Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jdi na scénu, Pocahontas!

MTV Movie Awards


Jdi na scénu, Pocahontas!Ano, opět další pohádka.
Bella vyrůstala v době, kdy náčelníkem v La Push byl Ephraim se svou smečkou. Co se stane Belle? Jak dopadne první setkání se Studenými?
Snad se povídka bude líbit. Pajam

Jdi na scénu, Pocahontas!



„Quile, ještě jednou a přísahám, že tě roztrhám!“ vyhrožovala jsem mému kamarádovi. Zářivě se na mě usmál a nasadil nevinný obličej.

„Ale no tak, Bello, byl to jen vtip,“ snažil se snížit můj hněv.

„To, že mi roztrháš všechny šaty není vtip!“ Přimhouřila jsem oči a pokoušela se ho zabít pohledem. Nezdařilo se. Sedl si vedle mě, smířlivě mi dal ruku kolem ramen a vydechl.

„Bells, tohle přeci není konec světa,“ mluvil na mě jako na prvňáčka a mě to ještě víc rozčílilo.

„Ty prašivý čokle!“ vykřila jsem a snažila jsem se ho nějak udeřit. Jenomže mě rychle prokoukl a už upaloval z domu. „Jednou ho uškrtím,“ brblala jsem si pro sebe.

Tohle mi dělal pořád. Věčně mi něco prováděl a provokoval. Společně s Levim byl pro mě dost nebezpečný, teda... co se jejich vtípků děje. S těma dvěma se člověk nenudil.

Takhle to bylo do nedávna. Teď už se od nás drží Levi dál a kamarádí se s Ephraimem. Dříve spolu s Quilem byli kamarádi, ale asi před měsícem začal být odtažitý a nechtěl se s ním bavit. Nikdo netušil, co se s ním děje, ani Quil. Ale asi před týdnem se zničeho nic i on ztratil tak, jako Ephraim, a když se objevil, bavil se jen s ním.

S Quilem jsem se nad tím mnohokrát zastavili, pokoušeli jsme si s ním promluvit, ale nic. Prostě nás jen od sebe vyhodil a ještě nás varoval, abychom se k němu nepřibližovali. Nechápali jsme, proč to dělá. Dřív jel s námi v každé špatnosti, ale dnes se jen vždy na celý den ztratí a když je večer doma, tak spí, nebo je někde u Ephraima.

Nelíbilo se mi to, ale co jsem s tím měla já udělat? V kmeni jsem neměla velké slovo. Spíše žádné, byla jsem dívka a ta se nijak zvlášť ve společnosti neprosadila. Byla to ale taky záhada.

Podle legendy by můj otec měl být přímý potomek vlkodlaků – jako že by tomu někdo chtěl věřit – a tedy by měl mít syna a ne dceru. Mnohokrát jsem slyšela, jak se s ostatními „staršími“ našeho kmene o tom baví, ale i tak mě měl rád a nedal by mě.

Vyšla jsem z domu a šla se jen tak projít. Procházela jsem se po pláži a jen tak nechala své myšlenky plout. Na nic konkrétního jsem nemyslela, užívala jsem si té procházky. Našla jsem naplavené dřevo a posadila se na něj. Nebylo ještě zasazeno do písku, takže když jsem si na něj kecla, přetočilo se a já spadla na zem. Musela jsem se smát. Bylo to tak hloupé. Lehla jsem si na zem a jen se nekontrolovaně otřásala smíchy.

Přestala jsem tehdy, když jsem uslyšela zlostný výkřik. Lekla jsem se a dívala se, odkud mohl vyjít. Muselo to být od domu Quila. Žádný jiný nebyl poblíž. Rychle jsem vstala a běžela k nim. Před dveřmi jsem se zastavila a chvíli poslouchala, co se to tam děje. Slyšela jsem splašené funění jako od nějakého koně a nějaké tiché šeptání. Bušila jsem do dveří a čekala, až mi někdo otevře.

Objevila se Quilova matka. Nedovolila mi nakouknout dovnitř. Jen opatrně vyšla ven a rychle za sebou zabouchla.

„Bello, co ty tady?“ snažila se o uklidňující hlas, ale nepovedl se jí, nervózně se třásl.

„Dobrý den, paní Atearová. Slyšela jsem odtud nějaký křik, tak jsem se přišla podívat, co se děje.“

„To je dobrý, Bello. Jen se Quilovi nelíbí, že nesmí teď ven.“ Křečovitě se usmála.

„Proč nesmí ven?“ divila jsem se.

„Zkazil si známky,“ vyhrkla rychle.

„Vždyť má skoro samá áčka,“ podotkla jsem a přimhouřila podezřívavě oči.

„Prostě si teď pokazil známky,“ ukončila celá nesvá. „Celý týden nesmí z domu.“ A zapadla dovnitř. Koukala jsem se, co se to děje. Pokud jsem věděla, tak on měl v poslední době opravdu jen dobré známky. Taky jsme si z něho dělali legraci společně s Levim. Otočila jsem se k odchodu, když do mě právě on nechtěně vrazil. Spadla jsem na zem a třela si čelo, které se srazilo s jeho hrudí. Poslední dobou hodně vyrostl a co bylo zajímavější, nenosil trička, ačkoliv jsem já měla mikinu a div se neklepala.

„Promiň.“ Pomohl mi na nohy.

„Ahoj, Levi. Dlouho jsme se neviděli,“ podotkla jsem sarkasticky.

„Jo, já vím. Nemám teď nějak čas. Musím jít,“ rozloučil se kvapně a šel ke... Quilovi!

Tak on tam může a já ne? rozčilovala jsem se v duchu.

Naštvaně jsem kopala do kamínků, které se mi připletly do cesty a hodlala to všechno povědět tátovi. Ten se sice stále zastával Ephraima, ale tohle už je moc!

Naštvaně jsem třískla dveřmi. „Tati!“ zakřičela jsem do útrob domu.

„Copak je, Bells?“ Byl hned u mě.

„To je nemožné!“ začala jsem se svojí rozpravou. „Nejdřív si Ephraim podřídil Leviho a teď to vypadá, že i Quila!“ stěžovala jsem si.

Zamračil se. „Jak jsi přišla na Quila?“

„Dneska jsem od nich slyšela divný řev, tak jsem za ním běžela a jeho máma mi řekla, že nesmí ven kvůli známkám, chápeš to? A když jsem odcházela, potkala jsem Leviho a toho klidně pustili dovnitř. To je tak nefér!“

„Quil? No, je to logické,“ šeptal si můj otec pod vousy.

„Tati,“ upozornila jsem ho na sebe. „Co se tady děje! Chci to vědět. Proč mi Ephraim bere dalšího kamaráda?“

„Nemusíš se bát, holčičko, Ephraim jim jen pomáhá. Nic jim nedělá,“ uklidňoval mě.

„To tak,“ prskla jsem a zabouchla dveře od mého pokoje. Naštvaně jsem po něm chodila a kopala do polštářů. Byla jsem hodně naštvaná a začala se podivně třást. Zastavila jsem se a sledovala své ruce, které se pomalu vracely z podivného třesu do normálu.

„Tati?“ zavolala jsem zase na něj, ale nikdo nepřišel. Sešla jsem tedy dolů a na stolku byl papírek s nápisem, že se šel podívat za Quilem.

Ještě chvilku jsem pak sledovala moje ruce, ale nakonec to nechala být. Muselo to být tím rozčilením.



Druhý den jsem šla do naší školy v rezervaci. Nebylo zvykem, aby do školy chodily i dívky. Začalo to být až v současnosti u bílých tváří, ale u nás k tomu už dávno přizpůsobili školy. Všechny dívky Quiletů byly vzdělané. Měly sice jen základní vzdělání – více se nesmělo -, ale i to stačilo, aby si naše křehčí pohlaví nepřipadalo odstrčeně. Já končila právě druhý stupeň. Kluci – Quil a Levi - už byli dávno na střední škole. No, dávno... Byli tam teprve první rok.

Chtěla jsem se po škole Quila zeptat, co se dělo doma. Měli jsme školy blízko u sebe, tak jsme vždycky šli domů spolu. Jenomže, ať jsem dneska čekala, jak jsem chtěla dlouho, tak nevyšel. Odchytla jsem si proto jednoho z jejich třídy a ten mi řekl, že dneska ani nebyl ve škole. Prý volal jeho otec, že má chřipku. Poděkovala jsem mu, ale v hlavě jsem byla zmatená, až to bolelo.

Nechápala jsem, co se to děje. Takhle podobně to probíhalo i kdysi s Levim. Nedostavil se do školy a když se konečně objevil venku, tak se pohyboval jen u Ephraima a nás okatě ignoroval.

Nevěděla jsem, co dělat. Doma jsem byla pěkně napružená. Čekala jsem, až otec přijde z práce. Musela jsem se už konečně dozvědět, co se to tady děje a rozhodně by mě neuspokojily žádné výmluvy.

Jakmile jsem dole uslyšela cvaknutí dveří, už stála u schodiště a netrpělivě si poklepávala nohou.

„Ahoj, Bells.“ Usmál se. Hned však zvážněl, když uviděl, jak se tvářím. „Stalo se něco?“ zeptal se.

„Stalo. Můžeš mi vysvětlit, co se tady děje? Proč nebyl Quil ve škole? Proč mě k němu jeho mamka nechce pustit? Co se stalo s Levim? A kdo je sakra ten Ephraim, že ho všichni poslouchají?!“ Div jsem neřvala, jak jsem byla rozčílená.

„Bello, jsou věci, které ti prostě nemůžu prozradit.“ Nasadil vážnou tvář a pokynul mi, abychom si šli sednout do kuchyně.

„Co mi nemůžeš prozradit?“ zeptala jsem se ho mnohem klidněji.

„Nemohu ti prozradit, co se s našimi chlapci děje. Ty víš, že patřím ke starším tohoto kmene a že tedy znám všechny legendy nazpaměť. Zkus si připomenout některé z nich a třeba to pochopíš, i když pochybuji, že jim uvěříš.“

„Já je ale znám taky a všechny, ale v žádné není vysvětleno, co by se s nimi dělo. Proč by se chovali tak, jak se chovají,“ pozoufala jsem si.

„Věř mi, že to tam je. Jenomže tohle je tajemství kmene a já ti to nemohu prozradit.“

„Já to nikomu neřeknu,“ prosila jsem.

Lehce se usmál. „I kdybych ti to prozradil, tak mi neuvěříš. Zkus to neřešit. Dneska jsem s nimi mluvil a oba se bojí o tebe, že tě tu nechali samotnou. Momentálně se s tebou nesmí bavit. S nikým se nesmí bavit. Mají to zakázané.“

„A budou někdy?“

„V nejbližší době ne. Bude trvat dlouho, než jim to dovolíme.“

„Moc ti nerozumím,“ přiznala jsem.

„To je dobře.“ Usmál se a pohladil mě po zádech.

Ještě chvilku jsme tam tak mlčky seděli. V myšlenkách jsem se přesvědčovala, že to pro mě myslí v dobrém, ale pak se ve mně něco vzepřelo.

„Proč se s nimi tedy nesmím bavit? Myslím, že by mi nic neprozradili,“ začala jsem trochu víc naštvaně.

„Nemohu ti říct víc. Prostě nesmí.“ Byl trochu zaražený nad mým tónem.

„Ale mně je jedno, že nesmí. Přece jim nikdo nezakáže, aby se se mnou bavili!“ začala jsem vřískat.

„Bello, uklidni se,“ mluvil uklidňujícím hlasem.

„Nechci se uklidnit!“ řvala jsem a opět se začala třást jako den předtím. Otec se na mě překvapeně podíval a potom téměř nevěřícně.

„To není možné,“ zašeptal si pro sebe, ale já to moc dobře slyšela.

„Co není možné!“ Po těle jsem cítila podivný třes, jako bych snad měla vybuchnout z těla.

„Ephraime!“ zakřičel. Nemělo to cenu. Ten by asi nebyl poblíž. Místo něho se ale rozrazily dveře a dovnitř vstoupil Quil. Nejdřív se podíval na mého otce, ale potom následoval jeho pohled a šokovaně hleděl na mě. „Běž se přeměnit, potřebuju tu Ephraima!“ zavolal na něj. Ten ho poslechl a rychle odešel.

„Co se to tu, sakra, děje!“ zakřičela jsem, ale poslední slovo už neznělo jako slovo člověka. Spíše jako štěkot. Ocitla jsem se na všech čtyřech a naštvaně vrčela na svého tátu.

V jednu chvíli jsem měla v hlavě ticho, ale v následné se tam ozvaly nějaké hlasy. V momentě jsem zamrzla a nevěděla, co dělat. Slyšela jsem volání Ephraimova jména, které se ve skutečnosti změnilo ve vytí. Ale to nepocházelo ode mě, poznala jsem Quilův hlas.

Netrvalo to dlouho a uslyšela jsem i další hlas. Tentokrát právě volaného. Chvíli se ptal Quila, co se děje, a mě úplně přehlíželi. To mě dopálilo nejvíce a začala jsem opět vrčet. Proč mi nikdo nechtěl nic vysvětlit?

Bello.“ Uslyšela jsem uklidňující hlas ve své hlavě, který patřil Ephraimovi. „Chápu, že jsi teď zmatená, ale, prosím, snaž se uklidnit. Všechno ti vysvětlíme,“ mluvil pomalu. V jeho hlavě jsem viděla, jak běží lesem k našemu domu.

Co se to děje?“ zeptala jsem se ho roztřeseným hlasem a neměla jsem daleko k hysterii.

Všechno ti vysvětlím, nemusíš se ničeho bát.“

Snažila jsem se zhluboka dýchat a tím se uklidnit, ale fakt, že nevím, která bije, tomu moc nepomáhalo.

Najednou mi jeho hlas v hlavě zmizel a chvilku na to se ozvalo zaklepání na dveře. Táta okamžitě otevřel a dovnitř vstoupil Ephraim. Usmál se a pomalu šel až ke mně. Začala jsem na něj varovně vrčet, ale absolutně si toho nevšímal.

„Nemusíš se ničeho bát, Bello. I mně se to stalo,“ skoro šeptal, ale neustále udržoval oční kontakt. „Zkus se uklidnit. Jsme tu s tebou.“ Pohladil mě po hlavě.

Jo, jsme tu s tebou.“ Uslyšela jsem v hlavě i hlas Leviho a Quila. Trochu to pomohlo k tomu, abych se uklidnila. Dokonce jsem se chtěla i usmát, když se začali ti dva dohadovat, který je pro mě důležitější. Jak bylo vidět, Ephraim o tom neměl ani tušení, protože mě stále uklidňoval.

Pomáhalo to, pomalu jsem si lehla na zem a snažila se dýchat. Kluků jsem se v hlavě ptala, jak se přeměnit zpět a ty mi poradili, že když se dostatečně uklidním, tak to půjde samo. Prý už to Levi umí dost dobře, aby se přeměnil, jak chce, ačkoliv občas se neudrží a vybouchne.

Opravdu netrvalo dlouho a já se zcela uklidnila a přeměnila se do své lidské podoby. Ležela jsem před nimi nahá a nutno říci, že museli mé červenání vidět, až na prd...

Táta naštěstí zachoval chladnou hlavu a rychle po mně hodil deku, co ležela na pohovce.

„Co se to stalo?“ zeptala jsem se, stále ležíc na zemi.

„Bells,“ začal táta, „před chvilkou jsi mi řekla, že znáš všechny naše legendy nazpaměť. Pamatuješ si i tu, kde je napsáno, že se Quileti přeměňují ve vlky, pokud je někde blízko nebezpečí?“ Přikývla jsem. „Nedaleko odsud se usadili Studení. Je jich pět. Tím, že přišli tak blízko k nám, narušili naše území a přímí potomci Taha Akiho se přeměňují do podoby vlků. I ty máš v sobě něco, co způsobilo tvou přeměnu, ačkoliv je to divné, protože se nikde v minulosti nepíše o žádné dívce, která by se změnila,“ uvažoval sám pro sebe.

„Divná jsem už dávno,“ pronesla jsem skrz zuby a zašklebila se.

„Bello!“ ozvalo se ode dveří a dovnitř vlítli Quil s Levim. Usmívali se od ucha k uchu. Víc jsem si k sobě přitáhla deku a posadila se.

„Měli jsme si toho všimnout už dávno,“ mluvil táta na Ephraima. Jejich rozhovor už jsem dál nevnímala, jen jsem se otočila na kluky a pozvedla obočí.

„Takže tohle je to tajemství, které nesmím vědět?“ zeptala jsem se.

„No, jo.“ Plácl rukou ve vzduchu Levi. „To víš, prý přísně tajný, ale to je super, že jsi s námi, můžeme společně blbnout.“ Sehnul se ke mně. „Víš, Ephraim to bere všechno tak vážně,“ zašeptal a povzdychl si. Musela jsem se usmát. Ten si to snad ještě užíval.

„Vy dva! Ven!“ zaburácel táta a Ephraim se snažil schovat úsměv.

„Já se půjdu obléct,“ zavolala jsem, ale to už jsem byla dávno nahoře.

Můj šatník byl poslední dobou hodně malý, protože jsem teď stále rostla a jen málo věcí mi bylo. Vzala jsem si na sebe jen lehké šaty, protože jsem zjistila, že je mi najednou dostatečné teplo a zima mě nijak netíží, a sešla zpátky dolů.

Tam se mezitím objevili všichni starší kmene a nesměli chybět ani mí dva blázniví kamarádi. Jakmile mě uviděli, tak mi pokývali, abych si sedla mezi ně a soustředili se opět na ostatní.

Byli tu naši otcové a my – ti, co se mění v příšerky.

Ze začátku se jen dohadovali, jak je to možné, ale později se soustředili na to, že by nechtěli, aby se začali měnit i další. Naštěstí by už další neměli být naši pokrevní příbuzní, takže nehrozilo, že by se někdo další proměnil. To nic neměnilo na tom, že jsme se přeměnili my a tedy hrozba od studených vzrostla.

„Musíme je zničit!“ zaburácel Levi a já se ho skoro lekla.

„Je jich pět,“ namítl Ephraim.

„To zvládneme, už je nás zase o jednoho víc.“ Přimhouřil oči a byla jsem si jistá, že plánoval, jak by se to dalo provést.

„To není moc dobrý nápad, Levi. Jsme oslabeni a mám dojem, že ani moment překvapení by nám nepomohl. Navíc sám víš, že se málokdy od sebe vzdalují.“ Ephraim vystupoval jako skutečný vůdce, takže i neposeda, jako byl Levi, uposlechl a stáhl se.

„A co tedy s nimi?“ zeptal se Quil. Tu otázku jsem chtěla položit sama, ale zatím jsem netušila, jak to tady probíhá.

„Zatím je budeme sledovat. Rozdělíme si hlídky a pokud se k nám víc přiblíží, tak na ně zaútočíme. Nesmíme dovolit, aby někomu z našich lidí ublížili,“ rozhodl Ephraim, pak se otočil na mě. „Bello, ty pojď se mnou.“

Poslušně jsem vstala a šla jsem s ním. Kluci šli překvapivě s námi. Vyšli jsme na kraj lesa, který byl za naším domem. Postavil se přede mě a pomalu začal.

„Bello, stal se z tebe vlkodlak – ochránce našeho kmene. V naší smečce jsem já vůdce, přeměnil jsem se první a i můj otec je náčelník kmene. Převzal jsem jeho povinnosti. Nerad to dělám, ale pokud nebudeš poslouchat, přikážu ti to a už několikrát jsem se mohl přesvědčit, že proti tomu se bránit nedá, rozumíš?“ Přikývla jsem. „Chci po tobě jen naprostou poslušnost, pokud bude pocit nebezpečí. Jestli budeš v lese lítat jen tak, tak ti nikdo nebrání, dělej si, co uznáš za vhodné, ale jestli tě budu potřebovat, tak přijdeš, aniž bych na tebe musel použít rozkaz, ano?“ Opět jsem přikývla.

„Máš nějaké otázky?“ optal se ještě.

„Jak se mohu proměnit?“ zeptala jsem se nesměle.

„Ze začátku je to těžké a v podstatě to závisí na emocích. Jakmile tě cokoliv rozčílí, a ty se nedokážeš kontrolovat, vybuchneš. Časem by jsi to měla zvládat.“ Usmál se.

„Mohu to zkusit?“

„Můžeš,“ smál se, „ale je lepší, když se proměňuješ nahá a bez bot, pak totiž o všechno při přeměně nepříjdeš.“

„Před vámi se vslíkat nebudu!“ zdůraznila jsem a zvlášť se dívala hlavně na ty dva spiklence, kteří se uchechtávali vedle.

„To je v pořádku, běž za strom a šaty si nech tam, já ti pak budu říkat, co máš dělat.“ Snažil se můj vůdce o klidný tón, ale i on se snažil nesmát.

„Je to strašné!“ brblala jsem si pod nos, když jsem šla za nějaký tlustší strom.

„Víš, Bello, že teď máme dokonalejší sluch a tedy tě slyšíme?“ smál se Levi a já myslela, že ho zabiju. Začala jsem se zase třást, proto jsem zaběhla za nejbližší strom a rychle se vysvlékla. Stihla jsem to jen tak tak. Hned na to jsem se proměnila ve vlka.

Byl to takový osvobozující pocit. Zdokonalily se mi všechny smysly a, i když se už stmívalo, tak jsem viděla téměř jako ve dne. I můj čich byl lepší a já ucítila úplně všechno – tedy dřevo, trávu, zem...

Netrvalo dlouho a uslyšela jsem v hlavě další zvuky, spíše hlasy. Byl to Ephraim a vysvětloval mi, co všechno se teď děje.

 

Už za týden jsem na tom byla tak jako Levi. Učila jsem se rychle a to Quila štvalo. Byl zvyklý, že byl vždy nejlepší a teď ho předběhla nějaká holka. Asi by mi to nikdy neřekl, ale tím, že jsme spolu sdíleli myšlenky, jsem to věděla.

Byla jsem sice dobrá v přeměňování... Dokázala jsem se ovládnout, ale co se týkalo fyzické síly, tak jsem na to byla dost bledě.

Mezi nimi jsem byla nejpomalejší. Ač jsem se snažila, jak jsem chtěla, prostě mi to nešlo. V tom se vyžíval Quil, cítil v tom zadostiučinění. Ephraim mě uklidňoval, ale upřímně mě to štvalo a všichni to díky propojení myslí věděli.

Jednou jsme ucítili pach Studených blízko nás. Nutno přiznat, že mi tolik nevadil jako ostatním ze smečky. Jenomže jsme od té doby zavedli hlídky. Já měla odpolední směny od 12 do 18 hodin. Přede mnou měl hlídku Ephraim a po mně Quil.

Museli jsme to tak vyřešit, protože jsme stále chodili do školy. Mně naštěstí už tolik ve škole nehonili, tak jsem se ulejvala. Táta to chápal, protože věděl, proč to dělám. Několikrát se stalo, že jsem večer zaslechla vytí. To byl jasný poplach. Většinou to byla jen obyčejná schůze, ale někdy se i stávalo, že Quil vrčel na měsíc a neuvědomil si, že nám takhle přivádí infarkt.

 

Bello, co tam tak dlouho děláš?“ ptal se mě v myšlenkách Quil. Měla jsem už jít domů, ale nějak se mi nechtělo. Líbilo se mi být dneska vlkem. Mohla jsem tak pozorovat zvířata, která se mě sice bála, ale ne tak moc, aby hned utíkali.

Nic,“ odpověděla jsem mu.

To ti tak budu věřit. Dělej. Tvůj táta nás zabije, jestli nebudeš včas doma, už tak ho štve, že nechodíš do školy,“ přemlouval mě.

Nech mě být,“ vydechla jsem a běžela hlouběji do lesa. V hlase jsem si mrmlala, jak jsou na mě všichni nespravedlivý a že mi slíbili, jak si mohu mimo hlídky lítat po lese, kdy budu chtít a teď tohle! Quil s Ephraimem se mi začali smát. I on byl teď vlkem, ale radši mě nechal být.

V hlavě jsem si představila, jak na mírném kopečku zabíjím na gilotině Quila. Místo toho, aby ztuhl strachy, začal štěkat smíchem. To přilákalo i Leviho. Když mu Eph poslal, co jsem si myslela, začal se i on smát. Teď jsem si jen představovala, jak ty tři postupně rozdrásám.

Nepřestávali. „A to si říkáte mí bratři,“ urazila jsem se a běžela dál.

Ephraim se mě pokoušel zastavit, ale přes jeho hlasitý štěkot, kdy se smál, mu nebylo rozumět.

Chtěla jsem jim ještě něco nehezkého povědět, ale přede mnou se něco rychlého mihlo. Lekla jsem se a to konečně způsobilo, aby se ti tři přestali smát.

Bello, nehýbej se!“ rozkázali mi všichni, ale jen jeden hlas mě dokázal přikovat na místě. Ani ne do minuty byli u mě.

Byli to oni?“ zeptala jsem se na úplně zbytečnou otázku.

Byli,“ přisvědčily mi všechny jejich myšlenky.

Co budeme dělat?“ ptala jsem se se stopou nervozity.

Asi na ně zaútočíme,“ povzdychl si náš vůdce.

Všichni jsme se netrpělivě ošili. Věděli jsme, že někdo z nás to nemusí přežít.

Před námi se zase objevila ta bílá šmouha, ale byla následována další. Zastavilo se to přímo před námi. Objevilo se pět lidí, pět zcela nádherných lidí. Jistě to byli Studení, všude tak byli popisováni.

„Nechceme vám ublížit,“ řekl jeden z nich. Nejspíš jejich vůdce.

Jak mohli vědět, že nejsme jen přerostlí vlci?“ zeptal se Quil sám sebe, ale samozřejmě jsme ho slyšeli všichni.

„Chceme se domluvit, nechceme nikomu ublížit,“ dodal ještě.

Ephraim chvíli přemýšlel, ale pak mu v mysli vyvstal jasný plán.

Bello, přeměň se a kdyby něco, tak se rychle vrať do vlčí podoby. Potřebuju ty nejsilnější takhle, promiň,“ omluvil se mi. Nesnášela jsem, když mě považoval za méně zdatnou, ale dalo se to pochopit, uměla jsem se nejrychleji přeměňovat a přitom jsem byla slabá při ohrožení. Vcelku jasná volba.

Jdi na scénu, Pocahontas!“ zavolal za mnou ještě Levi a společně s Quilem se tomu strašně smáli. Ephraim je napomenul, ale i jemu to připadalo vtipné. Blbci!

Rychle jsem zaběhla za strom, přeměnila se, a pak si oblíkla šaty, které jsem měla připevněné na noze.

Když jsem byla hotova, šla jsem za nimi.

„Dobrý večer, jmenuji se Carlisle,“ představil se mi jejich mluvčí.

„Dobrý den, jsem Bella,“ špitla jsem. Tohle si s klukama ještě vyřídím.

„Podle všeho víte, co jsme zač,“ začal opatrně.

„Ano, víme,“ připustila jsem. „V našich legendách se o vás mluví.“ Vzpomněla jsem si na popis Studeného, ale něco mi tu nesedělo. Neměli červené oči, ale podivně žluté.

„Abyste nám rozuměli. I my tušíme, kdo jste,“ začal, ale přerušil ho jiný muž. Až teprve teď jsem se podívala na ostatní a mohla se uslintat.

Ten, co tomu Carlisleovi něco šeptal do ucha – rozuměla jsem mu něco o tom, že jsme si všimli jejich očí –, byl opravdu krásný! Když si všiml, že ho pozoruji, tak se usmál, ale hned na to se zachmuřil. Na mě to působilo jak jinak než červenáním. Stočila jsem raději svůj pohled na Carlislea.

„My ale nejsme tací, jaký jste asi doposud potkali. Nelovíme lidi, ale zvířata, proto barva našich očí,“ vysvětloval. Trochu mě to udivilo, tak jsem otevřela pusu dokořán. Ten kluk, jenž se předtím bavil s Carlisleem, se mírně uchechtl a já z pomocí červeně na mé tváři, jsem navrátila svou tvář do pořádku. I tak mi ale vyjela otázka:

„To jde?“

Za sebou jsem uviděla nechápavé kroucení hlavy červenohnědého vlka.

„Ano, jde to,“ odpověděl mi se shovívavým výrazem. Teď jsi o mně určitě mysleli, že jsem totálně retardována.

„Aha. Víte ale, přesto vám tak nějak nevěříme.“ Snažila jsem si vsugerovat, že jsou stále nebezpeční.

„Ano, tomu rozumíme. Opravdu bychom vás nechtěli nijak ohrožovat, ale rádi bychom tu zůstali. Nebudeme tu dlouho. Maximálně tak šest let.“

Podívala jsem se na kluky, zvláště na našeho vůdce a ten se zdál nerozhodný.

„Pokud chcete, tak můžeme přijít zítra a dohodnout se, kam můžeme,“ navrhl.

Ephraim pokýval hlavou, jakože souhlasí a já jim to přetlumočila.

Dohodli jsme se, že skutečně zítra příjdou a jakmile mi zmizeli z očí, tak jsem se běžela přeměnit.

Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se hned.

Byl bych pro. Ještě se zeptáme starších, jaký o tom mají názor, ale podle mě nám nehrozí nebezpečí. Viděli jste jejich oči. Zdá se, že mluvili pravdu.“

Všichni jsme jako zblblí přikývli a rozhodli se jít s nimi hned domluvit. Během cesty mě ale kluci provokovali.

Quile, viděl jsi, jak na tom zrzounovi visela Bella na očích?“ zeptal se ho Levi a já temně zavrčela. Ignorovali to.

Viděl jsem to, ale i on na ni věčně koukal.“

To víš, my jsme byli jako vlci, jinak by visel pohledem na mně,“ smál se.

Jste blbci,“ zavolala jsem ještě a proměnila se. Domů už to nebylo daleko a já rozhodně nechtěla poslouchat ty jejich blbý kecy. Musela jsem si ale přiznat, že se mi ten „zrzoun“, jak ho oni oslovili, líbil.

„Tati? Jsi doma?“ zeptala jsem se ve dveřích.

„Jsem v obýváku,“ zavolal na mě. Našla jsem ho, jak seděl na gauči a u něj měl položené noviny.

„Potřebujeme tě u Ephraima. Potkali jsme Studené,“ vysvětlila jsem mu na rychlo.

„Bojovali jste s nima?“ zděsil se a začal mě probodávat pohledem.

„Ne, neboj. Všechno se dozvíš, až tam budeš.“

Rychle na to vstal, čapl mě za ruku a vyrazili jsme k našemu náčelníkovi kmene.



V domě to tam zatím žilo. Nikdo ze starších jim nevěřil. Naše smečka tomu mezitím jen přihlížela. Nikdo se neprojevoval, jen jsme se dívali na jejich nesouhlasné tváře. Ve mně to vřelo a musela jsem co dělat, abych se nepřeměnila. To samé jsem viděla i na klucích. Oni se s nimi prát nemuseli a tedy nezvážili všechna pro a proti, když nepodepíšeme dohodu.

Chytla jsem Quila pod stolem za ruku. Stačilo málo a mohl se přeměnit. Vděčně se na mě podíval, ale moc mu to nepomáhalo. Rozhodla jsem se, že mu přelezu na klín. Občas jsme to dělali, když jsme se cítili naštvaní. Překvapeně se na mě podíval, ale tohle mu opravdu pomohlo. A nejen jemu. Všichni se na nás překvapeně podívali, někomu zacukaly koutky a nakonec to vypadalo, že jediný, kdo pochopil, o co se pokouším, byla naše smečka.

Naštěstí to ale způsobilo, že všichni zmlkli. My čtyři jsme se tomu potichu smáli, ale po chvilce toho Ephraim využil a zase zvážněl téma.

„Jsem pro, abychom s nimi uzavřeli dohodu o území,“ vyhrkl a všichni se na něj překvapeně podívali, až na nás, samozřejmě.

„Já jsem zásadně proti.“

„Já taky.“

„Já taky.“

„Já taky,“ vyjádřili se všichni starší. Kdyby hlasovali jen oni, tak by to jistě vyhráli, ale důležité slovo jsme měli i my.

„Já jsem pro,“ začal Quil.

„Taky pro.“

„A já taky pro,“ ukončila jsem.

„Je rozhodnuto,“ podotkl Ephraim a zvedl při tom obočí na ně.

„Jestli něco nevyjde...“ začal jeho otec.

„Proč by to nevyšlo? I kdyby, tak se s nimi popereme my a upřímně z nich žádnou hrozbu necítím. Oni by nás mohli už dávno zabít!“ skočil mu do řeči.

Tiše jsme pozorovali tu výměnu mezi synem a otcem.

Nakonec se rozhodlo. Zítra se s nimi sejdeme a dohodneme se o území.

Já šla ještě spát, přeci jen už jsem měla po službě a druhý den byla škola, i když jsem to poslední dobou hodně flákala.



Druhý den jsme netrpělivě přecházeli opět na stejném místě v lidské podobě. Tu jsem si vydupala já, protože jsem to chtěla slavnostně podepsat všemi ze smečky a všemi z jejich klanu.

Skutečný důvod byl trochu jiný, ale ten jsem se styděla přiznat i v myšlenkách. Ve skutečnosti mě trápilo, že bych ho už svýma lidskýma očima neviděla. Všichni o tom věděli, ale rozhodli se mě neprovokovat.

Ještě, když jsem byla ve škole, dohodl se Eph se staršími o důležitých bodech dohody.

Prostě na ně nezaútočíme, pokud neporuší to, co předtím slíbili, tedy, že nezaútočí na člověka. K tomu všemu jsme i chtěli, aby nikoho nepřeměnili, ale v tom jsme si nebyli jisti, že by to splinili.

I o území přemýšleli. Rozhodli se, co všechno nám bude stačit. Nakonec nám postačí asi patnáct kilometrů kolem hranic rezervace. Dál stejně nepůjdeme, co bychom tam dělali. Vždycky jsme se raději drželi doma. Prostě... Doma je doma.

„Už je cítím.“ Skřivil nos Levi.

Ano, voněli trochu sladčeji, ale nebylo to tak hrozné, jako to cítili oni. Prostě měli citlivé nosánky, suchaři.

Ale opravdu se za chvilku objevili. Okamžitě můj pohled zabloudil k němu, jenomže i on se na mě díval, takže jsem okamžitě sklopila pohled. Levi nás s úsměvem pozoroval a následně na to mě objal kolem pasu. Dřív by mi to nevadilo, ale teď to bylo nepříjemné. Vymanila jsem se mu a on se tiše zasmál. Podívala jsem se ještě na „zrzouna“ a on se taky lehce usmíval.

„Dobrý den, jmenuji se Ephraim Black a jsem náčelník kmene Quiletů,“ představil se Eph jako první.

„Těší mě, já jsem Carlisle Cullen a má rodina.“ Podali si ruku. „Tohle je Esme, má žena, a naše děti Edward.“ Ukázal na toho „zrzouna“, „Rosalie a Emmett.“

„Tohle jsou mí bratři Levi Uley, Quil Ateara a má jedinečná sestra.“ Ušklíbla jsem se a on se uchechtl, „Isabella Swanová,“ použil celé mé jméno. Naštěstí jsem se jim představila předtím, proto jsem jen teď kývla hlavou a usmála se.

Ihned na to se začali dohadovat o území. Eph jim na začátku představil můj návrh o podpisech a oni souhlasili s úsměvem. Během vyjednávání jsem několikrát zavadila pohledem o Edwarda a – jak jsem zjistila – i on se na mě díval. Vždycky jsem pak cítila červeň na tváři a sklopila hlavu.

Nakonec jsme začali sepisovat smlouvu. Vzala si to na starost Carlisleova žena – Esme. Nevím proč, ale jí jsem důvěřovala a ačkoliv jsem ji měla já kontrolovat, necítila jsem tu potřebu. Nakonec jsem si to po ní ještě přečetla a měla jsem pravdu. Neudělala nic jinak, než jak se domluvilo.

První to museli podepsat hlavní mluvčí – v našem případě Ephraim v jejich Carlisle. Potom přišla u nich na řadu Esme, u nás Levi, později Edward a Quil, pak Emmett a já a nakonec Rosalie. To, jak jsme to podepisovali, ve mně zase zvedlo zvědavost, protože i tak nějak jsme si sedali při schůzi naší smečky.

„Snad už se nikdy nesetkáme,“ rozloučil se Ephraim smíchem, ale mně to směšné nepřišlo. Až panicky jsem se podívala na Edwarda a ten mi věnoval obdobný pohled. Mé srdce se na okamžik rozhodlo, že takový maraton by nebyl vůbec špatný nápad a já si proto vysloužila několik nechápavých pohledů. Jen jeden byl plný porozumění.

„Taky v to doufám,“ rozloučil se obdobně i Carlisle a otočili se zády. Dívala jsem se na ně s neuvěřitelnou panikou. Chtěla jsem ho ještě někdy vidět. Potřebovala jsem ho ještě někdy vidět, ale oni mi to nějak nechtěli dopřát.

„Pojď už, Bello,“ zavolali na mě kluci sborem. Pomalu jsem se otočila a šla jsem za nimi. Nechtěla jsem se teď přeměňovat. Znali by mé myšlenky a to jsem rozhodně nechtěla, proto jsem se vymluvila, že se chci domů jen projít. Podezřívavě se na mě podívali, ale nakonec to nechali být.

Pomalu jsem se ploužila až domů a brečela jsem. Nesmyslné slzy se mi valily po tvářích a já je nemohla zastavit. Snažila jsem se přesvědčit, že je to nepřítel, ale nějak to nešlo, pořád jsem ho viděla se mnou, jak mě lehce objímá, přibližuje se ke mně a...

Nešlo na něj nemyslet.

Došla jsem domů a ačkoliv se mě otec ptal, jak to probíhalo, se slovem „dobrý“ jsem odešla nahoru a zabouchla dveře.

Věděla jsem naprosto jasně, že my dva spolu bychom nikdy nemohli být, ale nedalo mi to. Nějak jsem se do něj zakoukala.

Celým tím rozpoležením, brečením a emočním zmatkem jsem nakonec usnula. Asi jsem byla hodně vyčerpaná, protože se mi žádné sny nezdály a já se tak probudila ještě před budíkem. Jen jedno jsem musela udělat. Za žádnou cenu jsem se teď nechtěla přeměňovat, aby nevěděli, jak na tom teď jsem. Proto jsem hned ráno vyběhla k Ephraimovi, který měl jít teď na hlídku. Splašeně jsem doběhla k domu Blacků a bušila na dveře. Otevřel mi už připravený. Jen vyběhnout.

„Bello?“ divil se.

„Ahoj, chtěla bych s tebou o něčem mluvit,“ vyhrkla jsem a sápala se k nim do domu.

„Co potřebuješ?“ Změřil si mě podezřívavým pohledem.

„Víš, chtěla bych si teď vzít volno. Alespoň do konce školy. Poslední dobou to opravdu flákám a teď, když jsme se Studenými uzavřeli příměří, tak bych mohla zůstat doma, ne?“ vysypala jsem na něj svou prosbu.

Zkoumavě mě pozoroval. „Vysvětlím to klukům. Myslím, že to teď ve třech zvládneme,“ souhlasil nakonec a mně se ohromně ulevilo. Snad jsem i slyšela, jak mi spadl obrovský balvan ze srdce. „Asi nejsem ten správný člověk, komu by ses chtěla vyzpovídat, ale asi by ses měla s tím někomu svěřit,“ dodal ještě a už mě vyhazoval z domu. Tím mi bylo jasné, že tak nenápadná zase nejsem, ale alespoň neměl tušení, o co mi jde.

Ještě jsem zaběhla domů pro věci do školy a letěla se vzdělávat.



Do konce školy mi už zbývaly poslední dva měsíce a měla jsem po školní docházce. Táta byl na jednu stranu nadšený, že jsem se už neulejvala, na druhou stranu ho ale štvalo, že jsem zanedbávala povinnosti ochránce kmene.

Nedalo se mu vysvětlit, že to dělám jen pro sebe a že pořád mezi sebou vedu slovní války, které by nikdo neměl slyšet. Prostě jsem jen mlčela, občas jsem přikývla a dál si dělala, co jsem uznala za vhodné. I kluci přestali tak dbát na hlídky. Věřili jim a opravdu se nikdy nepokusili překročit hranice.

Když jsem zjistila, že jsou kluci jako lidé a nehodlají na tom v nejbližší době nic měnit, utíkala jsem na místo, kde jsem je zahlídla naposledy. Podle dohody patřilo toto území ještě nám. Až na konci lesa to mělo být jejich. Ačkoliv to nebylo správné a kdyby zjistili, že jsem se vůbec opovážila jít tak blízko, šla jsem až na konec hranice. K mému překvapení jsem tam nebyla sama.

„Ahoj,“ pozdravil mě ten, na kterého jsem poslední dobou nejvíce myslela. Rychle jsem zaběhla za široký strom a přeměnila se, když jsem se vracela, tak i jeho jsem pozdravila.

„Nečekal bych tě tu. Nikdy jsem žádného vlkodlaka necítil být takhle blízko hranic,“ svěřil se.

„Omlouvám se, jestli vám to vadí, tak se mohu stáhnout, nechtěla jsem narušit vaše území,“ začala jsem hned a sklopila při tom hlavu.

„Ne, mně to nevadí a nikdo z rodiny se o tom dozvědět ani nemusí.“ Usmál se. „Proč jsi vůbec tady?“

„Jen tak jsem běžela okolo a byla zvědavá, kam až můžeme jít,“ vymýšlela jsem si. Chvíli se zdálo, že mi na to neskočil, ale pak se jen usmál.

„I já jsem byl zvědavý.“ Jeho hlas měl v sobě takové pobavení a jisté tajemství.

Sedla jsem si do trávy. Chvilku jsme mlčeli a když jsem se odvážila na něj kouknout, všimla jsem si, že sedí taky.

„Jak dlouho tu plánujete být?“ zeptala jsem se, abych prolomila to ticho. Po celou dobu mě probodával zvědavým pohledem, ale pak mi s úsměvem odpověděl.

„Carlisle plánuje asi pět let. To je tak optimální doba, než si kdokoliv všimne, že nejsme normální.“ Zasmál se.

„Hodláte se někdy vrátit?“ zeptala jsem se a byla jistě dost patrná i naděje v mém hlase.

„Jednou určitě. Možná tak za devadesát let bychom se sem mohli přistěhovat.“

„Za tak dlouho?“ Vyvalila jsem oči. „Ale to už budu dávno mrtvá,“ zhrozila jsme se.

„Pravděpodobně,“ připustil a jeho výraz zatvrdl, pak si jen povzdychl. „Tak to prostě v životě chodí. My už se později asi nepotkáme.“ Snažil se usmát, ale jakoby i jemu nebylo do smíchu.

Mlčela jsem, neměla jsem, co říct. Nelíbila se mi ta představa a upřímně jsem se jí spíše bála.

„Asi bych měl jít. Pohádal jsem se se svým bratrem a nikdo neví, kde jsem. Má matka už má o mě jistě starost.“ Zvedl se a čekal na mou reakci.

I já se zvedla. „Uvidíme se vůbec ještě někdy?“ zeptala jsem se.

„Můžeme se sejít tady, co říkáš?“ Usmál se. „Bude to takové naše malé tajemství.“

„Beru,“ souhlasila jsem hned a ani mi nedošlo, že u mě tajemství není lehké dodržet.

„Tak na shledanou, Bello,“ rozloučil se.

„Na shledanou, Edwarde.“ Usmála jsem se na něj a pak jsme se oba zároveň otočila na svojí stranu.

Opět jsem se přeměnila, ale hned po tom na mě dolehl zuřivý hlas našeho vůdce, který se ptal na jediné. „Kde jsi byla?“

Než jsem stačila nějak zalhat, mihl se mi v hlavě obrázek místa, kde jsme seděli, a jeho tvář.

„Isabello, pojď okamžitě ke mně!“ přikázal hlasem, kterému se nedalo odporovat.

Poslušně, jako nějaký vycvičený pejsek, jsem k němu doběhla a celá skrčená čekala na verdikt.

„Už nikdy se k tomu místu nepřiblížíš! Nikde tě ani nenapadne se s ním sejít! Nikdy!“ přikázal mi a k výslednému efektu se mi hluboce zadíval do očí a já věděla, že jsem teď svázána lany, které jen tak nepřekoušu.

„To nemůžeš udělat,“ vyhrkla jsem vystrašeně.

Už jsem to udělal!“ mluvil stále naštvaně.

„Prosím, nedělej mi to,“ začala jsem plačtivě, ale jeho to nijak neobměkčilo.

„Dělám to jen pro tvé dobré, Bello. Je to náš nepřítel, akorát by sis zkazila život.“ Jeho hlas už byl klidnější i přesto jsem si ale v jeho hlavě mohla všimnout, že toto do své smrti neodvolá.

„Nenávidím tě!“ prskla jsem na něj a rychle se rozeběhla zpět. Slyšela jsem, jak na mě ještě volal, ale nepoužil rozkaz, takže jsem nemusela poslechnout.

Doma jsem za sebou praštila dveřmi a ignorovala otcův nechápavý obličej. Brečela jsem, řvala jsem a mlátila do všeho, co mi přišlo pod ruce. Po celou dobu jsem křičela, jak tento život nenávidím, jak nenávidím všechny kolem. Třásla jsem se celou dobu, ale nedovolila jsem, abych se zase převtělila do té zrůdy. To legendy a mí předkové můžou za to, co jsem.

Proč jsem ještě musela být první dívka? Proč mě proboha nenechaly všechny legendy být. To si se mnou osud tak krutě hrál, abych musela teď trpět?

Několikrát jsem uslyšela klepání na své dveře. Neodpovídala jsem, nechtěla jsem nikoho vidět, ale poslední klepání se nezastavovalo, proto jsem se rozhodla pro jedinou věc. Vyskočila jsem z okna a běžela do lesa. Ačkoliv jsem si přísahala, že tohle už nikdy neudělám, přeměnila jsem se. Rychle, než by si toho někdo stačil povšimnout, jsem vzala roha a utíkala, jak nejdál to šlo. Nemohla jsem tam, kam bych nejvíc chtěla, ale nikdo mi nezakázal, abych neběžela úplně pryč. Mimo rezervaci, až někam do severních zemí.

V jednu chvíli jsem měla hlavu jen pro sebe, ale v druhé už jsem zase slyšela něčí vtíravé myšlenky. Okamžitě pochopily, o co se pokouším. K mému štěstí to nebyl Ephraim, ale Levi.

„Co to děláš?“ ptal se zmateně, ale místo odpovědi jsem se ho snažila ignorovat. Pochopil okamžitě a začal zběsile výt.

Prchala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Tušila jsem, že pokud vydá rozkaz, tak mám po žížalkách, ale zároveň jsem doufala, že mě nechá jít.

Ozvaly se další dva hlasy v mé hlavě.

Levi jim okamžitě všechno pověděl a já mohla tak jen slyšet vzteklý řev Ephraima, jak mi přikazuje, abych šla domů.

Bohužel jsem musela poslechnout.

Doma se mě snažil obměkčit a odůvodnit svá rozhodnutí, ale byla mi upřímně jedno. Stal se mým nepřítelem.

Ještě několikrát jsem se pokusila jít na místo, kde jsme se předtím náhodně potkali, ale prostě to nešlo. Vždy jsem pak jen brečela a proklínala celý svět.

Postupem času už jsem zjistila, že prostě nemám šanci, tak se ze mě stal snad abnormálně poslušný ochránce. Plnila jsem vše, co po mně chtěli, ale už jsem si neužívala života, už jsem se nesmála. Jen jsem mrtvolně plnila nařízení.

Kluci se mě snažili rozesmát jakýkoliv způsobem. Jednou se i hádali o to, proč při radě sedí tak, jak sedí. Dohodli se tak, že Ephraim je jejich alfa, Levi je jeho pravá ruka, Quil je jeho levá ruka a u mě se začali smát. Já jsem jen v myšlenkách zamumlala, že jsem sólista a držela se dál od jejich veselí.



Šlo to se mnou pořád stejně. Žila jsem, jen se nesmála. Náhlý zvrat ale nastal, když se blížil šestý rok od mé přeměny a Ephraimovi přišel dopis od Studených. Chtěli se s námi osobně rozloučit.

V okamžiku, kdy jsem se to dozvěděla, jsem začala hodně panikařit. Stále jsem se krmila nadějí, že jednou prostě povolí a já tak budu moct jít za ním a všechno mu vysvětlit. Neuvědomovala jsem si, jak se čas rychle přiblížil a že oni už tak tu byli déle, než slibovali.

V ten den mi opravdu Ephraim dovolil jít až k nim na hranici. Zrušil tak jeho příkaz a já se konečně mohla cítit svobodně. Dovolil mi vlastně všechno, protože věděl, že já už „bláznit“ nebudu.



Na hranice jsme šli jako vlci. Ani po hádce mi neprošlo, že bychom se s nimi rozloučili jako lidé. Jediný, kdo se směl přeměnit byl náš „alfa“.

„Carlisle,“ oslovil ho místo pozdravu, jakmile se objevili. Všichni i on. Ten si mě okamžitě vyhledal pohledem a jen mě jím propaloval. Sklopila jsem hlavu. Byla to moje chyba. Ačkoliv nemohl cítit ke mně podobné city, určitě jsem ho zklamala, alespoň jako kamarádka, která se mu neozvala, neobjevila se...

„Ephraime. Jsem rád, že jste přišli,“ začal i Carlisle.

„Ano, byla naše skoro povinnost se s vámi rozloučit. Velmi rádi jsme vás poznali a bylo mi ctí poznat i někoho jiného než červenooké upíry.“ Usmál se na ně.

„I nám bylo ctí setkat se s tak podivnými, promiňte to oslovení, tvory, jako jste vy. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by jste mohli existovat. Byli jsme kdysi hodně překvapení, že nejste jen přerostlí vlci.“ Usmál se vlídně i on.

Já jsem stále byla ztrápená. Snažila jsem se na něj, co nejvíce dívat, protože jsem ho mohla vidět naposledy a kluci mě v tom nechali, ačkoliv jsem v jejich myšlenkách zahlédla i to, jak s tím nesouhlasí.

Bylo to zvláštní, ale chvíli se na mě Edward skoro nedíval, ale potom byla v jeho pohledu snad naděje? Možná. Rozhodně se na mě zkoumavě zahleděl a trochu se pousmál. Otevíral i pusu, ale pak se jen zlostně otočil na Ephraima a pevně semkl víčka. Co to mělo znamenat, jsem netušila.

„My už se s vámi jistě nesetkáme, proto jen doufám, že dohodu budete držet i dál, ačkoliv už jí nebudete svázáni,“ pokračoval Ephraim.

„Ano, opravdu nehodláme nikoho zabít, ani přeměnit. A co se území týče... Jednou se sem jistě vrátíme, ale to v nejbližší době nebude,“ přisvědčil mu Carlisle.

„Přejeme vám hodně štěstí v tomto předsevzetí a jsme rádi, že jsme vás mohli poznat, i když bychom byli radši, kdybychom se nesetkali,“ rozloučil se Ephraim upřímně a jemně se u toho smál.

„I my vám přejeme mnoho zdarů v životě a bylo nám ctí se s vámi setkat. Na shledanou, Ephraime, Levi, Quile, Bello.“ Otáčel se vždy pomalu na toho, s kým se loučil. My jsme jen pokývali hlavou.

„Na shledanou, Carlisle, Esme, Edwarde.“ To jméno procedil trochu trpce, „Emmette, Rosalie.“ Díky bohu za naší paměť.

Potom jsme se již tradičně dívali na jejich odcházející záda. Edwardovi chvíli trvalo, než se dal do pohybu, ale jeho bratr mu v tom nadšeně pomohl.

I když ostatní odešli, já tam stále zůstala ve vlčí podobě. Byla jsem ztracená. Už nikdy jsem ho neměla vidět...





Jakmile odešli, začali ostatní přemýšlet o tom, že by už se přestali měnit a to by mělo způsobit opět jejich stárnutí. Ani jsem si neuvědomila, že teď nestárnu. Uvázla jsem fyzicky asi na dvaceti letech. Psychicky jsem to byla stále já, jen už o něco vyzrálejší.

Novinka o tom, že nestárnu ve mně vyvolala smíšené pocity. Navždy jsem tu být sama nechtěla, ale kdyby to pak znamenalo, že by se vrátil...

Rozhodnutí bylo až dětinsky jednoduché a možná i trochu sobecké. Snažila jsem se na to nemyslet, aby ostatní neprokoukli můj záměr. Za těch pár let už jsem byla procvičená něco jim utajit, takže jsem se velmi snažila, aby nepřišli na nic.

Nejprve se rozhodl Quil. Našel si partnerku a tím zkazil marné naděje mého táty, který doufal, že jednou budeme spolu. Velmi jsem mu to přála, hodili se k sobě, měli se rádi a byla to právě taková, jakou bych si pro něj představovala.

Trochu ve stejný čas se rozhodli i Levi s Ephraimem. Co bylo ale zajímavější, Ephraim se otiskl. Vyprávěl nám, jaké to je, v myšlenkách jsme to my dva mohli i vidět. Trochu mi to připomínalo mě a Edwarda, jen u nás to vypadalo malinko jinak. Skoro jako normální zamilování, i když už na první pohled, co se týče mé strany.

Nakonec jsem zůstala sama. Po dvou svatbách přibyla i ta třetí a všichni mí bratři si užívali rodinného života. Ephraim byl stále náčelník kmene, i když už se nepřeměňoval, a já zůstala posledním vlkodlakem.

Všem jsem tvrdila, že i já už se nepřeměňuji. Ze začátku mi na to skočili, ale netrvalo to dlouho. První, kdo mi řekl, že o tom ví, byl můj otec, když umíral. Jeho poslední přání bylo, abych už s tím přestala a měla konečně normální život. Bylo mi líto, že jsem právě toto přání nemohla splnit. Potřebovala jsem ho ještě alespoň jednou vidět.

Další, kdo mi to pověděl, byl Levi. Bál se o mě, nechtěl, abych stále doufala v nemožné a proměňovala se v tvora, kterého jsem jeden čas nemohla ani vystát. I on to měl marné, nedonutil mě. Tvrdohlavě jsem si stála za svým a hodlala se toho i držet.

Jenomže si toho, že nestárnu, všimli i normální lidé. Otcův dům byl na okraji lesa, daleko od ostatních a blízko ke starším a mým bratrům, ale i tak jsem musela chodit nakupovat nebo jít jen na obyčejnou procházku po pláži. To druhé jsem si mohla možná i odpustit, ale to první určitě ne.

Řešila jsem to velkými vycházkami do velkoměsta, kde jsem si nakoupila. Nikdo mě tam neznal a v podobě vlkodlaka jsem tam byla za chvilku. Problém byl donést tašky domů, ale i s tím jsem si poradila, když jsem si vyrobila takové, které mi přesně padly na záda.

Takže i toto bylo vyřešené a já z domu už raději nevycházela do rezervace. Pouze les mohl vědět o mé přítomnosti. Jediní, kteří za mnou chodili, byli mí bratři s jejich syny. Oni už byli zasvěceni do tajemství, věděli, že ho nikomu nesmí vyzradit, a mohli se tak se mnou vídávat.

Své útočiště jsem opustila až tehdy, když jsem šla na pohřeb. Čas plynul abnormálně rychle a i mí bratry dostihl. V jednu chvíli jsem si říkala, jak je to nefér, že tu zůstanu sama, ale pak jsem si musela připomenout, že to dělám z vlastní vůle a nikdo za to nemůže.

Postupně jsem se tak rozloučila se všemi, se kterými jsem mohla běhat po lesích. Později to byli i jejich děti, kteří měli mezitím dalšího potomka Taha Akiho, a tedy i oni umřeli. Ačkoliv jsem se nikdy nestala náčelníkem kmene, byla jsem jeho pravá ruka, a proto jsem na všech radách starších byla přítomna.



„Neuvěříš, co se stalo.“ Přišel za mnou jednou Billy Black – nynější náčelník. Nikdo si mě v městečku už nepamatoval, tak jsem zase mohla svobodně chodit ven a z místního domu hrůzy, kde jsem bydlela, jsem udělala průměrný domeček v dnešní době.

„Jacob zase něco vyvedl?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ne, ten teď seká dobrotu. Ale Studení se přistěhovali zpět. Do Forks!“ sdělil mi a mně zaskočilo sousto, které jsem právě polykala.

„Jací... Jací Studení?“ kašlala jsem.

„Ti, co už tady jednou byli. Cullenovi!“ vyřkl ta slova, na která jsem sedmdesát let čekala.

„Ale to je přece hloupost. Říkali, že sem přijedou minimálně tak za devadesát let a to ještě neuplynulo,“ snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Dlouhé roky jsem přemýšlela, co udělám, až sem konečně dorazí, a teď jsem skoro vystrašená.

„Přišli dřív.“ Pokrčil rameny. „Víš, co to znamená? Místní kluci se zase budou měnit a nyní se mohou změnit i dívky,“ strachoval se.

„Půjdu si s nimi promluvit,“ vyhrkla jsem pevně o tom přesvědčená.

„Nemůžeš, jsi sama. Neubránila by ses jim a podle zvěstí se k nim přidali ještě dva upíři.“

„Billy, to já jsem s nimi podepsala smlouvu, nemusíš se bát, Forks je neutrální území, které nepatří nikomu, mohu se s nimi sejít a oni mi nesmí ublížit,“ uklidňovala jsem ho.

„Nedělal bych to,“ stál si stále za svým.

„Alespoň to zkusím.“ Usmála jsem se na něj a rozloučila se s ním. Nešla jsem hned se s nimi sejít, ale na místo, kde jsem byla posledních pár desetiletí častěji než doma.

Jako vlkodlak jsem se tam zhluboka nadechla a mrzelo mě, že on tu nebyl, ale až nyní na mě dolehla celá realita.

Vždyť on si mohl už dávno najít někoho jiného s kým je teď šťastný a já na něj bláhově čekala!

Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla to vcelku reálná představa. Vždyť byl tak nádherný, že se určitě mohl s někým seznámit a teď s ní být šťastný. Přála jsem mu to, ale sobecky bych byla raději, kdyby nikoho neměl.

Chvilku jsem tam jen tak ležela, ale pak jsem vstala, abych si s nimi promluvila a varovala je.

Na kraji lesa, kde už začínalo Forks, jsem se přeměnila a šla po svých. Netušila jsem, kde by mohli být, tak jsem se jen tak toulala kolem. Štěstí mi přálo. Když jsem procházela kolem jednoho obchodu, zaslechla jsem, jak si místní drbny právě o nich povídají a poskytli mi i důležité vodítko. Řekli, že Carlisle pracuje v nemocnici jako chirurg. Zdálo se mi to sice nemožné, protože na chirurgii je hodně krve, ale neměla jsem na výběr. Byla to jediná stopa, která mi byla poskytnuta.



V nemocnici jsem šla hned na recepci a zeptala se, jestli zde teď není Carlisle Cullen. Paní za pultem, která byla určitě mladší než já, se zasněně usmála a neurčitě mi odpověděla, že je u sebe. Čímž mi teda moc nepomohla.

Rozhodla jsem se nasadit svůj snad dobrý čuch a hledat nasládlou vůni. Jenomže jsem ji cítila všude, i tak jsem šla jako vodící pes po nejčerstvější stopě, která mě překvapivě dovedla před dveře s tabulkou s jeho jménem.

Nervózně jsem zaklepala a čekala, až mě vyzve dál. To se nekonalo a dveře se začaly otevírat.

„Bello?“ zeptal se překvapeně, jakmile mě uviděl.

„Dobrý den, Carlisle.“ Nervózně jsem se usmála.

„Pojď dál.“ Ukázal dovnitř stále trochu vyvedený z míry. Poslechla jsem ho a sedla si do židle před jeho krásným psacím stolem. „Jak to, že jsi stále naživu?“ Byl trochu vykolejený.

„Eh... To je na dlouhé vyprávění,“ vykrucovala jsem se. „Jen jsem vás chtěla pozdravit, připomenout naší úmluvu a zeptat se, jak dlouho tu hodláte být,“ řekla jsem všechno najednou.

Usmál se. „Neboj, víme, kam až můžeme zajít. A vzhledem k tomu, že jsme se sem teprve přistěhovali, tak bychom tu ještě nějaký čas chtěli pobýt. Nejlépe jako minule,“ odpověděl mi na vše.

„Abyste rozuměl, Carlisle. To, že tu jste, způsobuje přeměnu u kluků v našem kmeni. Stávají se z nich takoví, jako jsem já. Proto se rada starších bojí, aby to nepostihlo moc mladé následovníky. Těm klukům bylo nedávno patnáct let, což je docela brzy. Existují sice vyjímky, ale průměr je takovýto,“ vypověděla jsem mu.

„To je zajímavá úvaha. Co bysme mohli udělat, aby se nezačali měnit?“ zeptal se se zájmem.

„Asi jen se odstěhovat.“ Usmála jsem se. „Možná, že pokud budete dodržovat hranice, tak se měnit nezačnou, ale na jistotu to netuším.“

„Víš, Bello, chtěli bychom tu nějaký čas zůstat, a přesto bychom byli neradi, kdyby se členové vašeho kmene začali měnit,“ vysvětloval mi.

„Nemohu vám přikázat, abyste se odstěhovali, nic jste neporušili. Prostě to nejde. Já to našemu náčelníkovi vyřídím. Jen se bojím, že i přesto byla jedna část smlouvy porušená,“ svěřila jsem se.

Zvědavě se na mě podíval. „A která?“

„Pokud si dobře pamatujete, tak jsme nechali zapsat, že nikoho dalšího už neproměníte, ale prý máte o dva členy víc.“

Rozesmál se. „Nemusíš se ničeho bát, Bello. Alice a Jasper se k nám přidali. My je neproměnili,“ ukončil se smíchem.

„To jsem ráda,“ oddechla jsem si. „A jak se ostatní mají?“ zeptala jsem se tišeji na otázku, která mě opravdu zajímala.

„V podstatě je všechno jako dřív. Jen je doma víc zábavy, když Emmettovi nic neprochází kvůli Alice. Opravdu jsme si ty dva hodně oblíbili a jsou teď nedílnou součástí naší rodiny. Neuměl bych si představit, kdyby chtěli od nás odejít.“

„I Esme, Rosalie a... Edward?“ nepatrně jsem se odmlčela. Nevím, jestli si toho všiml, ale nedal na sobě nic znát.

„Esme je stále nadšená z nového přírůstku, Rosalie získala sestru, ale je stále stejná. No a Edward... Ten je od té doby, co jsme se odtud posledně odstěhovali, zvláštně zamlklý. V poslední době se to s ním zlepšovalo, hlavně díky Alice, ale když se dozvěděl, kam se stěhujeme, tak se zase začal stranit okolí,“ zoufal si tiše.

„Takže... Eh... partnerku nemá?“ Určitě jsem musela být červená až za ušima.

„Ne, nemá.“ Podivně se pousmál a propaloval mě pohledem.

„Tak já se s vámi rozloučím, pravděpodobně se už neuvidíme.“ Spíše jsem se zašklebila, než abych vytvořila úsměv.

„Já si myslím, že se ještě pravděpodobně uvidíme,“ řekl s takovým podivným podtónem. Zvídavě jsem se na něj podívala, ale on nasadil takový kukuč dětské nevinnosti, což v jeho případě vyznělo trochu komicky.

„Rád bych, kdybychom se mohli sejít všichni. Předpokládám, že jsi jediný vlk žijící v La Push a právě s tebou by se jisti někteří rádi sešli. Samozřejmě pokud ti to vadí, tak nemusíš, ale bylo by možná i pro tebe vhodné, poznat další dva naše členy, abys na ně nezaútočila,“ vysvětlil mi jeho důvody. Byla jsem si skoro jistá, že zatím je i něco jiného, ale nadšeně jsem souhlasila. Musela jsem i krotit svůj výraz, aby nevyzněl tak moc vesele. Přeci jen jsme nepřátelé.

„Co kdybychom se sešli někde ve Forks? Zítra nemohu kvůli práci, ale pozítří mám jen ranní směnu, tak bychom se všichni mohli sejít odpoledne,“ navrhl.

„Ano, mohli bychom se sejít někde na kraji města, a pak se vydat do lesa, abychom nebyli nikým rušeni,“ přitakala jsem.

Podivně se zatvářil, jako by ho něco napadlo, ale nebyl si tím jistý. „Bello, co kdybychom udělali malou vyjímku a pozvali tě k nám domů?“ ptal se opatrně.

„Ale to je vaše území.“

„Ano, ale když tě pozveme, tak přísahám, že na tebe nikdo z nás nezaútočí. Nemusela by ses tam bát, nejsme jako ostatní našeho druhu,“ uklidňoval mě.

Věřila jsem mu. „Musela bych to nějak opatrně zatajit Billymu, našemu náčelníkovi.“ Usmála jsem se. „Je vážně mnohem lepší, když jsem sama vlkodlak. Nemusím se bát o myšlenky.“

„Takže by jsi přišla?“

„Ano,“ řekla jsem po chvilce ticha. Rozdrnčel se jeho telefon

„Skvělé. Já to oznámím rodině, ale jsem si jistý, že nebudou mít nic proti. O tobě jim nic neřeknu, nevědí, že jsi stále ještě naživu.“ Byl najednou veselý, když ho šel zvednout a jakmile se podíval po volajícím, tak vypadal i netrpělivě.

„Jste si jistý, že jim nebude vadit vlkodlak?“ zeptala jsem se tiše, než to vzal.

„Uvidíme,“ řekl mi ještě, ale pak zvedl telefon. Stála jsem od něj nějaký ten kus, takže jsem neslyšela přesně, kdo volá, ale byla to nějaká žena.

„Uklidni se, Alice, nic se mi neděje.“ Trochu zvážněl a pak se zvědavě podíval na mě, jakoby ho něco napadlo.

„Nám se taky nic nestane. Jen jsem pozval jednoho vlkodlaka k nám domů,“ vysvětloval. Smršť jejích slov zesílila a on jen protočil oči a dál si telefon dál od ucha.

„Rosalie, nemusíš se ničeho bát. Je sám, on by na nás nezaútočil,“ vysvětloval s povzdechem. Pozvedla jsem obočí nad tou náhlou výměnou jmen, ale jen zaklepal hlavou, abych to neřešila.

„Doma vám vše vysvětlím. Myslím, že by bylo vhodné, abychom s nimi udrželi co nejlepší možný vztah, ne?“ skusil to na ni jinak. Nejspíše se uklidnila, protože se jeho zachmuřená tvář vyjasnila a on zase vypadal jako sluníčko.

Zaklapl to. „Jsi očekávána.“ Otočil se na mě.

„Myslím, že z toho někteří úplně nadšení nebudou.“ Podívala jsem se významně na jeho mobil.

„Jsem si jistý, že až tě uvidí, tak budou celí bez sebe,“ uklidnil mě.

„Asi bych už měla jít,“ řekla jsem poté, co se na dveře ozvalo klepání.

„Rád jsem tě viděl, Bello. A pozítří tě já sám vyzvednu na hranicích mezi La Push a Forks, souhlasíš?“ zeptal se.

„Budu tam čekat.“ Usmála jsem se. „Na shledanou, Carlisle.“

„Na shledanou, Bello,“ rozloučili jsme se oba a já vyběhla z nemocnice, abych našla nejbližší les, kde bych se mohla přeměnit a rozeběhnout se tak domů.



Billy už s Jacobem netrpělivě přejížděl před mým domem a čekal, jak „rande“ dopadlo.

Řekla jsem jim o naší schůzce jen tolik informací, kolik potřebovali vědět. Pověděla jsem jim ještě o plánovaném setkání s dalšími členy. Moc se jim to nelíbilo, ale když jsem je ubezpečila, že to bude na veřejném prostranství, kde stále chodí lidé, upokojili se. Já se pro sebe jen ušklíbla. Život bez čtení myšlenek byl o poznání jednodušší.



Netrpělivě jsem přecházela sem a tam po okraji silnice a čekala, kdy se Carlisle objeví. Až teď jsem si uvědomila osudnou chybu, že jsme se nedohodli na konkrétním čase. Právě proto jsem tu byla už od dvanácti. Z domu jsem předtím vyšla už v devět, abych se nemusela proměňovat ve vlka.

Naštěstí mu to trvalo jen hodinu. S úsměvem jsem na něj zamávala a on přibrzdil své černé fáro. Otevřela jsem dveře a nastoupila do něj. Fakt, že jsem se přiblížila do auta, ve kterým byl můj nepřítel, mě nijak neznepokojoval.

„Doufám, že jsi nečekala dlouho, Bello.“ Usmál se na mě.

„Ne, před chvilkou jsem přišla,“ mírně jsem zalhala, ale vlastně to byla opravdu chvilinka, pokud se vezme, jak dlouho jsem na ně čekala, než se vůbec tady ukázali.

„Všichni už se na tebe těší. Edward je trochu netrpělivý, protože jsem mu nechtěl povědět, jak vypadáš a kdo jsi, ale jsem si jistý, že mi všechno odpustí, jakmile tě uvidí.“

Mlčela jsem a jen se nechala vozit po nedávno udělané silnici.

Zastavili jsme až před obrovskou vilou, která se náhle objevila uprostřed lesa.

Než jsem se stačila vzpamatovat, otevřeli se mi dveře a Carlisle mi galantně nabídl ruku. V ten samý okamžik se všichni vyhrnuli ven a já tak mohla spatřit 6 vyjevených pohledů.

„Neměl to být kluk?“ zeptala se taková malá černovlasá dívka, kterou jsem ještě neznala. Jistě Alice.

„Bello?“ zeptala se Esme stále překvapeně.

„Vy ji znáte?“ zeptala se opět Alice, ale to už ke mně přicházela ta známá část rodiny.

„Ráda vás znovu vidím, Esme,“ přisvědčila jsem na její otázku o tom, kdo jsem.

„Páni, neměla by jsi být pod drnem?“ smál se Emmett.

„Ano, jakto, že ještě žiješ?“ zeptala se i Rosalie.

Mezitím stála na schodech pořád ta malá Alice a netrpělivě klepala nohou. Kolem ramen ji objal další neznámý upír a uklidňoval ji s úsměvem, ale obezřetným pohledem na mě.

Ačkoliv jsem chtěla jen jediné, tak jsem se neodvážila podívat na tu tvář, kterou jsem chtěla vidět nejvíc. Nevěděla jsem, co bych tam tak čekala. Překvapení jako u ostatních? Nebo byl na mne i po tolika letech naštvaný, že už jsem tam nikdy nepřišla?

„To je dlouhý příběh, Rosalie,“ odpověděla jsem jí.

„My máme času,“ zahřměl hlas Emmetta a stále se na mě díval jako na ducha.

Podívala jsem se konečně pořádně po všech a narazila jsem pohledem i na něj. Netvářil se nijak naštvaně, překvapeně možná, ale s hodně velkým úsměvem a v jeho očích plály nádherné jiskřičky nadšení.

V tu samou chvíli Alice vyjekla. Edward po ní střelil pohledem, pak přejel na mě a několikrát to takhle opakoval. Potom se usmál a otočil se na mě.

„Mohl bych si s tebou promluvit o samotě?“ zeptal se navzdory nechápajícím pohledů od jeho rodiny a zároveň i mého.

„A-ano, asi ano,“ přisvědčila jsem a udělala krok k němu. Vzal mě za ruku a šel se mnou někam do lesa.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se.

„Jen tak daleko, aby nás ostatní neslyšeli,“ odpověděl klidně.

Ačkoliv jsem byla z jeho přítomnosti více jak nadšená, tak jsem teď byla dost zmatená, protože jsem nevěděla, o co mu jde.

Konečně se zastavil.

„Co se stalo Alice, že jsi tak vystřelil?“ Nějak jsem tušila, že s tím má něco společného.

„Jen mě neviděla,“ řekl jen tak. Zvedla jsem obočí. „Všechno ti vysvětlím.“ Usmál se.

Stále jsem nic nechápala, ale to, že slíbil, že mi to vysvětlí, znamenalo další rozhovor s ním, takže jsem raději mlčela.

„Proč jsi tenkrát nepřišla?“ zeptal se zklamaně.

„Chtěla jsem, vážně jsem moc chtěla, ale můj náčelník... Náš alfa, jak ho pojmenovali kluci, mi to zakázal a já nemohla odporovat. Nedá se porušit jeho zákaz.“ Pohledem jsem probodávala mé nohy.

„Jakto?“ nechápal.

„To je taková záležitost ohledně vlků. Když nám náš alfa něco přikáže nebo zakáže, tak jeho příkaz prostě nejde porušit. Svazuje nás to,“ vysvětlila jsem.

„A ty jsi opravdu chtěla?“ Najednou se usmál.

„Vždyť jsem to slíbila.“

„A proč jsi stále naživu?“ divil se.

Zčervenala jsem. „Chtěla jsem tě ještě někdy vidět,“ zašeptala jsem.

„Vážně?“ zářil jako večerka na brzkém nočním nebi.

„Ne, lhala jsem. Jen tak jsem chtěla zjistit, jak dlouho dokážu žít bez toho, abych stárla,“ ušklíbla jsem se. Trochu se zamračil, ale i tak mu oči stále jiskřily.

„A co jsi zjistila?“ Potlačoval smích.

„Že jsem nesmrtelná.“

„To je ale skvělé!“ Usmál se.

Rozhodla jsem se teď vyptávat já. „Carlisle mi říkal, že když jste odtud odjížděli, tak jsi byl zvláštní a prý jsi sem vůbec nechtěl. Proč?“

Zadrhl se. „Víš, tenkrát, jak jsme se rozloučili, tak jsem si myslel, že už jsi mě nikdy nechtěla vidět. Jenomže myšlenky vaší smečky mi prozradily, že ti to bylo zakázáno.“ Chtěla jsem něco říct, ale jen se nevinně usmál a pokračoval. „V ten moment jsem nechtěl odejít, ale musel jsem. Nejen, že bych do průšvihu mohl přivést sebe, ale i tebe a to jsem opravdu nechtěl.

Už od začátku jsi ve mně vzbudila zvědavost. Nedovedu ti číst myšlenky, je to zvláštní, ale jako by jsi mi v tom chtěla bránit. Chtěl jsem se o tobě dozvědět víc a když jsi přišla na naše hranice, kde jsem si myslel, že tě marně vyhlížím, myslel jsem, že snad poprvé za svou existenci sním.

Pak přiznávám, že jsem se cítil zrazeně, když jsi mi slíbila, že přijdeš a nepřišla jsi. Čekal jsem tam na tebe dva dny, ale ani ses neukázala. Přišel pro mě Emmett a dost se divil, co tam dělám. Nechtěl jsem mu nic říct, ale asi něco málo pochopil. Naštěstí mě nechal být a jen to přešel.“ Po celou dobu jsem ho jen zasněně poslouchala a byla šťastná, že na mě čekal.

„A proč jsme teď tady?“ šeptala jsem. Zdálo se mi divné říct to nahlas.

Znervózněl. „Chtěl jsem ti něco říct.“

„A co?“ Polkla jsem.

Přišel ke mně blíž. „Říká se to těžko.“ I on šeptal.

„Třeba si jen myslíš, že je to těžké.“ I já jsem udělala krok k němu. Teď jsme stáli tak blízko, že jsem cítila jeho dech, který mě ovanul a lehce omámil.

„Nemám v tomhle praxi,“ připustil, lehce našpulil rty a schoval neposedný pramínek vlasů za ucho.

„Všechno je jednou poprvé,“ přesvědčovala jsem ho.

Neodpověděl, místo toho se ke mně naklonil a já se plně zahleděla do jeho očí. Byl stále blíž, ale těsně před tím, než mohl spojit naše rty, se zastavil a pohledem žádal o svolení.

Nepatrně jsem se usmála a překonala tu malinkou vzdálenost. Jen lehce jsme se ochutnávali. Bylo to něžné a opatrné.

Polibek netrval dlouho, ale i tak jsme oba byli zadýchaní.

„Miluji tě,“ pošeptal, když se jeho dech uklidnil. Mé srdce se rozbušilo ještě více, než bylo.

„Taky tě miluji.“

Usmál se a ještě na jeden malinký okamžik jsem cítila jeho rty na svých.

„Už jsem si myslel, že ti to nikdy neřeknu,“ pošeptal a pohladil mě lehce po tváři.

„Zrovna na tohle jsem čekala celou tu dobu.“ Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a objala ho.

„Pojď, Pocahontas, ostatní už nás mohou jít hledat.“ Vzal mě za ruku.

Vzpomněla jsem si, kdy jsem toto oslovení slyšela. Bylo to jen jednou a to, když jsme se s nimi setkali poprvé.

„Jak to víš?“ zeptala jsem se zájmem.

S úsměvem si zaťukal na čelo. „Tenkrát jsem vás slyšel.“

Zavrtěla jsem hlavou a šla zpět k jeho rodině, kterou jsem v budoucnu považovala za svou.


Ale já nejsem Popelka!

Dobré ráno, Šípková Růženko!

Kde máš trpaslíky, Sněhurko?

Vítej v říši divů, Alenko!

Shrnutí Pajam

Byla bych moc ráda, kdyby ten, kdo se dobelhal až na konec a nevzdal to, dal o sobě nějak vědět. Třeba dáním "To se mi líbí" nebo nějakým smajlíkovým komentářem, i když  za písmenka a hlavně kritiku bych byla nadšená.

Ten, kdo si to totiž přečetl, má za sebou 20 stran a já bych chtěla vědět, kolik je tady trpělivých lidí. :D Děkuji. Pajam



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jdi na scénu, Pocahontas!:

 1 2   Další »
11. Petronela webmaster
03.09.2016 [18:47]

PetronelaTak, ze všech tvých ´pohádek´, které jsem si dneska mohla přečíst, byla tahle asi nejpovedenější. Opravdu nádhera Emoticon

10. Alice1C
02.09.2016 [19:07]

Tahle pohádka se mi líbila za všech nejvíc! Emoticon

9. Laryska
09.08.2014 [22:26]

Tohle bylo dobré... Zatím nejlepší, co jsem od tebe četla ;-)

8. Veronika :)
29.09.2013 [11:01]

Úžastnéé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Myrta
23.08.2013 [17:08]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6.
Smazat | Upravit | 22.07.2012 [12:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.08.2011 [16:46]

MarviMáš dalšího trpělivého člověka, hodně mě toto zpracování zaujalo, Bella jako vlkodlak Emoticon Emoticon Emoticon

17.08.2011 [14:13]

N1I1K1O1Lpání Emoticon
to bylo nádherné Emoticon
a úžasně napsané - četlo se to samo Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

17.08.2011 [14:07]

PajamTeen, vyrazilas mi dech. Děkuju. Emoticon

17.08.2011 [11:36]

TeenStarÁno, toto bola pekná hŕstka slov, priznávam. Aj som sa dokonca zapotila. Emoticon No ak by som napísala, že mi to za to nestálo, veľmi by som klamala. Emoticon Pretože toto bola najkrajšia jednorázovka, akú som kedy čítala. A keď sa na to pozriem spätne, slov veľa je, no mne sa to, keď som čítala, tak nezdalo. Išlo to akosi samo, povedala by som. Emoticon
Ten začiatok bol úchvatný, úplne mi to vzalo dych. Ten vzťah medzi Bellou, Levim, Quilom a Ephraimom bol prenádherný a hlavne veľmi vtipný. Emoticon Emoticon Chcela by som mať takých bratov, priznávam. Emoticon Emoticon Quil vrčí na mesiac. No toto ma oficiálne dostalo, priznávam sa.
Musím uznať, že mi bolo ľúto, že vzťah svorky sa potom zhoršil. Potom, ako spoznala Edwarda. Emoticon Lenže to vlastne ten Edward nahradil, takže to nakoniec bolo oukej. Emoticon
A jasné, že koniec bol totálne najlepší! Emoticon Skončilo sa to vážne úžasne. Nebolo to až odporne presladené, no predsa romantické a precítené. Emoticon Emoticon Emoticon
Ja viem, že práve túto poviedku si mi radila čítať ako poslednú, no ja mám práve dnes takú skvelú náladu, keď mimovoľne každého ignorujem, alebo čo. Emoticon
Takže, čo z toho vyplýva? Tak snáď len to, že si úžasná a táto poviedka je hotovým skvostom tejto stránky. Emoticon Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

A samozrejme, že sa v najbližšej dobe mienim vrhnúť aj na ďalšie rozprávky, ktoré sú podpísané Tvojím menom. Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!