Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Night belongs to lovers

19.05.2011 (20:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2576×

Byla krásná, teplá noc, jakých tu bývalo tři sta šedesát do roka. Nad starobylým hradem zářil měsíc. Vypadal tak obrovský, že málem uvěřil, že by stačilo, aby vylezl na věž a mohl se ho dotknout. Po ničem takovém ale netoužil.

Nedokázal už víc potlačovat svůj pud. Toužil zabít a měsíc, kolem kterého byl rudý kruh, ho v tom podporoval.

V rukou se mu zablýskl přeostrý nůž, jak si ho naposledy prohlížel takhle čistý. Schoval ho do pouzdra připnutého na předloktí. Přetáhl přes ně rukáv a blaženě se usmál. Příště, až ho vytáhne, světlo měsíce na něm najde krev. Nasál do sebe vzduch a málem by přísahal, že cítí strach své budoucí oběti.

Potichu za sebou zavřel dveře svého bytu a beze stopy soucitu vyrazil na lov. V duchu si přehrával nejlepší okamžiky ze svých minulých vražd. Ta chvíle, kdy oběť pochopí, že stojí na prahu smrti…, že už ji nikdo a nic nezachrání…, že na něj neplatí výhrůžky ani sliby..., ta byla dokonalá. Nic se jí nevyrovnalo. Toužil, aby to byla žena, ale poradil by si i s mužem. Jeho touha zabíjet ho přiměla nevybírat si. Už příliš dlouho se jí bránil – a proč? Jen proto, aby ji dnes pocítil tím silněji. Neznal slitování – ostatní ho s ním také neměli.

Hodiny na náměstí odbily půlnoc, ale to ho netrápilo. Vždy se našel někdo dost bláhový, kdo šel ulicí sám i v tak pozdní hodinu. Tím lépe pro něj. Dnes si to opravdu užije.

* * *

Nedaleko hradu dva páry očí ukryté vysoko na střechách domů propátrávaly ulice pod sebou. Vyfasovali hlídku a tušili, že tentokrát nebude zbytečná. Už dva úplňky po sobě tu řádil vrah. Nic takového nehodlali dovolit, Arův příkaz byl jednoznačný - najít vraha a zanechat tolik stop, aby zúčtování s ním vypadalo jako nehoda.

Chelseyin pohled se protnul s Aftonovým. Usmála se a poslala mu vzdušný polibek. Afton ji chtěl podobným způsobem odpovědět, když zaslechli kroky. V mžiku se oba přesunuli nad ulici, odkud se ozvaly. Vysoký klapot podpatků a za ní tiché, plíživé kroky někoho dalšího. To bude on. Klapot ženských podpatků zrychloval, žena pod nimi už si zřejmě svého pronásledovatele všimla. Stačil jim jediný pohled, aby věděli, že bez jejich zásahu nemá nejmenší šanci uniknout. Zítra by se objevila v místních novinách na přední straně jako další oběť vraždícího maniaka.

Chelsea lehce kývla a oba se jako stíny snesli k zemi. Doskok byl tak tichý, že ho člověk nemohl zaslechnout. Oddělili vraha od své kořisti. Zatímco Chelsea stála rovně – převzala roli návnady, Afton se přikrčil. Vrah už byl od nich sotva pár kroků, zatímco oběť zmizela za rohem. Teprve teď v temné uličce zpozoroval, že jeho cíl se změnil.

Uvolnil nůž z pouzdra a připravil se k útoku. Chelsea se usmála a zbloudilý měsíční paprsek na okamžik ozářil její dokonalé zuby. Kdyby nebyl vrah tak zaslepený blížícím se útokem, všiml by si skryté hrozby. Takhle jen její úsměv opětoval. „Ahoj, krásko. Dneska mám vážně štěstí. Dva místo jedné…“

Chelsea se usmála a natočila se trochu bokem. „Myslíš? Noc patří milencům, ne vrahům.“

Než vrah dokázal odpovědět, ucítil na svém krku tlak. Muž, který stál ještě před setinou vteřiny před ním, ho teď svíral tak, že se sotva dokázal nadechnout. Poslední, co ve svém životě zaslechl, byl jeho šepot. „Vybral sis špatné město k vraždění.“

Ozvalo se křupnutí, jako když zlomíte suchou větev, a když Afton uvolnil své sevření, vrahovo tělo se bezvládně sesunulo na dlažbu. Chelsea k němu přistoupila a zamyšleně do něj šťouchla špičkou boty. „Škoda, zasloužil si pomalejší smrt.“

Afton se na ni usmál. „Pravda, ale díky ní máme čas sami pro sebe.“

Chelsea na něj svůdně zamrkala. „Dobře, pojďme to dokončit. Nechci se s ním dál zabývat.“

Než se Afton stihl sklonit pro čerstvou mrtvolu, přitiskla se na něj celým tělem a provokativně zašeptala. „Chci tebe!“

Na to ráno a tu procházku Donata Naccarini nikdy nezapomene. Její pes, Cane, se zaběhl a jediné, co slyšela, byl jeho zuřivý štěkot. Na její volání nereagoval, a tak opustila pěšinu upraveného lesoparku a začala se prodírat křovím směrem, ze kterého ho slyšela. Tiše ho proklínala, jak jí větve rozedíraly kůži, ale když konečně rozhrnula poslední větve, oněměla. Spatřila totiž důvod Canova štěkání. Krve by se v ní nedořezal. Ruka se jí klepala, když vytahovala mobilní telefon a musela policistovi dvakrát opakovat, co našla, protože ji zrazoval hlas. Na dost vysoko rostlé větvi se houpal oběšenec. Nebyl to hezký pohled, ale než se odvrátila, stihla si všimnout, že má na hrudi připíchnutý list papíru. Měla co dělat, aby nezvracela, a tak ji ani její mimořádná zvědavost nedonutila, aby ho prozkoumala.

Teprve večer, když už kdekomu známému i neznámému povyprávěla o svém hrůzostrašném nálezu a nalila do sebe na radu doktora i známých několikátou sklenku, vzala si noviny. Její nález byl na první straně. Zahřálo ji, když se článek zmínil, že to byla právě ona, kdo oběšence našel… a ještě pozorněji si přečetla text dopisu na rozloučenou. Tak on to byl vrah? Štěstí, že ho nepotkala dřív. Možná i vrazi mají špatné svědomí, bylo to sice zvláštní, ale co? Volterra bude zase bezpečnější. Ona jeho smrti rozhodně nelitovala, dopřála jí přece jejích pět minut slávy.

* * *

Aro Volturi spokojeně odložil noviny. „Odvedli skvělou práci, že, bratře?“

Caius se ušklíbl a nezúčastněně přejel pohledem titulek. „Chelsea a Afton? Zdá se. Zase tu bude klid.“

Aro zamyšleně – spíš pro sebe pronesl: „Měl bych je nějak odměnit.“

Caius ironicky: „Jsem si jist, že se odměnili sami.“

Aro se na bratra usmál. „Máš pravdu. Navíc – plnili přece jen mé příkazy. Za splnění povinnosti se asi nehodí rozdávat odměny. Mohli by si zvyknout.“

Podíval se na bratra, jestli souhlasí, a pak vesele tleskl. „Snad si z toho varování vezmou příklad i ostatní vrazi. Volterra je naše!“

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Night belongs to lovers: