Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vím, jak vás zabít

12.02.2010 (14:30) • Tempy • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 6725×

,,Bello, měla bys už spát,“ mluvil mi můj anděl do ucha.

,,Mě se ale nechce, Edwarde.“

,,Ale já vím, že jsi unavená.“

,,To možná jsem, ale bojím se usnout.“ Měla jsem nějaký zvláštní pocit, kvůli kterému jsem chtěla vzdorovat spánku.

,,Neměj strach, budu tu s tebou,“ uklidňoval mě. Oči se mi klížily a já věděla, že oddalovat spánek je nemožné.

,,Dobrou noc,“ popřála jsem mu a silně se k němu přitiskla, jako by mi ho chtěl snad někdo vzít.

Běžela jsem lesem. Nevěděla jsem proč, ale něco mě táhlo k jednomu jedinému místu. Čím blíž jsem mu byla, tím víc jsem si uvědomovala nasládlou vůni. Něco nebo spíš někoho mi slabě připomínala. Tahle vůně ale byla obohacena o smrad spáleného plastu.

Vzhlédla jsem k obloze a uviděla tmavě fialový kouř stoupající k obloze. Ještě jsem zrychlila, až jsem se ocitla na kruhové loučce. Louku jsem poznávala. Byla to moje a Edwardova louka. Dnes se ale uprostřed skvěla hromádka ohořelých kusů končetin, které se začínaly rozpadat.

,,Ne, Edwarde!“ vykřikla jsem a prudce se posadila na posteli. Po tvářích mi tekly slzy a po zádech stékal pramínek potu.

,,Bello,“ ozvalo se za mnou a ihned nato mě objaly silné paže.

,,Edwarde, ty jsi tady, ale vždyť jsi byl…“

,,Šš, Bello, byl to jen sen. Nic se neděje, jsem tu s tebou.“

,,Kolik je hodin?“ zeptala jsem se automaticky.

,,Sedm, už jsem tě chtěl pomalu budit. Zatím se připrav, já skočím pro auto.“ Políbil mě do vlasů a vyběhl ven.

,,Ahoj, Bello,“ poskakovala vedle mě Alice na parkovišti.

,,Ahoj,“ odpověděla jsem jí zdráhavě. Měla jsem divný pocit, který mi říkal, že ten sen není možná ani sen.

,,Bello, co se děje?“ vyzvídal Edward na obědě.

,,To nic. To ten sen. Byl tak skutečný.“

,,Byl to jen sen.“

,,Asi máš pravdu." Nechala jsem se uklidnit.

Po škole jsme jeli domů. Den utekl jako voda a večer se přehoupl do noci. Zaplula jsem do koupelny a dala si pořádnou sprchu. Převlékla jsem se do pyžama, vyčistila zuby a přešla těch pár kroků do mého pokoje.

Edward ležel v posteli a čekal na mě. Stočila jsem se mu v náručí a spokojeně vydechla.

,,Dobrou noc,“ popřál mi a začal broukat mou ukolébavku.

Byla jsem zase v tom lese. Běžela jsem a věděla, že jsem blízko a každou chvíli se přede mnou ten palouk musí otevřít.

Doběhla jsem tam a oči mi padly na postavy v tmavě šedých pláštích. Stáli kolem ohně, který dohoříval. Můj zrak padl na zbytky ohořelých končetin.

,,Vítej, Isabello,“ promluvil jeden zakuklenec a udělal ke mně krok. Já se znovu otočila na ohniště a zahleděla se do vyhasínajícího ohně.

,,Ne,“ zakřičela jsem a posadila se na posteli.

,,Šš, Bello, byl to jen sen. Nic se neděje, jsem tu s tebou.“

,,To jsi mi říkal už včera, ale zase se mi vrátil.“

,,Včera?“ zeptal se mě zmateně.

,,Ano, byl jsi u mě a já se ráno vzbudila ze snu.“

,,Jsi si jistá?“ díval se na mě jako na blázna.

,,Ovšem, že jsem si jistá.“

,,Je pravda, že jsem si včera odskočil na lov, proto o tom možná nevím.“

,,Byl jsi tu, Edwarde, bylo sedm hodin.“ Koukla jsem na budík, který mi ukazoval sedmou hodinu ranní.

,,Ten sen tě musel hodně vylekat, jsi zmatená. O čem se ti zdálo?“ zeptal se se zájmem.

,,Bylo to stejné jako včera. Běžím lesem na naší louku, ze které stoupá dým. Přiběhnu tam a vidím ohořelé části těla. Tvoje části. Dnes jsem tam ale přiběhla dřív a viděla jsem je.“

,,Koho jsi viděla?“

,,Nevím, měli pláště a kapuci. Neviděla jsem jim do obličeje.

,,Byl to jen sen, Bello. Víš, že to není pravda.“

Celý den jsem byla jako v mrákotách. Nechápala jsem, proč si Edward nic nepamatuje, když byl včera ráno se mnou. Šla jsme na parkoviště. Edward čekal u auta, že mě odveze domů.

I doma jsem byla mimo. Do doby než se Edward ukázal u mě v okně. Stejně jako včera jsem se mu zavrtala do náručí a nechala se ukolíbat mojí ukolébavkou, která z jeho rtů zněla naprosto neuvěřitelně.

Běžela jsem a snažila se předběhnout čas. Stejně jako předchozí dvě noci jsem běžela na louku. Doběhla jsem a viděla, jak osoba blízko ohniště škrtá sirkou. Rozeběhla jsem se k ní ve snaze vytrhnout jí sirku z ruky.

Sirka pomalu padala a já po ní natahovala prsty. Byl to sice jen malý kousek dřeva, ale pro mě velmi důležitý. Nemohla jsem ho nechat dopadnout. Pokusila jsem se jí sevřít v dlani, ale oheň mě spálil a sirka mi proklouzla mezi prsty. Zapálila ohniště a já se se vzlyky sesula na zem.

,,Neměj strach, už brzy bude konec,“ promluvila postava a já se prudce posadila na posteli.

,,Šš, Bello, byl to jen sen. Nic se neděje, jsem tu s tebou.“ Zamyslela jsem se nad tou větou. Větou, kterou jsem slyšela už potřetí. Koukla jsem na budík. Ukazoval sedm ráno. Co se to tady krucinál děje. Nadávala jsem v duchu.

,,Tohle jsi říkal už včera.“

,,Nevykládej, Bell, včera jsi spala jak nemluvně.

Celý den se znovu a znovu opakoval. Nevěděla jsem jak dlouho už to je. Každé ráno jsem se vzbudila z toho snu a každý den jsem ho musela Edwardovi převyprávět. Netušila jsem proč si jako jediná všechno pomatuji. Jediné co jsem věděla, byl fakt, že každou noc, když usnu vedle Edwarda, překazí sen, ve kterém ho vidím hořet.

Každou noc jsem se dostávala o kousek blíž. Na louku jsem dobíhala o pár setin, možná minut dřív. Včera jsem se dostala do bodu, kdy ten zakuklenec v tmavém plášti odtrhává Edwardovi ruku. Znovu jsem se probudila a viděla vedle sebe ustaraného Edwarda.

Vyprávěla jsem mu sen a on mě jako poněkolikáté utěšoval.

Dnes jsem nechtěla usnout. Zdálo se mi, že se má něco stát. Byla jsem velmi neklidná a chtěla proti spánku bojovat pořádně silným hrnkem kafe. Kopla jsem ho do sebe na ex a došla za Edwardem do pokoje. Rozvaloval se u mě na posteli a vypadal nehorázně roztomile.

Potichoučku jsem přišla k němu a svalila se mu do náručí. Broukal mi mou ukolébavku a já přestože jsem měla v sobě kávového smrťáka, usnula.

Louka, zase ta pitomá louka. Edward ležící na zemi. Tentokrát to bylo ze všeho nejhorší. Viděla jsem to celé od začátku. Nejdřív obě ruce, pak nohy a nakonec i hlava letěla na hromadu ostatků, které vzplály ohněm.

S křikem jsem se probudila a čekala Edwardovo utěšování, kterého se mi nedostalo.

,,Edwarde?“ zeptala jsem se zkusmo. Nic se neozvalo, tak jsem zašátrala na noční stolek pro mobil.

Mobil pípal protivným tónem. Číslo bylo zrušené. Vyťukala jsem tedy jiné číslo.

,,Alice, je tam Edward?“

,,Bello,“ vzlykla mi do telefonu.

,,Co se děje Alice?“

,,Teď jsme ho našli. Na vaší louce. Edward je…“

,,Ne!“ zakřičela jsem do telefonu a mrštila jím do protější stěny, až se rozletěl.

Svalila jsem se na postel. Mé tváře začaly smáčet slzy. Plakala jsem dlouho, ale potichu, aby nepřišel Charlie. Někdy nad ránem jsem z vyčerpání usnula.

Ráno jsem se znovu rozplakala. Šla jsem do kuchyně, když se zvenčí ozvalo zatroubení.

Běžela jsem ke dveřím a prudce je otevřela. A tam stál on. Opřený o své stříbrné Volvo.

Seběhla jsem pár schůdků, které vedly na verandu, a vrhla se mu kolem krku.

,,Edwarde, jsi tu, jsi, živý!“ radovala jsem se.

,,A kde jinde bych měl být? A proč bych neměl být živý?“ podezřívavě na mě koukal.

,,V noci jsem volala s Alice. Řekla mi, že tě zabili.“

,,Jsem v pořádku, Bell.“ Snažil se vymotat z mého křečovitého objetí.

Byl tu a já ačkoliv bych měla být šťastná, nebyla jsem. Bylo to už dávno, co jsem se normálně vyspala. Celý sen se změnil ve skutečnost a já si pomalu začínala uvědomovat, že to celou dobu nebyl sen, ale skutečnost.

Celé se to přetočilo a já viděla Edwarda umírat už i během dne. Každou noc jsem šla spát sama a on na mě každé ráno čekal před domem.

Nevěděla jsem proč se to děje zrovna mě. Bylo to zhruba pět minut po dalším útoku na Edwarda, který nepřežil. V kapse mi zazvonil mobil a já ho zvedla.

,,Ahoj, Isabello, jak se dnes máš?“ ozval se mi do ucha odporný, sametový hlas.

,,Asi jste si musel splést číslo. Já vás neznám.“

,,Ale znáš. Poslední měsíc tě připravuji na možné i nemožné. Taky sis oblíbila tu scénu, kde Edwardovi části těla létají všude kolem?“

,,Kdo jste a co po mně chcete?“ vyštěkla jsem do telefonu.

,,Já chci tebe, Isabello.“

,,Mě?“ vyhrkla jsem.

,,Jsi velmi talentovaná dívka a nám by ses teď náramně hodila. Víš Bello, není to náhoda, že vidíš Edwarda umírat. Chtěli jsme tě nějak taktně připravit na to, že se to může stát skutečností. Pár upírů se totiž shluklo do takového menšího odboje a chtějí zabít všechny upíří vegetariány.“

,,Co můžu udělat?“ řekla jsem dřív, než jsem si to promyslela. Věděla jsem, že musím Cullenovi zachránit, že musím zachránit jeho – Edwarda.

,,Ty nám dáš sebe a my poskytneme Cullenovým ochranu a bezpečí.“

,,Jak to chcete udělat?“

,,Zítra ráno až se vzbudíš, bude všechno jinak. Udělej, co uznáš za vhodné. Jedno ale musíš vědět, jestli budeš udržovat kontakt s Cullenovými, nedopadne to s nimi moc dobře.“ Telefon ohluchl a já zalapala po dechu.

Jela jsem domů. Věděla jsem, že se s Edwardem nebudu moct rozloučit, protože ho dnes zabili.

Vyběhla jsem k sobě do pokoje a schoulila se na posteli. Z pokoje jsem až do rána nevyšla.

,,Dobré ráno, Bells. Tak jak se těšíš na první den ve své nové škole?“ zdravil mě ráno Charlie. První den? Byla jsem zmatená.

,,Docela to ujde,“ odpověděla jsem tátovi a zvedla se k odchodu.

Dojela jsem na školní parkoviště a pořádně se rozkoukala, dokud jsem nezahlédla stříbrné Volvo.

Vystoupila jsem z auta. Byla jsem rozhodnutá, co udělám, ale bolelo mě to už teď. Musím říct Edwardovi to nejhorší. Nenávidím se za to, ale dělám to pro jejich dobro.

Nakráčela jsem k Edwardovi, který stál opřený o své auto. Zpříma jsem mu pohlédla do očí a okamžitě se v nich začala topit.

Koukal na mě zvláštním pohledem. Něco mi říkalo, že ví, kdo jsem, jen si nemůže vzpomenout.

,,Ahoj, my se známe?“ zeptal se mile.

,,Ne tak docela. Ale teď mě poslouchej,“ naklonila jsem se k němu blíž. ,,Vím, kdo jsi a kdo je tvá rodina, jestli se ke mně někdy přiblížíš, vím jak vás zabít. Nenávidím tě, Edwarde Cullene!“ On na mě vyjeveně koukal a než se stihnul vzpamatovat, já odjížděla z parkoviště.

Po tvářích se mi snášely slzy a máčely mi kalhoty. Mobil se mi rozdrnčel v tašce, tak jsem zajela na krajnici a zastavila.

,,Výborně, Isabello. Ještě dnes přijeď na letiště do Seattlu. My si tě tam vyzvedneme.“ Telefon ohluchl a já znovu nastartovala motor.

,,Nezvládnu to tady, tati. Je mi to moc líto, musím pryč!“ křičela jsem a tím rvala Charlieho srdce na milion kousků.

Vystřelila jsem z domu a uháněla směr Seattle.

Na letišti na mě čekali dva muži. Nikdy v životě jsem je neviděla. Odvedli mě k ranveji, kde stálo soukromé letadlo. Postrčili mě dopředu a já nastoupila. To co jsem uviděla uvnitř, mi vyrazilo dech.

Na sedačce se rozvaloval, samotný Aro.

,,Vítej, Isabello.“

,,Co mi chcete?“ vyštěkla jsem.

,,Řekněme to takhle. Máš mocný dar. Dar, který se mi nadmíru hodí. Takže tě nejdřív přeměníme, pak projdeš nějakým tím výcvikem, a když budeš naše úkoly plnit pečlivě tak budeš za dvacet let volná. Sice ne úplně volná, když bude potřeba, tak tě ještě povoláme. Co ty na to?“ říkal to s naprostým klidem. Vypadlo to spíš, jako by mluvil o počasí a ne o tom, že ze mě udělá upírku.

,,A co Cullenovi?“ vypálila jsem.

,,Když přistoupíš na naši dohodu, budou mít trvalé bezpečí, ať se hnou kamkoliv.“

,,Jak jste to udělali?“ Aro, se nad mou otázkou slizce zasmál.

,,Děvče zlaté, byla jsi uzavřena v jakési časové smyčce. Nemám pro to rozumnější vysvětlení. Sám jsem to nikdy neokusil, takže nevím, jak to funguje.“

Nevyzvídala jsem dál. Byla jsem ze všeho strašně unavená.

Nakonec jsem na dohodu přistoupila. Slíbili, že dohlédnou na všechny Cullenovi, tak i na Charlieho a mou maminku s Philem. Jak Aro říkal. Prošla jsem výcvikem a pak jsem jim byla velmi užitečnou zbraní. Dovolili mi stravovat se zvířecí krví. Ono jim taky nic jiného nezbylo.

O 20 let později

,,Isabello, poslušně jsi plnila všechny naše žádosti a prosby. Vím, jak moc toužíš věnovat se práci advokacie. Studovala jsi a zároveň plnila svoje povinnosti. Mám tě rád, Bello, jsi jako má dcera. Proto tě tímto propouštím ze svých služeb.“ Ač se to mohlo zdát nemožné, Ara jsem si celkem oblíbila. Byl pro mě druhým otcem.

,,Děkuji.“ Byl to prostý výraz na jeho celkem obsáhlou řeč, ale jemu stačil. Naposledy jsem se se všemi rozloučila a odjela pryč z Itálie do deštivé Kanady.

Procházela jsem po ulicích města Vancouver s příručním kufříkem, který jsem vždy nosila, když jsem měla stání u soudu. Slunce bylo pod mrakem a já vzpomínala na Edwarda – moji jedinou lásku. Bylo spoustu upíru, co se mě snažilo svést, ale já nikdy nepodlehla.

Šla jsem se skloněnou hlavou a vzpomínala na chvíle na naší louce. Co asi tak dělá? Určitě si našel nějakou pěknou upírku.

Zvedla jsem oči ze země právě včas, abych se podívala do těch nejhezčích očí. Vypadal pořád stejně. Jeho bronzové vlasy rozcuchané do všech stran, vypracovaná hruď. Byl to on.

Kolem nás se rojili ostatní lidé. Naráželi do nás, ale my stále šli naproti sobě nevšímajíce si toho mumraje kolem. Jakoby jsme tam byli jen my dva.

Minuli jsme se. Nedalo mi to a naposledy jsem se otočila, abych zahlédla jeho hlavu, kterou otáčel zpět dopředu. Nejspíš se na mě taky podíval.

Shrnutí

--------------------------------------------------------------

Tak a teď se do mě pusťte. Čekám všechno :) a doufám, že se to alespoň někomu trochu líbilo.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vím, jak vás zabít: