Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ortel nad Paulem - 1. část

10.03.2011 (19:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1817×

Prokletí nesmrtelnosti měničů

Edward:

Když mi Jake volal, že si se mnou potřebuje promluvit někde v soukromí, napadlo mě okamžitě, že mají s Nessie problémy. Mé prsty sevřely telefon tak pevně, že jsem si musel pro dokončení našeho hovoru půjčit Bellin. Jake nejspíš pochopil, na co jsem myslel, když se náš hovor přerušil, a tak mě rychle ujistil, že nejde o Renesmé.

Měl jsem ho docela rád, už když mi ještě chodil za Bellou. Od chvíle, kdy se naše vztahy vyjasnily, jsme byli na pomezí přátelství – no vlastně jsme byli přátelé, jak jen dva naprosto odlišné živočišné druhy můžou být. Za ty roky jsem si zvykl dokonce i na jeho pižmo. Beru ho jako součást rodiny, ale přísahám… jestli jen myšlenkou ublíží mojí holčičce, nevyjde z našeho setkání se zdravou kůží.

Běžel jsem na určené místo se smíšenými pocity. Nebyl jsem si jist, proč tolik trval na tom, abych nikomu (ani Belle) neříkal, kam jdu. Nejspíš si myslel, že by se ke mně chtěla přidat. Byl jsem zvědavý, co po mně může chtít. Už jsem mu pár laskavostí udělal, ale většinou z vlastní vůle. Nepamatoval jsem si, že by o něco žádal – tedy kromě ruky mé dcery, samozřejmě. A už vůbec ne takhle tajemně.

Dorazil sotva minutu po mně. Jeho myšlenky prozrazovaly nervozitu, nechuť a strach. Proč by se mě měl bát? Pořád zvažoval, že mě o to „cosi“ nepožádá a svede všechno na obyčejnou touhu pokecat si jako chlap s chlapem.

Z jeho myšlenek by jednoho brzy začala bolet hlava, a tak jsem se rozhodl mu ulehčit rozhodování. „Tak o co jde, Jacobe? Když ne o Nessie, tak o koho? Ještě jsem tě neviděl takhle vyvádět a to je co říct, když uvážíš, jak dobře se známe a kolik už jsme toho prožili.“

Jacob se ušklíbl a hlavou mu prolétlo pár vzpomínek jako důkaz mých slov. Jen jsem pokývl na souhlas.

„No dobře. Nemá asi smysl chodit kolem horké kaše, tak to vybalím na rovinu.“

Zadrhl se, jako by nevěděl, jak pokračovat. Jeho mysl byla prázdná, takže jsem mu nemohl ani napovědět. Byl jsem čím dál napjatější. Tohle se Jacobovi vůbec nepodobalo. Obvykle rychleji mluvil, než myslel.

Netrpělivě jsem se na něj zadíval. „Tak o koho jde?“

Jake se ošil. „O Paula.“

Nechápavě jsem se na něj zadíval. Zrovna o něj? O nejdivočejšího ze smečky? S čím bych mohl pomoct zrovna jemu? Nevypadal, že by kdy stál o radu, neřkuli o pomoc upíra.

A pak jsem v Jacobově hlavě objevil obrázek jeho sestry Rachel. No jistě, zemřela. Nechtěli jsme rozbouřit emoce, a tak jsme se kromě Renesmé pohřbu nezúčastnili. O co tady jde?

„Jak mu můžu pomoct, Jaku? Nemá nás zrovna v oblibě, a jestli truchlí, pochybuji, že bych mu mohl pomoct víc než ty…“

Jacob se zatvářil hodně rozpačitě. „Naopak, Edwarde. Ty jsi jediný, kdo mu může pomoct. Tedy jediný, koho chce požádat. Prý tušíš, jak se musí cítit, když jsi sám na chvíli taky ztratil svou lásku.“

Poznání, o čem to Jake mluví, mě přikovalo na místě. To nemůže myslet vážně. Vždyť přece právě o tom byla smlouva. Nekousneme člověka, bez ohledu na to, že to sám chce. A i kdyby mi to Jake znovu dovolil tak, jako to udělal u Belly, tentokrát bych to odmítl. Byl jsem hrdý, že už nejsem vrah. Nechtěl jsem znovu cítit ty výčitky. Trápily mě kolik desetiletí a jen naplněná láska a abstinence je dokázaly zahnat. Nehodlal jsem se tomu vystavit znovu. A proč vlastně? Jen proto, že jednoho vlkodlaka bolí srdce?

Můj obličej musel odrážet mé emoce. Jake ze mě nespouštěl zrak, když mi přehrával jejich včerejší rozhovor.

Paulův stav a bolest tak, jak je viděl Jake, mě zasáhly jako rána na solar. Cítil jsem v nich ozvěnu té rány, kterou jsem zasadil sám sobě, když jsem Bellu (tehdy si bláhově myslíc, že pro její dobro) opustil. Paralyzovala mě.

A pak přišla zpráva o její smrti. Donutila mě k činu, ale těch čtyřiadvacet hodin bylo k nepřečkání. Tehdy mi dal Aro možnost přemýšlet. Přál jsem si, aby mě vyslyšel, ale druhý den bylo všechno jinak. Mám si teď zahrát na něj? Na kata? Na Ara, vládce nad životem a smrtí? Jenže, co když to udělám a Paul už nebude mít příležitost litovat?

Co ode mě vlastně chtěl? Jen jed. Bylo to stejné, jako když si sebevrah koupí plato tabletek. Nebo několik plat – jen tak pro jistotu.

Ale znovu tu byly pochybnosti. Kdyby ten lékárník věděl, k čemu budou tabletky sloužit, tak by mu je přece neprodal, ne? Kdo si chce hrát na Boha? Já tedy rozhodně ne. Proč si vybral zrovna mě? Začínal jsem si zoufat.

Jenže pak mi došlo, že má skoro stejně málo šancí na smrt jako já tehdy. Vlčí schopnost uzdravit se je až omračující. Kdo by dokázal odhadnout, na co už nestačí? Upíří jed byl nejspolehlivějším a vlastně i nejelegantnějším řešením. A Jacob jako zprostředkovatel, to znamenalo mít pojištěn souhlas alfy.

V tu chvíli jsem oběma dokonale rozuměl. Žít s bolestí někoho druhého, sdílet ji s ním, jako by byla vlastní, to musel být hodně těžký úděl. Znal jsem to díky Jasperovi.

Zadíval jsem se Jacobovi do očí. „Zavolej mu, ať si to všechno ještě jednou pořádně rozmyslí. Ať se rozloučí, uspořádá své věci… a jestli bude i zítra chtít můj jed, dám ti ho pro něj.“

Paul:

To čekání mě zničí. Nejistota mě zabíjí skoro jako jejich jed. Kéž by byla stejně smrtící – aspoň bych se nemusel nikoho doprošovat.

Byl jsem jako na trní, když jsem čekal na Jacoba. Hlavou mi při tom táhlo tisíc pochybností. Ne o mém rozhodnutí, spíš o něm. Je to přece alfa, mohl mi dát příkaz zůstat na živu. Mohl se na mě vykašlat a dál si žít svůj spokojený a láskyplný život s nesmrtelnou. On si nikdy nebude muset prožít to, co já teď. Jsem na konci svých sil. Vyčerpává mě prožít i další minutu. Nechci se tu opíjet a vybíjet si žal na ostatních. Chci být s ní, ať už je kdekoli. To je jediné, po čem toužím.

Zvedl jsem mobil málem dřív, než stihl pořádně zazvonit. Naše pouto fungovalo pořád dobře – a nebo to možná byla telepatie. Nebo už prostě blázním, protože podobným způsobem jsem po mobilu skočil od chvíle, kdy jsem se vzbudil s příšernou kocovinou (která mi jen tak mimochodem můj stav vůbec neulehčovala), nejmíň po desáté. Tentokrát se ale opravdu ozval Jacob. Nezdržoval jsem se pozdravem a hned jsem na něj vypálil: „Tak jak?“

„Máš čas do zítra. Znovu popřemýšlej, rozluč se, uspořádej své věci… Jestli prý budeš i zítra přesvědčený, že to tak chceš, přinesu ti Edwardův jed.“

Štěstím se mi zamotala hlava. Konečně naděje. Světlo na konci tunelu. Nedočkavostí jsem nadskakoval. „Proč ne hned? Jistější než teď už si být nemůžu.“

Jakův hlas byl náhle ledový. „Poslouchal jsi mě, Paule? Rozluč se s dětmi a uspořádej své věci. Zaslouží si, abys po sobě uklidil.“

Zastyděl jsem se – měl pravdu. Trochu zaváhal, než pokračoval. „A slib mi ještě něco. Dneska žádný alkohol. Rád bych strávil klidný večer se ženou,“ dodal trochu ironicky, ale mně bylo jasné, že chce, abych měl zítra jasnou hlavu.

„Jasně, neboj se. … A Jaku? Díky. Znamená to pro mě víc, než dokážu říct. Díky, brácho.“

Odpovědí mi byl povzdech. „Tak zítra.“

Odložil jsem mobil a rozhlédl se kolem. Poprvé od pohřbu jsem byl schopen vnímat svoje okolí. Myšlenka, že už to brzy skončí, fungovala jako tišící prostředek. Jake měl pravdu. Musel jsem po sobě uklidit. Věděl jsem, že tím myslel urovnat vztahy, ale když jsem se díval na množství humusu, který se tu nastřádal, rozhodl jsem se začít jeho likvidací.

Teď jsem byl rád za svoje věčně mladé tělo. Všude se válely spousty lahví, zbytky jídel v papírových krabičkách nebo na plastových talířích z rychlého občerstvení… to všechno zoufale volalo po vyhození. Vyhrnul jsem si rukávy a začal. Někdy v průběhu odnášení druhé kupy, jsem rozrazil okna. Závan čerstvého vzduchu mi pomohl vyhrát boj nad nevolností, která se mě po včerejšku stále zmocňovala… a taky mi napověděl, že tu doteď bylo nedýchatelno.

Manuální práce mi dala možnost přemýšlet. S kým vším se chci rozloučit? Komu se chci omluvit? Napadaly mě další a další jména. Život v mých posledních týdnech tomu přidával. Nechtěl jsem, aby si mě připomínali jen jako věčně opilého kluka, který dokázal vybílit hospodu. I svým dětem jsem chtěl nechat jen příjemné vzpomínky.

Když jsem skončil s úklidem, spokojeně jsem se rozhlédl kolem. Zase to byl dům k obývání skoro jako v době, kdy jsme tu žili spokojeně ve dvou… nebo v pěti. I když Rachel by tu nikdy nesnesla tolik prachu. Po zralé úvaze jsem usoudil, že mi to nevadí. Přišlo mi to dokonce trochu symbolické. Zítra už budu taky směřovat k prachu. Nechtěl jsem žádný srdceryvný pohřeb. Přál jsem si tiché zpopelnění a rozptyl na útesech – tam, kde jsem byl volný, kde jsem to miloval.

Zakručelo mi v břiše a já si s úžasem uvědomil, že je po třetí a já dneska ještě neměl v puse. Ne, že by to zvlášť vadilo. Na co se udržovat ve skvělé formě, když zítřek už pro mě stejně neexistuje? Na druhou stranu to byl způsob, jak se vidět s těmi, kterým jsem se chtěl omluvit, a že jich bylo.

2. část

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ortel nad Paulem - 1. část: