Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nikdy nespravíš moje srdce

23.09.2011 (15:00) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 2943×

Znovu dýchej

„Možná,“ řekla jsem mu a posadila se na verandu.

„Možná?“ zeptal se a posadil se vedle mě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a nadechla se.

„Ano, možná,“ pověděla jsem a zasmála se.

„Jak můžeš říct možná?“ zeptal se.

„Normálně… Otevřeš takhle pusu,“ řekla jsem, zvedla prsty a otevřela jimi jeho pusu, „a potom musíš říct písmeno m… o… ž… n... a... á.“ Zasmál se a vzal moji ruku. Propletl moje ruce s mými a já se usmála.

„Víš, jak to myslím,“ řekl.

„Možná budu někdy mít kluka, který mě bude natolik naplňovat, že bych ho přeměnila, ale lepší by bylo, kdyby byl upír,“ pověděla jsem.

„A mě by sis vzala?“ zeptal se.

„Možná,“ pověděla jsem a dala ruku zpátky do kapsy od mikiny.

„Je tu krásně,“ řekl.

„Souhlasím, je tu vážně nádherně,“ řekla jsem a podívala jsem se do jeho očí.

„Zítra pojedeme já a Emmett do hor,“ řekl.

„Kvůli lovu?“ zeptala jsem se.

„Jako bys to nevěděla,“ řekl a zasmál se.

„Nemusím se pokaždé koukat do budoucnosti, abych něco zjistila. Ty mi to jistě řekneš, ne?“ zeptala jsem se.

„Chce se vyřádit na skalách,“ přiznal a usmál se.

„Takže se bude chovat jako totální hovado, ale dobré na tom je, že ho uvidíš jen ty?“ zeptala jsem se a zasmála se, když se začal smát on.

„Ano, nějak tak… Pojeď s námi, bude legrace,“ navrhl.

„Tak dobře, pojedu,“ řekla jsem, dala mu pusu na tvář a zvedla se.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Jdu do svého pokoje,“ oznámila jsem mu.

„A ty tu se mnou nechceš být?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem a začala jsem se hlasitě smát.

„Tak počkej, to si vypiješ,“ řekl, zvedl se, a začal mě lechtat.

„Ne, přestaň, Edwarde, přestaň!“ křičela jsem na celé lesy, ale stále nepřestával. Nakonec jsme skončili tak, že jsem ležela na verandě pod ním a dotýkali jsme se nosy. Chtěla jsem se pohnout, ale nemohla jsem. Byla jsem jím úplně přitlačena k prknům. Chvilku se ještě smál, ale pak zvážněl a bez jakéhokoli vysvětlení se zvedl a odešel. Ještě pár sekund jsem tam ležela a potom jsem si sedla. Objala jsem rukama svá kolena a koukala se na noční oblohu. Dneska je opravdu krásně. Zvedla jsem se, ale nešla jsem dovnitř. Viděla jsem, jak za skleněnými dveřmi je Emmett a kouká na mě, ale nešla jsem za ním. Šla jsem po schodech dolů na příjezdovou cestu a potom se zastavila. Kouknula jsem se nahoru na oblohu a počítala hvězdy, které se nádherně třpytily.

„Ahoj,“ řekl Emmett a já se usmála.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a stále se dívala na hvězdy, „kde máš Rosalie?“

„Kouká se na nějakej pořad o autech, co ty?“ zeptal se.

„To není vidět, co dělám?“ zeptala jsem se.

„Jo, bylo a je… Před chvilkou ses málem políbila s Edwardem a teď…“

„Líbala s Edwardem? Nevíš, o čem mluvíš,“ řekla jsem a bouchla ho kamarádsky do ramene.

„Fajn, ale aspoň z tvé strany to tak vypadalo, že ho chceš,“ řekl. Vzala jsem ho jednou rukou za mikinu a táhla ho asi několik metrů od domu.

„Co děláš?“ zeptal se. Vzala jsem z kapsy papír a tužku a začala psát. Pak jsem mu to ukázala a on pochopil.

„Já tě mám taky rád,“ řekl a já mu okamžitě zacpala pusu rukou.

„Sklapni!“ pošeptala jsem rozzuřeně.

„Páni, ty jsi jak čertík v krabičce,“ řekl překvapeně, když jsem svou ruku sundala z jeho pusy.

„Měla by ses vidět,“ řekl a začal se příšerně smát.

„Hmm… Mohla jsem tušit, že to nepochopíš,“ řekla jsem a šla od něho pryč.

„Ne, ne… počkej! Chápu to,“ řekl a usmál se.

„Zavři oči,“ přikázal mi. Zavřela jsem je.

„A teď mi dej ten papírek,“ řekl.

„Emmette!“

„Věř mi,“ řekl a já mu ho podala. Najednou jsem cítila kouř, a tak jsem rychle otevřela oči. Emmett si ale něco dával do kapsy. Odkašlala jsem si a on se na mě podíval. Usmál se a já k němu přistoupila blíž. Natáhla jsem ruku a čekala.

„Dělej,“ řekla jsem asi po minutě, kdy mi pořád ten papírek nedal.

„Fajn,“ řekl a dal mi kus papírku. Ani jsem nemusela číst ta slova, bylo vidět, že je tam něco napsaný, a tak jsem ho spálila.

„Seš příšerná,“ řekl upřímně.

„Vážně? Kdybych byla příšerná, myslíš, že bych s tebou a Edwardem zítra jela do hor?“ zeptala jsem se.

„Pojedeš?“ zeptal se zasněně.

„No, nevím. Když jsem tak příšerná, tak bych asi neměla,“ řekla jsem a zvážněla.

„Ne… Ne, já to tak nemyslel,“ řekl a já se usmála.

„Bude to paráda,“ řekl.

„Jo, to bude,“ pošeptala jsem, ještě se koukla nahoru k obloze a potom zašla i s Emmettem do domu. Ráno jsem si sbalila do tašky jen pár věcí a vzala si jednu knížku, abych se kdyžtak nenudila. Ale hned, jak jsem si vzpomněla na Emmetta a hory, jsem knížku zase vyndala z tašky a dala ji do police. Emmett a hory? Myslím, že nudit se tam nebudu. Sedla jsem si na postel a čekala. Nečekala bych, kdyby si kluci zabalili už večer, protože jim to trvá vždycky strašně dlouho. Jsou jak holky. Edward už měl sbaleno. Nemusela jsem k tomu použít svoji schopnost, ani jsem se na něho nepřišla mrknout, ale uslyšela jsem Emmetta, jak zaklel, když šel zkontrolovat Edwarda.

„To si děláš srandu? Ty už máš sbaleno? Jdu zkontrolovat Alice, ta se jistě balí,“ řekl Emmett.

„Na to bych nesázel, kámo,“ řekl Edward a šel s ním. Emmett otevřel dveře od pokoje a já vzhlédla.

„Nemáš sbaleno, viď?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Musím tě zklamat… kámo,“ řekla jsem a koukla se na Edwarda, který stál hned za ním, „mám sbaleno už pět hodin.“

„Cože?“ zeptal se a rychle běžel do svého pokoje. Edward si sedl ke mně na postel a trochu zvážněl.

„K tomu včerejšku…“

„Nerozpitvávej to, prosím, nechme to tak, jak to je,“ řekla jsem a dívala se do země.

„Hmm… Tak dobře, jestli to tak chceš,“ pošeptal a odešel.

„Popožeň trochu Emmetta, prosím tě, chtěla bych být aspoň do měsíce doma,“ řekla jsem a zasmála se. Edward zavřel dveře a já si připadala jako pitomec. Měla jsem mu říct pravdu, ale… počkat, slyší moje myšlenky. Měla bych si překládat. Po celou cestu do hor jsem si překládala různé slovníky a za celou cestu jsem ani s jedním nepromluvila. Jeli jsme džípem, takže jsme tam byli za pár hodin. Rosalie, Carlisle a Esmé s námi nejeli z toho důvodu, že čekali návštěvu z Denali. To proto jsme jeli do hor. Edward se s Tanyou nechtěl vidět. I když jsou od nás kousek, protože bydlíme na Aljašce, stejně se pokaždé, když se rozhodnou nás navštívit, sbalí a vyrazí se mnou nebo s Emmettem někam pryč, aby ji nemusel vidět. Vždycky ale jedu taky, protože mě nebaví ty její řeči o tom, že by chtěla znovu vidět Edwarda, a tak.

„Tak co?“ zeptal se Edward.

„Stále nechtějí odjet,“ řekla jsem a on si sedl na kapotu džípu.

„To si děláš srandu?“ zeptal se a začal se neskutečně vztekat.

„Kámo, neseď na mém džípu! To, co jsi s ním provedl minule, je na něm ještě pořád znát,“ řekl Emmett.

„Fajn,“ řekl Edward a sedl si ke mně do sněhu.

„On si to stále pamatuje,“ podotkl Emmett.

„Emmette! Teď zrovna není dobrý nápad mě štvát,“ zakřičel a já ho pohladila po zádech.

„Ona odejde,“ řekla jsem.

„Sama dobře víš, že neodejde, dokud se tam aspoň jednou neukážu,“ pověděl a odvrátil ode mě oči.

„A ano,“ řekl.

„Co ano?“ zeptala jsem se ho.

„Nemiluju ji,“ řekl Edward a mně se ulevilo.

„Na tohle jsem se neptala,“ řekla jsem.

„Já vím, ale já to slyšel ve tvých myšlenkách,“ přiznal se a já si znovu začala překládat slovník hebrejštiny do čínštiny.

„Proč to děláte?“ zeptal se a podíval se na nás na oba.

„Co děláme?“ zeptala jsem se.

„Oba dva si překládáte slovníky… Jako byste nechtěli, abych něco věděl,“ řekl a já se chtěla zvednout. Zatáhl mě ale zpátky a já na něho spadla. Moje obrana na chvilku povolila, ale opět jsem nad ní získala kontrolu a přestala myslet na to, co jsem před ním chtěla skrýt.

„Koho miluješ?“ zeptal se.

„Emmetta,“ řekla jsem a úplně zpanikařila.

„Co?“ řekl Emmett překvapeně.

„Teda chtěla jsem říct jednoho kluka, kterého jsem potkala… potkala jsem ho v… v…“

„Ve městě,“ řekl Emmett a mně se ulevilo, „potkala ho ve městě.“

„Vážně?“ zeptal se Edward.

„Vážně,“ přitakala jsem.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se.

„George,“ řekl rychle a já se na něho zmateně podívala.

„George?“ zeptal se překvapeně Edward a kouknul se mi vesele do očí.

„Jo, George,“ řekla jsem a probodávala Emmetta pohledem.

„A jak dál?“ zeptal se Edward a než stačil Emmett znovu něco pokazit, začala jsem mluvit já.

„Co tě to zajímá?“ zeptala jsem se ho a zvedla se.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Lézt po horách,“ řekla jsem.

„To nikdy neděláme,“ řekl Emmett překvapeně.

„Jo, ale měli bychom. Pořád říkáme Esmé, Rosalie a Carlisleovi, že lezeme po skalách, ale jen se tady pokaždé flákáme a nic neděláme. Takže, jelikož se tady pomalu začínám nudit a nechci, aby všechna moje tajemství byla prozrazena během několika vteřin, jdu si vyhlédnout nějakou vysokou skálu a vylezu na ni,“ řekla jsem jim svůj plán a odešla od nich.

„Počkej na mě, za chvilku za tebou přijdu,“ řekl Emmett a já šla dál. Během pár minut jsem našla nějakou skálu a čekala na Emmetta. Po deseti minutách přišel celý vážný.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho.

„Irina a Kate se stavily a ptaly se po tobě, když jsi tam s námi nebyla. Tak jsme řekli, že sis šla vyhlédnout nějakou skálu, aby ses na ní zhoupla,“ řekl.

„Fakt skvělý… No a proč jsou vlastně tady?“ zeptala jsem se.

„Kvůli Carmen… Už ji štvalo, že tam Edward, já a ty, vůbec nejsme, takže nás chtěla zkontrolovat, jestli se neflákáme a jen díky tobě nás nechaly být, nasedly do auta a odjely. Carmen nás očekává během dvou dnů, takže se tomu Edward stejně nevyhne,“ řekl a usmál se.

„Super… Půjdeš se mnou nebo ne?“ zeptala jsem se a ukázala na skálu.

„Počkat, já myslel, že jsi věděla, že sem přijedou a tak jsi nám řekla, že…“

„Proč bych to plánovala?“ zeptala jsem se.

„Tys neměla vizi?“ zeptal se Emmett.

„Ne, vadí ti to snad?“ zeptala jsem se.

„Nevadí, jen mi to přijde divný. Byla jsi doslova zavalená vizemi a v poslední době se mi zdá, že jich moc nemáš,“ řekl.

„To nemám, no… To je tím stresem, a tak. Nedokážu se pořádně soustředit,“ přiznala jsem se mu.

„Víš co? Pojď, já s tebou na tu skálu vylezu,“ řekl Emmett a já se usmála.

„Dík… Jsi fakt dobrej kámoš a ještě lepší bratr,“ pochválila jsem ho a šli jsme.

O pár dní později

„Vím, že přede mnou něco tajíš,“ řekl smutně a dotkl se mé ruky… Slabé zamrazení, ale zůstávala jsem odolná a stále překládala. Usmál se a odešel z mého pokoje. Když se zavíraly dveře, otočil se a znovu se usmál.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že tě ve svém životě mám,“ pošeptal a zavřel dveře. Oddechla jsem si a podívala se do jeho budoucnosti… Zatraceně, pořád mi to nejde. Moje vize byly funkční jen tehdy, když nebyl poblíž on a v mém případě - byl u mě skoro pořád. Musela jsem se tedy soustředit a neodvracet mysl k tomu, co jsem před ním chtěla skrýt. Ráno jsem si sbalila všechny věci a šla i s taškou dolů do haly. Tanya nikde nebyla. Nejspíš byla na Edwarda naštvaná. Ostatní byli nejspíš ještě na lovu spolu s Rose, Emmettem, Carlislem, Esmé, a jak jistě tuším, Edward šel také. Byla jsem tu sama. Sedla jsem si do křesla a přemýšlela. Po pár minutách jsem se lekla, když jsem uslyšela hlas.

„Vím, jak ti je,“ řekla Tanya. Kouknula jsem se před sebe a uviděla ji. Stála tam jako tělo bez duše a nuceně se usmívala. Sedla si na pohovku a přehodila si nohu přes nohu.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ lhala jsem.

„Moc dobře víš. Ten pohled poznám na míle daleko a on ho taky zná. Možná si překládáš slovníky a podobné hovadiny, aby nevěděl, co se s tebou děje a co k němu cejtíš, ale dřív nebo později to zjistí a bude se k tobě chovat stejně tak, jako se teď chová ke mně. Ať se ti to líbí nebo ne,“ řekla a škodolibě se usmála. Byla ráda, že někdo má stejné pocity jako ona.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekla jsem, vstala a šla od ní pryč. Taky rychle vstala, položila svoji ruku na mou paži a cukla s ní.

„Nedělej, že mi nevěříš. Hluboko uvnitř víš, že je to pravda. Až to zjistí, bude se ti vyhýbat čím dál tím víc. Bude schopný dojít až tak daleko, že od tebe raději odejde, než aby musel snášet tvé myšlenky a tvoje sny být v jeho náručí,“ řekla.

„Hmm,“ řekla jsem a odhodila ji na zem. Šla jsem do kuchyně a očekávala, že se na mě vrhne, ale její rozhodnutí se každou vteřinu měnila a já měla v hlavě obrovský zmatek. V jednu chvíli chtěla jít za Edwardem a vše mu říct a v druhé se na mě zas chtěla vrhnout. Jenže potom její budoucnost vůbec nebyla vidět. Viděla jsem jen bílé okno, jako by byla mrtvá nebo nepřemýšlela, co udělá. Nenávidím, když jsem v takové situaci. Většinou si ze mě vždy dělal Edward srandu a přestal přemýšlet nad svou budoucností… V tu chvíli jsem byla úplně slepá.

Vytáhla jsem z ledničky pytlík z krví a napila se. Najednou jsem slyšela, jak něco prosvištělo vzduchem. Uhnula jsem rychle doleva a jen tak tak se vyhnula letícímu se skleněnému stolku. Narazil do ledničky a sklo se roztříštilo po celé kuchyni. Pár střepů se mi dostalo do očí a pár i do vlasů. Jed je ale v mých očích hned rozpustil a já se otočila za sebe, ale Tanya ani nikdo jiný tam nebyl.

„Mrcha,“ řekla jsem a hned jsem uhnula další věci, která letěla vzduchem. Tentokrát to, pro změnu, byla pohovka. Rychle jsem zaútočila na Tanyu.

„Chceš mě snad zabít?“ vykřikla jsem a odhodila ji do obývacího pokoje.

„Prosím tě, to, co jsem po tobě hodila, by ti nezpůsobilo ani škrábnutí,“ řekla vesele.

„Takže si to po mně hodila, abys upoutala moji pozornost?“

„Ano, ty si vážně velmi chytrá upírka… Myslím, že by sis poradila i bez té tvé schopnosti,“ řekla zamyšleně a usmála se. Vrhla se na mě a začala mě škrtit.

„Co ode mě chceš?“ řekla jsem těžce a začala ji taky škrtit.

„Chci, abys…“ Podívala se nahoru. Její stisk kolem mého krku povolil. Obě dvě jsme poslouchaly, kdo je nahoře.

„Je tu,“ řekla vesele, „ten se bude tvářit, až to zjistí.“

„Ne,“ vykřikla jsem a potom jsem si uvědomila, jakou jsem udělala chybu. Tanya mě vzala za ruku a běžela se mnou před dům.

„Co ne?“ zeptala se.

„Nechci, aby to věděl,“ řekla jsem smutně.

„Ale vždyť to bije do očí… Jednou se to dozví,“ řekla.

„Já vím, ale prosím, nic mu neříkej… Radši bych chtěla, aby se to dozvěděl ode mě, než od kohokoliv jiného,“ prosila jsem ji, sedla jsem si na zem a začala vzlykat.

„Překládej!“ přikázala mi a zmizela mezi stromy. Během vteřiny jsem pochopila… Edward se objevil ve dveřích a hned mi vyběhl naproti.

„Co se stalo?“ zeptal se a já začala překládat.

„Nic,“ lhala jsem.

„Nelži mi, polovina domu je na maděru a ty mi tu tvrdíš, že to nic není?“ zeptal se.

„Zaplatím to,“ slíbila jsem.

„Moc dobře víš, že tu o peníze vůbec nejde, a že i kdyby šlo, tak bych to za tebe zaplatil,“ řekl a usmál se.

„Vážně, nic to není,“ řekla jsem a zvedla se ze země. Pomohl mi vstát a oprášil mi ze zad sníh.

„Jaký byl lov?“ zeptala jsem se.

„Co se tu stalo?“ naléhal.

„Nemůžeš to prostě přejít, Edwarde?“ zašeptala jsem.

„Znáš mě,“ řekl.

„Bohužel,“ pošeptala jsem.

„Co prosím?“ zeptal se.

„Nic, já jen… Prostě to nech být,“ navrhla jsem mu a šla od něho pryč.

„Chci to vědět,“ řekl a zatáhl mě zpátky.

„Ne, nechceš,“ řekla jsem a vytrhla jsem se mu ze sevření.

„Co strašného by se mohlo stát, kdybych to zjistil?“ zeptal se.

„Nenaléhej na mě,“ řekla jsem smutně a vstoupila do domu. Vzala jsem svou tašku z podlahy a přehodila ji přes rameno.

„Ukaž, pomůžu ti,“ řekl, ale já uhnula.

„Nejsem člověk!“ vykřikla jsem na něho a viděla, jak se ode mě odtáhl. Vyšla jsem ze dveří ven a hodila tašku do Emmettova džípu.

„Ty nepojedeš se mnou?“ zeptal se, ale já mu neodpověděla a sedla si do vozu. Edward si sedl vedle mě a já stále překládala… Už jsem měla zasebou snad polovinu slovníku.

„Jsi nějaká jiná,“ svěřil se mi a já se nuceně usmála.

„Nejsem, jsem… Jsem pořád ta stejná Alice,“ lhala jsem.

„Lžeš,“ nařkl mě.

„Nelžu,“ pověděla jsem trochu hlasitě.

„Bože, nikdy jsme si nelhali. Rozuměli jsme si a říkali jsme si naprosto všechno, ale teď… Teď se mi pořád vyhýbáš, pořád si překládáš slovníky nebo knihy nebo… Já nevím… Nevím, co se s tebou děje a nepomůžu ti, když mi to neřekneš,“ zakřičel.

„Musíš to přijmout tak, jak to je! Pomoc potřebuje jen ten, kdo ji potřebuje, a to já nejsem!“ zakřičela jsem.

„Jde o mě, že? Jde o mě, protože jinak bys mi to už dávno řekla… To je to tak těžké mi to říct?“ zeptal se a já ztuhla.

„Měl by sis sbalit, za pár minut budeme odjíždět,“ řekla jsem.

„Sbaleno už mám,“ přiznal se mi a dal mi ruku na tvář.

„Tak běž Esmé vysvětlit, co se stalo,“ řekla jsem.

„To bych normálně udělal, ale já nevím, co se stalo,“ řekl a měl tak trošku pravdu.

„Jdi,“ prosila jsem ho smutně.

„Ne, neodejdu, dokud mi neřekneš, co se stalo před chvílí, a co se s tebou děje poslední dva měsíce,“ řekl.

„Edwarde!“ řekla jsem a začala vzlykat. Hladil mě po tváři a moje překládání se začalo po kousíčkách rozpadat. To radši budu jeho nepřítel, než aby věděl, že ho miluji, a tak jsem ho vzala za ramena a vyhodila ho dveřmi. Naštěstí to dveře přežily. Edward byl na zemi a stále se ještě oklepával z nárazu.

„Co to do tebe vjelo?“ začal křičet a rychle vstal.

„Rozbilo by to naše přátelství,“ zakřičela jsem a viděla Tanyu mezi stromy. Prožívala tu chvíli se mnou. Pohybovala rty a já odezírala.

„Dokonči to,“ řekla.

„A… taky to rozbilo… já… já… musím si něco zařídit,“ řekla jsem a běžela do lesa.

„Alice! Alice! Počkej!“ křičel za mnou, ale já stále běžela. Běžela jsem, dokud jsem stoprocentně nevěděla, že mě nepronásleduje.

Po 58 letech

Musela jsem běžet, co mi síly stačily, abych se tam dostala. Ten dům… Už je blízko… Je hodně blízko. Potom jsem zvolnila tempo, ale to jsem udělala velkou chybu. Někdo mě srazil a já spadla i s tou osobou na zem. Otočila jsem se a uviděla ho.

„Alice?“ zeptal se překvapeně.

„Carlisle?“ zeptala jsem se. Rychle jsem vstala a pořádně ho objala.

„Kde se tu bereš?“ zeptal se.

„Chtěla jsem si tu pronajmout dům, ale asi jste mi ho vyfoukli, co?“ zeptala jsem se vesele.

„Spíš Esmé… Stěhujeme se snad každé dva roky. Pořád doufá, že tě najdeme a myslím, že její víra je silná,“ řekl a já posmutněla.

„Carlisle!“

„Musíš ji aspoň pozdravit,“ řekl, „aspoň to jí dlužíš.“

„Já vím, jen moc dobře víš, že když mě obejme, tak už mě nikdy nepustí,“ řekla jsem.

„To máš pravdu, ale moc dobře víš jako já, že nikam se už chystat nechceš,“ pověděl a usmál se.

„Za jistých okolností bych nechtěla, ale…“

„Má přítelkyni,“ přiznal Carlisle.

„Aha, to šlo rychle,“ řekla jsme zklamaně.

„Nemůžeš mu to mít za zlé. Hledat tě až do minulého léta, ale potom ji potkal, zamiloval se a… Ani nevěděl, že jsi ho měla ráda víc, a proto jsi odešla. Nebaví se s Emmettem kvůli tomu, že mu Emmett nedokázal říct, proč si utekla, a co se s tebou poslední týdny, co jste přijeli z hor, dělo,“ řekl.

„Změnil se,“ řekla jsem.

„Ano, změnil,“ pověděl Carlisle.

„Nedělej to!“ prosil Carlisle.

„Jak víš, co chci udělat?“ zeptala jsem se ho.

„To samé se dělo i s ním. Přemlouvali jsme ho, aby zůstal… Říkali jsme mu, že se jednoho dne vrátíš, ale on tě pořád chtěl hledat a…“

„Dost! Nechci se o něm bavit, prosím,“ prosila jsem a Carlisle se usmál.

„Dobrá… Půjdeš se mnou?“ zeptal se Carlisle.

„Možná,“ pověděla jsem a usmála se.

„Ahhh… To je moje Alice… Alice a její oblíbené slovo možná… Už vím, co mi těch 60 let chybělo,“ řekl a já se usmála. Když jsem prošla dveřmi, ucítila jsem nejen pár známých upířích pachů, ale taky i jeden lidský pach a kouknula se na Carlislea.

„Bella… Je to člověk,“ řekl.

„Ví o nás?“ zeptala jsem se.

„Ano, ví,“ přiznal.

„Aha… Ahoj,“ řekla jsem, když jsem uviděla Edwarda, jak vkročil do místnosti i s tou lidskou dívkou. Nezmohl se na slova.

„Ty budeš Bella, že? Ráda tě poznávám, jsem Alice,“ představila jsem se a pořádně ji objala. Edward pořádně zavrčel a probodával mě vražedným pohledem.

„Ta Alice?“ zeptala se dívka, „potěšení je na mé straně. Hodně jsem o tobě slyšela.“

„Já právě ne,“ řekla jsem drze a usmála se na ni. Potom jsem se otočila na podpatku a ukázala nahoru.

„Máš pořád ten stejný pokoj,“ řekl Carlisle a usmál se na Bellu. Když jsem šla po schodech, ještě jsem se zastavila a sklonila jsem se tak, aby mě Bella a Edward viděli.

„Snaž se ji nesežrat,“ řekla jsem a šla do svého pokoje.

„Ty jedna uličnice!“ vykřikl Emmett, vzal mě do náruče a začal skákat jak malé veselé dítě.

„Tolik jsi mi chyběla,“ řekl a postavil mě na zem. Rosalie stála hned za ním a mračila se.

„Ahoj,“ řekla jsem nadějně.

„Zklamala jsi mě,“ řekla upřímně.

„Rose!“ pokáral ji Emmett.

„Nech mě to dopovědět!“ pokárala ho nazpátek.

„Fajn,“ řekl a odešel do jejich společného pokoje. Stály jsme tam proti sobě a já čekala, co mi chce říct.

„Zklamala jsi mě,“ řekla znova.

„Já vím a…“

„Nech mě to dopovědět,“ řekla.

„Fajn,“ řekla jsem.

„Bože, jseš jak Emmett! Chtěla jsem ti říct, že jsi mě hodně zklamala, ale ne v tom, že jsi utekla, ale v tom, že jsi mi nic neřekla… Neřekla jsi mi, že tě něco trápí a radši ses svěřila… Svěřila ses Emmettovi. Svěřila ses Emmettovi? Jak jsi mohla? Buď ráda, že si mi nebyla zrovna po ruce, když jsem se tu novinu dozvěděla od Emmetta, málem jsem vybuchla vzteky,“ přiznala se a potom mě objala.

„Jsem tu od toho, abych ti pomohla, ano? Nejsi jen moje sestra… Jsi taky moje nejlepší přítelkyně, ano?“ zeptala se.

„Díky,“ zmohla jsem se jen. Po chvilce jsme se přestaly objímat.

„Jaký máš plán?“ zeptala se.

„No, jaký asi? Normálně si dám sprchu a budu překládat slovníky do té doby, než se… Víš co,“ řekla jsem.

„Chápu, ale věř mi, že to se nestane… Upírovi se tohle nestane jen tak. Upírovi se to taky může stát jednou za život a může bejt v tom po uši až do konce svého života,“ řekla.

„V mém případě navždy,“ pověděla jsem.

„Ano,“ přitakala.

„Tak to jsem v hajzlu,“ řekla jsem vesele.

„Už to tak vypadá,“ pověděla.

„Miláčku? Dokončíme to, co jsme začali?“ ozval se Emmett z jejich pokoje.

„Už jdu,“ řekla rozzuřeně.

„Drž se!“ řekla, dala mi pusu na tvář a šla.

„Budu,“ řekla jsem a šla do svého pokoje. Když jsem do něj vešla, byl skoro stejný, jen v pokoji byly tři krabice, které určitě nebyly moje. Otevřela jsem je a málem jsem vybuchla vzteky.

„To si děláš srandu?“ vykřikla jsem na celý dům. Vzala jsem rámeček s fotkou a šla dolů. Edward seděl na pohovce s Bellou a dívali se na televizi.

„Jak jsi mohl?“ zeptala jsem se. Zvedl se společně s Bellou a postavil se před ní.

„Spíš by sis měl dát někoho před sebe, budeš to totiž potřebovat, až s tebou skončím,“ zakřičela jsem a on se usmál.

„To je vidět,“ řekl a začal se hlasitě smát.

„Těch několik věcí v krabici… To jsou všechny ode mě, že jo?“ zeptala jsem se ho.

„Ano,“ přiznal.

„A můžeš mi říct, proč? To nejsou věci od nějaké bejvalky, ale ode mě. Byly jsme jenom kamarádi, mohl sis je nechat,“ řekla jsem a začala se cítit čím dál zranitelnější.

„Zbavil jsem se jich jen, protože jsi bez jakéhokoliv důvodu odešla a já neměl ponětí kam. Pokaždé, když jsem se podíval v mém pokoji na jedinou věc z těch tří krabic, pokaždé jsem si vzpomněl na tebe, a to mi trhalo srdce,“ řekl.

„Takže jsi na mě prostě chtěl zapomenout? Já jsem na tebe nezapomněla, a kdybys věděl, proč jsem odešla, tak bys to pochopil,“ řekla jsem.

„Proč jsi odešla?“ zeptal se přímo. Mlčela jsem a nezmohla se na jediné slovo. Slyšela jsem, jak Emmett jde po schodech do haly.

„Bože, říkáš mi tu, jak bych to pochopil, kdybych to věděl, ale ty mi to ani nejsi schopná říct,“ řekl a začal se hlasitě smát.

„Nemůžu ti to říct,“ zakřičela jsem.

„A proč? To je to tak hrozný, že mi to nemůžeš říct? Proč jsi, sakra, odešla?“ zeptal se.

„Protože tě miluju, ty blbče,“ zakřičela jsem a rozhostilo se naprosto hrobové ticho. Bez jediného slova Edward vzal Bellu za ruku a práskl hlavními dveřmi. Emmett ke mně přišel a hladil mě po zádech. Nadechl se, ale já mu skočila do řeči.

„Vím, co mi chceš říct, ale nepomůže mi to. Jsi hodný, ale tímhle musím projít sama,“ řekla jsem, vyletěla z obývacího pokoje a zavřela se ve svém pokoji. Odhodila jsem všechny dekorační polštářky a polštáře na zem, lehnula jsem si pod peřinu a dívala se do stropu. Po několika hodinách jsem zavřela oči a soustředila se na budoucnost… Bella. Stále se mi tam zjevovala. Ať to byla Edwardova, moje, či Emmettova budoucnost… Pořád se tam objevovala ona. Byla jak množící se virus. Slyšela jsem, jak přes chodbu někdo zavrčel… Edward.

Čas plynul a já s Edwardem od té hádky nepromluvila ani slovo. Bella se objevovala u našich dveří čím dál častěji a vypadalo to, že je to mezi nimi opravdu vážné. Jednou večer jsem to už ale nevydržela a šla jsem k němu do pokoje. Zaklepala jsem a vešla do pokoje. Nikdo tam nebyl. Po dvou vteřinách jsem ale uviděla, jak vychází Edward z koupelny celý nahý.

„Já… hmm… promiň,“ řekla jsem, rychle jsem vylítla z jeho pokoje a zavřela jsem zasebou dveře.

„Alice?“ Slyšela jsem jeho hlas z jeho pokoje, a tak jsem rychle běžela do svého pokoje a šla do sprchy. Jen tak jsem mohla docílit toho, že se mnou nebude muset mluvit. Pustila jsem si horkou sprchu a po pár minutách už tam bylo tolik páry, že pomalu nebylo ani vidět moje ruce. Najednou někdo vešel do mojí sprchy. Byl to Edward. Rychle jsem se natáhla po ručníku a obtočila si ho kolem těla. Voda stále tekla, ale pára už pomalu mizela kvůli tomu, že nechal otevřené dveře do mého pokoje.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

„Přišel jsem ti říct, že to vím,“ pošeptal.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se, „co víš?“

„Vím to už nějakou dobu, ale byl jsem si jistý, až když mi dal Emmett tohle,“ řekl a podal mi malý papírek, který byl z obou stran oblepený tak, aby odolával vodě. Kapičky mi stékaly po celém těle a ručník už byl skoro celý promočený. Na papírku byla dvě slova "miluju ho". Byl to ten papírek, co jsem si myslela, že jsem ho spálila, ale Emmett to musel nějak zakamuflovat, abych se to nedozvěděla. Ten parchant. Kouknula jsem se na něho a stále jsem nechápala.

„Co Bella?“ zeptala jsem se.

„Moje stará kamarádka,“ přiznal.

„Ale vždyť je to člověk,“ řekla jsem překvapeně.

„Ano, to je, ale nic o nás neví, a - díky bohu - stále neví, i když jsi mi před ní řekla, abych ji nesežral,“ řekl a usmál se.

„Stále to nechápu. Když jsi to věděl, proč jsi nic neřekl? Proč jsi mě nechal se trápit?“ zeptala jsem se smutně.

„Chtěl jsem to od tebe slyšet,“ řekl vesele.

„A co Tanya?“ zeptala jsem se ho, „ta do toho taky byla zapojená?“

„Ne,“ přiznal.

„Tak jak to, že mi říkala všechny ty věty… Ty jsi jí neřekl, aby mi to neřekla? To ona mě tak trochu navedla, abych odešla.“

„To sice ano, ale k ničemu jsem ji nenavedl. Znám Tanyu a myslel jsem si, že ti řekne, ať mi to řekneš, aby zničila naše přátelství, ale ona se pak nad tebou slitovala a pomohla ti, což jsem nečekal. Když se potom dozvěděla, že tě chci, tak mi tě pomáhala najít, ale marně,“ pověděl a dal mi pár mokrých pramínků za ucho.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se znovu.

„Chci udělat něco, co jsem si představoval ve svých nejtajnějších snech,“ prozradil mi, sklonil se a políbil mě. Za ty roky jsem měla několik představ, jaké by to tak asi bylo, kdyby k tomuhle skutečně došlo, ale nikdy jsem si to nepředstavovala takovéhle. V ruce jsem stále držela nepromočený papírek a ručník, který mi skoro spadl z těla, mi chytil Edward, obmotal mi ho kolem těla, a přesto se se mnou dál líbal. Po několika minutách se ode mě odlepil a usmál se.

„Miluju tě,“ řekl a já se usmála.

„Ani nevíš, jaký je to pocit to slyšet,“ řekla jsem.

„Vím, včera jsem si to projížděl snad milionkrát,“ přiznal se a já se zarazila.

„Co sis projížděl?“ zeptala jsem se.

„No, na kameře, přes telku,“ prozradil.

„Ty sis to natočil?“ zeptala jsem se.

„Tak nějak,“ řekl vesele a já se podívala, kde stojí. Stál tak perfektně, že neměl na sobě jedinou kapičku vody.

„Ne,“ zakřičel, ale to už bylo pozdě. Zatáhla jsem ho pod sprchu, zavřela dveře od sprchy a pustila pořádnou spršku. Během několika sekund byl úplně promočený. Usmál se a začal mě líbat na krku. Ano, takhle si nějak představuju zábavu na celý den.

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy nespravíš moje srdce: