Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » S lidmi jsou potíže

21.08.2010 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 4012×

Esmé:

Opět další stěhování. Znovu poznávat nové lidi, znovu zařizovat tisíc maličkostí, při čemž víc než dvě třetiny z nich nikdy nevyužijeme. Jako třeba každodenní dovážka čerstvého mléka. Jenže vybočovat z řady, zvlášť na malém městě, by se nám nemuselo vyplatit. Už tak budeme na kolik týdnů hlavním tématem místních drbů. A tak mléko objednávám spolu s novinami. Třeba tu budu moct krmit nějakou zatoulanou kočku jako v našem minulém domově.

A než se stihnete zeptat – ne, nebojím se, že se tajemně „ztratí“. Nejsme lidi, abychom předstírali, že jíme králíka a zatím si pochutnávali na mazlíčkovi některého jiného člena rodiny. Ani nejděsivější nápady Emmetta a jeho sourozenců se nezakládají na takové hrubosti. Ne, že by se kterákoli kočka přišla doopravdy pomazlit. Na to mají příliš vyvinutý pud sebezáchovy. Ale když naliju mléko a dám misku na kraj naší zahrady, pěkně daleko od domu, žádná kočka nepohrdne.

Stěhováním jsme strávili celý včerejšek. Naše ložnice a moje i Carlisleova pracovna jsou zařízeny a vybaleny právě tak, jak jsem si představovala. Zbytek jsem se rozhodla nechat na „dětech“. Jen ať si poradí. A kdyby byli na pochybách, Alice má dokonalý vkus. Určitě je usměrní. Tím nechci říct, že Rosalie vkus nemá. Jen to, že se stará především o sebe. Nad ničím jiným se příliš nezamýšlí – v tomhle je jako chlapi. Dejte jí přesné pokyny, jinak je schopna nechat všechno na jedné hromadě v krabicích a odejít si po své zábavě. Je z mých dětí tím, se kterým dá největší práci vyjít, ale přesto ji miluji stejně, jako ostatní. Nikdy bych nedovolila, aby jí kdokoli ublížil.

Houkla jsem na ně, že odjíždím a v zápětí už jsem se řítila ve své červené Corvetě k městu. Miluju rychlost, stejně jako ostatní. Myslíte si, že jsem postarší matka s dospívajícími dětmi? Ano, máte pravdu. Ale taky v sobě pořád mám tu šestadvacetiletou dívku… no spíš ženu a ta se chce bavit. Rychlost, vítr ve vlasech a křiklavá barva, která ke mně ladí… Připadá vám, že se příliš neliším od Rosalie? Ano, tohle máme společné.

* * * * *

Svoje pochůzky jsem měla vyřízené poměrně rychle. Podívala jsem se na hodinky, které jsem jako moderní žena nosila, i když mi čas mohl být ukradený. Pomalu bylo poledne, tedy čas na oběd. Ten lidský samozřejmě. To znamená, že bych se mohla zajet představit do Carlisleovy nemocnice. Jako že mám náhodou cestu kolem… Těšila jsem se na něj. Čas od času jsem ho takhle překvapila a navíc jsme tak dali vdavekchtivým sestřičkám najevo, že tady jim pšenka nepokvete. Stále ještě jsem si dokázala vybavit to chvění v břiše, které jsem cítila, když jsem Carlislea viděla poprvé. On je vážně dokonalý.

Carlisle:

V nemocnici mě přivítali s otevřenou náručí. Málokdy se stalo, abych byl přijat jinak a tady na mě zřejmě čekali jako na zázrak. Byl jsem zvyklý na to, že ze mě sestřičky a vlastně všechny ženy nespouštějí oči. Nepovedlo se jim to ani po letech, tak jak to od nich čekat, když mě vidí poprvé?

Uchovával jsem si svůj profesionální úsměv a věnoval se pacientům. Miluju na své práci to, že můžu ostatním pomoct. Ulevit jim od jejich bolesti znamená zároveň trochu ulevit té své. Dodávám si tím naději, že pro mě nebe není uzavřeno.

Ani jsem si neuvědomil, jak čas letí, než jsem ucítil parfém, který mám tak rád. Kromě parfému jsem samozřejmě cítil i její opravdovou vůni. Už jen cítit ji na dálku znamená, že se mi téměř znovu rozbuší srdce. Pak jsem uslyšel lehké kroky a v zápětí mi zakryla oči. Tím svým úžasně sametovým hlasem se zeptala: „Hádej, kdo je?“

Nádherné překvapení. To Esmé umí. Připravit divadlo pro lidi a zároveň si to užít. Naše vlastní, ukradená chvilka ráje během dne. Nemohl jsem se neusmát. Položil jsem ruce na její a dělal, že přemýšlím. Jak bych ji mohl nepoznat?

„Hmmm… nějaká nápověda?“

Vycítil jsem Esmin úsměv, když zašeptala: „Možná ti jednu dám.“

O setinu vteřiny později jsem ucítil její rty zezadu na svém krku. Na okamžik jsem si užíval vášeň, kterou ve mně tím drobným polibkem rozdmýchala. Pak jsem se rychle otočil, takže se její ruce přesunuly z mých očí kolem krku. Objal jsem ji, zaklonil a políbil ji, jako bychom byli sami a ne na chodbě nemocnice.

Rozesmála se a já se k ní přidal. Když jsme zaslechli rozpačité zakašlání, kterým chtěl kdosi upozornit, že jsou tu i další lidé, kterým mimo jiné blokujeme průchod, rychle jsem Esmé opět postavil. Propletla prsty s mými, a tak jsem si přitáhl její ruku a vtiskl na ni polibek.

Esmé se usmála, ale pak se zadívala na něco za mými zády. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Na nebezpečí by mě upozornil můj instinkt a nic jiného mě momentálně nemohlo vytrhnout z mého okouzlení mojí ženou.

Esmé prohodila: „Máš přestávku?“

Přikývl jsem: „Udělám si ji.“

Konečně jsem se otočil a zjistil, že za námi stojí sestra, která se mnou dnes od rána spolupracovala. Carrie. Oči jí zvláštně blýskaly, ale já se tím nehodlal zabývat: „Carrie, udělám si půlhodinovou přestávku na oběd, ano?“

To, že Carrie přikývla a sklopila poněkud hlavu, jsem vnímal už jen periferním pohledem, když jsme ji ruku v ruce míjeli.

Ani jeden jsme neměli chuť předstírat, že opravdu jíme, a tak jsme zamířili do parku, který byl nedaleko. Teď v poledne byl téměř prázdný.

Brzy jsme našli lavičku, která byla téměř zakryta křovím. Usadili jsme se na ni a já se cítil jako puberťák, který randí místo školy. Krásný pocit.

Esmé se ke mně s blýsknutím v očích a s úsměvem naklonila a škádlivě mě šimrala rty na mých. Unikl mi vzdech. Miloval jsem tyhle naše hry, ale nikdy jsem nedokázal dlouho odolat. Chtěl jsem víc. Zabořil jsem prsty do jejích vlasů a užíval si jejich dotyk. Přitáhl jsem si ji blíž a hladově ji políbil. Pokračovat tak ještě chvíli, už bych se dnes do nemocnice nevrátil. A pochybuji, že by mi to hned první den prošlo.

Objímal jsem Esmé kolem ramen, dívali jsme se kolem a užívali si soukromí a vzájemnou blízkost. Když jsem se jí zadíval po straně do obličeje, spatřil jsem, jak se jí na čele udělala malá vráska jako vždy, když nad něčím dumala. Lehce jsem na tom místě přejel prstem, abych ji smazal. Esmé se probrala a já se zeptal:

„Trápí tě něco?“

Esmé si lehce skousla ret: „Doufám, že jen přeháním, ale… nelíbil se mi pohled té dívky. Carrie. Vypadá velmi cílevědomě.“

Zasmál jsem se ve snaze to zlehčit – takových už přece bylo…: „Miláčku, víš přece, že pro mě neexistuje žádná jiná. Ani teď ani nikdy jindy!“

Esmé se usmála a přitulila se ke mně tak, že se naše tváře dotýkaly: „Já vím, miláčku. Toho se nebojím. Ale žárlivé a nepřející ženské dokážou hodně. A ty jsi tady nový. Těžko říct, jestli by ti věřili, kdyby se začaly šířit pomluvy.“

Pobaveně se mi zablýsklo v očích: „Chceš říct, že jsem bezbranný?“

Esmé se ušklíbla a narovnala se: „Hm, dobře, asi to přeháním.“

Zavrtěl jsem hlavou a znovu ji k sobě přitáhl: „Anebo to já podceňuji. Víš lépe než já, čeho jsou ženy schopny. Nebudu přehlížet tvoje varování, jestli ti něco takového napovídá tvůj šestý smysl.“

Tázavě jsem se na ni podíval a Esmé přikývla: „Je mi líto, ale dávej si na ni pozor.“

V jejím hlase byla lehká výhružka směřovaná proti Carrie. No vlastně ne tak úplně proti ní. Proti komukoli, kdo by chtěl naší rodině nějak uškodit.

Jen jedinkrát jsem viděl Esmé neovládnout se. Moje milující a soucitná manželka byla tehdy zuřivostí bez sebe a zlomila člověku vaz jako sirku. To bylo, když se na mě upnula jedna pacientka. Rozhodla se, že se za mě provdá, bez ohledu na to, že jsme byli oba zadaní. Doma to oznámila jako hotovou věc. Její muž byl shodou okolností nejžárlivější šílenec, kterého jsem kdy potkal. Věřil jí každé slovo a rozhodl se mě zničit. Nejdřív to zkoušel přes mou pověst v nemocnici. To se mu ale nepovedlo, a tak vytáhl těžší kalibr. Zašel za Esmé. Ta se mu nejdřív snažila vysvětlit, že jeho žena lže, a že mezi námi nikdy nic nebylo. Naopak, že mu budu opravdu vděčný, když si tu svou praštěnou hysterku nechá. Nakonec ho donutila aspoň k tomu, abychom si domluvili schůzku ve čtyřech.

Schůzka byla jak ze špatného filmu. Sešli jsme se v restauraci, ale dlouho jsme tam neposeděli. Petra totiž vykládala beze studu tak očividné lži, že se jejímu muži – a konec konců i mě obrazně řečeno otvírala kudla v kapse. Skočit po ní by byl vážně uspokojující pocit. Esmé to nejspíš vycítila, protože mě raději pod stolem chytla za ruku a propletla se mnou prsty. Až když jsem navrhl, že raději půjdeme ven, protože naše konverzace byla natolik hlasitá, že jsme začínali přitahovat pozornost, jsem si uvědomil, že možná chtěla pojistit sama sebe spíš než mě.

Moje původní rozhodnutí dostat je ven a zmizet, protože tahle schůzka k ničemu nebyla, ale nevyšlo. Sotva jsme začali ustupovat na parkoviště, ti dva se nás tvrdohlavě drželi. Čím víc chápala Petra, že nemá šanci, tím sprostší byla. Prý jsem ji svedl a odkopl. Najednou se spojila se svým manželem a společně nám vyhrožovali vším od ztráty zaměstnání a tím, že už si nikdy ani neškrtnu, až po to, že zařídí, aby nám odebrali děti. To byla pro Esmé ta poslední kapka. Rodina je pro ni svatá. Zřejmě i proto, že o jedno dítě už přišla.

Neuvědomil jsem si to nebezpečí, dokud nebylo příliš pozdě. Její oči plály vztekem. Petra byla tou dobou  nejspíš nepříčetná. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak by k ní mohla dobrovolně přistoupit a snažit se Esmé ublížit. Esmé stačila jedna facka. Petra zvrátila hlavu nazad a spadla do náruče svého manžela. Už když ji pokládal a snažil se změřit jí puls, bylo jasné, že je mrtvá. Řval na Esmé, čím vším si to odskáče… Prý zná pár chlápků, kteří si užívají pomalou smrt svých obětí. Prý si vychutnají nejdřív naše děti…

Dál se nedostal. Málem jsem nestihl postřehnout, jak se k němu Esmé dostala. Zaslechl jsem jen křupnutí. Tahle rychlá smrt ale Esmé neuspokojila. Třásla se vzteky tak, že jsem se jí bál málem i já. Vypadala jako bohyně pomsty, když mezi zuby cedila: „Jak si dovolil vyhrožovat mojí rodině? Nezaslouží si tak bezbolestnou smrt…“

Nedokázal jsem jí říct, že to byly pravděpodobně jen plané výhružky, kterými chtěl ulevit své bezmocnosti. Místo toho jsem jí objal a přetavil její vztek ve vášeň. Po dlouhém spalujícím polibku se Esmé trochu uklidnila a zamyšleně prohodila: „Právě jsem zabila dva lidi. Počítá se to, když jsem neochutnala jejich krev?“

Usmál jsem se na ni: „Bránila jsi naši rodinu. Máš čistý štít.“

Popadl jsem obě mrtvoly a hodil si je na záda. Nechtěl jsem, aby se s nimi špinila ještě víc: „Musíme je jen někam odklidit, aby už nám nemohli způsobit žádné potíže.“

Jejich těla se nikdy nenašla. Docela mě překvapilo, že za námi ani nepřišli policisté. Ti dva nebyli zřejmě příliš oblíbení. Neměli žádné blízké příbuzné ani přátele, kterým by svěřili, kam ten večer jdou.

Doufám, že se Esmé s Carrie mýlí, ale jestli ne, snad bude dost chytrá na to, aby nedala Esmé příležitost k podobné ochraně naší rodiny. Ne, že bych jí to vyčítal, ale Carrie je drbna. Ta by si naši schůzku pro sebe nenechala. Schovat její tělo by tak bylo složitější a Rosalie by se zbláznila, kdybychom se měli stěhovat, sotva jsme vybalili.

S lidmi jsou potíže - 2. část

Když kocour není doma... aneb prázdný dům

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek S lidmi jsou potíže: