Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Museli jsme se rozdělit

10.10.2011 (20:00) • PetraCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2369×

Už to bylo pět let po odchodu Volturiových. Připadalo mi zvláštní, že se nevraceli. Vždy se po pár letech vrátili s pomstou a ještě větší nenávistí. Nemohl jsem žít v klidu. Bál jsem se, že se jednoho dne Volturiovi vrátí. Měl jsem strach o svoji rodinu a já je chtěl ochránit. Věděl jsem, že když je přiměju k tomu, abychom se rozdělili, tak nebudou souhlasit a zásadně Esmé bude proti. Byli jsme pro Volturiovi povědomou hrozbou. Třeba jsem doufal, že když se rozdělíme, oni nás nechají na pokoji a nebudou nás brát jako hrozbu. Utrápeně jsem pohlédl na Esmé a smutně jsem se pousmál.

„Stalo se něco?" Přišla ke mně.

Pevně jsem ji objal, možná naposledy. Nechtěl jsem ji už nikdy pustit. Přál jsem si, aby tato chvíle trvala věčně.

Zavrtěl jsem hlavou. „Jen jsem přemýšlel."

„Dělají ti starosti?" uhodla, co mě trápilo.

Zmohl jsem se jenom na přikývnutí, jak mi bylo těžko. Nechtěl jsem, abychom se kvůli Volturiovým museli rozdělit, ale chtěl jsem svoji rodinu ochránit, na ničem jiném mi nezáleželo. Všichni utichli a nechali svých předešlých činností. Emmett, který si hrál s Renesmé, toho okamžitě nechal. Bella s Edwardem si vyměňovali napjaté pohledy. Rosalie se tvářila zaujatě a Jasper s Alicí se úzkostně dívali jeden druhému do očí, ale Alice se tvářila dojatě. Stejně věděla, k čemu jsem se chystal a proč jsem tohle musel udělat. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, říct jim, abychom se rozdělili. Systematicky jsem si odkašlal, abych přitáhl jejich pozornost na sebe. V ten samý okamžik se na mě upřely všechny pohledy.

„Jsme pro Volturiovi jistou hrozbou..." Odmlčel jsem se, abych viděl jejich reakce.

Nikdo nepromluvil ani slovo. Emmett, který mi vždy skákal do řeči, aby něco namítl, mlčel... Všichni pochopili, kam jsem tímhle směrem mířil.

„Budeme se muset rozdělit," pokračoval jsem dál smutným hlasem. „Budete mi chybět."

Nemohl jsem dál mluvit, protože jsem nemohl, jak mi to přišlo líto. Nedokázal jsem se podívat do jejich tváří, co si myslí, ale nakonec jsem našel odvahu. Všichni se tvářili jako na pohřbu. Taky na tom nebyli nejlépe. Podíval jsem se Esmé do tváře a viděl jsem její ublížený výraz. Uslyšel jsem stékání slz po pokožce a pohlédl jsem na Renesmé. Měla uplakané oči, protože z nás všech ji naše rozdělení sebralo nejvíce. Bylo mi jí líto a udělal jsem pár kroků k ní, abych se ji pokusil utěšit.

„Proč?" zeptala se zoufalým hlasem, i když věděla, co bylo důvodem.

„Renesmé," řekl jsem utrápeným hlasem. „Je to kvůli Volturiovým, musíme se ochránit navzájem."

„Budeme se chránit navzájem tím, že se rozdělíme?" namítla Bella. „Takhle nás dostanou odděleně, Carlisle."

„Nedostanou nás, třeba uznají, že pro ně nejsme hrozbou a nechají nás na pokoji," řekl jsem přesvědčeně.

„Dáme jim jenom další záminku," ozvala se Rosalie.

„Rosalie," zavrčel jsem.

„Tohle pro nás špatně dopadne," zavrčela na mě.

„Má pravdu, měli bychom držet při sobě a nerozdělovat se," přitakal Emmett odhodlaně.

„Nemůžeme proti Volturiovým bojovat," chtěl jsem ho utnout.

„Ale ani nemůžeme utíkat," dohadoval se se mnou.

„Já vím, že je pro vás těžké se teď rozdělit, ale je to jediné řešení," přerušil jsem je všechny.

„Jestli to takhle chceš," řekla Esmé zlomeným hlasem.

Mrzelo mě, že jsem jí tímhle ublížíl, ale nebylo cesty zpět.

„Dobře," souhlasil Edward a upíral na mě chápavý pohled.

Přišel čas se rozloučit a vše bylo přichystané k odjezdu. Emmett se nesmál a nevtipkoval. Jasper stál u okna a zíral prazdným pohledem ven. Všichni jsme se na sebe začali dívat. Začalo se mi po nich stýskat už teď. Objal jsem Esmé kolem pasu a začali jsme se s ostatními loučit. Jasper políbil Alice na krk. Všichni jsme se na sebe dívali několik minut. Nemuseli jsme si nic říkat, nebylo třeba.
Začali odcházet v párech. Renesmé odcházela s Bellou a Edwardem.

Smutně jsem za nimi díval. Byl jsem podivně prázdný a cítil jsem pocit bezmoci, že jsem je ztratil. Nic jsem necítil než ohromnou bolest v mém mrtvém srdci, které mi nebilo už několik století. Jen jsem tam tak stál a ten velký dům mi najednou připadal moc velký a neobydlený. Znovu jsem objal Esmé, ale ona se tentokrát odtáhla a odstrčila mě. Ranilo mě to a smutně jsem na ni pohlédl. Věnovala mi nešťastný úsměv a odešla z místnosti.

Jestli jsem si myslel, že tohle bylo nejhorší na světě, tak jsem se pořádně zmýlil. Šel jsem do naší ložnice a našel jsem ji tam. Měla sbalené zavazadlo. Překvapeně jsem na ni pohlédl.

„Ty také odcházíš?" zašeptal jsem beznadějným hlasem.

„Musím odejít, je mi to líto," začala Esmé.

Když mi to říkala, nedívala se mi do očí.

„Nemusíš chodit, já tě prosím," prosil jsem ji zoufale.

Přál jsem si, aby zůstala a neodcházela. Byly i horší věci, než tohleto.

„Carlisle, já musím odejít," řekla mi odměřeným hlasem.

Bylo to její rozhodnutí a já jí nemohl bránit. Na to jsem ji příliš miloval.

„Chtěl jsem jenom ochránit naši rodinu," řekl jsem nešťastně.

„Na tom nesejde, já odcházím." Naposledy mě párkrát políbila o objala mě.

Otevřel jsem oči a ona byla pryč. Toho večera odešla i ona, důvod mé existence. Dal jsem si hlavu do dlaní, protože toho bylo na mě moc. Vše jsem si začal vyčítat. Všechno jsem zavinil tím, že jsem nás chtěl ochránit.
***
Vzpomínal jsem na tři předešlé roky. Zůstal jsem sám s obrovskou bolestí, která rok od roku byla horší a nesnesitelnější, ale pomalu jsem si začal zvykat. Vzpomínal jsem na Esmé a na ostatní členy rodiny. Připadal jsem si tak bezmocný. Neměl jsem o nich žádné zprávy. Nevěděl jsem o nich nic. Nacházel jsem se ve střední Evropě, v České republice, poblíž města Rožnov pod Radhoštěm. I tady věčně pršelo a bylo zataženo. Vzpomínal jsem na všechny. V domě jsem nemohl zůstat a vydal jsem se na lov uhasit svoji žízeň.

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Museli jsme se rozdělit: