Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrtící depka

07.01.2011 (18:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2376×

Co je to život? Co je to láska? Co je to štěstí? Takové otázky si kladu každý den v jednom kuse, celá staletí a roky, ale odpovědi na ně nalézt nedokážu. Někdy si nedokážu zodpovědět, co jsem já. Nevím, odkud pocházím, nevím, s kým bych měl být, nevím, kde hledat mou druhou polovinu. Zkrátka nevím vůbec nic.

Jsem predátor, co lační po krvi, jako rostliny po slunci, jako včely po medu, jako matka po dítěti a naopak. Ale já si nechci připustit takovou realitu, já nemůžu být predátor. Nemohla se ze mě vytratit všechna laskavost, všechna láska, kterou jsem jako člověk cítil. Ne!

Ovšem realita je jiná. Já lidi zabíjím. Já se ukájím na jejich neštěstí. Jsem tvrdá, nelítostná, zvrhlá a nenasytná kamenná zrůda, co kdy prorazila na tento svět. A za to bych se nejraději zabil. Nechal bych se uškrtit, propíchnout kůlem, zastřelit, rozsekat, jen abych ze sebe smyl všechnu špínu, kterou jsem doposud činil. Ale mám obavy, že ani ta nejhorší smrt, která by pro mě byla, by neodčinila vše zlé. Pořád bych měl na sobě tu nečistotu.

Když si vzpomenu, jak jsem seděl na tom pozlaceném trůně v černém hábitu a nečinně přihlížel, jak Aro, můj ‚bratr‘, trhá mou polovičku, kterou jsem miloval i přesto, že jsem nebyl živý. Byl jsem kámen, ano, ale moje srdce si k ní našlo cestu a spojilo nás nitkami, které nebyly vidět, ale my dva jsme o nich věděli. My dva jsme je cítili.

Co na tom, že se prozradila? Jeden bídný člověk. Mohla ho zabít a tím naše tajemství udržet v bezpečí. Tak či onak, ten dotyčný skončil na kamenné podlaze Volterrského hradu bez jediné kapky krve. Ale Aro spravedlivě dodržuje zákon, on ho napsal, on ho ctí, ale pravda je jiná, krutější a sprostější. Pouze zákona využívá ve svůj prospěch. Jsme známí jako mocné trio, ale je to opravdu trio?

Každý by řekl, Aro, Caius a Marcus jsou vládci Volterry, ale kdo v podstatě vládne Volteře? Aro. Ten jediný velí a vyžaduje si, aby ho garda na slovo poslouchala. Malá umanutá Jane s tělem dítěte ho poslouchá a může se s Demetrim utlouct, aby získala jeho přízeň. Nač ta přízeň? Kdyby neměla bojovný dar, kterého je škoda, dal by ji nemilosrdně zabít. Alec, další dítě se vzácným darem. Ale nestojí o laskavá slova z Arovy strany.

Čeho jsem litoval více, bylo zabíjení nevinných lidí, kteří si přišli prohlédnout velkolepý hrad, ale na denní světlo už se zpět nedostali, alespoň ne v podobě lidí. Když jsem se hladově vrhal na jejich krk, musel jsem na každém jedinci vidět jeho ustrašený obličej a snést strach, který z nich čišel. Mockrát jsem si pokládal otázku, jak by to asi dopadlo, kdybych byl na jejich místě, ale odpověď byla jasná… Žádný člověk, ať už byl jakýkoli, si nezaslouží smrt způsobenou námi. Protože Volturiovi nedávají druhé šance!

Uslyšel jsem zdánlivé kroky za masivními vraty a zbystřil. Brzy bude večeře. Začaly se mi sbíhat sliny, ale s velkou vůlí jsem je zahnal. Ne, už nebudeš krvelačná zrůda! Nedělej to! Mohl jsem si nakazovat všelicos, ale když dovnitř vešla Chelsea se skupinou sladké krve, zmocnil se mě ten hnusný netvor uvnitř mě.

„Je čas,“ zašeptal Aro. Nehledě na ostatní, jsem se vrhl doprostřed davu a sáhl po první oběti. Přičichl jsem blíže a už otevíral čelist, když v tom… Ne! Caie, nedělej to! Sám víš, že jsi zrůda, ale můžeš s tím něco dělat! Křičel na mě vnitřní hlásek. Mohl jsem ho ignorovat, ale jeho ozvěna mi v hlavě zněla dvakrát víc. Nebyl jsem schopen se zakousnout do bílého krku a zbavit toho kluka bezmocného života.

Pustil jsem ho na zem a vyběhl z přijímacího sálu. Hnal jsem se rychlostí do své komnaty a bouchal cestou do všeho, co mi pod ruku přišlo. Jaká ironie to byla. Já, mocný vládce Volterry, který už po staletí zabíjí a živí se lidskou krví, se smiloval nad bezvýznamným lidským životem a ani doušek krve neokusil.

Na jednu stranu jsem na sebe byl hrdý, odolal jsem a na druhou? Dokázal jsem akorát to, že jsem slaboch. Ale abych přiznal pravdu, to jsem posledních dvacet let, co mi odešla Athenodora. Moje jediná láska s hnědými vlasy, ostře řezanými rysy a plnými rty. Její oči… i když byly karmínové barvy, byla v nich něha, láska a upřímnost. Ano, byla to zrůda, jako všichni tady, včetně mě, ale byla to moje láska. Dokázala ke mně cítit něco víc, než jen oddanost a poctu, které jsem se nedožadoval, ale ani neodmítal.

Nikdy, nikdy Arovi nezapomenu, jak mi ublížil. Mohl jsem udělat jen jednu věc. Zbavit se toho zatraceného života a odejít do země mrtvých, za Athenodorou. Tam ji možná najdu a konečně se dočkám klidného života, který neustále hledám, ale zatím jsem jej nenašel.

Stoupnul jsem si před krbovou římsu a vzal do ruky černou urnu s nápisem „Me amor“. Lehce jsem k ní přičichl a usmál se. Pořád jsem ji tam cítil, pořád tu byla se mnou.

„Brzy se shledáme, lásko,“ pronesl jsem šeptem a políbil černou nádobu se znakem Volterry. Položil jsem ji na křeslo.

„Demetri,“ zavolal jsem svým mohutným hlasem. Ozvěna se otřásala všemi zdmi hradu. Nečekal jsem dlouho a zaklepal Demetri.

„Přejete si?“ uklonil se.

„Neklaň se,“ poručil jsem mu, „žádám od tebe jen laskavost,“ promluvil jsem do ticha.

„Bude mi ctí.“ Předstoupil jsem před něho a podal mu zapalovač ze staré doby. Tenkrát jsem ho dostal od mého otce a ještě jsem neměl možnost ho použít. Teď nastala chvíle, kdy mi bude užitečný. Podal jsem ho Demetrimu a pohlédl na něj s naléhavostí.

„Nežádám tě jako vládce Volterry, ale jako obyčejný člověk či upír, který prosí o smrt. Budu ti navždy zavázaný, když mi vyhovíš.“ Čekal jsem jeho reakci. Hleděl na mě s očima vytřeštěnýma a nechápavým výrazem. Načež se mu rozklepala ruka, když si ode mě bral zapalovač.

„Myslíte to vážně?“

„Naprosto,“ pronesl jsem rozhodně. Už jsem se o tom dál bavit nechtěl. Sundal jsem si plášť a nechal si jen obyčejné tričko a kalhoty. Poklekl jsem na kolena a zdvihl hlavu. Zadíval jsem se od očí Demetriho a přikývl. S roztřesenýma rukama přešel ke mně a chytl mě okolo krku.

Čekal, že si to ještě rozmyslím. Ale neudělal jsem to. Už jsem to chtěl mít za sebou. Natočil jsem hlavu na pravou stranu a tím pokynul, aby trhl. Hlava se mi kutálela po zemi a tělo stálo bezvládně v pozoru. Pár vteřin jsem byl při vědomí a pak… Temnota se mě zmocnila. Byl jsem na kusy a hozen do ohně.

Demetri:

Hodil jsem všechny ostatky na hromadu a vzal do ruky zapalovač. Nemohl jsem ani pořádně myslet nad tím, co jsem právě udělal. Roztrhal jsem jednoho člena vzácného tria, pod jehož tíhou zraku se každý hrbí a vzdává mu úctu.

Škrtl jsem a zapálil papír, který ležel poblíž krbu. Hodil jsem ho na ostatky Caia, který hned chytil a začal se rozpadat v popel. V mých očích se odrážely barevné plameny a dým, který doutnal a blížil se ke stropu. Cítil jsem, že někde tam dole nebo nahoře se Caius potkal s Athenodorou a jsou spolu šťastní. Už jen za jejich trápení si to zaslouží.

„Sbohem, Caie, byl jsi krutý, ale dobrý vládce,“ zakuňkal jsem a odešel z jeho komnaty. Pomalým krokem jsem se šoural k přijímací síni s hlavou dole. Rozrazil jsem dveře a polomrtvým krokem vešel dovnitř. Po zemi se válela bezmocná těla. Dělalo se mi z nich zle. Aro seděl na trůně a pohlížel si své bělostné ruce. Pohlédl na mě zvídavým pohledem. Pod jeho váhou jsem nebyl schopen mlčet.

„Zabil jsem Caia na jeho přání,“ zašeptal jsem do ztracena.

Pár písmenek, než mi tu snad zanecháte nějaké komentáře, v nejlepším kritiku...

Povídku bych nezveřejnila, kdyby si to nepřála Jane006, která do mě neustále ryla, ať to zveřejním. Určitě souzníte se mnou, že to nebylo vůbec dobré a proto bych ráda slyšela váš názor. Snad toho nechci moc. :-).

KacenQaCullen

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící depka :