi ho přes ramena. Byl tak blízko a já měla jeho oči jako na dlani. Okouzleně jsem se do nich dívala a nemohla poručit zblázněnému srdci, aby trošku zpomalilo. Edwardovy ruce na mých ramenech ztuhly, ale pak si mě k sobě přitáhl ještě blíž. Prsty mě lehce pohladil po tváři a za bradu si přitáhl můj obličej, co nejblíže. A pak spojil naše rty. Bylo to úchvatné, nádherné a mě pomalu docházel drahocenný kyslík. Musela jsem se odtrhnout a opřít si čelo o jeho hruď.

„Děláš se mnou divy,“ zašeptal zadýchaně.

„Já s tebou?“ uchichtla jsem se.

„Jo, něco podobného jsem ještě necítil a to tě znám pouhý den. Okouzlila jsi mě, Bello.“

„Mám stejné pocity,“ přiznala jsem a Edward se potěšeně usmál, ale pak po jeho tváři přeběhl osten smutku. „Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

„Víš, neměl bych tohle dělat. Neměl bych tu s tebou být a vůbec bych se s tebou neměl zaplétat. Je to příliš nebezpečné pro tebe, mě i mou rodinu, ale nemůžu si pomoci. Nedokážu si představit, že bych tu teď s tebou nebyl a nemohl udělat tohle.“ Naklonil se a znovu mě políbil.

„Víš, nějak nechápu, co tím myslíš,“ řekla jsem zoufale.

„S tím tak nějak počítám. Měli bychom jít, nebo se nastydneš.“ Propletl naše ruce a vedl nás k autu. To sedí, já bych se měla nachladnout a on chodí jenom v košili.

***

Neděle utekla až příliš rychle a bylo tu pondělí a s ním zase škola. Nenáviděla jsem ranní vstávání, ale co jsem proti tomu zmohla. Nic. Vykopala jsem se z postele a stejně jako jsem se přemlouvala z ní vylézt, jsem se přemlouvala, abych do té školy alespoň odjela. Na parkovišti byl hrozný poprask. Sotva jsem vystoupila z auta, už u mě byla Jessica a vyptávala se mě na pátek a toho kluka, s kterým jsem pak tak záhadně zmizela, ale já jsem jí nevnímala. Dívala jsem se za její záda a dostávala se ze šoku, že vidím Edwarda. Nějak mi za celou tu dobu nedocvaklo, že s námi bude chodit do školy. Jess otrávená tím, že jí nevěnuji špetičku pozornosti, se ohlédla, co mě tak upoutalo a s údivem jí poklesla brada.

„To je on, že jo?“ drkla do mě a já jen ve snách přikývla, protože Edward už mířil k nám.

„Ahoj,“ usmál se kouzelně, když k nám přišel a políbil mě na tvář. Choval se tak bezprostředně a já tu na něj zírám jako spadlá z višně.

„A-ahoj.“

„Co se děje?“

„Nic, jen mi nějak nedošlo, že nejspíš vy budete ti noví spolužáci. Moc mi to nepálí, co?“

„Asi jsem ti tolik popletl hlavu,“ zašeptal mi do ucha a já se zasmála.

„Sebevědomí nechybí, že? Ale jo, máš pravdu,“ přiznala jsem a červeň se mi nahrnula do tváří. Edward se jen zasmál.

„Musím jít. Sourozenci na mě čekají.“ Pohlédla jsem mu přes rameno a viděla nakvašené pohledy jeho čtyř příbuzných.

„Jasně. Hezký první den,“ popřála jsem mu.

„Bude jedině, když tě během něho uvidím.“ Pak mi dal ještě jednu pusu a spěchal za svými sourozenci, kteří si mě stále podivně měřili. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

„Páni,“ ozvala se vedle mě ohromená Jess. „Co ti to tam šeptal?“
„Nebuď zvědavá,“ vyplázla jsem na ní jazyk, a jelikož jsem spatřila blížit se Mika, sama jsem se vydala do školy, protože už jsem nemohla vydržet ty pohledy, kterými mě naši milí spolužáci častovali. Bylo to hrozné. Znovu jsem si připadala jako první den ve škole. Sklonila jsem hlavu a nechala si vlasy spadnout do obličeje. Cestu do třídy mi překazila až srážka s nějakým spolužákem. Knížky, které jsem si nesla v rukou, mi popadaly na zem a já se pro ně s povzdechem sklonila. Pak mi bílá paže jednu podala a já si bláhově pomyslela, že by to mohl být Edward.

„Ty musíš být ta Edova holka, co?“ zubil se na mě jeden z Edwardových bratrů, podle vyprávění asi Emmett. Trošku jsem zrudla pod slovem holka, ale vystrčila jsem bojovně bradu.

„To asi budu já. Ty zas budeš Emmett, co? Ten, co musel díky prohrané sázce obléct baletní sukénku.“
„Ou, trefa do černého. Emmett, to jest jméno mé,“ zatrylkoval a pevně mi stiskl dlaň.

„Ráda jsem tě poznala, ale už budu muset jít,“ omluvila jsem se, přihodila nesmělý úsměv a pokračovala do své třídy. Den okolo mě plynul, ani nevím jak. Občas jsem si všimla někoho z Cullenových na mé hodině, ale Edwarda nikdy.

Mířila jsem na oběd a mezi dveřmi se srazila s tím, jehož jsem toužila celé dlouhé dopoledne spatřit.

„Ahoj.“
„Ahoj, tak jaký byl první den?“
„Hrozný. Všichni koukají, šeptají si a tebe jsem ani jednou neviděl,“ stěžoval si a vedl mě ke frontě na jídlo.

„Nemůžeš se divit, že koukají. Není to jejich vina,“ zasmála jsem se.

„Ne? A čí tedy?“ divil se pobaveně.

„No, přeci tvá. Okouzluješ lidi. Se svým vzhledem se nemůžeš divit, že tě neustále sledují.“

„Tebe jsem také okouzlil?“

„Víc, než by bylo zdravé.“
„Proč jenom se mi to líbí?“ dumal, ale pak se mu po tváři roztáhl široký úsměv. „Sedneš si dnes semnou, nebo na tebe čekají kamarádi?“ Při těch slovech střelil pohledem po Jessice, která nás velice nenápadně sledovala.

„Myslím, že dnes jejich přítomnost oželím.“ Edward byl potěšený mou odpovědí. Vybral kopu jídla a zamířil si to k poslednímu prázdnému stolu v přeplněné jídelně. Posadila jsem se a zrak mi padl na Edwardovy sourozence.

„Tvá rodina se nezdá nadšená, že tady sedíš zrovna semnou,“ prohodila jsem jen tak mimochodem, zatímco jsem měla zrak upřený na housce, kterou jsem žmoulala v ruce.

„Mají s tím, ehm, jistý problém, ale to je mi jedno.“

Pohlédla jsem do jeho očí. „Je ti jedno, co si myslí tvá rodina?“

„Nemají právo se do toho motat, je to má volba.“ Pokrčila jsem rameny a nechala to plavat. Zdálo se, že se mu tohle téma moc nelíbí a já nechtěla rozdmýchávat oheň.

O dva měsíce později

Seděla jsem na zahradě, slunce mi prohřívalo každičkou část těla a má mysl se zaobírala Edwardem. Vzpomněla jsem si, jak kouzelně vypadal na slunci, když mě tehdy vzal na svou louku. Byl tak půvabný, když se na jeho ledově chladné a tvrdé pokožce odrážely paprsky slunce. Vybavila se mi chvíle, kdy mi řekl celou pravdu o sobě a své rodině. Tušila jsem, že je jiný, ale nevěděla jsem, zda-li se ho mám vyptávat. Edward se s celou pravdou nakonec vytasil sám. Měl strach. Bál se, že ho odmítnu, až zjistím, co je zač, ale musel mi to říct, dokud jsem nezačala pátrat sama na vlastní pěst, a že bych začala. A tak už jsem měsíc věděla o existenci upírů, viděla jsem, jak nádherně vypadají na slunci, jak rychle se pohybují a jak jsou silní.

Bezděčně jsem se usmála a vzpomněla si na jeho chladné rty, vášnivě se tisknoucí k mým. Každičký večer šplhal do mého okna a já usínala na mužné hrudi v objetí dokonalého muže, jehož srdce patřilo mě. Zamilovala jsem se jako bláznivá malá holka a nemohla si pomoci. Každá vteřina, kterou jsem nestrávila s ním, mi připadala promarněná. Potřebovala jsem jeho ochrannou náruč, chtivé polibky a motýlí doteky.

Vzpomínala jsem na všechna krásná odpoledne, která jsme spolu strávili. Jak jsme hráli karty a on podváděl, nebo na romantické procházky, krásné slunečné dny na louce a přenádherné večery v mém pokoji. Těch jsem si cenila nejvíce. Nemohli jsme být jako normální pár, ale pokud to bylo bezpečné, nebyl Edward zdrženlivý.

Kvůli dnešnímu slunečnímu dni musel být zavřený doma. Vlastně nemusel, mohl jet s rodinou na lov, ale zůstal, aby jakmile slunce zapadne, mohl za mnou. V tu chvíli jsem dostala spásný nápad. Proč, když Edward nemůže sem, bych já nemohla za ním? Sebrala jsem deku, na které jsem seděla, a utíkala do domu, abych se převlékla do džínů. Popadla jsem klíčky od auta a vyrazila k domu Cullenových. Už jsem tam párkrát byla, ale nemohla jsem si pomoci, přišlo mi, že mě nemají rádi. Alice s Esme se snažily na mě usmívat a bavit se semnou, ale viděla jsem tu jejich odtažitost a pohledy, kterými častovaly Edwarda.

Tomu to však bylo jedno, jenže mě u nich doma prostě nebylo příjemně, a tak jsem tam v přítomnosti jeho rodiny odmítala jezdit. Teď tam však nikdo nebyl, kromě Edwarda, tudíž mi nedělalo žádný problém sjet ze silnice na lesní cestu a upřímně se těšit, až spatřím ten honosně vzhlížející dům. Drkocala jsem se po cestě a vesele se usmívala. Nemohla jsem se dočkat, až po dlouhém dni uvidím Edwarda a doufala jsem, že ho překvapím. Těšila jsem se na jeho milující náruč a vášnivé polibky.

Už jsem konečně před sebou spatřila ten skvostný palác, který Cullenovi nazývali domovem. Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a s úsměvem šla k domu. Nebyla jsem ani v půli cesty, když se dveře otevřely. Úsměv se mi ještě více rozšířil, když jsem spatřila Edwarda a pospíchala jsem, co nejrychleji k němu. On se však netvářil přívětivě. Mračil se a celkově byl nějaký skleslý. Díval se na mě velice smutným pohledem, který si žádal odpuštění, ale jakého?

A pak se do dveří přiřítila nádherná upírka s mahagonově hnědými vlasy vlnícími se až po její štíhlý pas. Dlouhé nohy vykukovaly zpod minisukně a štíhlé ruce se obmotaly Edwardovi okolo pasu.

„Miláčku, kdo to je?“ zapředla svůdným hlasem, který zněl jako zvonečky. Zalapala jsem po dechu. Edward se na mě zmučeně podíval a mě do očí vhrkly slzy. Jak mi to mohl udělat? Proč si semnou hrál? Proč mi neřekl, že má přítelkyni, nebo snad manželku, soudě podle zlatavého kroužku, který se skvěl na jejím prsteníčku. Bezradně jsem vrtěla hlavou, po tvářích mi stékaly slzy bezmoci. Cítila jsem se tak poníženě! Couvala jsem zpět ke svému autu a nedokázala spustit ublížený pohled z Edwarda. Jeho manželka si mě měřila přezíravým pohledem a nervózně sledovala Edwarda, který se vpíjel do mých očí.

„Bello,“ zašeptal a vykročil ke mně.

„Ne, nech mě být,“ pronesla jsem plačtivě, nasedla do auta a uháněla co nejrychleji pryč. Jak mi mohl něco takového udělat? Není divu, že mě jeho rodina nenáviděla. Museli si myslet, že mu rozvracím manželství a on mě ještě bral k nim domů! Proč? Proč to udělal? Proč mi lhal? Proč mi neřekl, že má ženu, která ho jistě miluje?

Přes slzy jsem ani neviděla na silnici. Jen jsem doufala, že se stále držím ve správném pruhu na cestě domů. Když jsem konečně dorazila k domu, nenamáhala jsem se Charliemu vysvětlovat, proč tak práskám dveřmi a letím do svého pokoje. Zmateně za mnou volal, ale já ho nechtěla vidět. Nechtěla jsem vidět nikoho. Svalila jsem se na postel a oddávala se sebelítosti. Tělo se mi otřásalo vzlyky, procházela mnou zimnice a srdce mi zaplavoval pocit ublížení a nenávisti k sobě samé. Jak jsem mohla být tak hloupá a naletět na jeho okouzlující úsměv a krásná slova?!

Současnost

„Bello, dáš mi ještě jednu šanci?“ Nedokázala jsem mu odpovědět. Nevěděla jsem, co po tom všem vlastně chci.

„J-já nevím. Ublížil jsi mi, tolik jsi mi ublížil. Lhal jsi mi o své manželce, Edwarde. To ti mám odpustit, že jsem byla jen tvé povyražení, než se ti vrátí manželka z cest? To si strč, ty víš kam! Jak jsem mohla být tak hloupá a naletět tvým sladkým řečičkám?!“

„Nebyly to sladké řečičky. Vše byla čistá pravda. Prosím, nech mě vše ti vysvětlit. Je to jinak, než se zdá.“

„Jinak, než se zdá?!“ vykřikla jsem hystericky. „Takže nejsi ženatý a ta žena, kterou jsem s tebou dnes viděla nebyla tvá manželka?!“

„Je to má manželka, ale okolnosti jsou jiné, než by se u normálního manželství zdály. Prosím, pusť mě dovnitř. Stojím před tvým oknem,“ vydechl prosebně a já se zvedla z postele. Vyhlédla jsem z okna a spatřila Edwarda s telefonem, jak se na mě úpěnlivě divá. Položila jsem mobil na parapet a natáhla jsem se po klice na okně. Zaváhala jsem, ale okno jsem otevřela dokořán. Než jsem stihla přejít k posteli, byl už Edward v pokoji a bolestně na mě shlížel.

Natáhl ruku, aby mě pohladil po tváři, ale já ucukla. Se ztrhaným výrazem ji zase spustil dolů, ale svůj zrak ze mě neodtrhl.

„Vysvětluj,“ pobídla jsem ho. Edward se posadil na postel a zadíval se ven z okna.

„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o upírech a jejich zákonech?“ Přikývla jsem na souhlas, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho viděl, tak jsem šeptla tiché ano.

„Ty zákony určuje velice mocná rodina, Volturiovi. Volturiovi jsou nejpočetnější skupinou mezi upíry, takže si snadno získali nadvládu nad námi ostatními, ale začala je děsit síla Carlisla a naší rodiny, protože my spolu nežijeme kvůli prosperitě a výhodám, nýbrž proto, že se všichni navzájem milujeme a považujeme se za skutečnou rodinu.

Volturiovi dostali strach o své výsostné postavení, a tak jeden z bratrů, Aro, navrhl řešení. Vnutil poslednímu svobodnému členovi Cullenových svou adoptivní dceru Elenu, aby spojil dva nejmocnější rody upířího světa. Musíš mě pochopit. Neměl jsem na vybranou a Elenu si musel vzít. Musel jsem chránit svou rodinu, kdybych tak neučinil, nechci si ani představit, co by se jim mohlo stát. S Elenou žiji už asi třicet let a nikdy jsem k ní nepocítil ani špetičku toho, co cítím k tobě.

Když jsme se rozhodli přestěhovat, tak Elena odjela na nějaký čas do Volterry a já potkal tebe. Zamiloval jsem se jako bláznivý puberťák, nedokážu bez tebe být jedinou vteřinu, natož pomyslet, že už bych tě nikdy neměl vidět. Nemohl jsem ti přeci říct, že jsem ženatý, nechtěla bys semnou nic mít a ta představa byla ubíjející. Upřímně jsem doufal, že se Elena jen tak nevrátí. Tyhle její výlety byly vždy na minimálně rok, nebavilo ji žít s námi usedlým životem, nikdy se ani nepokusila přizpůsobit našemu stylu. Chtěl jsem ti vše říct již brzy, ale Elena se nečekaně vrátila. Ani nevím, co teď dělá, jestli už kontaktovala Ara, aby mě mohl potrestat a je mi to jedno. Musel jsem za tebou. Bello, miluji tě a nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Musíš mi věřit.“

Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem zmatená, rozpolcená a šťastná? Šťastná, že i přes vědomí, že už mohla Elena kohokoliv alarmovat, šel za mnou. Ale já se přeci neměla cítit šťastná! Vždyť ohrožuje nejen sebe, ale celou svou rodinu.

„Edwarde, musíš jít,“ zašeptala jsem tiše.

„Ne! Ne, Bello! Nemůžeš mě přeci vystrnadit z tvého života. Copak to nechápeš? Miluji tebe, ne ji. Chci být s tebou, i kdybych za to měl zaplatit vlastním životem. Stojí mi to za to, chápeš?“

„Chápu, a proto musíš jít, než se stane něco tvé rodině. Vysvětli vše Eleně, pokus se dodržet svého slova a ochraň svou rodinu před úhonou, já na tebe počkám.“

„Bello,“ zašeptal a stiskl mě ve svém náručí. „Miluji tě, lásko. Nedokážeš si asi představit, jak moc tě miluji.“

„Já tebe také, ale už žádné další lži.“

„Žádné,“ zavrtěl Edward hlavou a přitiskl své rty na mé.

„Tak už běž,“ strkala jsem ho pomalu k oknu.

„Večer za tebou přijdu.“

„Dobře,“ usmála jsem se a naposledy ho políbila. Vyprovodila jsem ho pohledem až k lesu a okno pak na pár hodin pevně zavřela.

***

Hodinová ručička se pomalu sunula ke dvanáctce, za okny byla neprostupná tma a já se strachovala. Co když se mu něco stalo? Co když jsem ho poslala na jistou smrt? Co když Elena nebyla tak chápavá, jak jsem si myslela? Co když někoho informovala o tom, že se jí hroutí manželství a Volturiovi se rozhodli zakročit? Byla by to jen má vina. To já ho donutila, aby se tam vrátil. Seděla jsem na posteli, bradou jsem se opírala o kolena, které jsem si pevně objímala a nespouštěla jsem zrak z otevřeného okna, z kterého se linul jen štiplavý chlad.

Najednou se v okně zjevila ženská silueta a já se zhrozila. Přišla si to semnou Elena také vyřídit. To já jsem jí přebrala manžela. Bezmocně jsem se rozklepala na posteli, nohy si tiskla pevně k sobě a čekala na smrt. Najednou se vedle mě rozžhnula lampička a já se dívala do ztrhané Aliciny tváře. Její výraz nevěstil nic dobrého a mě se do očí hrnuly automaticky slzy.

„Ššš, neboj se. Já ti přeci neublížím, jen jsem si myslela, že bys měla vědět, co se stalo. Elena odvezla Edwarda do Volterry.“ Alicin hlas byl smutný a já z toho usoudila jediné. Je pozdě, ztratila jsem ho. Navždy. Jeho žena ho odvezla do Volterry, kde ho jisto jistě potrestají a já už nebudu mít nikdy šanci mu říci, jak moc ho miluji. Proč jen jsem ho posílala pryč? Poslala jsem ho rovnou na smrt! Všechno je to má vina. Mé tělo se chvělo pod návalem vzlyků a Alice mě utěšovala.

„Děkuji, ale nezasloužím si tvůj soucit. To vše je kvůli mně.“

„Edward věděl, co riskuje a rozhodl se to podstoupit, to svědčí o jeho velké lásce k tobě, nepřestávej v ní věřit. Láska umí zázraky.“ Ano, láska umí zázraky, ale jen pokud jsou na ni dva, jinak ztrácí svůj smysl.

***

Uběhly dva dlouhé měsíce a já byla na dně. Celá rodina Cullenových se mi snažila pomoci, ale já stále cítila ten chladný osten viny. To já je připravila o syna, bratra. Jen já a nikdo jiný. Alice se mě snažila klidnit, že i když její vize nejsou přesné, Edwarda stále vidí. Považovala jsem to jen za chabá slova útěchy, kterými se snažila zmenšit ten hrůzný pocit provinění.

Jako tělo bez duše jsem každé odpoledne sedávala na naší zahradě a sledovala zamračenou oblohu, po které líně plynuly nadýchané šedé mraky. Jinak tomu ani nebylo dnes. Ta zpropadená oblaka zase bránila slunci proniknout skrz a prozářit mé zasmušilé dny. Co bych dala jen za špetku zářícího slunce, které by mi dodalo teplo do prochladlých končetin a trochu zahřálo na zlomeném a v žalu se utápějícím srdci.

Na chvíli jsem zavřela oči a snažila si to pomíjivé teplo alespoň představit. Vybavovala jsem si, jaké to bylo, když se sluneční paprsky opíraly do mé obnažené kůže a prohřívaly ji. Jenže s takovými myšlenkami se mi vybavily horoucí Edwardovy doteky a z mé hrudi se ozval bolestný sten.

„Ššš.“ Uslyšela jsem nad sebou medový hlas a poplašeně od sebe odlepila zavřená víčka. Hleděla jsem do nádherných zlatavých očí, mé srdce běželo maratón a dech se mi zadrhl někde na půli cesty.

„Jak…? Co? Ty? Tady?“ Nebyla jsem schopná dát dohromady srozumitelnou větu a jen pozorovala ten pokřivený úsměv, který ustálil tlukot mého srdce.

„Jak jsem se tu zjevil a co tu dělám?“ zeptal se pobaveně Edward a já přikývla. „Přišel jsem za ženou, u které jsem nechal své srdce, abych jí oznámil, že jsem zase volný jako pták.“

„Nerozumím,“ vrtěla jsem nechápavě hlavou.

„Elena byla chápavější, než se zdálo. Vlastně se ukázalo, že nejsem první, kdo se zamiloval. Vysvětlily se tím její časté pobyty ve Volteře a Aro, aby udělal své dceři radost, povolil rozvod. Takže jsem zase volný, i když mé srdce už vlastníš ty.“

Snažila jsem se pochopit význam jeho slov, ale neustále mi v hlavě proplouvaly jen útržky. Elena? Volterra? Rozvod? Konečně jsem se usmála a to byl signál, na který Edward čekal. Povalil mě na deku a zasypával polibky. Byla jsem tak neskonale šťastná. Měla jsem ho tady zpět, živého, zdravého, svobodného a jen mého. Co víc jsem si mohla přát, než jen, aby naše láska dál vzkvétala a já mohla šťastné žít po boku svého prince na bílém koni, jenž mi odevzdal své srdce a ukradl to mé.

Mé shrnutí

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek White horse: