Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pryč od počítače, Edwarde Masene! 1. část

Pryč od počítače, Edwarde Masene! 1. částPrvní část povídky o Edwardovi, který je člověk, ale bydlí u Cullenových, a jeho závislosti na počítači. Jak to s ním dopadne a co ho přiměje se počítače vzdát?

Už jsem zasedal k počítači, když mě zastavil ledový hlas, který zněl ode dveří.

„Opovaž se sednout si k tomu počítači, Edwarde Anthony Masene!“ Jako vždy, když jsem přišel ze školy a uslyšel tohle, jsem obrátil oči v sloup a zapnul ho. Nesnáším, když mi někdo říká mým celým jménem. Otočil jsem se na osobu stojící u dveří a znuděně se na ni podíval. Tahle roztržka vždycky začínala tím, že moje nevlastní matka Esmé na mě byla naštvaná a na konci jsem ji musel utěšovat a říkat nějaké nesmysly o tom, že už na počítači budu trávit míň času a ostatní věci. No, ale dneska vypadala ještě rozzuřeněji. Nerozuměl jsem tomu proč dnes, když jsem chtěl zahájit chat s mými přáteli, musí přijít zrovna s tímhle výrazem a upřeně se na mě dívat. Pohodlně jsem se usadil do mého křesla a čekal na přednášku o tom, jak budu mít křivá záda a špatný zrak, že vůbec nechodím ven na výlety s rodinou, na které se mi vůbec nechtělo. Jednou mě v deseti na jeden přemluvila jít a byl to propadák, takže od té chvíle to vždy odmítám.

„Dnes mi volal tvůj třídní učitel a říkal, že jsi v hodinách pořád na mobilu a nedáváš pozor,“ začala a já věděl, že jsem v pěkném maléru. Tohle se zatím ještě nestalo, že by náš třídní volal domů. Novinka. Už mi dal i důtku, ale nějak moc mu to nepomohlo.

„Prý se ptal všech učitelů, jestli s tebou mají problémy a všichni mu odpověděli, že jsi na ně drzý, nedáváš v hodinách pozor, a když nemáš mobil v ruce, díváš se na něho jako na něco, co nemůžeš mít.“ Na to jsem neměl co říct a tak jsem pokrčil rameny. To bude ještě na dlouho, pomyslel jsem si.

„Myslím, že si budeme muset něco ujasnit. Jestli mi zavolá pan ředitel s tím, že jsi pořád na mobilu, tak ti na něm zruším internet.“ Myslela to smrtelně vážně, to jsem jí vyčetl z jejího výrazu, a já na ni jenom zíral s otevřenou pusou. Nasucho jsem polknul.

„To bys mi neudělala! Nebo snad ano?“ A zatvářil jsem se ještě zděšeněji než předtím. „Co mi to tu povídáš… ty jsi moc hodná na to, abys mi udělala něco takového…“ Chtěl jsem pokračovat, ale ona mě přerušila.

„Myslíš? Tak se dívej.“ A s tím odkráčela. Zůstal jsem strnule sedět v křesle. Pak mě ale tichý hlásek v mé mysli uklidnil, že mě chtěla jenom postrašit, ale moc jsem tomu nevěřil. Když se Esmé rozhodla něco udělat, tak to udělala. Myslím si, že jsem v opravdovém maléru. Co budu dělat, jestli svůj slib splní? Tak to půjdu stoprocentně na kapačky, zamyslel jsem se a přitom zadával podvědomě heslo k počítači. Okamžitě, jak naskočil můj profil, jsem se jal dívat, kdo je online. A vida, můj bratříček Jasper tu oxiduje. Hned, jak jsem mu začal psát, byl najednou offline. Jenom jsem mu napsal, že není hezké, když se odhlásí kvůli tomu, že si se mnou nechce psát a hledal dalšího člověka, kterému bych mohl napsat. To už byla stará písnička. Nikdo tu nebyl. Všichni se učili na testy a na chudáčka Edwarda zapomněli. Sebelitování mi šlo dobře.

Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas Esmé: „Už je to zařízené. Máš odpojený internet.“ Díval jsem se na ni a nemohl uvěřit svým očím. Ona to opravdu udělala! Asi mi nezbývalo nic jiného než se s tím smířit. Řekl jsem jí, že ji nemám rád a asi jsem ji citově zranil. Komu by na tom záleželo, když mi odpojila internet! Večer jsem nakonec šel spát s tím, že příští den ve škole bude moje smrt a obrovská nuda.

***

Ráno jsem se probudil a vzpomněl si, co se stalo včera. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Nechtěl jsem, aby si Esmé myslela, že mě tím pobudí k tomu, abych se změnil a netrávil celé hodiny na počítači. Tvářil jsem se jako každé jiné ráno. Oblékl jsem se a najedl. Esmé po mně takticky pořád pokukovala, jako bych se měl najednou začít chovat nějak jinak. Nakonec to ale nevydržela a zeptala se:

„Edwarde, jak se s tím, že nemáš internet v mobilu, chceš poučit?“ Chtěl jsem jí odpovědět, že nijak, ale co mi to za blbou otázku ‚Jak se chceš poučit´ říká, když neví, že se poučit nechci? Nakonec jsem nějak zformuloval slušnou odpověď.

„Popřemýšlím o tom, jak dlouho trávím čas u počítače a zkusím to trochu omezit.“ Esmé vypadala, jako by jí někdo praštil baseballovou pálkou. Takovou reakci asi nečekala. I když jsem to říkal jen naoko, muselo to znít věrohodně. Nečekal jsem, že ještě něco bude říkat a tak jsem vstal a odešel.

Ve škole byla nuda, jak jsem si sliboval. Prosil jsem snad celou třídu, jestli mi někdo nepůjčí mobil, ale oni mě buď ignorovali, nebo mi řekli, že ne. Teď si o mně všichni budou myslet, že jsem internetový maniak, pomyslel jsem si. Zbledl jsem jako křída a prkenně si sedl na svoje místo. Spolusedící se mě zeptal, jestli mi není špatně a já jsem mu řekl, že radši půjdu na ošetřovnu, jestli mi náhodou něco není. Omluvil jsem se u učitelky a spěchal k ošetřovatelce. Po krátké prohlídce mi řekla, že mi vlastně nic není, že jsem jenom hodně vystresovaný a dala mi prášky na uklidnění.

Do další hodiny jsem přišel chvilku po zazvonění. Řekl jsem, že jsem byl na ošetřovně a učitel to dál nekomentoval a tak jsem si šel sednout na svoje místo. Čekala mě velmi nudná hodina fyziky. Učitel - pan Blake - měl tak nudný výklad, že jsem v hodině usnul a probudilo mě až zazvonění. Omámeně jsem se odlepil od židle a šel ke dveřím od třídy. V tom na mě pan Blake vrhl nesouhlasný pohled a zamumlal něco ve smyslu nevychované děcko, když už jsem odcházel. Třída se za mnou ještě chichotala, ale já už šel na další hodinu. Matematika. Moje noční můra.

Po nejhorším dni mého krátkého života jsem jel domů. Byl jsem tak vysílený, že jsem ulehl do postele a usnul.

Další den ráno jsem se probudil s uvědoměním, že jsem nebyl celý den na internetu. Se zděšením jsem kontroloval svůj stav, jestli nejsem mentálně labilní a jestli ještě vůbec žiju. Žil jsem a žít budu ještě dlouho. Není to tak hrozné bez toho počítače, napadlo mě, ale hned jsem to zavrhl. Den utekl rychle, protože jsme měli novinku. Na školu měla přijet nová holka, dcera šerifa. Aspoň bude zábava a všichni se s ní budou chtít seznámit. A já se na ně budu dívat zpovzdálí a smát se jim. Doufám ale, že bude mít nějakou hodinu se mnou, mohl bych si k ní nenápadně přisednout a ostatní by mě propichovali nenávistnými pohledy. Při té představě jsem se zasmál. Jak jsem říkal. Bude legrace.

 

O několik dní později

Po celé škole se šuškalo, že dnes do školy přijede ta nová holka. Bella. Isabella Swanová. Všichni si povídali o tom, jak bude vypadat a jak bude vypadat její auto. Já jsem je chtěl okřiknout, ať toho nechají, když neví, jak vypadá. Cítil jsem k té neznámé dívce nějakou náklonnost, ani nevím proč.

Přijela ke škole. Každý se na ni a na její auto, jestli se dá za auto považovat starý ošuntělý Chevrolet, díval. Vystoupila z vozu a šla do školy, nejspíš do ředitelny. Byl jsem zvědavý, jak se to s ní vyvrbí, a proto jsem spěchal na hodinu, abych věděl, jestli je se mnou na hodině chemie nebo ne.

Čekal jsem celou vyučovací hodinu, jestli nepřijde. Když někdo byl v ředitelně, tak to trvalo dost dlouho. Byl jsem trpělivý. Celou hodinu jsem čekal, až někdo zaklepe na dveře a vstoupí. Nakonec znenadání zazvonilo a já jsem posmutněl. Co když se mnou nemá ani jednu hodinu? To mě nenapadlo a tak muselo stačit jen doufat. Každou další vyučovací hodinu jsem byl čím dál tím smutnější a smutnější. Nakonec, až když už jsem stál u svého auta, jsem viděl, jak nasedá do svého Chevroletu a odjíždí pryč. Strašně rád bych se jí podíval do obličeje, chtěl bych vědět jaké má oči, jak vypadá, ale neodvážil jsem se.

Dnes je pátek, má poslední naděje. Má poslední naděje na setkání s Bellou. Oblékl jsem se do mého nejlepšího oblečení a šel na hodinu biologie. Vešel jsem do třídy a sedl si na své místo. Pět minut před zvoněním přišla Bella v hloučku holek do třídy. Konečně ji vidím! Tak teď jenom aby si sedla ke mně do lavice. Nevěděl jsem, jak to zařídit a tak jsem to ponechal náhodě. Chvilku přemýšlela na jakou radu ostatních holek dát, ale nakonec si sedla vedle Ariany - místní nejpopulárnější holky. Celou hodinu jsem po ní pokukoval. Byla nádherná. Jednou se na mě podívala a její hluboké čokoládové oči se do mě vpíjely se zájmem. Po skončení hodiny jsem šel kolem ní a Ariany. Ariana šeptala cosi o mě Belle do ucha. Poté jsem se na ně ještě nenápadně podíval a vyšel ze třídy. Jak Bella poslouchala, co jí Ariana říkala, červenala se, jako by zrovna doběhla maraton. Radši nechci vědět, co to bylo.

Po další uplynulé hodině jsem pozvolna pokračoval na další hodinu. V tělocviku mi to aspoň šlo, i když jsem ho nesnášel, protože kluci museli cvičit s holkami. Viděl jsem, jak někdo povědomý vchází do tělocvičny a hned tu osobu poznal. Bella má se mnou i tělocvik. No, potěš, pomyslel jsem si pro sebe. Po škole už se rozkřiklo, že Bella je na tento předmět úplný dřevo. Chtěl jsem ji poznat blíž, ale pan učitel Lender už nás začal rozdělovat do skupin. Řekl nám totiž, že budeme hrát florbal. Bella byla v týmu soupeře. Celou hodinu se ani nestrefila do míče, zatímco já jsem dal tři góly.

Poslední hodina utekla jako voda a já už stál na parkovišti a vyhlížel Bellu. Asi jsem se do ní zamiloval, přemýšlel jsem, ale tenký hlásek v mé hlavě na mě křičel: Co to blábolíš? Bellu nedostaneš. Už určitě někoho má! Pořád na mě pokřikoval a já ho ignoroval. Uviděl jsem ji a rychle se schoval za auto, aby mě neviděla. Tak ty se bojíš jedné malé nevinné holky, jo? A ještě jsem do ní zamilovanej, doplnil jsem své podvědomí. Radši jsem rychle nastoupil do auta a ujel jejímu upřenému pohledu.

Doma jsem nemohl ani zapnout počítač, protože jsem pořád, nekecám – pořád, myslel na Bellu. Radši jsem si lehl na postel, abych ještě k tomu všemu nezapomněl stát. Její nádherné oči byly jako dvě studny, které mě pozorovaly zaujatým pohledem. Přesně takhle jsem si představoval pohled holky, které se někdo líbí. Já to teda nebudu, i když si o sobě myslím, že vypadám dost dobře a přitahuju holky. Třeba přitahuju i Bellu! Radši bych se měl líp oblíkat, ať si mě všimne. Ale ne! To už je tolik? Musím si ještě udělat úkoly.

A tak jsem nechal svoje úvahy na potom. Ale žádné potom už nebylo. Měl jsem toho tolik do školy, že jsem usnul na sešitě matematiky a probudila mě až ráno Esmé.

„Zlatíčko. Škola volá!“ Chtěl jsem jí nějak neslušně odpovědět nebo ji vykázat z mého pokoje, ale místo toho jsem se k ní jenom otočil zády a něco nesrozumitelného zamručel.

„Jestli nevylezeš z té postele, tak z tebe stáhnu deku!“ vyhrožovala mi a tak jsem radši vstal a odploužil se do kuchyně. V tom jsem si vzpomněl na Bellu a hned jsem se probudil. Vždyť se ještě musím obléct a to nevím, co na sebe! Hlavně mi to musí ladit! Co to mám na hlavě?! Jako by si na ní udělal nějaký pták hnízdo! vyšiloval jsem.

Rychle jsem běžel do koupelny se zkulturnit. Vylezl jsem za dvacet minut ještě s mokrou hlavou. Tak a teď přijde to podstatné. Co na sebe? Chtěl jsem vypadat opravdu dobře, ale byl problém v tom, že jsem podle mě neměl žádné dobré oblečení. Po dlouhém přemýšlení jsem se nakonec rozhodl pro tmavě šedé rifle a tričko s véčkovým výstřihem u krku a na to ještě světle šedou košili.

Podíval jsem se do zrcadla a vypadal jsem k nakousnutí. Řekl jsem si, že takhle se můžu před Bellou ukázat a tak jsem odjel do školy.

 


Tohle byla povídka tentokrát o Edwardovi, tak snad se Vám líbila. Prosím o komentáře s Vaším názorem. SweetNess

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pryč od počítače, Edwarde Masene! 1. část:

 1
8. Jane Cullen
21.04.2016 [20:11]

aplauduji. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. nika
05.02.2016 [10:29]

wow krasne predstavovala som si edwarda ako lieta po izbe a to ti poviem fakt dobra poviedka pokračuj no a teraz idem na 2.kapitolu ahoj Emoticon

6. Kukuč
02.09.2015 [10:41]

tak tohle mě opravdu pobavilo , dokázala jsem si Edwarda žive představit jak létá po pokoji a řeší co si obleče =) =) ... takhle povídka je příjemná změna =) =) jen tak dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Dommy1
20.06.2015 [1:35]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ďalšiu :D :)

4. niky
19.06.2015 [19:09]

Dost dobrý hlavně pokračuj Emoticon Emoticon

19.06.2015 [17:46]

SweetNessMoc děkuju. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.06.2015 [17:41]

NeznamaPěkné, přestože Edwarda zrovna v lásce nemám... udělala jsi na mne dojem!!! Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
19.06.2015 [17:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!