Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vytoužené šaty 1. část

Vytoužené šaty 1. částPovídka vypráví o dívce jménem Mia Shellyová, která si moc přeje šaty. Ale jsou šaty opravdu to nejdůležitější? A jak zde vystupují Cullenovi? Příjemné čtení.

Pohled Mii: 

Nevěděla jsem, co si mám na dnešní koncert obléct.

„Mio, musíme jet, jinak přijedeš pozdě!“ volala mě máma z kuchyně. Moc jsem si chtěla vzít šaty, ale byl v tom malý háček. Žádné jsem neměla. V místním Second handu nic takového neprodávali. Tak jsem si na sebe oblékla jako každý jiný den staré džíny a tričko, vzala jsem si svůj hudební nástroj – altovou flétnu, kterou jsem dostala, když mi bylo deset na narozeniny od dědečka. Maminka mi řekla, že ji od někoho dostal, ale neuměl na ni hrát, tak mi ji dal.

Sbalila jsem noty pod paži a utíkala do auta. Když jsme projížděly kolem Second handu, viděla jsem nějakou osobu, jak tam nese velké množství oblečení. Asi se tam půjdu zítra podívat. Třeba tam budou mít něco nového...

 

Přišla jsem do velkého sálu, kde se konal koncert. Stoupla jsem si na své místo a pomalu si začala opakovat skladby. Po pár minutách přišli cvičit i ostatní. Všechny dívky měly na sobě krásné večerní róby. Trochu mě mrzelo, že k nim nezapadám. Třeba budu mít zítra štěstí. Jen si něco namlouvám! Budu ráda, když budou mít nějaké alespoň o trochu lepší džíny než tyto. Koncert mi utíkal strašně pomalu. Nemohla jsem se soustředit, protože jsem pořád doufala, že se na mě jednou usměje štěstí a já si budu moct koupit moje vytoužené šaty.

Po koncertě jsem si napsala úkoly a šla si lehnout.

„Ještě že už je pátek,“ řekla jsem mámě, když jsem odcházela do pokoje. Ležela jsem v posteli, objímala plyšáka a přemýšlela jsem. U toho přemýšlení jsem asi usnula.

Ráno mě probudilo slunce, které mi jasně svítilo do pokoje. Na to, že byl březen, byl až moc pěkný den. Jakmile jsem posnídala, podívala jsem se na hodiny. Bylo ještě moc brzy, aby měli otevřeno. Nechtělo se mi jen tak čekat a nic nedělat, tak jsem se rozhodla, že uklidím pokoj. Za pár minut bylo hotovo. Nevěděla jsem jak se doma ještě zabavit. Tak jsem se těšila.

„Mami, pojedu se podívat do Secondu, co tam mají nového,“ oznámila jsem jí a vyrazila. Na kole jsem tam byla za deset minut. Paní Clarková – majitelka Second handu – právě otevírala.

„Ahoj, Mio, co tu děláš tak brzy?“ ptala se.

„Dobrý den paní Clarková,“ pozdravila jsem a pokračovala:

„Chtěla jsem se jenom zeptat, jestli vám nedovezli nějaké nové zboží. Včera, když jsem jela na koncert, jsem tu někoho viděla, jak sem nesl oblečení.“

„Ano, Mio, to je pravda. Slečna Alice Cullenová nám sem včera opravdu dovezla mnoho krásného oblečení,“ řekla s úctou.

„Když jsem ho zařazovala, myslela jsem si, že je nové,“ dodala.

„A kdo je ta Alice Cullenová?“ zajímalo mě.

„Je to studentka z vedlejšího městečka. Říkala, že Port Angeles je nejbližší místo, kam by svoje oblečení, které už nenosí, zavezla. Prý je jí líto ho vyhodit. Vůbec se jí nedivím.“

„A jaká byla?“ ptala jsem se, i když jsem nevěděla proč.

„Byla velmi milá,“ odpověděla a usmála se, když viděla můj zmatený výraz v obličeji. Rychle jsem se snažila usmát se. Nepovedlo se. Než mohlo nastat větší ticho, otočila se a pokynula mi, abych šla za ní.

„Tady jsou ty nové věci.“ Ukázala a podívala se na stůl přeplněný oblečením. S úžasem jsem se na to oblečení dívala. Vypadalo opravdu jako nové! Chvilku jsem očima hledala, jestli najdu ve věcech to, co jsem si přála. Nenašla jsem. Byla tam spousta krásných věcí, jen ne moje vytoužené šaty. Vzdychla jsem si a začala jsem hledat alespoň nějaké ty džíny. Našla jsem hned několik kusů a nemohla jsem si z nich vybrat. Všechny byly úchvatné a perfektně mi seděly.

Vzpomněla jsem si, že za pár dní mám narozeniny a maminka mi říkala, ať si něco koupím. Udělám jí i sobě radost a koupím si dvoje, napadlo mě. Musela jsem skoro losovat, abych si mohla vybrat které. Jakmile jsem měla vybráno, procházela jsem kolem triček. Podívala jsem se na svoje triko, které jsem měla na sobě, a uznala, že potřebuji i to. Bylo to ještě horší vybírání než džíny. Opravdu dlouho jsem vybírala, ale nakonec jsem konečně vybrala. Dvě trička s dlouhým rukávem. Dál jsem se raději neohlížela. Mohla bych tu trávit celé hodiny.

U kasy mi paní Clarková řekla, ať pozdravuji maminku a já jsem odpověděla, že vyřídím. Když jsem skládala věci do tašky, pomyslela jsem na ty šaty a mrzelo mě, že je tu neměli. Paní Clarková se mě snažila trochu rozveselit.

„Neboj, Mio, slečna Cullenová říkala, že to není zdaleka všechno a že mám brzy očekávat další várku.“ To mě trochu uklidnilo. Třeba ty šaty jednou budu mít... 

Pohled Alice: 

Dneska ráno jsem si řekla, že bych mohla nějaký ten hadřík zavést do Port Angeles. Měla jsem přeplněný šatník, a jelikož jsme chtěly jet dnes s Rose nakupovat, potřebovala jsem uvolnit místo. Vzala jsem s sebou i nějaké to použité oblečení, hlavně Bellino a moje.

Nějaká paní Clarková otevírala až v osm. (Pro informaci, právě jsou tři ráno.) Mohla bych to jednou použité oblečení vyprat, abych alespoň trochu zabila čas. Sice jsme měli pračku, ale aby se várka oblečení prala hodinu, na to jsem opravdu neměla trpělivost. Tak jsem to prostě vyprala ručně. Jenomže jsem nedokázala prát pomalu a tudíž se po chvíli zase nudila.

„Tak to vyžehli,“ dráždil mě Edward. Věděl, že z celého srdce nesnáším žehlení a přesto mi dělal naschvály. Nakonec mi nezbylo než přikývnout. Pořád lepší než popohánět ručičky na hodinách, ať jdou rychleji. Jak já to žehlení nesnášela! Při mé myšlence Edward nezadržel smích. Ještě že je Rosalie s Emmettem na lovu, jinak by z toho udělali „vtip týdne“. S obrovskou nechutí jsem popadla žehlicí prkno s žehličkou a vzala jsem první kousek. K tomu jsem si pustila film. Děj jsem ale vůbec nevnímala a radši jsem přemýšlela, jakou si vymyslím výmluvu, až jim Edward prozradí, že jsem žehlila? Co bych si měla koupit na sebe, abych vykoupila co nejméně obchodů? Co když bude Rose chtít jet už po čtyřech hodinách domů? A...

Z mého přemýšlení mě opět vytrhl Edward.

„Opravdu bych chtěl mít tvoje starosti,“ řekl pobaveně. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Když se ti to nelíbí, tak mi nečti myšlenky!“ bránila jsem se. Oplatil mi můj vypláznutý jazyk a šel k počítači. Zase si pročítal čínskou abecedu. (Tento týden už po osmdesáté páté.) No nic, asi bych se měla zase zaměřit na to žehlení.

„To je dobrej nápad,“ provokoval už zase. Až mu Esmé bude říkat, ať vytře podlahu, tak mu to taky připomenu. Pomsta bude sladká! S touto myšlenkou jsem dožehlila poslední kousek oblečení a zvědavě se podívala na hodiny.

„Ještě půl hodiny!“ vypískla jsem radostně. Poskládala jsem veškeré kousky do tašek a odnesla je do auta. Schválně jsem je naskládala do Volva, aby si Edward nemyslel, že mu to projde jen tak!

 

Šla jsem si už jenom pročísnout vlasy, vlepit Edwardovi pusu na tvář, i když jsem původně chtěla facku a on to moc dobře věděl, a vyrazila jsem. V Port Angeles jsem byla v osm patnáct. Došla jsem ke dveřím a v tu chvíli jsem byla tak rozzuřená, že bych klidně zdemolovala náklaďák. Na dveřích byla cedulka s nápisem:

Dnes otevíráme v 17.00.

„To si ze mě dělají srandu!“ zařvala jsem na celé okolí. Uraženě jsem si sedla do auta, naštvaně zapnula motor a jela jsem zpátky domů. Tak já od tří ráno pracuju na oblečení, abych ho mohla odvést do Port Angeles, a oni mají jen tak zavřeno! Když jsem dojela k domu, před vchodem na schodech byla žehlička. Á Rose a Emmett jsou doma! Takže „Vtipu týdne“ se asi nevyhneme. Edward jim to vyžvanil. Super. Zevnitř jsem uslyšela tichý smích, a tak jsem si řekla, že půjdu za svým miláčkem, který naštěstí neumí mluvit. Porsche 911 Turbo. Jó, to byl můj žluťoučký miláček, který mě nikdy nezradil. Na rozdíl od někoho! Vzkázala jsem Edwardovi. No, ale zase...

Měla jsem štěstí, že nebyla Renesmé doma, jinak i vlci by měli bezkonkurenční vtip minimálně na čtvrt roku. Ach jo.

„Jedinej zodpovědnej je tady snad jenom Jasper,“ řekla jsem si pro sebe.

„A já,“ hlásila se Rosalie, která právě přišla za mnou do garáže.

„Copak, Rose?“ zeptala jsem se jí znuděně, co si na mě zase vymysleli.

„No, jenom jsem měla nápad. Co bys řekla tomu, kdybychom dnešní plán trochu prohodily?“ Tázavě jsem se na ni podívala a ona pokračovala:

„No, co kdybychom jely první nakupovat a potom až do Port Angeles?“ dokončila svou otázku a tím mi zvedla náladu o sto procent.

„To by šlo! A vyrazíme hned?“ dotazovala jsem se jí, protože jsem to prostě potřebovala vědět.

„No, můžeme,“ řekla se smíchem, když slyšela, jak mi vzrušením hlas nabral oktávu. „Super, jdu hodit něco na sebe a pojedeme!“ vypískla jsem. Vešla jsem do šatny, no, zkrátím to. Prostě jsem si nakonec vzala černé šaty s bílými puntíky a k tomu černé baleríny. Rose si oblékla černé džíny a károvanou košili. Vlasy si vyčesala do vysokého ohonu a nasadila si, jak jinak než černé – to aby ladila – sluneční brýle, protože nesnášela čočky skoro tak jako já žehlení.

„Můžeme?“ ptala se a čekala, co jí řeknu na její výběr oblečení. Řekla jsem jí tedy svůj názor.

„Na můj vkus moc černý, ale aspoň k sobě ladíme.“ Jely jsme do největšího nákupního centra, které bylo poblíž Forks...

 

Vešly jsme a rozhlédly se po obchodech. V tu ránu se stalo něco, co ještě nikdy. Za jednou výlohou jsem viděla naprosto dokonalé, a když říkám dokonalé, tak myslím opravdu dokonalé šaty. Měly vínovou barvu, dlouhé byly zhruba po kolena, ale co se mi na nich tak líbilo, byl ten střih. Ten se snad ani slovy popsat nedá. Jen se po mně zaprášilo a už jsem stála u těch šatů v obchodě, ve kterém jsem ještě nikdy nenakupovala.

Byla jsem tak okouzlena těmi šaty, že jsem si ani nevšimla, že se mě prodavačka ptá, co mi může nabídnout. Naštěstí jsem rychle zareagovala.

„Ráda bych se podívala na tyhle šaty,“ řekla jsem rychle a už jsem se těšila, jak je budu mít v rukou a budu se jich moct dotknout. Sundala je z figuríny a podala mi je. Zkoušení by stejně nemělo cenu, když to, že mi padnou, prostě vím i bez zkoušení.

„Koupím si je,“ dodala jsem. Prodavačka na mě vrhla tázavý pohled něco jako ‚A nechceš si je napřed vyzkoušet?‘ Ale nakonec nic neřekla. Ačkoli jsem si myslela, že tyhle šaty budou stát asi tak, jak to bylo u ostatních čtyř set šedesáti osmi kusů, co mám doma, na můj pohled byly levné. Zaplatila jsem, vzala tašku a šla si sednout na lavičku a čekala na Rosalii. Ta přišla asi za dvě minutky s taškou plnou součástek do aut. Hlavou mi projela myšlenka, která mě napadne vždycky v souvislosti s tím, když Rosalie nakupuje něco do auta: Jak ji může bavit hrabat se v hromadě šrotu? No jo, to byla prostě Rose.

„Půjdeme?“ vyrušila mě z mého uvažování.

„Jo, jasně, ale teď půjdeš se mnou někam do doplňků.“

„No, dobře.“ Usmála se.

Jakmile jsme donakupovaly, bylo už dost hodin na to, abychom stihly zavézt nakoupené věci domů a já mohla jet do Port Angeles.

Zaparkovala jsem před domem, Rose vzala všechny tašky včetně mých, já jsem jí poděkovala, vystoupila jsem z Porche, nasedla do Volva a vyjela jsem.

 

Pět hodin, sedm minut jsem už zvonila na zvonek u dveří Second handu. Otevřela mi nějaká paní. Měla normální postavu, vlasy se jí jemně vlnily asi po ramena a mně spadl kámen ze srdce, že mají otevřeno a já už se konečně zbavím toho použitého oblečení.

„Dobrý den, jsem Alice Cullenová, hledám paní Clarkovou, dovezla jsem jí nějaké zboží.“

„Ano, to jsem já. Dobrý den,“ pozdravila nejistým hlasem. Za tu dobu, co jsme s paní Clarkovou vynášely věci z auta, projelo kolem jen jediné auto. Byl to nezvyk oproti sice menšímu, ale rušnějšímu městečku Forks. Když jsme všechny ty věci donesly dovnitř, poprvé jsem musela uznat, že je jich opravdu hodně, a přesto to byl jen zlomek, bezvýznamná část mého šatníku.

„Takže: trička, košile, džíny, kraťasy a sukně.“ Rozřazovala paní Clarková oblečení do různých koutků místnosti.

„Mia bude mít radost,“ poznamenala. Najednou jsem byla zvědavá.

„Mia?“ To byla moje otázka, ale pochopila, co jsem tím myslela, a tak pokračovala:

„Mia Shellyová je místní holka zhruba ve tvém věku. Chodí sem často, protože žije pouze s matkou a nemohou si dovolit nové oblečení. Vždycky jí tady schovávám nějaké lepší kousky. Hraje na altovou flétnu. Na koncerty jezdí vždycky jen v riflích a nějakém pěknějším tričku. Strašně by si přála šaty, ale jak jsem řekla, žijí od výplaty k výplatě.“

 

Bylo mi jí strašně líto, ale nemohla jsem dělat nic. Tak jsem paní Clarkové alespoň pomáhala roztřídit to oblečení a u toho jsem přemýšlela. Na chvilku jsem viděla budoucnost paní Clarkové a v ní přála – podle mého úsudku nejspíš Mie – k narozeninám. Tato scéna se odehraje za dva dny. To bude mít nejspíš Mia narozeniny. Ale opravdu pro ni nemůžu nic udělat? A v tu chvíli mě něco napadlo. 

 

Pohled Mii: 

Cesta domů mi trvala o něco déle, nespěchala jsem. Když jsem přijela, maminka zrovna dovařovala oběd. Nachystala jsem na stůl polévku a sedla si ke stolu.

„Co sis koupila?“ zajímala se.

„Dvoje džíny a dvě trička. Dneska tam toho měli hodně.“

„A měli tam nějaké ty šaty?“

„Ne, neměli. Byla to snad jediná věc, která tam chyběla. Jinak tam bylo všechno.“

„To mě mrzí, ale jednou to vyjde, slibuji.“ Pokrčila jsem rameny, protože jsem nevěděla, co na to říct. „Neboj, Mio, za dva dny máš narozeniny a na narozeniny se plní přání,“ utěšovala mě líbezným hlasem. Chtěla jsem tomu věřit, ale můj mozek jsem neobalamutila. Tak jsem jen přikývla. Mlčky jsme poobědvaly. Po obědě jsem si řekla, že bych mohla po dlouhé době navštívit moji kamarádku Jenny. Vytočila jsem její číslo a čekala, až to vezme. Její hlas se ozval po druhém zazvonění.

„Jé, ahoj, Mio, co pro tebe můžu udělat?“

„Čauky, Jenno!“ pozdravila jsem a snažila se, aby to znělo vesele. „Neměla bys dneska odpoledne čas?“ dodala jsem a čekala.

„Měla. Zrovna jsem ti chtěla volat. Nechtěla bys do parku? Nebo někam jinam? Řekni si,“ nabízela. Vždycky měla tak dobrou náladu, že jsem jí její optimismus mnohdy záviděla. Odkašlala jsem si a pokusila se o ten veselý tón.

„To by šlo. Můžeme to vzít na kolech do parku a cestou se zastavit třeba na Kofolu.“

Zasmála se. „Tak za chvilku u vás. Ahoj.“ A hovor se ukončil.

 

Šla jsem se k sobě do pokoje převléknout. Vzala jsem si to nové tričko a lehkou mikinu, protože venku bylo opravdu teplo. Zkontrolovala jsem gumy na kole a zdály se v pořádku. Ještě jsem si zašla pro helmu a než jsem se stihla vrátit, maminka už otevírala Jenny dveře. Vypadala jako vždycky úžasně. Oblečení jí dokonale ladilo k barvě helmy i kola. Vešla do předsíně a slušně pozdravila.

„Dobrý den, paní Shellyová. Ahoj, Mio, pojedeme?“ dotazovala se mě.

„Ano, samozřejmě. Proto máme ty helmy.“ Obě jsme se zasmály. Byly jsme nejlepší kamarádky. Mohly jsme si naprosto důvěřovat. Mohly jsme sdílet i to nejtajnější tajemství, které bych nikomu jinému neřekla. Perfektně jsme se doplňovaly. Nejen povahově, ale také hudebně – ona hrála na klavír a já na flétnu, vědomostně, proto mě často doučovala, nebyla jsem ve škole moc dobrá, ale i náladově. Když jsem byla smutná, často mě utěšovala svou dobrou náladou a naopak. Byla to zkrátka nejlepší kamarádka, jakou jsem si mohla přát.

„Ještě si skočím pro pití a můžeme vyrazit. Chceš taky, Jenny?“

„Na pití jsem zapomněla. Ano, prosím,“ odpověděla mi. Šla jsem tedy do kuchyně pro dvě jemně perlivé vody. Ty jsme měly nejraději. Připevnily jsme si je na kola a vyrazily jsme. Na hřišti jsme si daly zmrzlinu.

„Je teprve březen a už prodávají zmrzlinu?“ divila se Jenny.

„No, asi jo,“ odpovídala jsem jí, pusu celou špinavou od mé nejoblíbenější – pistáciové. Zasmála se a zabořila rty do své vanilkové.

Sedly jsme si na lavičku a pomalu navázaly konverzaci.

„Co teďka čteš?“ zajímalo mě.

„No, čtu knížku, která má dvanáct dílů. A co ty?“

„Taky teďka jednu čtu, počtvrté. Trochu mi začínají docházet knížky na čtení.“

„Tebe to tak baví?“ Snědla jsem poslední kousek kornoutku, dožvýkala.

„No, není to špatná knížka, ale rozhodně nepatří na seznam mých deseti nejoblíbenějších,“ odpověděla jsem. Usmála se a navrhla, jestli bychom třeba ještě mohly do parku. Souhlasila jsem.

Jezdily jsme všude možně až skoro do večera. Hvězdy nám svítily na cestu, když jsme jely domů a já jsem se zasnila. Přemýšlela jsem o tom, jak mi maminka dnes říkala, že na narozeniny se plní přání. Vyrušila mě až Jenny.

„Mio, podívej! Světlušky. Pojedeme se tam podívat?“

„Ano, mohly bychom.“ Byla jsem strašně zvědavá. To se mi moc často nestávalo. Sjely jsme tedy na menší lesní cestičku, směrem ke světluškám. Ale když jsme přijely, uviděly jsme něco úžasného. Nevěděla jsem, že takové místo vůbec existuje. Vypadalo to tam jako v pohádce. Doslova.

V rákosí koncertovali cvrčci a žáby, světlušky kolem nás proplouvaly vzduchem a nad malým jezírkem plným leknínů poletoval drobný hmyz. Pomalu jsme si sedly, abychom je nevyplašily. Seděly jsme tam asi dlouho, protože náš údiv přerušil až zvonící telefon. Byla to moje máma a ptala se, kdy už přijedeme. Uklidňovala jsem ji, že už jsme na cestě a že za chvilku tam budeme. Ještě jednou jsme se ohlédly a následně odešly.

 

Za pár desítek minut jsme byly u nás doma a já právě vařila čaj. S Jenny jsme se domluvily, že o tom místě prozatím nikomu neřekneme. Až jsme dopily čaj, Jenny musela jet domů a já jsem šla do postele. Poslouchala jsem písničky z rádia a přemýšlela jsem.

Ještě jeden den mi bude patnáct. Musím si ho užít. Ale musím vymyslet, jak si ho užít. Musím prozkoumat to místo, které jsme dnes našly. Musím si to užít...

 

Ráno jsem se probudila moc pozdě. Bylo deset. Když jsem se podívala na mobil, měla jsem tam šest zmeškaných hovorů od Jenny a jednu esemesku:

Mio, musíme to místo, které jsme včera našly prozkoumat! Chci se tam jet podívat znovu! Bylo to úžasné!

Moje odpověď zněla:

Klidně. Taky jsem nad tím uvažovala. Tak po obědě?

Odpověděla okamžitě:

Po obědě u vás.


 

Tak, tohle byla první část nové jednodílné povídky. Doufám, že se líbila a opět prosím o komentář.

SweetNess 

 

 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vytoužené šaty 1. část:

 1
4. Mia
15.06.2015 [12:35]

Moc pěkné :D děkuju :3 Emoticon

3. Annie Halle
10.06.2015 [21:05]

Skvělá povídka, těším se na další díl. Emoticon Emoticon

2. AnčaS
03.06.2015 [21:10]

Emoticon Emoticon Emoticon

1. bells
03.06.2015 [16:39]

Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!