Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Věčná závist

15.01.2012 (21:00) • AlliceVolturiCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 31× • zobrazeno 3992×

Všude bylo ticho jako před bouří. Tiše přecházel po mýtině unášen svými myšlenkami. V hlavě měl zmatek. Nevěděl, co dělat. Závidím jako dítě, pomyslel si v jednu chvíli, ale při dalším kroku už byl přesvědčen o něčem jiném. Jsem navíc a nepatřím sem, přesvědčoval sám sebe. Překážím jim. Srdce se mu úzkostí sevřelo. Věděl, že takhle to dál nejde. Kazím jim tu dokonalou iluzi spokojené rodinky. A hned hledal jedinou vzpomínku, která by mu jeho tvrzení vyvrátila. Bylo to tak však od nepaměti. Byl až ten poslední. Ten… prostě navíc! A proti své vůli si vzpomněl na dlouhovlasou černovlásku. To tehdy byl první. Nejoblíbenější.

Možná, že v hloubi duše trochu litoval, že tehdy odešel a opustil ji. Ale také byl rád, že už nedělá poskoka.

Pátral v paměti a pokoušel se naleznout jedinou šťastnou vzpomínku, kterou by s celou jeho rodinou měl.

Všude bylo ticho jako před bouří. Stál jsem nesměle vedle malé černovlásky, která sebevědomě zaťukala na dveře. Dveře se otevřely a Alice se ihned hrnula dovnitř.

„Ahoj, já jsem Alice,“ rychle se představovala zkoprnělé partičce upírů. Vtáhla mne za sebou do domu a zavřela dveře. Aniž by si uvědomila, že já pořád stojím vedle ní, začala horlivě líčit svůj příběh. Na nic nečekala a usedla vedle černovlasého upíra. Hned mu podávala ruku a oslovovala ho jeho jménem, aniž by ho nechala představit se. Převrátila celé jejich odpoledne vzhůru nohama a celý dům náhle ožil. Alice beze studu objala zlatovlásku, přičemž ji oslovila  „sestřičko“. A poté následovala dívka s karamelovými vlasy, kterou oslovila dokonce „mami“. Když se všem postupně představila, pokračovala ve vyprávění příběhu, který v polovině přerušila.

Já jsem stál ztuhle u dveří, celé jsem to pozoroval. Už tehdy jsem pochopil, že kolem Alice se musí točit celý svět. Všichni měli oči jen pro ni. A Alice jim bez váhání vyprávěla historky ze svého dětství, ačkoli si na dětství nevzpomínala. Ve všem tom zmatku si mě nikdo nevšiml.

„Já jsem Jasper,“ pípl jsem tiše.

Zavřel oči, vnímaje svou vlastní bolest a závist. Kéž by ji také dokázal utišit. Hlavně se nesmím rozhodnout. Nesmím. Ona by to viděla, opakoval stále dokola v duchu, aniž by přestal přecházet sem a tam.

Všude bylo ticho jako před bouří. Pozoroval jsem Carlisleovu tvář, ve které se mísilo zklamání s lítostí.

„Já jsem nechtěl,“ zašeptal jsem. Mé oči, které pomalu dostávaly lehký nádech zlata, byly opět rudé.

„Já vím, Jaspere,“ řekl. „Jednou se ti to povede. Jednou nad sebou získáš kontrolu,“ přesvědčil mne. Z jeho hlasu jsem neslyšel jedinou špetku naděje. Cítil jsem se vyčnívající. Navíc. Ten, co to kazí. Ten, co to nezvládá…

„Jednou?“

Otevřel oči a zavrtěl hlavou. Alespoň jednu šťastnou vzpomínku!

Všude bylo ticho jako před bouří. Ale tu se v místností rozlehl smích. Já jsem cítil radost všech, ale sám jsem štěstí necítil. Emmett bavil celou rodinu a já seděl opodál. Nikdo si ani nevšiml, že mezi nimi chybím…

Pohlédl k bílému nebi a opět zavrtěl hlavou.

Všude bylo ticho jako před bouří. Avšak místností se nesly vzlyky malé černovlásky.

„Neboj. To bude v pořádku,“ chlácholil jsem ji. Zvedla hlavu z dlaní a pohlédla na mě. Zlaté oči byly opět rudé.

„Jak to můžeš říct?“ vzlykla. „Zabila jsem, Jaspere! Zabila! Copak to nechápeš?“ Zamračil jsem se, chtěl jsem ji obejmout. Ostrčila mne.

„Ty víš, že to chápu. Víš, jak na tom jsem já – samozřejmě, že to chápu,“ snažil jsem se ji utišit.

„Nemluv pořád o sobě! Nevíš, jaké to je, pořád to poslouchat! Víš, jak mi je?“ tiše vykřikla. Stydí se za mě? Do místnosti vešla Esmé a starostlivě se na ni podívala.

„Běž pryč, Jaspere. Jen ji ještě víc trápíš. Já to zvládnu!“ řekla mi rázně. Bylo mi mizerně.

„Promiň, Esmé,“ pípl jsem a vyběhl ze dveří.

Dost! vykřikl v myšlenkách. Už pomalu začal plánovat, jak odejde. To ale nemůže. Nemůže plánovat – ona by to viděla!

Všude bylo ticho jako před bouří.

„Nudím se,“ stěžovala si Rose. Nikdo neodpověděl. Opět bylo ticho. „Půjdu na lov. Jde někdo se mnou?“

„Já,“ odpověděli jsme dva ve stejnou chvíli. Usmála se.

„To by od tebe bylo hezké,“ řekla. Nemluvila však ke mně – já jako bych nic neřekl. Zklamaně jsem svěsil hlavu.

Aniž by si to uvědomil, zastavil se.

Bella uchopila dárek do ruky. Chvíli se potýkala s izolepou. Pak tiše sykla bolestí. Polkl jsem. Zalapal po dechu. V krku se mi rozpoutalo peklo a přestože má kůže zůstávala nadále ledová, celý jsem hořel. Bolelo to! Z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení. Zvíře uvnitř mě se vrhlo dopředu. Zklamal jsem – opět…

Dal se do kroku a došel na konec louky. Měl by odejít? Ale ne! Neplánovat!

Všude bylo ticho jako před bouří. Běžel jsem lesem. Pryč, pryč. Co nejdál. Pořád jsem ještě cítil krev, která mohla být má. Kdybych byl rychlejší… Hned jsem zahnal tu ďábelskou myšlenku.

„Já jsem nechtěl,“ zašeptal jsem.

„Ale nelži!“ Za mnou se objevil Edward. Otočil jsem se.

„Já jsem vážně nechtěl!“ Odhodil mě od sebe a já se ani nebránil.

„Mohl jsi ji zabít! Ublížit jí! Nebo, nedej bože, z ní udělat to, co jsme my!“ zavrčel. „Proč?!“

„Já jsem opravdu nechtěl!“ bránil jsem se. „Ale nemohl jsem tomu zabránit!“ On se na mě však díval s opovržením.

Pak přišla vzpomínka, která se odehrála mnohem později než ty ostatní…

Všude bylo ticho jako před bouří. Všichni tiše přihlíželi a čekali, co se stane. Renesmé se opatrně postavila na nohy. Udělala krůček. Druhý. Třetí… A na obličejíčku se jí rozzářil úsměv. Opatrně došla ke svému strýčkovi. K mamince. Od té k tatínkovi a k dědečkovi s babičkou. Vystřídala se u všech a pak se opět rozeběhla své mamince do náruče. A co já?

To ho opravdu mrzelo. Dokonce i malé Nessie nestojí za pár krůčků. Zatřásl hlavou a pokoušel se opět nalézt jednu jedinou vzpomínku.

Všude bylo ticho jako před bouří. Skupinka, ve které jsem byl i já, tiše postávala v lese a čekala na vhodnou chvíli. Všichni jsme byli zaposloucháni do dění na louce.

„Co kdyby ses k nám přidala, Alice?" zaslechli jsme a všichni jako ozvěna radostně opakovali černovlásčino jméno. Alice… Alice? Jo, Alice. Jasper ani jednou.

Smutně sklonil hlavu. Bylo toho moc. Moc špatných vzpomínek. Cožpak nemá ani jednu krásnou?

A pak přišla… Vzpomínka starší než všechny předešlé. Zavřel oči.

Všude bylo ticho jako před bouří. A bouře měla opravdu za chvíli vypuknout. Nebe bylo temně šedé.

„Myslíš, že bude pršet?“ zeptala se mě Alice.

„A i kdyby…“ zašeptal jsem. „Kdybych měl shořet v tanci plamenů – přežil bych. Kdyby mne měla voda utopit – přežil bych. Kdyby mě měla země skrýt hluboko dolů, kde není jediný zvuk ani světlo – přežil bych. Kdyby se mě vzduch pokusil zadusit – přežil bych. To kvůli tobě. Abych s tebou mohl být navěky. Pro to bych přežil cokoli. Co je oproti lásce mé déšť?“

Usmála se.

„Ať jsi jakákoli, nikdy nikoho nebudu chtít víc než tebe…“ Pak se konečně spustil déšť a někde v dálce zahřmělo. „Ano, bude pršet. Prší.“ Zasmál jsem se a přešel jsem k ní.

„Slib mi,“ zašeptal jsem a objal ji. „Slib mi, že budeme navždy spolu. Že mne nikdy neopustíš…“ šeptal jsem jí do ouška. „Slib mi to…“ Vlasy nám máčel déšť a my stáli někde neznámo kde uprostřed lesa.

„Slibuji….“

Usmál jsem se.

„Miluji tě… čarodějko.“ Uchopil jsem její obličej do dlaní a políbil jsem ji.

Tiše vydechl. Jedna šťastná vzpomínka. Ale to nestačí!

„Jaspere,“ zaslechl za sebou. Alice. „Co se děje?“

„Odcházím.“ Neotočil se.

„Ne!“ vydechla.

„Alice -“ Odmlčel se. „Vzpomínáš na to, když jsi naposledy zabila?“ Otočil se. Kývla.

„Řekla jsi: Nemluv pořád o sobě! Nevíš, jaké to je, pořád to poslouchat! Styděla ses za mě víc, než za sebe.“

„To neříkej! Já jen nechtěla, aby ses trápil!“ On však pokračoval, jako by ji neslyšel.

„Nikdy jsem nebyl jako Carlisle, Emmett, Edward, Rose, Esmé, Bella, Renesmé nebo ty. Nikdy jsem neměl dobré sebeovládání. Vždycky jsem byl z vás ten poslední. Ten, co vyčníval. Překážel jsem vám.“

„To není pravda!“ vyjekla. „Jaspere! Tohle neříkej!“

„Je to pravda. Od té doby, co jsme se přidali ke Cullenům, bylo vše jinak. Už jsi mě tak nemilovala. Skvěle jsi k nim zapadla, kdežto já vám dělal všude ocásek. Udělal jsem vše, co jste chtěli. Snažil jsem se vylepšit své sebeovládání, ale nikdo ve mne nevěřil. A upřímně – cítil jsem se jako předtím, než jsme se poznali. Bez vlastní vůle. Odcházím, Alice, už jsem se rozhodl.“ Alice šokovaně stála a hleděla na něj. Nevěděla, co říct. Nevěděla, jak vyvrátit jeho tvrzení – neposlouchal by ji.

„Ne…“ zašeptala.

„Sbohem, čarodějko,“ zašeptal a Alice sebou trhla. „Porušuji náš slib – ale ty jsi ho také porušila. Nakonec…“ usmál se. „Nakonec by mě přeci jen plamen zahubil. Voda utopila a zem skryla. Vzduch by mne zadusil. Nemám pro koho zůstat. Nemám s kým být navěky. Nakonec by to i déšť svedl, přestože já jsem nesmrtelným.“ Jen co to dořekl, začalo pršet.

„Svedl by to – protože já už tě nemiluji. Až příliš dlouho jsem byl s tebou a přesto bez tebe. Nemiluji tebe, ale tu Alice, kterou jsem znal předtím.“ Ztichl. „Sbohem, čarodějko…“ zašeptal naposled a otočil se. Nejprve se dal do kroku.

„Jaspere! Jazzi! Jazzi, prosím!“ uslyšel její volání a na vteřinku se zastavil. Ne! řekl si přísně a opět se dal do kroku.

„Jaspere!“ Ale on už se rozběhl.

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Věčná závist: