Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nenávist se mění v lásku

05.11.2010 (16:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4244×

Z celého srdíčka, bych chtěla věnovat jednorázovku Contaester, která mě dokáže podržet, pomoct. Mám ji ráda, a tento nápad je s větší zásluhou kvůli ní. *LIKE YOU* ♥ ♥

* Písnička, která mě přivedla na tento nápad. Kdo chce, ať si jí pustí a uvidí, že jako kulisa se hodí. :-).

Nenávist se mění v lásku

Edward:

S hlavou svěšenou jsem doklopýtal k prahu dveří. Už od lesa na mě hulákaly myšlenky mé rodiny, já se je snažil ignorovat, ale některé žalostné výkřiky na mě dolehly.

„Jsi totálně vypatlaný, nejradši bych tě na místě roztrhala a podpálila, dokážeš vše zničit,“ bědovala Alice v myšlenkách, když jsem procházel okolo ní. Věřte, že teď bych se nejradši podpálil sám. Za celých 130 let, jsem se necítil tak mizerně, jako dnes. Dokázal jsem od sebe odehnat nejmilovanější věc na světě. Kamenné srdce, které oživlo, když spatřilo jasné světlo její tváře.

Vypnul jsem celý mozek a odebral se do svého pokoje, nepotřeboval jsem slyšet jejich lítostivé a vražedné myšlenky, nehledě na Jaspera, který se snažil svou mocí vše držet v naprostém klidu. Se slabým vrzáním se dveře uráčily mě pustit do mého pokoje. Doufal jsem, že teplá koupel mi pomůže. Popadl jsem černé triko s tepláky a letěl napustit vanu. Opřel jsem se o okraj vany a pozoroval, jak se plní vařící vodou. Průhledná pára se valila ke stropu koupelny a vytvářela harmonický dojem.

Oči mi zalétly do rohu místnosti, kde jsem spatřil sprchový gel s vůní jahod. Začal se ve mně vařit vztek. Vztek na mě samého, na takového netvora, jako jsem já. Popadl jsem lahvičku do rukou a přičichl. Voněla stejně, jako Bella, moje Bella. Vždy její hnědé kadeře splývaly po zádech, každý večer, když se oddávala říši snů, jsem vstřebával její vůni. Lákala mě její krev, ale ne tak, jako ona samotná. Její bledé tělo, nevinnost sama. Krásné čokoládové studánky, ve kterých se zračí láska, něha, odvážnost, pro kterou jsme ji obdivovali všichni. Den co den s námi dýchala jeden kyslík, usmívala se v naší přítomnosti a já byl nade všechno rád. Její úsměv ve mně vyvolával nával radosti, který se nedal jen tak zavrhnout.

Zatřepal jsem hlavou a vlezl do vany. Nebyl jsem dlouho na lovu, a tak moje bílá kůže se velmi podobala barvě vany. Vzdychl jsem a potopil se do hlubiny žalu. Oční víčka jsem přivřel a představil si svou nejmilovanější, za kterou bych životem zaplatil, a pořád by mi připadalo, že jsem pro ni udělal málo.

Vcházela do místnosti v bílém plášti, vlasy vyžehlené, spadajíc do krásného obličeje. Oči zvýrazněné černou tužkou, řasy vytažené do nejvyššího vrcholu. Plné rty svítily červení a bílé perličky, které se na mě usmály. Pomalým krokem připlula ke mně. Byla mi na dosah ruku a já si mohl znovu oživit své vzpomínky na ostré rysy obličeje.

Vztáhl jsem ruku k malému nosánku, přivřel jsem oči a ruku lehce sunul po obličeji, až na šíji. Bella slastně vydechla a přisunula se ke mně blíž. Sedla si mi do klína, objala mou hruď, dalo jí to práci, ale hravě si poradila. Hlavu položila na hruď a pobrukovala si naší ukolébavku, kterou jsem pro ni složil, když jsem ji poprvé spatřil a potřeboval se někomu svěřit. Tóny písně všechnu mou lásku pouštěly stále dokola, jen ne v tak velkém množství. Neboť má láska k ní každou sekundou, minutou, dnem, se stupňovala a neměla konce.

Svým zvědavým zrakem se mi podívala do očí. V hnědých kaštáncích svítily otazníky. Chtěl jsem se zeptat, co ji trápí, ale ona mě utnula svým malým prstíkem.

„Všechno, co z pusy vypustíš, vychází vniveč, neboť ty jsi přesvědčen, že tvá duše tiše spí a tiše trpí. Tvrdíš, že stvoření, jako ty nemá právo se zamilovat a vůbec žádné city nedokáže vylíčit. Ze začátku jsem ti nevěřila, má paličatá hlava si myslela, že i tvor, jako ty může milovat. Tvá neobyčejná krása mě přesvědčila, a já v lásku, která byla vyřčená tvými ústy, věřila.“ Ukápla ji slza, která posléze dopadla na mou ruku, a já se zatřásl. Byla ledová, bez jediné známky radosti, veselí. Působila jako studená, opuštěná, osamocená. Opět mi pohleděla zpříma do očí.

„Někdo je na tom hůř, než my, a někdo zase líp, ale všichni jsme vystaveni rozmarům nevypočitatelného osudu a musíme umět co nejlépe naložit s tím, co máme. Jedině za to, neseme odpovědnost. Když osudu podlehneme, nezískáme tím nic jiného, než chvilkovou lítost lidí, kteří na nás brzy zapomenou.“ Opět osamocená slza stekla. Odtáhla se a postavila se přede mě. Ruka sáhla na můj obličej a zahleděla se mi do očí.

„Edwarde, udělal jsi, cos musel. Nezazlívám ti to, ale o jedno jsi mě žádal. Ať kvůli Charliemu nic neprovedu. Nechápu, proč o mě máš starosti, když mě nemiluješ, ale prokážu ti laskavost, budu se snažit přežívat co nejdéle. Doufám, že najdeš někoho lepšího, než jsem já, a budeš ji milovat víc než mě. Neboť nezaslouží si nikdo, tak zlomené srdce, jako mám já. Než odjedu, chtěla bych ti říct něco já. Já tě miluju a milovat budu, ale nezapomínej, že to ty jsi mě opustil, ne já tebe.“ Už to nebyla jen jedna slza, či dvě, ale celý vodopád. Naposledy se zahleděla přes zaslzené oči do těch mých, usmála se a odešla.

Otevřel jsem oči a hleděl do bílého stropu. Neměl jsem ponětí, zda to byl sen, či realita. Její vůně, její podoba, byla jako pravá. Je možné, aby upír snil? Ale otázkou je, byl to vůbec sen? Toť otázka.

Vylezl jsem z vany a odporoučel se k hi-fi věži. Jediná ta mě mohla uklidnit, abych si uspořádal myšlenky v hlavě. Byl jsem jen pár metrů od komody, kde stála věž, ale můj pohled upoutala bílá látka ve dveřích balkónu. Nadechl jsem se a poznal vůni původce. Jahodová směs mixovaná s kokosem. Zorničky se mi zúžily a já si byl jistý, že tu byla.

Náhle jsem si vybavil její slova z mého snu. „Já tě miluju a milovat budu, ale nezapomínej, že to ty jsi mě opustil, ne já tebe.“ Co ta věta měla znamenat? Moje mozkové závity pracovaly na plné obrátky, ale nic nevymyslely. Posadil jsem se na kraj postele a přemýšlel o tom, co se za poslední dny událo.

Vítr zafoukal a ucítil jsem červenou růži. Hledal jsem viníka, ale nikdo tu nebyl. Jen osamocená růže na bílém prostěradle. Byl jsem opravdu blázen. Všude jsem ji viděl, všude jsem ji cítil. Byla jako duch, který mě doprovázel na každém kroku.

Byl jsem upír, ale moje srdce zpívalo žalem. Chyběla mu jedna osoba, kterou nikdy nebude mít, neboť jeho majitel je neuvěřitelný debil. Nechal si proklouznout své štěstí mezi prsty. Bílou látku jsem si obvázal kolem krku a i se svým zlomeným srdcem jsem se schoulil do klubíčka na postel. Zavřel jsem oči a doufal, že probuzení z bezedné jámy bude jedině polibky Belly…

Alice:

Když se Edward rozhodl jít za Bellou, už jsem neměla šanci zastavit ho. Byl příliš daleko, i kdybych se rozpolcovala na tisíc kousků, snaha by byla marná. Edwardovo rozhodnutí mi na kamenném srdci zanechalo obrovskou ránu. Od prvního dne, kdy moje očka spatřila nejkrásnější dívku pod sluncem, jsem si byla jistá, že bude mít vážené místo v naší rodině po boku Edwarda.

I když si slova lásky nedokázali říct rovnou do očí, ale schovávali to za otázkami a pohledy, láska z nich sálala na míle daleko, a nepotřebovala jsem být Jasper, abych to vycítila. Pouhý pohled stačil a měli jste jasno.

Edward se velice změnil po příjezdu do Forks. Bylo vidět, že jeho mrtvé srdce znovu našlo smysl života, mělo pro co žít a opatrovat klenot, který ho postavil opět na nohy. Každičký den v očích svítily jiskřičky a celá rodina byla blažeností bez sebe, když přišel a začal si prozpěvovat, každého chválil, dokonce i Emmetta, byla radost koukat se na jeho štěstí.

Bohužel nikdo netušil, že vztah, který dokázal překonat útok Jamese, se z ničeho nic rozpadne. Pravý důvod jsem znala jen já a přišel mi pošetilý oproti tomu, čím si prošli, tohle je detail jejich lásky. Edward měl obavy z Volturiů, kdyby přišli na to, že se zamiloval do neobyčejné lidské dívky. Věděl, co by následovalo, proměna nebo smrt. Nepřál si ani jedno, stál si za názorem, že upíři nemají duši, kterou by milovali, ale sám v tom byl až po uši a neuvědomil si, že právě on je důkaz milujícího netvora. Mohla jsem mu tlouct do hlavy, že ničeho nedocílí jeho tvrdohlavostí, jednou se to stejně stane, pokud spolu budou chtít být navěky, ale typický morous jako on, má vždy své.

„Z Belly se nikdy nestane krvelačná zrůda, to nikdy nedovolím, i kdybych sám měl položit svůj život za ní.“ Tak dlouho se tomu bránil, až sám to vše zmařil.

 Edwarda miluju jako bratra, ale jeho egoistické názory, myšlení, mě opravdu rozčiluje až za hranice možností. Chápu, že nechtěl, aby se Belle něco stalo, ale neuvědomil si, že i my ji milujeme a neubližuje jen sobě, což dokazuje jeho žalostný vzlykot, vedle v pokoji, ale i nám. Jsme z toho zoufalí, Carlisle si vzal dovolenou z práce, Esmé přestala uklízet, navrhovat domy, Rose už se tak často nevzhlíží v zrcadle, Emmett sedí na sedačce, jako tělo bez duše a nemluví s nikým.

A já? Ani náladu na nákupy nemám. S truchlící náladou, kterou má každý člen rodiny, nejsme schopni vydržet spolu v jedné místnosti. Odešlo štěstí, slunce, láska. Už nikdy nespatříme čokoládové studánky po boku usmívajícího se Edwarda.

Potřebovala jsem na lov, jinak bych se tu úzkostí zbláznila. Stačil mi ten blázinec před přeměnou. Vyskočila jsem z okna a vydala se vstříc dobré srnce. Zanedlouho jsem se dočkala, neboť osamocená srnka se skláněla nad potůčkem a hltala vodu. Nechala jsem ji dopít, jen ať se před smrtí dosyta napije.

Vítr vzlétl do výšin a vůně srnky s ním. To už jsem nevydržela a hladově se na ni vrhla. Prokousla tenké vrstvy kůže a sála pekelně sladkou tekutinu. Plameny spalující mé hrdlo se vytratily do neznáma a zůstala jsem jen já, mrtvá srnka a díra v srdci. Zkroušeně jsem ji odhodila pod spadané listí a vytratila se zpět domů.

Odešla jsem oknem a oknem jsem se vracela. Nic se v pokoji nezměnilo, vše bylo na svém místě, jen úhledně zabalený balíček na posteli ležel. Nedočkavostí jsem k němu přistoupila a rychlým trhnutím rozbalila.

Bylo mi do pláče, jen kdyby to šlo. Modrá blůza, kterou jsem kdysi Belle koupila k Vánocům. Se vzkazem „Ať jsem kdekoli, Ty jsi se mnou, i když jenom v myšlenkách a srdci. Jsi úžasná součást mého života a vím, že kdybychom se nepotkaly, hledala bych štěstí dodnes! Alice, nezapomeň, že tě mám a budu mít pořád ráda, jsi jako moje sestra, kterou jsem nikdy neměla, ale ty jsi ji dokázala nahradit. Z celého srdce Ti děkuji, vzpomínej na mne v dobrém, s láskou Bella.“

Krabice se vzkazem mi upadla a já se svezla k zemi s ní, stáhla mě na dno bolesti.

Emmett:

Seděl jsem v pokoji na posteli a poslouchal déšť, který stékal po střeše, oknu a mizel na zemi v bahně. Počasí skvěle vystihovalo mojí náladu, která byla pod bodem mrazu. Obyčejně bych tu skákal, koukal na televizi, nebo provokoval Jaspera, ale dneska bych nejradši zadupal Edwarda do země.

Jak to mohl udělat? To je opravdu tak sobecký? Neuvědomuje si, že nás tím zničil všechny? Jediná láska jeho života a on ji opustil. Jediná praštěná, milovaná sestra a on mi ji vzal. Jediná sokyně Rosalie, se kterou se pořád přely. Dokázala odolat útokům Alice a nákupním přepadovkám. Všechno nám vzal, a s dírou na srdci odcházíme a necháváme tu důvod našeho bytí, nehledě na zničeného Edwarda.

Dřepěl jsem a přemýšlel, jestli nějaký bůh existuje, a pokud ano, proč tohle dopustil. Jestli nechrání upíry, beru, ale Bella je člověk a neříkejte mi, že rozchod jí prospěl. Spíše přivedl na dno, ze kterého se jen tak nezvedne.

Nedokážu si představit, jak se musí cítit Edward. Já jsem ze všeho na prášky a to mi byla sestrou a kamarádkou, ale Edward?! Jeho první láska, kterou nechal odejít.

Kdybych měl přemýšlet nad důvodem rozhodnutí, které podnikl, nic by z mého malého mozku nezbylo. Lehl jsem si do červených nadýchaných peřin a vzpomínal na společné chvilky plné srandy a veselí. Byl jsem si na 100% jistý, že už to nikdy nebude, jako bývalo, svým příchodem od základu vše změnila, nejen Edwarda, ale celou rodinu.

Pohledem jsem zamířil na noční stolek, kde ležela fotka se zeleným pozadím. Nepamatoval jsem si, že bych se v posledních letech fotil, jen…

Vzal jsem fotku do ruky a musel se šokem posadit. Na lesklém podkladě stála Bella v modrých šatičkách, culíčky, každý jiným směrem, dolíčky od smíchu a držela se chlapce s připitomělým úsměvem. Mě.

Vypadal jsem tam, jako nejhorší šprt na světě, ale bylo vidět, že jsme tam oba veselí a máme se rádi. Věděl jsem, že je to naše fotka z minulého, školního roku. Jen mi vrtalo hlavou, odkud se tu vzala. Ze školy si ji nechala tisknout jen Bella, a to měla obavy, jestli tam budu vidět. Jak jsem se jí tenkrát smál, že blázní.

Fotka mi z roztřesených rukou spadla na zem, při čemž jsem spatřil druhou stranu fotografie, kde bylo něco napsané.

„ V životě jsou chvíle, kdy Vám někdo tak moc chybí, že byste ho chtěli vyjmout ze svých snů a skutečně obejmout. Emmette, mám tě ráda jako svého bratra, jediného bratra, který dokáže podržet a nepustit. Budu na Tebe vzpomínat do skonání mého života. S láskou Bella.“

Sním snad? Je tohle možný? Jak se to sem dostalo?

Ať už odpověď byla jakákoli, podstatu jsem vstřebal. Loučila se se mnou. Mohutná hruď se začala otřásat v návalu pláče.  Mozek se mi zatemněl a já nebyl schopen slova, či nějaké smysluplné myšlenky. Fotku jsem zvedl a koukal na usměvavé osoby, které na mě upíraly svůj kukuč.

„To nemůžu být já, to nemůže být Bella,“ neslyšně jsem šeptal. Myslel jsem, že upíři plakat nemůžou, ale mě slaná voda po obličeje tekla. Smáčela můj obličej, a já cítil, jak se mi plní slzné kanálky. Oči mě pálily, ale tato bolest se nemohla rovnat té, kterou prožívalo mé mrtvé srdce.

Slzy tekly rychlostí blesku a dopadaly na lesklý povrch fotky. Už se nemůžu divit ničemu, neboť největší hora této rodiny, možná i v celé Americe, se tu otřásá vzlyky a truchlí nad ztracenou sestrou.

Rosalie:

Nemohla jsem být v jednom pokoji s Emmettem. Srdíčko se mi zarývalo víc do hrudi, když jsem slyšela, jak dává volnou cestu svým citům. Litovala jsem Emmetta, ale více Edwarda.

Bellu jsem v lásce neměla, cítila jsem se v její přítomnosti ohroženě. Byla krásná, bez jediné chybičky, její pleť, oči, rty, nepotřebovala být upírka, aby byla krásná. Než jsem ji spatřila, moje sebevědomí bylo velké, netrpěla jsem chorobou, jako jiné dívky. Nevzhlížela jsem se v zrcadle a neopakovala slova „Já jsem krásná, hezčí než všichni tady“, pokud se neobjevila Bella a já už jsem si svou krásou nebyla, tak jistá.

Nesnesla jsem pomyšlení na to, že Edward si radši vybral ji, neboť ona pro něj byla krásná, ne já. Do té doby vzhlíželi ke mně, ale od příchodu Belly, ne.

Čas plynul a jako každý člen rodiny, jsem si i já oblíbila domácího mazlíčka. Byly jsme spolu jedna ruka, povídaly si o všem, nic před sebou neskrývaly a já se měla komu vyzpovídat. Přeci jenom Alice jsem nic říct nemohla, neboť by to věděl Edward a poté celá rodina.

Bella mě vyslechla, poradila a já cítila, jak mi veliký kámen ze srdce spadl. Byla taková strážná hvězdička nad naší rodinou, dokud to všechno nezkazil patolízal, vydávající vzlyky u sebe v pokoji. Byla jsem jedním krokem z pokoje, že k Edwardovi zajdu a popovídám si s ním, ale na stole mě upoutala bílá obálka s nápisem Pro Rose.

Nikdy mi žádná pošta nepřišla, tedy od doby, co jsem upír. Roztřesenýma rukama jsem si sedla na postel a četla.

„Přítel je ten, kdo se společně raduje z dobra, jehož se dostane druhému, a kdo spolu s ním cítí bolest, když má zármutek, ne snad z nějakého jiného důvodu, nýbrž pouze kvůli němu.

Rosalie, nikdy jsme spolu moc nevycházely, nemusely jsme se, ale poslední dobou jsi mi přirostla k srdci jako starší sestra. Prosím tě o jednu věc, nebuď smutná a netruchli kvůli tomu, co se stalo. Na to mám právo jen já. Mě Edward opustil, mě přestal milovat, mně ublížil. Nechci, nepřeju si, abyste trpěli vy. Bolí mě srdce vidět Vás takhle. Než odejdete, splňte mi moje poslední přání. Mám tě ráda, s láskou Bella.“

Papír v ruce jsem držela, jako vzácný klenot, který se nikdy nedostane do jiných rukou. Bella mě brala jako vlastní sestru a trpěla, když jsme se utápěli v zármutku. Ničilo jí to srdíčko a měla poslední přání, které ji s radostí vyplním, neboť nic víc pro ni udělat nemohu.

 Přešla jsem k zrcadlu, ve kterém jsem měla rozmazané oči. Nejdříve jsem neměla potuchy, jak se to stalo, ale odpověď se mi skutálela po obličeji a přistála na mé dlani. Průhledná kulička cvrnkla o mou dlaň a vpila se do kůže. Potřebovala jsem s někým mluvit, vypovídat se o mém zoufalství, říct někomu, jak se cítím. Jediný člověk, který mi mohl pomoc, seděl v pracovně, zkoumal kouty místnosti a byl duchem úplně jinde. Jako všichni v tomhle domě. U Belly.

Pohled nikoho:

Utekly tři dny. Tři dny, kdy Cullenovi truchlili nad ztracenou láskou, dcerou, sestrou. Edward se konečně sebral a došel si na lov, sice jen na pouhou hodinu, ale jeho oči nebyly šedivé, nýbrž odlesk černé. Dosud nebyl schopen opustit pokoj, chtěl být sám a s nikým nemluvit.

 Alice celé tři dny nosila modrou blůzu, bez které nevyšla nikam na krok. Její krásný úsměv na tváři neplál, jen oči sálaly smutkem. S Jasperem ani slovo nepromluvila, náladu na nic neměla. Jasper v domě nesetrvával. Byl rád, když ho Esmé vyhodila, že to tu zvládnou. Nedokázal snést nápor všech pocitů, sám se cítil mizerně a ostatní mu to neulehčovali.

 Emmett, velký chlap, dosud seděl v pokoji nad fotkou a tiše vzlykal bez slz, které po dni vyschly. Dokázal odolat šťavnatému medvědovi, s nikým se nebavil, ani na Rosalie čas neměl, ne, že by ona náladu měla. Sama z toho byla špatná. Vše pověděla Carlislovi, který ji vyposlechl, ale nic jiného dělat nemohl, jeho srdce bylo na dně oceánu a mělo takovou váhu, že z hlubin by ho nikdo nevytáhl.

***

Nastal čas, kdy klíč v zámku cvakne, před dům se dá cedule „Na prodej“ a odeberou se do nového domu. Všichni už na tom byli o poznání lépe. Nikdo nebrečel, nikdo se v sobě neuzavíral, ale nikdo na tváři úsměv neměl.

 Esmé s Carlislem nakládali poslední krabice a tašky. Jasper už seděl v autě a snažil se svou mocí udržet dosavadní náladu. Rosalie s Alice se postavily na verandu a čekaly, než se Emmett s Edwardem doloudají a zároveň rozloučí se starým domem. Tu čest, ho naposledy zamknout dostal Edward. Prožil si tu své nejlepší i nejsmutnější léta.

Emmett objal Edwarda, Edward objal Emmetta a pomalým krokem se vydali za holkami. Zamkli a kráčeli k autům. Rosalie chytla za ruku Emmetta a přitulila se mu do náruče. Alice objala Edwarda a konejšivě ho chytla za ruku.

Všichni si po Belle něco z domu odnášeli. Edward nekončící lásku s bílou látkou omotanou okolo ruky. Alice, na sobě navlečenou modrou blůzu. Rosalie dopis, který nepřetržitě hlídala, jako oko v hlavě. Esmé získanou a následně ztracenou dceru. Carlisle celou truchlící rodinu, pohled na dříve šťastného Edwarda. Jasper žalostnou náladu všech okolo. A Emmmett? Fotku, která měla své místo na levé straně jeho hrudě, tam kde kdysi tlouklo jeho velkorysé srdíčko…

Možná, že se to některým bude zdát neukončené, ale je tu hádanka, kterou si musíte zjistit jen vy sami. Jak jste si to vyložili, je jen na Vás. Každý má svůj názor, a já jsem na Váš zvědavá.

Měla jsem truchlivou náladu a napadlo mě tohle. Písnička mi pomohla a já se ptám, jak se Vám líbila? Někteří ji znají, není divu, je to známý song.

Jednorázovka je věnovaná Contaester, nejen, že mě snášela, když jsem neměla zrovna skvělou náladu, ale dokázala mě podržet a jinak jí to oplatit nemůžu, než jí věnovat toto.

Samozřejmě čekám i kritku, neboť opravdu jsem se řídila jen myšlenkami, které bloudily mým mozkem při poslechu.

A děkuji, že jste měli odvahu si to vůbec přečíst.

KacenQaCullen.  

shrnutí  

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist se mění v lásku: