Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upíří máma

27.09.2012 (17:00) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 29× • zobrazeno 3577×

„Ty idiote! Vrať je!“ ozval se z patra rozzlobený hlas Alice. Otočila jsem se od okna a rozhlédla se po ostatních v místnosti. Edwardovi cukaly koutky, Jasper měl lehce zamračené čelo a Rose si s nezájmem pilovala nehty. Já sama jsem se v duchu usmívala a dvakrát jsem nemusela přemýšlet, kdo může za Alicin řev.

„Emmette!“ křikla jsem autorativním hlasem a ani ne vteřinu poté stál přede mnou můj drahý syn s úsměvem od ucha k uchu. V ruce držel černé páskové boty asi na deseticentimetrovém podpatku. Trošku zamračeně jsem se na něj podívala, ale než jsem stačila něco říct, objevila se v obýváku rozohněná Alice.

„Emmette! Je to nová kolekce!“ křikla po svém bratrovi a v hlase jí už začalo zaznívat zoufalství. Pak se k němu přiřítila a pokusila se mu boty vytrhnout z ruky. Jenže to by to nebyl Emmett, kdyby jí neuhnul – čímž ji rozčílil ještě víc. Hlavou mi začínalo vrtat, co s těmi lodičkami Emmett plánuje, že je Alice tak rozčílená.

„Emmette? Co s tím chceš dělat?“ zeptala jsem se a ukázala na boty, které měl zvednuté vysoko nad hlavou, a pro které Alice marně vyskakovala do vzduchu. Už to vypadalo, že si nezískám jeho pozornost, když se na mě obrátil a s ukřivděným výrazem mi odpověděl: „Chtěl jsem si je zkusit!“

Za mnou se ozvalo uchechtnutí a já měla chuť tázavě pozvednout obočí. Ale ovládla jsem se. Namísto toho jsem se na Emmetta mateřsky usmála a klidně řekla: „Emmette, nezmínil ses mi, že ses rozhodil změnit orientaci…“

Teď se za mnou ozvalo dvojí uchechtnutí a pak hlasité křupnutí. Rychle jsem se otočila a spatřila Rosalii se zlostným výrazem. V ruce měla přelomený pilník na dva kusy a vraždila Emmetta pohledem.

„Emmette?“ řekla ledovým hlasem ke svému manželovi. Tomu se na chvíli ve tváři objevil zděšený výraz, ale hned se změnil na svůdný úsměv.

„Vysvětlím ti to, lásko…“

Rosalie pozvedla jedno obočí. „To doufám.“

Emmett rychle střelil pohledem po Alici, která nakonec vzdala snahu ukořistit svoje boty zpět a teď seděla na sedačce, kde se nechávala utěšit Jasperem. Obrátila jsem pohled k rozhádané manželské dvojici a v duchu se modlila, aby mi při tom nezdemolovali dům.

Všimla jsem si, jak si Emmett frustrovaně odfoukl, když obrátil zrak zpět k naštvané Rose a mně, stále čekající na vysvětlení.

„To si prostě nemůžu vyzkoušet boty?! Nic to neznamená! Rose… pořád tě miluju…“ vykřikl Emmett zoufale a pak se podíval na Rose s takovou láskou, že jsem se musela v duchu usmát. Byla jsem nepopsatelně šťastná, když jsem viděla, že jsou šťastné i moje děti …

Rose se přestala mračit a s lítostí zalétla ke zlomenému pilníku. Oddechla jsem si – krize byla zažehnána –, teď už se o svůj domeček snad obávat nemusím. I když… Zalétla jsem pohledem k Alici, které z očí sršely blesky. To nevypadalo dobře…

Obrátila jsem se k Emmettovi s vážným výrazem. „Emmette, vrátíš Alici ty boty?“

Alice hned vylítla jako čertík z krabičky a ve vteřině stála vedle mě. Myslím, že doufala, že dokážu Emmetta přesvědčit. V duchu jsem doufala v to samé… Emmett měl prostě moc tvrdou hlavu, s kterou jsem si občas nevěděla ani já sama.

„Proč?“ zakvílel zoufale a přitáhl si boty k hrudi. Teď jsem se už opravdu neovládla a tázavě zvedla obočí. Na tváři se mi začínal rozšiřovat lehce pobavený výraz.

„Ty boty patří Alici. Jestli toužíš po stejných, řekni jí – ona ti je jistě s radostí taky koupí…“ navrhla jsem řešení a přitom se mile usmála.

„Tak na to ani nemysli…“ ozvalo se za námi zlostné zasyčení. Vypadalo to, že Rose by se Emmett o deset čísel vyšší nelíbil… Neubránila jsem se dalšímu úsměvu.

Emmettovi naopak koutky poklesly a pak odevzdaně napřáhl ruku s botami k Alici. Ta po nich hned chňapla jako hladový aligátor a já si odechla. Teď je krize zažehnána…

Otočila jsem se k Rose a přitom pohledem zavadila o hodiny na zdi. To už je tolik hodin? Málem jsem už začala zmatkovat, ale na poslední chvíli se zarazila. Nic není nemožné, když jste upír a máte takovou kupu dětiček, pro které čas také nic neznamená.

Spokojeně jsem se usmála, šťastná, že jsem dostala takový nápad a otočila se ke svým upířím dětem.

„Rose, Jaspere…“ začala jsem a hleděla na Rose, která se půlkou pilníku snažila opilovat své nezničitelné nehty. Pak jsem pohledem zalétla i k Jasperovi, který stále seděl na pohovce a už zase si četl nějaký časopis. Vzhlédl.

„Pojďte mi pomoct do kuchyně…“ přikázala jsem autorativním hlasem a už se otáčela směrem ke kuchyni. Za mnou se ale ozvalo dvojhlasné: Proč?!

Zarazila jsem se a otočila. Pokaždé, když tohle slovo vyšlo z úst některého z mých dětí, měla jsem pocit, že mám před sebou pětileté děti a ne sto let staré upíry…

„Protože jsem to řekla,“ zazněla má odpověď. Na tváři se mi znovu objevil úsměv, ale jelikož jsem se už o tom víc nehodlala bavit, zamířila jsem do kuchyně. Přitom jsem doufala, že mě Jasper s Rose následují.

Ukázalo se, že pro jednou jsem je opravdu přesvědčila. I když měli opravdu zoufalé výrazy…

V duchu jsem se znovu usmála a pak jsem z jedné skříňky vyndala velkou skleněnou mísu. Otočila jsem se a podala ji Rosalii. Ta si ji ode mě ale nevzala. Zděšeně se na mě podívala. „Co to je?“

Opravdu se mě ptá, co to je?

„Mísa… na salát,“ vysvětlila jsem stručně a vrazila mísu Rose do ruky. Naštěstí ji chytla, takže moje oblíbená mísa neskončila jako hromádka střepů.

„Jaspere, pomoz jí,“ začala jsem rozdávat úkoly a hodila po svém synovi kuchařku. „Strana osmdesát.“

Otočila jsem se k plotně. „Zelenina je v lednici,“ dodala jsem ještě a už vyndávala pánev. Na své děti jsem se už neotočila – naprosto přesně jsem věděla, co bych uviděla. Naprosto šokované výrazy…

Dobře… musela jsem sama uznat, že je divné po sto letech vařit. Ale změna je život, ne? Tak to lidé aspoň říkají…

Položila jsem pánev na keramickou desku a nalila do ní kapku oleje. Zapnula jsem to a pak nakoukla do obýváku. Alice seděla na sedačce a křečovitě si tiskla boty k hrudi. Naproti ní seděl Emmett a závistivě po ní pokukoval. Edward se opíral o zeď a měl pobavený výraz.

„Emmette, přestaň zírat na ty boty a pojď mi taky pomoct…“ řekla jsem rázně a založila si ruce v bok. Ve skutečnosti jsem to tak vážně nemyslela, ale trošku jsem se o Emmetta začínala bát. Poslední dobou se o Alicino oblečení začínal zajímat čím dál víc. (Nějaká úchylka?)

Emmett od bot odtrhl pohled a zmateně na mě zíral, jako by se právě probral. No neříkala jsem to snad?

„Běž do kuchyně a pomoz Rose a Jasperovi.“

Konečně Emmett zareagoval. Ještě vrhnul jeden zoufalý pohled na lesknoucí se boty a najednou byl ten tam. Vroucně jsem doufala, že nerozmlátí celou kuchyň – to bych se už asi opravdu naštvala…

Obrátila jsem se na Alici. „Alice… pusť prosím tě už ty boty a běž taky pomoct.“

Alice zaváhala, ale nakonec boty opravdu opatrně položila vedle sebe a pak s nepatrným úsměvem zmizela v kuchyni. Pohlédla jsem na zbývající osobu v místnosti.

Edward se už netvářil tak pobaveně, ale spíš vypadal trochu nervózně. Mateřsky jsem se na něj usmála a přistoupila k němu. Objala jsem ho a zašeptala mu do ucha:

„Mám tě moc ráda.“ Bylo mi jasné, že to slyšeli i ostatní, v tu chvíli mi to ale bylo jedno. Už jsem si zvykla, že v domě plném upírů se nic neutají.

„Já tebe taky, mami,“ odpověděl Edward taky šeptem a sevřel mě ještě pevněji. V duchu jsem se usmála a mé mrtvé srdce poskočilo radostí. Krásně se to poslouchalo – to jedno slovo, které všechno dokázalo změnit a každý den rozzářit.

Pomalu jsem od něj odstoupila a pohladila ho po rameni. „Už běž…“

Edward na chvíli zaváhal, pak se úplně rozzářil a najednou jsem už v místnosti byla sama.

Najednou jsem ucítila hrozný puch. Vlítla jsem do kuchyně jako rozbouřené tornádo a pak se zarazila. Vytřeštěně jsem koukala na pánev, kde bylo maso, které tam moje zlaté děti daly. Ovšem to, co mě zarazilo, bylo, že to maso bylo v plastové krabičce – tak, jak jsem ho koupila.

„Ježiši!“ vyjekla jsem, sebrala pánev z plotny, otevřela okno a vyhodila ji ven i s jejím obsahem. Tím myslím maso s omáčkou z rozteklého plastu, kterou jsem rozhodně neplánovala…

Když se ten smrad trochu vyvětral, otočila jsem se na své děti, které se tvářily provinile. S povzdechem jsem došla k ledničce a vytáhla další balík masa.

Emmettovi se rozzářily oči.

„Ne! Já sama!“ vykřikla jsem hned a už chtěla začít bránit maso svým vlastním tělem, kdyby se mi ho přece jenom pokusili sebrat, ale naštěstí se tak nestalo.  Emmett se na mě zazubil a já se uvolnila. „Tak a teď dodělejte ten salát!“ křikla jsem na ně a doufala, že do něj nepřidají něco nepoživatelného. Znala jsem Emmetta… povzdechla jsem si… a Jaspera. Budu to pak muset ještě zkontrolovat.

Pak jsem se začala věnovat masu. Moc času už nezbývalo a já to chtěla stihnout. Už jsem byla natěšená a každou chvíli se mi na tváři objevil úsměv. Samozřejmě jsem nepřestávala pozorovat ty upíří vtipálky, co si říkají moje děti…

O hodinu později byla večeře připravená. Byla jsem na sebe pyšná a musím připustit, že na svoje děti taky. Salát vypadal nezávadně, a tak jsem se mohla jít v klidu upravit. Každou chvílí se vrátí Edward s ní. Věděla jsem, že bude výjimečná, protože jsem na Edwardovi viděla, že je do ní vážně zamilovaný. Nehledě na to, kolikrát nám už o ní nadšeně vyprávěl…

Jako bych to přivolala, ozvalo se zazvonění. Naposledy jsem pohlédla do zrcadla a doběhla dolů. V předsíni už všichni čekali, včetně Carlislea, který se před chvílí vrátil z nemocnice. Radostně jsem se usmála, ještě ho políbila a pak otevřela dveře.

Stál tam Edward a vedle něho drobná hnědovlasá dívka s čokoládovýma očima. Trochu nesměle se usmívala a stála k Edwardovi co nejblíže. Srdce mi poskočilo radostí, protože už na první pohled jsem poznala, že můj syn konečně našel svou spřízněnou duši. Byla to ona… už navždy.

Vykouzlila jsem na tváři široký úsměv. „Ahoj, Bello…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří máma: