Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návrat k minulosti II. část

Rachelle


Návrat k minulosti II. částIsabella Swanová, úspěšná pracovnice reklamní agentury, se po několika letech vrací do rodného městečka, aby opět utekla. Opět, zas a znovu. Útěky jsou řešením problémů, kterých nemá zrovna málo. Ale je to skutečně tak? Dá se všemu utéct? Isabella se setkává se svou minulostí, která ji děsí víc než cokoliv jiného. Je schopná smířit se s tím, co se stalo před lety, a jít dál?

Motto: Musí se vypořádat s minulostí, aby mohla čelit budoucnosti.

II. část

Zvonek.

Líně jsem se zvedla a šla otevřít. Ráno mi bylo nějak slabo, tak jsem si uvařila čaj a lehla si v obýváku pod deku. Usnula jsem a naštěstí ta nejhorší nevolnost odezněla.

Otevřela jsem dokořán a uviděla Edwarda Cullena.

„Dobrý den,“ pozdravil první. Tvářil se poněkud omluvně. Opatrně si mě prohlížel, jako by se bál, že se něco stane, třeba že vybouchnu jako naposledy.

Samozřejmě jsem ho hledat, abych se mu omluvila, nešla. Říkala jsem si, že už ho nejspíš neuvidím a pak odjedu. Teď jsem byla překvapená, že přišel on.

„Dobrý den. Máma tady není,“ řekla jsem, protože to mohl být jediný důvod jeho příchodu.
„Nepřišel jsem za Renée. Chtěl bych mluvit s vámi.“
„Se mnou?“ Určitě jsem překvapením vykulila oči.
„Ano, měl bych se omluvit.“ Oči už jsem musela mít jako tenisáky. Byla jsem tak rozhozená, že jsem mu nabídla místo k sezení.

Usadili jsme se na houpací lavičce na verandě a on hned spustil.

„Chtěl bych se vám omluvit za to, co se stalo u jezera.“
„Vy se omlouváte mně?“ To nemůže myslet vážně. Já se chovám naprosto příšerně a on se mi přijde omlouvat.
„No, ano. Přivedl jsem vás do nepříjemné situace a to jsem rozhodně neměl v úmyslu.“ Netušila jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Přišlo mi to tak absurdní.
„Vy se nemáte proč omlouvat, to já jsem trochu… vypěnila. Takže přijmete mou omluvu?“ Nehodlala jsem se cítit ještě hůř, protože bych nechala omluvit jeho, i když k tomu není důvod a sama bych mlčela.
„Když přijmete vy moji,“ usmál se. Bylo zvláštní vidět ten úsměv takhle zblízka. Při pohledu na něj jsem měla chuť se taky usmát, což se poslední dobou moc nestávalo.
„Přijímám,“ souhlasila jsem.

Na stvrzení jsme si podali ruce.

„K tomu, co jsem tenkrát řekla…“
„Nebudeme o tom mluvit, ano?“ Vydechla jsem úlevou a hodila po něm vděčný pohled.
„Co byste řekla na malý výlet?“
„S vámi?“
„Nestačím vám?“
„A kdy?“
„Zítra?“

Uvažovala jsem nad tím. Normálně bych asi řekla ne, ale… Edward Cullen kolem sebe šířil zvláštní atmosféru, ve které jsem se, bůhví proč, cítila moc dobře. Klidně, pohodově.

„Takže? Pojedete se mnou?“
„Dobře,“ přikývla jsem. Spokojeně se usmál.
„Vyzvednu vás v deset. Nashle.“
„Nashle.“

Dívala jsem se, jak jde k autu, které stálo na kraji silnice. Ještě než nastoupil, se na mě ještě jednou podíval a pak odjel.

Teprve když byl pryč, mi došlo, s čím jsem to souhlasila. Já jedu na výlet s cizím mužem!

Ze strnulosti způsobené údivem nad mým nezvyklým chováním mě vytrhl pohyb naproti.

Na příjezdové cestě stáli Travis s Blakem. Do auta nosili nějaké tašky a povídali si.

Zvedla jsem se a opřela se o sloupek. Dívala jsem se a snažila si představit ty malé kluky, co jsem hlídala. Šlo to horko těžko. Možná jsem se snažila vytěsnit tu událost až moc.

Jak mi to říkal ten psychiatr? Otevřít se… Asi jsem udělala pravý opak. Zahrabala jsem to pořádně hluboko, stejně jako sebe, ale teď a tady to všechno vyplouvalo znovu na povrch.

„Ahoj, Bello,“ zavolal na mě jeden z nich. Už jsem nebyla schopná je rozeznat.
„Ahoj,“ přidal se druhý.

Kývla jsem na ně a váhavě se odlepila od své podpory.

Kluci to vzali jako výzvu a přešli silnici k nám.

„Nevěděli jsme, že jsi zpátky, to je super,“ usmál se… hmm asi Blake.
„Ráda vás zase vidím, pořádně jste se změnili.“ Oba převrátili oči v sloup. Jasně, ty řeči o tom jak rostou. „Jak se máte? Jaké to je na střední?“
„Hustý,“ zamrkal Travis. „To bys nevěřila, co tam chodí za holky.“

Blake do něj drknul a zavrtěl hlavou.

„Jak se máš ty? Co jsi odjela, jsme o tobě moc neslyšeli. Vaši říkali, že bydlíš v Seattlu.“
„Jo, bydlím v Seattlu a dělám v jedné reklamní agentuře.“
„Páni, vypadnout odsud, to by bylo skvělý.“
„Pokud se budete snažit, tak se vám to povede, ale neřekla bych, že je to tu tak hrozný.“
„To říkáš ty, která se tu ani neukáže. Věděla jsi proč odjet,“ odmlčel se. Všichni jsme byli chvíli ticho. O důvodech mého odjezdu by se dalo polemizovat.

„Blakeu, Travisi, kde jste?“ ozval se z domu hlas. „Mám to snad nosit sama?“ Vzhlédla jsem ve chvíli, kdy paní Johnstoneová vyšla dveřmi z garáže. Na první pohled bylo jasné, že se jí naše sešlost nelíbí. „Mazejte pro ty tašky,“ rozkázala svým synům. Ti se na mě omluvně usmáli a poslušně utíkali splnit příkaz.

Měřily jsme se pohledy. Myslela jsem, že se otočí a půjde, ale ona zamířila ke mně. Bezděčně jsem udělala krok dozadu.

„Paní Johnstoneová,“ vykoktala jsem, když jsme stály tváří v tvář.
„Už se nikdy nepřibližuj k mé rodině. Myslím, že jsi toho udělala už dost.“ Její ledově klidný hlas byl jako facka. Kdyby křičela, vztekala se nebo cokoliv jiného, bylo by to lepší, dalo by se to snést. Tohle opovržení, nenávist… chtěla jsem zalézt do koutku a schoulit se do klubíčka.

Ještě chvíli se na mě dívala a pak odešla.

„Ham, to je hodná holčička,“ pochválila jsem Christii, když poslušně otevřela pusinku a já do ní vpravila lžičku s kaší.
„Ham.“ Seděla v dětské židličce, bryndák s kačenkou měla kolem, zatím nepříliš viditelného, krčku a tváře se jí nadouvaly papáním. Moc pěkně jedla a bylo to na ní vidět, ale řekla bych, že byla o to roztomilejší.
„Ham,“ zopakovala jsem, abych dala najevo, že je na cestě další várka.

Kluci hráli v obýváku video hry. Slyšela jsem jen divoké túrování motoru, uširvoucí skřípění brzd a rány, jak se auta rozmlátila o svodidla. Občas byly tyto zvuky doprovázený vítězným pokřikem, a nadáváním z druhé strany. Občas jsem se musela ušklíbnout těm výrazům, které vyšly z jejich pusy. Jednou jsem za nimi zašla, abych jim vysvětlila, že takhle by rozhodně mluvit neměli, a když už tak mluvit chtějí, tak ne doma, kde je můžou slyšet rodiče a malá ségra, která brzy začne všechno opakovat.

„Tak a je to.“ Utřela jsem jí pusinku do utěrky, otřela jsem jí i ručičky, které byly taky neskutečně upatlané. Musela jsem ji vzít do koupelny, protože na sucho to očistit nešlo.

Znovu jsem ji usadila do židle a šla ohřát jídlo klukům.

ᴥᴥᴥ

Moc jsem nepřemýšlela nad tím, co si obléknout. Džíny, tričko a mikinu jsem považovala za dostatečné. K tomu jsem přidala tenisky a byla připravená.

Edward Cullen byl zřejmě dochvilný, protože přijel přesně na minutu. Nečekala jsem, až zaklepe, prostě jsem vyšla ven a kráčela mu v ústrety.

„Ahoj,“ pozdravil. „Doufám, že jste se dobře vyspala.“ On se zjevně vyspal do růžova. Házel kolem sebe zářivé úsměvy. Vlasy měl, jako by si je ráno jen prohrábl prsty a byl oblečen jen do džínů a trička.
„Ahoj, šlo to.“
„Měla byste chodit víc na sluníčko, jste jak bledulka, ale krásná,“ dodal.
„Sluníčko a tady?“ zvedla jsem obočí.
„Já vím, tady je to trochu problém,“ připustil s úsměvem.

Stoupl si k autu a otevřel dveře na straně spolujezdce. „Prosím.“
„Díky,“ broukla jsem a se sklopeným pohledem jsem nastoupila. Jeho úsměv mi nedělal dobře, pokud by se to tak dalo říct. Pokaždé, když se na mě podíval, se ve mně něco pohnulo. Zašimralo mě to, žaludek se mi stáhl, ale nebylo to nepříjemné.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se, když jsme vyjeli z města.
„Překvapení,“ zamrkal. Překvapení jsem moc ráda neměla. Nesnášela jsem nejistotu. „Ale bude se vám to líbit.“ Na chvíli se odmlčel, a já sledovala krajinu ubíhající za okny. „Vím, že byste s tím asi měla přijít vy, aspoň podle etikety a pravidel, která mi byla celý život vštěpována, ale… myslíte, že bychom si mohli tykat?“

Podívala jsem se na něj. Nedíval se na silnici, ale na mě.

„Dívej se před sebe,“ vykřikla jsem leknutím, že se vysekáme. Poslušně otočil hlavu.
„Můžu to brát jako ano?“ Rychle na mě kouknul a pak se zase zadíval vpřed.
„Asi jo.“
„To jsem rád.“

Nejeli jsme daleko. Edward zastavil na útesu a pak jsme šli pěšky. Dolů k moři vedla trochu strmá pěšina mezi kameny. Edward mě přidržoval a chytal, když bylo potřeba. Sám si šel jako na módní přehlídce, v jedné ruce piknikový košík, v druhé mě.

Na kamenitou pláž jsme se dostali asi po dvaceti minutách. Edward vytáhl z košíku deku a rozložil ji na zem.

„Je to krásně,“ konstatovala jsem a dívala se přitom na horizont. Moře se zdálo nekonečné. Bílé krajky vln omývaly pobřeží a převalovaly kamínky tam a zpět. „Už dlouho jsem nebyla u moře.“ Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch tu byl čistý, prosycený vůní soli.
„Jsem rád, že se ti tu líbí. Doufám, že máš hlad, mám tu koš plný jídla.“

Hlad jsem moc neměla. Poslední dobou jsem vůbec neměla chuť k jídlu.

„Co tam máš?“ klekla jsem si na deku a nakoukla do košíku. Edward zatím jídlo vyndával ven a vyjmenovával jednotlivé kusy.
„Sendviče, ovoce, jablečný koláč, šunka, salát, můžeš si vybrat.“
„To jsi připravoval sám?“ zeptala jsem se podezíravě.
„Budu mít body k dobru, když řeknu ano?“ Zatvářil se jako neviňátko a čekal na odpověď.
„Takže ne,“ vyvodila jsem si závěr, ale neubránila jsem se malému pousmání, které ve mně jeho výraz vyvolal.
„Haha, to já sám,“ vyvedl mě z omylu.
„Vážně?“ nevěřila jsem mu. Nedovedla jsem si představit, že by někdo jako on připravoval takovouhle hostinu.
„No fakt, náhodou jsem docela šikovnej,“ řekl dotčeně. Usmála jsem se a zakousla se do sendviče.
„Je to moc dobrý,“ zahuhlala jsem s plnou pusou, „vážně jsi šikovnej,“ pochválila jsem se ho a sledovala, jak je na sebe pyšný.

Po jídle, připadala jsem si strašně nacpaná, radši jsem ani nechtěla vědět, kolik jsem toho snědla, jsme se šli projít. Odmítala jsem se zvednout, ale podle Edwarda je třeba to rozchodit.

Měl pravdu. Procházka podél moře byla tím nejlepším lékem. Voda byla pěkně studená, ale stejně jsem si sundala boty, kalhoty vytáhla ke kolenům a namočila kotníky. S vypísknutím jsem pak utíkala na suchý písek a smála se jako malá.

Edward mě nechal blbnout. Stál vedle a pozoroval mě. I když byla voda jako led, lezla jsem do ní znovu a znovu. Přemlouvala jsem Edwarda, aby se ke mně přidal, ale odmítl mě. Prý není blázen. Jsem blázen? Možná, ale chtěla jsem si to užít.

Nabrala jsem do dlaní trochu vody a postříkala Edwarda. Zatvářil se jako bůh pomsty a šel si pro mě. Ječela jsem, jakoby mě na nože brali. Snad v okolí nebyl nikdo, kdo by mě slyšel, jinak by Edwarda zavřeli za ubližování na zdraví.

Zkoušela jsem mu utéct, ale on byl rychlejší. Hodil si mě přes rameno, jako bych nic nevážila a nesl k vodě.

„Nééé,“ křičela jsem.
„A já myslel, že se chceš koupat.“
„Nechci.“
„Tak to je smůla.“ Sundal si boty, sklonil se a jednou rukou si stáhl ponožky. Balancovala jsem mu na rameni, ale držel mě pevně.

Když vstoupil do moře, začala jsem kopat a bouchat mu do zad, ale ani to s ním nehnulo.

„Ne, prosím.“
„O co prosíš?“ ptal se, i když to musel vědět.
„Nechci do vody.“
„Budeš hodná?“
„Jasně, jen mě prosím dej na zem. Je to strašně studený.“
„Dobře,“ otočil se k odchodu, ale pak se zastavil. „Rozmyslel jsem si to. Jedna, dvě…“
„Nééé…“
„Tři.“ Trhl mi nohama a já letěla dolů. Byla to jen otázka chvíle, než spadnu do té ledové vody. Zhluboka jsem se nadechla a… nic. Držel mě v náruči a hlasitě se smál. „To mi vážně tak málo věříš?“
„Ne, věřím ti hodně, proto jsem myslela, že to uděláš,“ prskala jsem, uražená jeho veselím.
„Bello, Bello,“ zavrtěl hlavou.

Podívala jsem se na něj. Trochu mě překvapilo, že byla jeho tvář tak blízko. Smích byl najednou pryč. Obličej mu zvážněl. Já zapomněla na svoje uražení a jen na něj zírala. Jeho oči… dřív jsem si všimla, že jsou zlatavé, ale že jsou tak hluboké ne. Rovný nos a plné rty, které mě bůhví proč přitahovaly. Sakra. Od kdy se na něj takhle dívám?+9

Polkla jsem a silou vůle se podívala jinam. Přetrhla jsem tak to neviditelné vlákno a bylo to. Zavrtěla jsem se v jeho náruči.

„Mohl bys mě prosím postavit,“ požádala jsem ho tiše.

Přešel na pláž a už jsem stála na svých. Zadíval se na horizont.

„Asi bychom měli jet, už je pozdě,“ řekl. Nevím, jak věděl, kolik je hodin. Já například neměla ani páru, ale neprotestovala jsem a s boty v rukách jsme se vydali zpět k dece.

Pomohla jsem mu všechno uklidit. Opět byl samý úsměv a vtípek, jako by se nic nestalo. U mě to bylo přesně naopak, musela jsem nad tím přemýšlet a přehrávat si tu situaci stále dokola, i když jsem o to nestála.

Cestou domů jsem měla zavřené oči. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje únava. Snažila jsem se udržet pozornost, ale šlo to těžko.

„Děkuju za hezký den,“ loučila jsem se s ním v autě a sahala po klice.
„Bello.“ Položil mi ruku na rameno a zadržel mě tak. „To co se tam stalo… líbíš se mi. Chci, abys to věděla, nerad chodím kolem horké kaše.“ Vyplašeně jsem na něj zírala. Tohle jsem nečekala.
„Já… já…“ nevěděla jsem co říct.
„V klidu, jen jsem tě chtěl informovat, aby ses nedivila, proč se stále motám kolem,“ pousmál se koutkem úst.
„Víš, já… nejsem teď v situaci, kdy bych si chtěla s někým něco začínat. Asi bys to měl vědět.“
„Dobře.“
„Já to myslím vážně. Nehledám žádný románek, ani nic jiného,“ rozmlouvala jsem mu to.
„Bello,“ zadíval se mi do očí a spoutal mě svým pohledem. „Já to stejně nevzdám.“ Naklonil se ke mně a políbil někam na ucho. Zastavil se mi dech.
„Byl to moc hezký den,“ řekl pak.

Jako zhypnotizovaná jsem vystoupila.

A do háje. Musím přiznat, že… že mě okouzloval a přitahoval, ale nešlo to. Nemohla jsem si s ním nic začít, i kdyby to bylo jakkoliv lákavé. Tahle kratochvíle mi teď prostě nebyla dovolena a já to musela respektovat.

ᴥᴥᴥ

Ráno jsem se probudila zpocená jako myš. Pyžamo se mi lepilo k tělu, bolelo mě v krku a celkově jsem se cítila slabá a strašně unavená.

S námahou jsem vstala a došourala se do koupelny. Pohled do zrcadla mě vyděsil. V obličeji jsem byla bílá jako křída, pod očima temné kruhy, tváře nezdravě propadné a hnědé, hořečnatě lesklé oči vypadaly skoro přízračně.

Omyla jsem si obličej studenou vodou a ráda bych si dala i sprchu, ale neměla jsem na to sílu. Byla jsem ráda, že jsem byla schopná dojít zpět do postele. Svalila jsem se do peřin a vyčerpaně zavřela oči.

„Bello? Slyšela jsem, že vstáváš.“ Mamka vešla s krátkým klepnutím. „Holčičko, no ty vypadáš. Je ti dobře?“ Hloupá otázka. Zavrtěla jsem hlavou. Na lepkavém čele jsem ucítila máminu ruku. „Určitě máš horečku. Co tě ještě bolí?“
„Všechno,“ šeptla jsem.
„Asi ses včera na výletě s Edwardem nachladila,“ rozumovala mamka, ale já věděla, že je vedle jak ta jedle.
„Asi.“
„Udělám ti čaj a přinesu nějaký prášek. Budeme se snažit, abys to co nejdřív vyležela. Byla by škoda strávit dovolenou v posteli. Za chvíli jsem zpět.“ Políbila mě na čelo, stejně, jak když jsem jako malá marodila a odešla.

Poslušně jsem spolkla bílou pilulku, kterou mi donesla, strčila si do podpaží teploměr a lokla si horkého černého čaje.

„Nemám tu s tebou zůstat?“ ptala se, když si starostlivě prohlížela teploměr, jehož displej ukazoval přes osmatřicet stupňů.
„Ne, já to zvládnu. Budu ležet a spát. Nemusíš se bát.“ Netoužila jsem po ničem jiném.
„Dobře, ale kdyby se něco dělo, tak mi zavolej. Přijedu ti udělat oběd.“
„Ne, to je dobrý, stejně nemám hlad. Vážně, budu dobrá, jen si potřebuju odpočinout.“
„Jak myslíš. Ale zavolej.“

Když odjela, usnula jsem jako špalek.

Vzbudil mě až zvonek a klepání na dveře. Bylo mi o trochu líp než ráno, ale stále to bylo dost bídné.

Podívala jsem se z okna, kdo se k nám dobývá, a uviděla Edwardovo Volvo a po pár zazvoněních i jeho samotného. Díval se do oken a vypadalo to, že se diví, proč nikdo neotvírá.

Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Uskočila jsem stranou, aby mě náhodou nezahlédl.

Pak se naproti v domě otevřely dveře a vyšla paní Johnstoneová. Přehrabovala se v kabelce, jako by něco hledala. Zadržela jsem dech, protože Edwarda nenapadlo nic jiného, než přejít ulici a jít za ní.

Paní Johnstoneová si dala tašku přes rameno a poslouchala, co jí Edward říká, pak mávl rukou k našemu domu a z její tváře zmizelo všechno. Něco rychle řekla a šla k autu.

Edward tam chvíli stál a pohledem studoval náš dům. Pak si povzdechl a odjel. Bylo mi to líto, ale nemohla jsem mu otevřít, takhle se mu ukázat.

Z hlavy jsem nemohla dostat výraz paní Johnstoneové, když se o mně Edward zmínil, nebo jsem si aspoň myslela, že mluvil o mně, naši jí nic neudělali. Ta prázdná maska…

Seděly jsme s Christií na pestrobarevném koberci v jejím pokojíčku a hrály si na honěnou, pokud se to tak dalo nazývat.

Christie měla takovou nízkou postýlku na kolečkách, kde trávila čas, aby náhodou někam neutekla. Ta postýlka měla tu zvláštnost, že v jedné bočnici byl takový malý otevíratelný otvůrek. Tím mohla malá prolézt dovnitř a ven, což byla samozřejmě ohromná sranda.

Takže Christie mi utíkala dovnitř, a když myslela, že jí nevěnuju pozornost, vykoukla ven a nakonec i vylezla, a tak pořád dokola. Obě jsme lezly po čtyřech a mě napadlo, že jsem si měla vzít spíš nějaký tepláky, takhle si akorát zničím kalhoty.

„Tak pojď, ty malá rošťando. Že já tě chytím,“ vyhrožovala jsem jí a sledovala, jak jí nožičky a ručičky rychle jedou, jen aby už byla schovaná.

„Ty debile, je to moje!“ ozvalo se z pokoje dvojčat.
„Ne, nech to na pokoji.“ Rána a další křik. Tak to teda ne, pánové.

Rychle jsem zadělala postýlku a utíkala do vedlejšího pokoje, abych zabránila bitce. Pozdě. Kluci byli v sobě a mlátili se hlava nehlava.

„Nechte toho!“ křikla jsem, ale ani to s nimi nehnulo. „No tak…“ Pokoušela jsem je od sebe odtrhnout a po nějaké době se to i povedlo.

Držela jsem je od sebe a přísně se na ně dívala.

„Co to je? Takový nadávky a pak se mlátíte. Doufám, že jste k tomu měli aspoň pořádný důvod.“ Oba mlčeli a zírali do země. „Takže?“
„Když on mi sebral auto na vysílačku,“ odvážil se první promluvit Blake a vrhl na Travise nenávistný pohled. Jeho bratr to nemohl nechat jen tak a začal se bránit.
„Je to moje auto.“
„Ne, já ho dostal.
„To není pravda, dostal jsem ho loni pod stromeček.“
„Ne, já…“
„Tak dost. To by stačilo. Hele,“ ukázala jsem do rohu, „je to to auto?“ Oba zavrtěli hlavou a ukázali pod postel, kde vykukovalo jedno kolo. „No vidíte, támhle je druhý. Vážně nechápu, proč se tak hádáte. Každý máte svoje a už nechci nic slyšet, jinak pošupajdíte spát. Rozumíme si?“ Oba horlivě kývali hlavami, takže jsem o jejich souhlasu nemohla pochybovat. „Fajn, tak já jdu zatím uložit Christii.“

Nechala jsem je v pokoji a doufala, že už se uklidnili natolik, aby si znovu nevjeli do vlasů.

„Zlatíčko, půjdeme dělat cáky, cáky,“ žvatlala jsem na malou a mířila k jejímu pokojíčku.

Nakoukla jsem do postýlky, abych ji vzala vykoupat, ale nebyla tam a otvor byl otevřený. Srdce se mi zastavilo.

„Christie!“ Rozhlédla jsem se po pokoji. Srdce mi bušilo jako divé, dlaně se mi potily…

Ležela tam. Jakoby spala, jen byla bledší než obvykle. Oči měla zavřené, pusinku pootevřenou…

Bylo pozdě, na všechno. Stačilo trochu nepozornosti a malá skleněná kulička.

Přišla jsem o ni. Johnstoneovi o ni přišli a všechno jen mou vinou. Já jsem zabila Christii.

Byla to moje vina. Celé ty roky jsem čekala, kdy přijde nějaký trest, za to, co jsem provedla. Musel přijít. Nezasloužila jsem si nic dobrého a… měla jsem pravdu. Nakonec i na mě přišla řada.

„Je to akutní myeloblastová leukémie,“ řekl doktor Stillerman.

A bylo to. Jedna věta, pět slov a sotva pět vteřin stačilo na to, aby se všechno změnilo.

„Je to velmi vážná a hlavně agresivní forma rakoviny, ale dokážeme ji léčit. Dám vám kontakt na nejlepší onkoložku v Seattlu, doktoru Petersonovou. Musíme začít hned, i pár dní by mohlo hrát velkou roli.“ Doktor Stillerman mi podal bílou kartičku. „To zvládneme.“ Zněl přesvědčeně.

Cestou z nemocnice jsem vizitku hodila do koše a šla domů. Nebylo o čem přemýšlet. Chtěla jsem vidět rodiče, naposledy. Vidět je ještě jako relativně zdravá, bez nějakých viditelných problémů. Naposledy se podívat do rodného městečka a pak… To už bylo na osudu.


 

 

 

Nejprve bych Vám chtěla poděkovat za komentáře u první části. Udělali jste mi jimi velkou radost.

Snad jsem Vás touhle částí nezklamala a budete se těšit i na poslední díl. Opět netrpělivě čekám na Vaše názory.:)


I. část ʓ SHRNUTÍ ʓ III. část



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Návrat k minulosti II. část:

 1
19. kiki11
23.07.2013 [16:22]

kiki11 Emoticon Emoticon K tomu není co dodat. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. wera
15.11.2011 [14:44]

Emoticon Emoticon Emoticon

17. Any12
11.11.2011 [21:18]

Any12Páni. Emoticon Musím uznat, že jsi mě tím koncem dostala. Už od začátku bylo jasné, že Christie umřela. A o to víc mě dostalo, když jsi na nás hned vzápětí vytasila s tou Bellinou leukémií. Čekala jsem netrpělivě celou tu dobu na to, co se vlastně Christii stalo, a ty pak vybalíš tohle! Emoticon Emoticon Emoticon
A jinak doba, kdy byla Bella s Edwardem... Bylo to nádherné. Jak ji málem hodil do moře... Emoticon Překvapilo mě, jak na ni hned vybalil, že se mu líbí, ale líbilo se mi, jak pak dodal, že jí to říká proto, aby se nedivila, že se kolem ní bude často motat... Emoticon Jen mi vrtá hlavou, jak ji pak navštívil, a ona mu neotevřela. Přemýšlím, jestli ji viděl... Emoticon Každopádně si myslím, že ta leukémie nebude problém, že ji přemění... Emoticon
Nádherné! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.11.2011 [20:24]

AnnellyMyslela jsem si, že Christie umřela, ale že je Bella takhle nemocná to ne... Ona bere rakovinu jako trest! Doufám, že když o ni má Edward zájem tak si ji přemění, pokud je upír...
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. s
10.11.2011 [18:23]

Jak ale umřela? Proč za to mohla ona?

14. lucka2010
10.11.2011 [16:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. MaiQa
09.11.2011 [22:12]

MaiQaHned od první chvíle v první části jsem si byla jistá, že Christie umřela. Bylo to, jako bych četla mezi řádky, ale ten konec? Tohle mě naprosto ohromilo. Takže Bella je nemocná a bere to jako trest? Je na čase, aby se konečně smířila s tím, že ona to neudělala. Emoticon

12. Paes
09.11.2011 [20:35]

Paesmoc hezké Emoticon doufám, že se brzo dočkáme posledního dílu Emoticon Emoticon Emoticon

11. Dadys
09.11.2011 [20:13]

Krásný akorát ten konec sem moc nepochopila. jak říká chěla jsem na posledy vidět rodiče , relativně zdravá. A taky nechápu co má dělat nějaká kulička s rakovinou Ano možná mi něco uchází nebo jsem... ale opravdu to nechápu jinak krasné!

10. Bani
09.11.2011 [20:11]

Je to naprosto úžasný! Každá další věta mi bere doslova dech....Nemůžu se dočkat pokračování, už aby bylo! Prostě krása, krása, krása!!! Jak to jen dopadne?... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Kim
09.11.2011 [19:46]

KimJeden netrpělivě vyhlíží další část této úžasné jednorázovky, pak se s nadšením pustí do čtení, kdy chvíli má chuť skákat radostí do stropu, usmívá se jak blbeček, jindy nevěřícně kroutí hlavou, a na konci má slzy v očích... Chjooo Emoticon Emoticon Emoticon, ta písnička na konci nebyla dobrá volba, vážně ne.
Nejdřív ta událost s Christií a na konec ta nemoc. Bože, jedno horší než druhý.
Proč se kluci museli hádat, proč tam Bella šla... a proč Christie?? Proč??! Krásně jsi to všechno popsala. Hodně procítěně a ta písnička to ještě dovedla k dokonalosti. Emoticon Emoticon

Strašně moc mě štve, že Bella tu svou nemoc bere jako trest. A úplně zbytečně. Vždyť to není její vina, copak to nechápe? Mohlo se to stát kdykoliv a kdekoliv jindy! Emoticon
Měla jsem obrovskou chuť jí dát obrovskou facku, aby se zpamatovala a znovu tu vizitku z koše vyndala. Nejhorší je, že se jejího stavu nikdo nevšiml. Teda všimla si toho její mamka, ale uvěřila hloupé lži... Jediná naděje je ještě Edward, ale to by se mu nesměla vyhýbat.
Ale já vím, že Edward je kluk šikovnej a přes tu slupku, kterou si kolem sebe Bella vytvořila, se dostane. Emoticon

Zuzi, je to prostě boží povídka, jedna z nejlepších, které si napsala. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jinak jsem se tu o něčem nezmínila, všimla sis?... Nevíš? Tak já to teda řeknu - MILUJU EDWARDA! Emoticon Emoticon
BRAVO! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. MRL
09.11.2011 [19:25]

Emoticon Emoticon Tak to je něco. Sice jsem si hned v první části myslela, že umřela ta malá holčička, ale teď ten konec s tou rakovinou mě doslova dostal. Emoticon Jako říkala jsem si, že je určitě nemocná, ale až tak. Ještě, že potkala toho Edwarda a ten se jí nechce vzdát Emoticon snad jí o sobě řekne pravdu. A nebo, že by tady nebyl upír?? To snad ne. Moc dobrá jednorázovka. Emoticon Ještě žádná mě tak neuchvátila jak tato Emoticon Emoticon Jsi dobrá Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.11.2011 [17:55]

LuLuu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Carliee
09.11.2011 [17:34]

Krásný krásný krásný... tušila jsem tak nějak, že něco takovýho se s tou malou stalo. Ale že Bella...? Tak to mě nenapadlo... dobrý práce. Zajímavý příběh... moc se těším a další část! Emoticon Emoticon Emoticon

5. teriiik
09.11.2011 [16:31]

je to krásně smutný Emoticon Emoticon Emoticon
těším se na konec, jak to dopadne Emoticon

4. lelus
09.11.2011 [16:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Evík
09.11.2011 [16:07]

Bylo to nádherně smutné a kruté. přiznám se, již od prvního dílku jsem měla pocit, že Christie zemře, ale že i Bella je na tom takhle špatně... to jsem netušila Emoticon Těším se na další díl, je to užásný příběh, který dokáže vtáhnout do sebe. Emoticon Emoticon Emoticon

2. mňamka
09.11.2011 [15:27]

wow....supéér honem dalšííí prosíím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.11.2011 [9:40]

Lenka326Ou, to je moc kruté. Smrt Christie a údajný trest za ni. Vím, že to nebyla její vina, ale ona si to nikdy neodpustí, měla ji hlídat a neuhlídala. Tragedie se stávají, ale jak žít s pocitem viny, to nevím. Je strašné, jak přijala rakovinu, jako spravedlivý trest. Přitom, když je s Edwardem, úplně cítím, jak moc by podvědomě chtěla žít a užívat si život plný lásky a štěstí. Ale vědomě se loučí s rodiči a čeká na smrt.
Jak tohle dopadne? Je vůbec nějaké šťastné řešení???
Netrpělivě čekám na poslední část. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!