Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osladíme si život, kámoško!

18.02.2012 (20:00) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1499×

Osladíme si život, kámoško!

Já ji zabiju! Rozsekám ji na špalku sekerou jako dřevo! Tak tohle jí tedy nedaruji, lamentovala jsem ve své hlavě rozzuřeně. To si ta coura nemohla najít někoho, kdo jí bude více po vůli?

Sevřela jsem ruce v pěst a stále hleděla na monitor, kde ještě před chvílí běžela jeho nová píseň s mou choreografií. Video bylo přidáno před chvílí – náhodou jsem zadala jeho jméno.

Naštvaně jsem zaťala zuby a vrátila se na začátek, kdy jsme si my tři sdělovali představy o své budoucnosti…

První zelené listy zdobily stromy a keře. Některé jarní květiny již vypukly do své krásy a výjimečné slunce ve Forks je hladilo svými paprsky.

Lauren, má tehdy ještě nejlepší kamarádka, Mike, muž, kterého jsem opravdu milovala, a já jsme seděli na lavičce kus od školy v malém parku.

Vítr mu právě rozcuchal jeho účes, načež se začal rozčilovat.

„Brouku, příště si vezmi čepici nebo si to víc nageluj,“ poznamenala jsem s úsměvem a vlasy mu přitom upravovala. Srdce mi nehorázně pumpovalo do hrudi, až málem vyskočilo.

„No jo, pořád,“ zavrčel nervně, zachytil mé ruce do svých dlaní, aby je ze své hlavy sundal.

Doteď nevím, jestli to byl jen můj dojem či se mi to jen zdálo, ale chviličku váhal, než mě nakonec pustil.

Tetelila jsem se blahem, ale navenek jsem nedávala nic znát. Posadila jsem se zpět mezi ně a chvíli jsme byli naprosto ticho. Tu kouzelnou chvíli rušilo jen pár ptáků, co křičelo někde nad námi v korunách stromů.

„Už jste se rozhodli, co budete dělat po střední?“ prolomila ten dokonalý klid Lauren. Uvažovala jsem nad tím, jestli jim řeknu o svém snu, ale Mike promluvil jako první.

„Já to asi zkusím do muziky. Něco jsem si doma nahrál a podle mého bych asi soudil, že se mi to povedlo. Ale samozřejmě také záleží na tom, zda se s tím uchytím. Bohužel, to je ta druhá stránka věci.“

Hleděla jsem na něj velice překvapeně. Nikdy jsem netušila, že by chtěl zpívat – myslela jsem si, že je na takové věci antitalent. Zřejmě jsem se mýlila, i když jsem ještě neslyšela jeho zpěv.

„Já nad tím ještě pořádně nepřemýšlela. Zatím nevím, jestli už půjdu pracovat či na vysokou, ale docela mě zajímá, co láká vás. Jess?“

Nejdříve jsem si nebyla jistá, zda bych se se svými touhami měla také svěřit. Ne že bych se styděla – to nebyla zrovna vlastnost, kterou bych oplývala – ale asi jsem se trochu bála, že se mi vysmějí.

„No tak, Jess, já také řekl, co bych rád dělal. Je řada na tobě,“ povzbuzoval mě Mike a jeho krásný úsměv mi rozvázal jazyk.

Pohledem jsem zabloudila k modrému nebi, co bylo mezi větvemi vidět, a jako ve snách jsem se svěřila: „Chtěla bych tancovat. Přemýšlím, že se přihlásím na nějakou taneční školu, abych jednou mohla tvořit třeba choreografie do klipů či sama tancovala na nějakém mistrovství."

„To je dobrý nápad. Vadilo by ti, kdybych to zkusila s tebou?“ pronesla Lauren po chvíli ticha, zatímco já se utápěla v krásných pomněnkových očích Mika. Přišlo mi, že… nejeví zájem o to, co je pro mě důležité.

Nakonec jsem jí odpověděla: „Ne, vůbec ne. Budu ráda, když tam nebudu sama. Tedy pokud se tam dostanu.“ Při poslední větě jsem se rozpačitě zasmála.

Hořkost znova projela mým tělem. Jak jsem tenkrát byla tak hloupá a naivní! Tenkrát jsem si myslela, že se na tu školu hlásí jen kvůli mně, abych tam nebyla sama, prostě… Že je to má kamarádka. Netušila jsem, že by mi jednou mohla vzít naprosto vše…

Rozhodnutí mnou projelo jako horká vlna. Sice jsem ještě chvíli pochybovala o tom, že je to dobrý nápad, ale nakonec jsem se rozhodla ho opravdu podniknout.

Nejprve jí musím vzít to, co je jí nejmilejší. A pak… Pak přichází na řadu druhá část plánu…

*   *   *

Večer jsem nemohla křivdou ani nedočkavostí skoro zahmouřit oka. Když už se mi to povedlo, zase jsem je otevřela, alespoň se mi ta doba spaní zdála tak kraťoučká.

Okny do mého pokoje proudilo pošmourné světlo. Skrz něj jsem viděla zataženou oblohu. Kapky deště tiše ťukaly do okenních tabulí.

Já se chtěla ještě na chvíli zachumlat do peřin a jen tak polehávat, ale pak mé oči padly na hodiny. Hlásaly skoro desátou dopoledne.

Rychle jsem se se zívnutím protáhla a vyskočila z postele. Jala jsem se udělat ranní hygienu a za chodu jsem uvažovala nad lidmi, kterým bych zavolala pro uskutečnění svého plánu.

*   *   *

„Díky, jsi moc hodný,“ domluvila jsem konečně s posledním člověkem a zaklapla telefon.

První část plánu by byla – obvolávání lidí. Na tu druhou část jsem prozatím musela počkat – jistí lidé mi pomohou najít dvojnici, abych já mohla přikročit k tomu, co jsem opravdu chtěla podniknout.

Mé odpoledne bylo strávené v obchodech. Stavovala jsem se v různých buticích, abych si nakoupila nějaké pánské oblečení ve stylu hiphop.

Zbytek mi prý také zajistí oni, ti, co mi seženou dvojníka. A mě trochu přemáhala zvědavost, jak to vše provedou, ale přesto… Nemohla jsem se dočkat.

Zrovna jsem vybalovala své nakoupené hadry, když mi začal vyzvánět telefon. Protočila jsem očima, protože jsem netušila, kdo by co chtěl v pozdní odpoledne.

„Prosím?“ otázala jsem se, protože to bylo cizí číslo, držela jsem telefon mezi ramenem a uchem a dál zbavovala oblečení visaček.

„Jessica Stanleyová?“ otázal se hlas tak podobný tomu mému, že mě to v první moment naprosto zarazilo. Několikrát jsem zkontrolovala telefon, abych se na beton ujistila, že nemluvím sama se sebou.

„Ano, u telefonu,“ řekla jsem nakonec zaskočeně a nechala všechno ostatní být.

„Tady Susan. Nějací lidé mě vyhledali, že potřebuješ s něčím pomoct. Nejdříve jsem nechtěla přijmout, ale když nabídli…“

„Kde jsi?“ přerušila jsem ji neomaleně v jejím povídání, které by asi přešlo do monologu.

„Podívej se z okna,“ povzdechla si rezignovaně a já okamžitě zareagovala. Podívala jsem se přes sklo dolů před barák a skoro nevěřila vlastním očím.

Plavovlasá dívka podupkávala netrpělivě nohou u našich vrat příjezdové cesty ke garáži. U nohou se jí válela malá černá sportovní taška a kabelku tmavé barvy měla přehozenou přes rameno. Kdybych nevěděla, že netrpím halucinacemi, myslela bych si, že tam stojím já.

„Vydrž moment, hned jsem dole,“ oznámila jsem jí spěšně a zaklapla mobil. V rychlosti jsem popadla první mikinu ze skříně a už utíkala po schodech dolů.

„Ahoj.“  Pozdrav se mi sotva vešel mezi pauzy v lapání po dechu a ona si mě zkoumavě přeměřovala.

„Ty prý máš být tanečnice a choreografka. To tě tolik zmohla ta krátká vzdálenost?“ podotkla kousavě a založila si ruce na hrudi.

Já se konečně narovnala a dostala svůj dech pod kontrolu. Zpříma jsem jí pohlédla do očí tak podobných těm mým, ale v tu chvíli jsem to neřešila.

„Susan,“ řekla jsem s velikým důrazem, „protančím několik hodin a sotva se u toho zpotím. Ale běhání… To je můj zabiják. Mám výdrž jen na to, co mě baví,“ dořekla jsem kysele a napodobila její postoj.

Chvíli jsme se přeměřovaly pohledy. Nemínila jsem se nechat urážet někým, kdo neví, co je pro mě důležité a jak já na co reaguji.

„To se tu jako budeme povyšovat nad tou druhou?“ rezignovaně rozhodila rukama. Už se nadechovala k dalším slovům, jenže já ji rázně přerušila.

„Je sice krásné, že bychom se tu dohadovaly o kvalitách té druhé, ale máme práci. Netuším, co ti o mně všechno řekli, neřekli, ale musíme se do všeho pustit co nejdřív a co nejrychleji,“ utnula jsem rázně její další protesty, rozhodně se otočila a kráčela zpět k domu.

Tiché kroky za mnou mi dávaly znát, že jde za mnou, což bylo to jediné, co jsem pro tuto chvíli potřebovala.

Hormony mi bouřily. Nebyla jsem nijak nadšená z toho, že ta holka je tak… Nevím, jak bych to popsala. Prostě mi nesedla povahově. Vadilo mi, že dělá, jakoby od toho mohla v klidu odejít…

Dovedla jsem ji do místnosti a ukázala na koutek, který byl v mém přeplácaném pokoji jediný prázdný. Tázavě na mě pohlédla, pokrčila rameny a sedla si tam. Protočila jsem očima.

„No, tak jsem to zrovna nemyslela… Dej si tam jen tu tašku, jinak si sedni, kam chceš. Přeci nejsi můj pes, abys mě poslouchala až takhle na slovo,“ poznamenala jsem ironicky a sama si sedla na postel.

Chvíli nerozhodně ještě posedávala v rohu, než poraženecky s povzdechem vstala. Co nejvíce tam svůj bágl zastrčila a pak se posadila do křesla, které jsem jí tak velkoryse přenechala. Chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděly, než se naklonila blíže ke mně.

„Říkala jsi, že máme hodně práce. Tak asi musíme začít, jinak jsem přijela zbytečně,“ pronesla tiše s náznakem sarkasmu v hlase.

„Fajn, obleč si nějaké tepláky a triko na trénink, ať tě toho naučím co nejdříve ještě dnes,“ odvětila jsem klidně a sebejistě si založila ruce na hrudi. Jí po tváři přejel poplašený výraz, evidentně s něčím takovým nepočítala.

„Te… tepláky? Triko? Na co?“ ptala se nesmyslně.

„Potřebuji tě naučit svou choreografii dokonale, Susan. To je ten důvod, proč jsi tady. Budeš hrát mě, já se musím věnovat jiným věcem,“ odpověděla jsem jí a očekávala odpověď, která nějakou dobu nepřicházela. Přes její obličej přejelo několik emocí – vyděšenost, odpudivost až k nevěřícnosti.

„Nikdo mi neřekl, že bych měla tancovat!“ Poslední slovo na mě doslova vyplivla. Už si chtěla vzít své saky paky, ale zadržela jsem ji.

„Je někdo, komu by ses chtěla za všech okolností co nejvíce pomstít? Kdo ti udělal něco takového, že se to nedá v živoucí paměti odpustit? Komu bys chtěla ublížit natolik, aby i ten dotyčný pochopil, že tenkrát udělal tu chybu a ublížil ti?“ promluvila jsem šeptem zlomeným hlasem.

Chvíli jsme na sebe jen zíraly. V očích jsem zahlédla tu zradu, tu bolest, kterou jí někdo způsobil. Nakonec poraženecky svěsila hlavu i ruce a pak se posadila zpět do křesla.

„Můj bývalý… Okradl mě o všechno,“ začala nakonec sama povídat, aniž bych ji vybízela. „Já mu vše dávala, přeci jen, trochu lepší finanční zajištění… Pro něj to bylo to jediné, proč se mnou byl. Když mi naši říkali, abych ho přestala sponzorovat, že mě jen využívá, vysmívala jsem se. Nevěřila jsem jim. Ale…“ Její proslov protknul první vzlyk.

„Tátu pak vyhodili z práce a naše situace se výrazně zhoršila. Rodiče mi nikdy nezakazovali využívat společné finance, jenže když táta neměl zajištění, museli jsme hlídat každý cent, abychom nějak přežili. A on… Mě opustil. Protože prý nejsem hodna být jeho holkou… Když mu nejsem schopná nic pořídit. Myslela jsem si, že takové sviňárny dělají jen holky… Od něj jsem to nečekala,“ domluvila a dál jí tekly slzy po tvářích. Soucítila jsem s ní. Muselo být strašné přijít o všechen luxus během pár okamžiků. Ale Susan vypadala, že jí to nevadí, spíš si myslela, že láska překoná všechnu finanční zkázu… Bohužel se mýlila.

„Mně se stalo něco jiného, ale ve slova smyslu… stejného. Měla jsem super kamarádku, která šla se mnou ochotně na taneční školu. I když si o sobě myslela, že neumí tančit, zvládala to dokonale, až jsem se spíš bála, že nevezmou mě. Nakonec nás přijali obě, za což jsme byly nehorázně rády. Akorát jsem netušila, že mne jen ve své podstatě také využívá…

Vystudovaly jsme a každá jsme šla svou cestou. Já se vrhla na choreografie, ze školy jsem měla dobré výsledky a já si vždy přála, aby mé figury tancovali lidé ve videoklipech ke známým písním. No… Také jsem si přála, aby jedna z těch tanečních sestav byla k písni kluka, kterého jsem milovala. Vlastně… Stále ho miluji.

Před ní jsem to zatančila, ona mě obeznámila s tím, že je to dobré. Po týdnu jsem se dozvěděla, že se dali dohromady. Ani nevíš, jak mě to rozzuřilo. Vždy jsem jí o něm básnila, stále dokola jsem jí omílala o hlavu, že bych s ním chtěla trávit svůj čas, ona mi jen souhlasně pokyvovala… No, a včera jsem zahlédla tohle.“ Mezi slzami jsem na spuštěném notebooku našla ten jeho klip, ve kterém vystupovala s mou choreografií a s mým vysněným klukem…

„To byl tvůj nápad?“ pronesla asi po pěti minutách, co dohrála jeho píseň. Já se trochu uklidnila, když jsem slyšela ten známý hlas, ale nebyla jsem ještě schopná promluvit, tak jsem jen souhlasně přikývla.

„No… Sice nejsem expert na tyhle nějaké sestavy, ale řekla bych, že to byl jen prozatímní hrubý návrh. Prostě… základ tam je, ale je vidět, že si ta holka není tím svým počínáním moc jistá,“ obeznámila mě se svým názorem. Já na ni jen vyjukaně koukala, nevěřila jsem, že tohle vyslovila amatérka, která tomu sotva rozumí. Já si ničeho takového nevšimla, ale… Když jsem nad tím tak trochu uvažovala, když jsem si procházela použité figury v tom videoklipu, musela jsem jí dát za pravdu.

„Dobře,“ řekla po chvíli, kdy jsme si prošly porozuměním té druhé, „zřejmě po mně chceš, abych se tohle naučila i se vším, co k tomu patří podle tebe, že?“ tázala se zvědavě. O to víc mě překvapila, že pochopila jádro věci.

„Jo, něco takového,“ pronesla jsem v odpověď. Chápavě se na mě usmála, pak se chopila své cestovní tašky, ze které vytáhla sportovní obuv, a omluvně se na mě usmála.

„Nevěděla jsem, že se budu muset namáhat.“ Nad posledním slovem se uchichtla. „Ale nevzala jsem si s sebou nic, v čem bych mohla tancovat. Mohla bys mi, prosím, něco půjčit?“

„Jasně!“ Možná až příliš horlivě jsem vyskočila z postele, protože jsem málem spadla, kdyby mě nezachytila.

„Jen opatrně, abys měla jak mě vše naučit,“ zasmála se vesele a já s ní. S poděkováním na rtech jsem zalezla mezi dveře skříně, abych jí vybrala něco na sebe.

„Myslíš, že tohle by bylo ok?“ S dotazem jsem se na ni otočila a v rukách svírala černé tepláky a modré tílko.

„Jasně, to je v pohodě.“ Věci si převzala a rovnou se převlékla. Pak si nazula boty a já následovala jejího příkladu. Nakonec jsme sešly do sklepa, ze kterého jsem si už dříve nechala udělat taneční studium. S penězi jsem už nějaký ten čas neměla problém a domluvit se s rodiči nebylo také těžké.

Obě jsme dohupkaly před zrcadlo a chvíli jen tak nerozhodně stály, než jsem byla schopná pustit hudbu. První, co jsem musela udělat, bylo protažení svalů, protože jinak bychom toho moc nezvládly. Rozcvičovaly jsme celé tělo, aniž bychom na sebe promluvily.

Když jsme konečně protáhly i nohy, přešlo na ukázku základních postojů, které jsem ve svém tanci používala. Několikrát jsme vše opakovaly, dokud to neměla v merku i ona. Pak přešlo na přetancování celé sestavy, pěkně pomaloučku, polehoučku. Učila jsem ji finty, které ve svých postojích mívám, snažila jsem se, aby to prostě bylo… dokonalé.

„Jess…“ vydechla po několika hodinách zmučeně a odpotácela se k jedné straně, kde jsem kdysi nechala dát barel s vodou. Voda zachrastila, jak si nechala nalévat vodu do kelímku.

„Chceš mě zabít?“ pronesla nakonec po chvíli, co se jí trochu uklidnil dech a po několika doušcích vody.

„To zatím nemám v úmyslu,“ odvětila jsem a tím odlehčila situaci. Sice se na mě ještě chvíli mračila, ale pak se její tvář rozjasnila úsměvem.

„Doufám, protože mi přijde, jakoby mě přejel bagr,“ poznamenala nakonec a já se musela opravdu zasmát.

„Počkej zítra… To bude ještě horší,“ varovala jsem ji se smíchem a dala se zase do procvičování sestavy, co se doteď ode mě naučila.

Nato, že jsme začaly někdy pozdě odpoledne, jsme za těch několik hodin zvládly veliký kus práce. Do postele jsme se dostaly někdy kolem půlnoci, i když se netvářila moc nadšeně, když jsem jí laskavě oznámila, že nejpozději v půl osmé ji půjdu vzbudit.

I když jsem si myslela, že nejsem tak unavená, jakmile jsem padla na gauč, spala jsem jako dřevo. V noci se mi zřejmě nic nezdálo či to nestálo za zmínku, ale jakmile ráno telefon začal vibrovat a řvát mou oblíbenou hudbu, nejradši bych ho v tu chvíli popadla a vyhodila z okna.

Odložila jsem vstávání o těch deset minut, ale přišla mi to jako opravdu krátká doba, protože budík za moment vyřvával znova.

„Mlč už!“ vykřikla jsem na něj zlobně a vypnula opakování. Jak jsem toužila po tom ještě ulehnout a zavřít oči… Místo toho jsem obluzeně vstala, zívla si a se sotva milimetrovým zorným polem vyrazila do kuchyně, abych postavila na kafe, které mé tělo akutně vyžadovalo.

„Susi, vstávej! Je čas na trénink,“ šeptala jsem tiše a mírně jí třásla ramenem.

„Hm… Ch ejt…“ zamumlala něco tak nesrozumitelně a mávla po mně paží.

„Vstávej, musíme cvičit!“ řekla jsem o něco hlasitěji a o to naléhavěji jí třásla s ramenem. Konečně se posadila do sedu a promnula si oči.

„Kolik je?“ ptala se vyděšeně, když mě spatřila, jak stojím nad ní.

„Bude skoro osm. Pojď, udělala jsem ti kafe,“ oznámila jsem a šla do kuchyně, zatímco si Susan udělala ranní hygienu a převlékla se.

„To je tedy nelidskýýý čas,“ pronesla zároveň se zívnutím, když vstoupila do kuchyně. Rychlým pohledem zkontrolovala prázdný stůl, na kterém se válely pouze dva hrnky kafe, ten můj byl tedy už z poloviny prázdný.

„Nic jsem ti nepřipravovala, nevím totiž, co jíš,“ obeznámila jsem ji trochu stydlivě a pak ukázala na lednici. „Vyber si samozřejmě, nač máš chuť, ale opravdu jsem nechtěla připravit něco, co bys nakonec nesnědla.“

„To je jedno, já takhle po ránu stejně moc nejím.“ Mávla nad tím rukou a sedla si na židli. Prsty objala horký hrnek, ze kterého si ihned usrkla, a slastně přivřela oči.

Já už byla po snídani, takže jakmile jsme dopily kafe, už jsme mazaly do mého tanečního sálu. Pro jistotu jsem si s sebou ještě vzala mobil, protože jsem na něm našla zprávu, že ostatní mí tanečníci, které na svůj komediální výstup budu potřebovat, tu budou téměř co nevidět. Nechtěla jsem je minout, takže jsem si ho položila k barelu.

Pokračovaly jsme dál v krocích. A čas plynul.

„Hele, nezvoní ti mobil?“ upozornila mě Susan. V mezipauze mezi dvěma skladbami se ozývaly trhavé vibrace a hlasitá hudba volání na můj telefon.

„Jej, já zapomněla!“ S tím výkřikem jsem letěla k telefonu. Susi mezitím vypnula přehrávač, takže jsem hovor mohla ihned přijmout, aniž bych se ohlížela na jméno či číslo volajícího.

„Prosím,“ řekla jsem udýchaně a druhou ruku si položila na čelo.

„Čau, tady Alice. Jsme tu už všichni před barákem,“ řekla jedna z pozvaných a já si odlehčeně, ale i trochu vyděšeně oddechla.

„Čekáte dlouho?“ optala jsem se zvědavě.

„Ne, ale není tu moc hezky, takže…“

„Jasně, už jdu!“ přerušila jsem ji rychle, protože jsem pochopila její narážku. Rychle jsem zaklapla telefon, kývla na Susi, že jsem za moment zpět, a už pádila před barák, kde se v hloučcích spolu bavilo na dvacet lidí. Ještěže rodiče jsou na dovolené, proběhlo mi rychle hlavou, načež se otočil bronzovlasý muž a usmál se na mě.

„Čau, lidi,“ pozdravila jsem všechny hlasitě, aby mě zaregistrovali i ti, co mezi sebou ještě vedli rozhovor. Většina mi odpověděla stejně, někteří jen něco zamumlali.

„Všichni jste sem přijeli za jedním záměrem a to dokázat, že má choreografie je opravdu má. Teď se přesuneme do domu, vy se převléknete do svých úborů a pak vám v tělocvičně sdělím více,“ pronesla jsem znova hlasitě a pak je vedla za sebou. Holky jsem vzala do svého pokoje, stejně jich tolik nebylo. Kluky jsem zanechala dole v obýváku, stejně ti se nemusí tolik stydět a moc toho neukážou.

Čekala jsem na všechny u schodů do sklepa, načež jsem je tam posílala, jak byl kdo hotov. Konečně i poslední děvčata byla oděna do svých úborů, tak jsem sešla za nimi dolů, kde zase všichni mezi sebou debatovali.

„Ahoj. Vy mě všichni znáte a já znám zase vás. Mezi sebou se poznáte během těch pár dní, co spolu budeme trénovat. Ale musím vám říci to hlavní.“ Při tom jsem pohlédla na Susan.

„Tahle dívka bude zastupovat mě. Už umí téměř celou choreografii, takže až se dostaneme k prvkům, co ještě moc nezvládá, povedu vás já. Mým úkolem, jak jistě víte, je dokázat, že taneční sestava k jedné písni je moje a ne té, která ji za svou vydává. Vy mi k tomu jste nápomocni, ale to ještě není všechno.“ Tentokrát jsem kývla směrem k osmi bledým lidem, kteří se za tu dobu, co jsem je viděla naposledy, téměř nezměnili. A jak jsem si opožděně uvědomila, stála mezi nimi i dívka, se kterou jsem dříve také chodila do školy. Ale zkrásněla…

Nakonec jsem takové úvahy hodila za hlavu a pokračovala ve svém proslovu.

„Tady Cullenovi mi nabídli, že mi pomohou s druhou částí plánu. Nejde mi o to jen tu holku znemožnit za krádež nápadu, chci ji úplně vyřadit. Vám to může být jedno, toto je má věc. Oni jsou jen ochotni mi pomoci. Až mezi vámi bude místo mne tancovat nějaký muž, nedivte se. Je to součást mého plánu.“

Všichni teď na mě jen hleděli, nikdo ani nemukl. Jen celá rodina Cullenových se na mě vědoucně usmívala, až jsem si připadala trochu nepatřičně. Přišlo mi zvláštní, že budu dirigovat zrovna je, takové idoly krásy… Zase jsem musela své myšlenky zahnat.

„Má někdo nějaké dotazy?“ otázala se Susan a já na ni překvapeně, ale i s obdivem pohlédla. Vůdčí role – mé role – se chytla velice rychle. Zavrtění hlav jsme tedy vzaly a já došla k přehrávači, abych pustila nějakou hudbu.

Susan se chytla své role opravdu rychle. Vedla kroky, prováděla mnou navrhované nápady a také sama něco přidala. Líbilo se mi, jak fantasie všech pracovala. Nešlo jen o mou sestavu, šlo o to, aby každý něco řekl, poznamenal, když se mu něco nelíbilo nebo když se snažil ještě podpořit kroky něčím navíc.

Tancovala jsem s nimi, ale upadala jsem do role toho, který se učí. Jako bych tu sestavu neznala, tak jsem se chovala. Všichni kolem mě oslovovali Susan Jessicou. Jakoby si opravdu mysleli, že jsem to já. Mě to nehorázně těšilo.

Nakonec Susan vyhlásila sama pauzu po několika hodinách. Nikdo z nás nevypadal zničeně, krom Cullenových jsme všichni byli profesionálové, ale ti nevypadali, že by jim taková námaha vadila. Využila jsem přestávky a přešla na chvíli k nim.

„Ahoj… Jak se máte? Dlouho jsem vás neviděla…“ začala jsem konverzaci až trochu moc typicky pro shledání po několika letech.

„Žijeme a to je důležité. Také ti děkujeme za to, že se můžeme podílet na tom tvém plánu, Lauren jsem nikdy moc neměla ráda,“ odpověděla mi ta jediná, kterou jsem znávala s jinýma očima a trochu méně krásnými rysy.

„Bello, já jsem zase ráda, že jste přijali. Vůbec jsem v to nedoufala, ale jsem ráda, protože… Prostě jsem ráda, že jste tak ochotně přijali,“ promluvila jsem přímo k ní myšlenkami naprosto vedle a ani si neuvědomila, co jsem to plácla za větu.

„No… Jsme tu. A chceme pomoct, to stačí, ne?“ poznamenala Alice s úsměvem a přitulila se k Jasperovi.

„Jasně,“ vykoktala jsem nakonec ze sebe, mávla na ostatní a zamířila do kuchyně, kde mi mezitím ostatní plenili lednici. Sama jsem sice zatím ještě hlad moc neměla, ale nakonec jsem si ulovila nějaký ten salát, co jsem si den předtím připravila.

A zase jsme trénovali. Mě tělo nebolelo, ale někteří si už k večeru začínali trochu stěžovat. Ale Susan k nim nebyla milosrdná – překvapovala mě její výdrž. Na to, jak si předchozího dne tak stěžovala, mučila ostatní doslova až do úmoru.

„Pro dnešek konec!“ vykřikla, když jsme to tancovali celé asi po desáté. Většina si souhlasně oddechla. Netušila jsem, že projedeme celou sestavu tak rychle – za jediný den – ale za tu rychlost jsem byla nehorázně ráda. O to to bylo lepší, protože jsme mohli co nejdříve vyrazit do studia, které ten videoklip natočilo.

Snažila jsem se všechny ty lidi uspořádat. Aspoň, že většina poslechla mé rady a vzala si karimatku a spacák, protože jinak bych je neměla kam ubytovat. Po celém domě jsme se naskládali, já si vydupala gauč, a za tichých hovorů, které postupně utichaly, jsem upadla do limbu.

Už zase ten budík! Zavrčela jsem vztekle v hlavě, když mi bzučel pod polštářem. Vylétla jsem do sedu jako pružina, vytáhla jej zpod polštáře a ještě naschvál nechala chvíli zvonit, aby okolo polehávající lidé taky měli šanci zaslechnout tu milou hudbu.

Když se zavrtělo pár prvních osob, radši jsem to hned vypnula, abych nebyla považována za nějakou blbku, co takto nemilosrdně budí ostatní lid. Potichu jsem vstala a doťapkala do kuchyně, kde jsem opět postavila na kafe více lidem. Netušila jsem, kdo si co dává, proto jsem z lednice vytáhla mléko, z kredence cereálie, nasypala si je do misky, zalila je tou bílou tekutinou a s chutí se dala do jídla.

Postávala jsem u dřezu a zdravila každou osobu, co se se zíváním došourala též sem ze samých důvodů jako já. Konvice začala pískat a já si zalila svou denní dávku kofeinu. Přesunula jsem se do obýváku, kde to momentálně vypadalo jako po výbuchu, sedla si na gauč a na chvíli pustila televizi.

„Ahoj,“ pozdravil mě Tom a sedl si ke mně.

„Nazdar,“ zamumlala jsem a dál sledovala nějaký kanál. Ani jsem neměla tucha, co tam vlastně běželo.

„Jak ses vyspala?“ ptal se zvědavě.

„Jak myslíš?“ Pohlédla jsem na něj unavenýma očima.

„Asi stejně jako většina z nás,“ pronesl Emmett a hned na to se vesele zasmál. Alice do obývacího pokoje vtancovala a nedočkavě poskakovala.

„Koukám, že máte vitality,“ poznamenala jsem ironicky a vstala mátožně z gauče.

„Ty bys na to měla být zvyklá, jsi přece profík,“ prohodil Emmett a úsměv se mu ještě rozšířil.

„No jo, prosím tě. Tak jdem na to,“ hlesla jsem a všichni jsme se zvedli, abychom se zase trápili.

„Výborně,“ zatleskala po asi třech hodinách Susan, když jsme konečně zvládli všichni kroky velice přesně. Ještě někoho občas upozorňovala, že něco dělá špatně, ale jinak i já viděla ten rozdíl mezi včerejším pletením noh a dnešním pokládáním na přesně stanovená místa.

Většina se sesula na zem a nikdo skoro ani nemukl. Já byla ráda za pauzu, mohla jsem se napít. Tak jsem zkontrolovala stav svých, vlastně jejích tanečníků a byla ráda za výsledek, který se vyvinul rychleji, než jsem i já sama mohla očekávat.

„Jsi připravena?“ Edwardův hlas u mého ucha mě vyrušil z rozjímání. Nejdřív jsem na něj nechápavě hleděla, ale když jsem viděla Alici v dlaních svírat mé svršky, které jsem si nedávno koupila pro tento účel, rozhodně jsem kývla.

Děvčata Cullenovic klanu mě odvedla do mého pokoje. Posadila mě na postel a jen mi přikázala, že se nemám hýbat. Poslechla jsem je do puntíku a po jejich pokynu i zavřela oči.

Zatímco jsem rozjímala nad tím, jak se jim povede má změna, na tváři jsem cítila jemné ledové ruce, jak asi něco roztírají. Na nic jsem se neptala ani nijak nereagovala, bylo to tak příjemné, až jsem skoro usnula.

„Jess, ještě si oblékni tohle a tohle si pak dáš na hlavu, pomůžu ti s tím,“ probrala mě z letargie Rosalie, přičemž mi na klín hodila oblečení a v jedné z rukou svírala paruku s černými krátkými vlasy.

„Ja… jasně,“ zakoktala jsem nejistě a poslechla ji. Oblékla jsem si volné tepláky, triko a mikinu. Už jsem se chtěla na sebe podívat do zrcadla, když mě zarazila Alice.

„Ne, ještě nejsi hotová. Otevři pořádně oči, neboj, neublížím ti,“ řekla, když viděla, že chci před jejíma šmátravýma rukama uhnout.

„No tak, jen ti nasadím čočky,“ lamentovala a já konečně pochopila. Ztuhla jsem a viděla jen přibližující se prst, který vzápětí odtáhla. Ještě jednou se to opakovalo a já jen zamrkala, jak se mi do očí nahrnuly slzy podráždění, když mi vsunula čočky do očí.

„Ještě moment…“ Zaslechla jsem hlas Rose a ucítila jsem, jak mi něco nasazuje na hlavu. Nebránila jsem se, protože jsem tohle sama chtěla podstoupit.

„Vstaň,“ přikázala mi Bella a já ji poslechla. Ještě mi na hlavě udělaly pár úprav a pak mě někam postavily.

„Tak se podívej přeci,“ pronesla Alice velice nedočkavě. Otevřela jsem oči a…

A dívala jsem se do zářivě modrých studánek kluka s vlasy nakrátko ostříhanými. Jeho pleť byla o pár stupňů tmavší než ta má a obočí mu skoro zarůstalo k sobě.

Nos na tento nový obličej byl trochu velký, ale abych se sama sobě přiznala, kdybych nevěděla, že stojím před zrcadlem, asi bych se do této své nové identity zabouchla.

„Myslíte, že ji okouzlí?“ špitla jsem zvědavě a pohlédla na poslední ženu z jejich klanu – Esmé.

„Jasně, drahoušku. Vždyť právě proto ti pomáháme, chceme, aby vše bylo naprosto dokonalé,“ odvětila přesvědčivým hlasem a mile se na mě usmála.

„Tak tě půjdeme ukázat ostatním,“ poznamenala Bella a za ruku mě táhla dolu do tanečního sálu…

***

„Dobrý den,“ pozdravila Susan recepční natáčecí společnosti.

„Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?“ odvětila jí mladá slečna a zvědavě pokukovala po naší asi dvacetičlenné partě.

„Chci nahlásit kopírování. Jedna nejmenovaná choreografka mi převzala nápad a já chci se svou skupinou dokázat, že ten nápad byl, je a stále bude jen můj,“ odpověděla Susan lehce a mírně se na ni usmála.

„Och… Mohu se zeptat, o jakou píseň a choreografa se jedná?“ optala se recepční šokovaně.

„To bych ráda projednala už s producenty samotného videoklipu.“ Susan vyčkávala. Recepční se konečně rozhoupala a zavolala nějakému člověku, který byl zodpovědný za všechny natočené klipy.

„Pan Barns tu bude za chvíli, má ještě nějaké…“

„Dobrý den ve spolek. S čím mohu pomoci?“ ozval se náhle nějaký mužský hlas za našimi zády.

„Ach… Pan Barns se už o vás postará,“ dodala recepční. Evidentně neměla v merku, co se kolem ní děje, ale to nebyla naše starost. Susan rychle došla k němu, tiše ho pozdravila a zřejmě mu vysvětlila její – můj – problém.

Chvíli si spolu tiše povídali. Jeho oči několikrát zalétly k naší skupině, párkrát mu vyskočilo obočí, ale nakonec pokýval hlavou a nahlas pronesl: „Tak lidi, pojďte. Odvedu vás do šaten a pak mi ukážete tu svou… choreografii.“ Na posledním slově se ironicky pozastavil a já téměř rudla vzteky.

„Klid, neměj z ničeho strach,“ šeptala mi uklidňující slova Esmé a já jen pokývala hlavou.

Jako jediná jsem byla už převlečená – přeci jsem nemohla jako muž vstoupit do dámské šatny. Mužskou jsem jen proběhla, abych byla co nejdříve venku. Tváře mi rudly při pomyšlení, že bych tam měla strávit byť i jen o vteřinu déle.

Na taneční plochu jsem se tím pádem dostala jako první a spatřila zrovna Lauren s Mikem, jak spolu ruku v ruce přichází ke kameramanovi. Nenávistně jsem hleděla jejich směrem a ruce přitom svírala a zase rozvírala.

„Buď v pohodě,“ šeptla mi Alice do ucha a též se její pohled zaměřil na tu dvojici.

„Jak mám být v pohodě, když se tu přede mnou miliskuje s ním?“ zavrčela jsem vztekle a odvrátila se od nich.

„Teď tu nejsi jako Jessica, proto je tu Susan. Ty jsi tu jako David, tak se i podle toho chovej,“ zpražila mě a já si uvědomila, že má pravdu. Teď tu stojím jako muž, který patří do sestavy Susan alias Jessicy. Já jsem tu jen nástroj na to, abych si podmanila vůli Lauren, pokud si mě samozřejmě všimne.

„Promiň. Ale ty city… Nejdou zastavit,“ promluvila jsem omluvným tónem.

„Já vím. Proto na tebe neřvu, naprosto tě chápu,“ uzavřela naši debatu dalším chápavým úsměvem a pak poodešla k Jasperovi.

„Fajn. Připravte se do formací!“ křikl na nás režisér a my se rozestavěli tak, jak jsme se to naučili.

Byla spuštěna muzika. Zavřela jsem oči a naprosto se ponořila do své role, do tance, který patřil jenom mně a jemu. Jen pro něj jsem tohle složila a nemínila jsem podstupovat takovou potupu, kterou na mě ona narafičila.

Pohyby pro mě byly jak automatické, tak i nové. Poprvé jsem tohle tancovala před ním, před Mikem, ale nebyla jsem to já… Slzy se mi pomalu hrnuly do očí, protože jsem si náhle uvědomila, že mou postavu zastává Susan jako hlavní tanečnice. Ač jsem si to nepřála, prvních pár kapek se překulilo přes hráz víček a dopadalo na oblečení.

Zase jsem se nechala vtáhnout hudbou. A lítost nad mou pošetilostí nahradil vztek k té, která tohle všechno způsobila. Už jsem nelitovala svých záměrů, které mě k takovému kroku vedly. Tentokrát jsem jen doufala, že až o mě zavadí pohledem, nebude už nikoho jiného chtít. A o to víc jsem si představovala její šokovanou tvář, až se odhalím…

Padl poslední postoj a píseň skončila. Odvážila jsem se otevřít oči a můj pohled směřoval na Mika, který šokovaně hleděl na Susan – při tom mě trochu píchlo u srdce – a na ni, jak se jí ústa stahují šokem z prozrazení.

Všichni jsme se narovnali a pak Susan sebejistě předstoupila před Lauren.

„Ještě stále máš chuť tohle vydávat za svůj nápad?“ řekla jedovatě a otočila se na Mika.

„Celou dobu tě jen využívala. Chtěla být populárnější, díky tobě se jí toho dostalo. Také ti dala to, co patřilo mně, můj nápad, který teď na netu letí. Mně je vcelku jedno, že s tebou natočila klip. Vadí mi, že použila můj nápad. Teď záleží na tobě, abys rozhodl, kdo z nás má pravdu.“ Aniž by ještě pohlédla na Lauren, kráčela zpět k nám.

„Ale, ale, ale…“ Slyšela jsem koktat Lauren po dotazu, co to má znamenat. Bylo mi jedno, jak se z toho vymluví, musela jsem ještě udělat to, co jsem považovala za správné. Úplně ji potopit.

Nenápadně jsem k ní přistoupila a do dlaně jí vložila papírek s číslem, které jsem si obstarala jen pro ni. Laškovně jsem na ni mrkla, až se mi z toho málem udělalo nevolno, a s úsměvem plným příslibů na rtech odešla do šatny. Kluci byli naštěstí tak moudří, že se převlékli téměř okamžitě, takže nikoho ve spoďárech jsem nezahlédla.

***

„Děkuji, byl to vskutku pěkný večer,“ zašeptala mi Lauren sladce do ucha, když jsem zastavila ve vypůjčeném autě před domem, ve kterém právě bydlela.

„Vůbec nechápu, že jsi s nimi tancoval, vždyť jsou všichni proti mně…“ špitala mi dál do ucha samé otravné věci. Jo, kdybys, holka, věděla, asi tady už dávno nesedíš, pomyslela jsem si pomstychtivě.

„Nevěděl jsem, jak bych se ti dostal blíž. Proto jsem přijal její nabídku,“ řekla jsem však nahlas a pohladila ji po tváři. Vědoucně se na mě usmála, pak pomalu zavřela oči a začala se svými ústy přibližovat k těm mým. No… Mě nejdřív orosil pot po celém těle, ale nakonec jsem se vzchopila. Trochu jsem se odtáhla a…

„To snad nemyslíš vážně!“ pronesla jsem svým hlasem a ledově se zasmála. Lauren překvapeně několikrát zamrkala a pak se na mě zamračila.

„Cože?“ vyklouzlo z ní nechápavým hlasem a také se ode mne odtáhla. Já se na ni usmívala a pomalu si přiložila ruku k hlavě, abych si stáhla tu hnusnou škrábavou věc konečně z vlasů.

„Že to snad nemyslíš vážně,“ zopakovala jsem znova a konečně byla paruka dole. Mé vlasy v culíku zpod ní lehce vyklouzly na světlo lamp a slyšela jsem jen zalapání po dechu.

„Kdo jsi?“

„Jsem tvá nejhorší noční můra, Lauren. Nikdy jsi mi neměla brát, co bylo mé. Mika bych ti dokázala odpustit, protože se přeci jedná o lidskou osobu. Ale nedokážu ti odpustit, že jsi mi vzala to, co je pro mě nejdůležitější. Můj tanec. A ještě jsi ho tak drze zveřejnila! Myslela sis, že ti to projde? Že ti to odpustím, přejdu to a vše bude super?“ řekla jsem sebevědomě.

„Jessico?“ Její nevěřícnost prostoupila všechny rysy obličeje.

„Ano, jsem to já. Doufám, že jsi s celkovým průběhem spokojená, protože… Já si nestěžuji,“ dodala jsem posměšným hlasem a sledovala její reakce. Nevíra, nenávist, ústup, to vše jí prolétlo obličejem.

„Proč?“ zašeptala nakonec zlomeným hlasem.

„Myslím, že jsem ti to všechno vysvětlila. A teď padej. Už bych ráda byla u svých lidí.“ Aniž by mi řekla ještě slova, vystoupila z auta a rázně třískla dveřmi. Já si oddechla a položila hlavu na volant. Konečně jsem měla vše vyřízené a mohla se vrátit zpět do hotelu.

Do přechodného útočiště jsem dojela až o dvě hodiny později. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, protože až po jejím odchodu jsem si cosi uvědomila. Zavřela jsem dveře za minulostí, do které ona bezvýhradně patřila.

S povzdechem jsem předala klíč poslíčkovi a sama se vydala do svého pokoje. Kráčela jsem ztichlými chodbami a netušila, že mě čeká ještě jeden citový šok. Potichu, abych nevzbudila holky, jsem odemkla dveře od apartmá, ale očekávanou tmu nahradilo světlo, které mě na moment oslepilo.

„Jess, Jess, tady jsi! Já se o tebe tak bál,“ vykřikl mně tak známý, nezapomenutelný hlas a už jsem byla u někoho v náručí. „Kdes byla tak dlouho? Už jsem si myslel, že se ti něco stalo,“ mumlal mi ten hlas zplašeně do vlasů, zatímco mé tělo si přimknul na své. Podle vůně jsem poznala, že je to on, byl s nikým nezaměnitelný.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho roztřeseně, zatímco jsem se snažila vymanit z jeho náruče, což se mi podařilo jen natolik, že jsem mu hleděla do tváře.

„Byl jsem naprostý hlupák, Jess! Tak hloupý, že se to nedá ani omluvit. Myslel jsem… Žil jsem v přesvědčení, že o mě nestojíš, bál jsem se, že mě odmítneš… A pak přišla Lauren a já… Jaký jsem to byl pitomec!“ láteřil stále dokola a já už to nemohla dál poslouchat.

„Co mi chceš?“ přerušila jsem jeho monolog rázně a hleděla do těch modrých očí připomínající jarní nebe bez mráčku.

„Jess,“ vydechl a jeho dlaně sklouzly na mé paže, přičemž obličej sklonil na mou úroveň. „Ty ani zdaleka netušíš, jak lituji toho, že jsem ti neřekl o svých citech, o tom, že tě miluji. Začal jsem si s Lauren, protože jsem se mylně domníval, že ti budu blíž. A ten klip jsem natočil s ní, protože jsem netušil, jestli ta tvá nabídka ještě platí…“ Můj prst na jeho rtech jej dočista umlčel.

„Zopakuj to,“ pravila jsem po chvilce tvrdě a odhodlaně mu hleděla do očí.

„Co?“ zareagoval zmateně.

„Zopakuj to,“ řekla jsem znova a viděla, jak těmi zářivými pomněnkami projíždí porozumění.

Odlehčeně se zasmál a hrdě pronesl: „Jessico Stanleyová, prohlašuji, že tě miluji celým svým srdcem. Jen mě mrzí, že se muselo stát…“

Dál nedomluvil. Mé dlaně uchopily jeho obličej a přitáhly si ho k tomu mému. Na jediný kratičký okamžik jsem zaváhala, ale nakonec těch pár milimetrů překonala a konečně se dotkla těch sametových rtů, o kterých jsem několik let – vlastně od střední – jen snila.

Mé rty se tím náporem pocitů a štěstí pootevřely, což vzal jako pozvánku. Začal zpracovávat má ústa, ruce mě objaly tak, že i kdybych chtěla, neutekla bych mu, a dál mě horoucně líbal. Já se mu začala přehrabovat ve vlasech.

Nakonec má ústa přeci jen uvolnil, ale polibky mi pokryl celou tvář. Mezitím jsem se zhluboka nadechovala, protože jsem netušila, že mi téměř došel vzduch – vnímala jsem něco jiného než docházející kyslík. I když mě propustil ze svých rtů, rozhodně tak neučinil ze své náruče a já na něj spokojeně pohlédla.

„Nemysli se, že ti je vše odpuštěno, Miku…“ Tentokrát jsem nedomluvila já. Má ústa se zabývala něčím jiným.

***

O několik měsíců později, pohled Susan:

Po všem, co se stalo, jsme se s Jess staly skvělými kamarádkami. Nijak jsme to neřešily, prostě to přišlo samo.

Co se týkalo klipu, byl téměř ihned stažen z netu jako padělek, protože Lauren se tehdy okamžitě přiznala. Kdyby chvíli dělala, že nás nezná či že s tím nemá nic společného, tak by s tím Jess měla možná trochu větší problémy, ale… nestalo se. A konečně Jess měla svůj sen… Tancovala po boku muže svého srdce a já jí to nehorázně přála.

Ale odvrátila jsem se od myšlenek několik měsíců staré a věnovala se přítomnosti. Už jsem se tak moc těšila, až ho konečně srazím také já na kolena…

V klubu nahlas vyřvávala hudba a většina lidí se ploužila na parketu. Někteří posedávali u baru či v boxech, ale to rozhodně neplatilo pro mě ani pro Jess, která se kroutila u Mika. Strašně jim to spolu slušelo, ale i mně se honily myšlenky jiným směrem. Po boku jsem totiž měla Toma, jednoho z tanečníků, který si jako jeden z mála všiml, že není jen Jess, ale i Susan…

Mé oči ale dnes pátraly po někom, o němž jsem pro dnešek po dlouhé době doufala, že by se sem mohl stavit. Propátrávala jsem davy přicházejících, ale on mezi nimi nebyl. Zklamání už mě pomalu začínalo chytat do svých spárů, když jsem zahlédla jeho zrzavou kštici, která se vynášela vysoko nad ostatní.

Pomalu jsem se vymanila z náruče Toma a omluvně se na něj usmála. Pak jsem zachytila pohled Jess, a protože by mě přes rámus beden nebylo slyšet, naznačila jsem jí posunky, že dotyčný je přítomen.

Taktéž se vykroutila Mikovi a pak jsme spolu už mířily za zrzavou kšticí.

„Nazdar, brouku,“ zařvala jsem mu do ucha a otočila ho k sobě. Oči se mu šokem rozšířily, rozhodně by v tomto klubu nečekal mě.

„Ahoj, puso,“ opětovala pozdrav Jessica a tentokrát ho otočila k sobě ona. Evidentně byl příliš opilý, protože se nijak nepozastavil nad tím, že jsem tu dvakrát. Jen něco nesrozumitelně zamumlal, ale to už tu byl Emm s fotoaparátem a stále mačkal spoušť, zatímco my dvě jsme se trochu… vyřádily na fotkách.

To budeš koukat, co za pár dní vyjde v novinách… Žádné penízky se už nepohrnou, budeš rád, že si uhlídáš svou vlastní kůži, pomyslela jsem si zlomyslně a pak jsme ho strčily do jednoho z volných boxů.

O několik dnů později:

„Koukni, koukni, jsou tam moje fotky!“ jásal Emmett jako malé dítě, když se mu noviny dostaly do rukou. Nad tím jsem mávla rukou, ten plátek píše jen snůšky lží, takže mě nijak nevzrušoval.

„Dej to sem, tohle fakt holky nezajímá,“ utrhla se na něj Alice, vytrhla mu časopis z rukou a jala se do čtení.

„David Parks, proutník a sukničkář, byl před několika dny viděn ve společnosti Jessicy Stanleyové, známé choreografky, a Susan Tarasové, známé tanečnice. Pokud dáme na jeho dřívější slova, že se neschází s jednou ženou na vztah dvakrát po sobě, musíme o jeho cílech zapochybovat. Jde mu opravdu jen o to, aby se přes bohaté ženy stal tváří tisku? Je zlatokop? Více se dočtete na straně…“

„Dej to sem, jsou tam moje fotky!“ vřískl vztekle Emmett a vyrval znova ty noviny Alici.

„No… Aspoň je to tam. Doufám, že si ten hulvát zažije svou potupu… Parchant,“ pronesla jsem spokojeně a podívala se na Thomase. Už jsem se těšila, až se nám vyprázdní dům. Přeci… Co je moc, co je příliš… A ne, že by návštěvy nebyly vítány, ale několikadenní pobyt mých přátel by se opravdu mohl zkrátit…

Ahojte, lidi, tak jestli jste se dostali až sem, tak máte za sebou přesně 7003 slov, co se týká samotné povídky. Jestli ještě čtete tento nesmysl, obdivuji vás o to více.

Moc sě těším na vaše odezvy v podobě komentářů, ať už jsou kladné či záporné. Jakýkoliv názor totiž vzpruží pisatelského ducha, což v poslední době potřebuji.

Tato povídka je věnovaná hlavně Kikuš (ty víš) za to, jak mě neskutečně poháněla, byla pro mě tím tahounem. Bez ní by to nebylo takto brzy, bez ní by to možná nebylo vůbec.

Samozřejmě je to také věnováno těm, co těch několik set slov přelouskali, za což máte předem mou hlubokou poklonu.

Děkuji vám za vše, vaše zuzinecckaa.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osladíme si život, kámoško!: