Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » První shledání

22.01.2011 (15:30) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1831×

První upír

Aro dočetl a místností ještě pár vteřin vládlo ticho. Příběh byl tak zajímavý, poutavý, že jim zněl v uších a nutil je přemýšlet nad ním i sebou samými. Vřava, která nastala vzápětí, byla naprostým protikladem. Každý se chtěl na něco zeptat, podělit se o svůj názor a hlavně… požádat Ara, aby jim řekl, jak to bylo dál.

Žije ještě Hekmat? Jak stvořil další upíry, když nevěděl, že je to možné? Našel si družku, nebo se stáhl do pozadí jako otec upírů?

Aro se s úsměvem díval, jak se dohadují. Těšilo ho, když je dokázal vybudit k přemýšlení. Až příliš mnoho z nich používalo obvykle jen instinkty a on nechtěl, aby jejich rozum zakrněl. Potom zvedl ruku, aby je utišil.

„Jsem rád, že se vám příběh líbil. Pokud chcete, odpoví na část vašich otázek další zápis v této knize - nejstarší z Kronik krve.“

8500 let př. n. l. kdesi v Asii:

Čas ubíhal jako voda v řece. Měnil ráz kraje od jara do zimy, pomalu omílal břehy, lidské tváře brázdil vráskami a nutil je stárnout a umírat, ale nade mnou neměl žádnou moc. Bylo to požehnání nebo prokletí? Tím jsem si zatím nebyl jistý.

Léta mé existence se prodlužovala a já si dál užíval každý den, jako by byl mým posledním. Věděl jsem o sobě víc než na začátku, ale stále nic o své budoucnosti. Žár v mém hrdle se nedal zcela uhasit, ať jsem zabil sebevíc lidí. S postupem času se ale stal snesitelnějším. První rok jsem se pohyboval jako v rudém oparu. Nemohl jsem myslet – jednal jsem pouze instinktivně. A instinkt mi velel uhasit žízeň.

Později se žízeň trochu stáhla. Dovolila mi občas rozhrnout to rudo před mýma očima a vidět i jiné věci než jen potenciální kořist. Nebyl jsem už nucen hnát se jen za vidinou krve. A čím déle jsem se rozhlížel, tím víc jsem si uvědomoval, že každé stvoření, co kdy chodilo po zemi, mělo svého druha nebo alespoň soukmenovce. Jen já byl sám, neplánovaná hříčka přírody. Jediný a jedinečný přesně jako Bůh, ke kterému jsem se kdysi na začátku tohohle života tak velikášsky přirovnal. Ne, že by mě má samota příliš sužovala, ale přeci jen jsem na ni nemohl čas od času nepomyslet.

Už dávno jsem nepotřeboval k ukojení své žízně pozabíjet celou vesnici. Teď mi stačili jeden, dva lidé a vydržel jsem s nimi daleko déle než dřív po té krvavé lázni. I proto jsem dokázal být daleko nenápadnější. Po dvou staletích hrůzovlády, kdy jsem většinou nakráčel doprostřed vesnice jako bůh, který chce být uctíván i obáván, a zabil namátkou, kdo se mi zrovna namanul, jsem teď dával přednost utajení. Své kořisti jsem obvykle našel venku na polích. Pokud jsem někdy zavítal do vesnice, bylo to jen proto, že jsem toužil po obdivu. Dokázal jsem se ovládnout, když se ke mně přiblížili – alespoň dokud mi sami nenabídli krční tepnu.

Tentokrát jsem spatřil dvě ženy, jak sklízí nějakou zeleninu. Hrbily se u toho zabrané do práce. Byly dost daleko od sebe, abych je dokázal zabít postupně. Netoužil jsem je vystrašit. Jejich krev pak měla nahořklý nádech. Br.

Plížil jsem se okrajem lesa k první z nich. Nestihla ani vykřiknout. Srdce mi hnalo její horkou krev do úst tak rychle, že jsem byl v pokušení nechat ho udělat všechnu práci za mě. Pak jsem ale střelil pohledem k té druhé. Ne, trvalo by to příliš dlouho a zatím by se mohla otočit. Urychlil jsem to tedy a za okamžik jsem nechal vyschlé tělo dopadnout mezi záhony. Zvedl jsem se z prašné země a v tu chvíli na mě dopadl zbloudilý sluneční paprsek. Ani po pěti stech letech mě nepřestalo bavit sledovat, jak má kůže odráží jeho světlo. Moje okolí se okamžitě rozsvítilo tisícem odlesků, což mě rozptýlilo. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že tohle nikdo nepřehlédne. Podíval jsem se na druhou ženu… Stála s vytřeštěnýma očima a dívala se na mě. Vztáhla ruku, jako by se mě chtěla na dálku dotknout. V její tváři se mísil strach s okouzlením. Takhle reagoval skoro každý.

Stál jsem u ní dřív, než si vůbec všimla, že jsem se pohnul. Lidé jsou tak pomalí a nevšímaví… Voněla lidstvím. Z čirého rozmaru jsem zadržel dech a prohlédl si ji. Obvykle mě nezajímalo, jak mé oběti vypadají. Ne, že by na tom záleželo. Mně šlo přece vždycky pouze o krev. Kráska jako šereda, hlavně že v sobě má tu lahodnou horkou tekutinu. Tahle tady ale byla krásná. Dlouhé tmavé vlasy měla zapletené do složitého účesu, kožené šaty odhalovaly dost z jejích hezky tvarovaných nohou a hluboké temné oči s předlouhými řasami se na mě dívaly hypnotizovaným pohledem. Měla jemnou kůži, která přímo volala po tom, abych se jí dotkl. Sotva jsem to však udělal, požár v mém hrdle mě začal stravovat s takovou intenzitou, že jsem odmítl dál bojovat. Nadechl jsem se a její osud se zpečetil. Zakousl jsem se do jejího hrdla – tam, kde byla krev nejlépe dostupná, a sál jsem. Vzdychla a zavřela oči.

Téměř okamžitě po té, co moje zuby protrhly její pokožku, jsem ucítil něco zvláštního. Odporný zápach hnijícího masa. Bylo to tak překvapivé, že jsem pustil svou kořist a nechal ji spadnout k mým nohám. Zamračil jsem se. To přece nemůže být ona. Předtím jsem cítil jen vábení její krve… zvedl jsem hlavu a propátrával ostřížím pohledem okolí. Ne, musí tu být ještě někdo.

A pak jsem ho spatřil. Stál tak daleko od nás, že lidé by ho nejspíš ještě neviděli. Já ale neměl jejich omezení. Byl na všech čtyřech, ale stavbou těla připomínal člověka. Viděl jsem, jak pohnul nosem, jako by větřil a na jeho tváři se objevil lačný výraz. Nebylo pochyb, že ten děsivý zápach má na svědomí on.

Kořist pro mě v tu chvíli přestala existovat. Rozhodl jsem se ho obhlédnout. Co by se mi mohlo stát? Byl jsem konec konců bůh, ne?

Ten zvláštní tvor měl nejspíš úplně stejný plán. Vyšli jsme si naproti. Jeho rychlost byla stejně uchvacující jako moje. Kroužili jsme v nevyslovené shodě ve velkém kruhu, jen abychom se o tom druhém dozvěděli co nejvíc. Přeměřovali jsme se pohledem a ani jeden si nedovolil odvrátit oči, aby nedal tomu druhému příležitost zaútočit. Pak se ozval uši rvoucí výkřik z místa, kde jsem nechal svou kořist.

Netroufl jsem si odvrátit se, ale na jeho tváři bylo jasné zaujetí. Cítil její krev. Postavil se na zadní a se zakloněnou hlavou táhle zavyl. Teď vypadal jako muž s dlouhými vlasy slepenými špínou. Ruce měl delší než běžní lidé a byl také zarostlejší. Měl pichlavý pohled a rty křivil v úšklebku, odhalujícím ostré nažloutlé zuby. Nepochyboval jsem, že jím vyjadřoval výhrůžku.

„Kdo jsi?“ Jeho hlas skřípal jako pazourek na kameni.

„Hekmat, bůh, živící se krví,“ rozhodl jsem se pro pravdu, kterou jsem stvořil pro své oběti. „A ty?“

Jeho úšklebek dostal slavnostní nádech. „Jmenuji se Argharn a jsem dítě měsíce. Měsíc mě stvořil a pro měsíc žiju. Neuznávám nikoho a nic. Zabíjím pro radost a ty jsi mi sebral kořist.“

Ledově jsem se usmál. „Máš smůlu, Arghame, dítě měsíce. Kořist patří lovci, který ji dostane jako první.“

Křik zesílil. Zajímalo mě, co se té ženě děje, ale víc jsem chtěl zjistit, jak silný je ten přede mnou. Vypadal, že zvažuje to samé. Náhle se bez varování odrazil a skočil. Chtěl mě nejspíš překvapit, ale mé instinkty fungovaly spolehlivě. Uhnul jsem a sotva dopadl na zem, vrhl jsem se na něj. Snažil jsem se ho sevřít svými pažemi a zároveň jsem se mu zakousl do krku. Ignoroval jsem pachuť, které jsem měl okamžitě plná ústa, a vyrval jsem mu kus masa. Vyplivl jsem ho a on zavyl bolestí. Podařilo se mu mě odstrčit a sekl mě přitom svými drápy tak, že mi na předloktí zůstaly dlouhé hluboké rýhy, které pulzovaly bolestí.

Opět jsme kroužili a znovu udělal první výpad on. Tentokrát se mě snažil kousnout. Uhnul jsem a tentokrát se mi ho podařilo sevřít. Zaskřehotal: „Budeš litovat. Moje smečka si tě najde.“

Jediným škubnutím jsem oddělil jeho hlavu od zbytku těla. S nepříjemným mlasknutím oboje spadlo na zem. Víc pozornosti jsem věnoval své ruce. Sice se už začala hojit – můj jed zahojí všechno, ale pořád pálila. Zdá se, že jsem narazil na druh, který mi může být nebezpečný. To je dobré vědět.

Ženin křik zesílil, a tak jsem se k ní přemístil. Sklonil jsem se, abych její trápení ukončil, ale s překvapením jsem zjistil, že po mém kousnutí není ani památky. Škubala sebou a prosila o smrt, ale já byl příliš zaujat změnami, které jsem na jejím těle pozoroval. Zatím byly minimální, ale rozhodl jsem se zůstat u ní a zjistit, co se bude dít dál. Její křik mi až příliš dobře připomněl mou vlastní přeměnu. Bylo by možné, že jsem ji svým kousnutím způsobil totéž, co ti upíři mně? Dokázal jsem ji nakazit? Znamenalo to, že bych už nebyl sám?

Tři dny jsem trpělivě čekal a sledoval zvuk jejího srdce. Společně s tím, jak zrychlovalo svůj běh, vytrácely se její lidské rysy. Byla teď nádherná. Její pokožka chladla a byla stejně bledá jako já. Když jsem se odvážil dotknout se jí, zdála se tvrdá.

Nakonec její srdce ztichlo a ona otevřela oči. Měly stejně krvavou barvu jako ty mé. Dívali jsme se na sebe – ona překvapeně, já zvědavě.

„Jak se jmenuješ?“

„Reema.“ Jakmile to dořekla, ruka jí vyletěla k hrdlu. I její hlas se změnil. Byl stejně dokonalý jako všechno fyzické na ní.

„Co se to se mnou stalo?“

Pokrčil jsem rameny. „Nejsem si jistý, ale zřejmě jsem tě nakazil. Cítíš pálení v krku?“ Potřeboval jsem se ujistit, že moje naděje není planá.

Přikývla a zkřivila tvář bolestí. Vítězně jsem se usmál a vzal ji za ruku: „Pojď, uhasíme ten žár.“

Na nic se neptala a rozběhla se se mnou k nejbližší vesnici. Konečně! Už nebudu sám! I bohům je lépe ve dvou!!!

♦ THE END ♦

Povídka s podobným tématem: Bůh moří

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek První shledání: