Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sláva Vám vstoupila do hlavy?

Sláva Vám vstoupila do hlavy?Díky všemu, co se kvůli mým neuváženým slovům semlelo... Dostala jsem nápad. Isabella je slavná spisovatelka. Jenže... Více se dozvíte pod perexem. Přeji příjemné čtení, vaše zuzinecckaa.

Za dopis, co najdete v textu od tajemného pisatele děkuji vilince. Nic jsem s ním nedělala, je v původní podobě, jak jej napsala ona.

Sláva Vám vstoupila do hlavy?

Stála u okna a usmívala se. Před chvílí jí přišla první zpráva o prodeji jejích knih. Šlo to lépe, než by mohla tušit.

Venku mezitím déšť bušil do oken a ona ze své výšky viděla lidi spěchajíce tak rychle, aby nepromokli. Nad městem, nad domy se vznášel mlhavý opar, který halil vše do bezútěšné šedi.

Oči jí klouzaly po autech, která se zasekla v dopravní zácpě. Ty osoby v autech na sebe nervně pokřikovaly, troubily na sebe, ale kolona se hýbala jen pomalu.

Ani taková spoušť, kterou pod okny měla každý den, jí dnes nemohla vzít ten povznesený pocit štěstí, který se jí držel.

Cvakla hifi věž a ona zatáhla záclonu. Upravila ji, vzala hrníček, co ležel prázdný od kafe na parapetu, a šla si ke stěně vybrat další hity na CD, které hned nato vložila do přehrávače.

Bytem se rozezněla taneční hudba. S hrnečkem v ruce došla do kuchyně, aby jej vložila do dřezu. Právě teď neměla náladu na domácí práce. Tím, že se její prvotní dílo takto prodávalo, měla větší chuť napsat další dílo. Ale věděla, že by to nezvládla za dopoledne, jak by si byla někdy přála.

S tanečními pózami se dokroutila zpět do obýváku, kde se posadila na černý, kožený gauč. S připitomělým úsměvem na tváři se mírně pohupovala, jak byla šťastná. Celé nitro jí rozechvívalo to, že bylo prodáno více, než se předpokládalo... A dělal se první dotisk.

Takhle tam seděla asi hodinu, než dohrálo další CD. Aniž by se obtěžovala vyměnit ho za další, prostě jen seděla a už se jí v hlavě splétal plán a námět na další veledílo, jak si to ve své hlavě ze srandy pojmenovala.

Po dalším uběhnutém čase ji vytrhl z hloubání zvonek. Vstala a prostě došla do předsíně, kde si rozsvítila, podívala se kukátkem, aby se přesvědčila, že za dveřmi čeká pošťačka s obvyklým nákladem dopisů, a s úsměvem otevřela.

„Slečno Swanová... Tu to máte. Tenhle vám dám přednostně, byl na doporučení..." Pošťačka v obou rukách svírala několik desítek barevných obálek, ale ta vrchní byla jen čistě bílá a popsána velice dokonalým, úhledným písmem.

„Paní Andrejko, děkuji vám. Moc se omlouvám, že vás obtěžuji, abyste mi mé dopisy nosila..."

„Ale, tohle vůbec neřešte, Isabello. Když jste doma, tak vám to ráda nosím. Kam byste to jinak chtěla dát? Vaše schránka pojme nanejvýš tak dva z těch dopisů a krabici tam nechávat... To by byla blbost," přerušila ji pošťačka přívětivým hlasem.

„Jste moc milá. Tak mazejte, ať vás nezdržuji od práce," loučila se Bella a pak se s hordou dopisů, co jí Andrea vložila do náručí, těžko vpotácela do bytu a nohou za sebou zavřela.

Opatrně přešla do obýváku, kde všechna ta psaníčka jen nedbale pustila na gauč. Povzdechla si. Sedla si k nim a útrpně přejížděla každou obálku.

Co se týkalo jejích fanoušků, snažila se být svědomitá. Tohle byla její druhá největší nálož, protože si to nechávala domů nosit maximálně jenou za týden. Nečekala ale, že jich bude tolik.

Probírala se těmi obálkami, až ji trefila ta bílá s krásným rukopisem. Vytáhla ji a rukama přejížděla po tom zvláštním povrchu. Teď, když ji viděla takto zblízka, už jí nepřipadala jednolitě bílá, ale trochu tmavě se tam vyjímaly tečkované ornamenty - kytičky, kolečka, kostičky...

Isabella prohlédla obálku a usmála se. Když ten dotyčný jí posílá takto drahou obálku, určitě ji musí zbožňovat... Sebevědomí jí vystoupalo ještě výše a u srdce ji zahřálo.

Opatrně roztrhla obálku, aby neporušila papír, který téměř hned na to vytáhla. Byl ze stejného materiálu a byl velice hustě popsaný tím samým krásným písmem. S úsměvem dopis rozevřela, ale jakmile začala číst, nálada se jí zhoršovala a stále vyšším tempem se blížila k bodu mrazu.

 

Drahá Isabell,

mnozí lidé, kteří příliš nesympatizují s Vašimi knihami, by začali tento dopis asi nějak takto: „Nelíbí se mi Váš styl! Jste ostudou pro dnešní, velmi nadané spisovatele!“ Takhle já však začít nechci. Byl jsem vychován jinak, a proto není smyslem tohoto dopisu Vás urážet. Pouze chci upozornit na nějaké věci, které Vaše knihy ničí.

Zřejmě jsem jediný, kdo Vám podobný dopis napsal. Z toho důvodu si o mně budete myslet, že jsem jen nějaký stupidní člověk, který není sám dobrý v ničem, a tak si svou zlost, v podobě kritiky, vylévá na ostatních. Ujišťuji Vás však, že tohle můj případ není.

O knihách toho vím víc, než tušíte, a proto jsem se do psaní tohoto dopisu dal. Pokud bych byl v tomhle ohledu jen pouhý laik, nevzal bych do ruky ani pero. To však nejsem. Jsem člověk, který rád čte, protože je to pro něj jistá spojitost s jiným světem. Se světem, který s tím dnešním má jen málo společného. A Vy jste mi ho, promiňte mi výraz, který teď použiji, ve Vaší knize znechutila. Jak stylem psaní, jenž byl velmi neuvážený, tak celým příběhem. Kniha měla být o lásce a přitom i o stopách zklamání. To, co jsem se ovšem dočetl, mě přivedlo k názoru, že nedokážete popsat lásku. Láska je čistá, neposkvrněná a hlavně jde o pouto dvou lidí, kteří by pro sebe zemřeli. Vy jste ji ale popsala velmi ošklivě. Jako planoucí vášeň spojenou s nenávistí a dalšími, přímo nemravnými emocemi, které nemají s láskou nic společného. Popsala jste chtíč. Chtíč, pud, který v dnešní době potlačuje korektní chování dnešního lidstva. Nebudu zapírat. Sám nejsem dokonalý, ale přesto dokážu určit hranici mezi dobrem a zlem. V dnešní době se většina z nás přiklání ke zlu a neuvědomují si, k čemu to povede. Náš svět ovládají příšery noci. Příšery, které lidstvo samo stvořilo z vlastní hlouposti. Bohužel, tomu Vy nikdy neporozumíte, a tak s tím nebudu zatěžovat Vaši křehkou mysl.

Prosím, teď bych Vás rád poprosil o trochu shovívavosti nad tím, co si přečtete, ale jiné možnosti není. Z dopisu, jenž píšu, se poučíme všichni. Jak Vy, tak i já. Postupně si totiž uvědomuji, jakou zlost a poranění Vaší pýchy Vám právě způsobuji, ale je to nevyhnutelné.

Pamatuji si Vaše první dílo. Byla jste velmi nezkušená, ale pokud budu schopen opomenout tento fakt, musím uznat, že tohle bylo nejspíš to nejlepší, co jste kdy napsala. Byla jste schopna vcítit se do povahy Vaší postavy a z celého díla vyzařovalo, jako byste popisovala svůj životní příběh. O Vašich současných dílech bych se radši nezmiňoval, ale chci jen jedno. Abyste se z mých slov poučila a zase se do psaní vcítila. Jestliže to neuděláte, tak budou Vaše díla stále o chabých, prázdných slovech, kterými nevyjádříte nic a začnete své čtenáře nudit, jako jste se tímto postarala o mne, a stanete se jen další vysloužilou, nepopulární a jistě rádoby spisovatelkou, kterou opustila její dávná vzkvétající sláva. Přesto si o Vás myslím, že jste okouzlující a především velmi inteligentní mladá dáma, která neudělá z mého dopisu aféru. A pokud by se tak stalo, apeluji na Váš smysl pro spravedlnost, což v tomto významu znamená, že z mé osoby neučiníte afektovaného floutka, jenž Vás chce jen ponížit svými slovy na drahém papíře.  Jestli se tak přece stane, bude mi to líto, protože jsme se potkali před tím, než Vám Vaše sláva stoupla do hlavy, a byla jste jedna z nejmilejších a spravedlivých osob, které jsem za svůj dlouhý život potkal.

Pokud se mi rozhodnete odepsat, tak budu rád. Chtěl bych Vám toho povědět spoustu, ale pokud budete můj dopis ignorovat, což samozřejmě pochopím, protože jsem s největší pravděpodobností zranil Vaši pýchu. Osobně mám však dojem, že jestli v dopisu budete zmiňovat Vaše mládí a záležitosti podobného významu, nebudu je brát jako dostatečný argument. Přikročte, prosím, k Vaší, jistě velmi obsáhlé, knihovně a vytáhněte dílo od Jane Austen. Tahle dáma byla ve Vašem věku, když napsala svou, již několikátou, knihu. Zajisté nejsou na světě dvě stejné osoby, takže Vás k ní příliš přirovnávat nechci. Píšete něco jiného, máte jiné povahy… Ačkoli tohle mohou být důvody, jež se zdají naprosto nepostradatelné, jeden má kdejaký spisovatel společný s tím dalším. Tím argumentem je chuť ke psaní. Tento rys musí mít každý spisovatel, jinak se jeho dílo nedá ani za dílo považovat. Vy jistě tuhle vlastnost nepostrádáte, jen jste ji zřejmě pohřbila někam hluboko do sebe. A proto dnes píšete hlavně pro peníze. Máte pocit, že je to tak správné? Já tedy ne. Zkuste se začít učit z vlastních chyb a otevřte se druhým. Jistě Vám to pomůže a začnete psát pěkně, s nádechem originality a geniality, kterou tolik oplýváte.

Dnes už ukončím svůj sáhodlouhý dopis. Nebudu se Vám teď omlouvat a odprošovat Vaši osobu, abyste mi odpustila mou příšernou opovážlivost, že jsem si jen dovolil Vám něco napsat. To ode mne opravdu nečekejte. Nepsal jsem tento dopis totiž proto, abych se Vám na konci omluvil. Napsal jsem ho, abych sdělil Vaší vážené osobě, co si myslím o jejích dílech.

S vřelým pozdravem, Edward Cullen.

 

Jakmile dočetla, vzhlédla od toho krásného papíru s ošklivými slovy. Oči se jí plnily slzami. Tak toto si o ní myslí? Že se snaží jen zaujmout? Že píše nudně? Že píše... Neoriginálně?

Snažila se o to být silná. Byla to první negativní reakce... Ale pro její sebevědomí mnohem účinnější než kladné a bezduché dopisy ostatních čtenářů.

Ramena se roztřásla a hrdlem se draly vzlyky. Snažila se je zadržet, jenže nenechavé slzy ji zradily a po tvářích jí začaly stékat. Kapaly jí po oblečení, ale to neřešila. Poddala se svému smutku, tomu zranění, které vytvořil ten neznámý pár slovy krásně napsanými na tom bílém, drahém papíře.

Ač měla do té chvíle plány s dalším psaním, rychle se její rozhodnutí bortila. Nač psát? Vždyť každý si může myslet to samé... A bezduché povzbuzování pouze z papíru... Ty nemají smysl.

Náhle zjistila, jak jí chybí kontakt s lidmi. Díky psaní se uzavřela do svého světa, kam nikoho nevpouštěla. Netušila, jak se osamostatnila... Až teď, když by potřebovala něčí útěchu, zjistila, že není nikdo, kdo by jí mohl nabídnout rameno na vyplakání. Spíš že není nikdo, komu by se odhodlala na rameni vyplakat...

Ještě více smutku ji zmohlo a ona se svalila na gauč. Vzlyky otřásaly jejím tělem, slzy tekly takovým proudem, že nevěděla, zda někdy přestane plakat...

Po několika desítkách minut konečně vše začalo ustávat. Netušila, že uběhlo tolik času, dokud se nepodívala na digitální hodiny. Překvapilo ji, že smutnila tak dlouho.

Nakonec zmučeně vstala s tím, že ten zpropadený dopis hodí do koše. Už ho chtěla za chůze ke kuchyni trhat, když ji ťukla další písmena na druhé straně papíru.

Byla tam uvedena adresa a telefonní kontakt. Zarazila se. Vzkaz pod těmi údaji dával znát, že se může kdykoliv ozvat. Ten člověk neměl nic proti její osobě, jen proti stylu jejího psaní...

Na cestě se zasekla. Uvažovala, zda by byl dobrý nápad za tím dotyčným jet, protože bydlel také v tomto městě. Nebála se osobního kontaktu. Spíš byla zvědavá na osobu, která jí zkritizovala její dílo.

Vracela se pomalu zpět do obýváku a sedla si na gauč. Ostatních dopisů si nevšímala, teď studovala jen ten jediný. Obracela ho v rukách a stálě na ten papír zamyšleně zírala.

Nakonec se rozhodla. Opsala si pečlivě adresu, jméno toho dotyčného a jeho kontakt, na který ale nemínila zavolat.

Převlékla se do pohodlného oblečení, pobrala si důležité věci, které následně naházela do kabelky, povypínala všechno, co šlo, a pak zamířila ke dveřím. Obula se, vzala si bundu do deště a zamkla za sebou byt.

S klíčkem od auta si pohazovala cestou do podzemních garáží. Odmítala čekat na výtah, tak se vydala po schodech. Na recepci jen houkla na Martina, který si tam právě povídal s nějakou mladou slečnou, a pokračovala dalším schodištěm do garáže.

Byl pro ni nezvyk, že při své chůzi téměř nic neslyšela. Vždy na sobě měla podpatky, ale tentokrát si vzala tenisky. Bylo to pro ni velice pohodlné. Vůbec netušila, že si odpírala tu lehkost...

Namířila na svého miláčka a stiskla tlačítko na klíči. Její VW Passat 2 se rozblikal a houknul, když se odemkl. S úsměvem dokráčela ty dva kroky, co ji od autíčka dělily, a nastoupila.

Skoro se rozplynula nad tím, že má tak dokonalé auto. Pohladila palubní desku a potěšeně zavzdychala. Pak vsunula klíč do startéru a pomalu vyjížděla.

Chvíli bloudila ulicemi, než se zorientovala. Sice si adresu nepřekontrolovala, ale tu ulici znala. Bylo to kus od ní, ve vilové čtvrti, kde bydlel i její nakladatel.

Při jízdě poslouchala písničky, zpívala si se zpěváky a zpěvačkami, i když někdy možná přehnaně nahlas a falešně. Stěrače jí jely o sto šest, protože hodně pršelo.

Měla konečně lepší náladu. I když byla stále pokleslá na duchu, už jí bylo lépe. Asi to bylo tím vyplakáním či tím, že se může sejít se svým odpůrcem...

První luxusní vily se jí objevily na obzoru. Na tabulkách hledala správnou ulici, do které následně zajela. Pak na plotech či domech hledala správné číslo. Aby jej nepřehlédla, jela velice pomalu.

Potichu si čísla mumlala pod nos, až viděla to správné. Zajela o kousek dál a zaparkovala.

Obhlížela tu dokonalou vilu. Byla zvědavá, co to je za člověka, který si žije v takovém přepychu. Nevěděla, jestli má ještě zůstat v autě, ale nakonec se rozhodla, že si počká.

Seděla tam asi půl hodiny, když si všimla přijíždějícího stříbrného volva, které k tomu domu zabočilo. Sledovala jej, jak jede po příjezdové cestě a zastavilo u baráku. Ale to už neviděla, protože jí výhled zakryly úhledně sestřižené keříky.

Zaslechla dvojí třísknutí dveří a zvědavost ji vyhnala z auta.

Opřela se o dveře řidiče a sledovala, kdo vystoupil z toho auta. I přes déšť zahlédla lesk bronzových vlasů. To ji zaujalo jako první. Spatřila na tu dálku tři osoby. Na tu dálku toho moc jinak nezahlédla, snad jen ještě to, že to byly dvě ženy a jeden muž. I přes křoví viděla, jak všichni tři zapluli do toho nádherného baráku.

Zhluboka se nadechla a přeměřovala tu obrovskou vilu svýma tmavě hnědýma očima. Uvažovala, jestli se má odhodlat a jít tam, či zbaběle nasednout zpět do auta a odjet.

Když už skoro otevírala dveře, zarazil ji milý dívčí hlas.

„Slečno, hledáte někoho?" Když se otočila na tu holku s tím překrásným, zvonivým hlasem, málem jí poklesla brada překvapením. Velkýma zlatýma očima na ni hleděla holčina asi o hlavu menší než ona sama, kratší, tmavé vlasy měla rozčepýřené po celé hlavě. Postavu měla jako modelka a i tak byla oblečená. A byla neskutečně bledá...Ještě víc než já, proběhlo jí hlavou...

„Já... Já nevím," odpověděla váhavě. Ta holka ji zvláštním způsobem přitahovala... Asi svým duchem, protože se celou dobu na ni mile usmívala.

„Koukáte na tamten dům..." poznamenala ta dívenka a ukázala na tu vilu. „Takže odhaduji, že hledáte někoho odtamtud. Já tam také bydlím, takže si myslím, že jdete za někým z mé rodiny."

Isabella byla celá vyjukaná a hleděla na tu malou elfku, kterou ji svým vzhledem připomínala.

„To myslíte vážně?" ptala se nevěřícně.

„Jistě. Hm... Někoho mi připomínáte..." Na okamžik se zamyslela. „Jasně, vy jste ta spisovatelka! Tak to určitě míříte za mým bratrem... Tak pojďte a nestyďte se. Nikdo vás tam neukousne." Své poslední poznámce se ta dívka zasmála a Bella nechápala.

„Jinak já jsem Alice a velice ráda vás poznávám. Ta vaše kniha byla skvělá a z takových bručounů, jako je můj bratr, si vůbec nevšímejte. Oni nevědí, co to je dílo. A já jsem  jedna z vašich největších obdivovatelek." Furt a furt by mluvila, ale byla přerušena.

„Já jsem Bella... A mohla bys mi, prosím, tykat? Nejsem tak stará..." nabídla jí neochotně.

„To myslíš vážně? Jsem poctěna!" zazářila Alice a hned se zase rozpovídala o knize. Bella ji poslouchala jen na půl ucha.

Kráčely po příjezdové cestě posypané štěrkem. Bella si prohlížela keříky, které byly stříhané do podob zvířat. Vyskytoval se tam kůň, tygr, lev, pes, hyena...

„Koukám, že máte rádi zvířata," poznamenala jakoby mimochodem.

„To máme. Každý máme někoho oblíbeného. Má je hyena," odpověděla Alice, vůbec se nepozastavujíce nad tím, že ji Bella přerušila v monologu, ve kterém s radostí pokračovala dál.

Kráčely k veliké bílé vile. Belle vyrazila úplně dech, protože byla napůl prosklená.

Na verandě se na Alici nejistě podívala, ale Alice otevřela dveře a pobídla ji dál, jakoby si jejího zaváhání nevšimla.

„Rodino! Jsem doma! A hádejte, koho jsem nám to přivedla za výjimečného návštěvníka!" zakřičela Alice do útrob domu a najednou se seběhla celá rodina.

Bella z takové pozornosti okamžitě na tvářích zčervenala. Její oči klouzaly po mramorových zdech, po veliké vstupní hale, jejíž stěny zdobilo několik obrazů od předních malířů. Také tam stálo několik soch lidí vyumělkovaných do takových detailů, až Bella sklopila pohled a líčka se jí ještě ztmavila.

Z haly vedlo několik dveří, ale prozatím neměla šanci si prohlédnout kam.

Celá rodina stála skoro v pozoru a sledovala jediného člověka mezi sebou. Všichni vnímali její tep, její vůni krve, ale jednoho člena to zasáhlo nejvíce. Mladík s bronzovými vlasy se musel přemáhat, aby tu vydržel. Její aroma totiž okamžitě plnilo ústa jedem, a kdyby neměl vycvičený čich, asi...

„Rodino, představuji vám tuto slečnu, dokonalou autorkou." S tím se zamračila na bronzovlasého mladíka. „Toto je Isabella Swanová."

 

 

Ne, sláva Ti do hlavy nestoupla


Tak... Konec první části. Nečekala jsem, že to bude tak dlouhé, ale... Stalo se. Proto to rozděluji na dvě části...

Toto je věnování pro všechny, které jsem svým komentářem k povídce lolality pobouřila. Je to taková malá omluva... Hlavně pro lolalitu. Nemyslela jsem to zle ani na jednu stranu.

Chci předem poděkovat za komentáře, které tu najdu. Vaše zuzinecckaa.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sláva Vám vstoupila do hlavy?:

 1 2 3 4   Další »
33. Wera
30.01.2012 [8:04]

Werazajímavé moc se těším na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon

28.01.2012 [21:37]

leacullenfunzaujímavé, teším sa na pokračovanie... Emoticon Emoticon

31. aniiik8
28.01.2012 [8:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. incompertus
22.01.2012 [19:06]

no tak honem sem s další částí ;)

29. Vlaďka
22.01.2012 [18:18]

úžasný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. ssendy
22.01.2012 [10:47]

Skvělé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon těším se na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. Verča
21.01.2012 [21:30]

Moc pěkné,jsem zvědavá,jak to bude dál:-)

26. Buffy1995
21.01.2012 [13:43]

UŽASNÁ POVÍDKA

21.01.2012 [0:28]

patulka13Mno... Tak to abych asi začala...
Možná ode mě čekáš komentář typu, že mi to přijde jako výsměch proti Lolalitě. Ale toho se bát nemusíš. Já osobně si myslím - neříkám nic ostatním -, že tohle je prostě povídka s obyčejným názvem myšlená jako omluvu. Toť vše k námětu a ostatním komentářům...

Teď tedy k povídce...
Tohle není obyčejná povídka, tím jsem si jistá. Dokonalý nápad, dokonalý název, já nemám co bych ti v tomhle vytkla. Bella jako velmi úspěšná spisovatelka, opravdu hodně fanoušků, kteří ji obdivují. Zajímavé, co dokáže jen jeden dopis od "nefanouška". Ale každý má svůj názor a stejně tak i Edward, který se nebál ho projevit.
Docela chápu Bellu, že z toho byla na prášky, asi bych taky byla. Po miliontém dopisu od fanoušků jí přijde takový, ve kterém je vypsáno, že nemá už ten správný styl, že se nedokáže ztotožnit s danou postavou, ze jakého pohledu píše atd... Taky bych byla na prášky! Emoticon

No, už nevím, co tu vše napsat... Je toho tolik, co bych tu mohla vypsat, ale to bych tu byla minimálně dvě hodiny! Emoticon Emoticon Takže nakonec bych se ti chtěla akorát tak poklonit a poděkovat, že jako úžasná autorka jsi vyplnila tu mezeru, kdy jsem se šíleně nudila... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Málem bych zapomněla, ale naštěstí nezapomněla. Vilí, tobě bych se ráda taky poklonila, ten dopis je, stejně jako zbytek, dokonalý a opravdu moc a moc se ti povedl. Nekecám, myslím to vážně. Emoticon Emoticon

Nakonec bych se tedy chtěla poklonit vám oběma za úžasnou jednorázovku, která se mi opravdu hodně líbila. Nevím, co víc k tomu dodat, snad jen to, že se těším na další část... Děkuji vám oběma. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S.: Obě jste úžasné autorky, o tom se tu snad dohadovat nemusíme. Emoticon Emoticon

20.01.2012 [23:47]

SemiskaÚžasné, moc se mi to líbilo. Budu se těšit na další část. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!