Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » We have to go - 3. část

We have to go - 3. částZávěrečná část je tady! Bella, Jacob a Renesmé jsou pořád na ostrově Esmé, zatímco do Forks přichází Volturiovi. Ale Bella se zase rozhodne jinak. Bude „žili šťastně až navěky“?

 

Než začnete číst, ráda bych vám ještě něco napsala. Druhá část této povídky byla, jak asi víte, krátka a poklidná. Závěrečná část je přesný opak! Na začátku je zaměřená na další velkou chybu Belly, potom je o reakci Volturiových, kterou asi všichni považujete za klíčovou. Všechen smysl se ale skrývá v poslední části! Jsem hodně zvědavá, jak na to zareagujete. Na závěr bych vás chtěla poprosit, abyste si pustili obě písničky, které jsem k tomu přidala. Pokud vás hudba u čtení ruší, alespoň si je pusťte potom a zkuste se vžít do obou situací, které mají písničky vystihovat. Věřte, že to stojí za to! Teď už vám popřeji jen pěkné čtení!


 

Pohled Edwarda             

„Pořád nevěřím tomu, že Bella jen tak utekla. Prvně Alice s Jasperem a pak ona. Kde jsou, když je nejvíce potřebujeme?! A co bude s Renesmé?“ rozčilovala se Rosalie. Emmett ji držel okolo ramen a snažil se ji mírnit, ale spíš ji to ještě víc rozrušovalo. Amun byl také čím dál víc nervózní. Zamračil jsem se. Taky jsem tomu nevěřil, ale probírali to celou noc a já už prostě neměl sílu. Tolik mě tížily vzpomínky, které se mi stále vracely, aby mě zraňovaly pořád na stejném místě.

„Stalo se,“ odvětil jí Carlisle. „Bella ale věděla, co dělá. Věděla o Demetrim. Věděla, že Aro bude nahlížet Edwardovi do myšlenek. Musela mít plán!“ Už jsem dál tyhle debaty o zradě a nezradě vážně nemohl poslouchat. Nemohl jsem to zvládnout, ne bez ní. Vždyť to věděla. Věděla, jak moc mě zraní, když o ni přijdu. Takhle ji nemůžu chránit, nemám jistotu, že bude v bezpečí.  Zvedl jsem se z pohovky a odcházel bez jediného slova do svého pokoje.

„Edwarde,“ slyšel jsem za sebou šeptat Esmé, nezastavil jsem se. Slyšel jsem, že to myslí dobře, ale její soucit nebylo to, co by mohlo vyléčit trhlinu v mém mrtvém srdci. Vyběhl jsem schody a zavřel za sebou dveře. Esmé to naštěstí pochopila a nechala mě o samotě.

Ze stolu jsem opatrně vzal její vzkaz, jakoby se snad jeden z posledních důkazů o její existenci mohl vytratit. Četl jsem ty řádky pořád dokola a pořád to stejně bolelo. Vzkaz jsem se zoufalou grimasou vrátil na stůl.

Už mě přestalo bavit poslouchat rozhovory tam dole, číst Bellin dopis a vracet se do chaloupky s nadějí, že tam bude. Vytáhl jsem mobil z kapsy a vytočil Bellino číslo. Ozvala se jen hlasová schránka, což byl vlastně celkem pokrok, mohl jsem se alespoň pokusit… něco dělat.

„Bello,“ zašeptal jsem bolestně. „Sníh se ještě na zemi neudržel… Máme ještě den.“ Nadechl jsem se. „Kam jsi odvezla Renesmé? Kde jste?“ Zoufalost mého hlasu mě samotného překvapila. „Potřebuju tě. Musím vědět, že jsi v bezpečí. Prosím tě, ozvi se mi. Prosím! Miluju tě.“  Po těchto slovech jsem to vzdal.

Doufal jsem, že se ozve a alespoň mi řekne, že je v pořádku, ale bylo to nepravděpodobné. Věděla, že, kdyby mi zavolala, mohl bych si zjistit, kde je. Přál jsem si, abych jí nedal tu možnost… utéct.

Pohlédl jsem na příjezdovou cestu s přáním, že se vrátí. Sledoval jsem dění venku před domem, nevím jak dlouho, čas pro mě ztratil význam už dávno. A potom se někdo přeci jenom objevil.

„Alice,“ vydechl jsem a vyběhl jsem před dům. Mlčky jsme se objali a pozdravili. Všechny to potěšilo. Nálada se trochu zlepšila. Všichni zase měli naději. Jasper tomu vlastně i trochu přispěl.

„Alice! Jaspere!“ objímala je Esmé. Krátce po nich se k nám taky blížily dvě pozoruhodné osoby.

Žena menšího vzrůstu, štíhlá, s olivovou pletí, rudýma očima a dlouhými černými vlasy. Myslela na to, jak asi zareagujeme, až poznáme jejího synovce. Vzpomínala na svou sestru, která zemřela… při porodu, viděl jsem ji, silně mi připomněla konec lidského života mé Belly. Nahuel, tak se jmenoval vysoký muž, na kterého ta žena myslela. Slyšel jsem jeho srdce, cítil jsem jeho krev…

„Tohle je Nahuel a jeho teta. Nahuel je jako Renesmé. Poloupír,“ představila Alice naše nové hosty. „Díky němu můžeme dokázat, že Renesmé není nebezpečná. Se svědectvími nás všech i s Nahuelem se nám podaří Volturiovy zastavit. Bude je to zajímat.“ Jasperova síla se roznášela mezi naše svědky. Ale bylo to zbytečné, pomohli by nám i tak. Žádný z nich nebyl takový zbabělec, který by ušil to, co slíbil.

Pak si mě Alice vzala stranou. A zatímco se všichni zajímali o Nahuela, Alice vyzvídala ode mě.

„Edwarde!“ vydechla. „Je mi to moc líto, myslela jsem, že to Bella pochopí tak, jak jsem to vymyslela. Já vážně…“

„Alice,“ přerušil jsem ji. „Bella…“

„Jakmile setřeseme Volturiovy, najdeme je obě! Ale dokud jsou s Jacobem, nevidím nic. Budeme je muset vypátrat jinak.“ Alice se mě snažila uchlácholit, ale bylo mi jasné, že nebude tak snadné mou Bellu najít.

 

Pohled Belly

Renesmé spala vedle Jacoba, její vlnité vlásky jí spadaly do obličeje. Odkryla jsem je, abych ji mohla pohladit po tváři. Zase o něco vyrostla, jestli to takhle půjde dál… Bála jsem se, že už nikdy Edwarda neuvidí. Byla chyba odjet, nechala jsem je tam všechny bez štítu a bez pomoci. Ale přece to nemělo skončit takhle.

Sedla jsem si na pohovku a poslouchala moře. Lehký letní vánek mě lákal na terasu. Neodolala jsem a pomalým krokem jsem přešla ven. Bylo tam nádherně, přesně tak, jak jsem si zapamatovala mou první noc tady. Úplněk, pláž a vůně tropického pralesu. Ano, ale tu noc jsem cítila ještě něco, nebo spíš někoho, někoho, kdo mi teď chyběl. Bylo toho na mě moc, musela jsem si sednout.

„Edwarde, tohle mi neodpustíš…“ zašeptala jsem zoufale. Podívala jsem se na mobil, který doteď ležel na úplném dně kufru. Musela jsem se prostě ještě víc trápit, nemohla jsem být silnější? Vzala jsem mobil a zapnula ho, možná chyba, možná ne, ale potřebovala jsem ho slyšet.

V hlasové schránce bylo už deset zpráv, všechny od něho. Zavřela jsem oči a povzdechla si. Ne, ne, nemám na to sílu, říkala jsem si, ale stejně jsem spustila nejnovější zprávu.

„Bello,“ zašeptal jeho hlas. „Sníh se ještě na zemi neudržel, máme ještě den. Kam jsi odvezla Renesmé? Kde jste? Potřebuju tě. Musím vědět, že jsi v bezpečí. Musím ti pomoct, tak mi to dovol. Prosím tě, ozvi se mi. Miluju tě.“ Chtěla jsem plakat. Slzy se mi draly do očí, ale neprojevily se jinak než tou bolestí.

„Bells,“ řekl někdo lítostivě vedle mě. Byl to Jacob. Věděla jsem, že mu na mně pořád záleží a navíc mě znal moc dobře na to, aby si nevšiml, co se to se mnou děje. Vykašlala jsem se na svou nechuť k jeho vůni a nechala ho, aby mě objal.

„Kéž bych mohla plakat,“ zanaříkala jsem do Jacobovy rozpálené hrudě. Povzdechl si a pohladil mě po vlasech. Zamyslela jsem se, jak by někdo popsal tenhle okamžik v knížce. Vlkodlak objal svou nejlepší přítelkyni upírku, aby se znovu pokusil zacelit její zlomené srdce. Jak nebezpečná kombinace.

„Bello, omlouvám se,“ zašeptal Jacob a vytrhl mě z myšlenek. Okamžitě jsem se vykroutila z jeho sevření, postavila se a odstoupila pár kroků dál. Jacob na mě vrhl trochu nechápavý pohled.

„Já tě pochopila. Žádné zahrávání se sebekontrolou,“ vychrlila jsem ze sebe. Ale on se jen zasmál a zakroutil hlavou. Teď jsem zase já byla ta nechápavá.

„Ne, ne, o to přece nešlo. Že by mi to bylo úplně nejpříjemnější, to ne, ale chtěl jsem se omluvit za něco jiného.“

„Ale za co?“ ptala jsem se překvapeně a už zase klidně. Znovu jsem si sedla vedle něj na pohovku a poslouchala. Byla jsem opravdu zvědavá, za co se mi Jake chce omlouvat.

„Bello, prosím, promiň mi, že jsem tě nezastavil. Myslel jsem… Vypadalo to, že to máš promyšlené, že si budeš s Edwardem volat, že to bude nejlepší pro Renesmé,“ říkal Jake, ale já jen zakroutila hlavou.

„Ne, nemohla jsem snést, aby kvůli jednomu omylu zemřela rodina a tolik přátel. Chtěla jsem je ochránit, jen jsem musela zajistit jejich bezpečí. Když nebudou mít koho chránit, nebudou mít co skrývat… Budou žít. Chtěla jsem tě tam nechat pod stejnou ochranou, ale věděla jsem, že by to pro tebe znamenalo nejhorší osud, kdybych tě oddělila od ní. Alice mi nechala indicie a odešla, aby vymyslela něco, čím Volturiovy zastaví a odrazí je k nám.“

„Super! A jakej je další plán?!“ vyhrkl na mě, když jsem to všechno vysvětlila. Byl naštvaný, rozhořčený. Ano, to byla přesně ta chvíle, ve které jsem mu konečně chtěla říct můj plán, který jsem si už pár hodin spřádala v hlavě.

„Renesmé bude žít. A já vím, že ty jsi jediný, který pro ni chce to nejlepší a nejbezpečnější. Postaráš se o ni a zjistíš, jak to s ní bude dál, a potom někam daleko utečete a prožijete ten nejkrásnější život.“

„Ne, nechci pořád utíkat z místa na místo, Bello!“ řekl mi nesouhlasně.

„To už nebudeš muset.“ Poslouchal dál a snažil se nerozdrtit si ruce.

„Mám něco, co Ara přinutí po vás nejít, alespoň doufám. Můj dar, můj štít, to bylo to, co by Ara mohlo zastavit, bude chtít, abych se k nim…

„Chceš se k nim přidat?!“ vykřikl. „Bello, to…“

„Jakeu, je to jediná možnost, jak zachránit Renesmé. Ještě dneska vás zavezu do Ria a zajistím taxi na letiště. Dám vám platební kartu, ty doklady a vy někam zmizíte, vyberete si první let, kam se vám bude líbit, a odletíte. Ani já nebudu vědět kam. A potom už nikdy nebudete muset utíkat, už se nebudete otáčet za minulostí, bude to jen váš život.“

„Ne! To ne! Tys to měla celou tu dobu naplánované? Vědělas, že ji jenom doprovázíš, že si s ní na pár posledních dnů, tvého… života?!“

„Co jsem měla podle tebe dělat? Nechat je, aby mi vzali všechno a všechny. Prostě jsem musela zachránit…“ Nadechla jsem se a cítila, jak se mi cosi snažilo hrnout do očí, ale nešlo to, už jsem prostě měla jen ten nenaplněný pocit smutku.

„Edwarda,“ doplnil Jacob, když viděl, že je to pro mě těžké vyslovit. „Věděl jsem, že vás to zničí, ale říkal jsem si, že si potom zavoláte a zase se sejdete, ale tys věděla, že už se k němu nevrátíš. A proto… už nemáš ten prsten,“ přemítal. „Sleduju tě už delší dobu.“

„Ano, musela jsem zpřetrhat to pouto, alespoň symbolicky. Nechat mu záminku, že to myslím vážně,“ zavzlykala jsem. Jacob se zamračil a objal mě kolem ramen.

„Víš, tak mě napadlo, že tenkrát, jak mi to udělal on… Třeba to byla příprava, příprava na to, že jednou přijde mnohem horší situace, ve které, i když už nebudu člověk, se budeme muset rozdělit. Je mi jedno, co se bude dít, ale tenhle svět nemůže existovat bez něj.“ Jake se pousmál.

„Obdivuju tě,“ pošeptal mi. Moje oči zasáhly jeho, upřeně jsem se dívala na jeho tvář a čekala, co řekne. „Nikdy, jsem nepoznal nikoho, kromě sebe, kdo tak moc někoho miloval. Bello, ty… nikdy jsem neměl šanci, abych pochopil, jak moc jsi do něj zamilovaná.“ Na to jsem se jen usmála.

„Tak mi jedno slib,“ řekl najednou vážně. Pokývala jsem hlavou, pořád sledujíc jeho vážný výraz.  „Až budeš vědět, že Nessie je v bezpečí, necháš ho, aby si tě našel. Protože on si tě zaslouží. Tak slíbíš mi to?!“ naléhal. Tohle přání bylo to poslední, co bych od Jakea čekala.

Probodával mě tázavým pohledem. A já nevěděla, co mu na to mám říct, tak jsem jen výrazně pokývala hlavou a možná trochu prudce ho objala. Asi pět minut jsme se nehnuli. Potom jsem zvedla a podívala se na hodiny, bylo půl desáté večer. „Slibuju, Jakeu!“

Potom jsem se zvedla a rychle jsem balila Renesméino oblečení do kufru a přitom jsem se snažila nasát její vůni. Snažila jsem se uchovat si v sobě ten pocit, že ještě pořád vím, kde je. Jedny její šatičky jsem si nechala, aby mi po ní něco zbylo. Jacob si do stejného kufru zabalil svoje nejpotřebnější věci. Já jsem rychle skládala věci do batůžku. Byl tam náramek od Jakea, přehrávač od Edwarda, ale taky doklady od Džeje a peníze na nově založené kartě speciálně pro Renesmé. Na té své jsem si nechala jenom tolik, kolik jsem myslela, že budu potřebovat.

Brzy se dostavil dosud potlačovaný pocit té největší tísně. Svírala mi žaludek svou ostrou bolestí. Moje ledové srdce začínalo cítit tu prázdnotu, stejně jako když jsem opouštěla Edwarda. Věděla jsem, že dříve nebo později se ten pocit vrátí. Tížila mě už jen ta představa, že už za krátký čas ji uvidím naposledy. Nikdy bych se k tomu neodhodlala, kdyby se do ní Jacob neotiskl.

„Bello,“ probral mě Jake. „Je čas přenést Ness do člunu.“ Přikývla jsem a vzala svou holčičku do náruče. Neprobudila se a přitulila se ke mně. Bylo mi hrozně. Tohle možná dělám úplně naposledy, naposledy můžu kontrolovat její klidný spánek. Pomalým krokem jsem procházela vilou a líbala Renesmé na čelo. Jacob šel přede mnou a otvíral dveře. Vyšli jsme z domu a po pláži jsme došli na molo, byla teplá noc.

Jacob počítal s tím, že pojedu s nimi. Pomohl mi nastoupit do člunu. Posadila jsem se na zadní sedačku a pohladila Renesmé po vláskách. Byla tak krásná a tolik mi ho připomínala.

„Měla bys ji probudit, Bello,“ zašeptal mi. Ano, zvažovala jsem to, ale nechtěla jsem ji vidět utrápenou. Nakonec jsem ale přikývla a posadila si Renesmé na klín. Byla to poslední šance s ní mluvit.

„Renesmé, miláčku,“ šeptala jsem smutně. „Probuď se.“ Otevřela oči a tázavě se podívala do mého obličeje. Když viděla můj výraz, rozespale otočila hlavu a hledala Jacoba, který seděl na jedné z předních sedaček a trochu váhavě se na ni usmál. Úsměv mu oplatila, ale tázavý výraz nezmizel.

„Co se děje? Kam jedeme?“ ptala se svým tichoučkým roztomilým hláskem.  Nahodila jsem statečný výraz. Jacob usedl na sedačku a nastartoval. Člun se rychle rozjel a my jsme mířili na volné moře, čekalo nás minimálně deset minut cesty. Pamatovala jsem si to dobře, tahle cesta pro mě pokaždé byla tak emotivní.

„Teď mě dobře poslouchej, zlato,“ řekla jsem odhodlaně ustarané Nessie. „Musíme se dneska rozloučit. Nevím na jak dlouho, ale věř mi, že…“

„Ne!“ vyvzlykla. „Chci zůstat s tebou!“ Já s tebou taky zlatíčko, pomyslela jsem si. „Já už se chci vrátit za tatínkem, mami,“ To mě úplně zlomilo. Renesmé mi ještě ukázala, jak se vracíme domů a Edward mě objímá ve své náruči. Jacob se na mě otočil a pozoroval, jak moc mě to zdrtilo.

 Jak jsem se ale měla zachovat? Co jsem měla říct? Zbývalo mi posledních pár minut s mou milovanou Renesmé. Už se o ní nikdy nic nedozvím, už nikdy ji neobejmu, neuvidím ji růst, neuvidím… 

„Já vím, taky bych to chtěla, ale nemůžeme se tam teď vrátit.“ \pohladila jsem ji. Ona se ale ještě víc rozplakala.

„Ale tys slíbila, že se vrátíme!“ protestovala se slzami na tvářích. „Maminko, prosím tě, prosím tě, neopouštěj mě!“ Zlatíčko, já tě nechci opustit, věř mi! Tolik bych se s tebou chtěla vrátit za Edwardem!

„Renesmé,“ šeptla jsem. Na okamžik jsem zavřela oči, jak jsem to dělávala, když jsem se chtěla dostat z reality do snu. Chyběla už jen ta slza. Renesmé se na mě kouzelně smutně podívala a pohladila mě po tváři.

„Prosím,“ vyvzlykla a ukázala mi, jak se vracíme domů jako z dovolené. Žádná hrozba, žádní zlí upíři, nic z toho, co se doopravdy stane. Nic, co bych si nepřála. Edward, Renesmé a věčnost s nimi, to bylo to, co jsem potřebovala a chtěla ze všeho nejvíc a zároveň to bylo nejvíc nepravděpodobné.

„Je mi to opravdu moc líto, já jenom doufám, že…“ Chtěla jsem říct, že se setkáme za pár let nebo že se uvidíme v příštím životě, ale já už nikdy, nikdy nebudu mít šanci ji spatřit. Za pár let by se nemohla jen tak zčistajasna objevit ve Volterře. A já neumřu, když tak nepůjdu do nebe. Jsem odsouzena navěky žít nenaplněným životem.

 Jak se s tím ale vyrovnáte? Když se musíte opravdu navěky rozloučit se všemi, koho jste milovali, za koho jste bojovali, kvůli komu byste umřeli, kdo je pro vás vším, kdo je prostě víc než vás vlastní život. Ne, s tím se nedá vyrovnat. Už není východisko, prostě jen nicota, vzpomínky, které vyvolávají bolest, nešťastný život bez konce. Nemůžete nic… a to je na tom to nejhorší.

„Doufám, že nezapomeneš na tohle,“ zopakovala jsem znovu to, co jsem chtěla říct a dotkla jsem se medailonku na jejím krku. Renesmé ho měla moc ráda, už několikrát jsem ji přistihla, jak k němu mluví a doufá, že ji Edward uslyší.

„Víc než můj vlastní život?“ vzlykla ještě trochu smutně, ale vypadalo to, že už se trochu uklidnila.

„Přesně tak,“ pokývla jsem hlavou. „Slíbíš mi to?“ Pokývla a pevně mě objala kolem krku, držela se mě a ještě vzlykala. Objala jsem ji a tiskla si ji k sobě, doufala jsem, že nás od sebe nikdo neoddělí. Ale najednou motor utichnul a Jacob ji přivázal k molu, byli jsme v Riu. Deset minut uběhlo.

„Už jsme tady,“ otočil se Jake k nám. Těžce jsem vzdychla, tohohle okamžiku jsem se bála od té doby, co Alice pustila vázu s květinami na zem. Už od té chvíli jsem se bála, že jednou těžce vzdychnu a navěky se s Renesmé budu muset rozloučit.

„Mami,“ chytla se mě pevně kolem krku a nehodlala se pustit. Začala plakat.

„Zlato, bude to dobré. Zůstaneš s Jakem. Bude líp!“ utěšovala jsem ji. Jacob mě vzal za ruku a pomohl s Renesmé na pevninu. Postavila jsem ji na zem vedle kufru a dala jí na záda batůžek se vším potřebným.

„Neztrať ho.“ Setřela jsem jí slzy. Pak jsem se k ní sklonila a rychle jsem si promyslela, co jí mám říct.

„Renesmé, slíbila jsem ti, že budeš v bezpečí. Tak si to pamatuj! Jsi víc než můj život, a proto musíš zůstat v bezpečí, ano? Jendou to pochopíš. Otevři můj dopis, který je v té žluté obálce a přečti si ho, až budeš umět číst.“ Renesmé pokývala hlavou a ještě jednou mě objala. „Dobře, zlato.“

Teď už jen zbývalo se rozloučit s Jacobem. Když jsem vstala, sám si mě k sobě pevně přitisknul.

„Bello, pamatuj si, co jsi mi slíbila!“ Bylo to, jako když jsem naposledy objímala Charlieho. Možná s tím rozdílem, že ještě nebylo jasné, co se bude dít. Ale v tu chvíli jsem věděla, že už ho nikdy neuvidím. Svého Jacoba.

„Mám tě rád,“ tiskl mě k sobě.

„Já tebe taky.“ Jacob se zakřenil.

„Pozdě, ale přece…“ zasmál se. Možná mi to mělo něco připomínat, ale… Aha! Jasně, co jiného mi mohl připomenout, než náš první a poslední polibek. Měl ho zachránit, ale potom mu způsobil ještě větší bolest, když ho ten novorozený… No, překvapovalo mě, kolik si toho pamatuju.

„Nech toho…“  Zasmáli jsme se. A potom přijelo taxi, které jsem domluvila. Dala jsem Jacobovi pusu na tvář a vzala jsem Renesmé za ruku, abych ji doprovodila do auta. Jacob vzal jejich jediné zavazadlo a naložil ho do kufru a pak si domlouval cosi s taxikářem. Já jsem zatím otevřela zadní dveře a usadila Renesmé na sedadlo. Nechtěla pustit mou ruku.

„Postarej se o ni, Jacobe!“ pošeptala jsem mu, než vzal kufr a šel ho uložit do auta. Potom jsem se otočila k mé dceři. „Nezapomeň, co jsem ti říkala. Sbohem, Renesmé.“

„Mám tě ráda! Navždycky, maminko!“ objala mě kolem krku a ještě mi ve vteřině ukázala všechny nádherné chvíle, které jsme spolu prožily.

„Taky tě miluju!“ pohladila jsem ji. „Navěky.“  Pak jsem zamávala Jacobovi, který si Renesmé přivinul k sobě. Oba mě smutně pozorovali, jak zavírám dveře. Potom se taxi rozjelo a oni zmizeli hned v první odbočce do centra města. A pak už mi nezbyl nikdo a nic. Věděla jsem, že Jacobovi jeho přání o Edwardovi slíbit nemůžu, pokud mám dodržet můj plán. Takže to znamenalo, že rodina, kterou tolik miluji, už zůstane minulostí…

 

 

Pohled Edwarda

Černé a šedé pláště. Majestátně procházeli i poslední svědci Volturiových a rozestavili se do řady. S dokonalou okázalostí vplouvali z lesa a na louku. Bylo jich víc, než jsme očekávali. Věděl jsem, že ať se stane cokoliv, tohle musím přežít a musím najít Bellu a Renesmé. Ale neviděl jsem žádné východisko, pokud by zaútočili, neměli bychom šanci.

Všichni z nás to věděli, ale teď jsme se opravdu začali bát o svůj vlastní život, o životy našich přátel, rodiny. Bylo to něco jiného, než jsem přijít s vědomím, že se něco stalo. Tak je to se vším, žádný strach ani obavy se nevyrovnají uvědomění si, že už se opravdu vyplnily.

Zaměřil jsem se na Ara. Hledal Bellu! Všechny našel, ale nikde neviděl to… nebezpečné dítě. Věděl, že bude s Bellou. Aro mě probodával pohledem a přemýšlel nad tím, kam jsem ji schoval a jak by to ze mě mohl dostat. Ale já sám jsem nevěděl, kde jsou.

„Edwarde?“ zeptal se tiše Carlisle.

„Nejsou si jistí. Trochu se obávají, nikdy před nimi nestála přesila. Aro hledá Renesmé a Bellu. Tohle bude tvoje jediná šance promluvit, Carlisle.“ Přikývl a udělal několik kroků dopředu. Rozpřáhl paže jako na pozdrav.

„Aro, starý příteli,“ promluvil. Sledoval jsem Arovy myšlenky, Carlisleův postoj ho zmátl, napětí mezi námi rostlo. A já jsem byl o to víc nervózní. Nemohl jsem vědět, jak se rozhodne, když byl takhle zmatený. Musel jsem ho přesvědčit, aby ji nehledal, to byl můj úkol.

„Carlisle,“ vydechl  Aro. „Hezká slova, ale nezdá se mi, že by odpovídala tvé situaci. Když se podívám na tu armádu, kterou jsi sestavil, jen abys mohl zabít mé drahé.“

„Stačí, aby ses dotkl mé ruky, a poznáš pravdu,“ zavrtěl hlavou Carlisle. To, co mu Carlisle nabídl, ani nezvážil, chtěl mluvit se mnou… a s Alice. Nezajímaly ho Carlisleovy úmysly. Rozhodl jsem se překročit vzdálenost mezi oběma skupinami. Došel jsem blíž k Arovi a Carlisleovi a pozdravil.

„Nikdo z nás se nedopustil činu, za který nás přicházíte potrestat,“ řekl jsem Arovi. „Dám ti odpověď, ale ne takovou, jakou čekáš,“ podával jsem mu ruku. Můj výraz byl nečitelný, ale zdrcený, vypadal jsem pořád stejně zoufale, jako po tom, kdy jsem zjistil, že odešla. Aro hořel zvědavostí, co se dozví, a proto nedával žádné povely své gardě, která už by raději začala s bojem.

Vzal moji ruku a během vteřiny už věděl všechno. Udiveně a nechápavě se na mě podíval. „Tak už to chápeš?“

„To ale není možné…“

„Ale ano, moji dceru Bella donosila, když ještě byla člověk. Ale bála se o ni, a tak odjela, věděla, že by sis to zjistil, a proto nikdo z nás neví, kde jsou. Mám ale důkaz o existenci své dcery,“ vysvětloval jsem.

„Jaký důkaz?“ zasyčel Aro. Nervozita a zuřivost vyzařovala i z jeho gardy a svědků. Všichni byli netrpěliví a nechápali, proč prostě nedá povel gardě, aby nás zabila během deseti vteřin. Ale Aro viděl, jaký má Bella dar a jak Renesmé roste, a zajímala ho pravda.

„Alice s Jasperem přivedli muže stejného druhu, jako je Renesmé. Napůl člověk, napůl upír. Všichni naši svědci ti můžou potvrdit, že moje Renesmé není nesmrtelná!“ Dal jsem pokyn Alice, aby přivedla Huilen a Nahuela a představila je.

„Tohle je Nahuel a jeho teta Huilen,“ předstoupila k Arovi.

„Mluvte, předejte mi svědectví,“ pokynul jim Aro. Huilen povyprávěla jejich příběh a nevynechala žádný detail. Aro nevěřícně poslouchal, ale když si přečetl jejich myšlenky, už nemohl nic proti existenci poloupírů namítat. Zeptal se Nahuela na pár otázek ohledně věku, jeho sester a jídelníčku, ale po tom už se jen rozrostlo ticho. Nepokoje v gardě rostly, ale Aro si jich nevšímal.  Až po chvíli, kdy si všechno promyslel, jim to vysvětlil.

„Ale jak jim můžeme věřit, že Edwardova dcera je stejná!“ zavrčel Caius.

„Prohlédni si myšlenky našich svědků, kteří se s ní setkali, kterých se dotýkala a kteří ji viděli v blízkosti lidí. Dosvědčí ti to, proto jsou zde,“ vyhrknul Carlisle. Aro ho poslechnul a opravdu, všechno viděl jasně a zřetelně. Trvalo deset minut, než se domluvil s bratry a vyslechnul si všechny svědky.

„Viděl jsem, co jsem viděl,“ uznal Aro. „Kde je Irina?!“ Felix ji dovedl k nám. Omlouvala se mi… Promiň mi to, Edwarde! Moc se omlouvám celé tvé rodině!  Pokývnul jsem jí na to, ale nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, vina byla na její straně a díky ní jsem nevěděl, kde je teď moje Bella.

„Ty se teď vrátíš s námi do Volterry a dokud neuvidíme to dítě na vlastní oči, nebudeš volná!“ vynesl Aro svůj rozsudek. Ve skutečnosti už věděl, co s ní udělá.

„Takže teď víš, co to znamená pro tebe, Edwarde,“ oslovil mě nepříjemným hlasem. „Přivedeš svou dceru i svou družku do Volterry, a to do dvou týdnů. Pokud se tak nestane, uděláme to my, a věř mi, nebude to mít dobrý konec nejen pro ně a pro tebe, ale i pro zbytek tvé rodiny a vašich svědků.“ Jenom jsem se zamračil a přikývl.

Aro se otočil ke své gardě a snažil se je uklidnit. „Klid, mí drazí, rozřešení se dozvíme brzy, nebuďme nedočkaví…“ Všichni se otočili a stejně ladně, ale neochotně vplouvali do lesa a mířili zpátky do Itálie.

 

„Prosím, musíte ji najít a zachránit naši sestru,“ prosila Tanya. Naši svědkové se rozcházeli do svých domovů nebo na další cesty, všem jsme děkovali. Jenom smečka z Denali tu zůstávala, aby našla způsob, jak zachránit Irinu před Volturiovými. Billy Black mě zase prosil, abych našel Jacoba a přivedl ho zpátky domů.

„Neboj se, Tanyo, určitě to dopadne dobře,“ chlácholila ji Esmé.

„Alice? Nevidíš něco?“ zeptal jsem se. Alice se soustředila na Bellu a opravdu to viděla jasně…

Bella se otočila k Renesmé. „Nezapomeň, co jsem ti říkala. Sbohem, Renesmé.“

„Mám tě ráda! Navždycky, maminko!“ objala ji kolem krku a s pláčem nastoupila do žlutého taxíku.

„Taky tě miluju!“ pohladila ji. „Navěky.“  Potom se taxi rozjelo a oni zmizeli. Bella zůstala sama stát v nějakém přístavišti.

„Proboha! To ne!“ zanaříkala Alice. „Oni se rozdělili, teď už nemám šanci vidět Renesméinu budoucnost a Bella se taky rozhoduje pořád jinak, ví, že mě to zmate.“

„Proč? Proč se rozdělili, Alice?!“ ptal jsem se. Znovu se soustředila, tentokrát jí to trvalo jen krátce…

Vize byla rozmazaná. Bella seděla na pohovce v místnosti, kterou jsem dobře znal… Ostrov Esmé!

„Ne, nemohla jsem jen snést, aby kvůli jednomu omylu zemřelo tolik přátel a rodina. Chtěla jsem je ochránit, jen jsem musela zajistit jejich bezpečí. Když nebudou mít koho chránit, nebudou mít co skrývat… budou žít. Chtěla jsem tě tam nechat pod stejnou ochranou, ale věděla jsem, že by to pro tebe znamenalo nejhorší osud, kdybych tě oddělila od ní. Alice mi nechala indicie a odešla, aby vymyslela něco, čím Volturiovy zastaví a odrazí je k nám.“ Potom někdo něco říkal, ale nebylo mu rozumět.

„Je to jediná možnost, jak zachránit Renesmé. Ještě dneska vás zavezu do Ria a zajistím taxi na letiště. Dám vám platební kartu, ty doklady a vy někam zmizíte, vyberete si první let, kam se vám bude líbit, a odletíte. Ani já nebudu vědět kam. A potom už nikdy nebudete muset utíkat, už se nebudete otáčet za minulostí, bude to jen váš život.“

Z vize nebylo poznat, s kým tam seděla, ale bylo jasné, komu to říká. Proto také byla vize rozmazaná a Alice neviděla, jak Jacob reagoval, ale z toho rozhovoru Alice nezachytila to nejdůležitější.  

„Kdy se to stane, Alice? A co ta první vize?!“ dožadoval jsem se odpovědi.

„Ta první vize bylo konečné rozhodnutí Belly a k tomu rozhovoru s Jacobem dojde tak za hodinu. Edwrade, ona se chce přidat k Volturiovým, za cenu toho, že nechají Renesmé na pokoji. Doufá, že jsme je odrazili k nim a oni ji tam najdou, bude tam na ně čekat… Ona ale neví, co se stalo! To nemůže!“ Jasper Alice objal a snažil se ji uklidnit.

„Ale nikdo z Volturiových za ní přece nepůjde, to my ji máme hledat!“ řekl jsem. Carlisle, Esmé i všichni ostatní nás jen pozorovali a snažili se náš rozhovor pochopit.

„Ona s námi nechce mít nic společného, bojí se, že jí neodpustíš!“ řekla mi Alice a pak přišla další vize o tom rozhovoru.

„Co jsem měla podle tebe dělat? Nechat je, aby mi vzali všechno a všechny. Prostě jsem musela zachránit…“

„Edwarda,“ doplnil ten někdo. Svoje jméno jsem ještě od Jacoba poznal, ať už to bylo jakkoliv rozmazané. Ale to co říkal dál, jsem nerozpoznal…

„Ano, musela jsem zpřetrhat to pouto, alespoň symbolicky. Nechat mu záminku, že to myslím vážně,“ zavzlykala potom Bella. „Víš, tak mě napadlo, že tenkrát, jak mi to udělal on… Třeba to byla příprava, příprava na to, že jednou, přijde mnohem horší situace, ve které, i když už nebudu člověk, se budeme muset rozdělit. Je mi jedno, co se bude dít, ale tenhle svět nemůže existovat bez něj.“

„Ach ne, Bello…“ zašeptal jsem zdrceně. „Musím ji najít! Jedeme do Ria!“

„Ne, to by byla chyba. Viděla jsem ji, jak jede na letiště a míří do Paříže. Lepší bude udělat to samé. Další let do Paříže stihneme za dvě hodiny ze Seattlu. Bude to soukromý let…“ Alice byla přesná.

„Tak dobře, ale co Renesmé?“ ptal jsem se.

„Bude lepší nejprve zastavit Bellu,“ namítla Alice. Musel jsem přiznat, že má pravdu, nemohl jsem nechat Bellu udělat takovou chybu. Aro by jí neřekl o naší dohodě a vzal by ji do gardy. Nenechal by se připravit o její dar.

Carlisle rychle zabalil to nejnutnější a vyrazili jsme. Všichni kromě mě, Alice a Emmetta zůstali doma s Tanyou a její smečkou. Na letiště do Seattlu jsme dorazili včas a během dvou hodin jsme letěli soukromým letadlem do Paříže, přesně tak, jak to Alice viděla.

Let byl dlouhý, zvlášť pro mě. Alice viděla, že Bella dorazí na letiště půl hodiny po nás. Nemohli jsme se minout. Letiště bylo velké, ale ne dost na to, aby se nám Bella mohla vyhnout, zvlášť mezi tolika lidmi. Navíc Alice věděla, kudy půjde.

 

 

Půlhodiny přesně.  Její letadlo z Ria přilétlo do Paříže s přesným načasováním. Alice nás zavedla k místu, odkud by měla vycházet. Z nervozity jsem skoro ztrácel kontrolu.

„Edwarde, uklidni se!“ pokárala mě Alice. „Všechno to dobře dopadne, ráda tě uvidí!“

A potom jsem ji ucítil. Vycházela na druhém konci terminálu spolu s ostatními cestujícími z Ria. Alice s Emmettem se pro jistotu šli postavit k blízkosti východových dveří a já jsem šel přímo k Belle. Procházel jsem mezi lidmi rychlým krokem.  Stál jsem tři metry od ní, když si mě opravdu všimla. Zastavila se a upřeně se na mě dívala. Vypadala pořád stejně krásně. Nic se na ní nezměnilo. Musel jsem si uvědomit, že naše situace je přesto odlišná.

Nevěděl jsem, jak se zachová, ale stála uprostřed davu lidí, nemohla utéct. Rozběhl jsem se k ní lidskou rychlostí, abych nikoho nevystrašil. Ona se ani nepohnula, ztuhla a nechala mě, abych přiběhl až k ní. Přistoupil jsem k ní blíž. Asi na vteřinu se zamračila, a pak sklopila zrak, aby se vyhnula mému pohledu. Přepadla mě touha konečně se jí dotknout.

„Bello,“ vydechl jsem a pohladil ji po vlasech. Musel jsem se usmát, konečně jsem ji měl u sebe. Její vůně už mě pohltila stejně jako velká úleva. Už zase! Uklidňovalo mě její objetí. Zdálo se, že dělá to stejné co já, snažila se nasát mou vůni.

„Jak jsi mě našel?“ vzlykla do mé hrudi. „A proč?“

„Co sis myslela? Nemůžu bez tebe žít,“ zašeptal jsem jí do vlasů. „Jak tě proboha mohlo napadnout, že bych to bez tebe mohl vydržet?!“

„Tak jako tebe, ze stejného důvodu,“ pohladila mě po tváři a políbila mě. Byl to dlouhý polibek a konečně jsem měl znovu ten pocit, že je jen moje. Vzal jsem Bellinu tvář do dlaní a políbil jsem ji. Zahlédl jsem Alice, jak k nám přišla s úsměvem od ucha k uchu a sledovala, jak se uprostřed letištní haly objímáme.

„Bello? Tak pojďte už do auta,“ řekla tím svým hlasem. Vítězně se na Bellu usmála a krátce ji pohladila po rameni. Potom nás vedla ven, kde na nás čekal Carlisle s Emmettem. Bella se na ně jen smutně usmála a pak si znovu opřela hlavu o mé rameno. Držel jsem ji pevně za ruku a nehodlal jsem ji pustit.

Mlčky jsme nastoupili do auta. Přitiskl jsem si Bellu na hruď a Carlisle vyrazil pařížskými ulicemi na jedno odlehlé parkoviště. Tam se Bella nadechla a konečně našla slova…

„Omlouvám se,“ řekla zoufale.

„To je v pořádku, byla to moje chyba,“ omluvila ji Alice. „To já jsem ti nechala ten vzkaz.“

„A já tě špatně pochopila! Je mi to moc líto! Nechala jsem vás tam všechny bez štítu a… bylo to ode mě hloupé,“ vzdychla. Zamračila se a podívala se na Carlislea s omluvou v očích. Ten se na ni jen usmál a potichu naznačil, že je to v pořádku. Chápal ji.

„Volturiovi?!“ vyhrkla. „Jste všichni v pořádku?!“

„Ano. Alice našla muže, který je stejný jako Renesmé, poloupír. Všichni včetně jeho dosvědčili, že Renesmé není upírka. Aro nám ale dal dva týdny, abychom našli tebe a Renesmé a dovedli vás do Volterry,“ vyprávěl Belle Carlisle.

„Ale Edward Arovi nevěří…“ poznamenala Alice.

„Já popravdě taky ne! Chtěla jsem, aby byla Renesmé v bezpečí a našla pravdu… o sobě, a tak jsem se chtěla k Volturiovým přidat.“

„Já vím, Bello.“ pohladil jsem ji po tváři. „Renesmé se zastaví růst, jakmile dosáhne dospělosti, a potom už se nikdy nezmění.“ Bella vydechla a usmála se.  Ale potom se znovu zatvářila smutně.

„Neboj se, najdeme ji!“ políbil jsem ji na čelo a posadil si ji do náruče. Bál jsem se o Renesmé, ale užíval jsem si toho, že mám Bellu zpátky. „Miluji tě,“ zašeptal jsem hroutící se Belle. „Nedovolím, aby se něco stalo naší Renesmé, slibuji!“

Bella zabořila svůj obličej do mé hrudi, chlácholivě jsem ji hladil po ramenou. Všechno se zdálo být napůl ztracené a napůl neuvěřitelně dokonalé. Moje rozpolcená duše a mysl mi nedávaly pokoj, pořád jsem musel myslet na ztracenou Renesmé a Bellu, kterou jsem sice držel v náručí, ale cítil jsem její bezbřehý strach a zoufalost.

 

 

 

 

Pohled Belly

Nerozuměla jsem už ničemu. Pevně mě držel okolo pasu a tišil moje zoufalství. Všechno to byla moje vina! Volturiovi nám nikdy nedají pokoj. Nikdy dokud nedostanou to, co chtějí! Byla jsem nervózní a naštvaná sama na sebe. Proč jsem jen neposlechla své pocity a poslala Renesmé pryč.

Edward mi už zdá se odpustil, ale jak se bude vyrovnávat s tím, až zjistíme, že žádné východisko z téhle situace není. V podstatě už se stalo. Alice nemohla vidět Renesmé, protože byla pořád s Jacobem. Tak jak ji máme najít?

Carlisle vypadal, že ví, kam jede a co říká, tak jsem mu věřila a nechávala jeho hlas jako kulisu a raději jsem se soustředila na vzpomínky. Hlavu jsem položila na Edwardovu hruď a koukala jsem se z okýnka.

 Sledovala jsem prázdné ulice Paříže osvětlené pouličními lampami. Bylo mlhavé ráno, ale ještě pořád byla tma, většina Pařížanů ještě spala, ale sem tam jsem zaslechla francouzštinu. Tak nádherné město, vždycky jsem sem chtěla jet. Když jsem nastupovala do letadla, nemyslela jsem na to, kam jedu, to prostě nebylo podstatné.

Takže teď jsem se alespoň na pár minut nechala okouzlit tou atmosférou. Setřela jsem zamlžené okýnko, abych viděla každý detail. Proč tu není Renesmé?! Mohli bychom se procházet po Paříži a nemyslet na nic než na radost a smích. Sama jsem za to mohla! Nenáviděla jsem se.

Vzpomínky se mi vracely. Vybavovaly se mi jako film, viděla jsem je ostře a jasně a znovu jsem je prožívala. Byly náhradou za sny. Nevěděla jsem, jestli to je výhoda nebo nevýhoda, radost nebo bolest. V tomhle případě to bylo asi to druhé…

„Renesmé,“ zašeptal Edward.

„Renesmé, tak krásná,“ vydechla jsem vysílením a on mi podal moji maličkou lásku do náručí. Cítit její teplo pro mě bylo uklidňující, ale ztrácela jsem vědomí.

 

„Maminko, prosím tě…“ vzlykla. Nevěděla jsem, co jí mám říct, jak ji mám uklidnit.

„Renesmé, miluji tě, miluji celou rodinu, kterou právě opouštím, miluji tatínka, kterého tím moc zraním. A právě proto ho opouštíme, protože ho milujeme a chceme, aby byl v bezpečí. Tak mi to, prosím, nedělej ještě těžší.“ Moje chápavá Nessie se na mě podívala moudrýma očima a přikývla, ale plakala.

„Nestihla jsem se rozloučit,“ zavzlykala.

 

Renesmé milovala vodu, vůbec se nebála. Ani velkých vln, ani slané vody… ani nemyslela na zlé upíry, co nás chtějí zabít. Dokázala se prostě odtrhnout od starostí a být sama sebou. Našli jsme si nádherné místo u převislé palmy. Vylezli jsme na její kmen a tiše jsme se dívali, jak zapadá slunce. Naše jména napsaná do písku si odnesl příliv.

 „Byl to nádherný den, takový bych ještě chtěla zažít,“ šeptla Renesmé.

 

„Ne!“ vyvzlykla. „Chci zůstat s tebou!“ Já s tebou taky, zlatíčko, pomyslela jsem si. „Já už se chci vrátit za tatínkem, mami,“ To mě úplně zlomilo. Renesmé mi ještě ukázala, jak se vracíme domů a Edward mě objímá ve své náruči.

 „Já vím, taky bych to chtěla, ale nemůžeme se tam teď vrátit,“ pohladila jsem ji. Ona se ale ještě víc rozplakala.

„Ale tys slíbila, že se vrátíme!“ protestovala se slzami na tvářích. „Maminko, prosím tě, prosím tě, neopouštěj mě!“

„Bello,“ zašeptal Edward bolestně. „Lásko, jsi v pořádku?“ Paříž byla pryč a slunce už vycházelo. Zajímalo mě jen jedno. Jestli je Renesmé se mnou. A to nebyla, takže ani já jsem nebyla v pořádku.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Moje Renesmé…“ Edward se mě zoufale snažil utišit, musím přiznat, že on jediný mě opravdu mohl přivést na jiné myšlenky, ale ne když se jednalo o Renesmé. Trhala jsem u srdce vším, co jsem udělala… Nikdy jsem neměla dopustit, aby si mě tak snadno odvedl. Jenomže to nešlo, nemohla jsem jinak. Pořád jsem nebyla tak silná, abych ho odmítla z očí do očí. Zas tak dobře se moje schopnost lhát nezlepšila.

„Jestli se jí něco stane…“

„Carlisle našel způsob, jak ji najít. Jedeme za jeho známým tady v Paříži, pomůže nám. Máme ještě dva týdny, jsem si jistý, že to zvládneme!“ řekl mi plán a hladil mě po tvářích. „Neboj se.“

 

Během deseti minut jsme dorazili na místo. Slunce se právě zvedalo na obzor. Vystoupila jsem z auta a konečně jsem se mohla nadechnout mrazivého ranního vzduchu v Paříži. Edward vystoupil hned za mnou a chytil mě za ruku. Celá ta ulička byla zvláštní a poznala bych, že už nejsme v centru města. Bylo to někde na okraji Paříže.

Carlisle ukázal na jednu z řadových budov. Byl to moderní dům patřící nějaké společnosti. Logo svítilo na jednom z posledních pater. Šli jsme dovnitř za Carlislem. Bylo brzo ráno a nikdo tu nebyl, všechna pracovní místa byla prázdná.

Nakonec jsme našli kancelář, kterou jsme zřejmě hledali. Byl to majitel a ředitel celé té společnosti, která mi měla pomoct nějak najít Renesmé. Vůbec jsem netušila, jak to chtějí udělat, ale bylo mi to jedno. Já už jsem byla ochotná udělat cokoliv.

Carlisle otevřel dveře a Edward mě zatáhl do té velké kanceláře pana Philippa Gaudina. Philippe seděl v koženém křesle a vypadalo to, že už nás čeká. Zapnutý laptop před sebou dal na stranu a hned se nám začal věnovat. Byl to obyčejný člověk, trochu mi připomínal Džeje. Ale tohle byl Francouz, takže by se našlo víc než dost rozdílů…

Další háček byl v tom, že mluvil jen francouzsky. Vůbec jsem mu nerozuměla, ale asi jsem byla jediná. Všichni hned plynule odpovídali, jakoby to snad byli rodilí mluvčí, a já se zmohla jen na pouhé Bonjour! A ještě ke všemu jsem se vůbec neorientovala v jeho chování, Francouzi jsou zkrátka jiní.

„Neboj se, můžeš se rychle naučit, kolik jazyků jen budeš chtít,“ zašeptal mi Edward, když jsme se posadili do pohodlných křesílek krémové barvy. A pak následoval rozhovor, kterému jsem nerozuměla. Moje nervozita stoupala. Copak se nemohl naučit anglicky?! Edward si všimnul, jak se snažím neroztrhnout lem mého kabátu, a chytil mě za ruku. Trochu mě to uklidňovalo.

O pár minut později po velkém přemýšlení Philippe vstal a zasedl k počítači u stolu. Trvalo deset minut, než tam něco doťukal. Potom Carlisle vytáhl peněženku a zaplatil mu na ruku pěkně tučnou sumičku v eurech. Lehce ohromený se Philippe usmál a sumu si uschoval do vlastní peněženky a pak se na něco Carlislea zeptal.

„Bello, jaké má Renesmé jméno na pasu?“ zeptal se mě Carlisle. Potom jsem pochopila, na co se ho Philippe ptal a taky proč jsme tady.

„Vanessa McCrainová a Jacob…. Jacob Wolfe,“ odpověděla jsem pohotově. Philippe prohledával jeho systémy tři hodiny. Tři! To už moje nervy visely na vlásku, kdyby nebylo Edwarda, už by z té kanceláře nezbylo nic původního. Naštěstí moje sebeovládání bylo víc než dobré.

Po třech hodinách konečně přišla nová informace. Renesmé s Jacobem letěli z Ria do Gold Coast v Austrálii. Tam dlouho nezůstali, protože hned další záznam o použití jejich pasu byl o dva dny později, tentokrát letěli do Paříže! Takže Renesmé byla v Paříži tři dny přede mnou a potom už svoje pasy nepoužili.

Nedávalo to smysl, ale bylo to tak! Měli jsme štěstí! Renesmé byla v pořádku a nečekaně blízko nás!  Philippe už nám nemohl nijak jinak pomoc. Ale udělal vše, co bylo v jeho silách, a já mu byla vděčná. Moje dcera byla blízko. Měla jsem alespoň naději.

Šli jsme zpátky k autu, když v tom Alice měla vizi. Zastavila se ještě předtím, než nastoupila do auta, a upřeně se dívala před sebe. Edward vedle mě potlačil vrčení a prudce si mě přitiskl na hruď.

„Ne…“ zašeptal. „To ne!“ Ten bolestný pohled jsem už znala, takže mě pohltila vlna obrovského strachu a nervozity.

„Edwarde! Co se děje?!“ zakřičela jsem. Ale on se jen díval před sebe a nic mi na to neřekl.

„Demetri  na lovu zachytil stopu myšlenky Renesmé,“ ozvala se Alice. „Bylo to na hranicích Itálie a Francie. Našli je a Aro se rozhodl,“ řekla Alice. Neubránila jsem se a vzlykla jsem Renesméino jméno. Ne! Ne! Jak se to jen mohlo stát?! A co Jacob dělal s Renesmé v Itálii? Moje Renesmé už není v bezpečí! Ach ne… Jacobe.

„Jak?!“ vykřikla jsem. „Alice…“

„Volterra! Čekají na nás, ale víc nevidím,“ povzdechla si. Sbírala jsem poslední dávku sebekontroly, ale moc se mi to nedařilo. Edward mě uvěznil ve svém sevření a posadil mě do auta. Když nasedli Alice, Carlisle i Emmett, auto se rozjelo směr Volterra.

„Co budeme dělat?!“ panikařila jsem.

„Prostě tam půjdeme a vezme si, co nám právem patří, Bello,“ řekl Edward. „Slíbil jsem, že vás obě ochráním za každou cenu a hodlám ten slib dodržet!“

A pak nás čekala opravdu nesnesitelná jízda. Edward mě pevně držel, abych neudělala žádnou hloupost. Bylo to vážně úmorné, hrozné a já byla plná nervozity a strachu. Nikdo mi raději nic neříkal, byla jsem podrážděná už dost. Jak?! Proč?! Renesmé… proč jsem tě jen opustila?

 

Volterra. Poznala jsem tu cestu. Nikdy jsem po ní nejela v klidném rozpoložení a smířila jsem se s tím, že už ani nepojedu. Carlisle zaparkoval auto blízko toho náměstí. Ani pořádně nezastavil a já už vystupovala z auta. Na hodinách odbilo deset hodin, byla tma a ulice se zdály být prázdné.

„Bello,“ chytil mě Edward za ruku. „Miluji tě.“ Znervózňovalo mě to. Samozřejmě, taky tě miluji! Ale proč mi to říkáš?! Copak si myslíš, že to nezvládneme?! Připustil jsi, že zemřeme?!

Nic jsem mu na to neřekla, nedokázala jsem se smířit s tím, že by mi to říkal naposledy, takže jsem ho jen políbila a vyběhla jsem směrem k náměstí. Alice, Carlisle i Emmett běželi za námi.

Cestu jsem si nepamatovala, ale nebylo těžké to odhadnout. Stačilo najít ty tajné dveře a projít temnými podzemními chodbami. Vypadalo to, že už nás opravdu očekávali. Nechtěla jsem vědět, co Alice po tu dobu stihla zjistit, prostě jsem tam beze slov nakráčela po boku Edwarda a nenechala jsem se rozhodit.

Aro nás pustil do té velké mramorové síně. Všichni byli plní očekávání. Cítila jsem Renesmé, byla blízko.

„Konečně,“ poznamenal Aro. „Vítejte…“

„Kde je moje dcera?!“ zařvala jsem. Nezajímalo mě to jeho divadlo, nebyla jsem zvědavá na jeho průpovídky. Ukradl mi dceru a já ji chtěla zpátky.

„Je tady,“ pokýval hlavou. „Našel ji Demetri.“

„Tak kde je…“ zavrčel tentokrát Edward místo mě.

„Přiveďte ji,“ povzdechnul si Aro nad naším chováním. Felix uposlechnul a dovedl Renesmé k Arovi. O něco vyrostla, ale pořád byla ještě malé dítě. Byla vystrašená a plakala.

„Maminko!“ zakřičela, když mě uviděla, a rozběhla se směrem k nám. Ale Felix ji na Arův rozkaz chytil do svého ocelového sevření. To snad nemůžou myslet vážně!

„Renesmé!“ zakřičela jsem zoufale. Vrčela jsem a chtěla jsem se na Felixe vrhnout, ale Edward mě držel pevně a bránil mi udělat jakoukoliv chybu. Aro viděl moje rozhořčení a udělal to svoje uklidňující gesto. Dveře do velké síně se zavřely a garda nás obklopila ze všech stran, takže jsme nemohli ani utéct ani se bránit. Všechny jsem pokryla štítem, abychom byli alespoň po téhle stránce chránění.

„Hlavně klid,“ řekl Aro. „Není důvod uchylovat se k násilí.“

„Tak v tom případě nám vrať, co jste vzali,“ řekl laskavým tónem Carlisle, který do téhle chvíle neměl šanci promluvit.

„Milý Carlisle, to prozatím nemůžu.“ Zavrčela jsem. „Demetri ji našel s jedním… jedincem druhu našich největších nepřátel. Byl na našem území a já prostě nemůžu pochopit, jak jste dokázali…“

„On ale není tím, kým si myslíš,“ přerušil ho Edward, jeho vrčení neustávalo, stejně jako moje. „Je vlk, ale není nebezpečný pro lidi, je to jeden z Quileutských měničů, žijí blízko našeho území!“

Nastala dlouhá odmlka, Aro očividně přemýšlel. Radil se s Caiem a Marcem. Renesmé se trošičku uklidnila, ale slzy jí nepřestávaly téct. Nervozitou jsem se ani nepohnula. Zpozorovala jsem, jak se Jane snaží dostat přes můj štít, ale nedaří se jí to. Musela jsem se usmát…

Edward se na mě podíval s otázkou v očích. Jen jsem krátce pokývla. Pak jsem se soustředila na Renesmé, pozorovala mě, chlácholivě jsem se na ni usmála. Víc jsem udělat nemohla a dohánělo mě to k šílenství.

Aro vyzval Edwarda, aby vyšel k němu, Alec mu uvolnil cestu z kruhu. Když Aro zjistil, co potřeboval, usmál se. Edward se zamračil a zavrčel. Nechápala jsem, co se mohlo stát, co mohlo být ještě horší…

Edward byl u Renesmé blízko. Během chvilky zaútočil na Felixe a vytrhl mu Renesmé z náručí.

„Nemáš žádné právo ji od nás oddělovat,“ zdůvodnil krátce a arogantně Arovi. Vydechla jsem, i když jsem nevěděla, jak Felix a Aro zareagují. Edward ji držel v náručí, byla v bezpečí. Teda alespoň v rámci možností. Edward věnoval Arovi ještě jeden pohled a potom se otočil a vrátil se k nám.

Aro nijak nereagoval. Propaloval nás nevěřícným pohledem, ale nikdo nic neříkal. Bylo ticho. Jediné, co bylo slyšet, bylo Renesméino vzlykání. Edward ji pevně objímal ve své náruči a hladil ji po vláskách. Přešla jsem za něj, abych viděla Renesmé do tváře, mohla jí setřít slzy a políbit ji na čelo.

„Zlato, už je dobře,“ vzlykala jsem.

Alice, Emmett i Carlisle stáli hned za námi a pozorovali nás. Emmett byl připravený bojovat, ale Alice ho vždycky včas chytila za rameno, aby ho včas upozornila na jeho chování. Pořád jsem ale nevěděla, co Alice a Edwarda tak znervóznilo. Vyhýbali se mým zvědavým pohledům a pokoušeli se přede mnou skrýt zoufalost. Alespoň mi to tak připadalo.

„Aro,“ řekl Carlisle. Ticho konečně po pár sekundách ustalo. „Prosím, už nás nemáš z čeho obviňovat, prosím, pusť nás.“ Všichni jsme se otočili směrem k třem velkým trůnům a upřeně jsme zírali na Ara. „Viděls už všechno…“

„Ne,“ nesouhlasil. „Všechno ne. Přiveďte Irinu!“ poručil. Někdo z gardy ji přivedl ze zadních místností.

„Podávala si špatné informace, teď už tě nepotřebuji,“ politoval Aro a vydal Felixovi další pokyn…

„Ne!“ stačila jsem vykřiknout. Ale to už Irinino tělo vzplálo. Edward položil Renesmé na zem a já ji konečně mohla obejmout. „Nedívej se tam, zlatíčko. Je mi to moc líto,“ šeptala jsem jí a líbala ji na čelo. Edward se mezitím postavil přede mě a Renesmé a zakrýval tak pohled na hořící tělo i mně.

Renesmé mi mezitím něco ukázala…

Držela se pevně Jacoba za ruku. Procházeli davem lidí a snažili se dostat na druhou stranu velké haly. Brzo jsem poznala, že to byl nevětší terminál na letišti v Riu. Spěchali na letadlo do Paříže, ale Renesmé se snažila Jacobovi situaci co nejvíc ztížit, aby let nestihli. Udělala by cokoliv, jen aby mohla zůstat se mnou. Vzpomínala, jak jsem jí řekla, že musí odjet s Jacobem. Ten ale pochopil, o co se snaží, a vzal ji do náruče.

V letadle se Nessie neubránila slzám a Jacobovi to viditelně trhalo srdce.

„Prosím, Nessie. Už neplakej,“ snažil se ji ukonejšit, ale Renesmé myslela jen na jedno, na to, že už nás možná nikdy neuvidí. Jacob ji objímal a snažil se ji všemi způsoby uklidnit, ale sám byl zoufalý.

Potom, když dorazili do Paříže a Nessie už neměla… co plakat, usnula Jakeovi v náruči. Jacob sehnal auto a vyrazil i s Nessie na cestu. Nevěděla, kam s ní jede, ale už ji to nezajímalo. Byla úplně zničená a unavená. Ujeli spoustu mil a pořád se nedozvěděla, kam míří a jaké má Jake plány.

Pamatovala si, jak jeli přes hory a nějakými lesy, když Jacob zastavil. Rozespale otevřela oči a posadila se. Zahlédla Jacoba, jak se proměnil a rozběhl se pryč. Napadlo ji, že šel na lov. Neměla chuť ani hlad a byla pořád unavená. Takže vzala deku, kterou jí Jacob přehodil přes sedadlo a přikryla se s ní. Znovu tvrdě usnula.

Když se probudila, byla v nějakém pokoji ve Volterře… Rozhodla se, že mi teď raději víc neukáže.

„Kde je Jacob?“ ptala se úzkostně.

„Najdeme ho, zlatíčko,“ slíbila jsem zoufale. Renesmé přikývla a postavila se za Edwarda. Její oči plné strachu sledovaly, co se dělo okolo ní, jako vždycky. Neměla jsem tušení, kam by Jacob mohl jen tak zmizet.

Vzala jsem ji za ruku a snažila se znovu dostat do reality. Edward mi ovinul ruku kolem pasu a Renesmé vzal za ruku. Slyšela jsem Carlisleův hlas, jak něco říká Arovi, ale nějak jsem mu raději nechtěla rozumět. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, ale po tom dlouhém rozhovoru nastala dlouhá odmlka.

Netušila jsem, o čem to Aro mluví, už jsem to nemohla poslouchat. Už jsem nebyla zvědavá na ty jeho herecké výkony, prostě pro mě byla Renesmé důležitější než poslouchání Arových proslovů, i když jsem věděla, že je v sázce náš život dokonce i život Renesmé. Byla jsem prostě moc dlouho bez Edwarda…

„Kde je Jacob?“ zeptala jsem se tiše Edwarda. Ani se na mě nepodíval, jakoby mě snad neslyšel. Vytočilo mě to a zavrčela jsem. Aro si mě všimnul, zdálo se, že si mě konečně pořádně všimnul.

„Isabello, tak rád tě vidím. Tak rád vidím tvůj dar, Jane i Alec jsou ohromení. A já musím přiznat, že na tom nejsem jinak. Jsi tak talentovaná,“ rozplýval se nade mnou a přešel až k nám. Edward mě chytil za ruku a posunul Renesmé za nás.

„Dlouho jsem přemýšlel, co bude dál, až přeci jenom dorazíte, ale tvoje dcera i… její doprovod nám to usnadnili. A pak když jsem zjistil, že Edwardovy myšlenky nelhaly. Věděl jsem, že život Iriny je zpečetěn, ale to bylo všechno. Tři úchvatné talenty a jedno dítě, co mě ohromilo v doprovodu s tím vlkem.“

„Kde je?!“ zavrčela jsem. Edward mi omotal ruku kolem pasu a pevně mě k sobě přitisknul. Aro si odfrknul a Caius dal pokyn Felixovi. Vše začínalo dávat smysl. To Edwardovo chování, to uhýbání před mými pohledy od Alice, Renesméin strach, moje zlé tušení i Arovo rozhořčení. Začínalo mi to docházet. Jacob…

„Edwarde,“ vydechla jsem panicky. Poznal, že mi to docházelo a začal mě líbat na čelo. „Prosím tě, řekni, že je v pořádku…“  Omluvně se na mě podíval. Dělalo se mi špatně a vztek mě začal ovládat. Nemohla jsem přijít o Jacoba. Edward mi pevně držel ruce a hladil mě po tváři.

 „Maminko?“ ptala se Renesmé, v tom šoku jsem zapomněla, co to bude znamenat pro ni. „Co se děje?“ Odpovědět jsem neměla odvahu, pohledem jsem hypnotizovala Edwardovy oči a ztuhla jsem v jeho objetí.

 Renesmé se snažila upoutat mou pozornost a zjistit, co se děje. Ale já nevěděla, jak jí tohle budu vysvětlovat… Ani pro mě neexistovalo vysvětlení. A pak mi to došlo. On zemřel kvůli mně! Kvůli mému pokusu zachránit Renesmé! Kolik… lidí jsem ještě ranila? Renesmé, Edwarda… a dokonce i Jacoba. Jak?! Proč?! To ne! Jacobe!

Otázky se mi hrnuly do hlavy a všechno se to ve mně vařilo. Výčitky se mě taky rychle zmocnily. Byla jsem zmatená a přestávala jsem nad sebou mít kontrolu. Kdyby mě Edward nedržel, už bych někomu trhala hlavu. Ale… on se snažil mě pevně držet a zároveň mi nerozdrtit zapěstí.

„Bello, poslouchej mě,“ řekl mi. „Teď se musíš uklidnit. Nenechám tě udělat takovou chybu, ale jsi silnější než já, budeš mi muset trochu pomoct, ano?“ snažil se. Mezitím se vrátil Felix a přitáhl Jacobovo bezvládné tělo. Alice vzala Renesmé rychle do náruče a snažila se, aby se na to nedívala.

Jacob byl zabalený do nějaké rudé látky, na svém těle neměl jedinou stopu krve, kromě upířího kousnutí na pravém rameni. Jacob opravdu zemřel…

 „Ne!!!“ zakřičela jsem. Edward mě donutil, abych se na to nedívala a přitiskl si mě na hruď. Rozvzlykala jsem se. Nikdy jsem si nedokázala představit, jaké by to bylo bez Jacoba. Zase se dostavil ten pocit smutku a bolesti. Tentokrát ale ne nevědomosti…  Jakeu! Jacobe! Prosím, dýchej, prosím, neopouštěj mě! Neopouštěj Renesmé! Ne, prosím tě! Prosím, vrať se! „Jacobe…“

Neměla jsem odvahu zvednout hlavu a podívat se na Renesmé, na Edwarda, na Jacoba. Všechno štěstí se mi rozplynulo pod rukama, všechna ta naděje byla zase pryč. Můj život se rozsypal jako domeček z karet a to jsem ještě nevěděla, co bude dál. Jak to skončí…

„Vidím, že to musel být… opravdu blízký přítel,“ řekl Aro teatrálně. Nechtěla jsem ho slyšet, nemohla jsem ho už ani cítit, chtěla jsem, aby mě odtud Edward dostal. Potřebovala jsem být hned někde jinde… Na reakce ostatních jsem se nedívala, ale ze všech stran jsem slyšela vrčení.

„Je mi to opravdu líto. Ale však víte, jen co známe, je bezpečné. Doufám, že po tom všem rozhořčení pochopíte, proč jsme se rozhodli takhle reagovat. Nemohli jsme jinak, za každou cenu se pokoušel nás zabít. Pochopte nás, prosím,“ omlouval se Aro. „Teď už bychom se snad mohli rozloučit. Carlisle, děkuji za vaši ochotnou spolupráci. Mějte se dobře.“ Pak ještě jednou pokývnul a jeho garda nás pustila ven z velké síně.

Edward mě skoro násilím odtáhnul ze dveří ven. Nechtěla jsem dopustit, aby Jakeovo tělo zůstalo tady, ale když se k Edwardovi přidali i Emmett s Carlislem, neměla jsem šanci. Vzdala jsem se a bez jakéhokoliv pokusu o útěk jsem se nechala odvést až úplně ven z toho nechutného místa.

Jediné, co jsem slyšela, byl Renesméin hysterický pláč a křik, Alice se o ni postarala a teď ji nesla v náručí hned za námi. Dělalo se mi zle.

Bylo něco kolem druhé hodiny nad ránem, uličky Volterry byly prázdné a my jsme mohli normálně projít až na místo, kde na nás čekalo auto. Nevěděla jsem, jestli ho znovu ukradli, ale bylo dost velké pro nás všechny, takže jsem to už dál neřešila.

Carlisle se posadil na místo řidiče a Emmett na místo spolujezdce. Edward mi pomohl nastoupit do auta. Když se auto rozjelo, objal mě a láskyplně se dotýkal mé tváře. Na chvilku se mu podařilo naprosto mě odpoutat od toho, co se stalo, ale pak jsem se rozpomněla na Renesmé. Alice si ji vzala na klín a hladila ji po vláskách.

„Renesmé, zlatíčko, pojď ke mně,“ podala jsem jí ruku. Slzy jí stále tekly proudem po tvářích a já jsem ji po dobu mého šoku nemohla ani obejmout, takže jsem to teď potřebovala napravit. Alice jí pomohla se zvednout a Renesmé se mi s pláčem dostala do náruče. „Renesmé,“ vydechla jsem.

Edward pohladil Renesmé po tváři a pošeptal jí, že všechno bude v pořádku. Ale já jsem si nedokázala představit, jak by to mohlo být v pořádku. Jak se bude cítit, až za pár měsíců dospěje a pochopí, co doopravdy ztratila? Svou pravou lásku…? Svého Jacoba? Jak to zvládne?

Pořád mi to nedávalo pořádný smysl. Nechali to všechno jen tak?! Ale Jacob na to doplatil smrtí, jen proto, že se chtěl bránit? A Renesmé? Jak ji budu uklidňovat? Co jí řeknu? Bude se s tím muset vyrovnávat navěky, ale jaký to je život bez lásky…? Věděla jsem, jaké to je, když víte, že už nikdy nebudete moci být s tím, koho milujete, a nechtěla jsem v tom pocitu nechat žít vlastní dceru a navíc navěky. Jaká je šance, že se zamiluje, je to vůbec možné, když se do ní Jacob otisknul? Asi ano ale… přesto.

Edward poznal, že jsem zamyšlená a zdrcená. Vzal si Renesmé do náruče a celou cestu ji uklidňoval a pomohl jí usnout. Tvrdě spala celou cestu, a my jsme brzy dorazili na letiště v Římě.

Vyřizování letenek bylo rychlé a my jsme brzy seděli v letadle do New Yorku. Renesmé se probudila až někde nad Atlantikem, ale celou cestu nic neříkala. V New Yorku jsme přestupovali na letadlo do Seattlu, kde na nás čekala Esmé s Rosalie a Jasperem s Mercedesem a Rosaliiným BMW.

Všechno jako by bylo úplně bezvýznamné. Edward ze mě byl zoufalý, na nic jsem mu neodpovídala, i když se tak moc snažil. Polibky jsem mu oplácela, ale jinak jsem byla úplně mimo. Kdybych byla člověk, zřejmě bych ani nevěděla, kam šlapu. Renesmé se chovala stejně jako já. Bála jsem se, že se uzavře do sebe už napořád a její život nebude mít smysl. Celá rodina se snažila nás nějak rozveselit, protože oni se z toho šoku dostali rychle.

Billy z toho byl zdrcený. Samozřejmě taky celá smečka. Charlie z toho taky nebyl zrovna… v nejlepším rozpoložení. Vysvětlili jsme mu to jako autonehodu. Carlisle si vymyslel jeho diagnózu.

Ale i přes to všechno se po pár měsících zdálo, že se vracíme zpět k životu, tedy až na Renesmé…

 

„Renesmé,“ zavolala radostně Rosalie.  „Pospěš si, já už jsem oblečená!“ Renesmé pomalu a bez zájmu sešla schody, oblečená do svého kabátku.  Rose ji vzala za ruku a vyšly spolu ven do lesa. V poslední době jsem byla Rosalie opravdu vděčná. Dělala, co mohla, aby Nessie alespoň trochu zvedla náladu. Chodily s Alice po nákupech, každý z rodiny se vlastně snažil Renesmé něco naučit nebo ji alespoň zabavit.

Já jsem ji naučila číst a psát a často jsem si s ní o samotě povídala a vodila ji na naši oblíbenou louku. Prostě jsem s ní trávila co nejvíc času. Ale ona nedokázala být šťastná. Zanechalo to na ní velkou stopu. Vypadalo to, že tam už zůstane navždy…

Zamávala jsem Renesmé z okna, trochu nenuceně se na mě usmála a pokračovala s Rose po příjezdové cestě. Když zmizely v lese, šla jsem do obýváku a sedla si na bílou pohovku. Sledovala jsem obraz přímo na stěně přede mnou a prostě přemýšlela.

„Bello,“ zašeptal mi zoufale Edward. Sedl si vedle mě a políbil mě na čelo. „Jsi v pořádku?“ Ne, nejsem, nevím, co mám dělat. Zemřela část mé osobnosti. Měla jsem tušit, že všechna ta Jacobova… láska, nebyla jen kvůli Renesmé. On miloval mě a já jeho a to, že Edwarda miluji víc, na tom nic nemění.

„Co budeme dělat? Jak myslíš, že se bude chovat za pět let? Už teď je… zhroucená. Co bude, až se dozví, o co… vážně přišla? A…?“ chrlila jsem ze sebe otázky, ale Edward mě přerušil.

„Šššš! Bello, klid, to bude dobré! Ona se s tím vyrovná, uvidíš… Bude v pořádku!“ tisknul mě k sobě. Ale já věděla, o čem mluvím. Nebála jsme se zbytečně. Ten den už jsem o tom s Edwardem nemluvila. On byl rád, že mě má doma a já byla ráda, že mi nevyčítá tu hloupost, kterou jsem udělala. Nikdy by mě ale Edward nedokázal takhle uklidnit, kdybych jen z části věděla, jaká bude doopravdy budoucnost bez Jacoba.

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal mi Edward, když viděl, že jsem se uklidnila. „Navěky.“

 

 

Pohled Renesmé – o několik let později

Zalapala jsem po dechu. Po těch dlouhých letech jsme se znovu vrátili domů. Procestovali jsme už snad všechny rodinné domy Cullenových. Uběhlo spoustu let ode dne, kdy zemřel dědeček Charlie a pro nás už bylo moc nebezpečné se ve Forks zdržovat.

Rodiče doufali, že si najdu někoho, koho bych milovala. Ale já už jsem dávno přišla na to, že nikdo mi Jacoba nemůže nahradit, takže jsem se dál nechala plahočit životem, jak se to ode mě očekávalo. Tatínek a maminka nebyli zrovna nadšení, když mě viděli takhle uzavřenou, chtěli, abych byla šťastná, ale já už jsem se smířila s tím, že prostě budu navěky žít jen tak napůl.

Vystoupila jsem z auta a nechala jsem na sebe padat kapky deště, těšila jsem se, až se zase budu cítit jako doma. Nic se nezměnilo, tedy kromě zdejších obyvatel, samozřejmě. Milovala jsem Forks, protože mi připomínalo jediné chvíle mého života, kdy jsem se cítila být naplněná.

 

Měla jsem už vybaleno, maminka s tatínkem odešli do chaloupky a já jsem zůstala se strejdou Emmettem, abych se s ním mohla koukat na zápas. Ale po chvíli mě to přestalo bavit. Přepadla mě totiž nálada na zkoumání. A jaké jiné místo bylo pro tuto mou potřebu vhodnější, než pokoj mého otce za jeho nepřítomnosti?  Ten pokoj odpovídal přesně mým požadavkům na průzkum.

Podívala jsem se do všech poliček a hledala jsem něco, co by mě zajímalo. Všechno to byly věci, co nepotřeboval, protože je nechal tady, když jsme se stěhovali. Značná známka prachu to potvrzovala. O všech těch věcech mi už otec mnohokrát vyprávěl. Byly to noty, knihy, věci po jeho biologických rodičích a tak různě, ale nic z toho mě nezaujalo.

Nakonec jsem otevřela zásuvku jedné komody. Byla plná řádně shromážděných složek s papíry, ty mě nezajímaly, nechtěla jsem se hrabat v pracovních nebo osobních věcech, doufala jsem jen, že najdu nějaký podmět k něčemu, co zajímalo tatínka a teď by to mohlo zajímat i mě.  Nejlepší by byl nějaký… poznámkový deník, ale jaká byla šance, že něco takového najdu. Můj otec nepotřeboval poznámky na nic.

Zaujala mě jedna z posledních složek, na které nebylo nic napsané. To mě fascinovalo. Neměla žádný nadpis, možná to bylo schválně, možná ne. Vzala jsem si ji ze zásuvky a položila ji na stůl. Se zájmem jsem se posadila a otevřela ji.

Rozhodla jsem se prvně analyzovat, co všechno ve složce najdu, a až potom se tím vším začnu zabývat. Našla jsem rentgenové snímky a několika stránkový popis něčího stavu, byly tam různé odkazy na stránky v knížkách i na internet.

Začala jsem pátrat. Zajímalo mě, o kom to celé bylo. Rentgenové snímky byly dost neobvyklé. Ten někdo měl několik zlomených žeber. A vypadalo to, jakoby snad… byla těhotná. Takže snímky těhotné ženy. Podle všech těch papírů s popisy na tom ta žena nebyla dobře. Právě naopak umírala. Ale kdo by měl tak rizikové těhotenství?

„Renesmé!“ vyrušila mě teta Alice a v mžiku mi všechny ty papíry sebrala. „Tohle je soukromé…“

„Počkej,“ protestovala jsem, trošičku naštvaná a trošku pobavená nad její unáhlenou reakcí. „Jen jsem měla chuť něco zkoumat. Necháš mě si to prohlídnout?“ prosila jsem s úsměvem na rtech. Taky se na mě usmála, ale pak se zatvářila vážně a prohlásila, že to není nic tak úžasného, co by bylo pro mě.

 „Ale Alice! Právě to začínalo být zajímavé!“ zasténala jsem.

„O tomhle už nebudeme diskutovat, najdi si něco jiného, Ness!“ řekla a odpochodovala pryč z pokoje. Věděla jsem, než ji najdu, ona to schová někam do těch jejích schovávaček na tajnosti. Alice se nejhůř ze všech špatně vyrovnávala s tím, že často chytnu pátrací náladu. Hlavně proto, že jsem přitom vždycky odhalila nějaké její tajemství. Takže si vymyslela nové úkryty a zdokonalila je a já už neměla šanci…

Takže moje pátrání bylo ztracené! Alice mě tím svým vševěděním už přiváděla k šílenství. Byla jsem šťastná, že tatínek tu není a mám chvíli soukromí, ale k dokonalosti ještě chybělo, aby se Alice na chvíli vypařila. Navíc čím víc pro mě bylo něco zakázané, tím víc mě to lákalo. A tahle složka teda rozhodně nebyla výjimkou.

Povzdechla jsem si a přemýšlela jsem nad tím, co jsem si stihla přečíst. A pak jsem si vzpomněla na ty odkazy na internetu. To už mi Alice nemohla překazit. Vyběhla jsem nahoru pro svůj tablet a zamkla jsem se s ním v koupelně. Našla jsem ten odkaz snadno. Alice začala bouchat na dveře.

„Renesmé, nenuť mě vylomit dveře!“ zakřičela na mě. Co chce vylomit dveře jen kvůli mému zkoumání? Ale proč?

„Proč?!“

„Musíš mi věřit! Ness, otevři ty dveře…“ Ale to už jsem si to prohlížela. Byly to obrázky. Nechápala jsem, co to s tím má společného slovo Immortalicum, a ty obrazy od Goyi a jiných malířů, proslulých tím, že malovali různá monstra. Tyhle obrazy byly obzvlášť děsivé. Byly to většinou nějak zachycení démoni sedící na mrtvé ženě.… upíří dítě.

Alice ty dveře ale vylomila a vyrvala mi můj bílý tablet z rukou. Zamračila jsem se na ni, ale nic jsem neřekla. Ztratila jsem slova, nevěděla jsem, co bych měla dělat.

„Co jsem ti říkala?! Proč sis prostě nenašla něco jiného…“ Zírala jsem tam na ni a v duchu si kladla pořád tu stejnou otázku, proč se tak Alice chová. Mezitím to zpozorovali i ostatní, Rose ke mně přiběhla a tahala mě z té koupelny pryč s výrazným pohledem na Alice.

Pořád jsem nic neříkala. Většinou mi všechno docházelo, takže už jsem samozřejmě měla svou teorii. A to chování Rosalie mi to jen potvrdilo! Bylo mi to jasné, ta složka byla celá jen o mně. To mě si takhle představoval? Já ji zabíjela…! Maminku? Ne, milovala jsem ji a ona mě…

Dělala jsem uraženou a sedla si na pohovku. Nikdo se neodvážil nic říct. I když už jsem věděla pravdu… Rozplakala jsem se. A nechala jsem Rose, aby mě, uklidňovala. Nechala jsem tomu volný průchod a moje emoce prostě šly ven. Potřebovala jsem Jacoba! Hned!

 „On mě nenávidí!“ zanaříkala jsem. „Ale proč? Chtěl mě zabít?!“

„Renesmé! Uklidni se! Tak to přece není! On tě miluje, věř mi. Než poprvé uslyšel tvoje myšlenky, chvíli mu to trvalo. Pochop, myslel si, že to Bella nepřežije! Myslel si, že ji nenávidíš, ale pak když zjistil, jak moc ji miluješ…“

„Dost!“ vymkla jsem se jí z náručí a s hysterickým pláčem jsem vyběhla z domu.

„Renesmé!“ volala Rose, ale ostatní ji zastavili. Pochopili, že potřebuju být na chvíli sama. Běžela jsem do garáže a vzala jsem si starou motorku po Jakeovi. Nastartovala jsem a vyjela jsem po příjezdové cestě pryč, nikdo mě nezastavil, což mě překvapilo, ale já neměla v plánu utéct. Jen jsem potřebovala Jacoba. Potřebovala jsem se uklidnit.

Jela jsem přes Forks a pak přímo do rezervace. Po cestě mi tekly slzy proudem a nedokázala jsem na nic myslet konkrétně. V rezervaci jsem byla během dvaceti minut. Nic se nezměnilo. Zastavila jsem před Jacobovým domem. Vypadal opuštěně.

Červená barva byla vybledlá a neustálým deštěm byla částečně smytá. Ale dveře nebyly zamčené. Vstoupila jsem do prázdného domu. Všechen nábytek byl pryč, anebo byl zakrytý průhlednými plachtami. Ta prázdnota mě znovu rozplakala.

Rozběhla jsem se do Jacobova pokoje. Nejmíň třicet let tu nikdo nebyl. Potvrzovala to tlustá vrstva prachu na podlaze i na zakrytém nábytku. Stejně tak to bylo i v Jakeově pokoji. Obrázek s útesy v La Push jsem si pamatovala, byl to jediný obrázek, který v domě zůstal.

Zaujala mě skříň, která stála v rohu pokoje. Se zájmem jsem ji otevřela. K mému překvapení tam zůstalo Jakeovo oblečení. Vydechla jsem a hmátla jsem po jedné košili. Nasála jsem jeho vůni, z očí mi vytryskly slzy.

„Jacobe!“ plakala jsem. Lehla jsem si na jeho postel pod oknem a brzo jsem usnula.

Slyšela jsem jen jeho hlas…

„Renesmé, prosím, pojď! Musíme stihnout to letadlo!“ prosil mě Jake a táhnul mě na druhý konec terminálu.

„Nessie, prosím, ne! Neplakej!“ tišil moje slzy. Byli jsme už dlouho na cestě z Austrálie do Paříže. Jacob mě choval v náruči a snažil se alespoň trochu zmírnit moji bolest z odloučení.

„Renesmé. Teď je čas spát, až se probudíš, bude ti trochu líp,“ ujišťoval mě v autě. „Já už navždycky zůstanu s tebou.“

„Ness! Renesmé!“ volal moje jméno, ale jeho hlas se ztrácel. Ach ne, Jacobe!

Probudila jsem se celá zpocená a zadýchaná do mrazivého rána. Nebylo mi dobře, ale musela jsem vstát a okamžitě se vydat na cestu domů. Vyběhla jsem z polorozpadlého domu, ale Jacobovu košili jsem si vzala s sebou, pro případ, že už bych se sem nevrátila.

Ta noc mi stačila na uklidnění, ale ne na to, abych se dokázala vyrovnat s tím, že mě tatínek nenáviděl ještě před tím, než jsem se vůbec narodila. Byla jsem opravdu tak nebezpečná? Zabíjela jsem maminku…

 

Vyšla jsem schody na verandu a otevřela jsem dveře. Ani jsem se nestačila nadechnout a maminka už mě svírala ve svém objetí. Vůně jejích vlasů mě uklidňovala.

„Renesmé!“ vydechla. „Kde jsi byla?!“ Trvalo jí dlouho, než se zklidnila a nechala si ode mě vysvětlit, co jsem vlastně celou noc dělala. Když jsem ji asi po třicáté ujistila, že jsem v pořádku a jenom jsem potřebovala být sama, teprve potom mě pustila.

Krátce jsem ji políbila na tvář a rychle jsem vyšla schody. Slyšela jsem, že tatínek hrál na klavír. Šla jsem přímo k němu a snažila jsem se nemyslet na tu složku, i když už samozřejmě věděl, že o ní vím. Hudba utichla a on ke mně přešel pomalým krokem.

„Renesmé, já…“

„Můžeme si promluvit?“ přerušila jsem ho. Pokývl hlavou a zamířili jsme ke dveřím. Bez jediného slova jsme došli až k řece a přeskočili jsme na druhou stranu. Nešli jsme lovit, ale vydali jsme se krokem podél řeky hlouběji do lesa.

„Já nechápu, proč jsi mi to někdy neřekl, už tolikrát jsme se spolu bavili o tom, co bylo před tím, než jsi mámu proměnil. Ale ty jsi mi lhal!“ začala jsem.

„Ne, Renesmé,“ nesouhlasil.

„Tak jsi mi neřekl celou pravdu! Proč?!“

„Pravda bolí víc, než bys snesla, bylo toho na tebe moc, a nevíš ani z poloviny, co se vlastně tenkrát stalo!“ zakřičel na mě. Chytl mě za ramena a čekal, co mu na to povím. Ale co jsem měla říct? Nevěřím ti už ani slovo, nech mě být!

„Tak v tom případě chci, abys mi to řekl celé od začátku. Co bylo před tím, než jsem se narodila?“

„Začátek znáš líp než já,“ povzdechl si.

„Ano, potkali jste se ve škole, zamilovali jste se a tys ji ochránil před tou nomádskou smečkou. A pak byla svatba a narodila jsem se, ano, tohle znám, ale jak se do toho přimotal Jacob?“ naléhala jsem.

„Sblížili se spolu, když jsem ji na čas opustil.“ Co?!

„Opustil?!“

„Myslel jsem, že jí tak dám šanci na normální lidský život, který si zasloužila. Ale bylo příliš pozdě na to, abychom byli dost silní bez sebe vydržet. Málem nás to oba zabilo. Jacob… se zamiloval do tvé matky, když jsem tu nebyl a snažil se jí pomoct vyrovnat se s tím, jak jsem jí ublížil. To pouto se nikdy nerozpojilo, dokud se do tebe Jacob neotiskl.“

„Jake ji miloval? Ale… co jsi s tím dělal ty?“ Jacobe? Ach ne, byl jsi zamilovaný do mojí matky?!

„Bella se rozhodla, že si mě vezme. Jacob na pár měsíců zmizel. Když jsme se vrátili z Ria, Bella byla těhotná. Nikdy jsem nepomyslel na to, že by se to vůbec mohlo stát. Byla moc křehká na to, aby tě donosila ve zdraví.  Báli jsme se, že to nepřežije. Já jsem tě nenáviděl, protože jsem myslel, že ji chceš zabít,“ vyprávěl.

„ Ale, Ness, věř mi, ve skutečnosti jsem jen nenáviděl myšlenku, že ji ničím… vlastně já sám. Když jsem poprvé uslyšel tvoje myšlenky, teprve potom jsem dostal šanci tě milovat. Musíš mi věřit. Renesmé, miluji tě,“ pohladil mě po tváři. „Tak jak jen může otec svoji dceru milovat,“ dodal.

„Tati,“ povzdechla jsem si a objala jsem ho. „Taky tě miluju.“ Všechno teď zapadalo do sebe. Poslední střípek toho tajemství. Jacob se špatně zamiloval, nenáviděl mého tatínka. Myslel si, že jednou Bellu zabije, a pak jsem přišla já. Ta, které se nejvíc bál, a přitom, prosil, aby přišla. Seth mi o to vyprávěl. Maminka mi o tom vyprávěla. Byl to dlouhý krásný příběh, ale někdo musel z kola ven a byl to Jacob.

Ukázala jsem tatínkovi, jak sama sedím na pláži v rezervaci a dívám se na západ slunce. Myslela jsem na Jacoba a na to, že potřebuju být sama. A že děkuju, že mi to řekl.

„Jen běž,“ souhlasil. „Ale dávej na sebe pozor. Dohoda s vlky platí.“

 

 

A tak jsem se znovu vrátila do La Push. Sedla jsem si do vlhkého písku a nechávala jsem téct slzy. Teď když se to všechno vyjasnilo, už jsem neměla jediný důvod, proč zadržovat své emoce. Chyběl mi Jacob. Nikdo ho nikdy nedokáže nahradit. Kdyby ano, ten někdo už by tu byl se mnou a utěšoval by mě ve své náruči. Procestovala jsem s rodinou celý svět a potkala jsem spoustu nových přátel. Ale nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by mě miloval stejným způsobem jako Jake.

Byla jsem přesvědčená, že už ani nikdy nikoho takového nepotkám. Prostě už navždy budu zamilovaná do vzpomínek a do představ. Kdyby tady Jacob byl tak… Tak by nechtěl, abych se takhle trápila.

Vzpomínala jsem na Jacoba. Pořád ta stejná vzpomínka z letiště v Riu. Spěchali jsme na letadlo do Paříže, ale já jsem se snažila Jacobovi situaci co nejvíc ztížit, abychom let nestihli. Možná jsem měla být přesvědčivější. Možná jsem měla utéct a donutit Jacoba, abychom neodletěli a zůstali s maminkou. Ale byla jsem moc malá na to, abych mohla předpokládat, co by se mohlo stát. Žila jsem v domnění, že Jacob tu bude navěky, že nikdy nebudu muset přemýšlet nad tím, co bude dál. Jediné, co jsem chtěla, bylo zůstat s ním navěky. Co uděláte, když se vaše předpoklady zhroutí? Zemře ten, pro koho jste měli žít. Jaký je váš osud?

Tatínek s maminkou to taky zažili, ale alespoň věděli, že ten druhý je naživu. Moje situace byla jiná, neviděla jsem žádné východisko. Vzpomínek, myšlenek a pocitů bylo hodně a já nevěděla, kterým z nich mám věřit, které jsou ty správné. A tak jsem se rozhodla, že budu dělat, to, co pro mě bude jednoduché a spontánní.

Kreslila jsem si do písku a sledovala jsem západ slunce. Fascinovalo mě to, ale něco mi k tomu chybělo. Zvedla jsem se a šla jsem zpátky do lesa. Můj cíl byl jasný, ale záměr pro mě nebyl důležitý. Stačilo řídit se instinkty.

Stačilo už jen najít cestičku, která by mě zavedla až na úplný vrchol útesu. Ale neměla jsem čas, chtěla jsem tam být ještě před tím, než slunce úplně zapadne. Zvedl se vítr a mé dlouhé kudrnaté vlasy mi rozfoukal na všechny strany. Přemohl mě adrenalin. Tlačená časem a nadšením jsem se rozběhla lesem směrem k útesu.

Nejzvláštnější bylo, že jsem se vůbec nebála a přitom jsem věděla, že tohle je ta nepitomější a nejnezodpovědnější věc, kterou jsem kdy udělala. Bolest už polevovala, jako by mě moje tělo klamalo. A místo toho, aby mě varovalo před tím, že jsem blízko smrti, utvrzovalo mě v tom, že tohle je moje jediná možnost, jediné správné řešení rovnice.

Nevěděla jsem, kudy se tam dostanu, možná jsem nějak podvědomě odhadla cestu, ale zanedlouho jsem před sebou viděla, co jsem chtěla. Jediné východisko z mé situace. Nechala jsem motorku ležet na silnici a běžela jsem k vysokému útesu.

Ničím jsem se nechala odradit, ani tím, že vlny tam pod útesem jsou mnohem bouřlivější než ty, co jsem viděla na pláži, dokonce ani tím, že voda bude ledová. V hlavě mi pořád znělo: Renesmé, už jen kousek a budeš to mít za sebou. Jediné řešení, je to jediné východisko. Velký smutek tě brzy opustí, brzy budeš u Jacoba, to si přece přeješ.

Dorazila jsem na útes. Přelezla jsem pár kamenů, abych se dostala na úplný okraj vysokého útesu. Usmála jsem se, dostala jsem se tam včas. Teď už mě nikdo nezastaví!  Slunce se zabarvovalo do oranžova, na všechno kolem mě i na mou tvář vrhalo zlatavé světlo a všechno se zdálo být veselejší. Opravdu, nikdy jsem se necítila víc bezpečně, víc sebejistě, byla jsem přesvědčena, že jednám správně a byla jsem na sebe hrdá.

Nebála jsem se. V mém dechu po něm nebyla ani stopa, právě naopak, cítila jsem se odvážně. Připomnělo mi to ten západ slunce na ostrově Esmé. Tehdy jsem se cítila výborně. Pamatovala jsem si, co jsem řekla.

„Byl to nádherný den, takový bych ještě chtěla zažít. A taky takový západ slunce!“

Ano, takový západ slunce s pocitem štěstí a hrdosti, a to přání se mi splnilo!

Každý máme důvod, proč jsme se narodili, a naším úkolem je, abychom ten důvod našli. A já se narodila pro tohle. Narodila jsem se, aby se moje maminka stala upírkou, aby tatínek poznal ten pocit, jaké to je mít vlastní dítě, proto, aby Rose měla šanci spravit své vztahy s matkou, proto, aby Volturiovi poznali, že i láska mezi člověkem a upírem může existovat. Proto, abych zachránila Jacoba od věčné neopětované lásky… Abych přinesla všem štěstí a klid. A svůj úkol jsem splnila. Už jsem sem nepatřila, prožila jsem normální lidský život a byla jsem naplněná a spokojená. Už jsem nechtěla dál pokračovat, dál prožívat prázdné dny. Byl nejvyšší čas se rozloučit.

„Miluji tě, Jacobe,“ zašeptala jsem smířeně a naposledy se podívala na slunce, které právě zapadlo. Naposledy jsem si vzpomněla na maminku a tatínka a samozřejmě na všechny ostatní. Věřila jsem, že jejich láska a neomezený čas, jejich rány vyléčí, nebudou se na mě zlobit.

Nechala jsem ukápnout poslední slzu. Už to nebyla slza nekonečného velkého smutku, ale slza radosti. Byla jsem opravdu šťastná. Nechala jsem slzu padat do moře a následovala jsem ji. Vrhla jsem se dolů.

Padala jsem volným pádem ze skály do rozbouřených vln. Nebylo vidět nic až na tmu a moje vlasy. Ledová voda mi úplně ochabila smysly. Smířeně jsem zavřela oči. Už jsem nechtěla dál bojovat. Byla jsem vážně spokojená, že zůstávám, kde jsem. Byla jsem šťastná, že je to za mnou.

„Renesmé! Ne!“ křičel někdo. Byl to Jacob?! Slyšela jsem Jacoba! „Bojuj!“ Ne, chci být s tebou. Nerozuměla jsem jeho dalším slovům. Voda mě silně hodila na ostrý útes. Cítila jsem krev a ostrou bolest v zádech a na hlavě. Tohle je konec, Jacobe! Brzo budu s tebou!

 


 

Na téhle části jsem si dala opravdu záležet a věnovala jsem jí hodně času. Byla bych moc ráda, kdybyste mi zanechali nějaký ten komentář. Jak na vás povídka zapůsobila? Co jste čekali, že se stane? Pokud jste doufali ve šťastný konec, tak se omlouvám, ale Bella udělala příliš moc chyb na to, aby na to nedoplatila. Doufám, že mě chápete a napíšete mi, jak se vám celé We have to go líbilo. Přece jenom je to závěrečná část, musím vám poděkovat za vaši podporu! Některé komentáře mě opravdu potěšily!

 

Pokud jste někdo pouštěl i hudbu, tak to taky napište! Zajímalo by mě, jestli se to k tomu hodilo.

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek We have to go - 3. část:

 1 2   Další »
15. NatyCullenova
29.07.2018 [8:44]

Napiš pokračování jak ji zachránil Jacob který přežil a byl z něho vlkodlakoupír nebo něco takového

23.06.2013 [20:29]

Waw nemam slov bolo to uzasne nikdy nenapadlo ze niektore casti by mi mohly skncit tak aj ked ten koniec bol hlupy renesme by sa nemala zabit kvoli bellinym chybam chudak bella to ju urcite znicilo neverim ze renesmee spachala samovrazdu to bolo hlupe ale inak ten zaciatok bol super a z akym precitenim to pises ako keby si bola ta postava teraz uz viem ze ked sme pisat pribrh musim sa stat postavou a nie rozpravacom. Dakujem ze si ma inspirovala cely den som sa venovala tvojim pribehom a velmi velmi sa mi paci ako precitujes tiescpostavi ake perfekne az som si myslela ze to citam od stehphany mayerovej Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Moon
22.06.2013 [20:19]

MoonLilyBlack, Marvi, NessieCullenBlack, mokasina: vážím si vašich dlouhých komentářů, mockrát děkuji! Emoticon Opravdu moc moc si vážím vašich názorů i u předchozích dílů! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.06.2013 [23:58]

mokasinaNádherná povídka a doopravdy si mě rozplakala skoro celou tuhle část jsem brečela. Je mi jasné, že Bella musela zaplatit, ale nezaplatila už tim, že zabila JAcoba? Nakonec ztratí i Nessí to je horší než nejhorší, já bych těda pak udělata to samí jako ona. Jinak moc krásný to bylo úplně jsem viděla to jak se loučí atd... dokonale jsi to popsala.Krásná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.04.2013 [15:17]

NessieCullenBlackÚžasná povídka Emoticon vážně... už od první části... Bylo tam všechno co má správná povídka mít... Momenty kdy se na ty věty usmívám jak idiot, ale taky ty smutné části při kterých mám slzy v očích (těch tady bohužel bylo víc než dost Emoticon )
Stále jsem naivně doufala v happy end, no ale i když nebyl, tak ta povídka byla skvělá. Emoticon
Jedna z nejlepších co jsem četla Emoticon Emoticon
Pouštěla jsem si ke čtení i ty písničky a určitě se k tomu hodily Emoticon
A vlastně když nad tím teď tak přemýšlím, tak tohle nebyl tak úplně nejsmutnější konec... Nessie se z toho útesu vrhla dolů šťastná Emoticon I když byla na konci šťastná asi jediná... stejně, ta povídka prostě skončila s pocitem štěstí Emoticon
Jednoduše to bylo úžasné, super napsané,... no prostě skvélé Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. gigus
18.04.2013 [20:06]

Díky!Díky!Díky! Konečně si to přidala... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A bylo to super! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Terka
17.04.2013 [11:43]

Bei..jsem hodně v šoku..Tahle povídka je asi jednou z nejlepších, kterou jsem kdy v životě četla..Fakt..wow.

08.04.2013 [14:54]

MarviNo teda!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jsem v šoku, tohle jsem opravdu nečekala... pořád jsem doufala v HE, ale asi to tak mělo být...
Nelituji toho, že jsem si celou povídku přečetla, hudba se mi líbila a celkově to byl dobře promyšlený příběh, takže děkuji za pěkné čtení!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Moon
29.03.2013 [17:54]

MoonLilyBlack: Oh... Wow. Děkuju!!! Tvůj komentář mě moc potěšil. Vážně, rozjasnila si mi den. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Renomme: Děkuju!!! Když si dlouho nic nekomentovala, tak to je úspěch!!!
Rony, Viky123: I vám děkuju! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.03.2013 [16:45]

LilyBlackPanebože, táto kapitolka ma chytila za srdce tak veľmi ako už dávno žiadna.Krásne napísané a dojímavé,ale až do poslednej vety som čakala happyend...ked si napísala,že Jacob umrel, mala som slzy na krajíčku a tajne som dúfala,že to nie je pravda,že ho určite nejak oživíš, pre mňa za mňa keby bol aj napol upír napol vlk,ale nech žije Emoticon Emoticon Emoticonno a potom som si prečítala koniec s Reneesmee Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Aj ked to bolo smutné a zabila si mi Jakea a Nessie..SUPER POVIEDKA Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon (PS: Team Jacob) Emoticon

Lily Black

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!