Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nikdy nezapomeneme

12.07.2012 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2394×

Pevněji jsem si uvázal kravatu ke krku, uhladil si košili a oblékl si sako. Podíval jsem se na svůj odraz do zrcadla a viděl všechnu tu bolest a trápení. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si malé jiskřičky naděje, která plála v mých očích. Věděl jsem, že to musím udělat. Musím jít tam, kam mě volá mé srdce. Tam, kde chci být navždy. Prohrábl jsem si vlasy, otevřel dveře koupelny a vešel do pokoje, ve kterém jsem spal. Tedy se spíš snažil spát, ale většinou jsem se budil zpocený, ubrečený a naprosto zoufalý. Ani to, že ke mně dali děti, mi nepomohlo. Musel jsem odejít, jinak bych je vzbudil a to jsem nechtěl. Děkoval jsem za každou chvilku, kdy se neptaly, co se stalo, a nezajímaly se, proč jsem smutný. Jejich dětským hlavinkám jistě došlo, co se stalo, ale nedokázaly tomu uvěřit. Dál žily v naivní představě, že se nic z toho nestalo.

„Jacobe, už je čas,“ ozvalo se ode dveří a já se podíval na hromádku neštěstí stojící pár metrů ode mě. Vždy jsem si ji pamatoval precizně upravenou, v dokonalých šatech, s úsměvem na tváři i v těch nejtěžších chvílích, ale najednou jako by ta pravá Alice odešla a nahradila ji jen zhroucená napodobenina. Měla na sobě černé šaty zahalující její tělo od krku až po kolena. Neusmívala se, dokonce bych přísahal, že měla mokré cestičky na tvářích. Rukama si objímala hrudník, stejně jako to dělala ona.

„Já vím,“ vydechl jsem a došel k ní. Byl jsem horký, pro ni přímo vařící, ale když jsem ji pohladil po ruce, i přes všechnu tu nenávist našeho druhu se mi zhroutila do náruče a vzlykala. Objal jsem ji, nevnímal chlad jejího těla i nitra. Utěšoval jsem ji, stejně jako to nevědomky dělala ona. Cítil jsem aroma, které vycházelo z jejího těla, a nadechl se. Před očima jsem měl její tvář, její výraz, její úsměv. Jako kdyby to bylo včera, co se zjevila ve dveřích a smála se na celé kolo a ani nevěděla, co ji tak pobavilo. Ještě nedávno rozdávala každému radost, lásku a pochopení a teď je najednou pryč.

„Tak moc mi chybí,“ vzlykla Alice a já ji pevněji sevřel. Když jsem objímal mrtvé tělo své ženy, chtěl jsem vědět, proč nám nepřišli pomoct. Křičel jsem na ně a ptal se, kde byli. Neřekli nic, ale mě bylo jasné, že se něco stalo. Jejich dary nefungovaly, jinak by ji zachránili.

„Mně taky,“ zašeptal jsem a pustil ji. Ledovou dlaní mě pohladila po tváři a došla ke schodům. Jindy bych jen viděl, jak se z jejího těla stává šmouha putující po domě, ale dnes jsem zřetelně viděl, jak pomalu našlapuje a skoro ani nevnímá, že se pohybuje. Vyšel jsem hned za ní a snažil se nedívat na stěny. Všude jsem cítil její přítomnost, její lásku, její slova. Když jsem se podíval ke kuchyni, pohledem jsem zavadil o jednu jedinou fotku, která tu zbyla. Byl na ní černý pásek a pod její tváří hořela svíčka. Musel jsem se chytit zábradlí, jinak bych se zhroutil na studené schody. Její oči na mě hleděly s radostí ze života, její úsměv byl stejně neodolatelný jako každý jiný a já znovu pocítil tu drásající bolest na mé hrudi. Její tvář trhala mé srdce na kousky a brala si ho k sobě. Neboj, za chvíli jsem u tebe, pomyslel jsem si a v duchu se usmál. Budu s ní navždy a už nikdy ji nenechám odejít.

„Děti jsou ještě nahoře,“ připomněla mi Esmé, když ke mně došla. Podíval jsem se do jejích zlatých očí plných ztráty a pomalu se zvedl. Vydal jsem se do jejich pokoje, pomalu jsem se blížil k jejich postelím, když jsem z mého pokoje uslyšel tichý vzlyk. Otočil jsem se, zaposlouchal se do ticha domu a uslyšel to znovu. Když jsem došel do své ložnice, šatník byl otevřen a na zemi ležela má košile. Krok po kroku jsem byl blíž k malé osobě sedící v šatníku a slyšel její pláč. Sklonil jsem se k ní a tím upoutal její pozornost. Nikdy mi ji tolik nepřipomínala. Nikdy jsem neměl takový pocit, že je to ona. Skočila mi do náruče a začala nahlas plakat. Posadil jsem se na zem, sevřel ji v náruči a povzdychl si. Plakala, třásla se v mé náruči a já cítil její zoufalství. Když ke mně zvedla svoji uslzenou tvář, pohlédl jsem do jejích očí a vrátil se tam, kde to všechno skončilo.

Stál jsem v obchodě, vyhlížel děti a moji ženu. Její hlavu jsem viděl u stojanu s tričky a chtěl se k ní vydat, ale do nosu mě uhodil pach, který jsem necítil až příliš dlouho. Vdechl jsem tu ohavně sladkou vůni, otřásl se a rozhlédl se kolem sebe. Otáčel jsem se, hledal je pohledem, ale nic jsem neviděl. Až když ke mně přiběhl Anthony, věděl jsem, že je opravdu zle. Zvedl jsem tvář ke stojanům a vyhledal ji pohledem. Stála ke mně zády a já si tak mohl všimnout, že naproti ní stojí další osoba. Osoba, kterou jsem už nikdy nechtěl vidět. Ani v tom nejhorším snu.

„Zůstaňte tady, za chvilku se vrátím,“ slíbil jsem dětem a nechal je samotné. Pospíchal jsem k místu, kde stála. Vrážel jsem do zboží, možná jsem i něco shodil, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Pospíchal jsem k ní, abych ji ochránil a jednou provždy to skoncoval se zrůdou, která stála naproti ní. Když jsem se k nim přiblížil, Aro ucítil můj pach a podíval se na mě.

„Ach, jak milé setkání, Jacobe,“ přivítal mě a usmál se. Znechuceně jsem se na něj podíval a došel ke své ženě. Objal jsem ji, snažil se ji schovat za své tělo, ale nemohl jsem s ní hnout. Stála na místě jako přikovaná a sledovala Ara. Věděla, že je to konec, ale já jsem to nemohl dovolit. Ze všech sil jsem se snažil ji ochránit, ale nedala mi možnost.

„No tak, Nessie,“ křikl jsem na ni, ale ona dál sledovala Ara a nevnímala nic jiného. Podíval jsem se na tu zrůdu a zavrčel.

„Co po nás chceš?“ zeptal jsem se a měřil si ho nenávistným pohledem. Zasmál se, spráskl ruce a já si až teď všiml toho, co má na sobě. Nebyl oblečený v tom odporném, strach nahánějícím plášti, ale měl na sobě normální oblečení, které nosili lidé.

„Přišel jsem si pro to, co je mé,“ vysvětlil mi a já neměl tušení, o čem to mluví. Když si všiml mého výrazu, znovu se zasmál, tentokrát hlasitěji. Chtěl mi to vysvětlit, ale vedle nás se objevila prodavačka s milým úsměvem na tváři.

„Mohu vám s něčím pomoct?“ zeptala se a já se na ni podíval. Byla mladá, hezká a naprosto nevinná. Aro luskl prsty a vedle něj se objevil Felix. V tom oblečení, které měl na sobě, vypadal zranitelně, ale když se během vteřiny přemístil k té slečně a jedním pohybem ji zabil, otřásl jsem se. Sledoval jsem její mrtvé oči a raději odvrátil tvář.

„Omlouvám se, ale viděla toho příliš mnoho,“ zašeptal sladkým hlasem Aro a pokrčil rameny. Nenávistně jsem si ho měřil a chtěl na něj zaútočit, přeměnit se ve vlka, ale než se vůbec mé nohy odlepily od podlahy, ucítil jsem tu známou bolest, která projela mým tělem a na několik okamžiků ho ochromila. Dopadl jsem na zem a zhluboka se nadechl. Byl jsem mimo jen pár chvil, ale když jsem znovu otevřel oči, byl bych radši, kdyby moc té malé blondýny byla smrtelná. Aro stál u Nessie, usmíval se na ni a držel ji kolem krku. Má žena ho vyděšeně pozorovala a bouchala ho pěstmi, kopala do něj, ale neměla šanci se vymanit z jeho sevření. Povedlo se mi zvednout, ale když jsem po něm chtěl skočit, znovu jsem ucítil tu bolest. Tentokrát na mě neměla takový účinek jako ta předchozí, takže jsem zůstal na nohou a sledoval ho, jak se zakusuje do krku mé nejdražší.

„Ne,“ zakřičel jsem a rozeběhl se k němu, ale bylo pozdě. Nessie se pořád bránila, ale její tělo chablo, ztrácelo sílu. Ve chvíli, kdy jsem se k ní dostal, se přestala bránit úplně a podívala se do mých očí. Viděl jsem v nich všechno. Lásku, odhodlání, smíření, bolest a mnoho dalšího, ale jediné, co jsem v jejích očích neviděl, byl strach. Nebála se, byla smířena s tím, že tohle je konec, ale já to nemohl dopustit. Když ji pustil na zem, okamžitě jsem k ní přiběhl a pohladil ji po tváři.

„Nessie,“ zakřičel jsem a začal s masáží jejího hrudníku. V jejím těle nebyl dostatek krve, ale já zběsile stlačoval její hrudník a vdechoval do jejích úst vzduch, který už stejně nepotřebovala.

„Tady jsme skončili,“ vydechl Aro a spolu se svými gardisty odešel. Věnoval jsem mu jeden jediný pohled, kterým jsem mu sliboval, že se ještě uvidíme. Já se mu pomstím. Až zachráním Nessie, najdu si ho a ukážu mu, kdo vyhrál.

Dál jsem se snažil ji oživit, ale marně. Bylo mi jasné, že je pryč, že je mrtvá, ale nedokázal jsem si to přiznat. Dál jsem stlačoval její hrudník, vdechoval vzduch do plic, které už ho nepotřebovaly, a snažil se ji přivést k životu, který už z jejího těla vyprchal. Byla pryč a já se snažil o nemožné. Poslední úder mých rukou proti jejímu hrudníku bylo to jediné, čeho jsem byl schopný. Zhroutil jsem se na její mrtvé tělo a vzlykla. Objal jsem ji, přitáhl ji k sobě a za svými zády uslyšel zoufalé vzlyky její rodiny.

„Neboj, Isabell. Ona tu s námi bude navždy,“ slíbil jsem jí a políbil ji do hnědých vlásků. Moje malá dcerka dál plakala a já neměl nejmenší tušení, jak ji utěšit. Sám jsem byl na pokraji zhroucení. Nevěděl jsem, co dělat. Myslel jsem jen sám na sebe a jim nedával možnost vybrečet se na rameni svému otci. Jedinému rodiči, který jim zůstal.

Stál jsem u jejího náhrobku, sledoval rodinu, jak ji pohřbívá a nebyl schopen ničeho. Jen jsem tupě zíral na rakev, objímal to jediné, co mi po ní zbylo, a snažil se být silný. Pro ty dva zázraky. Objímaly mě, nevědomky mi dodávaly sílu a já raději zavřel oči, když její tělo zasypávali hlínou. Každou další vrstvou jsem cítil, jak kousek ve mně umírá. Brala si sebou vše, co jsem měl a nechala mi jen nekonečné trápení, zlobu a zklamání. Proč jsem proboha nic neudělal? Proč jsem víc nebojoval? Mohla tady být a postarat se tak o ty, kteří ji tak milovali.

„Miluji tě,“ vydechl jsem a dotkl se náhrobního kamene. Byl prostý, žádné ozdobné písmo ani dlouhý vzkaz.

Renesmé Carlie Blacková.

Matka, manželka, dcera a vnučka.

Nikdy nezapomeneme.

Sledoval jsem tváře jejích rodičů, jejích strýců, tet i prarodičů. Viděl jsem tolik utrpení, tolik bolesti, tolik nenávisti k těm, kteří to způsobili. Pohlédl jsem na nebe a poslal k ní tichý slib pomsty. Pozoroval jsem mraky, hledal na něm jakoukoliv stopu, že je stále tady. Sice ne v těle, které jsem chtěl tolik obejmout, ale i tak to bylo víc, než v co jsem doufal. Usilovně jsem hledal alespoň nějaký důkaz její přítomnosti, ale nic se nestalo. Nenechala mi tu nic, ale já cítil, že je blízko.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy nezapomeneme: