Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Prohlédnutí

Prohlédnutí

Se šťastným koncem Cullenových v Rozbřesku, kdy Volturiovi i se svými svědky odešli a nechali je žít, skončila celá Sága. Ale co samotní vládci upířího světa? Z originálu o nich víme jen to, že odešli. V této povídce se dozvíte něco málo o tom, co se dělo po jejich příchodu do Volterry. Vše je viděno očima Sulpicie.

Příjemné počtení přeje Myfate.

Aro zuří.

Jakmile se naše výprava, která čítala desítky, možná stovku členů, vrátila zpět na hrad, zavřel se se svými bratry a nejbližší gardou v jejich sále a začal postupně vyslýchat jednoho obyvatele hradu po druhém. Byl přesvědčen, že někteří – včetně svědků, které přivedl on sám, jeho bratři a také mnozí členové gardy – sympatizují s Cullenovými.

Tato skutečnost by mohla ohrozit postavení nás všech ve světě upírů a následoval by zvrat, po němž už by světu nevládla rodina Volturi s Arem v čele. A to nesměl dopustit.

Třebaže to nikdy nepřiznal ani přede mnou, považoval se za nejmocnějšího a nejvychytralejšího upíra. A jistě měl pravdu. Ovšem nebýt jeho daru, navzdory vynikajícím taktickým schopnostem by neměl ani zdaleka takovou moc, jakou disponuje nyní.

Za tímto schopným mužem nestojí schopná žena.

To se ovšem nedá říci o Caiovi, jehož kroky řídí ze svých komnat nikým neviděna Athenodora. Navzdory tomu, co se traduje o neměnnosti upírů, ona změnila jeho osobnost k obrazu svému. Arovi se to sice příliš nezamlouvalo, ale poté, co na svém bratru Marcovi viděl, co s upírem udělá smrt jeho pravé lásky, si k Athenodoře nic takového nedovolil. Věděl, jak to bude náročné, protože její sliby a výhrůžky byly v tomto ohledu naprosto konkrétní, přesto však odmítal ztratit i Caia.

O Marcovi jsem již mnohokrát se sklíčeným srdcem přemýšlela a modlila se za byť jen špetku štěstí, jež by prozářilo jeho stále více šednoucí existenci. Od smrti Didyme, zabité rukou svého pokrevního bratra, se sice stále usmíval a snažil se na všem najít něco dobrého, ale jeho osobnost byla změněna. Ústa se smála, ale oči zely děsivou prázdnotou, jež postihovala i jeho duši. Neměl nikoho, s kým by se dělil o své radosti i starosti, s kým by si mohl popovídat a mít jistotu, že k němu bude upřímný. Byl na vše sám.

Postupem času jeho mysl ovládla nicota, která začala stravovat šťastné vzpomínky jednu po druhé, až mu zbyly jen ty, ke kterým se velmi nerad vracel. To byl také důvod, proč se snažil žít pouze přítomností – aby nemusel vzpomínat nebo myslet na budoucnost.

Jsem si jistá, že kdybych Ara jen trochu navedla na správnou myšlenku, sám by mu vyšel vstříc a společně by se pokusili najít novou družku. Třebaže by to byla pouze přítelkyně, možná i milenka, nikdy však žena jeho srdce, stálo by to za to.

Poprvé za celý svůj pobyt na hradě jsem využila možnosti vstupovat do trůnního sálu bez ohlášení, protože jsem si o svých pocitech potřebovala promluvit se svým chotěm. A také mu jako múza vnuknout tu správnou myšlenku.

Bez jediného zvuku jsem se vplížila do sálu dveřmi ukrytými za tapiserií pokrývající stěnu, jež střežila trůny bratrů, aniž by byla na očích, a v naprosté tichosti jsem stanula za vysokým, zdobně vyřezávaným dřevěným opěradlem prostředního trůnu.

Jediným pohybem či slovem nedal najevo, že si všiml mé přítomnosti, přesto jsem věděla, že se tak stalo. Vždy věděl, že jsem u něho, i když mě neslyšel ani neviděl přicházet. Oba jsme cítili přítomnost toho druhého, a i když jsme od sebe byli dál, než co by nám hrad dovolil, dokázali bychom se opět najít, kdyby bylo třeba.

Právě se se svými bratry radil o osudu jedné upírky z gardy. Corin se jmenovala. Přišla k nám někdy během čtrnáctého století ještě se svou dcerou, tehdy už také upírkou. Ta ovšem zemřela několik let po příchodu, protože ji Aro musel uznat příliš nebezpečnou pro upíří svět.

A třebaže na Corin díky jejímu vlastnímu daru nefungoval dar Chelsea, získali bratři její náklonnost po tomto incidentu jinou cestou. Dlouho na ni dohlíželi, aby měli jistotu, že drží svoje slovo, a jak se zdálo, dělo se tak až dodnes.

„Proč právě ty, Corin?“ ptal se Caius ledovým hlasem, když jsem přicházela. Upírka mlčela, klečela na zemi ve svém popelavě šedém plášti a styděla se – nebo se spíš bála – komukoli podívat do očí.

„Je mi líto, ale nemám na výběr,“ pronesl Aro zdánlivě klidným hlasem, ale já jsem věděla, že v něm vřou emoce a on si byl jasně vědom toho, že je nesmí dát najevo. Vždy byl považován za vládce, jež nečiní rozhodnutí na základě emocí, a tento status byl odhodlaný si udržet za každou cenu. Střelil pohledem k Jane a krátce nato se upírka uprostřed sálu s hlubokým zaduněním svalila na zem a její vřískot naplnil celý sál.

Když se po nesnesitelně dlouhé době konečně rozhostilo ticho, slova se znovu ujal Aro.

„Vzal jsem tě mezi nás na tvou žádost, kvůli tvému daru, abys nám mohla být nápomocná. Dlouhou dobu jsem se snažil převychovat tvou nezvladatelnou dceru – to byl jeden z mála neúspěchů, jež se mi přihodily od doby, kdy jsem usedl na trůn. A nyní tohle… Kdyby šlo o změnu jídelníčku, byl bych o tom navzdory tvé minulosti ochoten uvažovat, ale žít mezi lidmi ve stejném městě s Cullenovými nemůžeš. I kdyby tě vzali mezi sebe, o čemž při tvé osobnosti upřímně pochybuji, byli by za tebe zodpovědní. Jak znám Carlislea, přijal by tě a snažil se tě naučit, jak žít s lidmi, protože má až příliš čistou duši, ale i jeho hněv by tě stihl, kdybys překročila hranice, jež mají jako relativně velký klan vegetariánských upírů žijících mezi lidmi stanovené.

Nemluvě o tom, že tři z nich by věděli, co chystáš, dřív, než bys to skutečně učinila…

Ne, má milá Corin, tvé místo jsem ti určil a ty jsi jím pohrdla. Mám pro tebe už jen jediné místo…“

Felix s Demetrim zaznamenali drobný pohyb Arovy ruky a v mžiku stáli vedle zkamenělé Corin, jež jeho slova teprve nyní začínala chápat. Sám vládce se zvedl z trůnu a ladným krokem přešel k teď již třesoucí se upírce, aby vykonal popravu, zatímco Jane vše sledovala se škodolibým úšklebkem a jistě i pocitem zadostiučinění, protože tuto gardistku nesnášela ze všech nejvíc. A všichni to věděli.

Zavřela jsem oči ve chvíli, kdy ji vzal za hlavu, ale třebaže jsem odmítla pohled na tu scénu, uši slyšely vše. Zvuky trhající se skály a poslední výkřik na smrt odsouzené Corin se ozvěnou nesly kruhovou místností.

Vím, že někteří se rádi chodí dívat na popravy. A právě Felix má Arovi za zlé, že je vládce přesvědčen, že když vynese rozsudek smrti, měl by ho vykonat vlastníma rukama, protože on by si to taky někdy rád užil. V tomto ohledu dávám za pravdu Arovi, protože správný vládce by měl nést odpovědnost za svá rozhodnutí.

Tělo Corin bylo zapáleno přímo na místě a ponecháno svému osudu. Mihotavý načervenalý plamen pomalu uhasl a na rozfoukání hromádky popela stačilo otevřít dveře a nechat vítr prohánějící se věčně hradními chodbami udělat svou práci.

„Povinnosti jsme splnili, teď je na řadě zábava,“ pronesl Caius ke všem přítomným, když se Aro usadil zpět na trůn.

Načasování bylo vskutku skvělé, protože právě velkými kovanými dveřmi z dubového dřeva vešla Heidi a za ní zástup turistů. Byli odněkud ze severu, protože všichni měli vlasy v blond odstínech. Zrovna upozorňovala na strop, kde by měly být fresky malované nějakým slavným malířem, když se na zástup vystrašených lidí vrhli všichni v místnosti včetně mého chotě, takže si nikdo z lidí nevšiml, že na tom stropě samozřejmě nic takového není. Tento trik Heidi vždy používala ke spolehlivému odvedení pozornosti od našich osob.

Dívala jsem se na ten výjev a přemítala nad vlastními pocity. Tohle bylo poprvé, kdy jsem měla chuť se otřást odporem nad krví razící si cestičky ve spárách mezi kameny na zemi, namísto abych se bezhlavě vrhla na nejbližší tlukoucí srdce v té živoucí nádobě krve.

Nedokázala jsem si představit, že bych tam měla jít a prostě někoho připravit o život pro zábavu… z rozmaru…? Všichni do jisté míry pociťujeme hlad, ale dle charakterových vlastností každého se mísí ještě s jinými potřebami.

Do dnešního dne jsem zabíjela naprosto bez emocí. Nepamatuji si, že bych z toho měla kdoví jaké potěšení, ale jedinou věc, která upírovi může přinést trochu vzrušení do jinak nudné existence, jednoduše nelze dělat s odporem.

Nejsem přeci vegetarián!

Stála jsem jako přikovaná, dokud se přede mnou nezjevil Aro. Usmíval se na mne a já jsem si povšimla kapky krve, jež mu zůstala v koutku úst, právě ve chvíli, kdy ji setřel čistě bílým kapesníkem.

Toto gesto bych obvykle hodnotila jako distingované, ale pokud něco takového provádíte mezi hromadami mrtvol a tekoucí krve, za křiku obětí a zvuků predátorů bojujících o kořist, působí to spíše jako provokace.

„Má paní, pro tebe jen to nejlepší,“ řekl a ukázal na posledního zbývajícího člověka. Byla to nevysoká, odhadem dvacetiletá drobná dívka s nejsvětlejším odstínem vlasů, jaký jsem kdy viděla, a čistě modrýma očima. Velmi mi připomínala Athenodoru. Také jsem se pokoušela si představit, že je to ona, abych byla schopná toho, co zde předvedli ostatní přede mnou bez mrknutí oka, ale nedokázala jsem to. Uhnula jsem pohledem a zadívala se na kamennou podlahu za trůny, jež neutrpěla žádnou krvavou lázní jako zbytek sálu.

Nedívala jsem se, jak mě Aro bere za ruku. Poslušně jsem ho následovala ven ze sálu dveřmi, jimiž jsem přišla.

Při pohledu na tu tapiserii se mi vybavila vzpomínka, jak jsme ji společně vymýšleli, aby se hodila do tohoto sálu a byla dostatečně reprezentativní na to, aby mohla být v pozadí trůnů.

Při procházení chodbami jsem si povšimla mnoha uměleckých děl. Sochy z kamene i kovu, dřevořezby, malby na plátně a papíru, a dokonce i několik fotografií zdobilo stěny našeho hradu.

Každý kousek byl unikátní, od jiného umělce. A všichni umělci měli jednu věc společnou – přestalo jim tlouci srdce. Většina byla mrtvá a těch několik zbývajících „šťastlivců“ bratři proměnili, aby se mohli přidat do jejich sbírky nadaných upírů. V obou případech nic, o co by člověk stál.

Když jsme došli do našich komnat, zůstali jsme stát naproti sobě uprostřed všeho toho luxusu a já se mu poprvé skutečně zadívala do očí, jež nyní nabyly barvu krve.

Nezlobil se, byl zmatený. Věděla jsem, že nemá rád jakékoli stavy zmatenosti, ale nemohla jsem si pomoci. Sama jsem se necítila lépe.

„Co se děje?“ zeptal se tiše.

„Můj pane, choti můj, příteli… Nevím, co se se mnou stalo. Cítím se zmateně a nešťastně. Jako bych nic z toho nechtěla. Jako bych tebe nikdy nemilovala… Ale vždyť jsem tě vždy nosila ve svém srdci, hřála tě v náručí, když tě tížilo příliš mnoho myšlenek…“ To vše a ještě mnohem víc se mísilo v mém srdci a mátlo mou tisíc let starou mysl.

„Drahá, dovol, abych ti něco objasnil –“

„To byla Corin, že ano?“ skočila jsem mu do řeči bez ohledu na to, jak moc v úctě bych ho měla mít. Právě nyní jsem totiž vůči němu cítila pouze vztek a zklamání. „Po její smrti jsem se stala sama sebou. Opět si připadám, jako bych zde pobývala proti své vůli – jako před několika sty lety, než k nám přišla.“ Teprve nyní jsem pochopila, co se stalo. Aro mlčky přikývl.

„Vždy jsem se snažil dát ti to nejlepší. Vím, že jsi odsud chtěla pryč, ale venku pro tebe nebylo bezpečno. Příliš mnoho upírů tehdy znalo tvou tvář a vědělo, že patříš ke mně. Unesli by tě, mučili, možná i zabili…“ Svá slova doprovodil smutným výrazem ve tváři. Tato emoce mu vycházela ze samotného srdce. Upřímnost jeho doznání zmírnilo emocionální bouři v mém nitru.

„Když přišla Corin, byla to výborná příležitost, jak ti ulehčit pobyt mezi zdejšími zdmi. Neovlivňovala tvé vzpomínky nebo nálady, ale snažila se tě odpoutat od negativních emocí.

Vliv Corin na tebe zemřel spolu s ní, takže nyní prožíváš vše, čeho se tě po celou dobu svého pobytu zde snažila ušetřit.“

„Jak jsi mohl?“ hlesla jsem a svezla se na kolena. Celé ty roky – staletí! – jsem nebyla sama sebou a způsoboval mi to ten, jehož jsem milovala. Nebo jsem si to alespoň myslela. Tentokrát jsem již podlehla naprostému zoufalství.

„Drahá, kdybys mě nemilovala, nebyla bys zde… Nebo mi vyčítáš, že jsem ji zabil, když ti byla tak užitečná?“ Uvědomovala jsem si, že se snaží apelovat na mou lásku k němu, kterou jsem si ale já sama najednou nebyla vůbec jistá. Druhou část jsem ignorovala. Považovala jsem to za provokaci, nemohl to přeci myslet vážně.

„A jak si můžu být jistá, že to nebyla práce Chelsea?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to vyznělo jedovatě. Jediné, co jsem ze sebe ale dostala, byl tichý šepot s ostnem zrady.

„Protože jsem jí nařídil, aby tě neovlivňovala. Tebe jedinou ne,“ odpověděl smířlivě a klekl si také, aby mi opět viděl do tváře.

„Athenodora?“ Její jméno jsem z úst vyplivla jako jed, jež šířila všude kolem sebe.

„Chelsea ano, Corin ne. Byla zde pouze pro tebe. Ale i tak zkušené upírce, jako je Chelsea, Athenodora dlouho vzdorovala. Je silná osobnost.“ Při zmínce o ženě bratra, a vlastně i mé švagrové, jsem pochopila, že na ni máme stejný názor – bylo by lepší, kdyby mezi námi nebyla.

„Jistě, Caius se o tom přesvědčil na vlastní kůži… Ale co bude s námi?“ zavedla jsem řeč zpět na to, co mě tížilo nejvíce. Chtěla jsem to vyřešit teď. Už se nechci nechávat odstrkovat, abych musela čekat, kdy bude mít čas mě vyslechnout. Žena vládce a bude si s ním sjednávat schůzky přes jeho sekretářku. To tak!

„Jak to myslíš?“ Samozřejmě, ten jeho nevinný obličej. Ale dnes mě neošálí.

„Nejsem si jistá, jestli budu schopná ti někdy něco takového odpustit. Vlastně jsi mě zde uvěznil,“ odpověděla jsem a snažila se na sobě nedat znát, jak moc se cítím zrazená, obelhaná a zneužitá.

„Ale pro tvou vlastní bezpečnost.“ Nyní zněl jeho hlas vemlouvavě a mně bylo jasné, co to znamená. Chtěl na mě použít své osobní kouzlo.

„Pochopitelně. K čemu bych ti byla, kdyby mě zajali a tebe kvůli mně vydírali, že?“ Kousavý tón už se mi povedl. Však jsem měla velkou motivaci. Představa, že se snaží pouze minimalizovat své pozdější potenciálně možné komplikace, jež by mu bránily plně se soustředit na vládnutí, ve mně vyvolala touhu mu na místě utrhnout hlavu a zahodit ji někam hodně daleko. Přesto jsem stále klečela na zemi, s rukama způsobně složenýma v klíně a s planoucíma očima mu hleděla do tváře.

„Tak to není a ty to víš,“ povzdechl si a sklopil hlavu. Natáhl ruku a chtěl se mě dotknout, ale moje ruce vystřelily za záda ještě dříve, než jsem si uvědomila, že nechci, aby se mě ještě někdy jakkoli dotýkal.

„Co bych měla vědět?“ zasyčela jsem.

„Nedokážu si představit, že bych o tebe přišel. Že bys nebyla...“ Mluvil klidně a mně připadalo, jako by ten smutný podtón ze svého nitra doloval čím dál obtížněji.

„Dopadl bys jako Marcus,“ řekla jsem, teď již s klidnou tváří i hlasem, přestože vnitřní harmonie byla v nedohlednu. Při zmínce o něm se na okamžik zastyděl.

„Skončil bych hůř,“ zašeptal kajícně. Tentokrát respektoval mé nevyřčené přání a ruku, jež se nevědomky pokusila o další kontakt mezi námi, stáhl na půli cesty.

„To není třeba. Někdo zástupný se dá najít vždy,“ utrousila jsem a potom jsem si vzpomněla, co jsem si slíbila. „I pro Marca,“ dodala jsem.

„Ano, máš pravdu a myslím, že se po někom podívám. Dlužím mu to,“ utrousil věcně a jedním rychlým pohybem se zvedl a přemístil se k oknu, kde se postavil zády ke mně.

„A také přiznání. Zaslouží si vědět, kdo mu to způsobil,“ připomněla jsem mu. Je to již dávno, kdy jsme Marca probírali naposledy, ale tehdy slíbil, že jednou před ním učiní doznání.

„To ho skutečně zničí.“ Zajisté. A Ara také. Mnohem víc by ho totiž zasáhla temnota čišící z Marcových očí než moje smrt. Alespoň tak o tom mluvil. Dokonce se rukama dotkl okenního rámu a nahrbil záda, jako to dělávají lidé, když nesou příliš velké břímě.

„Má právo to vědět. Ona byla tvoje sestra.“ Tento rozhovor jsme vedli již nesčetněkrát a vždy změnil téma, aby nemusel odpovědět. Dnešek nebyl výjimkou.

„Co kdybychom se šli projít a všechno probrali venku?“ zeptal se, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„To je dobrý nápad. Špatně se mi zde dýchá,“ odpověděla jsem a stanula vedle něho.

„Myslím, že ti rozumím.“

Když jsme vyskakovali z okna a smáli se, připadalo mi, že jsme se vrátili do doby, kdy našimi nejoblíbenějšími činnostmi byly skok z okna a následný útěk na naše oblíbené místo, kdykoli se nám zdálo, že se atmosféra na hradě stala nedýchatelnou i pro upíra.

 

S prvními světlejšími odstíny na obloze před námi a poslední hvězdou nad hlavou jsme doběhli na zatravněný útes nad mořem v přílivu, kde jsme se usadili a dívali se na předzvěst dalšího slunečného dne v Itálii.

Mohlo by se zdát, že tento návrat do šťastnějších dob by mě mohl přivést na jiné myšlenky, ale pouze zvýraznil kontrast mezi dobami dávno minulými a dneškem.

 

„Pořád je tu stejně krásně,“ řekl Aro a dlouhými štíhlými prsty ukázal na obzor, kde poletovali ptáci. Jejich křik se donesl až k nám.

„To ano…“ přitakala jsem a ohromeně zírala na tu nádheru. Ten pohled mě dokázal vždy uchvátit.

„Víš, přemýšlel jsem a myslím, že jsi měla pravdu. Neměl jsem právo ti něco takového udělat bez tvého souhlasu. Je nějaký způsob, jak to napravit?“ Kdybych byla člověk, zírala bych na něho s ústy dokořán. Jako upír jsem po něm střelila pohledem a doufala, že mluví pravdu.

„Ano, nejdříve bys měl sehnat družku Marcovi. I kdyby byli pouze přátelé, účel to splní – nebude již nadále sám,“ odpověděla jsem věcně. To byla ta jednodušší část.

„A potom?“ zeptal se, když jsem se odmlčela. Nastala nejtěžší část celého našeho rozhovoru. Možná všech našich rozhovorů. Cítila jsem jeho pohled na své tváři a věděla jsem, že kdybych řekla cokoliv, mému přímému pohledu se nevyhne. Podívala jsem se na něho.

„Chci smrt,“ odpověděla jsem tiše, přesto jsem si ale byla jistá, že mě slyší. Zarazil se uprostřed pohybu a díval se na mě, jako by byl právě zjistil, že nejsem duševně v pořádku. A možná měl pravdu. Vždyť který upír by chtěl dobrovolně zemřít? Jen ten, který k tomu měl důvod a byl přesvědčen, že jiné východisko neexistuje.

„Ach, prosím, to ne. Můžeš mě požádat o cokoli, vše ti splním, jen po mně nechtěj, abych ti jakkoli ublížil,“ zavyl bolestně a zavrtěl hlavou.

„Nechci, abys mi ublížil, chci, abys mě zbavil trápení, jež jsi mi ty sám způsobil. Ublížil jsi mi již dříve tím, že jsi mě zbavil práva o sobě rozhodovat,“ řekla jsem tiše a doufala, že pochopí, že mám pravdu. Alespoň já jsem o ní byla přesvědčená a došla jsem k ní logickými závěry poté, co ze mě opadl účinek Corininy moci.

Nastalo dlouhé, tíživé ticho, na jehož konci mě čekalo další překvapení. Byla jsem připravená na to, že odmítne a já se buď smířím s tím, že nezemřu jeho rukou – že nezemřu vůbec –, nebo budu hledat jiné řešení. Kdyby tu byla Corin, volila bych první možnost, ale protože jsem nyní sama sebou, ani jeho odmítnutí by mě neodradilo od hledání dalšího řešení.

„Máš pravdu. Příliš dlouho jsem před tebou skrýval něco, co se tě bytostně týkalo. Omlouvám se a rád bych tě požádal, zda by sis to nemohla ještě rozmyslet. Vše na světě se dá nějak vyřešit, pouze smrt je nevratná. A na napravování křivd před sebou máme celou věčnost,“ snažil se mě přemluvit, ale já jsem to viděla jinak. Měl dlouhou dobu na to, aby tato slova již dávno řekl, nebo lépe, aby se choval tak, aby je nemusel pronášet vůbec. Vše, co dosud řekl, a cokoli řekne nadále, nebude mít moc mě odradit od mého rozhodnutí, protože pouze zachraňuje situaci, namísto aby se snažil zabránit jejímu vzniku.

„Já vím, ale co je smrt proti nejistotě, že mi něco takového uděláš znovu, jakmile objevíš upíra s podobnou schopností, jakou disponovala Corin?“

„Nevěříš mi,“ konstatoval. Měl naprostou pravdu. Po něčem takovém už bych mu nebyla schopná důvěřovat nejspíš nikdy.

Jeho hlas zněl jako ševelení podzimního listí, jež se každou chvíli ve větru utrhne ze stromu a ve spirálách dopadne na zem, kde se stane součástí dalšího přírodního cyklu. Jednotlivé listy zaniknou v jednotvárné mase, již později pokryje sníh. V tichu a tmě se budou sněhové vločky snášet na zem. Dokud nebude delší dobu mrznout, rozpustí se, jakmile dopadnou na zem a stanou se součástí listů. Jakmile ale země zmrzne, vločky se na sebe začnou kupit.

Upíří svět také připomíná padání vloček. Mnoho jich přijde o život, než nastane ten správný řád – ta správná zima –, v němž by ostatní přežili. V tichosti, skrytí před zraky lidí si žijeme své věčné životy a neohlížíme se na spoušť, jež za sebou zanecháváme. Čím více nás bude, tím větší budou ztráty na lidských životech. A rozhodně nás vlády nad světem nezbaví příchod jara. Právě naopak. To my máme moc uvrhnout lidskou rasu a celou planetu do věčné zimy.

„Mrzí mě to, ale nejsem schopna ti nadále věřit... Ani tě milovat.“

„Potom to pro tebe udělám,“ hlesl a naposledy se na mne zadíval pohledem, jímž mne kdysi dostával do rozpaků. Věděl, že pokud mne nezviklá toto, potom už nic. A já jsem byla rozhodnutá.

„Děkuji,“ odpověděla jsem s vděčným úsměvem, ale na srdci jsem měla žal. Mrzelo mne vědomí, že zde zanechávám samotného svého vyvoleného, jenž pro mne bude po mnoho let truchlit. Udělám z něho chodící stín – stejný, jakým je Marcus. Měl by plné právo se na mne zlobit, upřít mi má přání, protože je to v povaze nás všech. Všichni jsme sobečtí a myslíme v první řadě na sebe.

Sama jsem toho zářným příkladem. Ano, mohla bych mu odpustit a být opět vzornou manželkou, ale vědomí, že nevím, jestli jsem to stále ještě já nebo mne už ovládá on, by mne užíralo do konce věčnosti. Proto raději volím nejsobečtější možnost ze všech a svou lásku si ponechám pro sebe, namísto abych ji rozdávala.

„Chceš to udělat zde, že?“ zeptal se naprosto zbytečně a vytrhl mě z úvah nad tím, jestli to skutečně chci. Přikývla jsem.

„Až budeš připravená, stačí kývnout.“

Byla jsem si vědoma, že zahazuji část prožité věčnosti a zbytek, jež jsem si mohla určovat v rámci možností dle svého, ale rozhodnutí, jež jsem učinila, má své opodstatnění. Nevím, zda se na něho můžu ještě spolehnout, když jsem prohlédla jeho lest s Corin. Ta je mrtvá, od ní mi nic nehrozí, ale obávám se, že je pouze otázkou času, než přestanu být opět pohodlná pro něho a on bude mít pocit, že mě musí nějakým způsobem řešit, samozřejmě za mými zády a v první řadě ve svůj prospěch.

Konečně jsem otevřela oči a zjistila, jak vlastně funguje rodina Volturi. Všichni do jednoho se mi hnusili svými činy, největší odpor jsem ovšem pociťovala vůči sobě za to, že jsem k nim patřila, jmenovala jsem se stejně a dělala ty samé ohavné věci.

Taková jsem se nenarodila. Nebyla jsem taková před proměnou a nepamatuji si, že bych se takto chovala poté, co mě Aro stvořil. Ale postupem času jsem se skutečně stala pravou Volturiovou, se vším, co k tomu patří. A nyní bych s tím měla žít? S vědomím, co vše se ještě objeví v mých vzpomínkách, a co nebudu ochotná přijmout, třebaže mi bude naprosto jasné, že je to mou součástí?

I kdybych ho milovala sebevíc, takovýmto způsobem bych dál žít nemohla. Pohled úkosem mi prozradil, že pro mne nebude dlouho truchlit. Nepřítomným pohledem hypnotizoval mou tvář, jež k němu byla otočená z profilu, a čekal na můj pokyn. Takovéto pohledy mívá, když je sice přítomen fyzicky, ale jeho mysl se toulá někde úplně jinde. Odpoutal se ode mne již dávno. Jak to, že jsem to nepoznala?

To znamená, že vše, co bylo dnes vyřčeno z jeho úst, byla pustá lež.

Ten jediný pohled mi prozradil, že už opravdu nemám pro co žít.

Stačil drobný pohyb hlavou a bylo po všem…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prohlédnutí:

 1 2   Další »
24.11.2015 [20:09]

slecnaVolturiovaale tahle jednorázovka mě přivedla na super nápad jak pokračovat v mé povídce! Emoticon (může za to jedna Sulpiciina věta, která defakto s příběhem moc nesouvisela, tak se nemusíte nikdo bát že bych tohle celé komplet. okopírovala Emoticon )
díky!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.11.2015 [18:30]

slecnaVolturiovakrásné a hezky napsané Emoticon
(jen docela nesouhlasím s tím, že by se to tak vše odehrálo, ale to je vedlejší to už je zas jen můj čistě soukromý názor Emoticon )

12. Myfate admin
01.09.2013 [21:03]

MyfateMoc vám všem děkuji za krásné komentáře, nečekala jsem, že by mohla mít takový ohlas. Emoticon

14.06.2013 [14:15]

VictoriaJamesLaurentTákže...
Strašne sa mi to páčilo. Tie Sulpiciine výlevy po tom, čo sa stalo. A to, čo s ňou urobila smrť Corin, veľmi pôsobivo úžasné. A nakoniec Aro, celkom dosť ma prekvapilo jeho správanie. Zabije Corin, dobre... Ale Sulpiciu? To je... absurdné. No, asi by som si radšej pozrela bez hlavy Arouška... Ale čo užž.
Tlieskam, výborné. :)
VJL
P.S. smajlíky... prekonávam sa :D

30.04.2013 [15:10]

KikketkaMyf, teda ten pohled Sulpicie byl nádherný. Aro to svoje plánování trošku přeplánoval, když zabil Corin. Nikdy by mě nenapadlo, že mezi Arem a Sulpícií není láska, ale... Bylo smutné číst o jejím probuzení a uvědomění si všeho toho okolo. Emoticon Zprvu v tom byl trochu zmatek, díky tomu daru, který na ni působil, pak si v sobě taky musela všechno utřídit, udělat pořádek, protože nedokážu si ani představit, jaké to musí být probuzení po tak dlouhé době - ovlivnění. smutné, že arovi nemohla už věřit, ale kdo by uvěřil? Emoticon Emoticon Emoticon A ten konec... Bylo mi sulpicie líto. Raději bych bez hlavy viděla toho zmetka Ara, ale... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Co víc dodat? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Bylo to dokonalé. Originální především. Žádná Bella, žádný Edward, ale to... co se dělo ve Volteře po jejich prohrané bitvě. Nádhera Myf. Jsi šikulka, ale to ty vždycky! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. monika
26.04.2013 [10:35]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.04.2013 [0:50]

kiki1Perfektní jednorázovka. Skvělé zpracování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.04.2013 [18:26]

Agule99dokonalý, zpočátku jsem sice trošku tápala, o co go, ale pak...! Fakt parádní jednorázovka, z tohohle pohledu jsem se na to nikdy nedívala... píšeš úžasně! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

16.04.2013 [7:00]

JuliettTo je...dokonalé. Sice jsem trochu neznalá mezi vztahy Corin a Sulpicie a ostatních, ale tohle bylo krásné.

5. BellaNess admin
14.04.2013 [20:15]

BellaNess Emoticon Emoticon Emoticon Skvělé Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!