Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední chvíle pravdy...

10.08.2011 (15:00) • patulka13 • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 2195×

Isabella

„No tak, babi, já už nejsem malá,“ uklidňovala jsem svou babičku a držela ji za ruku. Právě ležela na nemocničním lůžku. Babička vždy byla plná energie, kterou byla schopna rozdávat na všechny strany. Do té doby, dokud se jí nepřitížilo.

Ten den bylo tak krásně, venku svítilo slunce, ptáci zpívali a my s babičkou jsme si povídaly. Jenže po chvíli se babičce udělalo zle a já jsem nevěděla, co mám dělat. Chtěla po mně vodu, běžela jsem do kuchyně, abych jí ji přinesla, ale když jsem se vrátila, babička nehybně seděla v křesle a opírala se, oči měla zavřené. Rychle jsem zavolala záchranku, která během pěti minut přijela. Naložili babičku na lehátko a do auta. Já jsem jela samozřejmě s ní. Za chvilku už jsme stáli před nemocnicí a babičku vezli na pokoj. Prý měla lehký infarkt. Byl u ní doktor, ale dál nevím, co se dělo, protože jsem usnula na chodbě. Když jsem se vzbudila, doktor mi řekl, že už je docela v pořádku, ale musí být v klidu.

Od té doby jsem u babičky od rána do večera vždy, když to jen jde. Jsou prázdniny, takže o školu teď starost nemám. Hlavně abych byla s babičkou. Starala se o mě již od narození, takže jsem jí opravdu moc vděčná. Což nemohu říct o svých rodičích, které ani neznám.

„Já vím, Belli. Ale mám o tebe strach. Sice už máš sedmnáct, ale pořád tě vidím jako malou holčičku, která si se mnou hrála venku.“ Lehce se na mě usmála. Úsměv jsem jí oplatila, ale moc mě trápilo, že ji takhle vidím.

„Babi, ale já je musím najít. I když o nich nic nevím, chci to zjistit,“ říkala jsem jí, aby mě pochopila. Abych to vysvětlila, chci najít své rodiče. Jak už jsem říkala, neznám je a chci je poznat. Alespoň jednoho z nich. Babička si rezignovaně povzdechla.

„Dobře, ale opatruj se. Nevím, co bych bez tebe dělala. Kde vůbec budeš po celou dobu, co je budeš hledat?“ zeptala se mě ještě, aby opravdu měla jistotu, že se mi nic nestane. Tou otázkou mě překvapila. Kde vlastně budu?

„No… to zatím nevím,“ přiznala jsem se sklopeným pohledem. Babička se zamyslela a já jsem jenom čekala, na co přijde. Pak se šťastně usmála.

„Bells, teď jsem si vzpomněla. V jednom městečku mám starého přítele. Jmenuje se Carlisle. Kdysi dávno mi hodně pomohl, když jsem měla potíže. Jak víš, když jsem měla tvou matku, znovu jsem otěhotněla, ale přišla jsem o to dítě a Carlisle byl tak hodný a pomohl mi, abych se z toho dostala,“ řekla mi na vysvětlenou. Jenže já jsem se zarazila. Ona někdy přišla o dítě? Kdy? Momentálně jsem to nechtěla rozebírat. A babička by se o tom teď asi taky nechtěla bavit. Přikývla jsem.

„A jak se jmenuje to městečko?“ Babička se lehce pousmála a zadívala se za mě, jako by si na něco vzpomněla, co ji dělalo šťastnou.

„Forks… Malé deštivé městečko Forks.“ Dobře, Forks. Ještě bych mohla přijít na to, kde to je. Ale to nějak najdu.

„Jak poznám toho tvého přítele? Bude taky… starší?“ zeptala jsem se opatrně, protože starší lidé jsou většinou hodně ukecaní. Nemám nic proti babičce, protože u ní mi to nikdy nevadilo. Ráda jsem si s ní povídala.

„Ne, zlatíčko. Carlisle je mladý a pracuje jako doktor. Myslím, že bys ho určitě poznala. Dříve jsem se s ním byla opravdu hodně,“ zamyslela se. Musela jsem se zasmát, protože mě napadlo, že by Carlisle mohl být můj děda, ale to asi ne. Vždyť je mladý! „Mimochodem, jmenuje se Cullen. Když se někoho zeptáš, určitě ho bude znát.“ Zasmála se, i když jsem neměla ani páru, čemu. Lehce jsem se pousmála a objala babičku.

„Budeš mi chybět, babi,“ zašeptala jsem se slzami v očích. Nechci o ni přijít.

„Ty mě taky, Bells. Ať se ti nic nestane, prosím,“ prosila mě ještě, než jsem se odebrala ke dveřím. Už jsem měla otevřené dveře, když mě napadla ještě jedna věc.

„A babi? Mám tě moc ráda. Dej na sebe pozor.“ Usmála jsem se a vyšla jsem ze dveří rovnou domů. Věci jsem už měla zabalené, takže jsem si jenom vzala tašku, co jsem měla, s oblečením a šla před dům. S babičkou jsme bydlely v malém domečku akorát pro nás. Nic nám nechybělo, měly jsme krásnou zahrádku a obě jsme si vystačily bez nějakého chlapa. Naposled jsem se podívala na svůj, teď už bývalý, dům a šla jsem na letiště, které bylo kousek od domu.

Došla jsem na letiště a koupila si jednu letenku odtud, z New Yorku, do Seattlu. Město vedle Forks. V letadle jsem přemýšlela o tom, jestli vůbec někdy své rodiče najdu. Začala jsem pochybovat o tom, že jsem tam babičku nechala samotnou, ale nakonec jí přeci můžu kdykoliv zavolat. Doktorovi jsem dala své číslo na mobil, kdyby se cokoliv dělo, abych byla informována. Během cesty jsem usnula poklidným spánkem. Když jsem se vzbudila, už jsme byli kousek od Seattlu. Podle instrukcí letušky jsem si zapnula pás, abychom mohli bezpečně přistát. Najednou mě napadlo, jestli ten babiččin přítel, Carlisle, ví o tom, že sem přijedu. No, kdyžtak ho budu hledat. Aspoň budu mít šanci to tu prohledat.

Vystoupila jsem z letadla a taxíkem jsem jela do Forks. Ani ne za půl hodiny už jsem byla ve Forks. Opravdu to bylo deštivé městečko, jak mi babička říkala. Začala jsem na začátku Forks a přemýšlela, jak vlastně Carlislea najdu. Přeci nepůjdu hned na policii se ptát, kde bydlí, napadlo mě. Ani nevím, jak dlouho jsem šla, ale narazila jsem na les. Byl opravdu krásný. Jelikož byl den, světlo, tak jsem se nebála tam jít. Říkala jsem si, že bych se mohla alespoň uvolnit. Procházela jsem se a přitom jsem pozorovala okolí. Takové lesy v New Yorku nemáme. Jenže jak jsem šla, začalo se stmívat, tak jsem hledala cestu ven z lesa. Ale nemohla jsem ji najít. Asi po deseti minutách se přede mnou objevila asfaltka. Šla jsem kousek po ní a pak narazila na vilu. Ano, jinak se tento nádherný prosklený dům nemohl nazvat. Vila. Jelikož všude kolem byly lesy, rozhodla jsem se, že se zeptám na cestu. A rovnou na Carlislea Cullena.

Došla jsem ke dveřím a zlehka zaklepala. Otevřela mi mladá dívka, přibližně v mém věku, s černými rozcuchanými vlasy, které jí zdobily její malý, elfí obličej. Nervózně jsem se usmála a začervenala se. Najednou jsem nevěděla, co říct.

„Ahoj. Já… chtěla jsem se zeptat na cestu,“ začala jsem stále nervózně. Dívka se na mě přátelsky usmála.

„Ahoj, kam potřebuješ? Nebo spíš, koho hledáš?“ zeptala se mě a já jsem jenom valila oči, jak může vědět, že někoho hledám. Asi po minutě jsem se vzpamatovala.

„Potřebovala bych vědět, kde bydlí Carlisle Cullen,“ odpověděla jsem jí. Dívka se na mě chvilku dívala, ale potom se rozesmála.

„Tak v tom případě, vítej! Jsem Alice Cullenová, dcera Carlislea Cullena.“ Znovu se zasmála a já jsem jenom žasla. To bylo opravdu tak lehké? Jak jsem ho našla? Že by náhoda? Ale proč bydlí v lese? Takové otázky jsem hodila za hlavu.

„To jako fakt?“ Vykulila jsem oči. Dívka, Alice, se stále smála.

„Ano, pojď dál. Co u nás potřebuješ?“ zeptala se mě, když jsme došly do obrovského obýváku. Nikdo tam nebyl. Naštěstí.

„Potřebovala bych mluvit s tvým otcem,“ vysvětlila jsem a pousmála se. Alice na chvilku odběhla a vrátila se s blonďatým mladým mužem. Tak už vím, proč se babička u toho tak usmívala, pomyslela jsem si.

„Dobrý den, omlouvám se, že ruším,“ začala jsem zase nervózně. Carlisle se lehce pousmál.

„To je v pořádku. Co potřebujete?“ optal se mě slušně.

„No, ona mi o vás vlastně řekla moje babička. Já jsem se totiž vydala hledat své rodiče, které neznám a babička mi řekla, že můžu začít tady, ve Forks. A řekla mi, že tu má přítele. Vás,“ vysvětlila jsem mu. Carlisle chvilku přemýšlel.

„A jak se jmenuje vaše babička?“ zeptal se mě ještě. No jistě, že já jsem zapomněla.

„Esmé, Esmé Swanová,“ odpověděla jsem s úsměvem, ale Carlisle i s Alice se zarazili. Bála jsem se, že jsem řekla něco, co jsem neměla, ale vždyť jsem řekla jenom jméno…  Po chvíli se na mě ale Carlisle usmál.

„Tak v tom případě tu můžeš zůstat.“ Pokynul mi, abych si sednula na sedačku. Posadila jsem se a Carlisle s Alice si sedli naproti mně. Cítila jsem se divně. Takhle tady přijít a hned zůstat… To ke mně nepasovalo.

„A jak se má Esmé?“ zeptal se stále s úsměvem Carlisle. Jenže můj úsměv mi zmizel ze rtů, když jsem si vzpomněla na babičku, která teď leží v nemocnici.

„Je v nemocnici… měla lehký infarkt,“ odpověděla jsem a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Teď, když jsem o tom přemýšlela, jsem ráda, že ještě žije. Klidně už tu mezi námi nemusela být. Carlisle se zase zarazil.

„To je mi líto,“ zamumlal. Jenom jsem se pousmála.

„To je v pořádku. Budu jí muset potom zavolat. A mám vás pozdravovat,“ dořekla jsem ještě.

„Co kdybychom si tykali? Připadám si starý.“ Zasmál se, aby odvedl řeč jinam. Byla jsem mu vděčná.

„Dobře. Jsem Bella.“ Podala jsem mu ruku.

„Carlisle,“ odpověděl. Jako bych to nevěděla. „No, tak já vás tu nechám, holky. Alice, potom tady Belle ukaž, kde bude mít pokoj.“ Usmál se na mě a odešel někam nahoru do poschodí. Já jsem se na Alice trošku usmála. Jenže Alice už měla jiskřičky v očích. Ou… tak to nechci vědět, na co myslí.

„Takže, Bello, když tu teď budeš bydlet, myslím, že bys měla vědět o naší rodině. Carlisle je náš adoptivní otec,“ začala, ale já jsem se zarazila. Náš? Alice pokračovala. „Pak jsme tu já, můj nevlastní bratr a zároveň přítel Jasper, moje sestra Rosalie a její přítel Emmett a nakonec je tu Edward,“ dořekla a já jsem nevěděla, co mám dělat. Mám se radovat? Mám vyšilovat? To tu mám bydlet s pěti puberťáky, které hlídá jenom jedem dospělák a ten bude většinou v nemocnici? No, doufám, že to nějak zvládnu.

„Ehm… dobře.“ Teď nastalo takovéto trapné ticho, kdy nevíte, co říct. Alice to naštěstí zachránila.

„Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Chytla mě za ruku, do druhé ruky vzala můj kufr, kde jsem měla oblečení a zašklebila se. „To máš jenom jeden kufr? Na jak dlouho jedeš? Na dva dny?“ Začala se smát.

„Ne, na hodně dlouho. Proč se ptáš?“ Alice se přestala smát a vykulila oči.

„Holka, tak to ještě budou nákupy,“ zamumlala si pro sebe, ale já jsem to moc dobře slyšela. Tak jedny nákupy snad přežiju. Proč by ne? Poté mi Alice ukázala, kde budu mít pokoj, a vysvětlila mi, kde co je. Poděkovala jsem jí a vybalila si svůj kufr. Pořád jsem nechápala, proč se Carlisle tak zarazil, když jsem řekla babiččino jméno. Nevím, jak dlouho jsem byla v pokoji, ale někdo zaklepal na dveře.

„Ehm… dále!“ zavolala jsem. Bylo divné někoho zvát do pokoje, když ten byt patří někomu jinému. Dovnitř vešel větší kluk. Buď Edward, nebo Emmett.

„No čáu! Tak ty budeš Bella!“ začal křičet, až jsem si myslela, že ohluchnu.

„Jo, já jsem Bella. A ty jsi…?“ nechala jsem otázku otevřenou.

„Emmett!“ zahulákal znovu, vzal mě kolem pasu a začal se se mnou točit po pokoji. Byla jsem vyděšená, protože tohle jsem určitě od nikoho nečekala. Do pokoje přišla nějaká blondýnka. Vypadala jako modelka. Rosalie, napadlo mě.

„Emmette! No tak, pusť ji! Chceš jí něco udělat?“ seřvala Emmetta s úsměvem, ale byl v tom podtón varování. Nechápala jsem to. Emmett mě pustil na zem a smutně se na mě podíval.

„Promiň, Belluško,“ omluvil se mi a šišlal u toho jako malé dítě. Začala jsem se smát, protože ty jeho oči! No, s ním tu ještě bude zábava! Emmett se otočil a odešel z pokoje s hraným pláčem. Když na mě mluvila Rosalie, stále jsem se smála.

„Omlouvám se za něj. Je to opravdu trdlo. Mimochodem, já jsem Rosalie.“ Usmála se na mě. Úsměv jsem jí oplatila.

„To je dobrý. Aspoň tu nebude nuda.“  Rosalie se zasmála a odešla pryč. Vzpomněla jsem si ještě na babičku. Vzala jsem telefon a vytočila její číslo. Mobil měla naštěstí dovolený.

„Prosím,“ ozvalo se znuděně. Pousmála jsem se.

„Ahoj, babi.“

„Bello! Tak jak se máš?“ ptala se hned živě. Začala jsem se smát.

„Mám se dobře, babi. Už jsem u Carlislea. Věřila bys tomu? On mě tu ubytoval!“ vysvětlovala jsem jí hned, co se děje. Slyšela jsem úlevné vydechnutí.

„To jsem ráda, zlatíčko. A jak se ti tam líbí? Pozdravovala jsi ho? A co ostatní? Už se s někým znáš?“ Začala jsem se smát nanovo. Tolik otázek! Vždyť jsem pryč sotva den!

„Líbí se mi tu, až na to počasí. Pozdravovala jsem ho, ale když jsem řekla tvé jméno, zarazil se, což nechápu. Ostatní… víš, že tu bydlím s pěti puberťáky?“ odpovídala jsem na její otázky. Babička se začala zlehka smát, ale ani zdaleka to nebyl ten smích, který byl šťastný.

„Babi? Proč se Carlisle zarazil, když jsem řekla tvé jméno?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Víš, Bello… já bych ti to ráda řekla, ale jestli to chceš vědět, zeptej se Carlislea,“ řekla mi nakonec. Povzdechla jsem si.

„Tak dobře… babi, já už budu končit. Ještě se chci poohlídnout, jestli tu někde nebudou rodiče. Ale pochybuji. Tak se opatruj, mám tě ráda,“ loučila jsem se.

„Ahoj, Belli. Taky tě mám ráda.“ Usmála jsem se a tipla to. Sešla jsem dolů, kde se v obýváku Alice dívala na televizi.

„Alice, nevíš, jestli tu někde nebydlí nějaký Swan?“ zeptala jsem se s nadějí, že ano.

„Ty se ptáš? A jo, ty tu nebydlíš… Ano, bydlí. Je to místí šerif, proč?“ zeptala se nechápavě. Já jsem vytřeštila oči.

„Cože? On je šerif?“ zděsila jsem se. On? No, doufám, že to není můj otec.

„Ano, proč se tak divíš?“ smála se Alice.

„No… nevíš, jestli má dceru?“ zeptala jsem se obloukem. Alice se na mě zamračila.

„Říká se, že ano, ale nikdo ji nikdy nevi-“ Vytřeštila oči. „Ty jsi Swanová! Ty jsi jeho dcera!“ hulákala na celý dům a to je právě to, čeho jsem se bála. Teď to všichni budou vědět.

„Já nevím! Možná ano… ale možná ne! Já to nevím. Já jsem svoje rodiče nikdy neviděla. Od malička mě vychovává moje babička, ale teď je v nemocnici, tak jsem se je vydala hledat. Jinak bych tu nebyla! Ale já to nevím, jestli je můj otec!“ křičela jsem na ni, ale pak jsem si uvědomila, co jsem udělala. „Promiň, Alice. Nechtěla jsem na tebe křičet, ale všechno na mě dopadá. Hlavně to s tou babičkou,“ omlouvala jsem se jí a málem jsem u toho začala brečet. Alice se na mě jenom usmála.

„To je v pořádku. Vím, že to pro tebe teď není nejlehčí. Chceš, abych s tebou k šerifovi zajela?“ zeptala se mě mile.

„Byla bys hodná.“ Usmála jsem se na ni. Nasedly jsme do auta a vyjely. Asi po pěti minutách, protože Alice jezdí opravdu rychle, jsme parkovaly před malým dvoupatrovým domečkem. Před ním stálo policejní auto, takže pan šerif už byla doma. Alice se na mě povzbudivě usmála a vystoupily jsme z auta. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře. Chvíli nikdo nešel, ale poté se dveře otevřely a ve dveřích stál pan šerif, Swan.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptal se slušně. Super… co teď? Alice mě zachránila.

„Dobrý den, pane. Jenom jsme se tady s kamarádkou chtěly zeptat, jestli máte dceru,“ zeptala se narovinu. Tak ta na nic nečeká. Šerif tuhle otázku nečekal, ale odpověděl.

„Ano, mám. Proč se ptáte?“ zeptal se podezíravě a na nás obě se díval.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se ještě Alice. Šerif na chvilku zaváhal.

„Isabella. A můžete mi říct, proč se ptáte?“ zeptal se mírně naštvaně. Jenže já jsem vykulila oči.

„Isabella?“ zeptala jsem se šokovaně. Zapomněla jsem i dýchat, jak jsem byla šokována. Alice se na mě otočila.

„Bello, klid,“ uklidňovala mě. Jenže já jsem měla v hlavě jenom jednu věc. Já jsem našla svého otce?

„Kde teď je vaše dcera? Tohle už je poslední otázka,“ ujistila ho Alice. On se smutně zadíval do dálky.

„Pryč… je pryč. Nevím, kde přesně je, ale její matka mi jenom řekla, že je na světě… nic o ní nevím,“ odpověděl nám smutně a já jsem to měla potvrzené. Našla jsem svého otce!

„Tati?“ zeptala jsem se opatrně. On se na mě podíval s vytřeštěnýma očima.

„Jak jste mi to řekla?“

„Tati,“ zašeptala jsem. „Jmenuji se Isabella Swanová, má babička se jmenuje Esmé Swanová,“ vysvětlila jsem potichu. Pořád se na mě díval. Ale pak pochopil.

„Bello?“ zašeptal směrem ke mně a najednou jsem byla v jeho náruči. „Bello, Bellinko moje,“ šeptal mi do vlasů. Alice se tomu jenom uchichtla. Zamračila jsem se na ni. Poté jsme šli všichni tři dovnitř, protože Charlie, tak se otec jmenuje, mě chce víc poznat. Hodně dlouho jsme si povídali, ale mně to nevadilo. Konečně jsem našla svého otce. Dozvěděla jsem se, že má matka bydlí ve Phoenixu a má přítele Phila. Taky jsem se dozvěděla, že máma si mě nemohla nechat, protože byla moc mladá na to, aby měla dítě, tak mě dala k babičce. Tátovi nic o mně neřekla, jenom to, že jsem se narodila a jmenuji se Isabella.

Už byl večer a já už jsem byla opravdu ospalá. S Alice jsme se rozloučily s tátou a vyjely jsme zpátky ke Cullenovým. V obýváku byli všichni a já jsem si vzpomněla na babičku.

„Carlisle? Odkud znáš babičku?“ zeptala jsem se bez dalších řečí. Carlisle chvilku přemýšlel.

„Dřív jsem ji hodně miloval,“ zamyslel se. Miloval?! Jak miloval? Vždyť je o několik desítek let mladší! Vytřeštila jsem oči.

„Miloval?! Ty? Ji?“ ptala jsem se po kouskách.

„Ano… víš, to bys musela pochopit. Někdy ti to určitě řeknu, ale teď není nejvhodnější čas. Slibuji, že jindy ano,“ ukončil naši konverzaci. Povzdechla jsem si, ale potom jsem uviděla jeho. Anděla. Alice si všimla, kam koukám a usmála se.

„Bello, to je Edward. Edwarde, Bella,“ poukázala na nás a já jsem se rozpačitě usmála. Nikdy jsem na lásku na první pohled nevěřila. Ovšem dnes ano. Dnes jsem ji poznala.

„Těší mě,“ ozval se jeho melodický hlas a já jsem měla co dělat, abych zůstala stát na nohách. A ještě ke všem se tak krásně usmál. Pousmála jsem se.

„Jestli mě omluvíte, ráda bych si šla lehnout… Dobrou noc,“ popřála jsem všem, ale dostalo se mi sborového smíchu. Nakonec mi ještě všichni popřáli a já jsem se vydala do svého pokoje. Dala jsem si rychlou sprchu a zalehla do postele. Ještě než jsem usnula, přemýšlela jsem o dnešku. Tolik věcí jsem dnes dokázala. Našla jsem svého otce, dozvěděla se o matce, získala krásnou rodinu a ještě ke všemu jsem se dnes zamilovala. Takže dovolte, abych se vám nyní představila. Jmenuji se Isabella Swanová, jsem dcera šerifa Forkské policie.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední chvíle pravdy...: