Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Proč proměnit žabičku na princeznu

Proč proměnit žabičku na princeznuPohádka o přeměně z obyčejné žáby na zářící a hlavně zamilovanou princeznu.
Bella je pro ostatní tichá dívka. Ve svém světě si ale hraje na špiona a snaží se zjistit tajemství druhých. A do jejího hledáčku spadnou Cullenovi...
Zjistí Bella jejich tajemství a najde k tomu i vlastní štěstí?
Pro všechny, co si na mě pamatují, a pro jednu speciální osobu. Pajam

 

Pár slov na úvod:

Povídka je věnovaná jedné dívce, která si toto pravděpodobně nikdy nepřečte. I přesto je to jeden ze způsobů, jak ji chci poděkovat za uplynulý rok. Děkuji, Míšo. :) P. M.

 

Proč proměnit žabičku na princeznu


 

Seděla jsem na svém obvyklém místě ve školní jídelně a strkala si do pusy prázdnou vidličku. Ani jsem si neuvědomila, že na trase Talíř – Pusa mi zmizel náklad a já tak kousla do kovu. Naštvaně jsem si ji vyndala z pusy a rukou si třela tvář, jejíž poloha alespoň částečně odpovídala poškozenému místu – bolavému zubu.

Napíchla jsem ten samý kus masa, který už jednou obýval vidličku, a se zaujatým pohledem jsem se opět vrátila k předchozí činnosti. Tedy pozorování.

Na škole jsem nebyla nijak známá. Proplouvám bez povšimnutí a kde kdo si ani nedokáže zařadit moje jméno s mou tváří. Což mi ale naprosto vyhovuje. Připadám si jako tajný agent plnící důležitý úkol, jenž vystupuje inkognito. Ještě mafiánský klobouček na hlavu, pistol za opasek a budu směle konkurovat Jamesi Bondovi.

Mým cílem byli už několik týdnů sourozenci Cullenovi. Z mého strategického místečka jsem na ně měla výborný výhled a navíc jsem před jejich všetečnými pohledy byla schovaná za tou podivně vypadající palmou.

Zastávám ten názor, že žijeme ve svobodné zemi a každý si smí dělat, co chce, pokud mi ale předtím vyzradí veškerá tajemství. Myslím, že je protiústavní, aby člověk před společností něco ukrýval. Vždyť to může být i dealer drog!

A přesně toto podezření padlo i na tuto rodinu. Byl už téměř konec roku a oni se přestěhovali na začátku druháku. Ze začátku byl kolem nich poprask. Nové tváře v malinkém městě. Pak ale postupně opadal veškerý zájem o ně, včetně mého. Znovu si ho dokázali získat, až když jsem viděla jednoho z těch chlapců, jak se s nelidskou tváří otáčí na nějakého spolužáka, který nechtěně vrazil do jeho sestry-milenky.

Připadala mi neadekvátní taková reakce a v ten moment spadli do mého žebříčku priorit na nejvyšší pozici. Miluju špehovat lidi! A miluju konspirační teorie…

Mou teorií je, že si tenkrát zapomněl svou dávku, proto byl tak hrozně nervní. A potřebuju získat důkaz, aby se mé srdíčko cítilo spokojeně. Nehodlám je prásknout učitelům, či jejich rodičům (stejně si myslím, že ti jsou distributoři, jak jinak si vysvětlit, kde vzali tolik peněz na ta drahá auta, která se blyští na školním parkovišti), chci prostě jen vědět, že jsem měla pravdu a posunout se dál. A musím se to dozvědět před prázdninami, protože si nedovedu představit, jak by pak mé pozorování vypadalo.

 

Po celou dobu oběda jsem nepřítomně žvýkala a snažila se vypadat ještě nevýrazněji. Všimla jsem si, že si začali něco špitat. S hlubokým povzdechem jsem zakrojila maso. Jak ráda bych je slyšela!

Po obědě nastávalo odpolední vyučování, kde k mé smůle jsem neměla ani jednu společnou hodinu s nikým z jejich rodiny.

Po celém dni ve škole, kdy jsem nezjistila nic nového, a mé frustrované já se dožadovalo nějaké akce, jsem se vydala domů, abych mému otci připravila večeři.

Ještě donedávna byly mé kuchařské schopnosti na bodu mrazu, ale před začátkem tohoto školního roku jsem jela na celé prázdniny k babičce a ta mě velmi ráda zaučila. Kromě vajíček na všechny způsoby už ze sebe umím dostat i opravdové jídlo.

Kvůli tomu, že každou hodinu literatury nevěnuju pozornost učiteli tak, jak by si přál, musím se ji doučovat doma. Tím jsem docílila, že si nikdo nevšiml mého špehování, protože tuto hodinu mám společně s nejmladšími Culleny. S Edwardem a Alice. Ostatní chodí do vyššího ročníku.

Studium Stokera jsem přerušila, až když se pod oknem ozvalo brzdění pneumatik. Táta byl doma.

 

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho s lehkým úsměvem a šla do kuchyně ohřát večeři.

„Ahoj, Bells. Jak bylo ve škole?“ Bydlela jsem u táty už nějakou dobu, ale vážně jsem si nepamatovala den, kdy bych tuto větu neslyšela, kromě víkendu, samozřejmě.

„Jako vždycky. Z matematiky jsme psali, ale známku ještě nevím. A jak bylo v práci?“ Poslední větu jsem pokládala v záměru, aby si uvědomil, že je stejně zbytečná jako ta jeho.

„Dobrý,“ zabrblal a šel si sednout ke stolu. Položila jsem před nás kouřící talíře, popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla.

„Když jsem se vracel, říkali v rádiu, že má být od zítřka do konce týdne slunečno. Chtěl bych vyrazit na ryby,“ pronesl během foukání do jídla.

„Mě se ptát na svolení nemusíš. Vezmeš i Harryho?“ Harry byl otcův kamarád a nejčastější společnost na rybaření. Jednou jsem si umínila, že bych chtěla jet s nimi, tak mě táta vzal. Marně jsem doufala, že se tam dělá i něco zajímavějšího, něco dramatického. Výsledek byl několik hodin koukání na hladinu a proklínání mé zvědavosti.

„Asi jo.“ Diskuze ukončena.

Nikdy jsme s tátou nebyli na dlouhé rozhovory při jídle. Vlastně jsme vůbec nebyli na rozhovory. Měla jsem pocit, že svou náturu mám po něm a to, že ani jeden se tak nepídíme po soukromí toho druhého, jen značí, že se dobře známe. Možná proto je policista. Slídí po tajemstvích druhých stejně, jako to zkouším já.

Po večeři jsem umyla nádobí a šla se nahoru připravovat do školy.

 

Až při usínání jsem si uvědomila plnou váhu otcových slov. Bude hezky. Bude slunečno…

Culleni zase zmizí!

A já vymyslím způsob, jak je odhalit…

 

Ráno na parkovišti jsem si promýšlela strategii. Mám rovné dva dny. Dnešek a pátek. A nemám sebemenší tušení, jak odhalit drogové dealery.

Vydala jsem se na první hodinu. A ačkoliv jsem se snažila dávat pozor, vymýšlela jsem způsob, jak co nejlépe využít toho, že mi za zadkem nepřistane někdo z Cullenů.

Okamžitý nápad si našel cestičku až před obědem. Jeden z mých nezajímavých spolužáků hlásil učitelovi, že od příštího týdne jede s rodinou někam do teplejších krajin.

„A máte povolení od ředitele?“ zeptal se rozladěně profesor.

„Před obědem si pro něj jdu,“ odpověděl student značně potěšen, že ho přechytračil.

„Tak se za mnou zítra stavte a domluvíme se na známce,“ uzavřel učitel a vrátil se opět k týrání zbytku studentů.

Tato na první pohled nedůležitá zpráva mi dala naději, že někde musí být, byť falešný, důvod jejich nepřítomnosti a možná i něco navíc. Nechce se mi věřit, že jsou to tak nadšení horolezci, aby si při prvním paprsku slunce nasazovali batohy a šlapali několik kilometrů. Podle mého se za hezkého dne schází někde spodina a kšeftují ve velkém. Třeba takový Emmett určitě slouží jako ochranka při velmi rizikových obchodech.

Třeba jsou to rovnou mafiáni!

Povzbuzená tímto novým zjištěním jsem se vydala prozkoumat kanceláře školy dřív, než by se mé rozumné já vydralo napovrch a profackovalo by mě.

Bez přemýšlení a s přesně daným scénářem jsem se vrhla dovnitř. Až když jsem uviděla sekretářku za stolem, uvědomila jsem si, že tu facku jsem potřebovala.

„Dobrý den,“ usmála se na mě přívětivě.

„Dobrý,“ zahučela jsem potichu a kmitala pohled z jednoho místa na druhý, jen abych se jí nemusela podívat do očí.

„Co potřebujete, slečno?“

A je to tady. Nevinná otázka, která způsobí, že mě bez větších fanfár vyrazí na parkoviště a ještě si poklepou na čelo. Pokud ze mě nevypadne něco hrozně chytrého.

A to chytré se nedostavuje. „Víte, já bych se potřebovala podívat do vlastních záznamů.“

Skutečnost, že mě ještě nikdo nevyhodil, připočítávám k dobru. Fakt, že se na sekretářce objevily první známky nedůvěry a že si mě začala pořádněji prohlížet, mi plusové body razantně strhává.

„A k čemu to potřebujete?“ zeptala se lehce, nijak útočně, ale nějaký můj šestý smysl mi napovídá, že pokud teď nevymyslím něco duchapřítomného, budu minimálně terčem klepů mezi učiteli a úředníky.

„Inu…“ začala jsem vážně zlehka. Tvářila jsem se, že si odpověď promýšlím, abych co nejlépe odpověděla. „Moje matka,“ kladla jsem důraz na každé slovo, „se přestěhovala, a pokud vím, tak se má hlásit každá změna. A myslím, že když změní jeden z mých rodičů trvalý pobyt, je to důležitá změna.“

Jsem na sebe hrozně hrdá. Potěšená a nadšená. Zdá se, že v stresové situaci ze sebe dokážu vypotit i něco smysluplného, ba dokonce básnického!

Neměla bych to přehánět s tou samochválou.

„Ale to stačilo, abyste nahlásila svému učiteli. Nemusela jste hned za mnou.“ Sekretářka se evidentně bavila mým zbrklým chováním.

„Promiňte. Pro příště si to zapamatuji,“ omluvně jsem se usmála. Kdysi mi někdo řekl, že jsem manipulátor. Od té doby tvrdě pracuju na tom, abych se v tom stala profesionál a svět mi ležel u nohou.

Přes můj veškerý údiv, který jsem se snažila snad důstojně schovat, mě skutečně vedla dozadu do jiné kanceláře. Kde na jedné stěně byla obrovská kartotéka. Na vnějších stranách byly ukázkově označené šuplíčky a já toužebně hleděla na písmeno C.

Byla jsem na místě, sekretářka se mě ptala na příjmení a já se zkoncentrovala natolik, abych jí pravdivě odpověděla, než mě napadlo, že bych zalhala a vydala se za Cullenovou. K mé smůle by na to stejně přišla. Oni jsou jako hvězdy této školy. Všichni je znají.

Na stole, kam položila mou složku, leželo ořezávátko. Takové to těžké, elektrické. Na malou vteřinu mě napadlo, jak s tímto nástrojem účinně člověka dostat do bezvědomí, ale můj smysl pro spravedlnost mi řekl, že bych za to letěla ne na dlažbu, ale před soud.

„Kde bydlí?“ vyrušila mě z mého soustředění.

Půl vteřiny jsem na ni vrhala nechápavý výraz a na jazyku se mi tvořila ještě více nechápavější odpověď, ale v čas jsem se ovládla, polkla a nahlásila naší bývalou adresu.

Musím okamžitě něco vymyslet!

Sekretářka složku zavřela a vrátila ji na své místo do šuplíku S. Tak daleko od vytouženého C!

Až když jsme odcházely a já se dotkla v kapse prstem klíčů, se konečně můj vynervovaný mozek zmohl na něco užitečného. Potichu jsem svazek vyndala a hodila je k šuplíkům.

Měla jsem co dělat, abych svůj vítězný úsměv schovala. Mé herecké nadání dneska prožívalo zkoušku přežití. Počkala jsem, až jsme došly na sekretariát a teprve tam se začala šacovat a prohledávat kapsy.

„To je divný,“ mumlala jsem dostatečně potichu, aby to všichni slyšeli.

„Stalo se něco, slečno?“ obrátila na mě opět svou pozornost sekretářka.

Nikdo neovládá proudění krve, ale byla jsem natolik napjatá, že jsem cítila, jak mi hořely tváře. Doufala jsem, že si to vyloží jako pocit trapnosti. „Omlouvám se, ale asi mi cestou vypadly klíče.“ Zahanbeně jsem uhnula pohledem. Až tohle skončí, jedu si pro Oskara. „Nebude vadit, když si pro ně skočím? Hned jsem zpátky.“ Poslední větu jsem vyhrkla možná až příliš rychle.

„Cestu znáte?“  Žádné podezření.

„Děkuji,“ vydechla jsem a vyrazila rychle do té kanceláře.

Měla jsem asi dvě minuty, než by to začalo být podezřelé, možná méně. Proto jsem se hned vrhla k mému vytouženému C a zahleděla se na konec. Písmenko U je přeci na konci abecedy.

Překvapivě rychle jsem našla složku Rosalie. Jeden člověk by mi měl stačit. Hned na vrchu byla napsaná adresa. V ten moment jsem děkovala otci za můj letošní Vánoční dar a vytáhla mobil s foťákem. Nečetla jsem, c o tam bylo napsané, jen jsem se snažila ji co nejrychleji vyfotit a zmizet. Ale už při letmém pohledu jsem zahlédla, jak prázdná je.

Vrátila jsem složku na své místo, zvedla klíče a urychleně se vracela. Tváře mi plály po tom podvodu, tak jsem se dala do běhu, abych to měla na co svést.

„Našla jsem je. Děkuji,“ usmívala jsem se a šermovala svazkem před očima. Rychle jsem rozloučila a nasedla do auta. Měla jsem v plánu rychle zmizet z místa činu, ale uvědomila jsem si, že je teprve pauza na oběd a mě čekaly ještě tři hodiny.

 

Při vstupu do školy jsem měla pocit, jako by všichni věděli, co jsem provedla. Do toho mi připadalo, že mobil ztěžknul v kapse o několik kilo.

Uklidňovala jsem se, že nikdo přece neví, jakou akci jsem měla za sebou. Stejně mi asi jen něco trčelo z vlasů nebo z kapsy, proto se na mě dívali, anebo jsem si i to představovala…

 

Až při příjezdu domů jsem se zmohla na to, abych vytáhla mobil. Foťák není nijak kvalitní, ale všechny důležité informace na fotkách se přečíst dalo.

Kromě adresy, kterou jsem se rozhodla jednou vyhledat na Googlu, tam ale nebylo nic zajímavého. Vlastně jen adresa bývalé školy nacházející se někde na Aljašce. Což je informace, kterou jsem věděla už dobrý rok. Nikdy se netajili, odkud přišli.

Ale jinak nic. Prázdno. Lékařské záznamy… nic. Postihy za chování… žádné. Vždyť i já tam měla záznam! To když jsem minulý rok své spolužačce dupla na nohu.  Nikdo mi nechtěl uvěřit, že to bylo nevinně, a tak si ze mě táta dělal ještě několik dní legraci, že jsem rebel.

 

Zcela neuspokojena jsem šla připravit jídlo, a protože jsem dneska překvapivě dávala ve škole na každém předmětu pozor, vydala jsem se hledat na Googlu jejich adresu.

Jaké bylo mé překvapení, když šipečka ukázala doprostřed lesa. Ze satelitních snímků bylo vidět, že se tam nachází nějaký obrovský barák, takže jsem se rozhodla mu věřit, naplánovala jsem si trasu, kterou jsem pak vytiskla a šla si sednout do auta.

Musela jsem se sama sobě smát. Dnešek byl totiž plně nabit samými protizákonnými věcmi. Ale kdy jindy bych měla příležitost vloupat se jim do baráku? Pokud nelhali a jsou skutečně někde na trampu, nikdo mě nečapne. Při nejhorším si vymyslím, že jsem se chtěla vydat do lesa na procházku a ztratila se.

Což se mi skutečně stalo. Neříkám, že můj orientační smysl je natolik dokonalý, ale není zas tolik špatný, abych nenašla jednu praštěnou cestu mezi stromy.

Objížděla jsem kilometrový úsek asi pětkrát, ale ani jednou jsem nezahlédla žádnou odbočku, žádnou cestičku. Být pošťákem, tak je ze srdce nenávidím.

Po hodině plácání se sem a tam, jsem jela zase zpátky. Musela jsem výlet odvolat, chtěla jsem se vrátit dřív, než Charlie, můj otec, a nevymýšlet si dnes už několikátou výmluvu.

Rozhodla jsem se tam jednou vrátit a najít tu cestu. Celý pátek jsem dokonce uvažovala, jak to provést, ale nemohla jsem. Charlie se ten den vždy vrací dřív domů a o víkendu bych si to netroufla zkusit, protože nemám jistotu, že se ještě nevrátili. S trpkým pocitem jsem tak přežívala jeden z nejhorších víkendů.

Až v pondělí dopoledne se situace otočila o sto osmdesát stupňů. To když jsem procházela na hodinu literatury a přímo před dveřmi mě zastavil jeden z Cullenů.

„Ahoj, ty jsi Bella, že?“ zeptal se mě s úsměvem a nechal mě zaraženě stát uprostřed kroku.

Aktivovala jsem své schopnosti, které se projevují jen ve vypjatých situacích, a vydolovala ze sebe odpověď: „Jo?“

Usmál se. Tak nějak divně, pokřiveně. Možná mu drogy způsobily obrnu půlky obličeje. „Já jsem Edward.“

Dík za představení, neměla jsem tušení. Mé sarkastické poznámky jsem si nechávala pro sebe. Je zvláštní, že někteří lidi to považují za projev drzosti. Přitom jde jen o určitý způsob dialogu.

Ale neměla jsem mu co odpovědět, tak jsem jen přenesla váhu na druhou nohu a se skloněnou hlavou čekala, co z něj dalšího světoborného vypadne.

„Co jsi dělala o víkendu?“ zeptal se po chvilce stále uvolněným tónem řeči.

„Uklízela?“ Chtěla bych si nafackovat za to, že každá má odpověď končila otazníkem, ale nemohla jsem si pomoct.

„Vážně? My byli s rodinou v horách. Bylo skutečně úžasně. Domů jsme se vrátili až v neděli večer.“ Měla jsem pocit, že se v tom skrývá i určitý podtext, jako by věděl, že jsem se toužila jim dostat do baráku, ale vzhledem k tomu, že k nim ani netrefím, nemusel se přece ničeho strachovat.

„Tak doufám, že jste si to užili.“ Skoro jsem omdlela pomyšlením, že jsem složila celou větu s tečkou na konci. „Jestli promineš, za chvilku začne hodina.“ Nenápadně jsem ukázala do třídy.

„Promiň, nerad jsem tě zdržel. Ještě si promluvíme, Bello,“ dodal tišeji než dosud. Naháněl mi strach, chlapec. Ale já se jen tak nenechám! Můj otec je přece policajt, pepřák nosím v batohu od dvanácti let.

Celou hodinu jsem ho sledovala a tentokrát ani nepředstírala, že jsem dávala pozor. Za celý rok byl tohle nejdelší rozhovor, jaký jsme kdy měla s někým z jeho rodiny. A špatné na tom je, že se to stalo čtyři dny poté, co jsem získala jejich adresu.

Mé okaté pozorování ale přivádělo lidi k drbům a já se nerada stávala středem pozornosti, pokud jsem to vyloženě nechtěla. Znamenalo to totiž, že mě ostatní sledují a já si nemohu dělat, co chci. A ten krátký rozhovor na chodbě asi vidělo víc lidí, než by mělo.

Proto jsem byla v jídelně jako na trní. Místo mého obvyklého cílu jsem se rozhlížela po celé místnosti a sledovala zuřivé výrazy u dívek. Nevěděla jsem, co se šířilo světem, ale osoby mužského pohlaví to nechávalo nějak chladnými.

A mé utrpení nekončilo ani doma, kdy se zřejmě všichni rozhodli šířit drby rychlostí blesku.

„Bello, máš nějakého chlapce?“ zeptal se při večeři otec.

Zaskočilo mi. Nikdy se nestalo, aby z ničeho nic vypálil takhle soukromou otázku. „Ne?“ Zase ten otazník!

„Já totiž slyšel, že se o tebe zajímá ten Cullenovic kluk,“ prohodil jen tak.

„Kde jsi to, proboha, slyšel? Víš, že se drbům nemá věřit?“ Celá vykulená, vyděšená a s tepem, na který nestačí žádná číselná řada, jsem se na něj dívala.

„Na večerní směnu přišel Ryan. Jeho dcera říkala, že jste se dneska bavili na chodbě. Prý je to neobvyklé,“ prohodil celou svou výpověď tak lehce. Vůbec mu nedocházelo, do jakých rozpaků mě dostával.

„Odkdy je rozhovor na chodbě považován za hřích?“

„Nevím, jen tlumočím, co jsem slyšel.“ Usmál se, dokonce ukázal i zuby. Patrně ho nějak těšilo mě dostávat do takových situací.

Už jsem mu neodpověděla, šla jsem zpátky k sobě do pokoje a večer se modlila, abych mohla usnout a netrápily mě různé scénáře zítřejšího mučení. Odkdy se z honu na lišku, stal hon na lovce?

Ráno to ale nebylo tak špatné. Přišla jsem maličko později, protože se mi do školy vůbec nechtělo, takže tam většina studentů už byla, ale nikdo nic tak extra bláznivého, jako jsem si ve snu vysnila, nedělal. Věnovali mi maličko větší pozornost, než na jakou jsem zvyklá, ale očividně si můj otec jako jeden z mála udělal tak bláznivý závěr.

Po první hodině, kdy mi byla prvních pět minut věnovaná zvláštní pozornost, ale pak ticho po pěšině, jsem se usmyslela, že budu pokračovat v mém špionském umu a nenechám se zastrašit.

Na literaturu jsem šla sice opatrnějším krokem, ale plně rozhodným. Což se mi ale nepovedlo. Před dveřmi do učebny opět stál jeden z Cullenů.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě ta malá Alice.

„Ahoj?“ Zase otazník. Tenhle víkend strávím odnaučením se ho používat.

„Musíme si promluvit,“ zašeptala spiklenecky, chytla mě za rukáv a táhla mě někam za sebou.

Na tak malou osobu měla dost velkou sílu. Myslela jsem, že jako drogově závislý jsou strašně křehcí a slabí, ale třeba je nějaký nový druh…

Zastavili jsme se až na parkovišti před jedním z jejich aut. Nápis vzadu mi napověděl, že jde o Volvo, ale kromě stříbrné barvy to bylo vše, co jsem dokázala poznat.

„Nemám ráda publikum, nastoupíš si?“ Pokynula k autu a otevírala mi dveře spolujezdce.

Chce mě unést, někam zavřít a vyzpovídat. Ví to, ví, že po nich jdu.

„Já radši čerstvý vzduch,“ usmála jsem se křečovitě a nehnula se z místa.

Zasmála se. Na to, že je pravděpodobně závislá, se mi zdá docela klidná a v pohodě.

„Vím, že s tebou můj bratr mluvil.“

„Takže o tohle jde? Jen mě pozdravil! Jsi jak můj táta!“ Otočila jsem se zuřivě a chtěla se vrátit zpět. Její ruka mě však zastavila.

„O tom jsem slyšela. Zajímavé řeči se vedou…“ smála se pobaveně. „Víš, proč se s tebou Edward bavil?“

„Protože mu přeskočilo a nevěděl, co na práci?“ Za tenhle otazník jsem se vůbec nestyděla.

Usmála se a zdálo se, že je to zcela upřímné. „Víš, on nerad někoho napadá, třebaže slovně, snaží se, aby všichni pochopili, co se snaží říct. Za to já ti to řeknu narovinu. Víme, že jsi hledala naší adresu a chtěla jsi nás navštívit, když jsme nebyli doma.“ Řekla to tak lehce, jako by mě právě neobvinila skoro z loupeže.

Včas jsem se zastavila, abych neřekla nějakou blbost, při které by mě načapala.

„Nikdy jsem u vás nebyla,“ odpověděla jsem diplomaticky. Nepřiznala jsem, že jsem je vyhledala, ale zároveň řekla pravdu.

„To jsem ani neřekla. Všimli jsme si, že nás pozoruješ.“ Vítr jí počechral vlasy a ona vypadala víc jako nadpozemská bytost než jako obyčejný člověk.

Mlčela jsem a to velmi zarytě. Žádná diplomatická odpověď se totiž neobjevila.

„Co kdybychom si vyjely někam na výlet, třeba k nám domů, a ty mi povíš, proč nás sleduješ?“ navrhla.

Dokázala nemožné. Dokázala, abych úplně nemožnou alternativu začala plně zvažovat. Nechtěla jsem s ní do auta, ale chtěla jsem k nim domů. Ačkoliv asi nic neskrývá, jinak by mě nepozvala.

Nevěděla jsem, jak se z toho vykroutit, a tak mě napadla jediná výmluva, co stála za uvážení: „Je škola.“

„A ty do ní chodíš každý den. Pojď, pojedeme.“

Tentokrát jsem nabízené místo v autě přijala a sedla si do kožené sedačky.

„Prý tu žiješ s otcem, Bello,“ zavedla řeč při jízdě.

Já se plně soustředila, abych viděla to tajemné místo, které jsem ve čtvrtek přehlídla.

„Hm? Teda jo, ano. Máma je na Floridě se svým novým manželem. Nechtěla jsem jim překážet, tak jsem se začátkem prváku sem přestěhovala.“ Nikdy jsem nikomu neřekla nic o mém životě, ale třeba mají v autě nějaké výpary, které mi otevírají pusu.

„Vážně? Takže si tu jen o rok déle?“ Tahle informace ji nějakým zvláštním způsobem připadala pozoruhodná.

„Jo?“ Už jsem se ani nepozastavovala nad dalším zbytečným otazníkem.

„Nemusíš být nervózní, Bello. Nic ti neudělám a u nás doma je jen má matka.“ Její snaha o uklidnění se minula účinkem. Prazvláštním způsobem mě to vynervovalo ještě víc.

Google nelhal. Ta tajemná odbočka tu skutečně byla, ale mezi stromy skoro neviditelná. Ani satelitní snímky se nepletly. Ten barák byl obrovský!

Jakmile brzdy zastavily auto na příjezdové cestě, dveře od domu se otevřely a vystoupila z nich nádherná žena – jejich matka, jak jsem si domýšlela, ačkoliv se zdála velmi mladá na tak dospělé děti. Zpráva, že jsou všichni adoptováni, však tohle dostatečně vysvětlovala. Což je taky nějaké divné, jak jsem nad tím uvažovala. Mohli je klidně ukrást už jako dospělé, protože se jim hodily do podniku.

„Alice? Proč nejsi ve škole?“ zeptala se zmateně. Rodičovské sklony? Bod k dobru.

„Přivedla jsem návštěvu,“ vysvětlila. „Tohle je Bella.“ Ukázala na mě a šla směrem ke dveřím.

„Bella…“ Na tváři jejich matky se zračilo poznání. Zřejmě mě znají všichni. „Ahoj, Bello, já jsem Esme, matka Alice,“ představila se mi a ukázala směrem k domu jako nevyslovené pozvání.

„Těší mě, paní Cullenová.“ Poslušně jsem se blížila před ní. James Bond by měl určitě podezřelého na očích, ale já se nechala fascinovat domem a na všechno ostatní se nesoustředila.

 

V jejich obývacím pokoji, který mohl konkurovat i nějakému obrovskému salónu na zámku, jsem na velmi pohodlné pohovce čelila výslechu. Ačkoliv se to na první pohled tak nemuselo jevit, cítila jsem ten tlak, který se vyžadoval mých odpovědí. A já zarytě mlčela, protože jsem se nedokázala soustředit na nic jiného, než na obří televizi naproti mně. Musela stát balík!

„Posloucháš mě?“

„Hm?“ zbystřila jsem.

Hluboký povzdech znamenal, že jsem zmeškala velmi důležitou úvodní řeč.

„Tak co po nás chceš?“ vydechla rezignovaně Alice.

„Já přece nic nechci,“ dušovala jsem se. Marně jsem sháněla mou schopnost herectví, která nedávno chtěla kandidovat na samotného Oskara. Vypadalo to, že odjela do LA přesvědčit Akademiky a mě tu klidně nechala napospas.

„Bello, už několik týdnů nás pozoruješ, nedávno jsi zjistila naší adresu a chtěla jsi nás navštívit. Po čem pátráš?“

Můj talent, zůstat nepovšimnuta, je zřejmě v troskách. Kdy se stalo, že jsem tak průhledná?

„Tak po čem pátráš, Bello?“ naléhala Alice.

Neviděla jsem žádnou cestu zpět, něco jsem musela říct a žádná výmluva, které by se dalo uvěřit, mě nenapadla.

„Máte tajemství a to tajemství je velké.“ Za žádnou cenu nepovím mou domněnku o drogách. Mohla by to být kravina a o posměch nemám zájem.

„A z čeho tak soudíš?“ zeptala se napjatě.

„Mohli byste být oblíbení, ale opovrhujete tím a nechcete, aby vám někdo zasahoval do soukromí. Vaše výlety při slunečních dnech – nikdo přece nemusí jezdit každý den, kdy je hezky, ven. A je toho víc,“ brblala jsem zmateně. Když jsem to vyslovovala takhle nahlas, uvědomovala jsem plno věcí. „Máte žluté oči,“ řekla jsem nahlas to, co jsem právě viděla. „Jste hrozně bledí, ačkoliv podle omluvenky byste měli být každý sluneční den v horách a tam se opálit. Doprčic, vždyť vy jste vlastně nikdy na sluníčko nešli!“ zvyšovala jsem hlas. „Jste tady zalezlí uprostřed lesů a nikdo se k vám bez jasných instrukcí nedostane.“

Začínala jsem se docela děsit. Tohle s drogami mohlo souhlasit, ale něco… nějaký z těch mých smyslů mi spíš našeptával, že jsem na stopě něčemu velkému. Psychiatři by se o mě prali.

Stála jsem na nohou a nervózně kmitala očima z místa na místo. Najednou na mě celá místnost působila spíš strašidelně.

„Bello? Uklidni se, prosím.“ Alice vyskočila na nohy a chytla mě kolem zápěstí přes mikinu.

„Co se tady, sakra, děje?“ Máchla jsem rukama do prostoru, abych tak tím vyjádřila své zmatení, ale rukávy se vyhrnuly nahoru a já cítila na sobě její pokožku. „Jsi studená,“ konstatovala jsem.

Alice se napjatě otočila a sledovala Esme. Až teď jsem si uvědomila, že po celou dobu mého výstupu stála vedle mě a tvářila se zničeně.

„Počkala bych na ostatní,“ odpověděla Alice na nějakou nevyřčenou otázku. Kupodivu tohle podivné chování mě přimělo uklidnit se a opět jen pozorovat. Soustředila jsem tak myšlenky na někoho jiného a ne na mě.

Esme jen lehce přikývla a s ne příliš upřímným úsměvem se otočila na mě. „Dala by sis něco k pití, Bello?“

„A nejíte!“ vyhrkla jsem. Doteď jsem jen uvažovala o tom, že jim není školní jídlo dost dobré nebo po dávce nemají hlad, ale teď, když drogy asi padly, jsem to musela připsat na seznam podezřelých věcí.

Esme zkřivila obličej do nešťastné masky a odešla dveřmi nalevo. Ani ne za minutu se vrátila se sklenicí vody a položila ji přede mne na stolek.

„Děkuji,“ vyhrkla jsem překvapeně. Nečekala jsem, že by mi něco donesla po té, co jsem je tu nařkla z bůhví čeho. Ale třeba to otrávila a chce se mě zbavit. Rozhodně se nenapiju!

„Carlisle…“

„Já vím,“ skočila jí Alice do řeči. „Zavolám ostatním, aby sem co nejrychleji přišli. Pohlídáš tady detektiva?“ Ukázala směrem na mě a zasmála se svému vtipu.

Já chtěla vypláznout jazyk, ale ovládla jsem se.

Odešla a já tu zůstala s jejich maminou sama.

„Máte krásný dům, paní Cullenová,“ vrátila jsem se na zdvořilou úroveň a pochválila očividné.

„Stačí Esme.“ Usmála se plaše. Od někoho dospělého je to při nejmenším podivné. „Živím se jako architekt, navrhla jsem ho,“ pochlubila se.

Nad novým poznatkem mi nepatrně spadla brada. Musela být hrozně šikovná! A kdy to vlastně stihla? Vypadá tak nejvíc na 30… Kdy stihla navrhnout dům, sehnat na něj peníze a postavit ho? Jejich konto musí být rozhodně bezedné.

Nervózně jsem se ošívala. Její zrak spočíval na mně a já jí ho stydlivě oplácela. Až když jsem si uvědomila, že bych měla zklidnit mou levou ruku, která začala nepatrně klapat prsty do stehna, mi došlo, jak moc v klidu je.

Zprvu jsem si jen myslela, že na rozdíl ode mne neztrácí půdu pod nohama, ale teď, když jsem si opět našla nový cíl, jsem se na ni zaměřila podrobněji.

Jasně jsem si pamatovala, že měla přesně stejný odstín žluté v očích jako její dcera, ale teď vypadaly hnědě až do černa. Dalo se to připisovat hře stínů, ale já dneska nic neponechávala náhodě. Nevydala ani jediný pohyb, kromě pohybu očí, které mě zkoumaly a nepatrného úsměvu na rtech, byla jako… jako socha. Nemrkala, nehýbala prsty, dokonce se jí ani nepohybovala ramena, která usvědčují dýchání. Stejný výsledek jsem zaznamenala i na hrudníku.

Asi bylo neslušné si ji takhle prohlížet, ale já se jen zachmuřila a v klidu pokračovala.

Pokud nedýchá tak… Hraje si snad na potápěče? Mé veškeré nápady emigrovaly do ciziny a já frustrovaně stavěla na ničem.

Absolutně mě nenapadalo, s čím mám tu čest.

Z naprostého soustředění mě vyrušila až Alice, která sestoupila ze schodů a mile se usmála. Problém byl, že jsem jim teď nevěřila ani nos mezi očima.

„Za pár minut přijdou ostatní. Carlisle je už na cestě,“ řekla k Esme.

„To se na mě přijde podívat celá rodinka?“ pronesla jsem sarkasticky, založila jsem si ruce na prsa a víc se zabořila do toho skvělého gauče.

„Chtěli bychom ti povědět to tajemství, po kterém pátráš,“ nenechala se Alice rozhodit.

Zaujala mou pozornost a já se nepatrně nahnula dopředu. „A proč mi to neřekneš ty?“

„Je to naše společné tajemství, Bello. Měli by s tím souhlasit všichni,“ odpověděla mi tentokrát Esme.

„Dobře,“ zabručela jsem a s našpulenými rty se znovu opřela. Mám čekat? Klidně.

Netrvalo dlouho a zaslechla jsem, jak na příjezdové cestě zastavuje auto. Ale dřív, než jsem vůbec mohla něco zaregistrovat, Esme už stála u vchodových dveří. Buď věděla přesný čas, kdy má kdo dorazit, nebo… Co já vím…

Zaslechla jsem mužský hlas. A po chvilce se přede mnou objevil pán domu. Byla jsem na pokraji zhroucení – smíchem, nebo nervově -, takže jsem neváhala ani vteřinu a s úsměvem ho pozdravila: „Dobrý den, pane doktore.“

„Ahoj, Bello. Ty jsi ten oříšek, který nenechá mou rodinu spát?“ smál se, ale zůstal zdvořilý.

„Nebo vy jste ti, co nenechají spát mě,“ prohodila jsem. Doktora jsem měla ráda. Už několikrát mi zachránil krk.

„I tak se to dá pojmout.“

„Ostatní už slyším na křižovatce,“ svěřila se Alice svému otci. S pozvednutým obočím jsem na ni zůstala dívat společně s jejím otcem.

Odpověděla však jenom jemu: „Stejně jí to řekneme.“ Pohodila rameny a usedla si vedle mě. „Za chvilku utečeš,“ pronesla jako největší vtip světa a hrozně se smála. Ta určitě na něčem je.

Za malou chviličku se náhle zdál ten velký obývák maličkým. Ostatní členové dorazili. Někteří na mě házeli pobavené pohledy a jiní očividně zkoušeli pohledem zabíjet. Hlasitě jsem polkla a chtěla se stát neviditelnou.

„Přesuneme se do jídelny,“ pokynul doktor a všichni ho poslechli. Chvíli jsem byla na pochybách, zda i já jsem mezi pozvanými, ale Alice mě hned tahala za sebou. Po temném zavrčení, které vycházelo od Edwarda, mě Alice nechala.

Já si zapsala další podivný úkaz na seznam. Zastavila jsem uprostřed kroku a obezřetně ho sledovala. Takhle zvláštní vrčení mohlo znamenat zvíře… Mohli by být vlkodlaci?

„Pojď za mnou,“ spíše zašeptal, lehce se na mě usmál a jemným tlakem na zádech mě popostrčil dál.

Jestli si myslel, že vybraným chováním a průhledným flirtem si mě přitáhne na svou stranu, mýlil se. Byl mi tím ještě podezřelejší.

Přesto jsem si v jídelně sedla u obrovského stolu vedle něj. Jen u něj bylo totiž místo. Z druhé strany seděl Emmett. Můj strachoměr se vyšplhal do nejvyšší úrovně.

 Do čela stolu, po mé levé ruce, si sedl Carlisle. Naproti němu se mračila Rose a uprostřed toho všeho jsem se zabývala mou novou teorií.

„Bello, budeme k tobě upřímní, když i ty budeš,“ navrhl Carlisle přijatelné řešení.

„Platí,“ vykoktala jsem.

„Teplota, jídlo, zorničky, slunce, rychlost, sluch,“ shrnula Alice. „Ještě něco, Bello?“ Zase se smála, asi ji nic nevyvedlo z rovnováhy.

„Nedýcháte. Když nechcete, nehýbete se. A vrčíte.“ Vrhla jsem rychlý pohled na posledně usvědčeného – Edwarda. Měl zatnutou čelist a díval se před sebe.

„Je vážně dobrá,“ smál se pro změnu Emmett.

„Protože ji neslyším,“ pronesl zcestně Edward. Mé obočí se opět vyhouplo nahoru. Je snad hluchý?

„Zeptal jsem se Edwarda, proč si toho nevšiml dřív,“ vysvětlil Carlisle. Jsem snad hluchá já? Ale oni přece mají ten dobrý sluch… A proč si měl něčeho všimnout?!

„Bello, jak sis začala všímat rozdílů?“ Otočila se na mě Esme.

„Já si nevšímala rozdílů. Doteď nevím, co mám hledat. Jen jste mi začínali být podezřelí. Jasper se jednou zachoval přehnaně a já s čisté zvědavosti přemýšlela, proč tomu tak bylo. To bylo asi před dvěma měsíci,“ vysvětlila jsem.

„Ty už nás sleduješ dva měsíce?“ vyhrkla vyděšeně Rosalie. „Alice, proč sis toho nevšimla?“ Teď zase Alice?

Nevěděla jsem, proč nyní svádí veškerou vinu na toho malého smíška, ale očividně to i jí vadilo.

„Alice sleduje naší rodinu, pokud jí chce někdo napadnout, tak si přece všimla, že k nám chtěla do domu. O sledování mám mít přehled já, ale její myšlenky neslyším,“ vysvětlil Edward, aniž by se nějak pohnul ze své strnulé polohy. Celou dobu hleděl před sebe a byl očividně napjatý.

Zato já sbírala bradu ze země. O čem to mluví?

Zavládlo na moment tíživé ticho. Jako by každý chtěl něco říct, ale neměl co.

Rozhodla jsem protnout ticho: „Jsem na řadě. Tak co se tu děje?“

Všechny oči se otočily na Carlislea. Očividně bylo na něm, aby mi vše vysvětlil.

Shovívavě se usmál. Ale než se zmohl na slovo, předběhl ho Edward: „Carlisle, můžu já?“

Všimla jsem si, jak Jasper s úsměvem, který jsem na něm ještě nikdy neviděla, pozoruje svého bratra. Taky jsem zahlédla, že se Rosalie usmívá na mě – a pěkně vražedně. Ošila jsem se.

Jeho otec se na něj zadíval. Nic neřekl, ale zřejmě to stačilo. A já si začínala myslet, že to s těmi myšlenkami nebude tak padlé na hlavu.

Než znovu promluvil, otočil se na celou rodinu. „Shodneme se na tom, že by to Bella měla vědět?“

Alice, Emmett, Carlisle i Esme kývali hlavou na souhlas. Jasper se mračil a Rosalie razantně hlavou vrtěla.

Očividně byl ale s výsledkem spokojený.

„Alice?“ zavolal ještě na svou sestru. Čekala jsem, že bude pokračovat, ale víc nedodal. Koukla jsem se na jmenovanou, ale měla zasněný výraz – neměla bych ty drogy tak rychle odsoudit.

„Svítí.“ Zářivě se na něj usmála. Pokýval hlavou.

Vstal a otočil se na mě. „Půjdeš se mnou, Bello?“ Nabídl mi ruku a mně připadalo, že jsem se ocitla v jiném století. Ruku jsem nepřijala, ale vstala jsem a šla poslušně za ním. V tomhle blázinci už jsem nechtěla být ani minutu.

Čekala jsem, že se vrátíme do obývacího pokoje, ale zřejmě mu to nepřipadalo jako dost dobré místo. Místo toho vyšel ven a zamířil ke svému autu.

Zastavila jsem se před ním a odmítla se hnout. Nehodlala jsem s ním nastoupit do auta.

Povzdechl si. „Nehodlám ti ublížit, jen nechci, aby nás slyšeli a abych slyšel já je.“ Poklepal si na spánek. Rozhodla jsem se rezignovat. Holt je magor a já s tím nic neudělám.

Body k dobru, že nevyšiluji.

S hlubokým výdechem, který měl naznačovat, jak moc se mi jeho nápad nelíbí, jsem se posadila na místo spolujezdce a svým oblíbeným způsobem jsem si založila ruce na prsou.

Nepromluvím první! Nepromluvím první! Nepromluvím první! „Kam jedeme?“ porušila jsem ticho.

„Trochu víc do lesa, na jedno místo. Není to daleko,“ povzdychl si zmučeně a dál sledoval silnici.

Namíchlo mě to. „Nemusíš nikam jezdit. Mně by úplně stačilo, kdyby mi to řekl doktor, když tě to tak otravuje,“ zabručela jsem.

„Tak to není!“ bránil se nešťastně. „Jen nechci, abys to věděla,“ dodal na srozuměnou o něco tišeji.

„Ty mi to neřekneš?“ vyhrkla jsem.

„Řeknu, ale nadšený z toho nejsem.“

„To nemusíš,“ zabručela jsem potichu. Chvíli jsem se odmlčela, když jsme zajeli na nějakou lesní cestu, nevydržela jsem to. „Vážně musíme jet tak daleko? Nestačí to už? Nebo ten tvůj radar funguje na velké vzdálenosti?“

Pousmál se. „Neslyším je už několik minut.“

„Tak kam jedeme?“ Trochu se mi zvýšil tlukot srdce – jasná známka, že bych se měla začít bát.

„Na jedno místo, chci ti něco ukázat. Ať máš odpověď se vším všudy,“ odpověděl a tentokrát se zdál uvolněnější. Pořád měl bílé klouby, jak zatínal prsty do volantu, stále seděl rovně jak pravítko, ale aspoň už nebručel a očima nemetal blesky.

Mám to ale společníka…

Zastavil na nějakém parkovišti, nečekala jsem a vystoupila, nehodlala jsem s ním zůstat o vteřinu déle zavřená, vzduch se stával těžší.

„Asi se zlodějů nebojíš,“ zamumlala jsem. Na celém parkovišti stálo jen jeho autu a široko daleko nikde nikdo.

„Oni se bojí mě,“ zašeptal tajemně.

Jasně, žeru ti to i s navijákem.

Mé ironické já se chtělo dostat na povrch, ale zatím jsem ho v sobě dusila.

„Tak pojď,“ zavelel. Nastavil ruku, abych se ho chytla.

„My někam jdeme?“ Hysterie z mého hlasu se nedala přeslechnout. Všude kolem je jen džungle. Kam chce jít?

„Jo, je to kousek odtud.“

Mračila jsem se. Mám s touhle stvůrou jít někam do neznáma? Dobře, někde už jsem, ale přeci jen tu stále vede cesta.

„Nemáš nějakou super schopnost jak se tam dostat a nejít pěšky?“ zaúpěla jsem.

Rozesmála jsem ho. „Něco mám, ale super schopnost to není.“ Zavrtěl hlavou a přišel ke mně. Během vteřiny mě držel v náručí a já mu omotala ruce kolem krku.

„Co blbneš?“ zašeptala jsem vystrašeně. Určitě jsem ho musela škrtit.

„Pěšky nechceš a tady ti to říct nechci,“ promluvil zcela normálně. Asi bych měla víc zmáčknout, aby ho ten humor přešel.

„Věříš mi?“ zeptal se z ničeho nic vážně.

Chvilku jsem nad tím uvažovala. Neměla bych věřit nikomu z nich. Přesto jsem tady sama s tímhle klukem, o kterém mám hodně podivné představy totožnosti.

Podívala jsem se mu do očí. „Věřím ti.“ A myslela jsem to zcela upřímně.

„Tak zavři oči,“ zašeptal. Poslechla jsem ho, můj mozek byl zaměstnán očicháváním ho. Pak kdo tu šňupe…

Zaštípaly mě tváře. Očividně jsme zrychlili, až mi začínala být zima. Tváře jsem proto schovala do jeho trička, ale ruce musely trpět. Naštěstí jsem měla holou kůži za jeho krkem a proudění vzduchu způsobilo, že mi po zabrzdění asi neupadnou.

Asi po minutě jsem chtěla otočit hlavu a podívat se, co se kolem mě děje. Navzdory zimě jsem začala otáčet hlavu a hrozně nenápadně jsem otevírala oči.

„Na to zapomeň,“ zasmál se mi do ucha. Jeho hlas byl v ten moment bezstarostný, uvolněný a tak nějak hřejivý. Takhle jsem ho neznala a měla jsem chuť se mu podívat do tváře, jak se asi tváří.

Zastavili jsme. Postavil mě před sebe a jeho ruce chytily mou tvář tak, abych se dívala na něj.

Hihňala jsem se, hrozně pubertálně. Normálně bych si za to nafackovala, ale teď mi to připadalo správný.

Stále jsem držela oči zavřené. „Byla jsem těžká?“ smála jsem se.

„Otevři oči.“ I on se smál a zdál se stále uvolněný, proto jsem nečekala ani chviličku a prohlížela jsem si ho.

A byl… krásný. Poprvé jsem viděla to, o čem už před rokem básnily spolužačky. Myslela jsem si, že je to morous a nervák, ale teď mi připadal jako obyčejný bezstarostný mladý kluk.

„Proč jsme tady?“ zašeptala jsem. Připadalo mi hrozně kruté rušit tuto chvíli mluvením, ale neudržela jsem se.

„Otoč se,“ přikázal jemně.

Poslechla jsem. Stále jsem stála v lese, ale přede mnou se objevil barevný ráj. Stála jsem na kraji loučky, které se zřejmě sem dostala nedopatřením. Byla plná pestrobarevných květin a sluníčko jako by bylo naprogramované, že tady se svítit musí. Pokud vím, všude bylo zataženo, ale tady – v tomto jiném světě – se mraky samy trhaly a nechaly tak osvítit tu nádheru.

„Kde to jsme?“ zašeptala jsem ohromeně. Jestli předtím jsem něco pokládala za hezké, s tímto místem se nic nedalo srovnávat.

Neodpověděl a já se tak na něj překvapeně otočila. Čekala jsem, že bude stejně ohromený, ačkoliv už tu určitě musel být. Ale byla jsem přesvědčená, že tohle nikdy neomrzí. Nicméně se díval na mě. Neusmíval se a očividně trnul napětím.

Přivedl mě tak zpět na zem a já si uvědomila, proč tu jsme.

Vyčkávavě jsem na něj hleděla a lehce nervózní si kousala do rtu. Teď mi připadalo jako špatný nápad jít sem. Měli mi to říct už v té vile.

„Věříš na legendy?“ zašeptal náhle a upíral na mě pohled plný očekávání.

„Věřím na pohádky,“ odporovala jsem. Rozhodně jsem mu to neulehčovala.

Ale pomohlo mu to se zase uvolnit. Zasmál se. „Tam jsme taky,“ přisvědčil pobaveně. „Tak k čemu jsi dospěla ve svém pátrání?“ zeptal se mě.

Upřímně jsem myslela, že půjdeme na tu louku, ale asi si myslel, že tady to bude lepší. A taky jsem mu nechtěla říkat své teorie.

Mlčela jsem a jen se mračila.

„Nemusíš se bát, nikomu nic neřeknu. Věř mi…“

Skousla jsem si ret. „Myslela jsem si, že jste drogoví dealeři nebo mafiáni,“ přiznala jsem se rudá rozpaky. „Ale už si to nemyslím!“ dodala jsem spěšně.

V hnědých očích se mu objevily jiskřičky pobavení, ale držel se, to se musí nechat. „A co si myslíš teď?“ Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. Ten dotek byl jako elektrická rána, ale velmi příjemná… Měla jsem co dělat, abych si tu ruku u tváře nepodržela.

Nevím, co se se mnou dělo, ale nepoznávala jsem se.

„Nemám přesnou představu. Za posledních pár hodin jste mi rozhodili veškeré teorie,“ přiznala jsem se.

 „To musíme být šikovní.“ Regulérně se smál. Měla jsem chuť ho praštit, ale odvaha mi dovolovala se jen zakabonit.

„Bello,“ zvážněl, „potřebuju od tebe slib, že nikdy nikomu neřekneš, co ti teď povím. Je to tajemství, které by tě mohlo ohrozit na životě.“ Jeho pocity se střídaly jak na houpačce, stejně jako výrazy. Teď byl ukrutně vážný.

Pokud jsem si někdy myslela, že mám na Oskara, nikdy jsem nepotkala jeho. Což je vlastně pravda, takhle si povídáme úplně poprvé, ale přijde mi, že se známe roky.

„Přísahám,“ odpověděla jsem mu téměř okamžitě.

Uvolnil se. „Měj na paměti, že bych ti nikdy neublížil, ano?“ Odkývala jsem mu to. „Pojď, něco ti ukážu.“

Vzal mě za ruku a k mé – právě objevené – smůle si se mnou nepropletl prsty.

Táhl mě směrem k louce, takže jsem téměř poskakovala radostí. Za malou chvilku jsem spíš táhla já jeho. Byl hrozně pomalý.

„Počkej,“ smál se a za ruku si mě přitáhl do svého náručí. „Jsi jak živelná katastrofa, nejde tě zastavit.“

Jsem si jistá, že bych mu něco nepěkného odpověděla, ale byla jsem právě zaměstnána zpracovat informaci, že se jeho kůže třpytí na sluníčku.

Poodešla jsem od něho a s pusou dokořán ho sledovala. Asi se mi překazilo spojení mezi mozkem a okem, protože jsem tomu nechtěla uvěřit.

Začal si rozepínat košili a já poněkud nadšeněji vyhrkla: „Bude striptýz?“

Sklonil hlavu a zatřásl s ní. Očividně neviděl důvod, aby to okomentoval.

Sundal si košili a já přišla až k němu. Nezáleželo, že je tu do půl těla – ačkoliv jedna část mého já trvala na tom, že bych to měla řešit -, záleželo na tom, že se třpytí.

„Mohu?“ zeptala jsem se a pokynula na ruku v nevyřčené otázce.

Pochopil a místo odpovědi mě za ni vzal a přiložil ji na svůj hrudník. „Netluče mi srdce,“ řekl věcně, jako by to bylo úplně normální.

Hned jsem prsty začala hledat krkavici a ověřila si jeho slova. Neuniklo mi však, že jeho pokožka je zvláštně hebká.

Nic jsem necítila, takže jsem se mu rozhodla věřit a prsty ťapkala zpátky na hrudník.

„Už mi to povíš?“ Podívala jsem se mu do očí. Překryl mou ruku svou a povzdychl si.

„Omlouvám se, nenapadá mě jemnější sdělení, než ti to narovinu říct.“

„To mi nevadí,“ povzbuzovala jsem ho.

Velmi napjatě vyslovil následující slova: „Jsem upír.“

Asi to se mnou mělo udělat něco jiného, ale já se jen usmála a pohladila ho po tváři. „Vidíš? Nebylo to tak těžké.“

Zvedl jedno obočí. „Slyšelas mě vůbec?“ ověřoval si.

„Jo, jsi upír. To mě sice nenapadlo, ale s vlkodlakem jsem se smířila, tak proč ne s tímhle?“ vysvětlovala jsem mu.

Opět jsem ho pobavila a mně to působilo podivnou radost.

„Víš, co je pro upíra specifické?“ narážel na něco.

Zamračila jsem se, netušila jsem, kam tím míří. „Očividně to nebude shoření na slunci.“

„Ne, slunce nám neublíží, jen jsme na něm nápadní.“

Zapřemýšlela jsem. Měla jsem sice vygumováno, ale pár báchorek se mi vynořilo. „Kolík?“

„Klidně to můžeš zkusit.“ Rozpažil, ale stále se nezdál uspokojen mou odpovědí.

„Někdy jindy.“ Usmála jsem se.

„Víš, čím se upíři živí?“ upřesnil otázku.

Bylo přesně poznat, kdy jsem si uvědomila, co celou dobu myslel. Vyjekla jsem, uskočila krok dozadu, chytla se za krk a úzkostlivě si ho měřila.

Zdál se potěšen, zřejmě dostal reakci, po které prahnul. „Řekl jsem, že ti neublížím,“ připomněl mi.

„Lidi lžou a ty se něčím živit musíš,“ stála jsem si tvrdošíjně za svým.

Přistoupil ke mně, využil toho, že jsem byla zkoprnělá strachy a naklonil se nad můj krk. Pomalu, teatrálně nasál vzduch a pak se mi s úsměvem podíval do očí. „Lidi možná, ale upíři jen v nejnutnějších případech. Nikdy ti neublížím a to je pravda,“ kladl důraz na každou slabiku. „A ačkoliv hrozně krásně voníš, což je pro vás specifické, naše rodina lidskou krev nepije. Pijeme zvířecí,“ vysvětlil.

„A výjimku se udělat nechystáš, že ne?“ ověřovala jsem si.

„Bohužel,“ smál se a ještě jednou se naklonil nad krk a přičichl si. Kdyby nás někdo sledoval, muselo by mu to připadat úchylné, ale já z toho byla jen paf.

„Jsi drzý,“ smála jsem se s ním. V jeho blízkosti jsem ztrácela ten strach, který se předtím tak rychle objevil.

Sedla jsem si do trávy a jeho tahala za mnou. Asi bych neměla šanci, kdyby se rozhodl, že postojí, ale naštěstí mi vyhověl. Do toho si začal opět oblíkat košili a mě unikl zklamaný povzdech, který jsem se snažila schovat kašlem. Nezabralo to, všiml si.

A tak jsem ho začala zpovídat o všech upířích věcech a o rodině. Ležela jsem vedle něj, držela jeho ruku, kterou jsem si prohlížela na sluníčku, obklopená nadpozemskou krásou louky. Napjatě jsem ho poslouchala a rušila ho jen všetečnými dotazy.

„Jak se člověk stane upírem?“ Byla to první otázka, u které se zamračil.

„Proč tě to zajímá?“ Natočil hlavu ke mně. Po celou dobu měl zavřené oči, vyprávěl a jen se nepřítomně usmíval. Tahle změna mě trochu vyvedla z míry.

Takže jsem začala hrát opatrně. „Jen mě zajímá, co se stalo, že jste upíry. Nebudeš mi přece vyprávět, jak jste se tak narodili.“

Zřejmě ho to uklidnilo. Opět se usmál, ale tentokrát oči nezavřel. „Ne, nenarodili. Může za to velmi bolestná proměna,“ vysvětlil.

„A proč ses přeměnil a jak?“ vyzvídala jsem.

„Já se sám nepřeměnil.“ Pobavila jsem ho. „Přeměnil mě Carlisle, když jsem umíral.“

„Tys umíral?“ Všimla jsem si toho odvedení pozornosti, na které jsem skočila i s navijákem, ale nemohla jsem si pomoct. Začal mě zajímat každý okamžik jeho života. Takhle neodbytná a zvědavá jsem nebývala.

„Hm… Na začátku dvacátého století propukla španělská chřipka.“

„Kolik ti je?“

„17,“ odpověděl okamžitě. Jeho úsměv se ještě rozšířil.

Bylo podivné ležet vedle něj, dívat se na něj a zachovat chladnou hlavu. Přesto jsem si všimla, že tentokrát neodpověděl zcela upřímně. „17?“

„Zemřel jsem v sedmnácti před téměř 100 lety,“ vysvětlil.

„Jsi stařec,“ rozesmála jsem se.

„Ale moc pěkný,“ zvolal sebejistě.

„A namyšlený!“ vyhrkla jsem překvapeně.

Chvilku jsme jen tak leželi, smáli se jeden druhému a nepovídali si. Ale nebyla bych to já, abych neprolomila mlčení jako první. „Mohla bych být taky upír?“

Asi to byla moc špatná otázka, protože se zamračil, podíval se do slunce a velmi odmítavě odpověděl: „Ne!“

„Proč?“ zeptala jsem se zklamaně.

„Je jen jeden důvod, kdy bych nad tím začal uvažovat a to nehrozí,“ odpověděl tajemně, vstal a oprášil si kalhoty. „Měli bychom jít.“

Tento pokus o změně tématu jsem ale nepodporovala. „Proč nehrozí? Proč mě nechceš proměnit? Proč se taky nemůžu proměnit z žáby na princeznu?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Máš hodně ráda pohádky, co?“ zamumlal. Tvářil se stále naštvaně, ale zdál už se mi být uvolněnější. Ač se mi nechtělo mu kazit náladu, musela jsem dostat své odpovědi.

„Miluju je. Může mě proměnit někdo jiný kromě tebe?“

„Ne!“ Nezařval, ale přikrčila jsem se, jako by po mně házel věci.

Vstala jsem taky, abych mu mohla koukat do očí a zabodnout prst do hrudi. Připadala jsem si tak důležitě. „Proč ne? Ostatní taky potřebují jen ten jeden důvod? Proč mi to vlastně nemohl říct nikdo jiný? Proč ty?“ ptala jsem se zoufale.

„Ostatní by tě nepřeměnili, dokud by neměli můj souhlas,“ vysvětlil, otočil se a odcházel z té nádherné louky. „Měl bych tě vzít domů.“

Stále jsem stála na jednom místě a dost nepříjemně si ho měřila. „Myslela jsem, že doktor je hlava rodiny!“ zařvala jsem nepříčetně a rozeběhla se za ním. Nehodlala jsem ho pustit jen tak bez odpovědí.

„Taky je,“ zabručel.

„Pak to nechápu,“ svěřila jsem se stále naštvaná.

„Nemusíš to chápat.“

„Proč mi to nechceš říct?“ Připadala jsem si jako tříleté dítě s tou samou otázkou.

Neodpověděl, jen tak podivně zavrčel.

„Nevrč na mě!“ upozornila jsem ho.

„Půjdeme,“ nařídil. Vzal mě do náruče a rychle se rozeběhl. Měla jsem co dělat, abych schovala tvář, protože se zdálo, že se rozeběhl ještě rychleji než minule. Upír jeden tvrdohlavej!

Zastavili jsme až těsně před parkovištěm. Postavil mě na nohy, chytl ruku a táhl za sebou.

„Počkej, nemůžu tak rychle. Nejsem upír. Ještě,“ zamumlala jsem poslední větu.

Nečekaně zastavil, takže jsem do něj narazila a přistála mu v náručí. Díky jeho pokožce mě tak pěkně bolelo čelo.

„Nikdy nebudeš upírem,“ varoval mě. „Lidský život je mnohem lepší.“

„Dovol, abych ti odporovala. Nesmrtelnost, rychlost, speciální schopnosti? Na zvěřinu sice nejsem, ale vegetarián taky ne. Zdá se mi, že má upířina mnohem víc plusů než mínusů.“

„Mám chuť ti něco provést, abych tě přivedl na jiné myšlenky,“ pronesl vztekle a pročísl si prsty vlasy.

„Musel bys být hrozně krutý.“

Opřel si zoufale své čelo o mé bolavé. Jeho chladná pokožka působila jako prášek proti bolesti.

„Přivedeš mě do blázince,“ zamumlal zoufale.

„Prý jsou tam hezké pokoje.“ Narovnal se, takže jsem popadla jeho ruku a přiložila si ji zpět na čelo.

„Ublížil jsem ti?“ vyhrkl překvapeně.

„Jo! Nedostávám odpovědi, které jsi mi sliboval.“

„To jsem nemyslel.“

Vydechla jsem. „Ne, jen jsem se praštila. Nic to není. Měla jsem horší zranění,“ přesvědčovala jsem ho.

Nevěřil mi ani trošku. Ještě chvíli mi držel – k mé spokojenosti – čelo, ale pak se otočil a zamířil k autu.

„Kdy dostanu ty odpovědi?“ zeptala jsem se, když jsem seděla na místě spolujezdce.

„Napiš je na papír, já si je přečtu a na některé ti odpovím,“ navrhl.

„Co kdybych příště unesla já tebe a ty bys mi odpověděl na zbytek?“ navrhla jsem na oplátku já.

„Nemám nic proti, ale s tvou zásobou otázek bychom museli být někde měsíc.“

„Hm… A co SMS? Lepší než seznam…“

Místo odpovědi mi podal svůj mobil – nějakou nejnovější hříčku technologie, samozřejmě. „Napiš mi číslo.“

Chvilku mi trvalo, než jsem se v něm zorientovala, ale nakonec jsem tam nacvakala pár číslic a s radostí mu ho vrátila zpět. Ještě něco na něm mačkal a já trnula strachy, protože se nekoukal na cestu.

Pak mi zazvonil můj mobil, ale než jsem ho stihla najít, zvonění přestalo.

„To jsem byl já,“ vysvětlil.

Vrátili jsme se zpátky na silnici a blížili se zpátky do Forks, když mě napadlo, že jsem byla poprvé ve svém životě za školou.

„Táta mě přetrhne jak hada,“ zoufala jsem.

„Proč?“

„To je moje otázka,“ zabručela jsem. „Nemám omluvenku do školy. Nebyla jsem ve škole!“ vyhrkla jsem nešťastně.

Vydechl a těsně před městem zabočil na nějakou jinou cestu. Svrběla mě na jazyku otázka, kam se chystáme, ale ovládla jsem se. Rozhodla jsem se ho dneska už nemučit.

Navíc mi to došlo, když zastavil před jejich domem.

„Carlisle je doktor,“ vysvětlil.

Vystoupila jsem a v ten moment se otevřely dveře u vily a vystoupila Alice s kusem papíru v ruce.

„Udělalo se ti špatně a já tě odvezla k mému tátovi.“ Podala mi omluvenku.

„Budoucnost, jo?“ zasmála jsem se.

„Hlídám tento dům, proto jsem si tě všimla, až když ses rozhodla nás navštívit, a členy naší rodiny. A ode dneška i tebe.“ Mrkla na mě a objala mě kolem ramen.

„Proč i mě?“

Střelila pohledem někam za mě. „Kdyby ses rozhodla to někomu říct,“ vysvětlila, tentokrát bez úsměvu.

„Nikomu nic neřeknu,“ slíbila jsem.

„Edward tě odveze domů. Pokud tu nechceš ještě chvíli zůstat. Slíbila jsem ti přece prohlídku domu,“ navrhla.

„Někdy příště, Alice. Jdu si strčit teploměr do pusy a předstírat nemoc,“ smála jsem se.

Ještě jsem stačila poděkovat, než mě Alice čapla a objala.

„Jsem ráda, že to víš zrovna ty,“ prohlásila dojatě.

Zatřásla jsem nad tím hlavou, s úsměvem nasedla do auta a zamávala jí.

„Všimla si tě už dávno. Má tě ráda,“ řekl mi Edward, když jsem zkrotila ten úsměv na tváři.

„A proč za mnou někdy nešla?“ scestně jsem poznamenala.

„Kvůli prozrazení.“ Jednoduché vysvětlení a přitom v tento moment vlastně tolik zbytečné opatření.

„Edwarde? Pokud se tě i přes SMSky zeptám, budeš upřímný?“ zeptala jsem se, když zastavil před mým domovem.

„Nechci ti lhát. Ale je možné, že na některé neodpovím.“ Usmál se. Měl přitom jeden koutek výš. Teorie obrny stále nepadla…

„V tom případě budu neodbytná fúrie,“ prohodila jsem se smíchem. „Musím jít, táta se asi vrátí dřív, až se dozví, že jsem nebyla ve škole. A on se to dozví!“ prorokovala jsem.

„Tak běž a klidně mi napiš i o půlnoci. Nikdy nespíme,“ připomněl mi.

„Vidíš, další výhoda,“ pronesla jsem a rychle vystoupila dřív. Už jsem zjistila, že není nijak nadšený svou upíří existencí. Za to mně se líbila.

Zamávala jsem mu a vešla dovnitř.  Tam jsem se svalila do postele.

„Páni!“ zavyla jsem do prázdna.

Srovnávala jsem si, co všechno jsem se dneska dozvěděla o upírech. A že toho nebylo málo…

A kromě toho se mi do mysli dostalo i pár myšlenek o jednom Cullenovi…

 

Rozhodla jsem se, že ten den mu nenapíšu, ale večer, než jsem šla spát, mě přepadla zvědavost.

Co děláte, když nemůžete spát?

Nečekala jsem, že mi odpoví hned, takže jsem zhasla a přikryla se. Přesto mi do minuty zapípala zpráva a já po ní během chvíle skočila.

Jsem na lovu a ostatní se věnují jeden druhému.

Dokázala jsem si představit, co se schovává mezi řádky.

To chodíš každý večer lovit? Nedojdou ti někdy veverky? :D

Ještě než stačil mobil zhasnout, už znova pípal.

Potřebuji krev jen jednou za 14 dní. A na veverky nejsem. Otevři okno a odstup od něj.

Obočí se mi vyhouplo nahoru, ale zvědavost mi nedovolovala ho neposlechnout.

Během vteřiny mi došlo, proč jsem to měla udělat. Vyhoupl se totiž dovnitř. Byla jsem si jistá, že bydlím v prvním patře, ale pro upíry asi žádný problém.

„Běžně se plížíš holkám v noci do pokoje?“ zamumlala jsem sarkasticky a zběžně si prohlídla, jestli někde nemá čůrku od krve.

„Jsi první,“ prohodil jen tak. A taky si mě prohlížel.

Došlo mi, že jsem jen v tričku a kraťasech a rychle se šla schovat po deku. Zároveň jsem mu ale udělala místo, aby si mohl sednout.

„Tak co sis dal?“ prohodila jsem jen tak a pokynula mu, aby se posadil. Poslechl.

„Jen srnku, neměl jsem takovou žízeň.“

„A co děláš normálně, když nelovíš?“ vyptávala jsem se.

„Hraju, čtu, procházím se. Cokoliv, abych zabil čas.“ Pohodil rameny.

„A proč si taky někoho nenajdeš?“ Nechápala jsem, kde se objevil v mém krku ten knedlík, ale doufala jsem, že na hlase to nebylo poznat.

Položil se vedle mě na postel a chvíli mlčel. „Nehledám jen někoho, s kým budu moct trávit noc,“ odpověděl nakonec.

„Kdybych taky nespala, mohla bych si s tebou celou noc povídat,“ navrhla jsem potichu.

„To by bylo sice šlechetné, ale ty spát musíš. Máš ještě nějaké otázky?“

Skousla jsem si ret. „Mám jich ještě plno,“ usmála jsem se. „Sníš?“

„Nespím,“ podotkl. „Ale ano. Jen se tomu nedá říct sen, jen představa.“

Zívla jsem, ale snažila jsem se, aby to nebylo vidět. Neuspěla jsem.

„Měla bys spát, půjdu.“ Vstával.

Než jsem stačila o tom vůbec uvažovat, vyhrkla jsem: „Nechoď!“

Usmál se. „Mám tu zůstat?“

„No,“ zakecávala jsem se to, „jen mě napadlo, že… že se ti domů asi nechce, a tak klidně můžeš zůstat tady.“ Vůbec jsem si neuvědomila, co ze mě nakonec vypadlo, ale s výsledkem jsem byla docela spokojená.

„Zajímavá nabídka, ale musím odmítnout,“ prohodil s jemným úsměvem.

„Jo, byla to hloupost, promiň,“ přisvědčila jsem. A ačkoliv jsem si uvědomovala, že logicky jsem měla pravdu, mrzelo mě, že musí být ten pan dokonalý a nezůstane tu.

„Zítra tě vyzvednu a můžeš se mě cestou do školy ptát na otázky. Pokud chceš,“ dodal.

„Ráda,“ usmála jsem se.

„Dobrou noc, Bello.“

Chtěla jsem mu odpovědět, ale než jsem se zmohla na slovo, zůstala jsem v pokoji sama. Proto jsem rychle skočila po mobilu.

V kolik ráno přijedeš? Musím i vstát, víš?

Během několika vteřin mi přišla zpráva s přesným časovým údajem a já tak mohla v klidu usnout.

Následující den se skutečně objevil v přesně slíbenou dobu. Byla jsem hrozně nervózní, takže jsem vstávala dříve a věnovala přípravě extrémně dlouhou chvíli.

 

Celý týden mi trpělivě odpovídal na všechny možné detaily. A já se přistihla, že už se neptám na jeho rodinu jako celek, ale pouze jen na něj.

Nikdy bych si to nepřiznala, ale měla jsem pocit, že se poprvé ve svém životě zamilovávám.

Každý večer u mě zůstával, dokud jsem nešla spát. Připadala jsem si jako princezna a jako závislačka na jeho slovech.

Až v neděli večer jsem ho opět požádala, jestli nechce zůstat i přes noc. Nemyslela jsem, jako obvykle, ale on k mému překvapení přikývl a zůstal.

Nadechla jsem se, abych položila nějakou další otázku, ale přistál mi na rtech prst.

„Dnes už jen spánek.“ Byl nekompromisní.

Čekala jsem, že takhle jen tak neusnu, ale během minuty jsem nevěděla o světě.

Ráno jsem se probudila do hodně deštivého dne, protáhla jsem se a po svém zabručela. Vyrušil mě až smích vycházející kousek ode mě.

Šok mě dokonale probral a já si uvědomila, co jsem včera provedla. Teď ten můj včerejší nápad seděl na kraji mé postele a pobaveně si mě měřil. V novém tričku. Byla jsem si jistá, že měl včera košili. Přemýšlela jsem, jak mu nenápadně urvat všechny knoflíky…

„Byl jsi doma?“

„Alice by nepřežila, kdybych jel do školy v tom samém oblečení,“ vysvětlil s úsměvem.

„Víš, zůstává jeden malý otázník.“ A ty já přece ráda…

„Jaký?“

„Jak vysvětlit tátovi kluka v mém pokoji?“ navrhla jsem.

„Vždyť spolu nechodíme,“ nechápal.

„Tak to tátovi nepřijde jako dobrá výmluva. Zvlášť, když jsi u mě byl přes noc. Což mi připomíná: Já byla ospalá a nemyslelo mi to, jakou máš výmluvu ty, že jsi tu zůstal?“ vyjela jsem. Po ránu jsem vždycky byla nevrlá a to on nevěděl. Možná mi ho bylo i líto.

„Požádalas mě?“ prohlásil nevinně.

Povzdychla jsem si. „Promiň. Já a rána nejsme kamarádi,“ vysvětlila jsem.

„Vidím,“ smál se. „Co kdyby ses připravila do školy a já za půl hodiny zazvonil dole a odvezl tě do školy,“ navrhl.

„A jak se odtud dostaneš? Táta už je vzhůru.“

„Jsem upír, Bello,“ dořekl a vyskočil oknem.

Taky bych jím chtěla být!

Rána jsou příšerná…

Slovo splnil a přesně za 30 minut se dole rozezvonil zvonek.

Rychle jsem si u dveří vzala batoh a běžela po schodech. Měla jsem kliku, že si táta doteď nevšimnul, že mé autíčko už týden relaxuje. Už nahoře jsem viděla, že stojí ve dveřích a s někým si tam povídá. Aspoň jsem co nejrychleji mohla seběhnout schody.

Což byla nehorázná chyba, uvědomila jsem si, když jsem na předposledním schodu uklouzla a slítla na zem. Nestihla jsem ani vyjeknout, když jsem dole ležela na zemi a přemýšlela, co se stalo.

„Bello?“ vyjekli ti dva stejně.

Ležela jsem na břiše a pod sebou měla nepříjemně zkroucenou ruku. Bála jsem se pohnout, ale zároveň jsem si hrála na hrdinku.

Zapřela jsem se o ruce a hned na to vyjekla. Má levá ruka vyslala jasný signál, že to byl hrozný nápad.

„Umírám,“ zanaříkala jsem plačtivě.

Studené paže mě postavily na nohy a jejich majitel mi hned prohmatával ruku.

„Je jen zlomená, rozhodně to přežiješ,“ pousmál se. Jeho chladivý dotyk mi hodně pomáhal. „Odvezu ji za otcem, pane,“ navrhl Edward.

„To bys byl hodnej,“ zabručel táta a nějak ho neznepokojovalo, že jeho vlastní dcera se poveze s cizincem a upírem v jedné osobě. Ale on to nevěděl, samozřejmě.

„Můžeš chodit?“ zeptal se mě.

Chvíli jsem měla chuť říct zápornou odpověď, ale nakonec jsem se přiznala a šla vedle něj do auta. Držel mi stále mou ruku a já za to byla hrozně vděčná.

Pustil mě, až když jsem seděla v autě.

„Přeměnil bys mě, kdybych umírala?“ zeptala jsem se cestou do nemocnice.

Zamračil se. „Jo, je to jediný důvod, který by mě přinutil to udělat. Ale pokud kvůli tomu budeš lítat ze schodů, nezachráním tě,“ bručel.

„Nespadla jsem schválně,“ zabručela jsem dotčeně.

„Bolí to?“ změnil téma.

„Ani ne,“ zalhala jsem. Přicházelo to nějak k sobě a bolelo to dvakrát víc.

„Škola se dneska asi ruší.“ Měnil konverzaci jak na houpačce.

„Netvař se tak zoufale, vím, že tam nechceš,“ smála jsem se.

Položil mi svou ruku na mou. Vážně hezky chladila.

V nemocnici mě jednou rukou držel kolem ramen a druhou mi chladil mou bolavou. Vedl mě – podle jeho slov – za svým otcem, který se mi na to podívá.

„Ahoj, Bello, dlouho jsme se neviděli,“ přivítal mě doktor Cullen.

„Dobrý, doktore,“ zamumlala jsem potichu.

„Spadla ze schodů,“ nepáral se s tím můj společník.

Doktor Cullen mi mou nebohou chudinku dal do sádry a já ho jen zklamaně pozorovala. Doufala jsem v zázrak.

 

„Edwarde?“ zeptala jsem se potichu. Stáli jsme před mým barákem a on čekal, až vystoupím.

„Copak?“

„Nechce se mi domů. Do školy podle doktora už dneska nemusím a nikdo vevnitř na mě nečeká…“ Není jediný, kdo nedokáže některé věci říct přímo.

„Takže?“ tápal. Mizera.

„Co výlet? Budu se synem doktora, nic mi nehrozí.“

„Sám mám dvě medicíny vystudované,“ přiznal se.

První reakce byla: „Kecáš!“

Ale pak jsem se vzpamatovala. „Vidíš, nic mi nehrozí. Výlet?“ naléhala jsem.

„A kam?“ Vyhrála jsem!

„Pláž?“ navrhla jsem. Netvářil se nadšeně. „No tak! Vždyť je skoro léto!“

„Znám něco lepšího.“

Vyjeli jsme a já napjatě koukala, kam to bude. Zkazil mi ale nadšení, když jsme zastavili před jejich domem.

„U vás už jsem byla,“ připomněla jsem mu.

„Je to jen přestupní stanice.“

Šla jsem poslušně za ním. Nemělo mě překvapit, že mě vedl do garáže, a nemělo mě překvapit, že jsou v ní ukrytá jen luxusní auta.

„Páni!“ vyhrkla jsem.

Vedl mě k obrovskému, červenému džípu. Chtěla jsem do toho nasednout jako dáma, ale má neschopnost pro cokoliv zapříčinila, že mě tam musel vysadit. A ještě připoutat. Bylo to komplikované…

 

Zastavili jsme uprostřed ničeho, ale podle pokynů máme jít kousek pěšky, takže jsem se nestresoval tím, že nic zajímavého nevidím.

Musel mi opět pomoct s pásy, a když jsem chtěla vystoupit, spadla jsem mu do náruče.

Byla to zvláštní chvíle a trvala pekelně dlouho. Ani jeden nic neříkal, jen jsme se na sebe dívali a mě najednou napadlo slovo, kterým bych ty poslední své myšlenky týkající se jeho, pojmenovala. Pomáhal k tomu i fakt, že jsem si přála, abych ho mohla beztrestně políbit.

Vzpamatoval se první. „Je to jen kousek.“

„Jasně!“ vyhrkla jsem okamžitě a snažila se svůj puls přesvědčit, že by se měl zklidnit.

Nikdy jsem moc o lásce nepřemýšlela. Vždycky jsem v lidech viděla jen to špatné a bála se jich. A všechny mé poslední naděje o romantice rozdupal jistý Johny v deváté třídě.

Byla jsem hrdá sama na sebe, že téměř před rokem jsem byla jediná, kdo nepodlehl kouzlu Cullenů. Tenkrát mi připadali nafoukaní a sobečtí. Asi za to mohla pravda, která nedávno vyšla najevo, a která vysvětlila jejich podivné chování. A možná za to mohlo uplynulých pár dní, kdy – až na pár výjimek – se on choval jako nejhodnější kluk na světě.

Kdysi jsem si přísahala, že už nikdy nebudu s nikým chodit. Soustředím se na školu a později na práci a budu spokojená. Teď se můj postavený domeček bortil od základů.

„Jsi nějaká zamlklá,“ podotkl po chvilce. „To je nezvyklé.“

„Mám i světlé stránky.“

Místo jeho odpovědi jsem zaslechla nedaleké šumění vody. S pozdvihnutým obočím jsem se na něj podívala. Aniž by promluvil, pochopila jsem, že cíl je nedaleko.

A taky ano. Před námi byla lávka přes řeku, nad kterou se s řevem valil vodopád.

„Wow!“ vykřikla jsem nadšeně. Rozeběhla jsem se a zastavila se až v půlce lávky.

„Předpokládám, že se ti výlet líbí,“ podotkl.

Stál hned za mnou a já se rozhodla chovat se nenormálně. Proto jsem se zaklonila a opřela se o něj. „Je to tu nádherné. Děkuji,“ usmála jsem se.

Zdál se nervózní, ale i tak mě objal kolem pasu a opřel si bradu o mé rameno. Uvědomovat si, co se tu děje, jsem červená jak rajče.

„Chtěl bych ti něco říct,“ pronesl netrpělivě.

Otočila jsem se na něj a vyčkávala.

„Víš, že jsi mě hodně naštvala, když jsem tě viděl v tom pokoji a uvědomil si, že ti musíme říct pravdu?“

„Proč?“ zeptala jsem se mou nejoblíbenější otázkou.

Nervózně si projel vlasy. „Protože jsem se celou dobu snažil to před tebou udržet!“

„Snažili jste se to udržet v tajnosti přede všemi,“ namítla jsem nechápavě.

„Před nimi taky, ale já obzvlášť před tebou. Tvé myšlenky. Jsi první člověk, u kterého nevím, na co myslí. Chtěl jsem si tě odnést domů a pozorovat tě, zjistit, co je špatně. Sledoval jsem tě od prvního dne, kdy jsme sem přišli a tys nás úplně ignorovala. A pak se dozvím, že už dva měsíce je tvoje jediná zábava nás pozorovat!“ vyhrkl nešťastně. „Před dvěma měsíci jsem to vzdal a říkal si, že je nakonec dobře, že tě nezajímáme. Alespoň tě neohrozím…“

„Nechápu…“

„Říkala jsi, že tě baví pozorovat lidi. To jsi to neviděla? Neviděla jsi, jak jsem tě pozoroval na každém kroku?“

Z oka mi ukápla slza. Nevěděla jsem, kde se tam vzala, ale nenáviděla jsem ji za to. „Nerozumím ti,“ přiznala jsem se.

Sevřel má ramena, až to začínalo bolet. „Zamotala jsi mi hlavu! Zamiloval jsem se do tebe!“

A pak mě zcela nečekaně políbil. Kontroloval se, dalo se to poznat, jak mě najednou jemně pohladil po vlasech, ale i přesto to byl nejúžasnější okamžik mého života.

Položil si své čelo na mé. Měl zavřené oči. „Omlouvám se,“ potichu pronesl.

Místo odpovědi jsem svou nemocnou rukou zapletla své prsty do jeho vlasů a sama jsem ho políbila. Musela jsem ráno vypít něco na kuráž…

Skousla jsem si ret. „Jsem zamilovaná asi 24 minut, ale rozhodně se nemusíš omlouvat.“

Objal mě a smál se mi do ucha.

A já se rozhodla zkazit tuto chvilku.

„Myslím, že jsem našla druhý důvod, proč mě proměnit,“ navrhla jsem se zatajeným dechem. „Proč proměnit žabičku na princeznu.“

Překvapil mě. Nenaštval se. „Budu nad tím přemýšlet.“ A znovu mě políbil. A pak ještě jednou… A ještě jednou…

 


 


No není to povedená tečka za mou karierou pisatelky? :D 
Byla bych hrozně ráda, kdybyste mě nešetřili a napsali mi, co si o mém pravděpodobně posledním dílku myslíte. :) 

 

Ale já nejsem Popelka!

Dobré ráno, Šípková Růženko!

Kde máš trpaslíky, Sněhurko?

Jdi na scénu, Pocahontas!

Vítej v říši divů, Alenko!

Shrnutí Pajam



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Proč proměnit žabičku na princeznu:

 1 2   Další »
18. Petronela webmaster
03.09.2016 [20:59]

PetronelaTak jo - poslední pohádka byla asi ta nejlepší. Každá pohádka byla lepší a lepší a tahle je prostě nejlepší. Škoda, že je už poslední. Četlo se to opravdu skvělě Emoticon, jsi opravdu rozená spisovatelka Emoticon

17. Pajam
02.10.2012 [19:04]

PajamNeliQ, už není čas, bohužel a téma Bella a Edward se mi zdá vyčerpané. Možná v budoucnu (hodně vzdálené), na mé vlastní téma. :)
dcvs, vždyť já se u psaní taky jen směju. Nějak nedokážu napsat vážné, romantické téma bez toho, aby to z části nebyla komedie. Emoticon

Moc vám děkuji, že jste na mě zabruslily. Emoticon

30.09.2012 [21:27]

dcvstwilightTvé předělané pohádky miluju, četla jsem snad všechny! Emoticon Emoticon A hlavně... vždycky, když něco čtu, měním výraz na obličeji stejně jako osoba, která to vypráví... ale tady, když jsem se měla tvářit vážně, dostala jsem výgeb! Emoticon To jako fakt! Prostě mi nešlo udržet si vážnou tvář! Emoticon
Takže... ty bys vážně měla napsat knížku... :) Máš talent!
Je to geniální, super a bombové!
A tenhle Edward... to, jak jí to všechno na té lávce vyklopil, to přespávání-nepřespávání... to bylo úžasné! Emoticon

15. NeliQ
30.09.2012 [19:28]

NeliQJééj to bolo skvelé, strašne sa mi páčila táto Bella a jej pátranie Emoticon Nikdy som si neuvedomila tú podobnosť s ľudmi, čo na niečom šlapú. Super, užila som si to. Škoda ťa, skutočne už nepíšeš? Emoticon

14. Pajam
20.07.2012 [15:53]

PajamSarkaS, jsem ráda, že jsem ti udělala radost a že jsem narazila na známou "tvář". Emoticon

13. SarkaS
19.07.2012 [22:35]

SarkaSÁááááá, Pajam!!! Pohádka!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Snad nai nemusím říkat, jakou radost mi udělala, že ne? Tvoje pohádky mě vždcky pobaví a vykouzlí mi úsměv na tváři. Moc ti děkuji, že jsem sem mohla přijít a další tvoje dílko objevit, je hrozně osvěžující a nehorázně mi zvedlo náladu, kterou už mám pár dní pod psa. Emoticon Emoticon

12. All
17.07.2012 [19:09]

All Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Satu admin
13.07.2012 [20:05]

SatuPajam, puf, teraz si pripadám ako mrcha, že som ti to takto skritizovala. Emoticon
Mno, dúfam, že len niečo. Vôbec nemáš za čo. Emoticon

10. mona
13.07.2012 [17:18]

ůžasný a vtipný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. kiki
13.07.2012 [14:46]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
To byla nádhera! Ani jsem si nevšimla, že je už konec. Emoticon Doufám, že tohle nebude tvoje poslední povídka Emoticon Emoticon
A moc se mi líbí ty pohádkový názvy tvých povídek.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!