Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Time Is Running

24.01.2011 (16:00) • Maja • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2998×

Šumění padajícího listí prolamovalo ledové ticho. Ticho, které se každému nepříjemně zarývalo pod kůži. Přesně to ticho, který každý nenávidí. Ticho plné strachu, nicoty a bezmyšlenkovosti.

Nebyl to nikterak honosný pohřeb. Vedle šedivé rakve stálo pár lidí a neslyšně pohybovalo rty, jako by se modlili. Nikdo z nich neplakal, nikdo z nich nemluvil, nikdo z nich nic necítil. Byli rozdílní a přitom na pohled stejní. Kamenné bílé tváře, přesně takové, které staří Řekové vytesávali bohům.

Pouze jeden z nich se lišil. Ne svým vzhledem, ale tím pohledem.

Kdybych měl popsat, co jsem viděl, nedokázal bych to. Bylo tam příliš mnoho smutku, bolesti, viny a lásky. Příliš mnoho pocitů se v jeho kamenné tváří střídalo, ale to ticho, to zůstávalo.

Uběhly hodiny a hodiny, ale on se nepohnul. Jenom tam stál a díval se do prázdna. Celé ty hodiny jsem ho poslouchal, ale nepromluvil. Neřekl sbohem, nelitoval svých činů, neospravedlňoval své chyby, jen naslouchal tomu tichu, jako kdyby očekával že ji uslyší. Zůstal tam sám a jeho mysl byla plná otázek, ale odpovídalo mu pouhé šumění listí v korunách stromů.

***

Věděl jsem, co se stalo, věděl jsem, že byla nešťastná a také jsem věděl to její malé tajemství. To kvůli kterému se snažila žít dál a přesně to tajemství, které ji nutilo sprovodit se ze světa.

Jmenovala se Isabella, Isabella Swan. Měla ráda svůj život a nikdy si na nic nestěžovala. Byla milá a hodná, ale osud ji nepřál. Někdo říká, že je lepší zemřít mladý a poznat lásku, než zemřít starý a nikdy toto pouto nepoznat. Ona lásku poznala, prožila si ji a pak? Pak ji láska dohnala k samotnému šílenství.

Nebylo to úmyslné a ani plánované prostě se to stalo. Příliš náhod najednou sehrálo svou roli.

***

Byla krásná, ale když byla s tímto chlapcem, byla ještě krásnější. Milovali se, ale ne tak jako ostatní lidé, jejich láska byla přímo nadpozemská. Jejich duše byla jedna, jejich mysl byla stejná, jejich láska byla nekonečná. Jenže sobeckost, ano přesně sobeckost a strach dohání bytosti k nesprávným činům.

Pamatuji si to přesně, jako by se to stalo před chvílí. Najednou se jí zhroutil svět, pouhá věta smazala všechnu její budoucnost a sen se nečekaně rozplynul.

On odešel, opustil ji a udupal všechnu její sílu žít dál. Doufal, přál si a dokonce se i modlil, aby ona byla šťastná. Aby žila svůj život, prožila ho do samotného konce s někým, kdo by byl hoden jejího srdce. Nechtěl dopustit, aby zůstala s ním, se zrůdou bez duše. Miloval ji tak moc, že se vzdal lásky, a nechal ji žít v naději, že najde někoho lepšího.

V té chvíli si ale neuvědomil, že on sám její život ukončil.

***

Teď mohl litovat, kát se a prosit o odpuštění, ale marně. Jediné, co člověk nezmůže, je vrátit čas, jelikož ten, ten je ke všem neúprosný a přitom spravedlivý.

***

I přes všechnu bolest a nepochopení se nevzdala, spálila všechno, co jí dal a zbytek hodila do oceánu. Ale to jediné, čeho se nemohla vzdát, bylo maličké. Maličké, které nosila pod srdcem. Jeho dítě.

Vzpamatovala se, zadupala minulost a zbavila se všeho, co by ji mohlo vrátit zpátky, žila pro to dítě. Dítě, které jí každou vteřinu připomínalo jeho přítomnost a ubíjelo ji a přesně to dítě, které jí dávalo sílu žít dál.

Radoval jsem se, když jsem ji viděl šťastnou, usmíval jsem se, když si v zrcadle prohlížela svoje pomalu zakulacené bříško a obdivoval jsem ji za jeji sílu. Pozoroval jsem ji dlouho, každý měsíc vypadala zdravěji, pomalu, ale jistě nechávala minulost minulostí. Když zjistila, že to bude chlapeček, poprvé po dlouhé době byla nadšená.

Jenže jak mohla vědět, že tohle nadšení i radost brzy skončí? Že ji vezmou i to, pro co se tak snažila zapomenout na něj? Nevěděla, nemohla, nedoufala, byla si jistá, že všechno zlé i on, jsou nenávratně pryč, chtěla už jen žít a být volná.

Po více než půlroce šlo všechno hladce, bříško se každým dnem víc a víc zakulacovalo a ona zářila štěstím. Už mu nic nevyčítala, nedokázala to. Neměla ponětí o tom, jak trpí a jak by si přál být znovu s ní. Jeho vůle byla opravdu slabá, síla jeho citů ho táhla zpátky do Forks, zpátky k ní. Nalhával si, že už ji nemiluje, že bez ní dokáže žít. Ale ani celá věčnost by mu nestačila, aby zapomněl. Rozhodl se, vrátí se.

Čas je neúprosný a ať chcete, nebo ne i k vám bude jednou spravedlivý.

***

Tu noc pršelo, nic neobvyklého, jen normální cesta od lékaře domů. Znala ji nazpaměť, ale při řízení nikdy nehazardovala. Když je jeden z vašich rodičů šerifem v okrsku, neodvážíte si překročit rychlost ani o píď. Jela pomalu, byla někde v půlce cesty k domovu, rádio nechala zapnuté a rytmicky si prsty bubnovala s písní do taktu.

Silnice bohužel míjela cestu k jejich domu, nepatrně se ohlédla zamlženým oknem ven, jen aby se ujistila, že příjezdová cesta je zarostlá, jako minule. Propíchla ji nepříjemná vzpomínka a ona jen nepatrně stočila volant. Ze zatáčky vylétly světlomety a v pouhé vteřině se kamion čelně srazil s narezlým Chevym.

Neměla šanci.

Její auto se zřítilo ze strmé skály a zastavilo se až po několika metrech o mohutný strom. Pomalu ztrácela vědomí, stěží si položila ruku na bříško a neslyšně vydechla „Navždy tě budu milovat...“

***

Snažili se ji oživit, zachránit její mladý život, ale nedokázali se vzepřít jejímu osudu. Zatímco ona naposledy vydechla, její syn poprvé pocítil vůni vzduchu.

Pro ni to byl konec, pro to malé začátek.

***

Nevím, proč mě jejich osudy tak uchvátily, viděl jsem už příliš mnoho zmařených životů i bezduchých lásek. Ale oni, oni měli něco navíc, něco co jsem u nikoho jiného do teď nespatřil. Osud je osud a i on, přestože je nesmrtelný, by ji nedokázal zachránit, ne tak, jak by si přál. A teď, když vidím jeho smutek odrážející se v sytě karamelových očích se ptám sám sebe. Dozví se někdy, že po sobě jeho jediná láska zanechala něco neocenitelné.

Dozví se někdy, že mu Bells zanechala dítě?

Jeho dítě.

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Time Is Running: