Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » S lidmi jsou potíže - 2. část

26.08.2010 (19:45) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2730×

Esmé:

Uběhlo pár týdnů a naše životy se zaběhly do rutiny. Líbilo se mi tady, děti tu byly spokojené… Všechno se zdálo fajn, ale na mě si Carlisle nepřišel. Den co den jsem pozorovala, jak se vracel z nemocnice rozpačitý a postupně víc a víc otrávený. Samozřejmě, že jsem odhadla, čím to bylo. Práce ho bavila, naplňovala, miloval ji… takže za to mohla ona.

Nakonec jsem ho donutila všechno mi říct. Nechtěl mě zatěžovat anebo se možná bál, že budu reagovat impulzivně. Já se ale přece umím ovládat. Ten zkrat kdysi byl vyprovokovaný jejich samolibostí a chutí ublížit naší rodině.

Carlisle poraženecky sklonil hlavu: „Carrie je vážně skvělá sestra. Nemůžu proti ní říct ani slovo, ale… každou službu, kterou mám s ní - a že se snaží, aby to bylo denně - musím ochutnávat její koláčky, sekanou nebo úžasný salát. Má snad pocit, že mi doma nevaříš.“

Vyměnili jsme si potutelný úsměv. Nevařím, ale krmíme se dostatečně.

„Už je to vážně otrava, pořád to ze sebe dostávat tak, aby o tom nevěděla. A není to jen ochutnávání. Velebí mě až do nebes, dívá se na mě takovýma těma psíma očima a nejednou se stalo, že jsem ji na lékařském pokoji načapal jen v prádle. Prý se potřebovala převléknout a v sesterně nebylo místo. Začínám být alergický už jen na její vůni. Kdybych byl člověk, dostal bych přinejmenším tik, kdykoli je mi nablízku.“

Povzdechl si a já ho objala. „Tak ráda bych ti pomohla…“

Carlisle se usmál a lehce mi přejel rty po šíji: „Hmmm… pomáháš mi i tak, miláčku. Vymyslím něco, abych si ji udržel od těla.“

Políbil mě na čelist a já vzdychla. Jak snadno mě dokázal rozptýlit… Moje poslední myšlenka před tím, než jsem se mu poddala, byla, že mu musím s tím vymýšlením pomoct.

Druhý den jsem se stavila v nemocnici pod záminkou, že jsem měla cestu kolem a můžeme jet tedy domů společně. První krok k tomu, aby mu Carrie dala pokoj, je promluvit si. Nevypadá sice, že by se vzdala tak snadno, ale třeba mě překvapí.

Využila jsem toho, že Carlisle potřeboval ještě dodělat nějaké papíry a zašla jsem za ní. Právě se na sesterně převlékla z uniformy, a tak jsem si ji mohla lépe prohlédnout. Opravdu jí to slušelo. Menší, štíhlá blondýnka s hustými polodlouhými vlasy. Hezká a průměrná. Nebyla by ničím zvláštní, kdyby nevyzařovala to kouzlo… a tím bylo sebevědomí. Věděla o sobě, že je hezká a byla zřejmě zvyklá dostat, co chtěla. Muži to mají rádi a já se nedivila. Žena se má líbit sama sobě a podle toho se i chovat. Na Popelku, která čeká v koutě na svého prince, se většinou nedostane.

Nevypadala příliš překvapeně, když otevřela dveře a našla mě za nimi. Trochu ironicky se usmála: „Á, paní Cullenová. To je ale návštěva.“

Zvedla jsem obočí: „Carrie, nepochybuji, že víte, proč jsem tady.“

Carrie se zasmála, ale oči jí zle blýskaly: „Možná kdybyste naznačila… Možností je spousta. Například bych vám mohla poradit, kde se dají sehnat nějaké hezké šaty.“ Prohodila s důrazem na předposlední slovo.

Docházela mi trpělivost, ale nehodlala jsem jí to ukázat. Navenek jsem byla nadpozemsky klidná, i když bych tomu frackovi před sebou nejraději jednu vlepila. Musela jsem si připomenout, jak to dopadlo naposled. Opravdu nepotřebujeme podobné problémy. Přišla jsem to přece zkusit řešit smírně.

„O šatech ani o Vašem vkusu jsem si promluvit nepřišla. Nechte mého manžela na pokoji.“

Carriina tvář ztuhla a vypadala na okamžik trochu vyděšeně – nejspíš v důsledku mého tónu. Přiměl ji brát mě vážně a to je dobře. Nejsem nějaká maloměstská panička, která jde vyhrožovat rádoby milence svého muže.

Carrie se ale rychle vzpamatovala a sykla: „To je snad moje věc, ne?“

Tiše jsem prohodila: „Vaše, ale taky Carlisleova. A tím pádem i moje. Varuji Vás. Nechte ho na pokoji, jinak…“

Nechala jsem výhružku viset ve vzduchu. Carrie okamžitě zaútočila: „Jinak co? Já jsem mladší a hlavně neokoukaná. Držím v rukou trumfy a vy to víte, že jo?“

Pousmála jsem se – neměla ani páru o těch mých. A první z nich byl ten, že je smrtelná!

Lehce jsem zavrtěla hlavou, chytla ji za předloktí ruky, kterou držela dveře a výhružně jsem se k ní naklonila: „Mysli si, co chceš, ale nech ho být!“

Prudce zamrkala, jak jsem ji překvapila a než se mohla vzpamatovat, zaslechla jsem na chodbě kroky. Narovnala jsem se, zářivě se usmála na teď už totálně zmatenou Carrie a rozloučila se: „Ráda jsem Vás viděla. Sbohem, Carrie.“

Otočila jsem se a vyšla vstříc Carlisleovi. Ten mi ovinul ruku kolem pasu a políbil mě na spánek. Usmál se a zamumlal tak tiše, že to nikdo kromě nás nemohl slyšet: „Hraješ si na mého rytíře na bílém koni, lásko?“

Rozesmála jsem se a v mých očích se usadili rarášci: „Dělám, co se dá, ty moje zlatovlásko.“ Vážněji  jsem dodala: „Miluju tě, víš?“

Carlisle mi vyznání vrátil: „A já tebe, miláčku. Pojď, doma ti dokážu, jak moc.“

Cítila jsem v zádech Carriin zlostný pohled. Viděla všechno a slyšela tak polovinu. I to jí ale stačilo k tomu, abych věděla, že jsem si právě udělala nesmiřitelného nepřítele.

Další den vyšla na Carlislea noční. Nemusela jsem ani hádat, jestli bude Carrie sloužit s ním. Tohle byla jeho první noční tady. Takovou příležitost si určitě nedá ujít. A má včerejší návštěva ji rozhodně nezarazí – spíš její snahu ještě vystupňuje.

Co dál? Jak mám reagovat? Nejlepší asi bude dozvědět se o ní něco víc. A kde jinde začít, než v nemocnici? Využiju tuhle noc a vloupu se do kanceláře ředitele. Musí tam mít složky zaměstnanců. Čím víc ji budu znát, tím lépe budu moct vést „obranu“. A někdy je nejlepší obranou útok. Nechci se zase stěhovat jen proto, že Carlislea otráví. Vraždu bych tentokrát ráda vynechala. No, možná jako úplně poslední možnost, ale i tak… doufám, že mě k ní nedožene. Tentokrát bych to před Carlislem jen tak neobhájila.

* * * * *

Najít její složku bylo směšně snadné. Bylo to docela zajímavé čtení. Pan ředitel si rád dopisoval podrobnosti o životech svých podřízených. Zřejmě proto, aby mohl působit dojmem, že se o ně zajímá, když se dokáže zeptat na vhodnou otázku ohledně detailů z jejich soukromí.

Carrie byla podle něj jedináček velmi starostlivých rodičů, kteří ale bydleli v Chicagu. Dcera je čas od času navštěvovala. Stálého přítele momentálně neměla, ale podle ředitelových poznámek dělala oči už na Carlisleova předchůdce. Musím si najít i jeho složku, jestli tu bude. Mohla bych zjistit, jestli se jí líbí jeden typ mužů, nebo jí jen imponují doktoři. Ředitel si ještě poznamenal, že Carrie dává přednost dražším dárkům a exotickým květinám.

Hmmm… zamyšleně jsem si zabubnovala na rty. Právě mě něco napadlo. Jestli najdu vhodný objekt, mohlo by to vyřešit mé i její problémy.

Rychle jsem vyhledala složku doktora Murphyho – Carlisleova předchůdce a podívala se na jeho fotku. S Carlislem měl společné jen to, že to byl charismatický a hezký muž. Jinak se lišili jako den a noc. Doktor Murphy byl vysoký, tmavovlasý a snědý. Na typu tedy Carrie nezáleží. Tím mi to ulehčila.

Vrátila jsem obě složky do kartotéky a zavřela ji. Vzala jsem si blok, do kterého jsem si udělala několik poznámek. Ne, že by se mi snad někdy v mém upírském životě stalo, že bych něco zapomněla, ale lépe se mi přemýšlelo, když jsem viděla důlěžité věci před sebou na papíře.

Zaposlouchala jsem se do zvuků z chodby, a když jsem se ujistila, že je vzduch čistý, rychle jsem vyšla ze dveří. Neslyšně jsem procházela chodbou, když jsem zaslechla Cariin hlas: „Pane doktore, vy máte tak šikovné ruce…“

Ušklíbla jsem se poťouchle – a to netušíš, jak šikovné doopravdy jsou. Má představivost mi začala jako důkaz servírovat stovky vzpomínek, až se mi z nich zúžil dech. Bylo to, jako bychom ty chvíle znovu prožívali. Bude lepší, když zmizím. Carlisle si teď poradí a já se postarám, aby tohle obtěžování brzy přenesla na někoho jiného.

Sotva jsem dorazila domů, využila jsem toho, že v noci byly všechny mé děti zaujaty jinak a posadila se k počítači. Aspoň jsem měla jistotu, že mě nikdo nepřekvapí. Asi by se divily, co dělám zrovna na stránkách místní seznamky. Brzy jsem narazila na problém, že neregestrovaní účastníci se dostali jen k minimu informací. Ověřila jsem si, že Carrie tu svůj profil nemá a rychle jí ho založila. Škodolibě jsem se u toho uculovala. Tak tohle si vážně užiju.

S fotkou nebyl problém. Nebyla sice zrovna nejkvalitnější – ofotila jsem tu, která byla připojena ke složce v kartotéce, ale aspoň odpovídala. Nehodlala jsem s ní ztrácet víc času, než bylo nezbytně nutné a plížit se za ní kvůli fotce mi připadalo na hranici posedlosti. Tak daleko jsem zajít nehodlala.

Většina lidí tu hledala přátele, nebo tak to aspoň uváděla ve svém profilu. Přemýšlela jsem, jestli mám vyfiltrovat ty, kteří na rovinu uváděli, že stojí jen o sex. Svým způsobem to bylo aspoň fér, ale na druhou stranu by mi to nezaručilo, že ji někdo takový neodkopne hned po první noci a to se mi do plánů nehodilo. Potřebovala jsem, aby si ji pověsil na krk na stálo. Byla jsem si jista, že jakmile se zamiluje, dá Carlisleovi pokoj a o to mi šlo především.

Nakonec mým výběrem prošli 3 uchazeči, kterým jsem se rozhodla odpovědět. Doufala jsem, že fotky, které měli na svých profilech, opravdu odpovídají a nejsou třeba z doby před třiceti kily.

Na odpovědi jsem nemusela čekat dlouho. Dvě přišly hned v průběhu pozdního večera, poslední ráno. A ráno jsem se taky nakonec rozhodla zapojit i Alici. S počítačem umí hotové zázraky a její jasnozřivost se jako potvrzení mého výběru hodí. Jelikož ani podle odpovědí mi nikdo z vybraných nepřišel vyloženě nevhodný, pověřila jsem Alici, aby mi je trochu prolustrovala. Nebyl pro ni problém najít i jejich adresy.

Počasí mi přálo, a tak jsem ještě ráno vyrazila na obhlídku. Na první adrese mě čekalo zklamání. Muž, který tam žil, udělal to, čeho jsem se obávala. Dal na profil fotku, když ještě vypadal k světu. Teď mu bylo minimálně o 10 let víc, přibral, proplešatěl a nijak zvlášť se o sebe nestaral. Bylo vidět, že mu chybí ženské vedení. Na toho by Carrie nezabrala.

To druhý vypadal slibněji. Fotka odpovídala. Počkala jsem, než odešel a rozhodla se využít toho, že bydlí v domě s hodně byty. I kdyby mě tu někdo poznal, nebudu podezřelá, protože se tu určitě všichni navzájem neznají. A nebo ne tak dobře, aby mi neprošla výmluva o návštěvě, nebo nějakém příbuzném.

Neměla jsem výčitky vloupat se do jeho bytu. Až se vrátí, ani to nepozná. Dobře, že jsem se kdysi nechala Emmettem zaškolit. Musela jsem se usmát. On je v otevírání čehokoli vážně dobrý a já byla pilná žačka.

Když jsem vešla dovnitř, překvapeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Páni, jestli si to tu zařizoval sám, tak má vážně vkus. A dokáže udržet pořádek. Jen aby nebyl puntičkář. Dost pochybuji, že někoho takového by vedle sebe Carrie snesla. Nejvíc obvykle o majiteli vypoví ložnice a… koupelna. Všude bylo docela uklizeno – žádné kopce prádla a chuchvalce prachu. Dokonce ani žádné vlasy a chloupky v umyvadle. Tohle vypadalo vážně slibně. Na zdech měl pár zarámovaných fotek krajin. Nádherných. Možná je sám dělal. Některé vypadaly docela exoticky. Čím dál lepší. Neměla bych ale dělat předčasné závěry. Ještě mi přece zbývá poslední uchazeč. Naposledy jsem se rozhlédla bytem, který mě uchvátil. Tomuhle ale dávám devět bodů z deseti.

Poslední adresa mě zklamala tím, že muž už odešel. No, budu muset zvolit obrácený postup. Nejdřív se vloupat k němu a pak si počkat na majitele. Rozdíl mezi tímhle bytem a tím předchozím byl evidentní, sotva jsem otevřela dveře. Nábytku tu bylo minimálně, za to nošené oblečení a prach všude, kam se podíváte. Pod nohou mi křupal písek a kamínky. Takže se nezouvá, no prima. Není nic lepšího, než vylézt z postele a stoupnout bosou nohou na kamínek. To vám zlepší ráno. Ve chvíli, kdy jsem viděla jeho ložnici, jsem pochopila, že jsem byla zbytečně ironická. On se zřejmě nezouval vůbec. Stav povlečení na jeho posteli by tomu odpovídal. Nejspíš přišel z nějakého tahu a nebyl schopen se ani zout. Otřásla jsem se. Br! Jediné, co bylo v tomhle bytě s láskou opečovávané, bylo domácí kino s obrovskou obrazovkou, zabírající prakticky celou stěnu obýváku. Tak to by stačilo. I kdyby byl pokrytý zlatem od hlavy k patě, nemá šanci.

Rozhodnutí padlo, teď už jen vymyslet, jak to udělat, aby se ti dva sešli.

U Carrie nebyl problém. Doručit jí psaníčko s pozváním od Carlislea znamenalo jistý úspěch. Mark (tak se jmenoval vítězný adept) byl ale složitější oříšek. Domluvit schůzku bylo snadné, ale musela jsem mu ještě vysvětlit situaci. Nakonec se budu muset přiznat, že nejsem Carrie osobně. Snad ho to neodradí a bude ji chtít aspoň poznat. Nejlepší by asi bylo vydávat se za její kamarádku. I tak ale budu potřebovat pomoc, což znamená přesvědčit Edwarda, aby udělal výjimku.

* * * * *

Nevím, jak se mi to povedlo, ale Edward souhlasil. Nejspíš to bylo tím, že viděl, jak Carrie Carlislea ničí a moje řešení uvítal rozhodně víc než to, se kterým jsem přišla tenkrát. Neřekli jsme mu, co se stalo, ale jsem si docela jista, že dost pochopil z mých a Carlisleových myšlenek. Nedokázali jsme se vždycky ovládnout.

Ověřila jsem si, jak má Carrie služby a domluvila jsem rande hned na příští večer. Proč čekat? Osobní zkušenost napoví nejvíc a já budu vědět, na čem jsem. Všechno bylo zařízeno a já byla jako na jehlách. Edward mě pobaveně sledoval, když jsem nedočkavě přecházela po pokoji. Znovu se ujistil: „Nebudeme je ale sledovat dlouho.“

Přikývla jsem: „No jistě. Jen potřebuju vědět, jestli na něj zabere. Pak hned zmizíme.“

Edward se uculil: „Alice ti ještě nic neřekla?“

Trochu nervózně jsem trhla rameny: „Vždyť víš, že u ní to nikdy není stoprocentní. Potřebuju mít jistotu!“

Edward přikývl a navrhl: „A co si pak na oslavu vyrazit třeba do kina?“

Podívala jsem se mu do očí a spatřila tam jiskřičky pobavení. Zamračila jsem se trochu, ale pak jsem roztáhla tvář do úsměvu. No jistě, celá tahle situace je úsměvná. Kdyby nešlo o Carlislea, ale někoho jiného, taky bych se bavila. Manželka, která shání rádoby milence svého muže milence. Zní to legračně, i když na to jen myslím.

Naklonila jsem hlavu na stranu: „Proč vlastně ne. Můžeme se stavit pro Carlislea v nemocnici a vyrazit společně. Chce si dnes ještě pohlídat jednoho pacienta. Máš něco vyhlídnutého?“

Edward pokrčil rameny a prohodil: „V místním kině se rozhodli trochu zavzpomínat a jeden sál obětovali na staré filmy. Dávají Snídani u Tiffanyho.“

Usmála jsem se. Proč ne? Tyhle filmy jsme měli rádi všichni. Rozhodně víc než ty moderní, kde se kromě zabíjení neděje nic zvláštního. Nejdřív nás ale čeká zkouška ohněm. Bože, doufám, že to vyjde. Záložní plán totiž nemám!

Mark byl v restauraci o chvilku dřív, Carrie přišla přesně na čas. Docela jsem si oddechla, že si nedopřála akademickou čtvrthodinku. Mark vypadal, že má rád přesnost. Rozhlédla se místností, ale to už k ní přistoupil číšník, aby ji usadil. Když se zeptala na stůl Carlislea Cullena, předal jí mou obálku s vysvětlením. Napodobit Carlisleův rukopis nebyl pro Edwarda problém. Ach ty děti. Kolikrát ho asi použil na výrobu omluvenek do školy?

V dopise jí Carlisle vysvětloval, že schůzku bohužel nestihne, ale že by mu udělala velkou radost, kdyby se tu sešla s jedním zajímavým mladým mužem. Byli jsme s Edwardem ukryti u stolku v rohu. Bylo mi trochu úzko, když mi Edward popisoval, že se jí v hlavě střídaly myšlenky rozcupovat dopis (a pak Carlislea) a odkráčet, se zvědavostí. Nakonec naštěstí zvítězila zvědavost. Nechala se odvést k Markovu stolu. Stačil jeden jeho úsměv a Carrie byla ráda, že se tak rozhodla. Edward začal být z jejích myšlenek otrávený a rychle mi je přestal překládat. To mi ale nevadilo. Stačilo vidět, jak se tváří a co si říkají. Carrie zvolila nejsvůdnější hlas, který dokázala.

Netrvalo dlouho a rozhodli jsme se zmizet.

Edward si venku oddechl: „Sláva, její myšlenky vážně nejsou originální. Rád si od nich odpočinu.“

Zasmála jsem se: „Tím spíš děkuju.“

Edward mi úsměv oplatil: „A teď za Carlislem, ať nezmeškáme to kino.“

Než stihl vyrazit, chytla jsem ho za nadloktí: „Carlisle se o tom nemusí dozvědět, že ne?“

Edwardovi šibalsky zasvítily oči: „Jasně, mamko. Bude to naše malé tajemství.“

Oba jsme se rozesmáli a vyrazili. Jestli to půjde tak dobře, jak to v restauraci vypadalo, dlouho to tajemstvím nebude. A nejlepší na tom je, že se Carlisle zase bude moct soustředit jen na práci, svou radost z ní… a na mě!

S lidmi jsou potíže - 1.část

Když kocour není doma... aneb prázdný dům

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek S lidmi jsou potíže - 2. část: