Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Októbrová súťaž: Referátem k lásce

21.10.2021 (09:00) • chloe • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 637×

Bella

Přestože byla angličtina obvykle mým oblíbeným školním předmětem, nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že se naše učitelka spojila se školní poradkyní, abychom si zkusili vypracovat jakési eseje o svých spolužácích a na základě nich pak mělo být naším úkolem vypracovat amatérské psychologické profily, které nám pomůžou zhodnotit, a ještě méně se mi líbilo to, že se budu muset někomu svěřovat, zvlášť když jsem od přírody introvert, ale asi je pozdě na to, hodit se marod, že?

Jména těch, co budeme zpovídat, jsme tahali ze starého zaprášeného klobouku, který vytáhli bůhvíodkud, takže ani vybrat si toho, komu se budeme zpovídat, jsme si nemohli. Myslím ale, že je celkem jasný, že bych brala Angelu, protože Jessica je na to ta nejméně vhodná osoba na světě, Erik se ke mně moc nemá, asi proto, že je stejně stydlivý jako já a Mike? Ten se na to, aby se mnou mohl trávit čas i mimo školu, zase třese až moc, což bych i přes veškeré mé výhrady vůči Jessice prostě neudělala.

Jelikož to ale bylo trochu jako loterie, jejíž výsledek taky nemůžete nijak ovlivnit, sledovala jsem namísto dění ve třídě počasí venku. Bylo dost sychravo, což je tu běžné skoro po celý rok, ale teď v říjnu je to vyloženě pochopitelné. Navíc díky tomu, že už byl defakto podzim, bylo veškeré listí na okolních stromech zbarveno do překrásných barev, které mě zaujaly o moc více, nežli výsledky toho, kdo si koho nakonec vybral, i když samozřejmě jsem slyšela, že někteří moji spolužáci byli až přehnaně nadšení, zatímco druzí naopak vůbec.

„Teď ty Bello,“ oznámila mi naše výchovná poradkyně, zatímco naše učitelka důrazně napomínala ostatní, že žádný výměny nepřicházejí v úvahu.

„Ehm, jo.“ Pokývala jsem krátce hlavou na znamení toho, že ji plně vnímám, přestože ještě před chvílí jsem byla myšlenkami jinde.

„Zvol si a přečti jméno svého partnera nahlas,“ instruovala mě, a jelikož mi přitom ten ošklivý klobouk div nestrčila přímo pod nos, sáhla jsem do něj a vytáhla si jeden z papírků.

S povzdechem jsem jej rozbalila a během čtení onoho jména, mi div nevypadly oči z důlků, protože tohle snad vážně není možné, nebo ano?

„No, tak neprotahuj to, koho tam máš?“ Šťouchla do mě zezadu Jessica a patrně se obávala toho, že tam mám skutečně jméno jejího přítele.

„Edward Cullen,“ donutila jsem se proto to jméno konečně vyslovit nahlas, ale ve skutečnosti jsem ještě pořád nevěřila vlastním očím.

Plno holek ve třídě si v ten moment buď zklamaně povzdechlo, či dokonce vyloženě hlasitě zalamentovalo. Evidentně každá z nich stála o to, trávit čas s Edwardem Cullenem…

Na jednu stranu se asi nedá říct, že bych je nechápala, je totiž strašně hezkej, chytrej a taky má bohatý rodiče, což znamená dobrý hadry, vymakané mobilní telefony a hlavně předražený auťák, jenže i když se mi taky kdysi líbil, bylo na něm i cosi zvláštního, co mi zpočátku nedávalo spát. Jelikož se ale nikdy žádných školních ani mimoškolních akcí neúčastnil a vlastně ani nejevil zájem o to se s někým bavit, nemuselo mě to trápit příliš dlouho.

Asi jsem se ho postupem času zkrátka naučila vnímat jen jako jakési umělecké dílo, kolem kterého denně chodíme, obdivujeme ho, ale nesmíme s ním mluvit, natož se ho dotýkat, nebo cokoli víc…

Nebrala jsem si to osobně, ignoroval všechny, ale když mi krátce po mém přistěhování sem asi rok dělal parťáka na laborky, přičemž jsme spolu museli nejen mluvit, ale i spolupracovat, byl to fakt děs.

Hlavně mě ale vytáčelo to, že prostě musel mít pravdu a to za všech okolností a skoro úzkostlivě po mně vše kontroloval, jakoby nedůvěřoval mému intelektu a to jednoho fakt celkem urazí, ale nemá smysl chovat zášť k někomu, pro koho jste vzduch, takže jsem si to s ním ani nikdy nepokusila nějak vyříkat a v následujícím školním roce už na laborky přestal chodit, tak už vyloženě nebyl důvod se tím nadále zabývat.

Jak se tak ale zdá, již brzy budu mít příležitost se ho na to všechno zeptat, že? I když si nejsem tak úplně jistá, zda je dobrý nápad to vytahovat.

Po mně si z klobouku tahali i všichni ostatní, co ještě neznali jména svých partnerů. Snažila jsem se to přestat v duchu bezustání analyzovat a raději se soustředila na instrukce. Dostali jsme k tomu totiž jakýsi mustr s otázkami, které můžeme použít jako základ, plus jsme si mohli vymyslet vlastní otázky, i když to byla dobrovolná část, takže nepředpokládám, že bychom byli nuceni se na ni zaměřit.

Vlastně, když se to vezme kolem a kolem, prostě se s ním sejdu a vyplním s ním tenhle stupidní formulář, že? Tak co se asi tak může pokazit a stát?

***

Naší poslední vyučovací hodinou byla Matematika, což byl předmět, na který jsem byla nucena se soustředit, takže jsem musela zanechat všech svých beztak naprosto zbytečných a nesmyslných obav ohledně Edwarda Cullena. Potom už to ale bylo o poznání horší, protože cestou na školní parkoviště do mě Jessica a její věrný kapesní přívěšek jménem Laurel bezustání klavírovaly cosi o tom, že mám přímo neskutečné štěstí a že mi Edwarda závidí. Plus si samozřejmě taky myslely, že už jsem měla čas s ním o tom mluvit, takže cítily nějaký ten šťavnatý drb na obzoru, jenže ne. Měla jsem pro ně tudíž na skladě jen mimořádně velké zklamání…

I to se ale posléze ukázalo, jako mé štěstí v neštěstí, protože jen díky tomu mě propustily tak brzy.

Konečně jsem se tedy úspěšně dopracovala až ke svému červenému náklaďáčku, na jehož korbu jsem si odhodila batoh s učebnicemi a chystala se nastoupit dovnitř. Jenže když jsem auto obcházela, všimla jsem si nejen toho, že Edwardovo Volvo je absolutně netypicky zaparkované hned vedle té mé zbožňované kraksny, ale i toho, že dnes již tolikrát zmiňovaný Edward Cullen se o něj ležérně opírá a jako vždycky v tom svém šedivém saku vypadá jako ze žurnálu. 

„Ahoj,“ pozdravil mě a já v tu ránu zamrzla uprostřed kroku, protože to nikdy předtím neudělal.

„Ehm, čau?“ vysoukala jsem ze sebe patřičně nervózně a nevím proč, to vyznělo jako otázka. Asi, že jsem si zprvu nebyla vůbec jistá, že mluví na mě. Dokonce jsem se i ohlédla, jestli za mnou náhodu nestojí někdo jiný, na koho by mohl mluvit, ale ne.

„Víš, napadlo mě, že bychom se měli domluvit, jak to uděláme s těmi dotazníky, když už sis mě takhle vylosovala,“ objasnil mi posléze tu mega záhadu, proč že se mnou vlastně vůbec mluví.

„Aha, jasně a co navrhuješ?“ zajímalo mě logicky.

„Každý vyplníme ten svůj a pak to zpracujeme.“

„To by byl ale podvod, ne?“ domnívala jsem se, protože takhle zadání rozhodně neznělo.

„A tobě by to vadilo?“

„Ano,“ odpověděla jsem mu důrazně, a kdyby to byl kdokoli jiný, patrně bych řekla něco ve stylu: Haló, známe se snad jeden den? Jenže s ním to tak v podstatě bylo, takže jsem si to byla nucena odpustit.

„Dobře, tak co navrhuješ, ty? Prostě si odpovědi tipneme?“

„To těžko, protože já o tobě vím jen to, že nosíš kontaktní čočky.“

„Nenosím,“ opáčil mi ale vzápětí, což mě překvapilo, protože takové oči jako on nemá nikdo. Vlastně si ani nejsem jistá, zda pro konkrétně tenhle odstín vůbec existuje nějaké pojmenování, protože jeho oči jsou opravdu mimořádně atypické, ale krásné o tom žádná…

„Ou, bezva. Takže teď už o tobě nevím vůbec nic,“ usnesla jsem se. „Uf, tohle bude fakt zlý, protože ani nebudu vědět kde začít…“

„Já nejsem žádná záhada.“

„Ale jsi,“ odporovala jsem mu. „A proto mi taky všichni tak děsně záviděli, když jsem si tě vylosovala.“

„A co ty? Mělas radost?“

„Spíš nervy, protože i když se vidíme prakticky denně, vůbec se neznáme,“ pověděla jsem mu, přestože mě svou otázkou poněkud vyvedl z míry.

„No já toho o tobě vím celkem dost,“ pronesl uvážlivě, takže nejspíš vážně věřil, že by to byl schopen vyplnit za mě úplně sám.

„Pochybuju. Ehm, totiž…“ Zrozpačitěla jsem, neboť byl můj tón až přespříliš úsečný, tak jsem se to posléze pokusila alespoň částečně napravit tím, že mu objasním důvod tohohle mého počínání. „Uvědomuješ ty si vůbec, že tohle je náš nejdelší rozhovor?“

„To nejspíš skutečně je,“ připustil.

„Vidíš? Takže o mně nevíš vůbec nic, teda kromě toho, že nepodvádím, takže půjdeme ke mně, k tobě, nebo někam do restaurace?“ navrhovala jsem, protože venku bychom nejspíš brzy zmrzli.

„Páni, jdeš na to zhurta,“ okomentoval mé počínání pobaveně.

„Zkrátka to už chci mít z krku, takže jak ses rozhodl?“

„Pojedeme ke mně,“ překvapil mě. „Jeď prostě za mnou…“

„No tak jo,“ souhlasila jsem celá vykolejená, protože takovýto výsledek jsem teda ani v nejmenším neočekávala, ale vlastně je dobře, že to sfoukneme už dneska, ne?

***

Sice jsem tak nějak přibližně věděla, že Cullenovi bydlí kousek za městem tímhle směrem, ale nikdy jsem tu nebyla, chyběl k tomu totiž důvod, takže jsem po tom ani příliš nepátrala. Následovat Edwarda však nebylo nic těžkého, i když bych asi ocenila, kdyby ty zatáčky tak neřezal, protože moje auto rozhodně nemá takový výkon jako to jeho. Strašně ráda bych mu to dala nějak vědět, ale neměla jsem jak, leda na něj zběsile troubit jako nějaký idiot, což se mi nechtělo, tak jsem se s ním jen snažila držet krok.

Zpomalil teprve, až když jsme z hlavní silnice sjeli na lesní cestu plnou houštin, co byla velice úzká, takže by se na ni dvě auta vedle sebe nevešla. Přesto jsem se dočkala dalšího šoku v podobě černé kočky, co mi přeběhla přes cestu, takže jsem málem dostala nejen smyk, ale i infarkt.

„Sakra,“ zaklela jsem a praštila dlaněmi o volat, protože jsem ji opravdu nechtěla přejet, tak jsem vůz strhla stranou a málem tak sama skončila v křoví.

Zatracená černá kočka, snad to není nějaké zlé znamení… I když si teda nejsem úplně jistá, zda na tyhle věci věřím…

Snažila jsem se tím ale nenechat rozhodit. Zhluboka jsem se nadechla a s nově nabytým odhodláním jsem s autem vycouvala zpět na cestu, srovnala ho a rozjela se vpřed. Edward už mi sice dávno ujel, ale jelikož tu nebylo kam odbočit, ztratit už jsem se nemohla.

„Páni,“ vydechla jsem ohromeně, když jsem konečně uviděla dům Cullenových v celé jeho kráse, jak se majestátně tyčí nad příjezdovou cestou, na které jsem zastavila.

Celá užaslá jsem vystoupila z auta a prohlížela si patrový, z části prosklený a částečně dřevem obkládaný dům. Jasně, asi jsem měla čekat, že nebudou bydlet jen tak v něčem, ale tohle je teda vážně mega luxus.

„Budeš tam jenom tak stát, nebo půjdeš dál?“ ozval se Edward od vchodu a své auto už zřejmě stačil mezitím uklidit do jedné z garáží.

Nechala jsem jeho otázku bez odpovědi a prostě jen vykročila směrem k němu, abych ho mohla následovat dovnitř.

***

Musím říct, že jestli mi zvenku ten dům přišel velkolepý, tak o jeho interiéru to platilo dvojnásob. Vše vypadalo tak nově, čistě a draze, že mi to málem znovu vyrazilo dech, ale snažila jsem se to na sobě nedávat moc znát a spíš jsem se tvářila, jakože je to naprostá normálka, ale do háje, já bych se od nich klidně taky nechala adoptovat, kdyby to znamenalo, že tu budu moct bydlet…

„Líbí?“ ptal se s úsměvem, protože mu muselo být přesně jasně, že jo.

„Ujde to.“ Pokrčila jsem však rameny na znamení nezájmu, přestože ve skutečnosti jsem byla uvnitř poměrně dost zoufalá z vědomí, že celý náš dům, by se jim vešel do obývacího pokoje.

„Dáš si k tomu zpovídání raději vodu, kávu nebo čaj?“

„Čaj si dám ráda,“ odpověděla jsem mu, protože jsem byla trochu prokřehlá a zatímco mi jej šel udělat do kuchyně, já se uvelebila na jejich obrovské bílé pohovce, na které se sedělo stejně pohodlně, jako se asi sedává na obláčku v nebi.

Skoro jsem toužila se tu rozvalit, ale to by asi Edward čuměl, že? Takže mi nezbývalo nic, než způsobně se usadit na její okraj a počkat si na jeho návrat. Přitom jsem si z ramen shodila bundu a zahleděla se na otázky z dotazníku. Některé bych asi dokázala vyplnit jenom tak od boku, ale jsem na to příliš zásadová a hlavně doufám, že to Edward nebere tak, jakože jsem se mu sem vyloženě vnutila, protože na výběr jsem mu přeci dala, ne?

Překvapivě byl ale Edward zvláštně v pohodě. Vůbec se nezdálo, že by měl nějakou sociální fobii, nebo že by na něj sedělo cokoli z těch všech teorií, co o něm ve škole kolovali. Byl slušný, milý a pozorný. Ani slovíčkem mi nenaznačil, že bych mu tu nějak vadila. Vlastně to skoro vypadalo jako by na mě mohl oči nechat a z toho jsem byla trochu nesvá.

Seděl v křesle naproti mně, oba jsme měli tužku a dotazník. Navzájem jsme si pokládali jednotlivé otázky a já se sem tam napila čaje, co svou příchutí připomínal maracuju. Chvílemi byla atmosféra příjemná a překvapivě uvolněná a jindy zase trochu trapná. To asi hlavně proto, že ne všechny otázky se týkaly pouze obecných faktů, či bezvýznamných věcí jako například oblíbená barva, jídlo, kde ses narodil a podobných nesmyslů, ze kterých se dle mého názoru nic usuzovat nedá. 

Co se jeho rodiny a adopce týká, byl Edward vcelku stručný, ale když došlo na hudbu a jeho oblíbené klavírní umělce a skladby, docela dost se rozpovídal. Zvládala jsem s ním držet krok jen díky tomu, že jsem kdysi chodila na balet, což ho dost překvapilo a aby taky ne, když mám ve škole spíše pověst totální nešiky a to od vybíjené po běžnou chůzi po chodbě. Trochu jako Kalamity Jane a k té elegance ve stylu Labutího jezera příliš nesedí.

Vlastně jsme toho ale měli společného celkem dost, na televizi se příliš nedíváme, ale zato dost čteme a i v tomhle si zdá se vyhovuje, protože máme na autory podobný vkus. O cestování jsem sice věděla kuloví, ale když přišla řeč na to, co bych někdy v budoucnu chtěla vidět, taky jsme se celkem shodovali. Akorát, že s tím rozdílem, že on už na těch místech zřejmě byl a mluvil o nich spíše jako o místech, kam by se jednou rád vrátil.

Přestože o své rodině zprvu mluvit nechtěl, dozvěděla jsem se toho celkem dost. Tak například jeho nevlastní matka Esmé je bytová designérka, což vysvětlovalo to nádherné zařízení a doplňky. Jeho otce znám, ten pracuje jako lékař v místní nemocnici a je velice uznávaný a o jeho sourozencích vím akorát to, že se jmenují Alice a Emmett a že chodí na nějakou vysokou v Seattlu. Mám pocit, že jsem je ve městě viděla akorát jednou, protože jsou o něco starší, než my dva, takže bylo milé dozvědět se něco i o nich. 

„Fajn, tak teda další otázka na tělo, co nejšílenějšího jsi kdy udělala?“

„Upřímně?“ váhala jsem.

„No jak jinak.“

„Já na šílenosti moc nejsem.“ Pokrčila jsem vyhýbavě rameny a doufala, že si o mně po tom všem nebude myslet, že jsem nudná. „A ty?“

„No, když jsem byl malej, naplnil jsem skákací hrad cukrovou vatou.“

„Byls výtržník?“ rozesmála jsem se už jen při té představě.

„Spíš inovátor.“

„Aha.“ Hodila jsem po něm významným pohledem a bezustání se culila.

„Na mou obranu, navedl mě můj bratr a já z toho tedy ještě neměl rozum.“

„Přejděme raději k další otázce,“ vybídla jsem ho.

„Dobře, tak za co se nejvíc stydíš?“

„Oh, ne to ti nemůžu říct…“

„Proč ne? Já jsem ti taky řekl o skákacím hradu a cukrové vatě, a když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně jediné, co jsem ti dneska ještě neřekl je velikost mého spodního prádla.“

„Tu bych ti řekla klidně.“

„Jestli je to to, za co se stydíš, pak vzhůru do toho…“

„Teda…“ zarazila jsem se uprostřed věty a netušila, zda se smát, či urazit.

„Tvá volba.“ Pokrčil rameny, jakože to nechává na mně, ale přesto si připravil tužku k akci. 

„Fajn, povím ti to, ale tohle tam prosím nepiš, ano?“

„Uvidíme,“ neslíbil mi to sice tak úplně, ale já i přesto pokračovala.

„Když mi bylo osm, předávkovala jsem školního křečka Phillovou viagrou v domnění že, jde o speciální lentilky, což očividně nebyla pravda a jemu z toho asi prasklo srdíčko.“

„Nechutný,“ zhodnotil to uznale, ale jinak naprosto neutrálně. 

„Ty to tam napíšeš, že?“ ptala jsem se ho s nemalými obavami.

„Ne, neboj. U mě je tvé tajemství v bezpečí,“ přislíbil mi a jemně se na mě pousmál takovým zvláštním pokřiveným úsměvem, ze kterého bych nejspíš šla ihned do kolen, kdybych ovšem v současné chvíli neseděla na zadku.

„Takže co tam teda napíšeš?“ chtěla jsem vědět.

„Že miluješ Britney Spears.“

„Oh, no, tak jo, s touhle ostudou můžu žít,“ souhlasila jsem. „A tvá odpověď?“

„Ehm, no…“ zaváhal tentokráte on a zvážněl natolik, že mi neodpověděl.

Málem jsem nadskočila leknutím, když jsem si zničehožnic uvědomila, že už v místnosti nejsme tak docela samy, protože ve dveřích za námi nyní stály dvě nově příchozí osoby, jenže přišly tak potichu, že jsem jejich příchod vůbec nezaznamenala.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem je a přitom jsem zcela jasně cítila, jak mi rudne obličej, protože co kdyby náhodou slyšely, jaká jsem trýznitelka křečků, že?

Drobná žena s velice podobným karamelovým odstínem vlasů a zlatavýma očima měla v rukou papírovou tašku s nákupem, ze které vyčuhoval pórek. Na sobě měla sukni s vysokým pasem a krajkovou halenkou, ale zima ji zřejmě netrápila a vedle ní stál vysoký svalnatý mladík s černými vlasy. Působil mohutně a děsivě, skoro bych řekla, že potkat ho někde v noci na ulici, tak vezmu nohy na ramena. Při mém štěstím bych se ale stejně nejspíš po pár metrech přerazila o své vlastní nohy a k ničemu dobrému by to nebylo.

„Dobrý den,“ oplatila mi žena pozdrav s vřelým úsměvem, přestože byla evidentně zaražená, že nás tu spolu takhle vidí.

„Jsem Edwardova spolužačka, jenom tu spolu děláme na jednom úkolu do školy,“ vysvětlila jsem jim alespoň částečně důvod své přítomnosti zde.

„Pane jo, ono to mluví, já už myslel, že mám halucinace,“ poznamenal mladík.

„Emmette, no tak,“ pokárala ho a mně podle jména došlo, že se tudíž nejspíš jedná Edwardova staršího bratra.

„No co? Už jsi někdy viděla, aby měl návštěvu? Já teda ne,“ bránil se sice vehementně, ale když ho poslala do kuchyně s nákupem, neprotestoval a poslechl ji.

„Za něj se omlouvám. Mimochodem jsem Esmé, Edwardova matka,“ představila se mi srdečně, přestože si ode mě nevím proč bezustání držela patřičný odstup.

„Bella Swanová.“

„Vážně? Bella?“ podivila se a tak zvláštně se na svého syna podívala. Působilo to skoro spiklenecky, jako by o mně už od něj někdy něco slyšela, ale snad to neznamená, že si na mě doma stěžoval kvůli laborkám, že ne?

„Ano.“ Přikývla jsem.

„No, tak u nás vítej, Bello. Doufám, že si s námi dáš i večeři.“

„Ráda,“ souhlasila jsem, přestože jsem si nebyla tak docela jistá, že to Edwardovi nevadí. 

„Tak si to tady v klidu dodělejte, já zatím něco připravím a pak vás zavolám.“

„A nechcete pomoct?“ nabídla jsem se jí, protože mi přišlo hloupé to neudělat, i když vaření obvykle zrovna neholduju.

„Chceš-li,“ souhlasila, a když jsem přikývla, pokynula mi, abych ji následovala do té největší kuchyně, jakou jsem kdy viděla a taky nejčistší. Skoro jako by ji ani nikdy nikdo nepoužíval.

***

Paní Cullenová na mně dozajista poznala, že přestože má nabídka pomoci byla upřímná, můj obor tohle rozhodně nebyl, protože mi to úplně nešlo. Jenže za to mohlo i to jejich vybavení, na které nejsem vůbec zvyklá, protože doma nemáme ani škrabku na brambory, natož všechny ty další vymoženosti. Snažila se být ale milá a taktní, takže mě nechala jen krájet mrkev a pórek, aniž bych se musela nějak více angažovat a podílet na přípravě jídla jako takového.

„Víš, že to nemusíš dělat, že?“ optal se mě Emmett, který opodál připravoval dresink na salát.

„Já vím, ale mě to baví,“ opáčila jsem a pokusila se na něj usmát bez toho, abych se začala červenat. „Navíc potkat tak šťastnou a vřelou rodinu jako jste vy, zahřeje u srdce a takhle se cítím, skoro jako bych toho byla součástí.“

„Takže tu nejsi jen kvůli škole?“

„Nemyslím, že se to vzájemně vylučuje, takhle u vás totiž můžu vyzvídat i věci, které mi Edward sám jen těžko prozradí.“

„Jako třeba?“ ptal se honem a zdá se, že byl celý hin z představy, že bude moci vytáhnout nějakou tu špínu na svého bratra, ale proto jsem to neříkala.

„No, nechápejte to špatně, ale byl váš syn vždycky takhle uzavřený a samotářský?“ obrátila jsem se se svou otázkou raději na Esmé, protože podvědomě tuším, že by její odpověď měla být o něco kloudnější.

„Je trochu introvertní,“ uznala, ale jinak se i nadále věnovala vaření.

„A jaký byl jako dítě?“ zajímalo mě, jestli to náhodou nemůže být i tou adopcí.

„Neuvěřitelně roztomilý. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé uvedla ty jeho malilinkaté ručičky a naducané růžovoučké tvářičky,“ rozplývala se nad ním jako nad vlastním.

„Jo, naducané, to sedí,“ poškleboval se mu už zase Emmett.

Nějak jsem se pořád nemohla rozhodnout, zda je zábavný, nebo otravný, ale jedno vím, vůči Edwardovi mi to nepřišlo fér, že je neustálým terčem jeho posměchu.

„Vůbec ho neposlouchej, Bello. Jen žárlí,“ chlácholila mě Esmé a pak se spěšně omluvila, že si musí do auta pro olej, co tam zapomněli.

„Moment, moment, takže ty seš Bella, jo?“ chytil se toho Emmett okamžitě, protože až doposud si to zřejmě neuvědomil.

„Už to tak vypadá,“ nechápala jsem moc, o co mu jde.

„Víš, že o tobě Edward bezustání žvaní?“

„No…Ne, to opravdu nevím?“ Jak se na něco takového vůbec reaguje, když netušíte o čem je vlastně řeč?

„Asi proto mám pocit, jako bych tě už dávno znal, takže si dovolím být k tobě upřímný.“

„Ohledně čeho?“

„Všeho.“

„Jo ták,“ pronesla jsem významně, ale ve skutečnosti jsem nad ním jenom chtěla kroutit hlavou.

„Co to, že vůbec píšeš referát zrovna o našem Edwardovi? To sis vytáhla nejkratší sirku, nebo tak něco?“ vyzvídal bezustání.

„Není to úplně referát, jen máme vyplnit dotazník a na základě něj vypracovat cosi jako psychologický rozbor osobnosti, nebo tak něco…Ale máš pravdu v tom, že jsme jména losovali z klobouku, takže se dá říct, že jo, i když to není vyloženě prohra, ne?“ nechápala jsem, proč to tak od něj vůbec vyznělo. 

„Prohra přímo ne, ale díky tomu máš ten nejtěžší úkol ze všech.“

„Proč?“

„Protože napsat o Edwardovi cokoli, co by se jen vzdáleně dalo považovat za zajímavé pro ostatní je prakticky nemožné.“

„No, já sice nejsem expert na sourozenecké vztahy, ale takhle bys o svém bratrovi nejspíš mluvit neměl.“

„A můžu já za to, že je to takovej divnej pavouk samotář?“

„Uznávám, že ještě včera jsem si o něm myslela totéž, ale teď už ho znám o něco líp a mám za to, že se mýlíš,“ zastávala jsem se ho a trochu se bála toho, abych v nich nevzbudila dojem, že odteď jsme s Edwardem Best Friends Forever, protože to zcela určitě není pravda.

„Nechápu, co s ním děláš, konečně jsem ho totiž slyšel dokončit větu a docela i dávala smysl. Normálně mluví jen ve zkratkách, anebo mručí.“

„Mručí?“ zasmála jsem se a bohužel přitom přestala dávat pozor na své ruce.

No, a jelikož jsem právě krájela mrkev, sjela mi ruka a já se řízla do prstu. Ne nijak závažně, ale krvácelo to poměrně dost.

„Oh, kruci,“ vyjekla jsem s obličejem zkřiveným bolestí a dalšími peprnými nadávkami na jazyku, ale zavčas jsem se ovládla.

Urychleně jsem odložila nůž, ránu si pevně stiskla a spěchala pod vodovod, jenže Emmett mi v ten moment zastoupil cestu. Zprvu jsem si myslela, že mi jde jen pomoct, ale víc bych se mýlit nemohla, protože na mě jen zíral s očima černýma jako uhel a jeho ústa i tvář se zkroutili do obludné grimasy, co mi spolu s jeho mohutným vzhledem nahnala pořádný strach. Dokonce bych i přísahala, že z jeho útrob slyším vycházet zvuk připomínající vrčení.

Naskočila mi z toho husí kůže…

„Co děláš?“ ptala jsem se ho celá zmatená a absolutně vykolejená, když v tom mě pevně sevřel pod krkem a extrémně rychle mě přitiskl zády směrem ke kuchyňské lince.

Nemohla jsem dýchat, myslet, ani volat o pomoct, tak jsem na něj jen konsternovaně zírala a čekala… Co já vím, na smrt?

O co tu sakra jde??

Vzápětí se všechno seběhlo ráz na ráz. Do místnosti se přihnali Edward s Esmé. Ta jakmile nás tu takhle uviděla, zbledla snad ještě víc a její do té doby zlatavé oči, taktéž dočista zčernaly. Jen Edward měl zdá se dost duchapřítomnosti na to, aby se ode mě pokusil svého bratra odtrhnout. To by za mě byla vcelku normální reakce, jenže na tom co se odehrálo potom, už nebylo normálního absolutně nic.

Jakmile mě už Emmett nedržel, sesula jsem se po zádech k zemi, protože moje třesoucí se kolena to zkrátka neustála. I tak jsem ale jasně viděla, jak se Emmett s Edwardem perou, činili to tak rychle, že jsem chvílemi místo nich viděla jen rozmazané šmouhy. Šokovalo mě to a to naprosto. Navíc na sebe přitom křičeli, ale nic z toho mi nedávalo smysl. Nakonec pro mě bylo jediným vysvobozením to, že se mi z toho všeho zamotala hlava a já ztratila vědomí…

***

Když jsem se probrala, ještě pořád mi z toho všeho šla hlava kolem. Nemluvě o dalším šoku, který jsem utrpěla, když jsem si uvědomila, že ležím na posteli v jakémsi pokoji. Cukla jsem sebou a posadila se. Přitom jsem si přitáhla kolena k hrudi, abych se mohla pomyslně schoulit do klubíčka a případně se tak ochránit, i když je to asi poněkud absurdní. Taky jsem si uvědomila, že je tu se mnou Edward. Seděl na stoličce u piana na opačné straně pokoje hned vedle police se spoustou knih.

„O co tu sakra jde?“ zeptala jsem se ho, když jsem konečně našla svůj hlas.

„Všechno ti vysvětlím,“ přislíbil mi. „Ale nejdřív se chci ujistit, že to nikomu nepovíš.“

„No, i když by většina školy byla uvytržení z toho, že jsem skončila v tvé posteli, asi by to mé pověsti příliš neprospělo, takže…“

„Mluvím vážně.“

„Já vím,“ utvrdila jsem ho v tom, že to rozhodně neberu na lehkou váhu, protože nejspíš chybělo sakra málo a můj život by zhasl jako nějaká svíčka. Nejsem zase tak blbá, aby mi tohle nedošlo, ale prostě jsem se potřebovala soustředit na něco jiného, abych se tu úplně nezhroutila.

Edward na to zřejmě neměl moc co říct, tak jen přikývl, zvedl se a opatrně ke mně přistoupil, jakoby se snažil mě nevyděsit ještě víc, než už se mu to podařilo doteď.

„Ruka je v pořádku?“ ptal se, zatímco jsem mu dovolila usednout na postel vedle mě.

Až teď jsem si vzpomněla, čím to celé vlastně začalo, ale jelikož mě ta rána nebolela, zapomněla jsem na ni. Teď jsem se ji samozřejmě rozhodla zkontrolovat, ale zdá se, že zatímco jsem byla mimo, někdo mě ošetřil. Možná sám Edward, i když jistá si tím nejsem a ptát se ho na to nehodlám, protože jsou tu mnohem důležitější otázky, které je nutné položit.

„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem mu, protože už předtím jsem věděla, že to není hluboké a pokud to zalepili a polili dezinfekcí, nic mi nehrozí.

„Podívám se,“ řekl mi na to pouze a já ani sama nevím proč, jsem mu svou ruku podala.

Co to se mnou sakra je? Nejdřív se mě jeho bratr pokusí zabít a pak tady s Edwardem cukruju jako by se nic z toho nestalo. Navíc koho sakra zajímá tohle pidi bebí?

„Víš, asi bych ti měl o naší rodině něco říct a vysvětlit ti, co se to tu vlastně stalo,“ pronesl uvážlivě, zatímco jsem si přesedla do poněkud uvolněnějšího tureckého sedu, abych měla větší pohodlí.

„Dobře,“ hlesla jsem souhlasně, protože nějaké to vysvětlení by rozhodně na místě bylo.

„Doufám ale, že je ti jasný, že vše co ti tu teď povím je absolutně mimo záznam a nikdy o tom nesmíš mluvit. S nikým a nikde,“ dodal lehce váhavě, zatímco mi něžně kontroloval ránu.

„Tak povíš mi už, co jste sakra zač?“ ptala jsem se ho netrpělivě, protože i když to zní naprosto šíleně, lidi teda zcela určitě ne.

„Upíři.“

„Ehm, cože?“ nerozkašlala jsem se div, protože jsem byla jeho slovy mimořádně zaskočená.

„Vím, že to zní naprosto šíleně a taky absurdně, ale…“

„Ujišťuji tě, že šíleně a absurdně by to znělo kdykoli jindy, ale po tom, co jsem dnes viděla, tomu věřím. Spíš nechápu, jak je to možný. Proč to o vás nikdo neví?“

„No, asi by ses taky hned každému na potkání nechlubila, že jsou tvoji rodiče a sourozenci upíři.“

„Asi ne,“ připustila jsem, přestože jsem to původně myslela trochu jinak, protože spíš je mi divný, že o jejich existenci neví svět, jenže on mluvil dál a já ho raději nechala.

„Není to tak, že bych se za ně styděl, ale každý na nich hned pozná, že jsou jiní, i když je mám jinak opravdu moc rád.“

„Jestli seš jedním z nich, proč by ses za ně měl stydět?“ nedocházelo mi.

„Jsem. Až na to…“

„Až na to, že co?“ vyptávala jsem se a přitom moc nechápala, proč to z něj leze jako z chlupaté deky, když to nejpodstatnější už mi v podstatě řekl, ne?

„Esmé a Carlisle jsou moji biologičtí rodiče. Esmé byla ještě člověk, když mého otce poznala a zamilovala se. Z toho vztahu jsem se narodil, takže jsem upír jenom zčásti, ale Emmett a Alice, ti ne.“

„Chápu, ale znamená to, že i ty piješ krev?“

„Sem tam je to nutnost, ale můžu jíst i normální jídlo.“

„Což vysvětluje, proč Esmé vaří večeře,“ spojila jsem si to, protože jinak by to nejspíš opravdu nedávalo moc smysl.

„S tím vlastně souvisí i další věci, slunce pro mě není problém, defakto mám i pulz i když trochu jiný a nejsem tak silný, nebo rychlý, jako oni.“

„Ale Emmetta jsi přepral,“ namítla jsem.

„To proto, že jsem měl dobrou motivaci.“

„A to?“

„Nechtěl jsem, aby ti ublížil.“

„Proč ne? Totiž… Nejsem pro tebe nikdo, tak co vám bránilo mě prostě pohřbít vzadu na dvorku? Že je můj táta šerif?“

„Nejsme vrazi. Obvykle pijeme pouze zvířecí krev, protože takový životní styl jsme si vybrali. Můj otec je dokonce lékař a pomáhá lidem.“

„Ale nebylo by to jednodušší, než se teď spoléhat na to, že o vás nikomu nepovím?“

„Slíbila jsi, že to neuděláš,“ připomenul mi lehce polekaně.

„A ty mi to věříš? Proč?“ nechápala jsem ani jeho přístup, ani to proč ho tu defakto přemlouvám, aby mi nevěřil a zabil mě, což je prostě absurdní.

„Jo, Bello. Věřím.“ Přikývl zcela vážně.

„Proč?“

„Nevím, prostě z tebe mám ten pocit, že ti můžu věřit. Navíc tě znám a taková ty nejsi.“

„Kde ale bereš tu jistotu? Z jednoho rozhovoru, co jsme navíc vedli dneska?“

„Pozoruju tě už delší dobu. Vím dobře, jaká jsi, a věřím, že mě v tomhle nezklameš.“

„Pozoruješ?“ žasla jsem, protože já teda měla za to, že on svět kolem sebe ve škole příliš nevnímá.

„Prostě věřím, že mou důvěru nezklameš a já se svými instinkty řídím. Navíc znát pravdu není bezpečné a ty nejsi tak hloupá, aby sis to neuvědomovala.“

„Ne, máš pravdu. Nejsem ani pitomá, ani ten typ, co by to hned dal do novin jako zprávu dne, takže vaše tajemství je u mě v naprostém bezpečí. Krom toho teď aspoň chápu, proč se raději držíš stranou od ostatních a musí to pro tebe být už tak dost těžké, takže bych ti to nerada komplikovala ještě víc.“

„Nejtěžší je to, když se musím držet dál od tebe,“ vypadlo z něj vzápětí.

„Co?“ vydechla jsem a nejspíš jsem se u toho netvářila zrovna dvakrát inteligentně.

„Víš, já vím, že jsme spolu až do dneška nikdy pořádně nemluvili, ale vážně se mi líbíš a i když se mnou teď nejspíš nechceš už ani mluvit nebo mě někdy vidět, protože už víš, co jsem zač,“ blábolil naprosto nesmyslně, protože už z toho všeho mohl zcela jasně pochopit, že mi není ani odporný, ani šumafuk.

„Takže já se ti líbím?“ dělala jsem si v tom jasno a jen stěží se neusmívala jako blbeček.

„Ehm, jo,“ přiznal se s rozpaky.

„O důvod víc uzavřít oboustranně výhodnou dohodu o mlčenlivosti, protože ani já nechci, aby někdo znal mé tajemství,“ zlehčovala jsem to celé.

„Zdá se, že ani jeden z nás nebyl v otázce, za co se v životě nejvíc stydíš upřímný, že?“

„To tedy ne,“ rozesmála jsem se a už se v duchu viděla, jak mu do té kolonky píšu cosi obdobného, a sice že miluje One Direction, nebo Justina Biebera.

Potom, jelikož z té slíbené večeře pravděpodobně nebude nic, jsem se začala pomalu sbírat k odchodu, protože jsem se tu už zdržela opravdu hodně dlouho a dokonce i Charlie si dřív nebo později všimne, že mu doma chybí jedna dcera.

Navíc to Edward zdá se viděl podobně, takže mi pomohl vstát z postele a potom mě džentlmensky zavedl nazpět do obýváku, kde jsem si posbírala všechny věci. Taky mě cestou dopředu ujistil, že Emmetta s Esmé určitě nepotkáme, protože se šel uklidnit kamsi do lesa a že později se mi za své počínání dozajista omluví, což ok no, ale stejně jsem měla pocit, že je to celé moje vina. Neměla jsem zkrátka krvácet před upírem, jenže to jsem celá já, Bella Swanová…

„Ehm, nechceš se mě před odchodem ještě na něco zeptat?“ optala jsem se ho mezi dveřmi, když mě vyprovázel k autu.

„Myslíš kvůli tomu referátu?“ podivil se, protože vyjma těch dobrovolných otázek jsme stačili vyplnit snad úplně všechno.

„Ne, myslím třeba, jestli s tebou půjdu na rande?“ osmělila jsem se a řekla to, protože jednak už znám jeho tajemství a jednak takovéto jeho věřím ti, znám tě, pozoruji tě, spolu s faktem, že o mně předtím doma mluvil, mi zcela jasně naznačuje, že mu nejsem tak docela lhostejná a on mně též ne.

„To myslíš vážně?“ zdráhal se věřit tomu, že si z něj jen neutahuju.

„Spíš se vážně divím, že tě to nenapadlo už dřív.“

„Ty bys šla?“

„Jasně.“ Přikývla jsem s úsměvem.

„I po tom všem, co jsem ti tu dnes řekl a co se stalo mezi tebou a Emmettem?“

„Nejsi jediný, jehož bratr je tak trochu konfliktní idiot a bylo by nefér tě soudit na základě jeho činů, takže ano, i po tom všem,“ ubezpečila jsem ho a abych svým slovům dodala ještě o něco větší váhu, stoupla jsem si na špičky a políbila ho na ústa.

Sice to byla jen taková obyčejná cudná pusa, ale pro nás oba znamenala jasný příslib všeho, co nás v budoucnosti ještě čeká a upřímně? Nemohla jsem se toho dočkat…

Gratuluju, pokud jste to vydrželi až sem, dodatečně se teda omlouvám za svou gramatiku a samozřejmě budu ráda, když mi dolů napíšete nějaký ten názor :-) Chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Októbrová súťaž: Referátem k lásce: