Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Navždy spolu + Prolog

Sraz Ostrava!!! 15


Navždy spolu + PrologMoje první jednodílná povídka. Nemá zrovna šťastný konec ale i přesto doufám, že se Vám bude líbit :) Je přidán i prolog, abyste věděly o čem povídka vlastně je. Příjemné čtení :)

Doporučuji si při čtení pustit písničku (pokud Vám to nevadí):

 

 

Prolog:

Bella je 18ti letá dívka, která nemá rodiče. Zemřeli při dopravní nehodě před pěti lety a Bella si nikdy neodpustí, že za vše mohla ona, i přes to, že to nebyla pravda ani v nejmenším. Její životní příběh se začal psát roku 1992 ve městě Terrrace Bay v Ontariu, kde spokojeně žila až do svých deseti let s rodiči. Poté se přestěhovali do Norska a to konkrétně na ostrov Hitra, do města Forsnes. Nastoupila sem do školy a byla tu velmi šťastná. Bella milovala přírodu a ostrov Hitra skrýval nepřeberná množství každoročně ledových vodopádů, mořských zákoutí, překrásných lesů a nekonečné pastviny po kterých se hnali divocí koně. Tato volnost Bellu ohromovala.

I přes její šťastné dětství její život nepokračoval šťastně. Když jí bylo něco okolo čtrnácti let, vydala se s rodiči na cestu k jezeru Sandvatnet a při cestě je porazil náklaďák. Uklouzl na zmrzlé vozovce a jediná Bella vyvázla „jen“ se zlomeným žebrem, nohou a rukou. Její rodiče byli na místě mrtví a od té doby si se smrtí tyká. Po každé nevydařené písemce se řeže a jinak si ubližuje, po každém malém škobrtnutí v jejím životě lituje velice silně, že nezemřela jako její maminka a otec. Alespoň by s nimi byla a netrápila se na tomto světě. Bella ještě nebyla plnoletá, atak musela do dětského domova, protože se jí ani babička ani dědeček neujali.

Před půl rokem poznala Edwarda v hlavním městě Norska Oslu, kde byl i se svojí rodinou na dovolené. Oba se do sebe na první pohled zamilovali, ale Belle od první chvíle bylo jasné, že tenhle vztah nebude fungovat. Edward byl totiž z velice bohaté rodiny a Bella ani rodinu neměla. Každý byl na jiné životní úrovni a na jiném postavení. Později Bella zjistila, že Edward je upír a respektovala to. Vždy věřila v něco mezi životem a smrtí a ona věděla proč. Edwardova rodina Bellu neuznávala. Neměli k sobě vztah, jen se navzájem přehlíželi, ale i přesto se Bella rozhodla své lásky nevzdávat.

Jenže po třech měsících to Bella už nemohla unést. Všechno to na ni padalo a ona nevěděla jak dál. V ěděla, že někdy musí být konec jejího a Edwardova vztahu a ten čas právě nastal. Edward se Belly nechce vzdát ale ona je rozhodnutá přetrhat všechna pouta a začít od začátku.

 

Povídka:

„Prosím, odejdi,“ řekla jsem prosebně Edwardovi.

„Ne, já… já nemůžu.“ Měl v tváři zdrcený výraz, se kterým se prolínal smutek, překvapení a zároveň i bolest.

„Máš pravdu, ty musíš.“ Proč lidé, na kterých nám nejvíc záleží, nás nebo my je musíme opustit. Proč slzy a nářek nevyřeší problém, a proč láska je jen náhražka slova bolest? Vždy vše krásné končí a já vím, že konec tohohle příběhu je tady.

„To neudělám!“

„Ty víš, že tě miluji, ale já to nedokážu. Nemůžu už víc. Prostě to nejde. Ty patříš do jiného světa než já. Ty nepatříš ke mně, tak jako já nepatřím k tobě. Mrzí mě to ale je konec. Proč to nechápeš?“

„Protože tě miluju,“ řekl.

„Ale já tebe ne! Nechci tě, nikdy jsem tě neměla ráda. Využívala jsem tě, copak to nechápeš?! Nechápeš, že to všechno byla jenom hloupá lež?! Nech mě být a odejdi!“ Otočila jsem se a utíkala pryč. Pryč od všeho, pryč od lidí, hloupých pomluv, zamilovaných párů a hlavně od LÁSKY. Právě jsem řekla tu největší lež, kterou jsem kdy ze sebe dostala. Nic z toho, co jsem řekla, nebyla a není pravda. Miluju ho, že si to nedokáže představit, vždycky mi na něm záleželo a záležet bude, nikdy jsem ho nevyužila, ale já vím, že takhle to je lepší.

Moje srdce bylo rozdrásané na kusy a jakoby zkamenělo. Nemělo proč tlouct, a tak přestalo. Nemělo být kým milováno, a tak to vzdalo. Nemělo člověka, který by mu dodával život, atak vše zahodilo za hlavu. Moje srdce již nebylo součástí mého těla. Existence mě - hloupé holky -  byla v koncích. Přála jsem si umřít, přála jsem si splynout se zemí, na které jsem právě ležela, přála jsem si, aby se tohle nikdy nestalo a stát nemuselo. Hloupě jsem si namlouvala, že vše je jen sen, že se vzbudím do nového a prosluněného rána, že tu noční můru hodím za hlavu, ale věděla jsem, že ani jedna z těchto věcí není pravdivá. Byla to krutá realita. Právě jsem přišla o nejdůležitějšího člověka v mém lidském krátkém životě.

Když jsem se probudila, ležela jsem ve svém pokoji, aniž bych věděla, jak jsem se sem dostala, ale bylo mi to jedno. V tuto chvíli mě mé smysly neposlouchaly, nohy nevnímaly a mozek nefungoval. Pořád jsem doufala, že včerejší večer byl jen sen a že poslední schůzka s Edwardem byla jen noční můra, můra, která mě od té chvíle děsila každou noc.

 

Měsíc utekl jako nic a já pomalu ale jistě začínala upadat do jakéhosi přítomného, ale nevnímavého komatu. Mé tělo tu bylo, ovšem má duše odešla společně s Edwardem. Každé ráno mě budily děsivé sny a já se budila s příšerným křikem, ve kterém byla slyšet spousta strachu. Strachu o sebe, o svou milovanou osobu ale ne strach o svůj život. Můj život mi byl naprosto ukradený. A takhle jsem pokračovala a fungovala další půlrok.

Škola pro mě byla vždy jen utrpením. Díkybohu, že jsem mohla sedět v poslední lavici, kde na mě nikdo nevidí. Kašlala a nestarala jsem se o sebe. Jak říkám, můj vnějšek i vnitřek jsem nevnímala.

Začala jsem mít nekontrolovatelné návaly křiku, breku a zoufalosti. Z ničeho nic jsem najednou začala brečet a nikdo nevěděl proč. Já jsem to ale věděla velmi dobře. Lítost, smutek. To byly mé dvě nejdůležitější emoce po další rok.

Postupem času jsem změnila i svůj vkus. Dříve jsem byla šťastná a to bylo vidět i na mém oblečení. Byla jsem vcelku oblíbená a každému bylo jedno odkud vlastně sem. Od té události jsem ale změnila veselou žlutou na černou, červenou na temně fialovou a tamější úsměv vystřídala nepřístupná a utrápená maska.

 

 

Dva roky trvalo, než jsem přešla to nejhorší období. Dnes už jsem si opět našla své kamarády - i když jich moc nebylo a černá už nebyla černou ale modrou a stříbrnou. Začala jsem se z toho dostávat. Měla jsem něco po osmnáctých narozeninách, tak jsem se rozhodla žít sama za sebe. Sbalila jsem si věci a chtěla jsem se odstěhovat na místo, kde jsem vyrůstala. Rodiče nikdy domek neprodali a já jim dnes byla vděčná. Začínala jsem znovu žít, pociťovat radosti a vnímat okolí.

Při balení svých věcí na mě vypadl lísteček z přihrádky s knihami, na kterém stálo:

 

Miloval jsem tě, ale tys mi ublížila. Vím, že to bylo pro tebe jediné řešení, tak jsem ti již dávno odpustil. Doufám, že si tento dopis jednou přečteš. Tímto ti chci jen říct, abys na mě nezapomněla a že místo v mém srdci budeš navždy mít.

S láskou a smutkem Edward.

Své emoce jsem jako vždy neudržela na uzdě a znovu se ve mně probouzel pocit viny a já se začala znovu po dlouhé době utápět v slzách. Byly to slzy naděje, lásky, smutku a ještě něčeho jiného, co jsem sama nedokázala určit.

Vyběhla jsem z dětského domova a kufry nechala na pokoji. Přeběhla jsem chodník a bez rozmýšlení se vrhla přes silnici. Pak už bylo slyšet jen troubení, tupý náraz do mého boku a tma.

Když jsem otevřela svá těžká víčka, ležela jsem v nemocnici a do rukou jsem měla zapíchnuté všemožné jehly. Ztuhla jsem, protože mě někdo chytl za ruku. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, kdo to je, a ztuhla. Do mých očí koukal Edward a v nich byla neskrývaná bolest. Začal mi vyprávět, co se stalo, a uklidňoval mě, že už vše bude v pořádku. Hodinu na mě mluvil a já nevydala ani hlásku, protože vím, že by se mi zlomil hlas nebo by mě zklamaly moje hlasivky.

Najednou jsem ucítila v hlavě hlasy, jak mě někdo volá, a začala jsem pociťovat temnotu uvnitř sebe. Ta temnota mě začala stahávat a já se v ní topila. Z přístrojů, na které jsem byla napojená, se ozval zvuk oznamující, že mé srdce to nevydrželo. Mé přání bylo vyslyšeno a já se pomalu dostávala blíž a blíž k bráně, která vedla neznámo kam.

„Miluju tě,“ řekla jsem ještě a opustila říši živých.

Edward začal zmatkovat, volal doktora, sestřičky a ti se mě snažili oživit, ale nic už nezmohli. Byla jsem příliš daleko na své cestě.

Život je krutý. Opustila jsem své tělo zrovna v tu dobu, kdy jsem brala novou sílu k přežití. Sílu, která by mi pomohla zdolávat překážky a prát se s životem, ale můj osud byl jiný, atak se teď dívám na Edwarda z výšky jako strážný anděl a hlídám ho. Nikdy jsem mu nechtěla ublížit, ale on se z mé smrti vzpamatovával mnohem, mnohem déle než já. Nemohla jsem jinak a napsala mu andělským perem:

 

Navždy spolu.

Tvá Bella.

 

Papírek jsem mu položila na psací stůl a doufala, že i přes to, co jsem mu udělala, na mě nezapomene.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Navždy spolu + Prolog:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!