Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tíha bolesti

12.08.2011 (19:00) • Lucka002 • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 1806×

Pohled na dno sklínky mě vcelku rozesmutní, ale neubráním se ironickém šklebu. Cítím se stejně prázdná jako ta sklenička, ve které ještě před malou chvílí byla zlatavá tekutina, jmenovaná jako whisky.

Vlastně ani nevím, co na ní všichni ostatní mají, kdekoliv se něco slaví, tam teče whisky proudem, ale vždyť to ve skutečnosti není nic moc. Jedno se tomuto alkoholu ale upřít nedá, působí jako balzám na podrážděnou mysl, dokud ovšem jeho účinky kolují v mých žilách… Další panák zlatavého moku se objeví přede mnou a já neváhám, abych ho do sebe ihned vyklopila.

Odporná pachuť hořkosti mi projede hrdlem a neubráním se ušklíbnutí, kývnu na číšníka, aby přinesl dalšího panáka, ale tentokrát tu nechal celou láhev. Znovu se zaměřím na prázdnou skleničku a ocitnu se někde jinde, vracím se do myšlenek hodně vzdálených, až k těm, které jsem celé ty desítky let ukrývala.

Tvář se mi zkřiví bolestí a neubráním se suchému vzlyku, který ovšem ihned zamaskuji odkašláním, to když jasně ucítím dalšího cizince v této putyce. Je mi jasné, že nejde okolo půlnoci jen tak na sklenku vody, zvláště pak, když jsem si vybrala takovou putyku, kde nehrozí téměř žádný styk s opilci, co by měli choutky na dívku, jako jsem já.

„Můžu si přisednout?“ zeptá se mě, ale ani nečeká na odpověď, rovnou chňapne po volné židli po mé pravici. Hodím po něm zlostný pohled, který by ho měl zastrašit a zabránit mu v jeho úmyslu přidat se ke mně, ale nikterak ho neodradím od jeho plánů.

To už k nám znovu přikluše číšník i s mou láhví whisky, takže se přestanu zabývat tím přítěžkem u mého stolu a naliji si plnou sklenku, kterou do sebe hned vyklopím. Přeslechnu, co si ten blbec objednal, ale je fakt, že mi na tom nijak zvlášť nesejde.

„Chvíli mi trvalo tě najít,“ zahájí rozhovor, přičemž já nemám nejmenší chuť s ním o něčem debatovat. Stáhnu hlavu mezi ramena, svraštím obočí a uchopím do ruky sklenku, abych znovu mohla bádat nad vším, co se mi honilo hlavou před chvílí… co to vlastně bylo?

Nevím, nevím a už mě to nezajímá, přeci jen to bylo jen chvilkové zabavení. Je hloupé nad věcmi uvažovat, já jsem kdysi měla plno plánů a přání, ale jen jsem o nich uvažovala, kdybych bývala tehdy více konala, místo přihlížela osudu, nemusela jsem tu dnes sedět s tím otravou!

„Nechceš mluvit? Nevadí, klidně mlč, ale po tom, co jsem viděl, si myslím, že by sis měla promluvit… Ulevilo by se ti,“ zamumlal a hypnotizoval mě pohledem, věděla jsem to, aniž bych potřebovala zvednout hlavu od oprýskané desky stolu, která už nějaký ten čas přesluhuje, ostatně jako celá hospoda.

„Seš snad Matka Tereza?“ vyjedu na něj ostře, aby si jasně uvědomil, že nemám náladu na rozhovor. Můj opilecký podtón není tak šílený, jak by se mohlo zdát, přeci jen jsem jen křehká dívka, tak je to ovšem jen na povrchu… Spalování mám dostatečně rychlé, takže se rozhodnu své opilství podpořit další sklenkou toho utrejchu, nehodlám se teď probudit z toho stavu, ve kterém se nacházím, ani nemůžu!

„Ne, to nejsem,“ uzná pobaveně, ale stejně nezavře pusu, což je to jediné, co od něj chci. „Máš v sobě spoustu bolesti a hněvu, měla bys ho nějak vyventilovat,“ nabádá mě dál, okatě tak ignoruje moje zaryté mlčení. Jeho slova ve mně však evokují takový hněv, že mám co dělat, abych se udržela sedět. Sevřu v dlani sklenku, která se s tříštěním skla rozpadne na drobné střípky. Pingl je během chvilky u nás a stará se o to, jestli nejsem zraněná. Nemám potřebu mu odpovídat, jen chci novou sklenku.

Rána na ruce se zahojí dřív, než se ten trouba stihne vrátit, ale teď je mou hlavní starostí ten blbec, který sedí vedle mě.

„Ty víš o mojí bolesti kulový, chlapečku,“ zamumlám a jelikož se číšník s novou sklenkou nevrací, napiji se rovnou z láhve. Při pitím můj pohled padne na toho kluka, co sedí vedle mě, může mu být tak osmnáct, víc snad ani ne, ale u nás se to těžko odhaduje… Mně by taky nikdo netipoval, že mi je tolik, kolik mi je ve skutečnosti. Hořce se pousměji a zaměřím se na jeho vzhled.

Ač za nic nemůže, připomene mi mou bývalou smečku, lidi, které jsem považovala za rodinu, ale ty, co mi tak šíleně ublížili… Jeho hnědé oči, tmavé vlasy, které nosí sestřižené v krátkém, hodně rozcuchaném sestřihu, až to vypadá, že se snad stříhal sám, ale především ta arogance, která se mísí s dobrotou, to vše dokážu poznat po jediném pohledu do jeho očí, ale i do jeho mysli, ačkoliv to bylo tehdy náhodně.

„Tak mě pouč, sdílíme spolu jednu mysl, i když se ti to nelíbí, stalo se,“ připomene mi nedávnou událost, které lituji do dnešního dne, přestala jsem být sama, jak jsem byla tolik let, tolik dlouhých let jsem žila se svou bolestí, ale teď bych se měla o svou mysl dělit ještě s někým dalším? Ano, věděla jsem, že jsem alfa, jenže nenapadlo mě, že bych při setkání s nějakým dalším vlkodlakem mohla zcela samovolně nabrat do smečky dalšího člena, spíš on se vlastně přidal, ačkoli také nevědomky, jak jsem z jeho zmatení zjistila po chvíli, v té krátké chvíli, která zabrala, než jsem automaticky přeměnila na člověka.

Raději jsem ušla několik kilometrů hustým lesem pěšky, než abych riskovala, že při přeměně ve vlka budu mít opět svou mysl nechráněnou tou neviditelnou bariérou, kterou jsem kolem sebe vystavěla…

„Pouč?“ odfrknu znechuceně nad jeho výrazem. „Kdybych náhodou chtěla mluvit o své minulosti, byli bychom tu dost dlouho, tohle není historka s ponaučením,“ zamumlám s pohledem na své ruce, které už dávno nezdobí pěstěné nehty, přestala jsem mít chuť se líbit, sama sebe jsem odsunula do pozadí své bolesti a hněvu, kterým jsem se obrnila.

„Ten kluk, kterého jsem viděl, byl tvůj přítel?“ pokračuje ve svých otázkách, jako kdybych snad ani nic neřekla. Pevně stisknu zuby k sobě, aby se z nich nevydralo zavrčení, a ruce stáhnu v pěsti. Přesto se však neubráním tomu, aby se mi přes bariéru z řas nepřekulila jedna horká slza.

Nadechnu se: „Chceš to opravdu slyšet?“

„Kvůli tobě jo, nejsem žádnej psycholog, ale tohle prostě nemůžeš jen tak vstřebat, musíš o tom mluvit,“ přikývne a nalije mi sám od sebe do skleničky dalšího panáka, nejspíš tuší, že si musím dodat odvahy k tomu, co se chystám říct… Chystám? Zvláštní, ještě před chvílí jsem toho kluka chtěla rozervat na kousky, ale snad je to jeho neodbytností, že mě natolik mučí ta tíže na hrudi, ta bolest ukrytá uvnitř.

„Před patnácti lety jsem žila v malém městečku Forks, leží ve Washingtonu,“ pustím se do vyprávění odosobněním hlasem. Zdá se mi, že snad ani nemluvím o sobě, ale o někom, kdo tento příběh zase řekl mně, jako když popisuji film, který jsem kdy viděla! „Žila jsem v rezervaci se svým otcem, ale přestože jsme byli sami, neustále u nás byli ostatní přátele z okolí, v rezervaci nežilo moc lidí, takže nebylo divu, že jsme se všichni znali…

Měla jsem nastoupit na školu v přímo v La Push, naší rezervaci, ale taťka chtěl, abych šla na Forkskou střední školu, byla lepší, z ní bych si mohla podat přihlášku na více vysokých škol, protože je na ni brán poněkud jiný ohled, a tak jsem proti své vůli nastoupila. Po několika dnech, kdy jsem sama bloudila chodbami, nezůstávala jsem ve třídě o přestávkách, nemohla jsem se bavit s ostatními, jsem narazila na kluka, co mi učaroval svou nevýslovnou krásou, stylem chůze, vyjadřováním, tou elegancí a propracovaností každého pohybu, ale především tím pohledem topazových očí a medovým hlasem.“ Na konci se mi zlomí hlas, takže musím na malou chvíli přestat mluvit, jelikož bych to nezvládla bez slz. Kopnu do sebe dalšího panáka a chvíli rozdýchávám tolik emocí, které se ke mně valí jako tsunami.

„Zamilovala jsem se, úplně maximálně, takže mi ani nevadilo, když jsem zjistila, že je upír… V té době, kdy jsem ho poznala, jsem ještě neměla tušení, že historky našeho kmene mohou být pravdivé, ale především jsem vůbec neměla tušení, že bych i já mohla být měnič! Strachovala jsem se, vyhýbala se Edwardovi, místo do školy jsem chodila na dlouhé procházky po lese, kdy jsem se snažila vyřešit svou složitou situaci, posedávala jsem na útesech a nejednou jsem přemýšlela o tom, že skočím, ale stejně bych si neublížila…

No a potom na to Edward přišel, čekala jsem, že mě odsoudí, ale on to neudělal. Miloval mě stále, vůbec mu nevadilo, že jsem prakticky jeho úhlavní nepřítel, překonali jsme společně naše rozdíly, prožili jsme spolu tak nádherné okamžiky, že by mi je nikdo nevěřil, po nocích jsme sedávali na útesu a pozorovali hvězdy, usínala jsem tak v jeho chladné náruči, která mě sice skoro pálila do kůže, ale nevšímala jsem si toho, byli jsme prostě rozdílní. Jenže,“ zadrhnu se, dál prostě nemůžu pokračovat, aniž bych si dala pauzu a napila se. Jenže pak se všechno podělalo, zašeptám si sama pro sebe a bráním se slzám. Přese všechnu mou snahu je výsledek marný, vzlykám jako dítě, co ztratilo svou oblíbenou hračku, já jsem však ztratila mnohem, mnohem víc!

„Jenže?“ pobídne mě.

„Všechno se podělalo,“ vzlyknu, už nemám sílu na to, abych se slzám bránila, dovolím jim přetéct mé hradby, doslova zvednu stavidla, která jsou za tak dlouhou dobu naplněná po okraj, už bylo načase, abych povolila emocím, ale nemohla jsem tou udělat dřív…. „Smečka si nepřála můj vztah s Edwardem, bránili mi, ale přesto jsem utíkala po nocích, školní dny jsem byla nejšťastnější, každou přestávku jsem byla s Edwardem, někdy i s jeho rodinou, která mě překvapivě přijala dobře. Sam, to byl prozatímní alfa samec - říkám prozatímní, jelikož pravý dědic jsem já, i když bych měla být nejspíš syn, jsem dcera - se pokusil promluvit s ním, vyhrožoval mu, aby mě nechal na pokoji, ale Edward odmítl, nechtěl mě opustit, stejně jako já jsem nechtěla opustit jeho, nemohli jsme, ačkoliv jsem se do něj neotiskla, alespoň si to myslím,“ zauvažuji.

„Scházeli jste se dál?“ zajímá se ten kluk, co sedí po mé pravici, snad mu to připadá jako nějaká napínává knížka, mně to přijde jako horor, noční můra, děs všech hrůz, můj kostlivec ve skříni…

„Ano,“ potvrdím jeho domněnku. „Scházeli jsme se, i když to bylo zakázané. Sam nechtěl použít hlas alfa samce, ale potom – jednou jedinkrát – to udělal. Byli jsme na naší louce, neutrální území, kam jsme mohli oba, takže nikomu nemohlo vadit, že jsme zde spolu, neporušili jsme žádnou z hranic našich rodin, ale oni se tam objevili, všichni moji bratři, které jsem považovala za rodinu,“ zavzlykám a nestíhám si utírat slzy z tváří, jak moc tohle všechno bolí, teď však nemůžu přestat ve vyprávění, nemůžu…

„Jdi, Edwarde, uteč,“ zopakuji slova, co jsem řekla tenkrát, za zavřenými víčky mi probíhá přesně ta scéna, která se odehrála, přesně ta scéna… Cítím, že tam znovu jsem, že mám v sobě nepopsatelný strach z těch, které jsem považovala za přátele! „Nechtěl odejít, bránil se tím, že mi šeptal něžná slůvka lásky, vyznání. Ignoroval mé varování, ať bylo jakkoli nutné, nemohla jsem dovolit, aby se mu cokoli stalo. Otočila jsem se oproti svým bratrům, kteří byli ve vlčí podobě a předklonila jsem se do obranné pozice, ale když se proti nám rozběhl Paul, můj nejvýbušnější bratr, Edward mě odhodil stranou. Nechtěl dovolit, abych schytala úder, automaticky jsem se v letu přeměnila, ale to byla snad ta největší chyba.

Sam mě okamžitě hlasem alfa samce přikoval k zemi, nedovolil mi pomoci Edwardovi, který takovou přesilu prostě nemohl zvládnout, ačkoli měl sílu, dokonce i výjimečnou schopnost, ale byl na ně slabý,“ poznamenám smutně, už nemám slzy, které bych stírala z tváří, takže nechám ty slané potůčky usychat volně, všechno se mi motá před očima, ale vím jistě, že tohle nezpůsobil alkohol, naopak, teď jsem dokonale vystřízlivěla, bolest dokáže člověka probudit i z horších stavů, ušklíbnu se.

„To je strašný, vlastní rodina ti tak ublížila?“ děsí se upřímně, ale vlastně se mu ani nedivím, já sama se děsím z toho, co všechno jsem v sobě dusila tolik let, co všechno mi rodina udělala…

„Byli jsme jako Romeo a Julie, je to až ironie osudu, že to v té době byla má nejoblíbenější knížka, ale náš příběh skončil jinak,“ zarmoutím se ještě víc, kdybych alespoň já sama mohla zemřít, ale nemůžu. Nemůžu, protože jsem mu to, proklatě, slíbila! „Když jsem viděla, jak trhají části jeho těla, kňučela jsem jako štěně, v mysli jsem prosila ostatní bratry, ať ho nechají, oni však byli neoblomní, ale dokonce i přes ten mumraj jsem zaslechla poslední slova Edwarda, když od sebe odhodil Paula. Žij a buď šťastná, to řekl naposledy, pak mu urvali hlavu od těla, roztrhali jeho končetiny, cupovali každičký cár jeho oblečení, ale nakonec zmařili všechny mé naděje na to, že by se mohl znovu uzdravit, když zapálili jeho bezvládné tělo. Zbabělci, nechutní zbabělci, volala jsem na ně, ale neposlouchali, nevšímali si mě a já jsem nemohla nic dělat, vůbec nic!

Nevím, kde se ve mně vzala ta vlna protestu, ale najednou se mi zdálo, že ze mě padají okovy a já jsem se mohla volně nadechnout, nic mě nedrželo při zemi, síla alfa tónu na mě přestala platit, když jsem přestala slyšet mysl ostatních, došlo mi to… Byla jsem sama, přijala jsem svá rodná práva. Měla jsem tak velkou chuť, tak šíleně velkou chuť je každého roztrhat, zabít, zničit, ale nemohla jsem. Nemohla, protože i přes tu šílenou nenávist, kterou jsem k nim cítila, ba dokonce ji stále cítím, jsem věděla, že je to má rodina, které nemohu ublížit.

Možná, že jsem si uvědomila i to, že bych byla stejná jako oni. Přeměnila jsem se zpátky do lidské podoby, nedbaje na to, že před nimi budu nahá, a doploužila jsem se k posledním plamínkům, které pomalu uhasínaly, vyla jsem jako psi vyjí na měsíc, zuřila jsem, ruce zabořovala do hlíny stále hlouběji, mé srdce puklo bolestí,“ uzavřela jsem své povídání o onom osudném dni, třináctého června, právě byl pátek, nikdy jsme nedbala na to, že by na pověsti o tom dni něco mohlo být, ten den to však nerozhodla pověst, rozhodli to mí bratři.

„Slibuji ti, Edwarde, že se pokusím dodržet tvá poslední slova. Vzlykala jsem u jeho popela a štkala jsem, šeptala jeho jméno, přičemž jsem doufala, že se odněkud objeví živý a zdravý, že tu někde bude. Nepochopil bys tu šílenou bolest, to srdcervoucí kvílení, snad mi v těle praskaly všechny kosti, jak moc to bolelo… Spílala jsem jim, volala na ně veškerá prokletí, co mi přišla na mysl, ale oni stále zůstávali v mé blízkosti. Dokonce přišli až ke mně, měli tu drzost mi domlouvat, podívat se mi do očí!

Nežádali odpuštění, které bych jim stejně nikdy nemohla dát, neprosili o nic. Naopak požadovali, abych se vrátila domů, do La Push, jako kdybych tam mohla ještě existovat!“ prsknu rozzuřeně. A potom prostě musím pryč, na stůl hodím bankovky, které by určitě měly stačit na zaplacení pití, ale i slušné spropitné pro číšníka, a klidím se z baru. Cítím tu zlobu, nehodlám se tu přeměnit před jeho zraky. Ten kluk mě následuje, uvědomím si, že ani neznám jeho jméno, nevím o něm pranic, ale svěřuji se mu se svou bolestí, přesto cítím, že ze mě spadl obrovský balvan, co mi drásal zbytky duše.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkne, když mě dohoní, jelikož musím hodně pospíchat. Po několika metrech nemám sílu na to, abych se dál pohybovala, opřu se o jednu z tmavých budov opuštěných skladů, které tu jsou, a svezu se k zemi. Slzy se mi opět valí po tvářích v neúnavných vodopádech žalu nad vším, o co jsem přišla. Rodina, láska, naděje, život…

„Ne,“ odpovím popravdě zlomeným hlasem, který plně vystihuje mé rozpoložení, jsem na kolenou. Už nějakou dobu to vím, ale přiznat si to bylo nejtěžší. „Už nemůžu jít dál, ani kdybych chtěla, což nechci. Slíbila jsem, že budu žít, ale je to tak těžké, hrozně moc to bolí… Snažím se neusnout, protože jen tak zamezím tomu, že bych se mohla ve svých snech setkat s bolestí, za zlobou a hněvem skrývám strach a utrpení, ale tohle není život, chápeš?“ zalituji sama sebe, ačkoliv vím, že se to nedělá, že to by člověk neměl, já už nemám sílu. Musím se litovat, protože co ze mě zbylo? Co zbylo z dívky, která se kdysi tak šíleně ráda malovala, usmívala, parádila, měla ráda společnost, legraci, své bratry, ale především toho jednoho jediného? Zbyla z ní troska, která všude kolem zasívá nenávist, nikdo by mi to před lety nevěřil. Nikdo, snad jen Alice, starší sestra Edwarda, která vidí budoucnost. Neslyšela jsem o nich, vlastně nikdy, jen občas naleznu na svém kontě peníze, nepochybuji o tom, že jsou od ní, přestože nemůže vědět, kde se nacházím…

„Já vím, ale pomůžu ti. Jsem člen tvé smečky, i když se nám to nelíbí, budu tvůj přítel, přísahám,“ domlouvá mi v pokračování, na které nemám.

„Přítel? Nevím, jestli bych mohla mít nějakého přítele, nevěřím lidem,“ upozorním na svou poslední zkušenost, ale on se zatváří pohoršeně, můžu to vidět i přes tmu, která tu panuje, k nejbližší lampě je to odsud kus cesty, takže tu sedím takřka v temnotě, zatímco on se nade mnou sklání.

„Mně věřit můžeš, nezklamu tě,“ dodá tiše a já se znovu zadívám do té klukovské tváře. Něco v něm mi šíleným způsobem připomíná Jacoba, mého nejlepšího kamaráda, který mě taky zklamal, přidal se k nim, nepomohl mi, přestože jsem ho prosila, žadonila jsem, pokořili mou hrdost i pýchu, pokořili mě, ale já se vrátím. Vrátím se tam, ukážu jim, kdo jsem!

„Ani neznám tvoje jméno,“ pochybuji neustále, nicméně přijmu jeho nabízenou ruku a nechám se vytáhnout ze špinavé země.

„Jsem Billy,“ představí se mi a já si uvědomím, že se jmenuje jako můj otec, který byl snad jediný, který při mně stál. Zlobil se na mě, že jsem si zvolila nepřítele, ale nepokusil se ho zabít, jako to udělali oni.

„Bella Black,“ odpovím a stisknu napřaženou pravici a druhou rukou si setřu slzy z tváře. Něco mi však říká, že tenhle kluk by skutečně nemusel být takový podrazák, že by to nemusel být zloděj životů. Ale uvidíme, všechno chce čas, stejně tak potřebuji čas i já, musím posbírat síly, budou se hodit!