Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ty jsi ten déšť

vecicka7


Ty jsi ten déšťDalší jednorázovka z mé tvorby. Celá je vyprávěná z pohledu Edwarda. Příběh začíná ve chvíli, kdy Edward ve Volteře vstupuje na slunce a Bella ho zastaví. Oba dva i s Alicí jsou odvedeni před Ara. Tam už se ale můj příběh mění. Aro požaduje buď Bellinu smrt, nebo podmínku, že zůstane ve Volteře. Edward chce její vykoupení a zavazuje se k Arovým službám. Co se stane, když Edward odjede na svou první misi? A co tajemná Vanessa? O co jí jde?
Přeji příjemné počtení a prosím, zanechte komentář s vaším dojmem.
Vaše Hanulka

 

Za nápad vděčím písničce, kterou v průběhu povídky naleznete, takže si ji určitě pusťte. Mé velké díky patří mé sestřičce Veruuuu, která se mnou měla obrovskou trpělivost, poskytla mi konstruktivní kritiku a ve chvíli nouze mi vždy pomohla, děkuji ti, chroustíku můj :).


 

Ty jsi ten déšť

Pod mýma nohama tiše vibrovaly dlažební kostky, jež rezonovaly díky bijícím věžním hodinám, jejichž ručičky právě směřovaly vzhůru k nebesům. Zavřel jsem oči a pomalu rozepnul potrhanou, špinavou košili, v níž jsem procestoval půlku světa. A stejně zbytečně. Má láska byla mrtvá a já netoužil po ničem jiném, než ji následovat. Zhluboka jsem se nadechl a udělal první krok vstříc vlastní smrti. Cítil jsem, jak se sluneční paprsky opřely do mé obnažené kůže a jejich žár rozehříval mou chladnou pokožku.

Najednou se do mého těla opřel vítr a tiše zašeptal: „Edwarde!“ Usmál jsem se. To mě volal hlas mé životní lásky. „Edwarde, otevři oči!“ rozkazoval zuřivě. Poslechl jsem a hleděl do čokoládových očí, jejichž hloubka mě vždy pohltila.

„Nebe,“ zašeptal jsem překvapeně. Carlisle měl pravdu, přeci jen máme duši.

„Nejsi mrtvý a já také ne. Musíš ze slunce! Edwarde!“ křičela Bella a tváře jí smáčely slané slzy. Zamračil jsem se a ustoupil dva kroky zpět do stínů stromové aleje.

„Bello?“ vydechl jsem omámeně. Co je tohle za sen? „Ty žiješ,“ usmál jsem se, když jsem se zaposlouchal do zběsilého tlukotu jejího srdce. Opřela si čelo o mou hruď, aby zklidnila rozbouřený dech, než tiše odpověděla.

„Ano. Musel jsi mě vidět. Nemohla jsem dovolit, abys zemřel kvůli pocitu viny.“

„Pocitu viny?“ zeptal jsem se zmateně a donutil ji, aby mi pohlédla do tváře. V jejích očích se skrývalo vše. Bolest, zrada, ublíženost… „Bello, jsem dobrý lhář a ty jsi mi tak snadno uvěřila.“

„O čem to mluvíš?“

„Miluji tě a nikdy jsem nepřestal.“ Přejel jsem lehce prsty přes její ústa a jejich dotyk pak nahradil svými rty. Netrvalo dlouho a Belliny ruce se vpletly do mých vlasů jako už tolikrát. Jak moc mi chyběla. Ona a její křehké tělo, jež jsem toužil chránit před všemi úhonami. Ne, již nikdy více nedokážu být bez její přítomnosti. Z té chvilky čisté dokonalosti nás vyrušily až blížící se kroky. Ihned jsem rozpoznal ty myšlenky a schoval Bellu za svá záda. Do stínu stromů vstoupily dvě ohromné postavy v šedých pláštích.

„Edwarde, Aro si přeje s tebou mluvit,“ pronesl Demetri ledovým hlasem a já zavrčel. Zneklidňoval mě pohled, jímž se díval na Bellu. Bella mi zaťala prsty do ramenou a já přestal vrčet. Byl jsem však ostražitý, jejich myšlenky se mi vůbec nelíbily.

„Dobrá. Bello, měla bys jít.“

„Ne, ona půjde s námi,“ řekl prostě Felix a mně se z hloubi hrudi znovu ozvalo hrůzné vrčení.

„Pánové,“ ozvala se vedle mne drobounká Alice, „přece byste se nehádali.“

„Pojďte,“ rozkázal Demetri. Povzdechl jsem si a chytil Bellu za ruku. Udělal jsem první krok, čehož jsem nekonečně litoval. Teď už není cesty zpět. Vzal jsem do rukou světle šedý plášť, který mi podal Felix, a přehodil si ho přes ramena.

Kráčeli jsme tiše chodbami a jediným zvukem, který rušil tu tíživou atmosféru, byl Bellin zběsilý tlukot srdce, zrychlený dech a nohy těžce našlapující po kamenné dlažbě. Celou svou silou mi drtila ruku a já přemýšlel, jak ji uchránit. Kam jsem nás to jen zatáhl? Následovali jsme Demetriho do nitra hradu za velké tisové dveře, kde se na vyvýšeném pódiu tyčily tři majestátní trůny. Majitel prostředního trůnu vstal, jakmile nás uviděl, a s rozpustilým úsměvem k nám vykročil.

„Edwarde, jsem rád, že tě znovu vidím. Ty musíš být neuvěřitelná Alice, tvůj dar je velice zajímavý. A ty budeš Bella, nemýlím-li se. Edwarde, k jakému omylu došlo? Tvrdil jsi, že tvá Bella zemřela.“

„Mýlil jsem se,“ odpověděl jsem stroze. Aro se natáhl po mé ruce a přečetl si vše, co se stalo. Až teď mi došlo, že neslyším jeho mysl. Rozhlédl jsem se po sále a hledal důvod mé hluchoty.

„Ach, jsi překvapený?“ optal se Aro, jež věděl, jakým směrem se ubírají mé myšlenky. „Máme ve svých řadách nový talent, že Vanesso?“ usmál se na dívku stojící v rohu místnosti. „I když ten Isabellin je také více než zajímavý,“ podotkl a jemně se na ni usmál.

„Aro, proč jsi nás sem předvolal? Určitě ne proto, abys nám předvedl svou sbírku talentů,“ přerušil jsem jeho rozplývání.

„Ne, to jistě ne,“ odpověděl Aro a zamyšleně na mě pohlédl. „Edwarde, Isabella žije, je to člověk a zná naše tajemství. Nechceš, aby se stala upírem, tudíž existuje jediné řešení, jak ji navždy umlčet.“

„Ne!“ vykřikl jsem a strhl Bellu za svá záda.

„Nikdy bych vaše tajemství neprozradila,“ ozvala se Bella zpoza mých zad překvapivě silným hlasem a stoupla si opět vedle mě.

„Opravdu?“ zeptal se Aro a naklonil hlavu na stranu. Nad čím přemýšlí? Jak moc bych chtěl právě v tuto chvíli znát jeho myšlenky. Švihl jsem nenávistným pohledem po Vanesse, která mi věnovala pobavený úšklebek. Má snad Aro nějaký zvláštní důvod proč nechce, abych slyšel jeho myšlenky?

„Nu, drahá Isabello, pokud skutečně toužíš žít, mám pro tebe ještě jedno řešení. Zůstaneš zde, ve Volteře.“

„Aro, to přece nemůžeš!“ vykřikl jsem.

„Že nemohu?“ optal se jízlivě a já poraženecky svěsil ramena.

„Čím si mohu vykoupit její svobodu?“

„Svým vstupem do mé gardy. Alespoň na nějaký čas. Třeba se ti tu zalíbí, budeš tu chtít zůstat a Isabella se stane upírem a tvou družkou již napořád. No nezní to krásně?“ radoval se Aro a já potlačoval zlostné vrčení.

„Edwarde,“ zatahala mě Bella za ruku a donutila mě podívat se jí do očí, „to nesmíš! Co tvá rodina?“

„Ty jsi má rodina,“ zašeptal jsem a pohladil ji po tváři. S pohledem stále upřeným do jejích čokoládových očí jsem promluvil k Arovi. „Přijímám tvou nabídku.“

„Skvěle. Neměj strach, o Bellu tu bude dobře postaráno. Alecu, odveď Isabellu do komnat pro hosty a dones jí nějaké občerstvení, určitě musí být vyhladovělá.“

„Jistě, pane,“ přikývl Alec a vykročil naším směrem. Využil jsem poslední chvíle s Bellou a sevřel ji ve svém náručí.

„Již brzy budeme zase spolu,“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Já vím,“ odpověděla tiše a pohlédla do mých očí. Nebylo potřeba více slov, vše jsme si řekli jediným pohledem. Bella mě lehce pohladila po tváři, pak se otočila a následovala Aleca dál do nitra hradu. Sledoval jsem ji, dokud se mi neztratila za rohem, poté jsem se otočil zpět k Arovi.

„Edwarde, následuj prosím Demetriho a Felixe, vše ti podrobně vysvětlí a tobě, drahá Alice, přeji šťastnou cestu domů. Nezapomeň Carlisleovi vyřídit srdečné pozdravy a žádost, aby se zde někdy ukázal, rád bych svého starého přítele znovu viděl.“

„Aro, tvůj vzkaz velice ráda vyřídím, ale nyní tu chci zůstat se svým bratrem.“

„To je ovšem skvělá zpráva,“ zvolal Aro. „Jaký to šťastný den, během kterého se má skromná garda rozrostla o dva úžasně talentované upíry. Alice, Edwarde, přeji vám hodně štěstí na vaší první misi. Demetri, Felixi, postarejte se, aby naši vzácní hosté nepřišli k žádné úhoně.“ Oba dva jmenovaní přikývli a vykročili z místnosti. Alice mě zatahala za rukáv, protože jsem zůstal zkoprněle stát místo toho, abych je následoval.

Demetri s Felixem nás vedli hlouběji do hradu, do jeho podzemních kobek, protože jinak se místnosti prolezlé hnilobou, plísní a špínou nazvat nedaly.

„Počkejte tady,“ upozornil nás Felix a společně s Demetrim se vytratili. Počkal jsem, až budou bezpečně vzdálení, než jsem spustil na Alici.

„Ty ses dočista pomátla! Proč jsi neodjela, když jsi měla tu možnost?“

„Protože mi na Belle záleží stejně jako tobě a nemohla jsem tě tady nechat samotného mezi těmi… barbary,“ odpověděla zlostně.

„Víš, co by tomu řekl Jasper, kdyby věděl, že jsi měla možnost odejít a sama ji promrhala?!“

„Jasper se to nedozví. Alespoň prozatím a to je hlavní.“ Stále byla navztekaná, ale zmínka o Jasperovi jí vrátila ždibet zdravého rozumu.

„Měla jsi odejít, dokud to bylo možné,“ vyčítal jsem jí.

„Prostě jsem zůstala, jasné?!“

„Když už jsi tedy tady, buď tak hodná a sleduj Bellu a Ara!“ opáčil jsem naštvaně.

„To mi nemusíš říkat,“ zasyčela a já uznal, že jsem byl na Alici naštvaný neoprávněně, ale ten strach o Bellu zaplavoval mé racionální myšlení, že jsem si nemohl pomoci. Potřeboval jsem ze sebe ten stres nějak vybít a Alice měla tu smůlu, že byla nejblíže. Nadechoval jsem se k omluvě, když se ozvala spousta blížících se kroků. Během chviličky se podzemní kobky zaplnily upíry. Když Demetri seznal, že je celá garda seskupená, zavelel k odchodu. Běželi jsme jen pár kilometrů za italské hranice, ale s každým krokem, jímž jsem se vzdaloval od Volterry a Belly, mě jímala zlá předtucha. Nepříjemný pocit po těle a tíživý u srdce.

„Alice?“ optal jsem se své sestry, jež běžela po mém boku.

„Sleduji ji, Edwarde. Je ve své komnatě a dívá se z okna.“ Přikývl jsem na srozuměnou.

Snažil jsem si vyčistit mysl, soustředit se jen na pohyb nohou, které lehce klouzaly po vysušené půdě, jež potřebovala svlažit. Podíval jsem se k nebesům, kde se seskupovaly černé bouřkové mraky, jež na obzoru pročísl ozařující blesk doprovázený hřměním. Den pro bitvu jako stvořený, taková ironie. Blížili jsme se k místu bitvy, a tudíž jsme všichni zvolnili do chůze, až se celá garda úplně zastavila. Teď bylo na čase trpělivě vyčkávat na vhodnou příležitost k útoku. Sledoval jsem myšlenky ostatních, které se točily jen kolem bojových strategií a nadšení z nadcházejícího zápasení na život a na smrt. Až mě zarazily ty Aliciny. Právě dostala vizi…

Studené volterrské hradby. Útlá postava kráčející podél zdi, jíž se přidržovala pro svou bezpečnost. Bella. Dostala se na rozcestí. Rozhlédla se a nakonec se vydala doprava. Dorazila k velkým tisovým dveřím, jež s velkou námahou rozevřela.

„Isabello, co tady děláš?“ zeptal se překvapeně Aro, když ji spatřil. Nervózně si žmoulala ruce, než se odhodlala vyslovit svou prosbu.

„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli bych nemohla na chvíli na čistý vzduch…?“

„Ale jistě,“ zasmál se Aro. „Vanesso, doprovoď Isabellu. Jděte chodbou v prvním patře, zavede vás na malou loučku přímo za hradbami města, tam se snad nadýcháš čerstvého vzduchu,“ usmál se Aro přívětivě na Bellu. „Až budeš spokojená, vraťte se.“

„Děkuji,“ usmála se Bella vděčně a vydala se za Vanessou. Procházely spletí chodeb, které vedly střídavě nahoru a dolu, než se před nimi konečně objevily staré ztrouchnivělé dveře, které s ohlušujícím vrzáním Vanessa rozevřela. Bella šťastně vyšla ven a obrátila svou tvář k temné obloze. Bylo poznat v jejím výrazu, jak jí toto počasí připomíná domov. Náhle dveře hlasitě práskly, což donutilo Bellu vyjeknout a obrátit svůj pohled na Vanessu, která si ji nenávistně měřila. Než se Bella nadála, stála Vanessa těsně u ní a skláněla se k jejímu obnaženému krku.

„Proč?“ vydechla Bella.

„Nesnáším konkurenci,“ zašeptala Vanessa a přitiskla své rty k jejímu hrdlu. Vypadalo to jako letmé políbení, ale Bellina tvář se stáhla do bolestné grimasy.

„E-Edwarde,“ šeptla, než se jí protočily panenky a ona navždy zavřela oči.

„Edwarde!“ ječela Alice. Probralo mě to z transu. Nic víc už nemusela říkat. Otočil jsem se zády k číhající gardě a běžel zpět k branám Volterry. Ponoukal jsem své nohy k té nejvyšší rychlosti, jaké jsem byl schopen, ale vše mi vypovídalo službu. Před očima jsem měl stále krvelačný výraz Vanessy, když prořízla svými zuby Bellinu hebkou, křehkou kůži. Popoháněl jsem své tělo kupředu, ale to jako by už všechno vzdalo. Jako by každá má součást věděla, že jdu příliš pozdě, že už nedokážu změnit neochvějnou blížící se budoucnost. Ne, já ji musím změnit. Nedošel jsem tak daleko, neprožil tolik dní samoty, abych ji získal na pouhých pár hodin a znovu ji ztratil. Uháněl jsem temnými lesy, jež prozařovaly jedině blesky kličkující po obloze. V dáli za sebou jsem slyšel lehké kroky, jež dopadaly těžce do zvlhlé trávy stejně jako ty mé. Cítil jsem obrovskou bezmoc, věděl jsem, že jsem příliš pomalý, abych mohl něco změnit, ale nemohl jsem ztratit naději. Třeba bude ještě nějaká šance. Musí být nějaká možnost, jak ji zachránit.

A pak jsem v dáli uslyšel tichý hlas, jenž bolestně šeptl.

„E-Edwarde.“

Už jen kousek! Jen malý kousek. Do nosu mě uhodila vůně krve, té nejlahodnější, jež pro mě byla vždy zakázaným ovocem. A pak jsem je spatřil. Stály tak blízko u sebe, jakoby se objímaly. Vanessina kučeravá hlava byla skloněna k Bellinu hrdlu. S ohlušujícím rykem jsem vběhl na louku a odtrhl lačnící Vanessu od Belly. Tělo mé lásky se bezvládně sesunulo k zemi. Nevěděl jsem, o koho se mám prvně postarat. Zda-li ukojit svůj hněv a sprovodit tu podlou upírku z povrchu zemského, nebo se vrhnout k nehybnému tělu mé lásky. Mé rozhodování však uspíšila Alice, jež vběhla na palouk jako žíznivá čára a odhodila Vanessu do hlubin lesa.

Rychle jsem se sklonil k Belle a snažil se nahmatat puls. Držel jsem ji za ruku, ale nic jsem necítil. Žádnou krev proudící žilami. Neslyšel jsem ani srdce spěchající životem. Nic. Jen tíživé ticho.

 

„Ne,“ šeptl jsem. „Ne, ne, ne. To není možné. Nemohou mi tě vzít. Ne, teď ne! Bells, lásko, prober se. Nemůžeš mě tady takhle nechat. Nemůžeš odejít a nechat mě tu samotného.“ Vzal jsem její ochablé tělo a přesunul si ji do náruče. Tváře jí smáčel déšť, jenž se snášel z oblohy jako zvěst mého smutku, mé neuvěřitelné ztráty. To nebe ronilo slzy, které mně byly odepřeny. Setřel jsem kapky, kterými měla smáčený obličej, a přitiskl svá ústa na její chladné rty. Stále jsem čekal na tu chvíli, kdy se probudí k životu a začne mi svými měkkými, teplými rty mé polibky oplácet.

„Ach, Bello,“ šeptal jsem zlomeně stále dokola její jméno a odhrnul jí mokré vlasy přilepené k obličeji. „Proč jsem byl tak hloupý? Nechal jsem tě trpět, sám jsem živořil bez tvé lásky, opustil jsem tě a lhal ti. Provinil jsem se tou největší lží, když jsem popřel svou lásku k tobě. A tys mi tak hravě uvěřila. Proč? Jak je možné, že jsi neprohlédla tak okatou lež? Cožpak jsi nevěřila v mou lásku? Denně jsem ti šeptal sladká slůvka, každou noc strážil tvůj klidný spánek a pak stačilo pár slůvek a tys uvěřila, že vše byla pouhá lež, přetvářka, ta nejhorší podlost. Ne, já tě miloval a vždy budu. Jsi sluncem mé věčné noci, světlem ve spleti cest, jsi všechno, pro co jsem kdy žil, pro co jsem dýchal a bojoval. Jsi můj život, část mé duše, bez níž tělo není kompletní, kus ho chybí a ten zůstane navždy v tobě, má lásko.“ Se zavřenýma očima jsem obrátil tvář k nebesům a nechal ji smáčet chladnými kapkami deště. Bylo to jak hladké pohlazení její jemné ručky, jako kdyby byla ztělesněním deště, jež skrápěl můj obličej.

Na mé rameno dopadla lehká ruka.

„Je Vanessa mrtvá?“ zeptal jsem se tvrdě Alice.

„Ano,“ šeptla. Přikývl jsem a znovu pohlédl do bělostné tváře mé zemřelé lásky, důvodu mého bytí, magnetu, jež mě držel na povrchu zemském v tomto proklatém, krutém, nevyzpytatelném světě, jehož tíha dopadala na ramena každého z nás. Ale já už netoužil po té tíze. Chtěl jsem být volný, potřeboval jsem vysvobodit z těla, jež stravoval zármutek a pohlcovala beznaděj.

„Smím?“ zeptala se tiše Alice a klesla na kolena naproti mně. Pohladila Bellu po tváři a vzlykala.

„Neobviňuj se, Alice. Nebyla to tvá vina,“ zašeptal jsem v odpověď jejím myšlenkám. „Měla bys jít.“

„A-ale…“

„Jeď domů, Alice. Jeď za svým Jasperem a buďte šťastní. Zapomeňte na mě, zapomeňte na nás. Žijte a opatrujte se.“

„Edwarde,“ vzlykla bolestně.

„Já vím, Alice. Bolí to, ale máš Jaspera, který ti pomůže. Mně už nemůže pomoci nikdo.“ Nešťastně jsem se usmál a pohladil Bellu po líci.

„Ne, teď neodjedu. Neopustím tě. Nedovolím, abys… abys byl sám.“ Podíval jsem se do jejího strhaného obličeje a pohladil ji po tváři.

„Nebuď smutná, Alice. Já už na tomto světě nemám co dělat. Můj čas vypršel.“ Přitiskl jsem si Bellu blíže k tělu a vstal. Zamířil jsem ke starým dřevěným dveřím, jimiž sem přišly, následovaný mou drobnou sestrou, která mě nechtěla nechat zemřít samotného. Bylo mi jedno, zdali zemřu v mukách, mé poslední myšlenky budou patřit jen Belle.

Kráčel jsem chodbami ztemnělého hradu, který osvětlovala jen mihotavá záře svící, mé kroky se odrážely od kamenných stěn a doprovázely mě mou poslední cestou. Chodbou zpívala meluzína, jež roztančila světlo svíček po starobylých stěnách. Došel jsem až k tisovým dveřím, které mě dělily od jisté smrti. Pohlédl jsem na Alici, jež se držela u mého boku, a smutně se na ni usmál.

„Všechny vás mám moc rád,“ zašeptal jsem, než se otevřely těžké pokované dveře, za nimiž se ukrýval Aro a má naděje na smysluplný konec, po němž jsem toužil.

„Edwarde! Co se stalo?“ vykřikl, jakmile nás spatřil. Přešel až ke mně a lehce se dotkl mé ruky. „Ach,“ vydechl. „Je mi to líto, vím, že jsem ti slíbil její ochranu. Nedodržel jsem svůj slib.“ Viděl jsem pravdivost jeho slov v myšlenkách, ale Bellina smrt ho nemrzela kvůli mně, ale kvůli ztracenému potenciálu, jenž v sobě skrývala.

„Aro, nechci nic jiného, než oč jsem tě již žádal. Dopřej mi spočinout vedle ní. Můj život skončil s tlukotem jejího srdce. Nic mě tu nedrží. Chci zemřít.“

„Edwarde, to nemohu Carlisleovi udělat,“ protestoval Aro a pohlédl na zdrcenou Alici, jež se krčila v koutě a tiše přihlížela.

„Carlisle to pochopí. Sám by o to požádal, kdyby přišel o Esmé.“ Aro chvíli těkal očima po místnosti, než ztěžka přikývl.

„Děkuji,“ zašeptal jsem. Opatrně jsem položil Bellu na pohovku vedle Alice, která jen tiše vzlykala, a naposledy ji políbil. „Miluji tě. Navždy.“ Narovnal jsem se, věnoval poslední pohled mé zdrcené sestře a přešel jsem do středu místnosti. Zavřel jsem oči a loučil jsem se se vším, co mi bylo drahé. Vyvolával jsem zapadlé vzpomínky na dny strávené v přítomnosti Belly. Na náš první polibek...

„Alecu?“ poprosil Aro.

A potom jsem necítil nic. Snad jsem ani nic nebyl. Jen pouhý vzduch, jež rozechvívá lístky stromů a šeptá tichá slůvka. Nic, jež nelze sevřít v dlani. Jediné, co se ve mně uchovalo, byla má láska, tou jsem byl naplněn již navždy.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi ten déšť:

 1
02.04.2013 [17:38]

martina946Dokonalost. Já vážně nemusím povídky, vlastně nemusím nic se smutním koncem. Jelikož se u toho vždy rozbrečím, jako malé děcko. ( jo holt jsem ciťa) Ale tohle mě dostalo, važně nadhrně napsáné, a ten konec. Bože ještě teď plaču Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Edwarda mi bylo strašně lito, a samozřejmě i Belly. Nadherné, krasné a smutné. Jen tak dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. kvikinka
02.04.2013 [17:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.08.2012 [15:58]

Ivka77 Emoticon Krásna jednorázovka, neskutočne smutná a precítená. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!