Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ne, sláva Ti do hlavy nestoupla

03.02.2012 (20:45) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2643×

Sláva Vám stoupla do hlavy?

Ne, sláva ti do hlavy nestoupla

Jakmile zaznělo její jméno v místnosti, rozhostilo se ticho. Já jsem sledoval tu hnědovlasou krásku a skoro jsem se divil, jak jsem mohl její krásu zapomenout... Nebo jsem si ji jen špatně vybavoval?

Její vůně podtrhla všechnu dokonalost tohoto světa. Nepamatoval jsem si, že mě i tehdy tak krásně lákala krví, ale... Asi tam bylo příliš rušivých elementů. Teď jsme tu byli jen my a ona.

Nakonec se odhodlal Carlisle a zeptal se jí: „Kohopak tu hledáte, slečno Swanová?" Její tváře nabraly nachovou barvu a pak pohlédla na něj.

„Za prvé bych byla ráda, kdybyste mi tykali. Jsem Isabella, ale radši, když mi lidé říkají Bella. A za druhé... Hledám tu Edwarda Cullena." Po zaznění mého jména jsem měl pocit okolo míst, kde kdysi bývalo srdce, jako by se znova probudilo k životu.

Její myšlenky... myšlenky? Jaké myšlenky? Ona snad nemyslí...

„To je můj syn Edward," řekl Carlisle a ukázal na mě. Její čokoládové oči se stočily také na mě a mně zase vyrazila dech. Opravdu je tak dokonalá?

„Och..." uniklo jí ze rtů a váhavý úsměv jí dle mého rozzářil tvář.

„Myslím, že se vypaříme... A necháme vás o samotě," řekla Alice s tajemným výrazem ve tváři a celá rodina během pár vteřin zmizela do svých pokojů. Já jen civěl na to stvoření, co tu přede mnou stálo.

„No... Tak co teď?" zeptala se nesměle a v jejích očích jsem zahlédl osten bolesti. Mě píchlo u srdce... Tušil jsem, že je tu kvůli tomu dopisu. Teď jsem si nadával do hlupáků... Proč jsem jí to jen psal? Proč jsem byl tak... Nevím, jak bych to popsal.

„Půjdeme do obývacího pokoje," řekl jsem jako ve snách a prošli jsme jedněmi z dvěří. Před námi se otevřela světle hnědá místnost. Napravo od nás stála sedací souprava v tmavě hnědé, nalevo stála z téže barvy jako sedací souprava stěna. V ní bylo velké domácí kino, hifi věž, kterou jsem v zápětí zapnul, a v policích místo klasické výzdoby byly knihy.

Přímo naproti nám byla celá stěna místo zdi skleněná a skýtala krásný výhled na domy v okolí.

„Ach," unikl jí výdech z úst, a když jsem na ni pohlédl, překvapeně hleděla na všechno, co tu bylo.

„Máte to tu krásné," poznamenala nakonec tiše a pohlédla na mě. Já kdybych mohl zčervenat, asi bych se velice zarděl, protože její přítomnost mi vyháněla všechny základy etikety úplně mimo můj mozek.

„Posaď se," nabídl jsem jí a ona na mě jen nechápavě hleděla. Vůbec jsem nechápal, co se děje, až pak jsem si uvědomil, že nám vlastně pochválila obývák, a já jí na to nic neřekl.

„Děkuji za chválu, já jsem si tu už zvykl... Ale ano, moc se mi tu líbí. Tak si tedy sedněme," plácal jsem nesmysly. Vyváděla mě z rovnováhy, to se ještě nikomu nepodařilo.

Oba jsme se ponořili do pohodlného gauče, div jsme se skoro nepotopili v tom, jak se s námi trochu propadl. Každý jsme byli samozřejmě na opačném konci.

Její oči létaly po té nádheře, ale její mysl byla stále... tak nepřirozeně tichá. Naštěstí celá rodina vyčkávala na celou situaci, co se bude dít mezi námi, že mě jejich myšlenky neotravovaly.

„Bello?" Její oslovení z mých úst zaznělo jako otázka, ale mé emoce jinak nedaly. Rychle na mě hodila pohled, ale pak jí zase oči začaly kmitat po místnosti. Oba jsme byli nervózní, věděl jsem to i bez Jasperova daru.

Zhluboka se nadechla a konečně vyřkla slova k tématu, proč tady vlastně teď sedí.

„Asi oba víme, proč jsem přijela," začala a nervozitou si třela ruce.

„Zřejmě kvůli tomu dopisu..." zašeptal jsem nazpět.

„Nebylo nic příjemného to číst..." Nedovolil jsem jí pokračovat.

„Nebudeme si nalhávat, tvé psaní se opravdu změnilo..." povzdechl jsem si a radši se od ní odvrátil. Trochu jsem se bál její reakce.

„Mně to tak nepřijde. Do svého psaní se vždy pokouším vžít, baví mě to. Kdybych psala jen a jen pro peníze nebo slávu, nezatěžovala bych se originalitou, délkou..." Její hlas ale nezněl moc jistě.

„Víš, Bello, každý do toho dává část sebe. Tím jsou díla originální. Ale... Ale vůbec jsi se nesnažila nějak děj vykreslit, vyumělkovat, aby to čtenář viděl... Pro mě to byla jen písmenka na papíru v knize." Tentokrát jsem vyhledal její pohled, který se stával čím dál tím více zuřivější.

„Nesnažila? Jak to můžeš vědět? I když bych se nesnažila, jak ty říkáš, nejde psát jen slova tvořící smysluplnou větu. Vžíváš se do hrdinů, tvoříš jim cestu života. Nevím, proč zrovna ty ses do příběhu nevžil. Opravdu si myslíš, že je chyba ve mně?" vyřkla nakonec tiše a klidně. I když se o to snažila, tělo se jí trochu třáslo zlostí a z očí jí šlehaly blesky.

„To já vím. Přál bych si... Přál bych si, aby dílo každého bylo pro každé dokonalé..." hlesl jsem nakonec. Znova jsem hleděl na opačný konec místnosti, ale její blízkost jsem nedokázal vymazat z hlavy. A její vůně mi moc také nepřidávala...

Skřípnutí kůže a mírné propadnutí sedačky u mé ruky dávalo znát, že se ke mně nahla. Když promluvila, horký dech mi ovanul ucho a část tváře.

„Jenže nikdy nic není dokonalé. Vždy se najde někdo, komu se to nebude líbit," řekla tiše a chtěla se odtáhnout, ale v rychlosti jsem ji zachytil za ruku, co měla blízko mé.

Hleděl jsem jí do očí, zatímco ona napůl klečela. Dokonalost její nevinné tváře mě až uváděla do rozpaků. Pak mi pohled padl na její rty a málem jsem se neovládl.

Pustil jsem její ruku a co nejrychleji v lidské rychlosti jsem se přesunul na opačnou stranu místnosti.

„Bello, já vím. Akorát... Popis tvé lásky mi přišel jako harlequin. Vše bylo jen o touze... Nebýt samotné hlavní linie děje, tu knihu bych odložil po prvních stránkách," pověděl jsem a odvrátil se od ní.

Kroky se blížily ke mně a pak se zastavily. Žár jejího těla mě pálil do zad, takže jsem tušil, že stojí jen kousek ode mě.

„Harlequin?" šeptla a zřejmě čekala na mou odpověď.

„Tvůj popis lásky je jen... o touze, o vášni. Psala jsi, že při pohledu na něj cítí horko v podbříšku..." říkal jsem a dál jsem vykládal. Pak jsem se znenadání otočil a chytil ji za paže.

„Láska je o tom, že někomu pohlédneš do očí a cítíš, jak se ti rozechvívá tělo. Láska je o tom, že si s tím druhým povídáš a vyslechneš ho, i když s tím druhým nesouhlasíš. Láska je o tom, že když nejsi se svou druhou polovičkou, stýská se ti po ní. Láska je o tom, že druhému nabídneš rameno, když se potřebuje svěřit. Že budeš naslouchat všemu, co ti chce říct.

Je také o tom, že se ti rozbuší srdce, když toho druhého vidíš... Není to o touze. Je o pocitech." Jakmile jsem domluvil, pustil jsem ji a šel zpět na sedačku si sednout.

Posadila se vedle mě a nutila mě na ni hledět.

„To, jak ty popisuješ... lásku... To zní jako z pohádky. A jako bys to zažil," poznamenala tiše. Vymanil jsem se z těch omamujících čokoládových studánek a odvětil.

„Nezažil. A milovat takovým způsobem možné je. Když to někteří lidé umí popsat, museli to také zažít... Nemyslíš?"

„Hm... Asi ano. Ale v dnešní době..."

„Sama jsi to nikdy nepoznala. Proto pro tebe je láska jen chtíčem, co jen provází na cestě napříč nebezpečím," přerušil jsem ji a otočil hlavu znova na ni, ale netušil jsem, že je se svým obličejem blíže...

Jen pár centimetrů byla mezera mezi námi. Dech se oběma krátil, až jsem cítil, že mé tělo samovolně převládalo nad mou myslí a pomalu se k ní naklánělo.

Uvnitř mě bouřily hormony. To očekávání, až se dotknu jejích rtů, které vypadaly lákavě, jsem cítil až v konečcích prstů u nohou. Vlny horka mi běhaly po celém těle a já konečně pochopil, že se cítím, jako bych byl v jednom z těch... harlequinů.

Tělo se mi třáslo touhou po jejích rtech, co se týkalo mluvení, už mě nezajímala slova. Chtěl jsem jenom ji...

A pak se naše ústa dotkla. Symfonie pocitů, které vyvolal ten letmý dotyk, mě málem srazil na kolena. Takovou spoušť jsem opravdu nečekal.

Mohl jsem si myslet, že mě dostihne její touha po krvi, ale probudil se jiný, zatím mnou samým nepoznaný pocit.

Chtěl jsem víc. Potřeboval jsem cítit a ochutnat její ústa tak jako ještě nikoho jiného v mém předlouhém osamoceném životě.

Její tvář jsem opatrně zachytil do dlaní a pootevřel ústa jako jemné pobídnutí. Pochopila a naše jazyky spolu začaly tančit milostnou hru.

Euforie z té souhry, kterou naše těla zvládala dokonale, mě naprosto dostávala do kolen. Stále jsem jí kradl rty, nemohl jsem se jí nabažit.

Nakonec jsem se musel odtrhnout, protože mě začala jemně strkat do ramen. Jakmile jsem se odtáhl, lapala po dechu a pak mě sjela pohledem.

Nervózně jsem se ošil a chtěl zase zmizet z její blízkosti, ale položila mi ruku na hruď a zamračila se. Chvíli jsme si hleděli do očí, nikdo nechtěl prolomit to kouzlo okamžiku.

„Tak co, vy dva, už jste si to vyříkali?" Alice vtančila do obýváku a usmívala se od ucha k uchu. Zatvářil jsem se na ni nepřátelsky a pak Bellinu ruku chytil do své, abych ji odložil na pohovku, ale při tom dotyku...

Projel mnou záchvěv, jako bych dostal ránu elektrickým šokem. Rychle jsem jí věnoval pohled, který mi značil, že to cítí naprosto stejně, tak jsem se rozhodl.

„Dík za vyrušení, Alice, ale myslím, že jsme si vyříkali vše, co jsme měli," odvětil jsem nakonec já, protože Bella evidentně nebyla schopná slova.

Vstal jsem a tím přerušil náš kontakt. Aniž bych se po ní ještě ohlédl, kráčel jsem k sobě do pokoje, abych nějak utlumil všechny ty pocity, které ve mně vřely.

O pět let později, pohled nikoho:

Bledá hnědovláska s ne moc vysokou postavou v obchodním centru kráčela na místo, které jí bylo pro dnešek udělené.

Kolem stolků připravených na autogramiádu známé spisovatelky se už tísnily desítky lidí, kteří se těšili na svou milovanou spisovatelku.

Topazovýma očima přelétla ten houf lidí a usmála se. Těšilo ji, že za posledních pár let její popularita vzrostla o mnoho více, a to jen s pomocí toho, kdo jí tehdy tak vyváděl z míry.

Mrtvé srdce zaplesalo nad myšlenkou pro něj. Zamilované jiskřičky se objevily, když jej spatřila vedle svého čestného místa. Jako její manager měl právo, aby se s ní podílel ve všem, co se týkalo vzrůstu její popularity.

Když ji spatřil on, pousmál se jejím milovaným pokřiveným úsměvem a jemně ji kývnutím pobídl, aby se už dostavila na místo.

Jakmile fanoušci zahlédli svou milovanou spisovatelku, začali plácat otázky jednu přes druhou, ale ona je téměř neslyšela a nevnímala.

Sebevědomě si vykračovala ke svému managerovi, který na ni ve stoje vyčkával.

Její dva nevlastní bratři se snažili klidnit dav, který by spisovatelku byl schopný pohřbít svými těly, a říkali jim, že na všechny dotazy bude dost času po autogramiádě, kdy ještě měla v plánu besedu v nedalekém divadle.

„Sluší ti to," zašeptal bronzovlasý mladík, jakmile ji nohy v černých lodičkách donesly až k němu. Jeho oči dlouze prozkoumávaly tělo pod světle fialovými šaty, které ji obepínaly velice vyzývavě. Končily v půlce stehen a véčkový výstřih, který byl posázen jemnými blyštivými kamínky, nebyl urážlivý.

„Děkuji ti za poklonu," zašeptala mu do ucha a trochu se na něj natiskla. Pak mu to ucho políbila lehce jako dotek motýlích křídel a už usedala na své místo, na kterém měla trávit teď nekolik hodin nekonečným podepisováním a práním lidem, kteří si její právě nové dílo zakoupili.

Provokativně na něj mrkla a chopila se propisky. Mezitím její bratři a zároveň švagrové zkrotili dav, v němž se lidé seřadili do dlouhého zástupu.

Isabella Swanová si povzdechla. Milovala své fanoušky a milovala své psaní. Ale nejvíce milovala toho, kdo jí tehdy poslal ten dopis...

Kde by byla, kdyby se nerozhodla za ním přijet? Kdo by byla, kdyby jí jeho rodina nenabídla pomoc? Čím by byla, kdyby nebyl on...

Vzala první výtisk z mnoha a pohlédla na prvního žadatele.

„Pro koho?" Slečnu její zvonivý hlas na chviličku trochu vyvedl z míry, ale jemný a přátelský úsměv ji povzbudil.

„Kiky," vypadlo z té slečny nakonec.

„Těší mě, Kiky. Já jsem Bella," řekla spisovatelka, otevřela knihu na první straně a napsala věnování.

Myšlenkami byla ale u svého upíra, Edwarda, který seděl vedle ní a rozhodně... ji nenechával chladnou.

I on ji sledoval s jemným úsměvem. A hlavou se mu honila myšlenka... Ne, sláva ti do hlavy nestoupla, miláčku.

Ahojte, lidičky... Tak tady máte druhou a konečnou část mé jednorázovky.

Chtěla bych ji věnovat patulce13, která se na ni moc těšila. Dále mé věnování patří Kice57, která nade mnou „stála" jako patron a doslova na mě dupala. Nakonec tato kapitola patří mé milované korektorce eMCullen, která mi nejen opravila tuto povídku, ale také si částečně pekelně dupla.

A samozřejmě... Velké dík patří všem, kdo si tuto povídku přečtou a okomentují. Já jen doufám, že jsem částečně vyvrátila všechny spekulace, že to má být jen posměch vůči slovenské autorce lolalitě.

Nebylo to tak myšleno, prostě jsem díky tomu dostala nápad. To, že první část vyzněla tak, jak vyzněla... Nebylo to úmyslné, protože jsem počítala s tímto pokračováním.

Díky za komentáře k první části a děkuji za ty, co najdu tady. Vaše zuzinecckaa

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ne, sláva Ti do hlavy nestoupla: