Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vytoužené šaty 2. část

Vytoužené šaty 2. částVe druhé části Mia potká někoho nového. Kdopak to bude? A jak jí ovlivní život? Dostane Mia nakonec šaty, nebo ne? A potká se s Cullenovými? Příjemné čtení. SweetNess

Ráno jsem se probudila moc pozdě. Bylo deset. Když jsem se podívala na mobil, měla jsem tam šest zmeškaných hovorů od Jenny a jednu esemesku:

Mio, musíme to místo, které jsme včera našly, prozkoumat! Chci se tam jet podívat znovu! Bylo to úžasné!

Moje odpověď zněla:

Klidně. Taky jsem nad tím uvažovala. Tak po obědě?

Odpověděla okamžitě:

Po obědě u vás.



 

Odpoledne jsme si cestou na to kouzelné místo povídaly. Obě jsme byly natěšené, co tam najdeme, jak je to tam velké, jestli to místo někdo zná a podobně. Odbočily jsme z hlavní silnice na lesní cestičku, ale tentokrát jsme nechaly kola o kousek dál, abychom nevyplašily tamnější zvěř. Cesta pěšky nám trvala něco přes deset minut. Jako včera jsme došly k malému jezírku, ale teprve dnes se lesík ukázal ve své plné kráse. Lesní cestička, která byla sotva vidět, končila u jezírka, vedle kterého byl z jedné strany rákos a z druhé strany velká rozlehlá louka, na které rostlo několik květin různých druhů.

Nevypadalo to jako v pohádce. Bylo to krásnější. Za loukou se nacházel malý lesík, který jsme včera viděly, včetně jezírka. Všechno ostatní jsme spatřily až dnes, za světla.

S překvapeným pohledem jsme došly na louku, a tam Jenny navrhla:

„Víš, Mio, tohle asi do večera prozkoumat nestihneme. Napadlo mě, co kdybychom se rozdělily, každá šla prozkoumat jednu stranu lesíka a dejme tomu za půl hodiny bychom se tu sešly a pověděly si, co jsme našly. Souhlasíš?”

„Souhlas.”

Šla jsem prozkoumat část za loukou. Ta byla největší a přišla mi nejtajemnější. Prošla jsem mezi pár stromy a našla lesní borůvky. Vypadaly dobře, tak jsem si pár dala. V korunách stromů zpívali ptáčci a občas kolem proběhla nějaká veverka. Jenomže najednou veverky rychle utekly do svých skrýší, utichl i zpěv ptáčků.

Někdo tam byl.

Začala jsem utíkat, ale zakopla jsem o kmen stromu a spadla. Nejspíš jsem si narazila kotník, protože jsem nemohla utíkat dál. To nedopadne dobře, pomyslela jsem si. Postava se ke mně rychle přibližovala a já jsem v tu chvíli zapomněla ječet. Stejně by mi to asi nepomohlo, protože Jenny byla na druhém konci lesa a neslyšela by mě a silnice byla moc daleko.

Postava došla ke mně a chvilku si mě měřila pohledem. Nevěděla jsem, co se mnou bude. Najednou ale řekla: „Není ti nic?” Byl to mužský hlas. Sedl si vedle mě a sundal si kapuci. Mohlo mu být tak šestnáct nebo sedmnáct.

„Ahoj, já jsem Samuel. Promiň, jestli jsem tě vyděsil, ale obvykle sem nechodí moc lidí.” Usmál se a já jsem věděla, že od tohoto momentu jsem do něj zamilovaná.

„Já jsem Mia,” řekla jsem přiškrceně, protože jsem měla knedlík v krku.

„Můžeš vstát?” ptal se ustaraně.

„Asi jo.” Naštěstí se mi začínal vracet normální hlas. Kotník mě sice bolel, ale vstala jsem.

„Jak jsi tohle místo našla?” dotazoval se.

„Včera jsme se s kamarádkou Jenny jely projet na kolech a tohle místo nám ukázaly světlušky. Bylo to tu nádherné, tak jsme si řekly, že to tu dneska prozkoumáme důkladněji,” odpověděla jsem.

„A kde je ta Jenny?”

„Měla by být někde v téhle polovině lesa.” Ukázala jsem rukou za jezírko, které v dálce nebylo skoro vidět, protože ho z většiny zakrývaly stromy.

„Víš,” pokračoval, „tohle místo najde jen málo lidí. Ve Washingtonu byli tři a teď vy dvě. Takže pět. A to už se to pár desítek lidí snažilo najít, ale nepovedlo se jim to.”

„Proč?” zajímalo mě.

„No, víš, sem se dostane jen ten, kdo má obrovskou sílu vůle. Když si někdo jde za svým snem, nebo když dokáže něco vyjimečného. Je to zvláštní, ale je to tak.”

„Ale...” neměla jsem ani jedno z toho, co Samuel říkal. „Jak to, že jsem tohle místo teda našla? A Jenny?” Chvilku přemýšlel a pak odpověděl.

„Třeba o tom ještě nevíte. Třeba se jednou dozvíte, že jste celý život šly za svým snem, akorát jste nevěděly, že to bylo ono.”

„A jak jsi to tu našel ty?” Chtěla jsem to vědět, protože nevypadal na to, že by napsal knihu století nebo vymyslel něco přelomového. Proto mě to tak zajímalo. Nemohlo mu být víc než osmnáct, ale třeba má nějaký sen, nějaký, který se mu jednou splní.

„No, víš, to je složitější. Já jsem to tu našel, protože po něčem toužím. Ale to zas někdy jindy. Kolik ti vlastně je?”

„Zítra šestnáct, ale dneska ještě patnáct.” Oba jsme se zasmáli.

„A tobě?”

„Zítra sedmnáct, ale dneska ještě šestnáct. Chtěl jsem si užít poslední den, kdy mi je ještě naposledy šestnáct.” Touto odpovědí mě absolutně zaskočil. Chtěl mi tím říct, že uvažuje stajně jako já? Vždyť to není možný! Dneska jsem ho viděla poprvé v životě. Kdyby byl můj dlouholetý přítel a znal mě, tak neřeknu. Ale tak?

„Taky jsem si tento den chtěla užít.” Více jsem to nerozebírala.

„Tak to máme společnou náplň dne,” ukončil naši konverzaci.

„Budu muset jít, Jenny mě už určitě bude netrpělivě čekat a slíbila jsem mámě, že se vrátím brzy.”

„Tak dobře. Snad se ještě uvidíme. Tak zatím ahoj, Mio.”

„Tak naviděnou, Samueli.” 

Jenny mě netrpělivě vyhlížela u jezírka. „Kde jsi byla tak dlouho?” vyptávala se.

„No šla jsem prozkoumat les, jak jsme si řekly,” odpověděla jsem nevinně. O Samuelovi jsem jí nechtěla říkat, protože její hodinové přednášky o vysněném klukovi mě už vážně nebavily.

„A to ti trvalo hodinu a půl?” Vůbec jsem nevěděla, že o tak rychle uteklo. Zdálo se mi to jako půl, maximálně tři čtvrtě hodiny. Ale tolik? Rozhodla jsem se to zahrát do outu a nechat si nějaké to tajemství pro sebe. „Ten les byl opravdu velký. Za tu chvilku jsem to nestihla ani pořádně prozkoumat.”

„Víš, kolik je vůbec hodin?” pokračovala.

„Ne.”

„Bude pět. A v pět jsme už měly být u vás.”

„Jo, já vím. Promiň. Tak pojedeme, aby se na nás mamka moc nezlobila.” Usmála se a já věděla, že je mi odpuštěno. Cesta domů mi přišla daleko delší než včera. Možná to bylo tím, že jsme byly více vyčerpané. 

Zrovna jsem odemykala dveře od domu, když mi ze schránky vypadl dopis. Zase něco pro mamku. Mně nikdo nikdy nic neposílal. Vešla jsem, automaticky ho položila na stůl a šla připravit horký čaj. Za chvilku jsem měla pro každého šálek. Vonělo to opravdu krásně a i atmosféra byla podobná. Jenny si v klidu - spíš unaveně - sedla na židli a máma naproti ní.

„Co je to za dopis?” zeptala se máma.

„Bylo to ve schránce, tak jsem to vyndala, aby sis to mohla přečíst,” odpověděla jsem jí zmateně, protože takhle se nikdy neptala.

„A já jsem Mia Shellyová?” pokračovala. Pohltil mě údiv. Mně někdo něco poslal? Mně? Doopravdy? Vzala jsem dopis do rukou a opatrně roztrhla obálku. Začala jsem číst. 

Drahá Mio,

Nemůžu uvěřit, že už je ti šestnáct. Posílám ti tento dopis ze dvou důvodů:

Abych ti popřál a abych se ti omluvil, že nebudu moct přijet. Z Halifaxu je to opravdu velká dálka, a tak aspoň píšu. Z celého srdce ti přeji jen to nejlepší, hlavně zdraví a abys byla v životě šťastná. Až budeš sfoukávat svíčky na dortu, tak si něco přej a vyplní se ti to. Tvoje maminka mi psala, že jsi na koncertě byla úžasná, tak ve hraní pokračuj.

Z Halifaxu Ti přeje a zároveň říká naviděnou, 

Tvůj děda 

Do čaje padaly kapičky slz a já si uvědomila, že pláču.

„Ach Mio, o prázdninách dědečka určitě navštívíme,” uklidňovala mě máma. Tentokrát to zabralo. Jenny se na mě usmála a bylo mojí nutností jí úsměv opětovat. Dopily jsme čaj a Jenny šla domů.

 

***

 

Když jsem šla spát, maminka na mě ještě volala: „A Mio, zítra nevstávej, máte ředitelské volno. Pamatuješ?”

„Ano, pamatuju.” Popravdě řečeno jsem si to nepamatovala, ale tak, co už. V posteli jsem si ještě četla, ale nemohla jsem přestat myslet na Samuela. Pokud by byla pravda to, co mi řekl, jak se tedy dostal do lesa on? Jak jsem se tam dostala já a Jenny nebylo těžké uhodnout. Já jsem si vždycky přála šaty a Jenny chtěla být herečka. Ale Samuel?

Vyhnala jsem tu myšlenku z hlavy a šla na další. 

Zítra mám šestnáct. Prosím, ať se mi splní mé přání. Ale nejen mně, ale celé mé rodině a mým přátelům. 

Představila jsem si každého, jak se mu plní přání a usnula jsem.  

„Mio, vstávej! Honem!” budila mě máma. „Neuvěříš, kdo je tady!” Vylezla jsem z postele a šla se obléknout. Zvolila jsem károvanou košili a jedny nové džíny. Jako účes jsem si upletla francouzský cop. Naplácala jsem na sebe trochu make-upu, který mi mamka půjčila a šla jsem se podívat, kdo že to přišel. Neuvěřitelné. Moji spolužáci i s Jenny.

„Ahoj Mio!” pozdravili sborově. Na to, že jsem nebyla vůbec oblíbená, jich přišla víc než polovina. „Ahoj,” odpověděla jsem. Jenny a Laila - moje spolužačka - přišly ke mně a každá měla v ruce dárek. „Přeji ti všechno nejlepší za nás za všechny,” popřála mi Laila a vložila mi do rukou ozdobný papír. Na něm stálo, že mám dnes oslavu v místní restauraci. Byla jsem ohromená. Ještě nikdy jsem neměla takovou oslavu narozenin. „Moc děkuju,” poděkovala jsem všem a objala Lailu. „A teď já!” hlásila se Jenny. Popřála mi vše nejlepší a dala mi zabalený dárek obdélníkového tvaru. Copak to asi bude?

Opatrně jsem to rozbalila. Vykoukla na mě bichlička, knížka, o které jsem Jenny denně básnila. Poděkovala jsem jí a přidala pusu na tvář.

„Mio, všichni už čekají v restauraci, půjdeme za nimi?” ptala se máma. Přikývla jsem, protože jsem nebyla schopná slova. Hodila jsem na sebe mikinu, obula si boty a všichni jsme společně vyšli. Mí spolužáci si nedočkavě povídali a já jsem neměla ponětí, co mě tam čeká. Byla jsem z toho nervózní.

 Pár kroků a budeme tam, říkala jsem si, když jsme pomalu, ale jistě vcházeli dovnitř. Slyšela jsem hudbu a taky pár lidí, kteří se navzájem bavili. Udělal se mi knedlík v krku.

Vstoupili jsme. Uviděla jsem lidi, které jsem nikdy předtím neviděla, ale také moje staré známé. Zajímalo mě, kdo jsou ti, kteří se tiše bavili v rohu místnosti, a tak jsem šla za nimi. Knedlík trochu povolil.

„Dobrý den,” pozdravila jsem. Otočil se vysoký muž a usmál se na mě.

„Těší mě, jsem Jasper Cullen.” Cullen? Není to...

„Jsem Mia Shellyová. Taky mě těší.” Nemohla jsem se nezeptat. „Nejste bratr Alice Cullenové?”

„Ano, to jsem. Ona sem zavážela nějaké zboží, takže jste se asi potkaly, viďte?”

„Ne, to přímo ne, ale paní Clarková mi o ní vyprávěla.”

„No, měla by přijet, tak se po ní můžeš jít podívat. Jo a všechno nejlepší!” Usmála jsem se na něj a šla se podívat, kdo ještě přišel.

Paní Clarková seděla u stolku a jedla chlebíček. Když mě uviděla, usmála se a rychle dožvýkala, aby mě mohla pozdravit. „Mio, vše nejlepší, hlavně zdraví. A štěstí,...” zastavila se uprostřed věty. Nechápala jsem to. Pokračovala: „Víš, šaty nejsou to jediné, co si můžeš přát. Brzy na to přijdeš, ale teď se tím netrap a užívej si oslavy.” Opětovala jsem jí úsměv a šla najít mámu. Našla jsem ji na chodbě, s někým si povídala. Šla jsem za nimi. Vykoukla na mě malá osoba přibližně v mém věku. Určitě to byla Alice Cullenová.

„Mio, tohle je Alice, pomohla zařídit tuhle oslavu,” představila ji máma.

„Ahoj,” pozdravila. Měla nádherný hlas.

„Ahoj, děkuju,” odpověděla jsem jí.

„Nemáš vůbec za co. Pomohla jsem ráda.” Usmála se a pokračovala: „Ale jestli by ti to nevadilo, trochu jsem ti to naplánovala. Po obědě bude párty a potom ti všichni popřejí. Nevadí?”

„Rozhodně ne.” Byla jsem ráda. Už teď jsem věděla, že Alice bude moje hodně dobrá kamarádka, a tak nějak jsem tušila, že to ví i ona. 

Na oběd jsme měli svíčkovou s houskovým knedlíkem. Bylo to výborné. Nevím, kdo to vařil, ale lepší svíčkovou jsem nikdy nejedla.

Po obědě měla být podle plánu párty.

Seděla jsem u stolku, pila džus a s úsměvěm na tváři jsem se dívala na to, jak všichni tančí na písničku, která byla na mě příliš rychlá. Po skončení písně už další nepustili. Alice všem oznámila, že teď je čas na přání a předávání dárků. Všichni si šli sednout a někteří si objednali něco k pití. Chodili mi přát postupně, za což jsem byla nesmírně ráda, protože jsem nechtěla, aby se na mě dívalo víc než deset lidí současně. Byl to nezvyk.

Jako první mi přáli spolužáci. Každý mi dal buď něco na psaní, nebo nějakou ozdobu do vlasů. A i když jsem si to původně nemyslela, tak musím říct, že mají opravdu vkus.

Dále mi přál Jasper Cullen. Jeho dárek mě velice zaskočil. Dostala jsem poukaz na vyhlídkový let balónem pro dva. Máma stála vedle mě a pomáhala mi s dárky a rovnou mi řekla, ať tam vezmu Jenny. Souhlasila jsem.

 

Jako další mi přála paní Clarková. Vložila mi do rukou malou sošku, dvě objímající se koťátka. Moc se mi líbila. Poděkovala jsem. Jako poslední mi přála Alice. „Jen to nejlepší. Určitě se tady občas ukážu, tak se zastavím, ale teď to rozbal." Strhla jsem dárkový papír a uviděla krabici. Začínala jsem se bát. A právem.

Pod víkem jsem viděla svůj sen. Šaty. Moje vytoužené šaty! Nemohla jsem tomu uvěřit. Úplně mi to vyrazilo dech. Byly nádherné. Dokonalý střih a ještě k tomu měly tu nejlepší barvu na světě - vínovou.

Rozplakala jsem se. „Už jsem nedoufala...” vykoktala jsem ze sebe, ale víc se mi nepodařilo, protože mě zalila další vlna slz.

„To je v pořádku.” utěšovala mě Alice. Padla jsem jí do náruče. Byla jsem tak šťastná.

„Hele, ale ještě já jsem ti nepřála,” přihlásila se mamka. Pustila jsem Alice a přistoupila k ní.

„Takže, všechno nejlepší. Hlavně, ať jsi v životě šťastná. Tak žij naplno a užívej si tento vyjímečný den,” a podala mi malou krabičku. Otevřela jsem ji a podruhé mi vyrazila dech. V krabičce byl zlatý řetízek. Zase jsem měla mokré oči. „Ale to muselo stát...”

„Ššš,” utišila mě. „Máš narozeniny Mio, a jak jsem řekla, na narozeniny se plní přání." Přikývla jsem. Objala jsem ji a pošeptala: „Děkuju. Za všechno.” 

Za pár minut párty pokračovala. Oblékla jsem si ty šaty a následně rozbalovala dárky. Bylo půl šesté večer, když jsem rozbalila poslední. V tu chvíli mi někdo poklepal na rameno a řekl: „Snad ti nevadí, že jsem přišel pozdě.” Ten hlas bych poznala kdekoli.

„Samueli!” vypískla jsem.

„Ahoj, všechno nejlepší!”

„Tobě taky. Máš přeci taky narozeniny.”

„Ano, to mám. Díky. Strašně rád tě vidím.”

„Já tebe taky.”

„Tak, jak sis užila párty?” ptal se.

„Byla to legrace, ale už teď jsem strašně unavená. Co jsi dělal ty?” zajímalo mě.

„Nic zásadního. Potuloval jsem se kolem Port Angeles,” odpověděl. Nadále jsme si povídali. Ke konci řekl: „Ty jsi unavená, ale párty prý bude trvat až do pozdního večera.”

„No právě. Nevím, jak vydržím tančit ještě čtyři hodiny.”

„Však nemusíš tančit.”

„Já vím. Ale měla bych, protože...” Přerušil mě.

„Víš, na něco jsem přišel. Jak ses mě ptala, jak jsem našel to místo. Řeknu ti to, ale musíš jít se mnou.”

Nenápadně jsme se vypařili z restaurace a utíkali někam do noci. Chytil mě za ruku, abychom byli rychlejší, protože on uměl hodně rychle běhat a spíš mě táhl za sebou. Nevadilo mi to. Doběhli jsme na kraj cesty a já už věděla, kde jsme. I ve tmě jsem viděla, jak se na mě usmívá a chce něco říct. Nechala jsem ho.

„Nechtěl jsem ti to předtím říkat, protože jsem ti nevěřil. Ale teď už vím, že bys to nikomu neřekla. Tenhle les se jmenuje Trustwood. Najde ho jen pár vyjimečných lidí, kteří mají sen, nebo velkou sílu vůle, ale to už nejspíš víš. A tak jsem se rozhodl, že ti řeknu, proč jsem ho našel já.” Přikývla jsem a pobídla ho, ať pokračuje. „Moc jsem si přál mít přátele, protože jsem nikdy žádné neměl. A ty jsi mi mé přání splnila, víš?”

„Vím,” odpověděla jsem mu.

A v tu chvíli jsem si něco uvědomila. Paní Clarková měla pravdu. Šaty byly jen poslední kousek skládačky mého přání. Měla jsem rodinu, kamarády, znala jsem úžasné lidi a všichni jsme byli šťastní. To byl ten největší poklad, největší přání, jaké jsem mohla mít, a které se mi splnilo.

Chytli jsme se se Samuelem za ruce a vyšli do nejkrásnějšího lesa na světě.

 


 

A to byl konec povídky o Mie a jejích šatech. Líbilo?

 

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vytoužené šaty 2. část:

 1
3. Ja
02.07.2015 [22:58]

Ďakujem za vysvetlenie Emoticon Teším sa na ďalší príbeh od teba Emoticon

02.07.2015 [19:25]

SweetNessAhoj, děkuju za komentář. Do příští povídky na tom zapracuju. Jen ti odpovím na tvou poznámku: Samuel byl vlkodlak a do Mii se vtisknul. Ona to však nepoznala, a tak se to tam píše jako láska na první pohled. Veděla, že mu může věřit, ale on byl zprvu na pochybách, protože situaci vtisknutí neznal. Mia neví, že je Sam vlkodlak a ani se to nedozví. Ale třeba jí to jednou řekne... Proto taky přišel pozdě na její oslavu. Jasper mu ještě před oslavou nadal, aby se tam neukazoval, protože Jacob a nikdo takový tady prostě není. Samuel neměl kamarády, protože ho jeho smečka opustila.
Jelikož byla povídka z pohledu Mii, tak tam tohle není, protože to neviděla nebo neslyšela. Vím, že jsem to měla víc rozepsat, a tak ti aspoň podávám vysvětlení. snad stačí.

1. Ja
02.07.2015 [18:08]

Poviedka sa mi veľmi páčila. Nápad bol fakt originálny. Ale nedá mi to, musím ti vytknúť to, že dej prebiehal prirýchlo. Ani sa nepoznajú a už sú z nich najlepší priatelia atď. Nabudúce to skús viac rozpísať. Inač sa mi tá poviedka páčila. Emoticon Len ďalej pokračuj Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!