Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Metal mind - 1. část

Metal mind - 1. částKovová mysl... Bella na pokraji šílenosti. Chce se zabít, ale nemůže. Chce odejít, nemůže. Nesmí nic. Edwarda neušetřili, Aro ho nechal zabít. Alice vyměnila svou svobodu za Bellino bezpečí, ale netušila, že už se neuvidí. Bellu vězní Aro někde ve Volteře. Začíná šílet, musí přemýšlet o jeho smrti, o všem. Ale co když přibude nový vězeň? Že by někdo ze tří vládců? Povídka zaměřená spíše na Volteru než na klasické E+B. ;) Johnny


(atmosféra k povídce - celkem asi 7 písní)

Metal mind

Metal mind

Čtyři stěny, samota, naprosté ticho, naprosté soukromí… Takhle to dopadá, když se znelíbíte Volturiovým. Napřed jsem si myslela, že se z toho dostanu, že se z toho my dostaneme, ale Aro si k soucitu ještě nikdy ani nečichl. Nerada nad tím přemýšlím, jenže je to jediné téma, co se mi teď zrcadlí v hlavě. Nemohu se nijak zabavit, musím si vystačit jen s vlastní hlavou, z toho doslova šílím.

Byla jsem tak šťastná, když jsem Edwarda uviděla. Stál pod hodinovou věží, ruce rozpažené, jako by se chystal odletět. Naprosto klidně tam stál a ukazoval světu svou diamantovou krásu – kůži zabijáka. Byl jako třpytivý prášek, jejž jednou vysypete a potkáváte ho ještě celý den. Byl tak nádherný. Bohužel, kdyby ho viděli lidé, byl by to skandál, pohroma. Ale oni ho neviděli. Dorazila jsem právě s odbíváním hodin. Vrhla jsem se po něm, skryla jsem jeho třpyt před světem. Jenomže to ani tak nepomohlo. Myslela jsem, že je zachráněný, spletla jsem se. Když jsme byli povolání před Ara, všechno se zhroutilo. Má minutová pohádka skončila. Nezachránila jsem ho, já ho přivedla na smrt. Aro ho odsoudil k smrti, zabil ho před očima Alice, všech, přede mnou… Ale na tohle se snažím nemyslet nejvíc, jak jen to jde, ale stejně jsem viděla jeho pohled, tvář, bolest pořád před očima. Alice se musela přidat k Arovi, moc si cení jejího daru. Řekl jí: „Buď se přidáš k nám, nebo zemře i Isabella.“ Neváhala, jen nevěděla, že skončím takhle. Aro to v té chvíli nejspíš také nevěděl, jinak by viděla jeho rozhodnutí, alespoň myslím. Od toho dne jsem ji už neviděla. Zavřel mě do nějakého pokoje. Žádná okna, žádná zábava. Jen holé stěny a postel pro dva, která je sice pohodlná, ale nic jiného tu není. Pak už jen podlaha a jedny dveře, kterými dostávám jídlo. Vlastně ho dostávám okýnkem, skoro jako ve vězení, i když tam jsem nikdy nebyla, možná je tohle ještě horší.

Co po mně chce?! Ať mě raději zabije, život bez Edwarda stejně nemá smysl. Dělá mi to snad schválně? Zavře mě do místnosti, kde mohu jen spát a být vzhůru. Ach ano, na koupelnu jsem zapomněla. Sprcha, co trčí ze zdi, ale žádný kryt, ve kterém bych se skryla. Umyvadlo s malinkým zrcadélkem a záchod, který tak tak splachuje. Prostě krása. Kdybych tu měla alespoň knihy nebo papír a tužku. Mohla bych psát, psát cokoliv, kreslit, i když ani jedno z toho neumím. Všechno lepší než celý den sedět opřená o zeď se skrčenýma nohama, šílenými myšlenkami a s pocitem viny.

„Viděla jsem ho umírat, Bože! Viděla jsem, jak jste mu utrhli hlavu! Co po mně ještě chcete?!“ vřískala jsem najednou na dveře za vášnivého bubnování pěstmi do dveří. „Dejte mi aspoň něco, čím se můžu zabít!“ zavyla jsem s brekem a stékala jsem po dveřích jako kapka, jako slza. Nikdo nic neodpověděl.

Jak to ještě vydržet? Jak mám žít? Můžu třeba sníst peřinu, udělá mi to něco? Nebo se udusit polštářem? To jsem přece už zkoušela. Nedokážu to takhle. Potřebuju něco, co se líp aplikuje. Stačilo by pár prášků, pistole, žiletka nebo pěkně upletená oprátka. Nebo si mám rozbít hlavu o zeď? Nebo si to konečně přiznám? Nemám na to! Jsem jen jeden ubohý člověk, jenž se zabouchl do upíra. Opřela jsem si nepohodlně hlavu o dveře, chce se mi najednou strašně spát, že by se moje duše smířila – nechá mě umřít ve spánku, ve snu? Poslední krok, zavřít oči. Víčka se vzdala, nač bojovat? Před spánkem bojovat ani nemohu, spánek je teď můj jediný přítel, i když se mi často vyhýbá.

Natáhla jsem do sebe novou dávku. Vzduch se mi dneska dýchá obzvlášť špatně, dýchám ho totiž sama. Bolí mě hlava, za krkem, oči, celé tělo. Spánek na zemi pode dveřmi nejspíš nebude to pravé nugátové. Ležela jsem jako pes. Packy v prosebném gestu na hrudníku, nohy zatažené v dřep a bezmocná hlava, které usnul krk. Pomalu jsem si sedla a zase se pěkně nepohodlně opřela o dveře. Lepší než studená zem. Vydechla jsem ztěžklý vzduch, funím jako lokomotiva. Ani nevím, co se mi zdálo. Pamatuju se na něj, třpytil se jako odlesk slunce na jezeře, pak zmizel… A teď mám ten pocit, že se mi zdálo něco krásného, ale můj mozek to zapomněl, má mysl to nepodpořila, nechala to odplout. Otevřela jsem oči, všechno rozmazané, vidím jen obrysy. Stlačila jsem víčka k sobě, abych oči trošku probrala a znovu je rozevřela, jemně jimi kmitavým pohybem zavířila.

„Kriste pane!“ vykřikla jsem beze smyslů.

Pokusila jsem se couvnout, ale nedošlo mi, že jsou za mnou dveře a uštědřila jsem si velkou ránu do palice. Zavřela jsem násilím oči a hlavu jsem hodila do připravených kolenou.

„Tohle není pravda, tohle není pravda…“ opakovala jsem si šeptem pod nos. „To se mi jen zdá, tohle neexistuje…“

Opatrně jsem vzhlédla a zase rychle zabořila hlavu. Pořád tam sedí – Edward. Sedí na posteli, má na sobě světlou košili a tmavé kalhoty. Vypadá naprosto stejně, naprosto dokonale.

„Už jsem zešílela?“ optala jsem se s nadějí v hlase a hleděla jsem na zjevení, jež vypadalo jako Edward.
„Ne, Bello. Jen jsem si přišel popovídat,“ pronesl s naprostým klidem přátelským tónem.
„Ale ty neexistuješ,“ konstatovala jsem.
„To víš, že ano,“ řekl a s lehkým zhoupnutím se zvedl ze sedu, zamířil mým směrem; okamžitě jsem se stáhla do leva, sedl se vedle mě, přesně tak, jak jsem seděla já – se skrčenýma nohama. „Vidíš mě, ne?“ optal se.
„Vidím, ale tohle není možné. Viděla jsem tě zemřít.“
„Existuju, i když jen v tvé hlavě. Ostatní mě nemohou vidět, jsem tu jenom pro tebe,“ zacvrlikal s lehkým mlasknutím, které mělo připomínat pusu.
„Jsi duch?“ ptala jsem se dál. Už jsem se trochu uklidnila z toho prvotního šoku. Lehce jsem se k němu přisunula zpět a nedočkavě jsem si ho prohlížela.
„Ne,“ řekl a pousmál se. „Duchové přece neexistují.“
Natáhla jsem k němu ruku – proletěla jím jako střela. „Nemůžu se tě dotknout?“ zhrozila jsem se.
„Nemůžeš,“ špitnul sladce.
„Za to můžu já,“ vypískla jsem a zabořila hlavu mezi kolena. „Kvůli mně tu teď sedíš, vlastně nesedíš…“
„Ne, nesmíš si to dávat za vinu!“ začal naléhat. „Všechno byla moje chyba. Opustil jsem tě. Myslel jsem, že ti to tak ulehčím, že ti zachráním život, ale pak jsem si přečetl myšlenky Alice.“

„Ale ona viděla mě! Kdybych neskočila z toho útesu, nikdy by ses nevrátil, nikdy bych tě neodsoudila k smrti!“ zavzdychala jsem s brekem.
„Tohle není tvoje vina, Bello! Ne, poslouchej mě!“ zahřměl. Pohlédla jsem na něj, držel mou ruku, ale nic jsme nectila.
„Ale proč tě teda vidím?“
„Protože mě chceš vidět, ale za svou smrt můžu jen já.“ Poslední slova prokládal jasným důrazem.
„Stejně už je pozdě. Nemůžu to vrátit, povídám si s výplodem mé mysli a přemýšlím o smrti. Aspoň takhle bych byla u tebe,“ povzdechla jsem si.
„Sebevraždou nic nevyřešíš, tím se jen vzdáš. Musíš bojovat, když já jsem padl.“ Teď vůbec nezněl jako Edward.

Možná nikdy ani nemohl. Je přece tvořen z mé mysli, říká jenom to, co chci slyšet. Mluvím vlastně sama se sebou? Je to jen odraz mé bláznivé mysli, která se pokouší o poslední tah na šachovnici, ale problém je, že tuhle šarádu jsem prohlédla až příliš brzo. Mluví tak, jak ho znám já. Když neví, co říct, prostě odpovím já.

„Ty nejsi Edward!“ zašeptala jsem nevěřícně, ale všechno jsem už moc době chápala. „Ty nejsi Edward!“ zapištěla jsem.

Začala jsem mlátit rukama do té neznámé podobizny. Snažila jsem se ho vzít a zatřást jím, jenže marně. Moje prsty, dlaně, ruce jím proplouvaly jako vzduchem. Nikde tam nic nebylo, je to jen v mé hlavě. Ještě několikrát jsem se pokusila něco pocítit, vnímat. Bylo to jako chytat kouř, chytat kouř holýma rukama. A najednou se začal rozplývat. Mizel jako pára nad hrncem. Ztrácel se do vzduchu, schovával se za něj, až se doslova rozplynul.

„Edwarde,“ vyjekla jsem se zastřeným hlasem. „Neopouštěj mě,“ zašeptal jsem a vrtěla beznadějně hlavou. „Miluju tě,“ zkusila jsem ještě, ale už se neobjevil.

Zbytek dne jsem proseděla v rohu, pod zadek jsem si dala polštář, abych seděla na měkkém, a přemýšlela jsem nad dneškem. Nemohla to být pravda. Jen jsem chtěla, potřebovala vidět, nic víc. Ale v něčem jsem s ním souhlasila, neměl mě opouštět. Vím, chtěl mě chránit, ale daleko líp by mě ochránil, kdyby mi byl na blízku. Život bez něj pro mě neměl cenu, ale teď už ho nemá, jenže s tím stejně nic neudělám. Můžu tu jenom sedět a čekat, až se jednou něco stane, cokoliv. Možná mě tu Aro drží jen proto, že se ještě nerozhodl, co se mnou bude. Už jsem tu tři týdny, mám ještě doufat?

***

Po dvou týdnech

Už to nevydržím! Myslela jsem, že zešílím, ale není to tak jednoduché. Možná už jsem cvok, nevím, ale už to nesnesu! Chci pořádné jídlo, pití a život! Vyskočila jsem z postele jako orangutan a začala jsem bubnovat pěstmi na dveře.

„Pusťte mě! Alice, jsi tam někde? Pusťte mě odsud!“ ječela jsem jako na lesy. „Už to nevydržím! Radši mě zabte, ale tohle už nevydržím! Vy upírský svině!“ nadávala jsem, vřískala, řvala… Nikdo se neozval, nic se nestalo. Ještě chvíli jsem čekala, ale neslyšela jsem ani pípnutí. Možná tu křičím do prázdna, možná si užívají mou beznaděj. Nenávidím je!

Ale asi za hodinu jsem něco zaslechla, nebo jsem si alespoň myslela. Okamžitě jsem zapřáhla uši. Poslouchala jsem. Snažila jsem se cokoliv uslyšet. A pak se to stalo – dostala jsem oběd? Ve čtyři odpoledne? Přistoupila jsem odtažitě ke dveřím a zkoumala jsem díru, kterou jsem dostávala jídlo. Ale teď tam žádný tác nebyl, nebylo tam nic. Vrátila jsem se k posteli a předklonila se. Je tam šero, nejspíš kamenná zeď, jinak nic. Udělala jsem krok vpřed, ale ani o kousek víc. A zničehonic se zjevily – dvě rudé oči. Lehce jsem vyjekla leknutím a instinktivně uskočila do zadu. Otvor se uzavřel a oči zmizely. Co to mělo být – vtip?! Ale nemusela jsem čekat dlouho a dveře se začaly otvírat. Co teď? Mám tam nahlédnout, schovat se, bát se?  Byly jen pootevřené a z toho úhlu, ve kterém jsem stála u postele, jsem nic neviděla. Pak něco vpadlo do místnosti, něco živého. Dveře se okamžitě zabouchly. Co to k čertu je?! Další vězeň?

Patrně jsem to obešla. Hýbalo se to, pohybovalo se to až moc rychle. Ani jsem nemrkla a bylo to v koupelně, upír?! Mělo to světlé vlasy, až bíle. To může být jen… Caius? Nakoukla jsem tam jen očima, ale hned po tom, co jsem ho uviděla, jsem tam musela strčit celou hlavu. Zírala jsem na něj jako na sněhuláka v létě. Seděl v rohu koupelny. Rozplácl se na zem, měl zavřené oči a nehýbal se. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Ani mě nenapadlo, že ho takhle někdy uvidím. Co je to za blbost? Vždyť je jedním z těch hlavních králů upírů nebo co. Sedí si v židli a blbě čumí. My nedáváme druhou šanci… Naser si, Caie! Co teď, chlapečku? Taky jsi nedostal druhou šanci? Jen se v tom utápěj! Ještě jsem na něj naposledy hodila nevěřícný pohled a začala se zvonivě smát, odcupitala jsem do postele a s úsměvem jsem si sedla na polštář, už jsem nebyla vznášející se hlava mezi futry. Začala jsem se potupně smát. Ta radost z toho, že je tady. On je jeden z viníků jeho smrti, jen ať si tam sedí. Ale proč ho dali sem? Za mnou? Musím potlačit ty racionální otázky, co se mi noří v hlavě. Vždyť už je všechno jedno. Znovu jsem zaskřehotala jako veverka. Už se směju jen vlastnímu smíchu? Po několika týdnech vidím člověka… Teda upíra, ale je to v určitém smyslu něco živého, s čím se dá mluvit. No, i když s ním? O čem bych si s ním měla povídat? A jak si s ním mám povídat?

Zase jsem mrštně seskočila a natáhla krk do koupelny. Pořád seděl stejně. Blonďaté, až skoro bíle, vlasy po ramena, průsvitná kůže, které by ani nemohla přijít na sluneční svit, jak je křehká, hubená postava a podivný obličej. Jestli takhle vypadali lidé před tisíci lety, tak jsem ráda, že jsem žila až teď. Nevím, co na něm hledám, ale nějak se na něho musím dívat. Nechce se mi odtrhnout oči.

„Vypadni! Hleď si svého!“ zahřměl a poprvé jsem spatřila jeho červené oči, prorývané černými odlesky.
„Co tady dělá sám král…“ začala jsem sarkasticky.
„Vypadni!“ přikázal, ale moje hlava se pořád vznášela mezi dveřmi. „Mám ti snad pomoci?“

Vesele jsem se vrátila do postele. Sedla jsem si na okraj a začala vymýšlet dokonalý plán. Jsou tak laskaví! Dali mi sem upíra – konečně se můžu zabít! Ano! Mohu to konečně ukončit, skončit se svým se svým zbytečným životem. Už nebudu muset sedět na posteli a hrát sama se sebou slovní fotbal… Nebo sloní? Svoboda!

Znovu jsem se vřítila do koupelny, tentokrát jsem se tam odvážila celým tělem. Caius se na mě jen nechápavě povídal, ale zatím nic neříkal. Přišla jsem opatrně až k němu a sedla si naproti něj do tureckého sedu.

A začala: „Tak jak se dnes máš?“ Hleděl na mě jako na okurku v šatech.
„Řekl jsem vypadni!“ zasyčel mým směrem.
„A já se zeptala, jak se máš,“ odporovala jsem. Je to tak jednoduché, vtipné bavit se s upírem jako s idiotem, když je vám jedno, jak váš rozhovor skončí.

Zadíval se na mě podivným pohledem a najednou byl pryč. Upíří rychlostí se vyřítil z koupelny, neviděla jsem ani šmouhu, která by se tudy prohnala. Hned jsem vyskočila na nohy a letěla do ložnice. Seděl v rohu, tak jako v koupelně. Sedla jsem si hned vedle něho a zírala na něj. Musím ho vyprovokovat.

„O co ti jde?!“ vyhrkl na mě. „Nejsme tu spolu, jsme tu každý sám za sebe! Tak vy-pa-dni!“
„Ale já si chci povídat. Já ti tak závidím ty tvoje vlasy!“ spustila jsem a zasněně jsem si ho prohlížela. „A ty vaše pláště! Jako Batman!“ vypískla jsem.

Teď už na nic nečekal a chytil mě nemilosrdně pod krkem.

„Neprovokuj mě!“ zasyčel a odhodil mě jako pírko k druhé zdi.

Narazila jsem se trochu do hlavy, ale stálo to zato. Ještě pár pitomých otázek a nakonec mě zabije! A je přece upír, on potřebuje pít krev. A kdo je lepší než já? Všichni mě chtěli zabít, tak ať se napije. A zase jsem si k němu sedla.

„To je dneska ale vedro. Nemáš žízeň?“ optala jsem se. Jen se pousmál – což jsme nikdy neviděla. Caius se usmívá? Nic neříkal. „Tak, když jsme teď dva, vymyslíme si přezdívky, ne? Ty budeš třeba… mluvka. A já?“
„Šílení lidé… Jak já vámi všemi pohrdám, proč se raději nestaneš upírem?“ přecedil mezi zuby.
„Nechci být už žádný prokletý upír! Jen by mi mohl Aro ještě víc rozkazovat. Co tu vlastně děláš?“ Asi jediná otázka, co dnes dává smysl. Neřekl ale nic. „Zprotivil ses pánovi?“ špitla jsem. Ani jsem nemrkla a už mě zase držel za hrdlo.
„Aro není můj pán!“ Díval se mi do očí tak… smutně.
„Něco ti provedl?“ Ale zase neodpověděl. „Nemůžeš mluvit?! Asi nevíš, jaké to je, že? Sedím tu už ani nevím, jak dlouho. A první, koho za tu dobu vidím, mi neřekne nic jiného, než vypadni?! Proč mě tu vlastně držíte jak zvíře?“ vyjekla jsem.
„Buď ráda, že žiješ.“ Po těchto slovech jsem dostala záchvat smíchu.
„Ráda? Kdyby to nějak šlo, už bych se zabila! Ale bohužel to asi nechcete, když mi dáváte k jídlu jen plastové lžičky, papírové kelímky a není tu nic, o co se dá zabít!“ Opět mlčel, ale najednou…
„Žiješ jen kvůli Alice. Nejsi důležitá, už bychom tě dávno zabili.“
„Tak mě zabij,“ vyhrkla jsem prosebně. „Tys to vždycky chtěl.  Je to spravedlivé, ne? Znám vaše tajemství. Zasloužím si to.“
„Nech mě být. Nejsem tu, abych tě bavil.“

Potom už jsem z něj nic nedostala. Pořád jen seděl, jakoby spal, ale já věděla, že nemůže. Proč ho dávají sem ke mně? Proč je vlastně tady? To nemají víc cel? Vsadím se, že je tu někde podzemní vězení s mřížemi a krysami. Ale proč by ho rovnou nezabili, jestli jim něco provedl? Co když tu je jenom na oko? Ale co by to mělo za význam… To je blbost! Na co by mě potřebovali sledovat? Ležela jsem na posteli a pořád nad tím přemítala. On seděl pořád ve stejné poloze.

***

Uběhlo pár dní. Všechno bylo pořád stejné, jen připojili k mému jídlu i sklenici krve. Drželi nás tu jako psy. Jsme naživu, ale proč? Už několikrát mě napadlo, že nebudu jíst, ale… je to těžké. Vidíte to jídlo, jak se na vás dívá, směje. A já jsem si vždycky ráda něco dala. Stejně mám pořád někde tu naději, že se jednoho dne probudím a budu doma. Budu propuštěná. Třeba mě Alice nějak vysvobodí… Ale to jsou jen prosby, které se nikdy nesplní. Jako kdybych věřila na to, že mi zlatá rybka, co se vynoří z vodovodu, splní tři přání.

Caius už vůbec nemluvil. Asi nebude zrovna společenský. Jen mě poslední dobou vyšoupl z postele. Někdy si tam na chvíli lehne a jen leží. Asi už ho zem přestala bavit, ale nechápu to. Proč nás prostě nezabijí?! Ale dělit se rozhodně nehodlám! Jestli chtějí dva vězně v jedné místnosti, ať nám sem dají dvě postele. Nebudu ležet vedle někoho, kdo je Arův poskok či co. Stejně nemůže spát, tak ať si táhne do rohu! Naštvaně jsem skočila na postel – dopadla jsem na kolena.

„Vystřel! Tohle je moje vězeňská matračka,“ začala jsem výhružně, ale jen se pousmál.
„Prosím tě, Isabello, nestraš mě tak nebo ze strachu dostanu záchvat smíchu!“ odfrkl bezvýznamně, jen se pošetile usmál a založil si ruce za hlavu.
„Myslím to vážně,“ řekla jsem vážným tónem a dloubla jsem ho loktem do kolena. „Stejně ji nepotřebuješ, tak se tady neroztahuj.“
„Ležíš tu celý den, dej mi alespoň půl hodiny a neotravuj!“ zavrčel a probodl mě svýma lehounce rudýma očima.
„Tak dobře. Proč jsi tady? Proč tě už nezabili?“ optala jsem se.
„Protože smrt je až moc milosrdná,“ pronesl. První věta za pár dní.
„Takže nás tu budou věznit navždy? Nechápu to!“
„Mě ne. Já budu popraven.“ Na tohle se moc věcí říct nedá.
„Cože?!“ vyjekla jsem.
„Aro se poslední dobou domnívá, že ho chci svrhnout z trůnu.“
„A chceš?“ ušklíbla jsem se.
„Nikdy jsem nebyl spokojen. Arovy plány byly z počátku dobré, ale poslední dobou začal bláznit.“
„Co tím myslíš?“ On vždycky skončil rychle, nikdy neřekl něco navíc, musím se pořád ptát na otázky, které z toho jasně plynou.
„Třeba chtěl připojit do našich řad vlkodlaka.“
„A to je špatně? Ale moment, jaký vlkodlak by se k vám přidal? To je…“
„Vyloučili ho ze smečky a Aro mu nabídl útočiště.“
„A jeho nezajímají vaše názory?“
„Zajímají, ale Marcus byl rád. Je to podle nich skvělá příležitost, tajná zbraň.“
„A jenom proto tě zavřel sem?“
„Necháš mě zas chvíli na pokoji? Tohle ti bude muset stačit.“ Divila jsem se, že se dneska takhle rozmluvil, ale možná mu to taky doléhá na mozek.

Další den ráno jsem se probudila a Caius tu nebyl – zmizel. Že by ho už chtěli popravit? Nebo si to rozmyslel? Sedím tu zase sama. Jen já a moje pusté vězení. Nijak zvlášť ho neobohatil, přece jen může z části za jeho smrt. Stejně se s ním setkám, je v nebi, vím to! Je mi jedno, jestli byl upír, stejně měl duši – duši čistou jako záclony, a pokud ji někdy ušpinil, hned ji opral. A napravení nezanechává skvrny. Budu čekat pokojně, smířeně, dokonce i vzdorně. Nechápu jejich záměry, nechápu Caia. Jeden vlkodlak? Co já bych teď za společnost vlka dala. Nemusí je soudit jen podle pár špatných zvěstí. Ano, sice se tyhle druhy nenávidí od začátku věků, ale určitě mohou žít i v symbióze, i když vlastně jen proto, že Aro ho chce jen využít a ten ztřeštěný vlkodlak se chce pomstít. A já? Copak já… Kvůli Alice? Kdyby byla té dobroty a nechala mě zabít! Nevím sice, co všechno o mně ví. Že jsem tady zavřená, že prakticky dávno nežiji – s ním skončila i má úzká existence…

S odevzdaným tělem gravitaci jsem se vydala do koupelny. Jedna sprcha, jeden odstrašující pohled do zrcadla a vyčistit zuby. Ta pasta je teda fekál, to vám povím. Tu by si nedal na kartáček ani Yetti, ten si pusu raději propláchne močí od sviště. Pohlédla jsem zkoumavě do mé lesklé pleti – je pěkně mastná, ústa mám suchá a scvrklá, oči přikrčené v důlku, divoké obočí, jež se rozhodlo vyjít si na přespolní běh…

„Vypadám hrozně. Vypadám jako týden stará zdechlina lamy, která jela na kolečkových bruslích po New Yorku.“ A najednou jsem se přistihla – říkám to nahlas? Tedy vlastně šeptám? „Co se to se mnou…“

Švihla jsem kartáček i s pastou na zrcadlo.

„Jsem blázen?“ pípla jsem, tentokrát vědomě. „Přemýšlím nad…“

Jen jsem tupě zírala na můj odraz. Opravdu jsem se tolik změnila? Nikdy jsem si nemyslela, že jsem bůhví jaká kráska, ale vždy jsem byla tak nějak spokojená se svou obyčejností a neutrálním vzhledem. Líčidla jsem používala jen ojediněle, protože jsem to ani moc nepotřebovala a vlasy mi voněly po jahodách – a teď?

„Vypadám jako strážce hrobky!“ zhrozila jsem se a zároveň to přiznala Belle v zrcadle.
„Tady ještě nikdo neumřel,“ zasyčel Caius.

Prudce jsem se otočila ke dveřím – opřel se o rám a zákeřně se smál mému zoufalství. Ani jsem to nepostřehla a začala jsem ve vzduchu máchat rukama, protože tak se mi lépe nadávalo.

„Co si to dovoluješ?! Vypadni!“ prskala jsem až k němu. „Myslela jsem, že už si konečně pryč, a ty se tu na mě celou dobu díváš?!“
„Přišel jsem až teď, ale ten ručník si ze země zvedat nemusíš, takhle je to lepší,“ zašeptal dostatečně slyšitelně a začal se smát.

Kmitavě jsem tikala očima – ručník, umyvadlo, on, moje nahá maličkost. Sakra! Už jsem tak mimo, že bez povšimnutí odhazuji ručníky?! Jako střela jsem vyletěla pro ručník, ale když jsem se otočila, už tu nebyl – nestál na prahu místnosti. Zvědavě jsem zacupitala ke dveřím.

„Tohle nebyla sranda,“ pípla jsem oparně, co když se mi to jenom zdálo? Vešla jsem do ložnice, ale nikde nikdo. „Caie?“ špitla jsem – nic, ani pokleknutí prachu na podlahu nebylo slyšet.

Vrátila jsem se tedy zpět k umyvadlu. Šílenost je pořád lepší než nekonečné výčitky a naprostá samota. Proč bych si nemohla povídat sama se sebou? Proč bych si nemohla představovat ostatní lidi nebo upíry? Ale proč jsem si představovala zrovna jeho, když jsem byla nahá? Udělala jsem pár ledabylých kroků směrem k zrcadélku a znovu málem zbělela strachem – Caius byl opřený o zeď a smál se znovu mně – mé choré mysli, ale je vůbec skutečný? Tuhle myšlenku jsem si nechala ale pro sebe.

„Ty se směješ? Nespím ještě…“ prohodila jsem cestou pro mé oblečení.
„Byl jsem na procházce,“ šustnul pod nosem.
„Aha, jasně,“ zasmála jsem se. Neexistuje!
„Směji se celé té situaci, človíčku. Jsem jako pes, který se musí jít vyvenčit.“ Slovo pes řekl s neobvykle znělým odporem. „Prý nebudu muset sečkat dlouho, ale potravu si musím ulovit, abych neměl nutkání ublížit ti.“
„Copak nedostals krev?“ ušklíbla jsem se. Možná bych si mohla pro příště představit Alice, ta má alespoň všech pět pohromadě.
„Prý se bojí mé krvelačnosti a neúcty.“
„Stejně ti na nich už nezáleží, tak mě klidně zabij,“ řekla jsem naprosto lhostejně a čistila si zuby, jak jsem měla původně v plánu.
„Copak jste vy lidi tak hloupí?“ odfrkl. „Mám dokázat, že má pravdu? On doufá, že to dopustím. Chce mou smrt předhodit jako pobláznění do zabíjení. Když zabiju vězně, kterého potřebuje, bude to jasné.“
„A proč jsi neutekl?“ zeptala jsem se s úsměvem. Ještě přední zuby, pětkrát doleva…
„Cha!“ zachrčel. „Ty tvoje otázky mě opravdu překvapují. Opravdu na to neznáš odpověď?“
„Jsi slabý upír?“ Slova jsem plivala stejně lhostejně, jako zbytek zubní pasty.

A už zase byl u mě – nasupený a připraven k zabití. Už mě skoro držel pod krkem, ale tentokrát se mi jen díval do očí – jako rys do slunce. Nevěřil mému jasu, ale chtěl ho ochutnat blíž. Proč jen jsou mé vidiny tak jasné a prudké? A pak jsem si to uvědomila – drží mě neurvale za zápěstí – on se mě dotýká? On není jen představa v mém nemocném mozku? Ohrozeně jsem vydechla.

„Už nemůžu věřit ani sama sobě,“ proplulo mi přes oxidy, jež jsem při výdechu vylučovala. „Je to milost, prosím,“ zažebrala jsem a položila si jeho ruku na krk.
„Co to děláš?“ špitl zastřeným hlasem a stáhl ruku zpět k tělu, ale já jsem po ní znovu vztáhla – tentokrát čekal, co bude následovat.

Položila jsem si ji na šíji a ucítila ji – pevnou, ale zároveň křehkou. Zocelenou, ale zároveň jakoby se rozpadající. Hrubou, ale jakoby se vznášející. Palcem mi zvýšil bradu a články prstů jako by hrály na můj krk. Začala jsem se potit. Nasměrovala jsem jeho dlouhé prsty na mou krční tepnu.

„Zabij mě,“ zažádala jsem. „Zbav mě strastí života, prosím tě!“ zaprosila jsem.
„To neudělám,“ zaprotestoval jakoby smutným hlasem. „I kdybych chtěl.“
„Prosím.“

Vzala jsem ho opět za ruku a ucítila teplo – má teplou ruku? Zřejmě jsem ho ohřála, když je dokáže spálit oheň, dokáže jeho mrtvou kůži na chvíli prosvítit má tělesná teplota? „Je teplá,“ zašeptala jsem a instinktivně si s ní přejela jemně po rtech. Tak pichlavě mi vystřelovala perličky zimy do vysušených úst. Ani jsem si neuvědomila, co to vlastně dělám, a najednou jsem mu visela na očích. Jeho ruku jsem spustila s tou svou k tělu, ale pořád jsem ji držela, byl tak studený, že by zmrazil i satana, tak náramně ledový… Ledový jako první skok do bazénu při osmdesáti stupních, jako kostka ledu na poušti, jako nechráněný nos v mlhavé vánici sněhu, jako ten nejjemnější led, který jsem kdy pohladila. Zato já jsem byla jako vroucí kamna. Produkovala jsem víc tepla než topení pro panelák. I oheň by se ode mě měl co učit. Je to tak divné… A pak jsem uviděla jiný oheň a jiný led – spojily se v jeden celek v jeho očích. Zrzavě červené duhovky, ale jasně stříbřité odlesky sněhových střepů. Hledím do tváře nepřítele, predátora, vraha, upíra, který svým slovem přispěl ke smrti mého Edwarda, šelmy, ohně i zpomalené, zmrzlé vody zároveň. Nebylo třeba slov, stejně si jich od člověka nikdy moc nevážil. Pomalu jsem se přibližovala k jeho průhledné kůži, tváři, hmatatelné kráse upíra. Stačil snad jen milimetr, abych ho políbila, ale tenhle záměr mi zarazil on. On mi totiž vlepil nádech života jako první. Naše rty se k sobě přilepovaly jako laciné samolepky, které nelepí ani na hrubý povrch. Lehce mne provrtával jazykem, nešel na to zlehka, čistě mi hrál na ústa jako na harfu. Za pár sekund jsem slyšela jen zběsilé nádechy, které jsem dělala v intervalech, ve kterých jsme se snažili najít ještě o něco svádějící polohu, i když už to nebylo možné. Byly jsme na pírku propasti od dokonalé rozkoše a násilí. Sešíval mě svými rty, už jsem byla celá. Spojil mě k sobě. Hltala jsem jeho smyslné vzdechy i slabounké záchvěvy, které jsem na něj pouštěla jako elektrický proud a které mi oplácel.

Ani jsem nepostřehla, že jsme se přesunuli na postel, ale to mě přesunul spíš on. Ležela jsem na pokrývce a dravě jsem se mu snažila svléknout košili a hodit ji někam, kde by ji už nenašel, protože tělo, které vykouklo zpod košile, mě okouzlilo. Běloskvoucí odlesky nahé kůže, obrysy svalů, bradavky v pozoru, jakoby čekajíc na otevření nové pobočky, hospody – Díra u Belly. On také na nic nečekal a skoro bych řekla, že nehtem, mi proříznul tričko. Nemilosrdně ze mě strhal cáry oblečení, co mi na hrudník zbyly, a něžně mi stáhl kalhoty až po kolena, potom je opět se zuřivostí odhodil na hromadu. Skočila jsem mu po krku jako puma a začala ho na něm nezkrotně, neobratně líbat, vrněl jako kocourek. A znovu naše rty spočinuly v jeden slepený celek. Jako dvě čokoládové sušenky, naše sliny byly jako kokosový krém uprostřed, naše vzdechy jako ta nejtenčí poleva, kterou ale nedokáže prostoupit, proniknout ani světlo. Svou přirozenou rychlostí si sundal kalhoty a pak na mě jemně skočil. Celou tu dobu jsem pociťovala něco jako elektrické napětí, doslova elektřinu. Celé tělo se mi zevnitř třese a celá hořím jako jahody v tom nejpernějším létě. Nečekal dlouho a s mojí lehkou pomocí mi sundal i spodní prádlo, taktéž sobě. A potom si na mě jenom lehl. Nic víc, nic míň. Cítila jsem jeho ostře chladné tělo, jak se o mé lehce zahřívá, jak se rozpouští ta jeho nepropustná slupka.

„Proč se nestaneš upírem?“ zašeptal skoro neslyšně.
„Stanu, jen už si mě vezmi!“ zasténala jsem.

Držel mě kolem hrudi a bez jediného mrknutí mi hleděl do očí. A velice jemně to přišlo – proniknul do mě, ale jemné se to zdálo jen na začátku, jakmile se dostal hlouběji, zabolelo to jako zkažený zub. Vyjekla jsem bolestí, ale on nepřestával, jen ještě víc dorážel, ale rozkoš se prala s bolestí, jeho oči mi tu bolest odbourávaly, ale přece jen mohl být něžnější, mohl by trošku zpomalit. Chce, abych byla upír, tak proč mě zabíjí?! Pořád dorážel rychlým tempem a já začala lapat po dechu. Ukojil mě svými polibky. Napřed na ústa, pak na krk… Už ta bolest nejde vydržet, ale ty jeho polibky jsou tak ladné.

A tak jsem našla něco, co jsem ještě v životě nepocítila. Našla jsem ten nejčerstvější, nejzralejší kousek manga, který v obchodě měli. Objevila jsem nezapomenutelnou rozkoš, smyslnost, podstatu, grácii a vzpouru smyslů, kterou jsem kdy mohla vůbec pochytit. Zažila jsem ten nejpodstatnější pocit, který chcete v životě zažit – lásku i smrt najednou. Jsem jako rozpůlený vlas. Jak jen jsem se mohla tak rozbít, jak mě tak mohla rozbít láska? Milování? Už necítím jeho chladící tělo, už cítím jen mokru postel. Pot, který jsem utrousila, už stačil vychladnout a teď mě i s novým dráždí do míchy. Zebe mě… a nejen on, ale i něco uvnitř. Nejspíš nebyl dost opatrný na mě – na člověka. Možná to věděl, jen mě chtěl konečně zbavit toho trápení – zabít mě něžně, ale přece jen mě vysvobodit. Akupunktura prováděná s noži, zadupávání metrovou podrážkou boty, přejetí od stokilového šneka, pukání srdce, sebevražda mé krve, mých žil, mých orgánů, mé vůle… Moje tělo odmítá život – sahá po smrti jako po ujíždějícím autobusu. Ale už je pozdě, ten bus už je v zatáčce, ale na další spoj čekat nelze. Srdce odjelo prvním a v druhém čeká jen bolest, která přijede tak či tak. Smrt už se rozebíhá a pomalu se blíží. Stojím na zastávce a vidím ji – jde od toho nejvzdálenějšího domu, v ruce má doutník, jeho oblaka ji doprovázejí jako závoj k svatebním šatům smrti, které má na sobě. Havraní pírka, rozteklý asfalt, rozmazaná řasenka… Takhle vypadá její oděv z dálky. Na autobus už nespěchá, ví, že na další je ještě čas a soucit ji dál nepožene. Ale než se stačím podívat na hodinky, už je u mě, stojí na druhém konci chodníku, doutník skoro dokouřený. Jsou to stopky pro konec i začátek? Konec mého zpustlého těla a začátek nového bloudění duší? Nemá kosu, jen peněženku, ze které vytahuje něco malého – průhlednou lahvičku s tmavou jiskřící tekutinou – že by nápoj smrti?

„Caie,“ zasténala jsem.
„To nic, Isabello, jen ti teď proniká jed do žil. Miluji tě, nenechám tě zemřít!“
„Já… Já ale nechtěla,“ pípla jsem.
„Řeklas to!“ zahrozil.
Chvíli jsem popadala poslední dech a pak zachrčela poslední slova: „Nemyslela jsem to vážně.“
„To nevadí, Isabello, Arovi to bude stačit takhle. A já jsem splnil svůj úkol!“ zavyl poměrně vítězoslavně. Jaký úkol… proletělo mi jako poslední hlavou.


Chvíli jsem to psala, takže doufám, že se to bude alespoň někomu líbit! ;) Možná si říkáte, že někde je to hloupé nebo tak, ale pokud je to v důsledky šílenosti Belly, tak mi to prosím odpusťte, chtěla jsem ji vyjádřit úplně jinou. Pokud máte teď v hlavě zmatek, snad vás uklidní to, že plánuji nejméně jednu další část. Ale bez komentářů se mi bude špatně myslet, takže... ↓

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Metal mind - 1. část:

 1 2 3   Další »
26.12.2014 [19:08]

venaCullenÚžasný!!!! Prosím o další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. Ceola
30.06.2014 [10:14]

Kdy bude další díl? :) Už se nemůžu dočkat :)
Hannah M. : Je vidět, že neumíš ocenit práci, kterou si s povídkou autorka musela dát ... Chtěla bych vidět tebe, jak bys něco takového napsala. Takže s radostí očekávám až přidáš ty nějakou svou tvorbu ... pardon tedy hovadinu.
Tahle "hovadina" má co do sebe a ty jen závidíš autorčin talent.
Já takový talent taky nemám. Proto jsem ráda, že alespoň mám talent na čtení. :) A že si zde mohu přečíst mnoho skvělých povídek, když už mi dojdou knihy .. :) Ráda se ke svým oblíbeným povídkám vracím a věř, že tahle patří mezi ně. :)

25. Hannah M.
01.05.2014 [15:39]

Hovadina nejvyššího stupně

27.02.2014 [22:22]

VictoriaJamesLaurentawww *_*

23. bara
25.02.2014 [16:04]

prosim pridej dalsi dil Emoticon Emoticon Emoticon

22. PCullen
16.02.2014 [18:59]

Je to originální ;-) a moc se mi to líbí! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Velice se těším na pokračování Emoticon snad bude brzy!

21. sarah
11.02.2014 [19:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon noo mě se to teda moooooooooooooooooooooooc líbí ...doufám v pokračování co nejdřív to pujde ;-) .. Emoticon Emoticon Emoticon

11.02.2014 [15:30]

Mispool Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.02.2014 [18:49]

CatharineSarahAnnBude brzo další díl? prosíím Emoticon Emoticon

18. :)
10.02.2014 [15:11]

SUPER!!!!! nemá chybu! Zatiaľ to vyzerá veeeeľmi dobre!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!