Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nemáš city!

Nemáš city!Necitlivý kámen, který miluje a souzní se svou druhou polovičkou...
Poklidná rodinná idylka se naruší, když do jejich domu přijde nezvaný host. Kdo to je? Řekněme, že Edward Belle neřekl celou svou minulost a Bella nebyla první Edwardova žena. Naruší příchod osoby jejich lásku, nebo ji naopak ještě posílí?
Po neuvěřitelné době jsem si zkusila napsat jednorázovou povídku, tudíž hezké čtení, KQC.
P.S.: Předem se omlouvám za pohoršení. :)

 

Nemáš city!


Forks, 2009

Tiše oddychovala a malá hruď se jí zvedala v pravidelném rytmu. Její bronzové kadeře splývaly kolem obličeje, měla je rozprostřené po celém polštáři. Sladce našpulila rtíky a tiše mumlala ze snu. Ačkoli jsem byla neživý kámen, který v sobě neměl city, svou dceru jsem milovala. Byla Edwardovi tak podobná a, a ač nerada, musela jsem přiznat, že měla kousek i ze mě.

Skláněla jsem se nad postýlkou a chtěla ji políbit na zrůžovělou tvář, když se mi kolem pasu omotaly ty nejkrásnější paže. Blaženě jsem zasténala a malou Nessie jsem políbila. Objetí zesílilo a do nosu se mi drala jeho krásná vůně, kterou jsem tak milovala. Lákala mě a pobízela, abych se znovu stala monstrem, jenž lační po jediném – po jeho těle a nehynoucí lásce.

„Je nádherná,“ zašeptala jsem, když jsem ji opět pozorovala se skelným pohledem. Mohla jsem tu stát dny, týdny, měsíce, ba dokonce i roky, ale nikdy by mě neomrzelo ji sledovat, jak se v noci ukládá ke spánku a nechává svou mysl i tělíčko odpočinout.

„Jako ty, lásko,“ zapěl mi do ucha Edward a políbil mě na holou šíji. Opřela jsem si hlavu o jeho mohutné rameno a nechala se hýčkat v jeho objetí. „Také jsem tě rád pozoroval, když jsi spávala a ze spaní mumlala mé jméno,“ prozradil mi jako už nespočetněkrát. Povytáhla jsem koutky a v duchu jsem se červenala. Jak jsem musela být naivní, když se mi zdálo o krásném Edwardovi Cullenovi? Ach, to byly doby, které už nikdy neprožiju – neprosním -, ale nelituji toho, mám jeho a Renesmé, která mi vše do sytosti vynahradí.

„Byla jsem takhle roztomilá?“ zeptala jsem se škádlivým hláskem a více se nalepila na něho. Cítila jsem, jak ztuhl, ale jakmile se naladil na moji vlnu, jeho ruce začaly hladit mé, pokračoval až k rameni, kde mě políbil.

„Byla si víc než to,“ řekl přerývaným dechem, „musel jsem se držet, abych tě polibkem neprobudil, litoval bych, že jsi přestala šeptat mé jméno, které mi z tvých úst znělo tak krásně.“ Chytil mě za ramena a něžně si mě otočil čelem k sobě. V jeho očích jsem viděla znovu ten známý pohled – něžný chtíč po mé osobě. Od té doby, co jsem se stala upírkou, v Edwardovi také rostl hladový chtíč a rád se oddával vášni. Už se nebál toho, že by mi ublížil. Toho jsem se pro změnu musela bát já.

„Mohl jsi mě vzbudit, určitě bych byla raději, než žít z těch nereálných požitků,“ zašeptala jsem skoro neslyšně. Pokřiveně se usmál, až se mi zadrhl dech, a naklonil se ke mně. Jeho teplý dech mi ovál celou tvář. Letmo se rty otřel o ty mé a palci jezdil po obličeji. Čechral mi vlasy a proplétal se jimi.

Něžný polibek, který začal tak nevinně, nabíral na intenzitě a nakonec se z něj stal vášnivý tanec plný touhy po tom druhém. Chtěla jsem mu svléct košili, kochat se jeho krásným tělem, které bylo jen mé, nikdy nepouštět jeho rty a zbavovat ho zdravého smyslu. Chtěla jsem, aby byl omámen jen mnou a nikým jiným.

„To už se ti povedlo, lásko,“ zamumlal v polibku a poklepal si na hlavu. Našpulila jsem rty a v duchu na sebe nadávala. Já blbá jsem si zapomněla nandat štít, v poslední době mi Edward četl myšlenky a neskutečně si ten pocit užíval.

„Alespoň víš, že tě miluju natolik, abych se s nikým o tebe nedělila.“ Jeho vůle zřejmě pookřála, neboť náš polibek ještě více prohloubil, vyhoupl si mě do náruče a co nejrychleji a zároveň nejtišeji mě nesl do naší ložnice. Nohou za námi zavřel dveře a položil mě do bílých přikrývek. Po celou tu dobu jsem neotevřela oči, abych mezi námi nepřerušila ten magický okamžik, ale byla jsem si jistá, že cítí to samé. Už jen jeho rty ho prozrazovaly…

Pomalu začal rozepínat knoflíčky košile; velice pomalu, věděl, že trpím a sténám mu do úst, ale on si mé bolestivé steny touhou po něm užíval. Hladil křivky mého dekoltu a přecházel níže, až došel k přezce pásku. Za jeho doteky následovaly hladové polibky, kterými mě zbavoval smyslů.

„Edwarde,“ zasténala jsem zlomeně. Nemohla jsem se jej dotýkat, ležela jsem pod ním a zmítala se touhou.

„Copak, beruško?“ zeptal se mě pobaveně a pozvedl bronzovou hlavou. Nenáviděla jsem ty pobavené jiskry v jeho obličeji. Nikdy neznamenaly nic dobrého. Zaryla jsem mu nehty do svalnatých paží a přitáhla si jej blíže k sobě. Výhružně jsem se na něho podívala a zaskřípala zuby.

„Už ti někdo říkal, že by sis neměl hrát s novorozenou?“ zavrčela jsem zlobně. Oči mi černaly touhou – byly jako temná noc, bez hvězd, bez měsíce. Pobaveně se na mě podíval, byl rád, když jsem vzala vše do svých rukou, ale někdy jsem nepříčetná a příliš nenasytná.

Bez dalších slov se zmocnil mých rtů a jemně je okupoval. Dotýkal se mě, laskal mě, rozmazloval, až se na mě konečně usmál a spojil naše těla v jedno. Ani jsem nepostřehla, kdy se stačil svléknout, ale v této chvíli mi to bylo jedno. Cítila jsem chlad jeho těla na svém a křiky rozkoše utišil dalším polibkem.

Svalil se vedle mě a přitáhl si mě do náruče. Hladil mě po zádech a dělal na nich uklidňující kolečka. Přemýšlela jsem, jak se může nálada ze sekundy na sekundu měnit. V jedné chvíli jsem byla šťastná a hladová po rozkoši a v druhé jsem smutnila. Milování bylo splynutí těl, kdy se dva zamilovaní oddávají sobě, v lepším případě spolu počnou malý uzlíček radosti, jako je naše Nessie.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se potichu. Jeho hlas mě šimral za ouškem a dostával do lepší nálady. Neměla bys myslet na takové nesmyslnosti, když bys měla být šťastná, napomínala jsem se v duchu. Přeci jenom Edward na mně dokázal poznat každou změnu, byť byla sebemenší.

Otočila jsem se čelem k němu a políbila jej na čelo, abych se zbavila té chmurné vrásky na jeho dokonalém čele. Vzala jsem jeho obličej do rukou a každičký milimetr jeho kůže slíbávala, až jsem se dostala ke rtům, kde jsem se zastavila. Pohlédla jsem do tekutého zlata, jež lámalo moji odolnost vůči němu, a políbila jej na rty.

„Nad ničím,“ zalhala jsem, „přemýšlela jsem nad tím, jaké mám štěstí, když jsi se mnou ty,“ upřesnila jsem svou smyšlenou verzi, abych jej zbavila obav. Opětoval mi polibek s úsměvem a přilnul si mě do náruče. Najednou jsem se cítila bezpečně, v klidu. Byla jsem u něj.

 

Atlanta, 1935

Držela jsem její vrásčitou ruku ve své a polykala slanou vodu, jež mi stékala po tváři. Bolelo to, tak moc… Dívala jsem se do jejích očí, viděla jsem, jak z ní vyprchává vitalita, život, radost. Mizela mi přímo před očima a já nebyla schopná s tím nic dělat, byla jsem bezmocná. Nečinně jsem přihlížela a mohla jsem jen plakat, což k ničemu stejně nebylo.

„Prosím,“ vzlykla jsem zlomeně, „neopouštěj mě. Nikoho jiného už nemám,“ sípala jsem. Její pohled mi působil ještě více bolesti, ale nemohla jsem ji nechat zemřít, aniž bych se s ní rozloučila. Už takhle pro mě bylo těžké představit si, že ji vidím naposledy. Naposledy s ní mluvím a vidím její hnědé vlasy, ve kterých se třpytí šedivé. Naposledy mám možnost chytit ji za ruku a políbit ji na tvář.

„Holčičko, neplač,“ konejšila mě. Hřejivě se na mě usmála. „Já nikam neodcházím, jen se vzdálím z tohoto světa a uvolním místo mladších. Sice chápeš, že taková stará žena, jako jsem já, tu nemá co dělat.“ Stiskla jsem ji pevněji a pohladila ji po čele.

„To neříkej,“ křikla jsem v zápalu hysterie, „jsi tu důležitá. Jsi tu pro mě! Co bez tebe budu dělat?“ ptala jsem se zoufale, ale spíše jsem se ptala sama sebe. S napětím sil a začala zvedat z postele a její vrásčitá ručka jezdila po mém obličeji. Přisunula jsem se k ní blíž, když jsem zjistila, že mě chce obejmout.

„Poklade můj, nikdy neodejdu úplně, vždy tu budu s tebou,“ mrkla na mě, „jen mě nebudeš mít každý den na očích, ale budeš mě mít tady.“ Sáhla mi na levou stranu, kde bilo velkorysé srdce polovičními údery. Zavřela oči a její dech se srovnal s tlukotem mého srdce.

„Neumíš si představit, jak jsem byla šťastná, když jsem tě držela poprvé v náruči,“ zasnila se, „byla jsi tak maličká, skoro ses mi vešla do dlaně.“ Usmála se a tím ukázala světu své dosud bílé perličky. „Tvá zelená kukadla, která se na mě usmívala jen, co mě spatřila, tvé rty, stejné jako má tvůj otec a bronzové lokýnky, které ti zůstaly do teď.“ Zhluboka se nadechla, aby nabrala kyslík a mohla dále pokračovat.

„Je mi líto, že neuvidím svá vnoučata, nebo tvého manžela, ale věřím, že holka jako ty si dokáže poradit. Vychovala jsme tě, jak nejlépe jsem mohla, proto doufám, že najdeš své štěstí. Ale než začneš žít svůj vlastní život, je tu něco, co bys měla vědět.“ Pomalu ale jistě ji opouštěly síly. Její stisk slábl a oční víčka se klepala, rty mě semknuté v tvrdou linku, která se čas od času zachvěla.

„Jistě si vzpomínáš, že jsem ve smutných chvílích hleděla na jistou fotografii,“ zašeptala sípavým hlasem. Váhavě jsem přikývla. Jak jsem mohla zapomenout na ty chvíle, kdy klečela u své postele, v ruce držela fotografii mladého muže s alabastrovou kůží, zlatými oči a vykrojenými rty. Bronzové prameny mu spadaly do obličeje a jeho uhrančivý pohled byl chladný i přes pouhý papír. Vždy nad ním plakala a naříkala, ale nikdy mi neřekla, kdo to je. Ačkoli jsem měla jistou představu, jako bych jej už někdy viděla.

„Určitě sis všimla, že jste si hodně podobní. A konečně přichází odpověď na tvou dosud nezodpovězenou a tolikrát vyřčenou otázku. Sue, muž na fotce je tvůj otec.“ Náhle jsem ztratila dech. Jako by do mě šlehl blesk z jasného nebe a já nebyla schopna vnímat okolí – ji. V hloubi duše jsem doufala, že je to můj otec, ale bolel mě fakt, že nás opustil dříve, než jsem se stačila narodit. Ani mu nezáleželo na tom, jak jeho dcera vypadá, nebo zda žije? Kladla jsem si v duchu otázky a jen periferně vnímala, jak mi slané kapičky tečou po tvářích.

Maminka mi je setřela a s námahou je slíbávala. „Poklade můj, neplač. On o tobě nikdy vědět nemohl, nevěděl, že jsem kdysi otěhotněla. Byl tak mladý a bláhový, stejně jako já.“ Cítila jsem, že mi lže. Koutky jí cukaly, což byl jasný signál, že nemluví pravdu. Usmála se pro sebe, ale pro mě to nebylo vysvětlení. „Z malého pobavení jsi vzešla ty, čehož nikdy litovat nebudu. Proto jsi také… poloviční člověk,“ zašeptala. Zpod bavlněného polštáře vytáhla mně dosti důvěrnou fotografii. Vložila mi ji do ruky a… já se slzami v očích na ni dívala. Byl tam on – můj táta. Po neuvěřitelně dlouhé době jsem poznala, kdo je mým otcem.

„Je překrásný,“ zakuňkla jsem směle. Maminka se na mě usmívala a přikývla.

On byl vždy krásným a jedinečným. Proto jsem se do něj zamilovala na první pohled a má láska trvá věčně, jen ta jeho vyprchala.“ Z nenadání posmutněla a spatřila jsem, jak se jí oči zalévají slzami.

„Beruško, moje poslední přání je, abys svého otce našla a připomněla mu, že na tomto zanechal kousek sebe – tebe. Jeho srdce je snad natolik dobré, aby tě uznal za svou, a pokud ne, tak by o tobě měl alespoň vědět, neboť každou minutu svého bytí jsem přemýšlela, spílala, smutnila pro něho a jedinou útěchou jsi mi byla ty. Jste si podobní jako vejce vejci, nezapřete se.“ Už jsem nedokázala zastavit proud slz. Hřbetem ruky jsem je stále stírala, aby maminka nevěděla, že pláču, ale přicházely nové a nové potoky slz. Tak moc to bolelo, na duši, na srdci… Jak to mohl udělat?

Je nějaká možnost, že mě přijme za svou? Uzná, že jsem jeho dcera, která se nedopatřením narodila, když si užíval svého mladého života jako novorozený? Musím se pokusit jej alespoň najít, abych splnila matčino přání. Jistě si na ni bude pamatovat. Vzhlédla jsem od fotky k matčině tváři a vyhrkla otázku.

„Kde ho naj-“ Zasekla jsem se. Její oči byly pootevřené, na tváři jí hrál jemný úsměv a stisk ruky povolil. Odešla… Odešla do nebe, kde jí bude lépe, a nebude trpět bolestí. Proč já? Mé srdce puká žalem, když si pomyslím, že jsem na tomto světě sama. Jediná osoba, kterou jsem milovala, odešla a zanechala po sobě jen krásné vzpomínky.

S rozklepanýma rukama jsem popošla k posteli, silně jsem ji objala kolem krku a vyplakala se. Svěřila jsem se s tím, co mě trápilo za celý můj život, slibovala jsem, že se budu chovat tak, abych nikdy nepošpinila její jméno, a přísahala jsem, že najdu svého otce, ať už to dopadne jakkoli.

„Miluju tě, mami, nikdy na chvilky s tebou nezapomenu,“ zašeptala jsem zlomeně. Zemřela se ctí a radostí v očích. Jemně jsem jí zavřela víčka a nechala ji o samotě. Ať v pokoji odpočívá…

*****

Ráno mě probudily motýlí polibky na zádech a na krčku. S úsměvem na tváři jsem se k Edwardovi otočila a políbila jej s takovou intenzitou, až jsem pocítila znovu nával vzrušení. Kdyby do pokoje nevtrhla Nessie, nevím, kde bychom se zas ocitli.

Můj andělíček se s pomocí Edwarda vyšplhal do postele a s úsměvem na nás skočila. Lehla si mezi nás a začala sebou mrskat a smát se na celé kolo. Do pokoje prosvítaly paprsky slunce, což nebylo běžné, a Nessie měla hravou náladu. Neustále lezla po Edwardovi, lochtala jej a hrála si s jeho bronzovými prameny.

„Mladá dámo, mohla bys toho nechat?“ zlobil se na ni na oko. Nessie našpulila rtíky a více se natiskla ke mně.

„Přišla jsem vám povědět, co se mi v noci zdálo,“ zamumlala potichu. Významně jsem se na ni podívala a pobídla ji k pokračování. Chytila mě i Edwarda za ruku a hrála si s našimi prsty. Různě je proplétala, kroutila jimi, až se mi podívala do očí.

„Usmívaly jsme se, měly jsme radost a neustále jsme si hrály na honěnou. Držely jsme se spolu za ručičky, a když jsi nás, maminko, zavolala na oběd, tak jsme obě přiběhly. Byla mi tak podobná a měla lokýnky po tatínkovi.“ Podívala se na Edwarda a začepýřila se. Náhle jsem pocítila takový smutek. Odvrátila jsem pohled a zahleděla se na oblohu bez mráčků.

Nessie snila přesně o tom, o čem jsem já celou noc přemýšlela. Bude mít někdo sourozence, se kterým by sdílela radost ze života? Budu se někdy kochat pohledem na dvě krásné holčičky, s vlásky sepnuté do růžové spony a úsměvem na tváři?

Na obličeji jsem cítila něčí ručičky. Otočila jsem se k ní a dala jí mlaskavou pusu na tvář. Objala jsem ji a pročísla vlásky.

„Kdo byla ta druhá dívenka v tvém snu?“ zeptala jsem se opatrně a snažila se přehlížet zkoumavý pohled Edwarda.

„Moje sestřička, měla jsem sourozence,“ usmála se na nás a skočila po Edwardovi. Byla jsem ráda, že její zvonivý smích přerušil napjatou atmosféru mezi námi. Nechala jsem je, aby si spolu hráli, a odebrala se do koupelny. Oblékla jsem se do čistého a utíkala k plotně, abych svému andělíčkovi připravila snídani. Už dlouho neměla lidskou stravu a měla by jíst vyváženě.

Zrovna jsem míchala vařečkou vajíčka, když se mi kolem pasu omotaly jeho paže a políbil mě do vlasů. Otočila jsem se, letmo jej políbila a dál se věnovala vaření. Bylo vidět, že je v rozpoložení, jako by soucítil se mnou.

„Říkal jsem ti to, než ses stala tím, čím jsem já,“ zašeptal mi do ucha. Zamrazilo mě v zádech. Znělo to tak vyčítavě, chladně a zároveň zoufale. Otočila jsem čelem k němu a zdvihla vařečku.

„Nikdy bych nelitovala toho, že jsem se stala upírem, Edwarde,“ sykla jsem na něj naštvaně a vykroutila jsem se mu ze sevření. Vypnula jsem plotnu, nandala Nessie na talíř vajíčka a odnesla jí snídani do pokoje. Seděla u domečku s panenkou v ruce a česala jí vlásky.

„Zlatíčko, nejdříve se najez, potom si můžeš hrát,“ poučila jsem ji a políbila ji na tvář. Když jsem vházela do kuchyně, narazila jsem do Edwardovy mohutné hrudě. Pohlédla jsem do jeho obličeje a věděla jsem, že to byla chyba. Jeho pohled překypoval něhou, láskou a oporou. Bez jediného slůvka mě sevřel v náruči a zabořil hlavu do mých kadeří.

„Nechtěl jsem ti ublížit.“ Chytil si můj obličej do dlaní – přesně tam padl. „Ale jestli toužíš po dalším dítěti, jsem ochoten ti jakkoli vyhovět. Můžeme maličkou adoptovat, Nessie by si ji určitě oblíbila, vím, jak má ráda malé děti.“ Utišila jsem jej prstem. Zakroutila jsem záporně hlavou.

„Nechci žádné dítě, které by nebylo tvoje. Chci, aby mělo tvoje oči, tvoje rysy, tvoji podobu. Nespokojím se s pouhou narážkou, nezlob se na mě.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale nepodařil se, spíše jsem se na něj zamračila.

Políbil mě na čelo a hladil mě po zádech. „Nějak to vyřešíme, slibuji,“ konejšil mě. Objala jsem jej v pase a zabořila hlavu do modré košile.

„Bells, dlouho jsem nebyl na lovu, vydržíš to tady beze mě do večera, že ano?“ zeptal se starostlivě. Jemně se mě to dotklo, nebyla jsem malá holka, co by se o sebe nedokázala postarat. Přikývla jsem a naposledy jej před odchodem políbila. Jeho záda se vzdalovala, až za nimi zbyla pouhá tečka. Najednou na mě doléhala krize upířího věku, pomyslela jsem si. Náhle jsem chápala Rosalie, která nechtěla, aby někdo zaprodal duši ďáblu. Už vím proč…

 

*****

S vypětím sil jsem se postavila na nohy a rázně na Nessie vztyčila prst. Hluk domovního zvonku se mi zařezával do uší.

„To by stačilo,“ řekla jsem s úsměvem, „s lochtáním už bychom mohly přestat. Dojdu otevřít, ano?“ Pohladila jsem ji a odebrala se ke dveřím. Doufala jsem, že je to Edward, už se mi po něm stýskalo, a to se mnou nebyl pár hodinek. Ach bože, stala jsem se na něm tak závislá.

Pomalými pohyby jsem otevřela dveře a… ztuhla jsem. Čekala jsem Edwardovu usměvavou tvář, ale ta, kterou jsem viděla, se od jeho moc nelišila. Zelené oči si mě zvědavě prohlížely a rty roztomile špulila. Byla asi o hlavu menší než já a vypadala tak zmoženě. V ruce držela maličkou kabelku s dírami na stranách.

„Omlouvám se, jestli ruším,“ začala tichým hláskem, „ale hledám Edwarda Cullena, je tu někde?“ Koukala jsem na ni s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Kdyby neměla vlasy a nebyla v obličeji tak něžná, řekla bych, že je to on jako malý.

„J-á…“ zakoktávala jsem se. „Zrovna není doma, ale jestli chcete tak -“

„Ne, já… bude lepší, když odejdu. Děkuji vám za váš čas,“ rozloučila se se mnou, uchopila hubenýma ručkama kabelku a vzdalovala se. Možná bych měla být ráda, že odchází, bůh ví, kdo to je, ale přepadla mě nutkavost zjistit, jak je možné, že jsou si tak podobní. A kdo vlastně ta dívka je? Zvědavost vyhrála nad zdravým rozumem.

Rozběhla jsem se k ní a zastavila ji. „Počkej, prosím, nechceš na Edwarda počkat? Určitě si ráda odpočineš a tady ve zdejších lesích není zrovna bezpečno. Měla bych pocit, že jsem tě pustila do divočiny, to bych si po zbytek života vyčítala. Pojď, dám ti najíst a zkusíš se prospat,“ mumlala jsem rychle ale zřetelně. Bylo vidět, že váhá. Stydlivě si mě prohlížela a ruměnec, který se jí objevil v obličeji, byl tak roztomilý a podobný těm, které mívá Nessie. Sklopila pohled k zemi a ukápla ji třpytivá slza.

„Pojď, maličká, přísahám, že se ti nestane.“ Nemohla jsem na ni koukat, jak pláče. Vzala jsem jí kabelku, pohladila ji po tváři, objala ji kolem ramen a nesla ji zpět do domu. Byla tak křehká, hubená a zranitelná. Posadila se za stůl a vše si prohlížela tak obezřetně, se strachem v očích. Chvíli jsem ji pozorovala a nemohla se ubránit úsměvu. Vypadala skoro jako Nessie, jen byla o pár let starší a s trochu jinými rysy.

„Máte to tu moc pěkné,“ šeptla skoro neslyšně. Postavila jsem před ní oběd a zastrčila jí pramen za ucho.

„Najez se, maličká.“ Na chvíli ztuhla a odtáhla se. Jako by už dlouho nepocítila mateřský dotek. Otřepala se a pustila se do jídla. Popadla příbor a začala se v jídle přehrabovat. Až po chvíli hltala každé sousto tak rychle, až jsem ji něžně zastavila.

„Mamí, kdo přišel?“ Vletěla do kuchyně Nessie a zbrkle se zastavila. Hlavou se mi mihly obavy, jestli si Nessie všimne té podoby, a už vůbec jsem nepředpokládala, že se navzájem budou takhle prohlížet.

„Kdo to je?“ ptala se zvědavě. Vstala jsem ze židle a chytila ji za ruku. Vlastně jsem je nemohla představit, já sama jsem nevěděla, kdo je. Co tu pohledává, ale byla jsem si jistá, že se s Edwardem potkat musí. Něco mi říkalo, že jejich podoba není náhodná.

„Jsem Sue, Sue Harisson,“ představila se potichu. Nessie se zachovala jako mladá dáma, přitančila k ní a nabídla jí svou malou ručku.

„Těší mě, Sue, já jsem Renesmé Cullenová, ale pro přátelé Nessie.“ Sue se na ni mile usmála a její ručku váhavě přijala.

„Nessie, Sue by se ráda najedla a odpočinula, nevypadá ve skvělé formě,“ napomenula jsem ji. Všimla jsem si bolesti v jejích očích. Přikývla a odložila vidličku, jako by už nechtěla. Nechala jsem ji být, nechtěla jsem ji do ničeho nutit. Poprosila jsem Nessie, aby Sue odvedla do pokoje pro hosty a půjčila jí nějaké pohodlné oblečení.

„Udělej si u nás pohodlí,“ usmála jsem se na ni. Pomohla jsem jí do postele a čekala, dokud se neuvelebila. Sice jsem prahla po podrobnostech, ale přemohla jsem se. Nechtěla jsem ji ještě více trápit, určitě bude mluvit sama, až bude chtít. Tiše jsem za sebou zavírala dveře, když se ozval její tichý hlásek.

„Slečno, můžu s vámi mluvit?“ Podívala jsem se na ni zkoumavým pohledem a pohled mi zjihl, jakmile jsem ji spatřila s rozpuštěnými vlasy a v pyžamu s princeznou. Vypadala taky jako jeden z andělíčků, pomyslela jsem si.

„Jistě, copak bys ráda?“ ptala jsem se sladce. Posadila jsem se do křesla vedle postele a mateřským pohledem si ji prohlížela. Připadalo mi divné, že tak mladá dívka se toulá po Forks sama, a proč by zrovna hledala Edwarda? Znala jeho tajemství?

„Asi si kladete otázku, proč jsem přišla a kdo vlastně jsem.“ Sklopila zrak a žmoulala cíp peřiny. Trpělivě jsem čekala, nenutila jsem ji k ničemu, jen tiše naslouchala. „Víte, já vím o to, co je Edward Cullen zač. Vím, že je krvelačné monstrum, neboť já jsem z poloviny tak stejná jako on.“ Vytřeštila jsem na ni zrak.

„Ty jsi poloupír?“ vypadlo ze mě. Sue přikývla a směle se usmála. „Moje matka byla obyčejná dívka, která se kdysi zamilovala do krásného upíra. Maminku pak opustil a zůstaly jsme jen my dvě. Maminka mi zemřela v roce 1935 a od té doby se toulám světem sama.“ V očích se jí zaleskly slzy. „Když umírala, řekla mi o mém otci. Darovala mi jeho fotku a přála si, abych mu o mně řekla.“ Podívala se mi do očí. Poté zpod polštáře vytáhla bílý papír a podala mi jej. Nevěřícně jsem si fotku prohlížela a nemohla uvěřit svým očím.

„Ty jsi dcera Edwarda?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem a zjistila jsem, že jí drtím ruku. Ihned jsem se stáhla zpět a pozorovala ji, jako by byla vetřelec. Horší ale bylo, že jsem ji tak nebrala. Neměla jsem nutkání ji odtud vyhnat, ba naopak. Chtěla jsem ji tu držet do té doby, než se setká s Edwardem.

„Omlouvám se, jestli jsem něco zkazila, nikdy bych nechtěla nikomu narušit rodinu,“ kvapně se omlouvala, „možná bude lepší, když odejdu,“ navrhla a začala se sápat z postele. Zakroutila jsem hlavou. Chytila jsem ji za rameno a snažila se o klidný tón, ačkoli hlas mi přeskakoval z noty na notu. V očích jsem měla strach, bolest a… žárlivost?

„Lehni si do postele, vidím, jak jsi vytížená, tvé tělo je unavené, jsem přesvědčená, že to moc vydržíš, ale odpočiň si. Moje Nessie je také poloupír a často ji musím nutit, aby naspala nějakou tu hodinku. Udělej mi alespoň malou radost,“ pobídla jsem ji s úsměvem, ale měla jsem problém, abych se na ni nemračila. Pohladila jsem ji po vlasech a lokýnky jsem si natáčela na hubený prst. Dívala se na mě s nevěřícným pohledem a pak…

„Moc vám děkuji,“ zašeptala mezi vzlyky a drtivě mě objala. Jako bych se v jejím objetí cítila dobře, také jsem ji objala a políbila na čelo. V jednom jsem si byla jistá – podobá se Renesmé, jako by byly dvojčata.

Lehla si do postele, přikryla se dekou až po krk a zavřela oči. Hladila jsem ji po rameni a zpívala jí ukolébavku, jakou pro mě složil Edward, když jsme se poznali. Ani ne po minutě začala pravidelně oddychovat a její srdíčko vydávalo pravidelné zvuky. Nevím proč, ale cítila jsem se jako matka, která našla své ztracené dítě. Ten pocit by se mohl vyrovnat té chvíli, když jsem Renesmé poprvé držela v ruce. A nejhorší na tom bylo, že osoby, jež je dělila pouhá zeď, si byly tak blízké a zároveň vzdálené. Tohle mi bude muset Edward vysvětlit.

*****

Ležela jsem na pohovce a dívala se na kriminálku, když dveře zavrzaly a plovoucí podlaha pod jeho tíhou začala vrzat. Neotočila jsem se na něj. Stále jsem upírala pohled na obrazovku, ačkoli jsem měla nutkání otočit se a klást mu otázky. Pohovky byla náhle o něco těžší, když se vedle mě posadil a chytil mě kolem pasu.

Natahoval se ke mně, aby mě políbil, ale to už jsem se mu vyvlíkla a stoupla jsem si před něj. Zkřížila jsem si ruce na prsou a neměla jsem daleko k tomu, abych začala řvát. Měla jsem takový vztek a chybělo jen málo, abych jej uvolnila.

„Lásko, co se děje?“ zeptal se nechápavě a pokrčil obočí. Zatnula jsem ruce v pěst a chladně si jej změřila. Začala jsem se procházet po místnosti, abych si urovnala myšlenky v hlavě a věděla čím začít.

„Můžeš mi říct, co ti přeletělo přes nos? Když tady budeš pochodovat jako tygřice, moc toho nevyčtu,“ zvýšil na mě hlas. Zpražila jsem jej pohledem a zatnula zuby. Co si o sobě sakra myslí? pomyslela jsem si a ani jsem se na něj nepodívala. Povolila jsem psychický štít a ukázala jsem mu obličej Sue. Jako by do něj uhodil blesk, napjal se na pohovce a chvíli na mě nechápavě tkvě pohledem.

„Proč mi ukazuješ Renesmé ve větším věku?“ To už jsem nevydržela. Chytila jsem jej za ruku a vší silou jsem ho táhla do pokoje, kde spala Sue. Tiše jsem otevřela a jako první jsem nechala nahlédnout do pokoje Edwarda. Díval se na ni se zlatýma očima a střídavě se díval na dveře Renesméina pokoje.

Nahlédla jsem do pokoje a spatřila jsem Sue s Nessie. Ležely u sebe a navzájem se objímaly. Viděla jsem, jak Sue drží otrhaného medvídka s jejím jménem a v druhé ručce má fotografii s nějakou ženou. Edward se na ni podíval a strnul.

„Kdo je to?“

„To bych taky ráda věděla, nechceš mi o tom něco říct?“ začala jsem zostra. „Nechceš mi ještě něco povědět o své minulosti, drahý Edwarde?“ vztekala jsem se. Vyhnala jsem jej z pokoje a zavřela za námi tiše dveře. Vztekle jsem se na něj podívala a odehnala jeho paži; chtěl mě pohladit po tváři.

„Nesahej na mě, ty grázle,“ zařvala jsem na něj. Vykulil na mě oči a zatvářil se ublíženě. Zakroutila jsem hlavou a hystericky jsem se začala smát. Znovu se pokusil na mě sáhnout, ale odehnala jsem jej a zuřivě na něj pohlédla.

„Řekla jsem, ať na mě nesaháš!“

„Bello, prosím, vysvětlím ti to,“ zašeptal zlomeně. Zoufalství jej spalovalo, stejně tak jako mě. Cítila jsem se zklamaně, zlomeně a zrazená, ačkoli bylo jasné, že dítě, které leželo v té posteli a bylo tak podobné mé dceři, bylo počato ještě před mým narozením. Vlastně by se mě to tak dotknout nemělo, ale týkalo se mě to v této době a v této chvíli.

„To je to, co od tebe žádám, když jsi mi neřekl o tom, že už jednu dceru máš!“ křikla jsem na něj a rychlými kroky jsem mířila do pracovny. Po chvíli jsem v pracovně vycítila jeho vůni a otočila jsem se naň. Vypadal bolestně krásně a zároveň zlomeně. Posadil se do křesla naproti mně a složil ruce do klína. Dlouhou chvíli bylo ticho a každý hleděl na toho druhého. Snažili jsme se zároveň vyčíst tomu druhému, co se mu honí v hlavě.

„Mohl bys začít? Myslím, že toho máš vysvětlovat mnoho,“ pobídla jsem ho nevzrušeně. Zavrtěl se v křesle a mnul si bradu. Zřejmě hledal slova, kterými by začal.

„J-á, Bell-o,“ zakoktával se, „vlastně ani nevím, co bych měl říct. Je to překvapení i pro mě, nevím, kdo ta dívka je, ale je až neuvěřitelně podobná Renesmé a…“

„Tobě,“ zavrčela jsem a následně jej doplnila. „Už ti došlo, co se tu celou dobu snažím rozuzlit? Proč jsi mi neřekl, že již dceru máš? Proč jsi mi lhal a nechával mě v naději, že mě miluješ? Copak jsem ti nestála ani za to, abys o ní řekl?“ šeptala jsem zklamaně a hlasitě jsem vzlykala. Vztáhl ke mně ruku, ale uhnula jsem. „Teď, když víš, proč se k tobě tak chovám, mohl bys mi povědět, co o ní víš ty?“ promluvila jsem zas trochu vyrovnanějším tónem.

Vstala jsem a popošla k oknu. Ani očkem jsem o něj nezavadila, nepodívala jsem se mu do očí, věděla jsem, že by mě obměkčil. Chci vědět, jaká je mezi nimi spojitost, i kdyby to znamenalo, že se rozvedeme.

Slyšela jsem šoupání podrážky jeho bot po koberci. Neodvážila jsme se otočit, čekala jsem, kdy spustí a odhalí mi tajemství jeho celého života.

Hlasitě si povzdychl a začal. „Byl jsem mladý, nezkušený upír, který teprve poznával svět z jiné perspektivy. Odpoutal jsem se od Carlislea, chtěl jsem se podívat do světa a zjistit, o co přicházím.“ Cítila jsem jeho pohled na sobě, ale neotočila jsem se. „Začal jsem navštěvovat bary, ano, již v té době byly bary, kde jsem poznal ji. Pravděpodobně to bude její dcera, neboť s nikým jiným jsem od té doby poměr neměl, přísahám.“ Jistě, to ti tak věřím, pomyslela jsem si jízlivě.

„Jmenovala se Georgina. Měla modré oči a hnědé vlasy. Byl jsem ještě mladík, nevěděl jsem, co chci a co nesmím. Svedl jsem ji a odešel. Nechal jsem ji, nezajímal jsem se o to, co s ní bude. Když za mnou přišla se slovy, že je v jiném a stavu a já jsem povinen si ji vzít, opovrhl jsem jí a odehnal ji. Bál jsem se představy, že bych vešel do chomoutu, který není z lásky, ale z povinnosti. Georgina byla dívka, která zahýbala s každým a pravidelně navštěvovala bary, nevěřil jsem, že by to mohla být moje dcera. Vždyť jsem upír a upír nemůže počít dítě s člověkem.“ Jeho ruka spočinula na mé a otočil si mě k sobě čelem.

Hladil mě po čelisti, po klíční kosti, po paži a pročesával mi vlasy prsty. Byla jsem v takovém šoku z jeho vyprávění, že jsem jej neodehnala. Nemohla jsem. S úzkostí v očích jsem se na něj podívala a pocítila jsem náhlou nenávist. Opustil ženu, když byla v nesnázích, nechal ji napospas hladovým vlkům a odešel žít svůj vlastní život. V té době musela mít Georgina zničenou pověst, když zůstala s dítětem sama, bez otce.

„Jak jsi mohl?“ řekla jsem a podívala se do země.

„Bello, já -“ Zastavila jsem jej mávnutím ruky.

„Nepřerušuj mě!“ napomenula jsem ho a začala se znovu procházet po místnosti. „Nechal jsi ji těhotnou napospas pomstychtivé šlechtě, bez peněz, bez otce, bez opory. Víš, jak se musela cítit? Musela být vyvrhel společnosti, nikdo ji nemohl považovat za ženu sobě rovnou. A ani si neumíš představit, jak se cítila Sue. Proboha Edwarde, ty nemáš city! Jsi necitlivý kámen! Ta dívka, která ti je tak podobná a je tvoje dcera – nepovažuj se mi to vyvracet, nejsem slepá -, měla navždy pošpiněnou pověst a nemohli ji přijmout mezi sebe. A ještě horší je, že nikdy nepoznala svého otce, nikdy až do této chvíle.“

„Nevěřil jsem jí!“ prozradil mi zoufale.

„Ale to není důvod, Edwarde! Mě bys taky nechal, kdybych nebyla tvoje žena? Také bys mě podezíral z toho, že jsem ti zahnula? Nezachoval ses jako pravý otec a právě teď si o tobě myslím to nejhorší, protože jsi mě zklamal. Kašlu na to, že jsi mi neřekl o své minulosti, kašlu na to, že jsi byl s jinou ženou a tvrdil jsi mi opak, ale nemůžu hodit za hlavu fakt, že je tu tvá dcera a chce poznat svého otce, kterého nikdy neviděla! Ať už se ti to líbí nebo ne, chci, aby ses s tou dívkou poznal, Edwarde, ona nemůže za to, jaká její matka byla.“ Hlas mi přecházel z naštvaného do prosícího. Už jsem na něj nemohla řvát, neměla jsem na to sílu a byla jsem psychicky vyčerpaná.

Edward toho využil, objal mě kolem pasu a políbil mě na tvář. Držel mě tak pevně, jako by se bál, že mu uteču. Když viděl, že sebou cukám, chytil můj obličej do dlaní a podíval se mi do očí. Ta intenzita jeho pohledu byla magická, neobyčejná, vzrušující.

„Tebe bych nikdy neopustil. Byl jsem, Bello, bláhový a mladý. Nevěděl jsem, co je to láska, a jestli ji vůbec někdy potkám, ale od tebe bych nikdy neodešel. Proměnil jsem tě v to, co jsem já jen proto, že tě natolik miluju, abych o tebe nepřišel. Vím, jsem sobecký, ale pomoc jsem si nedokázala. Miluju tě a to se nikdy nezmění. Ano, Sue je pravděpodobně moje dcera, ale ty a Nessie pro mě budete jediné ženy v mém životě, to ti přisahám,“ přesvědčoval mě.

Chtěla jsem namítnout něco k jeho přesvědčování, ale umlčel mě polibkem. Nečinně jsem stála a snažila jsme se nereagovat, ale jeho rty byly tak vtíravé, až mě dohnaly ke spolupráci. Ztratila jsem rozum, hlavu, dala jsem ruce na jeho zátylek a hluboce se vložila do tance vášně.

„Taky tě miluju, moc, nikdy bych od tebe neodešla a lituju toho, že jsem tě nazvala necitlivým kamenem, ale… dlužíš Sue vysvětlení a Nessie také,“ připomněna jsem mu a pohladila jej.

„Nemusí, vše jsem slyšela,“ zazněl něžný hlásek a oba jsme se hbitě otočili. Sue s Nessie stály ve dveřích a dívaly se na nás ublíženě. Dvojčata, pomyslela jsem si a povytáhla jsem koutky.

„Konečně vím, kdo je můj otec, a proč opustil mou matku. Nemám mu co zazlívat, to bylo tenkrát mezi nimi, ale jsem ráda, že jsem měla tu čest vás poznat.“ Stiskla Renesméinu ruku a políbila ji na čelíčko. „Je na čase, abych odtud odešla. Vaše idylická rodinka je tak krásná, že bych si nedovolila vám ji narušit. Bude mi stačit, když vím, že jsem splnila poslední vůli své matky – našla jsem svého otce a řekla mu, že na světě zanechal kousek sebe.“ Její slova byla tak rozumná, až mi vehnala slzy do očí.

Pustila jsem Edwarda a přešla k nim. Přisunula jsem si Nessie k sobě, ale ona nechtěla. Vzdorovitě se mi postavila čelem.

„Nechci, aby Sue odešla, konečně mám někoho, kdo mi rozumí. Je to moje sestřička a chci být s ní, neberte mi šanci mít sourozence,“ zaprosila s novými slzami. Nesnesla jsem ten pohled, kdy moje srdíčko plakalo. Chytila jsem ji do náruče a pořádně ji stiskla. Líbala jsem ji do vlasů a konejšila ji. Sue po tváři také tekly slzy.

„Nessie, taky jsi mi přirostla k srdci, ale je čas, abych odešla, nemůžu zaclánět ve štěstí druhému.“ Pohladila Nessiu po zádech a vzdalovala se od nás, ale já jsem cítila, že její místo je tady. Ona patří k nám, ať už já jsem její matka, nebo ne.

„Sue,“ oslovila jsem ji a čekala, až se na mě otočí. Po chvíli jsem se dívala do zelených očí, které mi tak připomínaly Edwarda, „vím, že je to na tebe moc rychlé, ale…“ podívala jsem se na Edwarda, který mi ihned přikývl, neboť věděl, co jí chci nabídnout, „pokud chceš a nemáš nikoho, kdo by se po tobě sháněl, s radostí tě přijmeme mezi sebe. Jsi Edwardova dcera a tím i moje,“ řekla jsem jí s úsměvem.

Hleděla na nás s vykulenýma očima a Nessie svírala límec mé blůzy. Byla z té zprávy nadšená, ale nevěděla, jak na to zareaguje Sue.

Zakroutila hlavou. „Nemám tu co dělat,“ namítla.

„To neříkej,“ vmísil se do konverzace Edward, „jsi moje dcera a já lituju toho, že jsem tvé matce nevěřil. Nelituju toho, že jsem ji opustil, ale lituju toho, že jsem nespatřil tebe. Ochudil jsem se o svou první dceru a je mi to líto. Chci, abys bydlela s námi,“ nabídla jí znovu. Sue se usmála a znovu jí začaly téct potoky slz.

„Nechci, abyste kvůli mně měl nějakou povinnost, já se o sebe dokážu postarat sama -“

„Jsi ještě dítě,“ namítla jsem.

„Ano, jsem dítě už dlouhých osmdesát devět let,“ podotkla cynicky. Takhle jsem o tom nepřemýšlela, abych pravdu řekla.

„To je mi jedno. Necítím k tobě nějakou povinnost, chci mít rodinu pohromadě, a když vidím, jak jste si s Nessie vpadly do oka, chci vám dát šanci, abyste se skamarádily a našly k sobě sourozeneckou lásku. Chci se stát tvým otcem, když jsem neměl možnost před tolika lety.“ Chytil ji za ruku a jemně ji pohladil. „Proto se tě ptám naposledy, nemám v úmyslu tě tu držet proti tvé vůli. Chtěla by ses stát mou dcerou a zároveň členkou naší rodiny?“ zeptal se a já jsem cítila, jak je Nessie na jehlách.

Sue putovala pohledem po místnosti, až se zastavila u Nessie. Okouzleně se na sebe usmály a v té chvíli jsem poznala, že mám druhou dceru.

„Ráda zůstanu, pane Cullene,“ přijala nabídku se slzami a vletěla do náruče Nessie. Stáli jsme tam s Edwardem a hleděli jsme na jejich kouzelné objetí. Vypadaly krásně a já jsem radostí chtěla plakat taky. Ucítila jsem motýlí polibky ve vlasech a opětovala jsem Edwardovi jeden na rty.

„Miluju tě,“ šeptla jsem mu do ouška.

„Mluvíš mi z duše, lásko.“ Přitáhl si mě k sobě blíž a nepouštěl mě. Sue s Nessie se na nás podívaly a já věděla, že Edward musí udělat ještě jednu věc. Pošeptala jsem mu to do ucha a pozorovala jsem, jak ztuhl. Chtěl něco namítnout, ale utnula jsem ho.

„Udělej to,“ zamumlala jsem něžně a políbila ho, abych jej povzbudila. Podíval se na Sue a chvíli na ni hleděl, jako by ji zkoumal. Zhluboka se nadechl a pak se odhodlal.

„Sue, je nějaká možnost, že mi odpustíš a budeš mi říkat tati?“ zeptal se jí pochybovačně. Sue překvapeně hleděla na jeho obličej a snažila se zpracovat všechna slova. Musel to pro ni být šok, když se její život od základu změnil. Ale když zahlédla Edwardovo zoufalství, myslím, že prolomil ledy.

„S radostí, tati,“ výskla a vletěla mu do náruče. Byl to krásný pohled hledět na ně, jak se objímají a smějí se. Já s Nessie jsme se k nim přidaly a letmo očkem jsem zahlédla odraz v okně.

Stála tam čtyřčlenná rodinka, překypující láskou, něhou a radostí. Mám konečně celou rodinu, pomyslela si Bella a políbila Edwarda a s takovou vášní, že by to mohlo zapálit zdejší les.

 


 

Vím, že tato povídka nestojí za nic. Psala jsem ji kouskovaně a poté i narychlo, proto prosím o trochu schovívavosti.

Povídka je věnovaná Esterce. Ona ví proč, dokáže mě podržet, dokáže mi poradit, je tu pro mě vždy, když potřebuju. A za to ti děkuju, Esterko!

Jsem zvědavá na vaše názory, jednorázovka je velice dlouhá a měla jsem co dělat, abych ji vůbec vydala. Tento nápad už mi hlavou vrtal dlouho a nakonec je tady.

Obdivuju vaši trpělivost číst až do konce, KQC. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nemáš city!:

 1 2 3   Další »
29. BJana
19.11.2011 [22:53]

BJanamoc pěkné, podle perexu jsem čekala nějakou milenku, ale tohle je o moc lepší, nádhera, jen tak dál, moc pěkné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.08.2011 [22:04]

ElissaAlice Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. Elii
26.07.2011 [23:09]

EliiNádhera Emoticon

26. míša
11.07.2011 [21:33]

To je absolutne UZASNY,klanim se autorce-vsechna cest.Nema to chybu!!!!!!!!!!! :-D

10.07.2011 [18:58]

EdmonkaMoc pěkné Emoticon Emoticon Emoticon

10.07.2011 [15:43]

To je naprosto bombastické já jsem se u toho i rozbrečela klaním se a tleskám Emoticon Emoticon

10.07.2011 [15:42]

IsabellaMarieLilyVolturiKrása! Moc se mi to líbí! Skvělá povídka. Krásně rozepsané a hezky vymyšlené. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. dee
10.07.2011 [15:36]

deeNadhera! Krasne, trochu smutne, ale se stastnym koncem! Obcas jsem potrebovala kapesnicky ! Moc krasne pises. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.07.2011 [13:55]

AlliceVolturiCullenPřekrásné! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. EdBeJa
10.07.2011 [13:00]

EdBeJaTak, Kači. Dočetla jsem tu hromadu písmenek. Emoticon
Začnu tím, že se mi líbil nápad. A protože jsem tu nic podobného nečetla, pro mě byl originální. Emoticon
A teď ke zpracování. Snad se na mě nebudeš zlobit, když budu upřímná. Emoticon
V povídce ti zůstalo pár gramatických chyb, nijak hrozných, ale jsou tam. Také jsem tam našla pár stylistických chyb. Ne vždy sedělo to, co jsi chtěla vyjádřit na to, jak to mělo být napsané. Emoticon
Také si myslím, že když ses vrátila ve vyprávění do roku 2009, měla jsi to v textu označit. Emoticon
Další, co mi nesedělo, byla Sue. Tedy její věk. Kolik jí vlastně bylo? Tak jak jsi to popisovala, by jí mělo být cca 15? Poloupíři dosahují věku 18 a pak už nestárnou. Ona se toulala 74 let po smrti matky a hledala otce. A to jí bylo stále těch 15? Nedosáhla snad věku dospělosti? Nebo jsem to špatně pochopila? Emoticon Nessie jí půjčila svoji noční košili... Kolik bylo Nessie? Ta na mě dělala dojem tak pětileté holčičky. Sue byla její košile? Bella jí říkala, že je dítě... Tohle mi trochu narušovalo soustředěnost, protože jsem nad tím musela pořád přemýšlet, počítat roky. Emoticon Emoticon
A ještě jedna věc. Ten konec, kdy Bella osočí Edwarda, aniž by si nechala cokoli vysvětlit, pak se mu omlouvá, Sue vše slyšela, oni jí pak nabídnou, aby s nimi zůstala - to mi přišlo takové uspěchané a tak jak to bylo napsané, snad i nereálné. Oslovení "tati" mě dojalo, ale nejsem si jistá tím, zda by ho tak rychle oslovila. Emoticon
Ok, už tě nebudu trápit. Když to shrnu, tak se mi tvoje povídka líbila. Talent určitě máš, ale příště se víc soustřeď na text, aby ti vše sedělo, aby bylo vše jasné čtenářům, kteří nad textem, který čtou, přemýšlí. Emoticon Jsi ještě mladičká, takže máš spoustu času vypilovat styl. Emoticon Emoticon
A potlesk si určitě zasloužíš. Emoticon Emoticon Emoticon Děkuji. Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!