Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Myšlenky tyrana

Plakala. Sténala. Křičela. Prosila.

Zbytečně. Nikdo ji neslyšel. Nikdo ji nemohl zachránit. Neměla sebemenší šanci. Vlastně byla už prakticky mrtvá.

Bála se.         

Pach strachu, beznaděje a smrti se vznášel všude okolo ní. Každá buňka v jejím těle jím byla poznamenaná. Užíval jsem si to. Poskytovalo mi to jistý pocit nadřazenosti. Pozorně jsem naslouchal zběsilému tempu jejího srdce. Miloval jsem ten zvuk. Natiskl jsem se na ní těsněji, abych ji ještě víc potrápil. Třásla se a její zornice rozšířené děsem mě žádaly o slitování. Vysmál jsem se jí. Domáhala se něčeho, čeho jsem nebyl schopný. Něčeho, co jsem neznal.

Bránila se.

Z posledních sil se zoufale pokoušela osvobodit z mého ocelového sevření, ale svou marnou snahou o útěk ubližovala spíš sobě než mně. Nejenže mě akorát povzbuzovala v jejím dalším trýznění, ale čím více se vzpouzela, tím častěji si odírala ruce o kamennou zeď za jejími zády.

Poranila se.

Vzduch okamžitě prořízla ta nejlahodnější vůně na světě. Vůně krve.  

Volala mě. Lákala mě. Zpívala mi.

Vidění mi zahalila rudá mlha. Celý svět jakoby rázem přestal existovat, zůstala jen ona. Svaly v těle se mi napjaly nedočkavostí. V ústech se mi nehoráznou rychlostí utvořil jed. Zvíře uvnitř mě toužebně zařvalo. Hruď se mi rozvibrovala jako předzvěst dychtivého zavrčení, které se mi následně vydralo z hrdla. Byla to jen otázka času, kdy se to konečně stane. Kdy se konečně nechám ovládnout tou zoufalou touhou způsobenou věčně neuhasitelnou žízní. Kdy konečně nastane konec mému trápení, které se s každou vteřinou jen a jen prohlubovalo.  

Vrčení neustávalo, stupňovalo se.

Hnědé oči zalité tou odpornou slanou vodou na mě vytřeštěně zíraly. Ani se nehnula. Byla paralyzovaná, ochromená. Zhluboka oddechovala a na celém těle jí naskočila husí kůže.  Možná už si uvědomila, kdo ve skutečnosti jsem. Vzlykla.

Přimhouřil jsem oči, zaujatý. Kdybych byl normální jistě bych se pozastavil nad její andělskou krásou - obdivoval ji -, ale já nebyl normální. Mě ani v nejmenším nezajímal její bezchybný obličej, plná ňadra a štíhlé nohy, nýbrž jedno určité místo schované pod závojem kaštanových kadeří.  

Náhle mnou projel záchvěv mohutné zlosti. Schovávala ho přede mnou. Démon v mé hlavě se nekontrolovatelně vzepřel – poroučel mi. Potřeboval jsem ho vidět. Polaskat ho. Nic mi v tuhle chvíli nepřišilo důležitější. Posedlost tou červenou tekutinou se projevila v plné síle. Bez dalšího přemýšlení jsem natáhl paži, abych potěšil svůj zrak. Prozatím.

Polekaně sebou cukla a opětovně mě od sebe zkoušela odstrčit.

Přestalo mě to bavit. Zavrčel jsem podruhé, výhružně, netrpělivě. Můj stisk kolem jejího hrudníku instinktivně zesílil. Něco prasklo. Asi její žebra.

Vyjekla bolestí.

Její chyba. Zasloužila si to. Neměla žádné právo odpírat mi mé vlastnictví. Ona mi patřila. Její krev mi náležela a to už ode dne, kdy se narodila. Mně a nikomu jinému.

Kolena se jí podlomila. Spadla by, kdybych ji nedržel pevně. Válela by se mi u nohou. Nemohl jsem to dovolit… ještě ne. Ještě jsem s ní neskončil.

Neodporovala, když jsem jí zaklonil hlavu a odhrnul vlasy stranou. Nemohla, bolest jí to znemožňovala. Nevnímal jsem ty sípavé zvuky, co vydávala a soustředil se pouze na její krk. Fascinovaný jsem prsty zlehka přijel po zuřivě pulzující tepně, která se právě stala středem mého vesmíru. Sklonil jsem se k ní a zhluboka nasál to opojné aroma. Omámeně jsem se pousmál.

Pohltila mě vzrušení, jakmile jsem si představil, jak protrhávám tu porcelánovou pokožku. Jediná bariéra mizí a horká krev mi zaplavuje hrdlo. Hltám ji. Chci další. Okamžitě. Nedokážu přestat. Nechci přestat. Jsem ztracený. Ale šťastný. 

Vykašlal jsem se na představy. Ty už mi ani zdaleka nestačily. Zvíře se ozvalo znovu a tentokrát jsem už neměl sílu ho potlačit. Nedokázal jsem už déle čekat. Byl čas naplnit její osud. V můj prospěch.

Zavrčel jsem potřetí. Naposledy.

Surově jsem ji chytil za bradu a krátce spojil naše pohledy. Slzy jí už zase stékaly po lících. Nepatrně prosebně zavrtěla hlavou. Věděla, co se děje. Zřejmě pochopila, že za pár okamžiků zemře. Byla chytrá.

Nemohla tomu zamezit.

Zvedl jsem ji do vzduchu a majetnicky si ji přitiskl k sobě. Naklonil jsem hlavu na stranu a s děkovným úsměvem na rtech pronesl slova rozloučení. Pak už mi nic nestálo v cestě do nebe.

Moje ostré zuby hladce projely její kůží až k samotnému prameni.

Její výkřik ke mně doléhal z hrozné dálky. Skoro jsem ho neslyšel. Jediné, co jsem byl schopný vnímat, bylo šeptání její krve. Ojedinělá to symfonie. Zatemnila mi mysl. Už nebylo návratu zpátky.

Zvíře spokojeně zapředlo.

Chutnala líp, než jsem předpokládal. Žádná z představ se ani trochu nepřibližovala tomu skutečnému pocitu, který mi momentálně proplouval celým tělem, když jsem okusil první doušek. Už jediná kapka mě uvrhla do extáze. Už jediná kapka mi vnitru odpálila nevídaný ohňostroj.

Nepřestával jsem. Zakousl jsem se hlouběji. Nemohl jsem se nabažit. Přál jsem si, aby tahle jedinečná chvíle trvala navždy. Byl jsem jako uhranutý.

Ústy mi proteklo nespočetné množství litrů krve, ale ani jedna se za žádnou cenu nemohla vyrovnat téhle. Jako by mi až teď došlo, s jakými břečkami jsem se doposud musel spokojit. A to byl především ten důvod, proč jsem si každé sousto tak pečlivě vychutnával. Byl jsem si víc než jist, že po zbytek své existence už nikdy nic takového neokusím.

Ona stále žila. Tušil jsem však, že už to nebude mít dlouhého trvání. Cítil jsem, jak mi v rukách ochabuje. Podvolila se. Ztratila vědomí.

Jako kdyby mi tím dala svolení. Souhlasila, abych si s ní dělal, co se mi jen zlíbí. Neváhal jsem toho využít.

Zpanikařil jsem, když jsem začínal mít dojem, že tmavě rudé tekutiny ubývá. Divoce jsem zavrčel. Mé sevření nabíralo na intenzitě. Jako bych snad doufal, že se mi z ní podaří vymáčknout víc. Studna přeci ještě nemohla vyschnout! Nemilosrdně jsem jí lámal jednu kost za druhou. Další a další.

Její tlukoucí srdce rychle ubíralo na tempu. Sláblo, vzdávalo se.

Pár posledních nepravidelných úderů.

Buch. Buch. Buch.

Buch. Buch.

Buch…

Ticho.

Bylo po všem. Blaženě jsem zavřel oči. Už žádné nudné lidské zvuky, které by mě obtěžovaly a rušily. Teprve teď jsem si konečně mohl řádně užít tu dokonalost celé této situace. Možná jsem to měl udělat hned zezačátku – umlčet ji -, ale to bych přišel o veškerou radost, kterou mi lov zajišťoval. Patřilo to k tomu. Jejich hlasité výkřiky a vzlyky mi poskytovaly jistý druh potěšení. Zaplňovaly to prázdno uvnitř mě. Kruté? Možná…

Přestal jsem se zbytečně starat o způsoby svého chování vůči svým obětem a opět se nechal ovládnout chtíčem. Lačně jsem pokračoval dál v krvavém opojení.

Neskončil jsem, dokud jsem nebyl zcela přesvědčený, že v ní nezbyla jediná kapka té úctyhodné many. Nic nesmělo přijít na zmar. Pocitu uspokojení sekundoval pocit zklamání. Jen stěží jsem se smiřoval s faktem, že další podobná šance se mi nenaskytne. Že už nikdy nepotkám někoho, jako byla ona.

Zvolna jsem spustil ruce z těch útlých ramen a nevzrušeně sledoval, jak se mi bezvládné tělo sesouvá k nohám.

Pohrdavě jsem si nad tou hromádku lidského masa a kostí odfrkl.

Lidé. Hloupí a naivní. Tak lehce se dají oklamat. Nezdráhal jsem se využít všech předností, které mi nesmrtelný život poskytl, abych je nalákal přesně tam, kde jsem je potřeboval mít. Byl jsem pro ně až moc okouzlující, aby se jim podařilo prokouknout mou lest. Vždy to začínalo stejně a vždy to také stejně končilo. Smrtí.

A ona nebyla výjimkou. Udělal jsem to. Znovu. Další lidský život vyhasnul. Další mladá krev byla prolita. Přiřadí se ke všem těm ostatním, přesto bude však vyčnívat. Bude jedinečná.

Chudinka.

Věnoval jsem jí pohled plný předstíraného soucitu, který měl být ten poslední, ale snad úplně poprvé jsem zaváhal. Přestože byl můj úkol splněn a upír dostal, po čem toužil, něco mi nedovolovalo od ní odtrhnout oči. Nedokázal jsem odejít.  

Dřepl jsem si a zkoumavě si ji prohlédl.

Rozházené vlasy jí halily tvář. Shrnul jsem je pryč. Jako už tolikrát se mi naskytla úchvatná podívaná na mrtvolně bledý obličej s mírně pootevřenými ústy. Čokoládové oči bez života hleděly vzhůru k černé obloze. Plakaly. Jedna osamocená slzy unikla z levého koutku, aby vykonala svou poslední cestu. Posměšně jsem se nad tím jen ušklíbl. Zrakem jsem putoval níž. Bílé šaty špinavé od bláta a na jedné straně potřísnění krví z jejích ran znovu oživily mou dohasínající vášeň a vzrušení.

Odtrhl jsem ten kus textilie a zhluboka do sebe nasál tu sladkou vůni. Slastně jsem se usmál. Možná jsem už nikdy neměl okusit její krev, ale mohl jsem si ji věčně připomínat. Zastrčil jsem si látku do kapsy, ačkoliv jsem věděl, že ji brzo znovu vytáhnu, abych sám sebe potrápil.

Když můj pohled ulpěl na černé kabelce, znenadání ve mně zahořel plamen zvědavosti.

Nikdy předtím jsem se o jména svých obětí nezajímal. Nezáleželo mi na nich. A přesto jsem se právě teď natahoval po koženém pouzdru. Možná jsem jen doufal, že s jejím jménem bych pro jednou pocítil lítost nad svými činy.

Isabella Swanová.

Doklady tiše dopadly do kaluže vedle ní.

Usmál jsem se.

Nelitoval jsem.

Nic moc originálního. Nic moc šokujícího. Přesto jsem neodolala.