Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Petturi

28.05.2011 (15:00) • DevilFish • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1854×

Už to byl zřejmě rok, co zemřel můj otec. Člověk neměl přehled o tom, jaký je zrovna rok. Moje rodina nebyla bohatá, a proto jsme si takový luxus jako vědění o tom, kolik je hodin, nemohli dovolit.

Když můj otec zemřel, cítil jsem povinnost postarat se o naši rodinu. Několik prvních dní jsem byl obětavý a milý, dával jsem jídlo své malé sestřičce, pomáhal matce s drhnutím prostěradel. Sem tam jsem vběhl do nějakého domu a ukradl kůrku chleba, abychom měli na živobytí.

Ale po čase jsem nemohl být tím hodným kloučkem, to předstírání mě unavovalo. Moje trpělivost již přetekla, ještě dodnes si pamatuji ten den, kdy se to stalo...

Seděli jsme zrovna u našeho malého stolku, dostal jsem svou obvyklou porci rýže a pár kapek omáčky. Cítil jsem obrovský hlad, můj žaludek se svíral touhou po jídle, ale nedokázal jsem udělat jediný pohyb, nemohl jsem jíst. Prsty jsem svíral okraje stolu, třásl jsem se a ovládal svoji touhu po jídle...

Má matka si všimla mého podivného chování. Vzhlédla a zpříma mi hleděla do očí. „Carlisle, je ti něco?“ Neodpovídal jsem.

Oči jsem měl dokořán otevřené, až se mi do nich vehnaly slzy. Nenávistným pohledem jsem si projížděl svou sestřičku, která mě dohání do hrobu.

„To je moje!“ zařval jsem a už se nedokázal ovládat. Stoupl jsem si a kopl do své židle, spadla a nemohla mi tak překážet. Skočil jsem na stůl a sápal se po jídle mé sestřičky, jejíž jméno jsem ani neznal.

„Dej mi to!“ ječel jsem. Ona brečela. Má matka se snažila zachránit situaci. Snažila se posadit mne zpět na místo, chytla mě za paže a zatáhla. Trochu jsem popojel po dřevěném stole a zařízl si do holých lýtek pár třísek. Vytrhl jsem se z mámina sevření a natáhl se po ovesné kaši. Malé děvčátko před sebe dalo ručičky, jako by se snažilo ochránit si těch pár lžiček kaše. Ovšem proti mé síle nemělo šanci. Strčil jsem do ní takovou silou, že se skutálela na podlahu. Pláč se rozléval místností, ale já ho ignoroval.

Natáhl jsem se po misce s jídlem a hrdě vypnul hruď, abych dal najevo, že ode dneška jsem pánem v místnosti já.

Má matka se mě začala bát. Pokaždé, když byl čas zasednout ke stolu, jsem si zorganizoval neuvěřitelné množství jídla. Klečela na kolenou, vzlykala a říkala, že jestli jim takhle budu všechno jíst, zahubím obě - ji i sestru. Mně to bylo jedno, byl jsem neuvěřitelný sobec, záleželo mi jenom na mém přežití a obvykle jsem jim nechával kůrku chleba, každá dostala pouze toto za celý den.

Viděl jsem, jak obě dvě slábnou a hubnou, jak se jim z očí vytratil život, jak mě každým pohledem prosily o milost. Ovšem ze mě se stala nestvůra bez trocha citu, dokázal jsem jim oponovat, držel jsem je na uzdě a vychutnával si hořkou pachuť moci, která se pro mne stala drogou. Zapomněl na otce a jeho učení o tom, že ženy nejsou pouhé stroje. Já je nedokázal vnímat jinak, než jako mé služky.

Nenáviděl jsem svoji sestru za to, že mi nebyla k užitku. Po nocích jsem střádal plány o tom, jak se jí zbavit a nemít tak na krku další hladový krk. Matka se alespoň starala o domácnost, tu jsem zabít nechtěl, ale to malé děvčátko bych nejraději uškrtil...

Byl červen, probudil jsem se zpocenější než kdy dřív. Odhodil jsem ze sebe tenkou přikrývku a protáhl si ztuhlé svaly. Zrovna mě ze spánku probudilo povědomé zvonění zvonků, které jsem neslyšel už celé měsíce, ale nedalo se zapomenout na to, co ohlašují. Rychle jsem si oblékl krátké, umouněné šortky a ještě volné, potrhané tílko, o kterém jsem už nemohl říci, že je bílé.

Radostí jsem byl celý rozklepaný. Vyskočil jsem rozbitým oknem a nedbal na to, že jsem se pořezal o ostré sklo a že mi z rány na noze tryská horká krev. Všiml jsem si, že nejsem jediný z kluků, kdo se také běží podívat. Ohlédl jsem se za sebe a spatřil i několik holek, které se ze zvědavosti přišly také podívat. Našel jsem si místo za jedním ze stánků a v davu, který zmateně pobíhal přede mnou po ulici, jsem se snažil najít svou matku.

Stalo se něco, na co se rodiny těšily takovou dobu. Dnes se dostávala čokoláda, to v našich rodinách nebylo běžné, ale jednou za čas přijeli nějací cizinci a vozili s sebou hromady čokolády, matky a otcové se vydali do ulic a snažili se získat co nejvíc kusů této vzácné sladkosti. Děti nesměly v této době chodit ven, bylo totiž známo, že cizinci nenávidí cizí děti, nýbrž nenásledují jejich zvykům a náboženství.

My, děti, jsme se pokaždé schovávaly za zchátralými stánky, kde se občas prodávaly nějaké suroviny a suvenýry. Rády jsme se kochaly výhledem na své rodiče, jak se snaží "vybojovat" co největší kusy čokolády, potichu jsme jim fandily a když byl čas, rozhodly jsme se jít domů, aby naši rodičové nezjistili, že jsme v tuto dobu pobíhaly na vzduchu, když jsme to měly zakázané.

Bedlivě jsem sledoval svou matku. Rozhlížela se kolem, jako by se něčeho bála. Všiml jsem si, že měla ruce hluboko v kapsách svého kabátu a sem tam se jí po tváři mihl úsměv. Věděl jsem, že to znamená něco dobrého, že má dobrý úlovek. Na tržišti se stále ještě bojovalo a mnoho kousků sladkosti a má matka si již rázovala cestu domů. Neotálel jsem, otočil se na patě a utíkal, seč mi nohy stačily.

Náš dům už byl na dohled, má matka se ještě nevracela. Vyskočil jsem rozbitým oknem zpátky a tvrdě dopadl na matraci. Zaklel jsem a začal si z chodidel vytahovat střepy a třísky, které jsem cestou tam a zpět pochytal na bosé nohy.

Uslyšel jsem zavrzání dveří, byla doma. Sestřička začala plakat, slyšel jsem, jak ji matka utěšuje a zpívá jí. Z nějakého důvodu jsem chtěl slyšet, co jí to zpívá, co jí říká, jak ji utěšuje... A hlavně jsem chtěl slyšet, co jí říká o čokoládě.

Seskočil jsem z postele a co nejtišeji se dostal ke dveřím, což moc nešlo, protože naše stará prkna hrozně vrzala. Každý můj krok byl díky tomu slyšet přes celou ulici. Tedy alespoň mně to tak připadalo. Snažil jsem se být tichý, ale připadal jsem si hrozně nápadný.

Přešel jsem ke starým dveřím a přitiskl ucho ke dřevu. Cítil jsem, jak se mi třísky zarývaly pod kůži, ale snažil jsem se to ignorovat.

Hlasy jsem slyšel naprosto zřetelně, i před dřevěné dveře, které mi byly něčím jako schovkou.

„Holčičko, něco jsem ti přinesla.“ Přes klíčovou dírku jsem spatřil matku, jak se sklání k té malé protivě - mé sestře - a líbá ji na čelíčko. „Tady máš,“ řekla a z hluboké kapsy vytáhla celou čokoládu.

Přestal jsem dýchat.

Pochopil jsem, o co se snaží. Věděla, že budu chtít čokoládu jen pro sebe, tušila, že jestli někdo zemře, tak jen příčinou mé sobeckosti, byl jsem predátor, nestvůra, zrádce…

Opět jsem přitiskl své oko ke klíčové dírce. Zrovna rozbalovala čokoládu. To malé děvče se zlatými zakroucenými vlásky k ní natahovalo drobné ručičky, jako by žadonilo. Maminka se usmála a nabídla jí jedinou kostičku ze sladkosti.

V té scénce, která se právě děla přímo přede mnou, se odráželo tolik lásky a pochopení: matka chránící své dítě přede mnou a děvčátko prosící svou matku o život – o jídlo. Na chvíli jsem roztál, jako bych už nebyl tak necitelný, jako bych mohl já, nestvůra, milovat.

Snažil jsem se odehnat ty emoce, potřeboval jsem znovu nasadit svoji masku necitelného vraha. Nebylo to tak, že bych jím chtěl být, tady šlo pouze o můj život. Jestli jsem chtěl přežít, musel jsem neférově bojovat. Život stojí miliony, ale smrt je zadarmo.

Holčička dostala do svých paciček kostičku čokolády. Přepadla mě zlost, závist, sobectví a touha vlastnit.

Zlost, protože jsem nenáviděl svoji sestru za to, jak byla nevinná a milována. Závist, protože dostala čokoládu jako první. Sobectví, protože jsem věděl, že ta čokoláda patřila mně a zase jenom mně. Touha vlastnit, protože jsem si sladkost přivlastnil, tušil jsem, že je moje.

Byl jsem v pokušení rozrazit dveře a ukrást ten vzácný kus sladkosti. Zdvihl jsem ruku ke klice u dveří, v mém těle bojovaly dva protiklady: Anděl, kterým jsem býval, který obětoval vše pro svoji rodinu, a ďábel, kterým jsem se stal, byl sobecký a krutý, hrál s tou menší dobrou polovinou neférovou hru, měl předem vyhráno.

Mé prsty se dotkly kliky, zvedla se ve mně ďábelská vlna, potlačovala mé skutky vpřed, nedovedl jsem ji zastavit. Rozrazil jsem dveře, třískly o stěnu. Třesk se provázel celým domem. Ze stropu padala omýtka. Skleněné skleničky na poličce přitlučené ke zdi se „roztančily“ a několik z nich dopadlo i na podlahu, kde se roztřískly na miliony drobných střepů.

Matka mne uviděla a zaječela, jako bych jí připomínal ďábla, a objala malou holčičku, která v její náruči plakala. Hlavou mi bleskla vzpomínka na záblesk života v jejích očích, když spatřila tabulku čokolády. Nyní byly její oči takové, jaké jsem je znal, bez života a plné strachu, stejné oči měla i matka, jenže v těch se ještě zračil odpor a nenávist k mé osobě. Pocítil jsem ostrou bolest u srdce, jak mě zasáhlo, že mě ta žena, která mne vychovávala a milovala, nenávidí. Objímala mou sestru a v tom gestu bylo něco velice intenzivního a bolestivého. Nevěděl jsem, jak jsem to mohl rozeznat, ale jako by se pod jejím objetím ukrývala skrytá zpráva, kterou jsem rozluštil, moje sestra umírala.

Měl bych pocítit žalost, stesk, smutek, necítil jsem nic. Věděl jsem, že umře pouze mojí vinou, a z nějakého důvodu mi to udělalo škodolibou radost, zrádce ve mně se ďábelsky smál, stejně tak i já. Byl jsem stejný vevnitř i na povrch. Jedním dlouhým krokem jsem přešel rozbité střepy na podlaze a stál přímo nad svou rodinou, svou matkou a sestrou. Třásly se strachy i nenávistí. Matka mě propalovala pohledem, sestra ukrývala kostičku čokolády ve své dlani. Naklonil jsem se k nim tak, abych mohl sestře vidět zpříma do očí. V jejím pohledu byla prosba o milost, chtěla být živá, chtěla prožít krásný, normální a dlouhý život…

Chtěl jsem podlehnout, chtěl jsem ji nechat utéct, ale moje odhodlání přežít bylo příliš velké, přiliš pevné, aby se dalo rozlomit. Natáhl jsem k ní svou dlaň a poprvé se jí dotkl, byla studená a křehká jak chodící mrtvola, bez námahy jsem otevřel její dlaň a vzal si čokoládu. Slzy jí stékaly po tvářích, ale nevzlykala, věděla, že nemám tenhle „hluk“ rád.

Podíval jsem se na svou matku, podal jí dlaň a dotkl se jí na rozloučenou. Nebyla smutná, vypadala, že je spíše šťastná. Sebral jsem ze země otevřenou tabulku čokolády a utekl jsem.

Rozhodl jsem se utéct z domova, už nikdy nečelit tváří v tvář tomu, co jsem provedl. Rád bych věřil, že se to nestalo, že má matka i sestra přežily, ovšem šance byla minimální. Jak jsem se vzdaloval od domova, vzdaloval se i ďábel ve mně, byl jsem zmetek, zrádce.

Chtěl jsem na to vše zapomenout, chtěl jsem začít svůj život odznova. Našel jsem si novou rodinu, nového otce a matku. Otec byl pastor, a za necelý rok mě i s manželkou přijali za svého právoplatného syna. Byl jsem s nima šťasten, dokonce jsem se už neutápěl ve smutku, má nevlastní matka tušila, že jsem byl dříve ďáblem. Poznala to v mém chování, v mých pohybech… Proto mi stále dokola opakovala:

„Carlisle, pokud již nechceš být zlým zrádcem, musíš být dobrým andělem. Zlo je totiž jako nemoc, ze které nás může vyléčit pouze dobro.“

O tom, jak jsem zahubil svou rodinu, jsem nikdy nemluvil, ani o staletí později. Smutek mě tíží dodnes. Nikdy nezmizel, ale já se stále držím té malé jiskřičky naděje, že obě dvě přežily…

Možná, že někteří z vás vědí, že v tomto článku jsou technické chyby. Tabulky čokolády se totiž začaly vyrábět až v roce 1674, tento příběh se odehrával přibližně v roce 1652 (pokud umím dobře počítat...). Čili není možné, aby se tohleto stalo, ale tuto chybu jsem si uvědomila až poté, co jsem článek dopsala a nechtěla jsem to opravovat... Takže to snad nějak přežijete! :)

SHRNUTÍ

Autor: DevilFish (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Petturi: