Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Serena

02.08.2011 (18:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 3050×

Serena

„Proč musí pořád volat!“ Vztekle jsem zvedla drnčící telefon, až se mi z hromady učebnic v náručí svalila peněženka. „Nechci s tebou už mluvit, Tome. Dej mi pokoj! To si opravdu všechno musím nosit sama?“

„Já ti to rád vezmu,“ ozvalo se mi od podpatků. Kluk s umaštěnými černými vlasy mi podával popadané věci. Brýle, košile upnutá až ke krku, slintající pohled. Ortel byl jasný – šprt. Nesnáším šprty. Ale dá se jich šikovně využít.

„Fajn,“ odvětila jsem mu a vrazila mu svou hromádku, takže přes učebnice skoro nebyl vidět. „Tady máš. A jdi za námi minimálně dva kroky, ať si nikdo nemyslí, že k nám patříš.“

„Dobře,“ zadrmolil ten chudáček a sklopil hlavu.

Jako by nebyla hodina fyziky sama o sobě dost hrozná, začala mi Sezen vyčítat chování na chodbě. „Nemusela si být na toho kluka tak drsná. Vypadal, že by ti klidně čistil boty.“

„To by ale nemohl. Na svoje miláčky nedám sáhnout!“

„Ty víš, jak to myslím, Sereno.“

„Jistě, že vím. Ale co mám dělat? Já jsem královna ročníku, vlastně celé školy. Já si prostě nemůžu něčím takovým kazit pověst.“

„Hm, ale mohla bys mu dát šanci.“

„Když dám šanci jednomu takovýmu nekňubovi, za chvíli mám na krku celej šachovej kroužek. Co po mně chceš?“

„Jen říkám, že tohle tvojí pověsti taky neudělá nejlíp. Vozit se po klucích, co tě tolik obdivují. Každá slavná modelka přece taky pomáhá chudým a nemocným a tak. Měla bys na něj být hodná a ukázat tím, že máš opravdu zlaté srdce. Tvoje popularita by ještě vzrostla.“

Sledovala jsem svou spolužačku a nemohla uvěřit vlastním očím. Kde se v ní bere tolik moudrosti? Myslela jsem, že její znalosti končí u zrcadla.

„Když se na to díváš z tohoto pohledu…“ Chtěla jsem doříct, ale přerušil mě profesor.

„Slečno Brianová, pojďte nám vypočítat odpor.“

Odpor teda mám, k tomuhle, běželo mi hlavou, když učitel zapisoval další nedostatečnou.

„Máš pravdu. Dám tomu klukovi šanci. Jak se vůbec jmenuje? Víme o něm něco? Fyzika je jediný předmět, ve kterém plavu. A to už dál nehodlám.“

Sezen prolistovala telefonem. „Riley Beers. Jen že je z Forks a jeho rodina nestojí za nic. Hraje na housle. Známky má skvělé. Sereno, jsem na tebe hrdá.“

Její pochvala mě potěšila. Ale housle? Brr.

„Sereno! Tady jsem.“ Mával na mě nadšeně brejloun. Rozhlédla jsem se po čítárně, jestli tam není nikdo důležitý a nenápadně si k němu přisedla.

„Tak s čím ti mohu pomoct?“

„Ze začátku nemusíš tolik řvát,“ mumlala jsem a snažila se zahrabat mezi co největší hromadu knih.

„Dobře, promiň. Jsem trochu nervózní. Víš, ještě nikdy jsem s holkou… nikdy jsem nedoučoval.“

„Aha. No, to je ale škoda. Určitě budeš moc dobrý doučující,“ pronesla jsem ironicky a málem se udusila smíchy, když potěšeně zrudnul.

„Tak co z fyziky potřebuješ vědět? Přinesl jsem ti sešit, abychom měli kde pracovat. Můžeš si ho nadepsat.“

Ne, není plný medvídků a srdíček, to se mi jen zdá. Vykroužila jsem krásné psací F. „Jaký se v tom píše í?“

„No vidíš, jde ti to skvěle,“ chválil mě, zatímco já se marně snažila v záchvatech smíchu převést decimetry krychlové na litry.

„Poslyš, Reede…“

„Riley,“ opravil mě.

„To už pro dnešek stačí, ne? Mám ještě něco k zařizování. Holky na mě venku čekají.“

„Dobře. No, dobře. A kdy se uvidíme příště?“

Proč to znělo jako po rande? To je odporné. Ještě, že mám zbavovací větu: „Víš co, já ti zavolám, jo? Tak čau.“ Hodila jsem kabelku přes rameno a utekla pryč. To si teda ještě moc rozmyslím, jestli mu znovu zavolám.

Oblékala jsem si zrovna třetí minisukni, když mi Erika šoupla ruku do kabinky. „Pořád ti někdo volá. Dost mě to otravuje. A pohni trochu. To kino začíná už za tři hodiny a já si ještě musím umýt vlasy.“

„Jo, ježíšmarja, promiň.“ Vzala jsem si od ní telefon a zavřela se.

Beers, stálo na displeji. Proč sakra volá? A kde vůbec vzal na mě číslo? Brala jsem si ho přece jenom já. Nikdy nedávám číslo klukům, které už nechci vidět.

Telefon zvonil dál a vytrvale, až jsem ho nakonec doopravdy musela zvednout. Moc děkuju, Sezen.

„Tady Riley Beers. Omlouvám se, že volám takhle pozdě, ale zapomněl jsem se tě zeptat na telefon. Takže je tohle tvůj? Jen se chci ujistit, jestli mám ten dobrý.“

„Jo, to je můj. Voláš výborně. Ale dost nevhod. Dám ti vědět sama, jasný? A kdes to číslo vůbec vzal?“

„Od profesora Stringse. Je nadšený, že se snažíš vylepšit v jeho předmětu. Tak já tě nebudu rušit. Krásný den.“

„Tobě taky,“ odfrkla jsem a zavěsila. To mi ten protivnej dědek udělal schválně. Ale já mu ukážu! Jsem přece Serena!

Další ráno bylo jako ze špatného vtipu. Otevřu skřínku a v ní dopis.

„Drahá Sereno,

vím, že jsi mi chtěla dát vědět, ale přišlo mi vhodné, abych tě upozornil na možnosti, které máme. Proto jsem pro tebe vytvořil synchronizovaný rozvrh našich rozvrhů a barevně vyznačil možné hodiny. Taky bych ti rád doporučil scházet se třikrát týdně, jestli chceš být opravdu dobrá, což určitě chceš.

Až se rozhodneš pro nějaký čas, dej mi, prosím, vědět. Čím dřív, tím líp, abych si stihl připravit učebnice.

Budu se těšit, Riley“

Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou.

„To je tak sladký!“ rozplývala se vedle mě Wendy.

„No, vážně dokonalý.“ Vzala jsem rozvrhy, zmuchlala dopis a civěla na hromadu modrých okýnek. „Nejsem si jistá, jestli mi za tohle ta fyzika stojí.“

„Jemu stojí určitě.“

„Fůj, Eriko, to je odporný!“

Vážně úžasné kamarádky. To se jim to chechtá. Zahlídla jsem modrou košili a brýle. Ale ne, zachraňte mě někdo! Jde sem.

„Nazdar kotě!“ chytlo mě cosi kolem boků.

Díky bohu. Nesnáším tě, Stevene Úchyle Driversi, ale teď tě opravdu ráda vidím.

„Ahoj,“ vrátila jsem mu se sladkým úsměvem.

„Copak děláš dneska večer? Nechceš se přijít podívat na moje bicáky, jak hrajou na bicí?“

Ou, nebyl tohle pokus o slovní hříčku? Potlesk. „Ale moc ráda. Můžou holky taky?“

„Čím víc koček, tím šťastnější kocour.“ Na to mi vlepil frajerskou pusu a konečně zazvonilo. Jen ať se ode mě ten šprt drží dál.

Jenže nedržel. A tak jsem další přestávku obdržela svou oblíbenou kávu, měla jsem složený tělocvik a po škole na mě čekal s koupeným lístkem na autobus.

„Poslyš, Riley,“ hodně jsem se snažila mu zase nezkomolit jméno, „nemám nejmenší tušení, jak to děláš a je to fakt milý, ale je toho trochu moc. Vážně si zvládnu koupit lístek sama.“

„Promiň. Přeháním to, že jo. Já jen ještě…“

„Já vím, žádnou holku nedoučoval. Fakt si toho vážím, co pro mě děláš. Jen je to trochu otravný.“

„Promiň, já slibuju, že přestanu. Nezlobíš se, že ne? Chtěl bych ti jenom pomoct, nic víc. Vím, jak toho máš hodně s tanečním kroužkem, dívčím klubem a tak a do toho ještě známky. Chtěl jsem ti jen pomoct.“

Oči se mu za skly brýlí leskly, jako by měly začít brečet. S trochou snahy by třeba nemusel být tak ztracený, pomyslelo si něco ve mně a ihned jsem se za to chtěla uhodit. Ale bylo pozdě. Soucit zafungoval.

„Já se nezlobím,“ řekla jsem rezignovaně. „Dobře, můžeš mi nosit kafe, knížky a tak, jestli se ti chce. Vlastně je to moc fajn. Ale nejdřív s tebou musíme něco udělat. Víš, v mé partě prostě nemůže být takový kluk, jako ty.“

„Jistě, to chápu.“

„Jak rozumný. Takže domů nejedu. Počkáme tu na holky a půjdeme tě trochu vylepšit.“

„No, to docela jde,“ usoudila Wendy, když jsme s ním skončily. Brýle byly pryč a nikdo nebral ohledy na námitky typu: Já ale opravdu nic nevidím. Vlasy jsme nechaly umýt. Sako zmizelo a košile nabrala nový, sytější odstín. Když jen tak stál před zrcadlem a koukal na nás, opravdu nevypadal špatně. Ale pak se zazubil.

„Dokud nebude mluvit a hýbat se, možná se za něj nebudeš muset ani tolik stydět,“ šeptla ke mně Erika a já to musela uznat.

A tak se dny vlekly. Nejdřív jsem si osobního sluhu dost užívala, vymýšlela si speciální menu oběda, nechala si uklízet skřínku a tak podobně. Ale pak taky přišlo doučování. A zábava. A schůzky. A on mi byl pořád za prdelí.

Ne že by to nebyl milej kluk, fakt bedna, ale já chtěla Chrise. Konečně to vypadalo, že začal jevit zájem. Sezen říkala, že je to díky mé charitě a že bych jí za ten nápad měla být vděčná. Jenže charita odsaď podsaď. Když jsem konečně mohla mít rande, nepotřebovala jsem šprta na krku.

„Nechci mu ublížit a vypadat jako svině, ale co mám dělat? Mám jít dneska na ten koncert sama a on mi tam zase přinese kabát, aby mi nebyla zima. A deštník, kdyby pršelo… Však víš. Už jsem takhle ztratila dvě rande. Nemohla bys ho nějak zaměstnat? Taky bys měla dělat něco pro druhé.“

„Chceš po mně, abych ho balila, nebo co? Nikdy! A pak, on stejně miluje jenom tebe. Asi se budeš muset rozhodnout.“

„V tom případě mám rozhodnuto!“

Zvedla jsem se od nedopitého kafe a hned byl u stolu.

„Nemám ti to nechat zabalit na cestu, Sereno? A zavolal jsem ti taxíka a…“

„Zadrž, Beersi. Hele, dneska večer mám fakt důležitý rande a moc chci, aby mi vyšlo. Protože Chrise fakt dlouho miluju. A ty, ani fyzika, ani žádná zatracená dobrosrdečnost mi v tom nezabráníte! Takže si tady pěkně sedni na zadek, dopij a zaplať za mě to kafe a dej si konečně pohov! Nejsem tvoje holka!“

Nechala jsem tam přítelkyni se zmateným skrčkem a odkráčela jsem z baru. Vezla jsem se taxíkem na vysněné rande a bylo mi opravdu dobře. Žádné hryzání svědomí. Člověk se přece nemůže pro druhé roztrhat.

Ráno mě ale čekal šok. Ve skřínce žádný dopis, na lavici žádné kafe. Nikdo mi neotevřel dveře.

„Jak ti včera dopadlo rande?“

„Kde je ten šprt?“

„Ty se sháníš po Beersovi? Snad ti nechybí? Po tom včerejšku to vypadá, že se už asi neukáže.“

„Ale prd, Sezen, jen jsem zvyklá na kafe.“ Spokojeně jsem se usmála a začala líčit dokonalý večer.

Zazvonilo a hned potom se zapnul rozhlas. „Vážení studenti. Jako ředitel této školy jsem povinen vám oznámit nemilou novinu. Od včerejšího odpoledne je pohřešován jeden z našich studentů. Vzhledem k nedávným událostem v našem regionu vyšetřuje záležitost místní policie. Apeluji tímto na všechny z vás, abyste nechodili sami do odlehlých částí města. Situace, doufejme, nebude tak hrozivá. Nicméně opatrnosti nikdy není dost. Omlouvám se za narušení hodiny. Děkuji za pozornost.“

Jako vždy jsem si byla k večeru zaběhat. Bylo to třetí večer po zmizení toho studenta a taky třetí večer bez kafe. Nepochybovala jsem, že jde o Rileyho. Trochu víc už mě děsila možnost, že utekl kvůli mně.

Mluvila jsem o tom s mámou a ta se mi to snažila vymluvit. Ale špatně se mi dýchalo, jak mě ta obava tížila. Vzala jsem s sebou venčit Zaru, moji borderkolii. Otec nechtěl, abych se potulovala sama nocí, ale já si nemyslím, že by ho někdo unesl.

Zara je zvyklá běhat u nohy. Jen kočky jí trochu dělají problém. Proto mi bylo jasné, co bude následovat, když se před námi mihl černý stín.

„Zaro, ne! K noze!“ Ale pes už byl pryč. Zvolnila jsem a volala její jméno. Až ztratí číču z dohledu, vrátí se, jako vždycky.

Jenže jsem prošla už tři ulice a pořád nic. „Zaro, Zarinko, kdepak jsi? Zlatíčko moje?“ Začala jsem se o čtyřnohou přítelkyni opravdu bát. Padla už docela hustá tma a v téhle části města svítila světla jen občas.

Konečně jsem zahlédla její kožich. Seděla v rohu slepé ulice a vůbec nereagovala na zavolání.

„Zaro, co to s tebou, ksakru, je?“ vyjela jsem na ni a popadla ji za obojek.

Ze rtů jsem mi vydral děsivý vzlyk, když mi bezvládná hlava spadla k nohám. Srst měla slepenou krví. „Zaro! Co se to? Kdo ti to… Sakra! Co se ti to stalo? Miláčku!“ Vzlykala jsem a z očí se mi spustily slzy.

„To já měl být tvůj miláček,“ ozvalo se za mnou. Znala jsem ten hlas. Jen ne tak tvrdý a temný.

„Riley?“ Pomalu jsem se otočila, ale neviděla jsem malého šprta.

Na konci ulice stál temný přízrak. Oči mu rudě žhnuly do tmy. Nestihla jsem ani vykřiknout, když mě popadl za krk a přirazil ke zdi. Dusil mě. Nedokázala jsem vydat ani hlásku.

„Tak teď se role trochu vyměnily, nemám pravdu, Sereno? Přemýšlel jsem, že bych ti dal ještě šanci. Že bych ti vrátil tvou „charitu“. Proměnil bych tě a udělal si z tebe služku. Ale víš, vlastně mám služek docela dost. Vlastně mám mnohem větší hlad.“

Tak moc jsem se chtěla bránit. Chtěla jsem křičet, kopat, bít. Chtěla jsem ho přemlouvat a žadonit. Chtěla jsem plakat a utíkat. Ale mohla jsem jen němě zírat do těch nesmrtelně krvavých očí.

Přitáhl si mě k obličeji a políbil mě. Navždy a naposledy.

Jako u předchozího dílu je použití obrázku a jména postavy z GG čistě náhodné. Prostě se mi líbila. Charakter nemá s dějem nic společného.

Hrozně moc jsem si chtěla napsat Mary Sue. A troufám si tvrdit, že se mi nepovedla. :D Rozhodně ten konec není MS ani v nejmenším. Ale moc jsem se bavila. Snad vy budete taky.

Chtěla bych vám tu všem poděkovat. Ne jen za to, že to čtete a já si tak můžu užívat psaní, ale taky za skvělé návrhy, které jste mi napsali. Několik z nich mě inspirovalo a brzo se snad vrhnu na realizaci. Chtěla jsem Demetriho, ale po tom, co uveřejnila SM v průvodci ságou, to vypadá spíš na Felixe. Snad se bude i ten líbit. Co se týče vlků, moc se mi líbil návrh na Billa a určitě taky bude. U těch ostatních mám problém, já vážně nic nevím. Radila jsem se a zkoušela si něco přečíst, ale jak v tom nejsem... bude to asi zlý.

Kdyby vás někoho napadl nějaký konkrétní příběh a nechtěli jste na mě čekat, tak ale nemusíte! Tyhle jednorázovky jsou o tom, že ženy jsou různé. Tak proč by nemohly i autorky? Jen mi to, prosím, dejte vědět. Budu moc ráda.

Děkuji za možnost psát pro vás, Deedee.

Další Ženy:

Scarlett

Donna

Carmen

Katherine

Judith

Claudie

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Serena: