Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Listopadová romance

3.KikaV - La Push (utesy)


Listopadová romanceNázev jasně naznačuje, že inspirace plyne ze stejnojmenného filmu, který někteří znají, jiní možná ne.

Isabella je dívka, která ve svém mládí prodělává rakovinu. A v jejím těžkém životě si chce svého života užívat, takže v každý měsíc si přivede domů jednoho muže, kterého po měsíci vyhodí. Avšak jak se její život změní, když si do domu přivede pohledného a tajemného Edwarda Cullena? Zamilují se do sebe? To a více se dozvíte, když si přečtete část jejího života... Příjemné počtení přeje vaše zuzinecckaa.

Listopadová romance

31. října

Další muž opustil můj dům. Nemrzelo mě to, když jsem ze dveří sledovala jeho mizející záda s kufry po obou stranách jeho osoby. S povzdechem jsem zabouchla dveře a vyšla do koupelny, abych si vzala další várku prášků. Jako každý den.

S odporem jsem si vzala další dávku a vyprázdnila sklenici s vodou, abych to zapila. Otřásla jsem se a podívala se na sebe do zrcadla, kde jsem viděla ještě vcelku hezkou holku, avšak její pohublá postava – má postava – už dávala znát, že něco není v pořádku.

Vlasy jsem si svázala do culíku a prázdnou skleničku odnesla do kuchyně. Opřela jsem se o dřez a na chvíli zavřela oči.

Doktoři mi řekli, že mám zhruba jenom rok života, jestli vůbec, když se nepůjdu léčit. Nechtěla jsem ale chodit někam do dezinfikovaných místností, kde by na mně praktikovali nějaké čachry machry, které by mi třeba ani nakonec nepomohly. Se svým osudem jsem se smířila už tehdy, když mi poprvé našli zhoubný nádor, proto jsem už neřešila, zda budu mít den navíc či třeba o měsíc méně.

Poodešla jsem k oknu, odkud jsem sledovala nečas venku. Stromy se ohýbaly pod pro mě neviditelným větrem, který si pohrával s každým volným odpadkem, jenž někteří lidé upustili v domnění, že to za ně někdo uklidí. Prázdné sáčky létaly do výše a po zemi se kutálely plechovky od piva či lahve od normálního pití.

Zhnuseně jsem se odvrátila. Nechtělo se mi do toho počasí, ale chtěla jsem si najít Listopad, jak jsem si nazvala své měsíční románky – podle aktuálního měsíce. Říjen mi akorát odešel a rozhodně jsem nebyla připravena na to trávit další měsíc sama.

Oblékla jsem si nějaké teplejší oblečení, protože podle zatažené oblohy to vypadalo, že se asi brzy rozprší, a vydala se hledat toho pravého na měsíc listopad.

S deštníkem v ruce jsem procházela ulicemi a prohlížela si muže jako nějaká výstavní díla, avšak žádný mě nezaujal natolik, abych s ním chtěla trávit svůj čas. Po několika hodinách nepříjemné procházky jsem se nakonec ukotvila v malé kavárničce, kde jsem obsadila poslední volný stůl.

Mladá slečna mi přinesla mou kávu a já se více opřela do židle. Mé oči bloumaly po zákaznících, kteří se bavili mezi sebou, o svých starostech a zvyklostech. Vzduch, zakouřený a skoro nedýchatelný, mě pomalu začínal štípat do očí, ale přesto jsem tu musela vytrvat – přes velká okna jsem si totiž všimla, že začalo pršet. A domů v dešti se mi opravdu chodit nechtělo.

Z mého rozjímání mě vyrušil vysoký mladý muž, který došel k mému stolku. Hlavou několikrát potřásl, aby zřejmě dostal z vlasů utkvělé kapičky z deště, pak se na mě podíval a mile se usmál.

„Slečno, máte tu volno? Venku propukl doslova slejvák a já bych nerad…“ Ukázal na své, jak jsem si uvědomila až teď, velmi drahé oblečení.

„Jistě, přisedněte si,“ přerušila jsem ho rychle a podrobovala ho zkoumavému pohledu. Mezitím jsem si stihla všimnout, že se kavárna opravdu přeplnila. Každý si sundával kabát, bundu, prostě to, co si vzal proti dešti.

Ale mou pozornost znova přitáhla ta osoba, která si ke mně přisedla. V hlavě mi to začalo šrotovat – hezký, vysoký, slušný a milý muž – ten by mohl být mou Listopadovou romancí. Než jsem však stačila něco říci, promluvil on.

„Co tak krásná slečna tady tak sedí o samotě?“ zeptal se příjemným hlasem. Bronzové vlasy mu zplihle ležely na hlavě a svýma dokonale zelenýma očima si mě prohlížel.

„Krásná slečna hledá nájemníka na měsíc. A možná více jak nájemníka – pokud by o to však ten dotyčný měl zájem,“ odvětila jsem téměř ihned. Chopila jsem příležitost za pačesy. Nemohla jsem déle čekat, musela jsem sehnat někoho dnes a on mi připadal čím dál tím více jako nejvhodnější kandidát.

„To má být nabídka…?“ zašeptal a naklonil se ke mně blíže. Já jsem ho napodobila a mírně jsem se usmála.

„Záleží na tom, jak to přijmeš. Rozhodně však počítej s tím, že je to jen na měsíc,“ odpověděla jsem mu a rovnou přešla na tykání, vždyť nevypadal o moc starší než já.

Zahleděl se někam, mimo a asi přemýšlel. Možná si asi myslel, že jsem moc troufalá, ale já takový pocit neměla. Šlo mi jen o to, abych si svého života užívala. Věděla jsem, že se za měsíc nestihnu do nikoho zamilovat, že si nedokážu pořádně vytvořit citový vztah za tak krátkou dobu – jen jsem měla potřebu mít někoho u sebe. Více jsem po nikom nikdy nežádala, i když se některým nelíbilo, když jsem jim na konci měsíce připomněla svou dohodu.

Ani jsem nemohla nikomu dovolit se zamilovat do mě – vždyť bych je tím odsoudila k trápení sebe sama. Má nemoc byla jen můj problém, nemohla jsem do toho zatahovat jiné lidi, ne ty, na kterých mi záleželo. Můj život má skončit do roka, ne jejich.

Nakonec mě ten neznámý vytrhl svými slovy z mých myšlenek.

„Dobře, beru. Kdy bych se měl nastěhovat?“ souhlasil a já se na něj usmála. Nečekala jsem, že bude souhlasit tak rychle, ale na druhou stranu… Pokud neměl nikde jinde žádné závazky, proč by nemohl měsíc strávit se mnou. A poté se rozloučit bez jakýchkoliv závazků k sobě, ke svým osobám.

„Zítra,“ oznámila jsem a na papírek, který mi laskavě vypůjčil i s propiskou, jsem mu napsala svou adresu. Ještě jsem mu řekla, že jsem celý den doma, takže záleží na něm, v kolik se staví, hodila na stůl pár drobných, a i když venku ještě stále lilo, vydala jsem se domů s pocitem, že mám vše vyřízené.

Kapky studené vody dopadaly na mou tvář a já si připadala jako znovuzrozená. Na moment – na jedinou chviličku – mi hlavou projela myšlenka, která mou rozjařenou náladu trochu zastavila. Jako znovuzrozená – to se ale nikdy nestane.

S trochu smutnější náladou jsem šla domů a začala se těšit na další den, kdy můj Listopad vkročí do mé domácnosti.

 

8. listopadu

Pomalu jsem se probouzel a zaslechl jsem jakési štrachání a kovové bouchnutí. Když jsem otevřel oči, nejdřív jsem se zmateně rozhlížel, než mi došlo, kde se nacházím. Sice jsem u ní byl již týden, avšak stále jsem si nemohl zvyknout po tolika desítkách let na jiné prostředí než to, které vytvořila má matka, Esmé.

Pomalu jsem vstal a šel do kuchyně, odkud se už linuly libé vůně. Rozeznával jsem vůni čerstvých bagetek a různých uzenin. Když jsem vešel, Bella se na mě jen usmála a dál obkládala již zpola plný tác dalšími surovinami.

„Ahoj,“ pozdravila mě, když položila poslední kolečko salámu. Došel jsem k ní a místo pozdravu ji políbil. Stále mě ale udivovalo její ticho – byla to jediná osoba, které jsem nedokázal číst myšlenky. Ještě jsem se s tím nesetkal a stále, i po týdnu, mě to neustále fascinovalo. Možná i proto jsem přijal tuto její nabídku, i když po pronuděných několika desetiletích jsem rád přijal jakoukoliv změnu ve svém životě.

Polibek mi nadšeně opětovala a mě zase napadla další z těch vlezlých myšlenek – kolik chlapů se jí válelo v posteli, kolik mužů už takhle prostřídala? Ale jak se naše ústa sehrávala čím dál tím lépe, tyto myšlenky se mi začaly vypařovat z hlavy.

Chytl jsem ji za boky a posadil ji na stůl. Samozřejmě si všimla mých již aktivních slabin, což ji přimělo k úsměvu. Nakonec se udýchaně odtrhla a těma svýma tmavýma očima mě pobaveně sledovala.

„Přece to nebude v kuchyni na stole,“ poškádlila mě a znova mě políbila. Už jsem neodolal a začal z ní strhávat oblečení…

„Budu se muset zase osprchovat, dnes podruhé,“ postěžovala si, když jsem na sebe natahoval zpět své oblečení.

„Říkala sis o to,“ odvětil jsem se smíchem a pak jako člověk zasedl ke stolu, i když mé myšlenky se vracely k tomu, co jsme na něm dělali ještě před několika minutami…

„Jestli chceš snídani, tak si ji přines,“ vrátila mi to pobaveně a šla do koupelny. Zaslechl jsem, jak si pustila sprchu a v tu chvíli mě jídlo až tak příliš nezajímalo. Nenápadně, potichu, jsem otevřel dveře do koupelny a svlékl se. Nechápal jsem, jak mohu být tak aktivní, avšak ona byla opravdu krásná žena. Pak jsem rychle odtáhl závěs, až leknutím vypískla.

„Nebude ti, doufám, vadit společnost,“ poznamenal jsem, když jsem viděl její výraz. Po mém prohlášení jen zavrtěla hlavou a jala se umývání mého těla, což se znova přehouplo k jiným záležitostem…

 

20. listopadu

Dvacet dní již uplynulo od jeho příchodu a už jen deset jich bylo před námi. Za tu dobu jsem poznala, že je velmi milý, obětavý, taky s ním byl opravdu ten nejlepší sex, co jsem kdy zažila – možná i budu litovat, až ho třicátého propustím.

Avšak hodně jsem se o něm dozvěděla. To, že má obrovskou rodinu, kterou na pár let opustil, aby si taky dokázal, že se umí osamostatnit. Avšak prý kontakty mezi sebou udržují a nikdo mu to nedává sežrat. Když si uvědomím, že já svou rodinu opustila hned, co jsem se dozvěděla o svém zdravotním stavu, možná jsem mu trochu záviděla. Ale bylo to mé rozhodnutí, které jsem nemínila porušit. Jediný, komu jsem dovolila z nich vlézt do mého života, byl Jacob. Milovala jsem ho, nechtěla jsem, aby viděl, jak mu upadám před očima. Ale nedal se.

Zvláštní bylo, že mezi tím, co jsme se věnovali sami sobě v tak intimních chvilkách, jsme našli i spoustu času na povídání. Ne že bych s jinými o ničem nemluvila, ale nikoho jsem nezajímala asi natolik, že jsem toho moc o sobě nesdělovala. Ale Edward – tak úžasné jméno pro tak dokonalého chlapa – ze mě toho vytáhl víc, než co se povedlo všem ostatním před ním dohromady.

Ale jedinou věc, mé největší tajemství, jsem dokázala uchovat sama v sobě – totiž mou nemoc. Nedovolila bych, aby kvůli ní u mě zůstával někdo z lítosti. Ani z lásky. Nepřála bych si nic více než s někým strávit několik dlouhých let, ale léčbu jsem okamžitě zamítla. A ty prášky, které beru, jen utlumují mé bolesti, ale postup mé nemoci o moc nezpomalí.

Kolikrát mě ale dostávalo, že se Edward zajímal o malé drobnosti, jakou panenku jsem měla nejradši, jak vypadala, co za nejkrásnější květinu jsem od koho dostala, jaké barvy mám ráda, jaké zase nenávidím, co za šperk bych na sebe vzala a jaký zase ne… A já jsem začala poznávat, že čím více se o mě takto zajímá, tím více se mi to líbí. A už jen ta představa, že za necelé dva týdny už ho tu mít nebudu, byla docela… zvláštní.

Nikdy jsem nebyla taková, že bych se na někoho upínala. Chtěla jsem žít svůj samostatný život bez zásahu někoho dalšího. Avšak on mě měnil do podoby své – a já se nemohla rozhodnout, zda se mi to líbí, nebo mi to vadí. Sice jsem tento měsíc vypadla naprosto ze svého stereotypu, ale… budu schopná se do něj vrátit?

Potřásla jsem hlavou, abych vyhnala své myšlenky, které mě v posledních dnech stále více dotíraly. Edward nebyl stále doma, tak jsem si ze své skrýše vytáhla několikery tablety, které jsem v rychlosti hodila to pusy, abych je zapila. Na moment jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Už jsem skoro nemohla dál, ty křeče mě začaly dostávat v kratších intervalech. A já nemohla dovolit, aby mě on viděl složenou v křečích.

Po několika minutách hlubokého dýchání se mi břicho mírně uvolnilo a já si ulehčeně vydechla. Nemohla jsem dát najevo svou slabost, ne teď, když zbývá tak málo času…

 

30. listopadu

Probudil jsem se – překvapivě – zase sám v posteli. Poslední dny na mě doléhaly jako stěny, drtily mě, protože jsem si uvědomoval jednu velmi důležitou věc – dohodu mezi mnou a Isabellou. Nečekal jsem, že za necelý měsíc bych mohl pocítit to, co mnou proplouvalo – lásku. Ale ona to dokázala. Dokázala, že jsem byl schopen se za tak krátký a vyměřený čas zamilovat. Avšak, jak jsem sám tušil, zřejmě ta láska nebyla opětovaná.

Mrzutě jsem vstal a do připravené sportovní tašky, kterou mi zřejmě přistavila k posteli, jsem pomalu a velice neochotně dával své věci. Ke každému kousku oblečení se vázala nějaká vzpomínka, ke každé věci, kterou jsem bral do ruky a balil.

Smutek a rozhořčení se ve mně míchaly, nevěděl jsem, jestli to má být vtip. Sám jsem na její dohodu přistoupil, proč se mi to nelíbí? Protože ji miluju. A jakmile jsem si tohle připustil, pustil jsem právě trenky, které mi pořídila ona, a šel za ní do kuchyně, jako každé jiné ráno.

Snídani jsem měl už připravenou na stole. Strojený úsměv, který měla na tváři, nevypadal nějak nadšeně, ale rozhodně jsem to nepřipisoval jejím citům, které ke mně určitě nechovala. Naopak bych řekl, že bude ráda, až za mnou rozhodně zabouchne dveře, což pro mě bude znamenat konec. Konec všeho.

Jako každé ráno po celý měsíc jsem nejdříve došel k ní a místo pozdravu jí věnoval polibek, ale tentokrát to bylo poprvé, co nespolupracovala. Překvapeně jsem se odtáhl a donutil ji podívat se do mých očí.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a čekal na jakoukoliv odpověď.

„Vždyť víš, naše dohoda dnešním dnem končí. A já si musím najít Prosinec,“ odvětila nakonec velmi neochotně.

„Nemusíš,“ zašeptal jsem prosebně a dál ji podroboval svému pohledu. Očima kmitala po místnosti a evidentně se neměla k odpovědi, tak jsem se nadechl, abych vyslovil to, co jsem měl říci už dávno.

„Miluji…“ Prst na mých ústech a vyděšený pohled mé prohlášení naprosto zarazilo. Překvapeně jsem hleděl do těch zděšených očí a nechápal, čeho se tak bojí. Mých citů?

„Neříkej to, prosím. Už to přede mnou nevyslovuj. Asi by bylo nejlepší, kdybys co nejdříve odešel,“ špitla nakonec tiše a odvrátila se ode mě. Její slova pro mě byla jako ledová sprcha. Nechce mě, proběhlo mi hlavou a já si poraženě uvědomil, že tu už nemám co dělat.

Neviděl jsem jí připravenou snídani. Neviděl jsem nic. Automaticky jsem se vydal do naší – teď už zase jen její – ložnice, abych si dobalil poslední drobnosti. Zapnul jsem zip na tašce, a aniž bych jí cokoliv řekl, vydal jsem se ven, zanechávajíc srdce u ní, i když naprosto zničené a rozsypané.

Už už jsem za sebou vchodové dveře zabouchl, když jsem slyšel příšernou ránu. Nevěděl jsem, co se děje, ale rozhodně jsem je znova otevřel a místnostmi proletěl jako střela, než jsem ji našel v koupelně téměř v mrákotách.

Okamžitě jsem k ní přiklekl a podle bití jejího srdce, které bylo extrémně pomalé, jsem radši zkontroloval puls, jenž byl tak slabý, že jsem ho skoro nenahmatal ani já…

Náhle se její oči otevřely a rozhodně mi vytrhla ruku z té mé. Nenávistně si mě prohlížela a teď jsem si všiml nenápadné skříňky nad ní, která byla plná několika druhy tablet.

Rychle jsem se zvedl, protože mě opravdu zajímalo, proč jsem si toho nevšiml už dříve. Přes její hlasité protesty a chabé strkání jsem ruku strčil mezi lahvičky a pár jich vytáhl. Po přečtení několika názvů však padly málem mrákoty na mě – proč mi o tom neřekla?

Rychle jsem se otočil na ni a naštvaně na ni zařval: „Tohle bereš jak dlouho?“ Jednu lahvičku jsem jí strčil pod nos. A s dalšími jsem zopakoval podobnou scénu. Slzy se jí spustily po tváři, přičemž mi stejně hlasitě odpověděla.

„Vůbec ses to nesměl dozvědět! Je to můj život, já si s ním můžu dělat, co chci!“ zakřičela nazpět a pak se náhle zhroutila. Vzlyky otřásaly jejím tělem a mně přišlo najednou líto, že jsem se k ní tak hrubě zachoval.

Přiklekl jsem k ní, a i když se trochu bránila, vzal jsem ji do náruče a přitiskl ke své hrudi.

„Takhle ses to neměl dozvědět, vůbec ses to neměl dozvědět,“ mumlala si stále pod nos, zatímco plakala. A já si připadal hloupě – vždyť kolikrát jsem z její krve cítil nějaké léky, ale nikdy mě nenapadlo byť i jen takové téma načít. Měl to být pouze románek na měsíc.

„Bello, Bello,“ říkal jsem a vzal její uslzený obličej do dlaní. „Teď pojedeme do nemocnice. A počítej s tím, že v takovém stavu tě samotnou doma nenechám.“ Už začala na protest vrtět hlavou, ale pevněji jsem ji sevřel.

„Nebudu se s tebou dohadovat. Ty jsi nemocná a musíš se jít léčit. Nedopustím, aby sis zničila život jen proto, že ses kdysi rozhodla nejít na léčbu.“

„Je pozdě,“ šeptla tak tichounce, že kdybych nebyl poloupír, rozhodně bych ji přeslechl. „Už je pozdě. Nádor jsem měla zhoubný, ale nemínila jsem kvůli tomu promarnit několik let operacemi a léčbou, která by třeba pak ani nezabrala. Už… Já už to mám spočítané. Tak proč nejdeš a nenajdeš si někoho jiného, s kým bys mohl své štěstí sdílet po další desítky let?“

„Protože tě miluju,“ vylétlo ze mě dříve, než jsem to mohl zastavit, čímž jsem vyvolal další salvu slz. Snažil jsem se je utírat, ale teklo jich o mnoho více. Nakonec jsem ji pobídl, abych získal znova její pozornost.

„Bello,“ vyslovil jsem pečlivě její jméno, „láska, kterou k tobě chovám, není postavená na lítosti. Bez tebe bych tento cit ani nepoznal. O co se snažilo mnoho dívek během několika let, jsi ty dokázala vtěsnat do jediného měsíce. Miluji tě víc jak svůj život, a kdyby to šlo, ten svůj bych měnil s tvým, jen proto, abych měl jistotu, že přežiješ několik dalších úžasných let.“

„Já bych to nevzala,“ vzlykla tiše. „Nevzala bych to, protože bez tebe by můj život neměl cenu. Ač jsem se snažila tomu zabránit, pociťovala jsem, že jsi mi blíž než kdokoliv jiný, kdo mi vstoupil do života. A já teď nevím, jestli mám či nemám litovat svého pozvání onehdy v té kavárně, kde jsme se potkali.“

Nevěděl jsem, co si o jejích slovech mám myslet. Litovala snad toho, že mě sem vzala jako svůj Listopad? Nebo lituje toho, že mě chtěla vyhnat? Nevyznal jsem se v ní, vůbec jsem se v ní nevyznal…

 

20. prosince

Skoro jsem si to ani neuvědomila, že se o tolik ty Vánoce přiblížily. Byla jsem tak překvapená, když mi Edward nabídl, že se mnou půjde nakupovat dárky, a po mé žádosti na mě vyvalil to datum. Za čtyři dny usedneme ke slavnostní večeři a hned ráno dárky…

Nemohla jsem se rozhodnout, zda bylo dobře či špatně, když jsem nechala Edwarda dál ve svém životě. Rozhodně jsem mu nepřidávala iluze o tom, že rozhodně na léčbu nejdu. A také jsem se netajila tím, že se může stát, že zmizím a on už mě neobjeví…

Kráčeli jsme dalším obchodem a já už nesla několik nacpaných tašek, přičemž Edward jich ve svých rukách svíral mnohem více. Unaveně jsem si povzdechla. Jak ty svátky jsou náročné – během posledních čtrnácti dnů jsme spolu pekli cukroví – byla to opravdu zábava –, ale vyřídilo mě to natolik, že jsem ani nemusela myslet na své bolesti.

Po projití několika dalších obchodů jsem nohy za sebou už opravdu sotva táhla. Začínala jsem i pociťovat první křeče v břiše, ale Edward, jakoby to vytušil, mě dovedl k autu, kde mě opatrně posadil, abychom dojeli domů.

Před naším barákem zastavil, a aniž by hleděl na naše nákupy, opatrně mě vyzvedl do své náruče a už mě odnášel do koupelny, kde mi podal několik tubiček. S nervózním pohledem směrem k němu jsem si vysypala pár těch malých věcí do ruky a pak zapila vodou, kterou mi podal ve skleničce. Stále jsem si nemohla zvyknout, že o mé nemoci ví někdo jiný než já. A že s ním sdílím i své bolesti.

 

24. prosince

„Ahoj!“ zdravil mezi dveřmi Bellu jakýsi mladík tmavé kůže s dlouhými tmavými vlasy skoro do pasu nadšeně. A Bella se překvapivě zachovala stejně – s radostí kolem mě proběhla, aby se tomu muži vrhla do náruče. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížel, než ke mně doplula myšlenka – moje malá sestřička… A když jsem si ho lépe prohlédl, musel jsem uznat, že jejich rysy byly v určitých momentech velmi podobné.

Bella se na mě pobaveně podívala, a když si všimla mého ulehčeného výrazu, rozesmála se.

„Jakeu, tohle je můj přítel, Edward. Edwarde, to je můj bratr Jacob,“ představila nás pak pobaveně, zatímco jsme se chvíli měřili pohledy. Její bratr se na ni ještě tázavě podíval a podle myšlenek věděl, co Bella měsíc co měsíc provádí.

„Takže Prosinec, jo?“ řekl, zatímco ke mně došel a stiskl mi ruku. Bella se trochu nervózně ošila, než mu odpověděla.

„Vlastně… ne. To je… Listopad. Ale už o tom ví.“ Jacobovi se po tváři rozlil výraz nevěřícnosti a střelil pohledem ke mně.

„Myslel jsem, že nechceš, aby se to někdo dozvěděl!“ vyjel na ni trochu ostřeji, než měl v plánu, což pochopil o moment později. Bella se trochu přikrčila, ale pak se vzepjala do své i tak trochu menší výšky než její bratr.

„Zjistil to sám. Bez něj… Možná bych se těchto svátků bez něj nedožila,“ prskla vztekle, než se jí tvář zase roztáhla úsměvem. A tak jsme nakrásně slavili Boží hod ve třech. Naštěstí se ukázalo, že ti dva jsou takoví blázni, že až do Silvestra jsme se smíchy snad nemohli ani zastavit.

 

14. února

Čtrnáctého února, svátek zamilovaných. Ale v mém nitru nebylo štěstí. Tedy… Ano, šťastná jsem byla. Po boku milovaného muže to snad ani jinak nešlo, ale má nemoc se před pár týdny velmi rozmohla a já na sobě cítila její dopady. Tělo ztrácelo na váze, kruhy pod očima se mi zvětšovaly a tváře se propadaly.

I když se na mě Edward díval s láskou, nemohla, nechtěla jsem, aby mě viděl, až přijde to nejhorší stádium. Nemohla jsem dovolit, aby mě viděl jako trosku, která už je hrobníkovi na lopatě.

Vyšli jsme si do města a mně se v hlavě rýsoval plán. Plán, jak to zařídit tak, abych ho opustila – i když mi to naprosto trhalo srdce. Už mi stačilo jen kontaktovat Jacoba, ale jak jsem už dříve zjistila, on pro mě měl takový šestý smysl, který praktikoval, kdy mohl. Takže s tím jsem si nemusela dělat starosti.

Procházeli jsme se ulicemi, až jsme došli k jednomu z nádraží. Stáli jsme na tom chodníku, z nějž vedly dvoje schody dolů. Vytušila jsem správnou příležitost, tak jsem se několikrát zhluboka nadechla a zavřela i oči, abych se připravila na to, co musím udělat.

„Edwarde,“ začala jsem, ale jak jsem hleděla do těch zelených očí, odvaha mě pomalu opouštěla. Ale když jsem si uvědomila, co mu mohu způsobit později, odhodlaně jsem mluvila dál.

„Já… Mám pro tebe překvapení. Zavři oči…“ Poslední slova jsem zvládla jenom zašeptat. Bez protestů mě poslechl a já si sundala šál, abych mu ho obmotala kolem očí.

„Děkuji za poslední měsíce, Edwarde. Pro mě to bylo neskutečně nádherné, děkuji, že jsi mi ukázal to, čemu se říká láska.“ Během mého povídání se mi spustily slzy a několikrát jsem i vzlykla. „Ale nemohu ti dovolit, abys mě viděl chátrat. Má nemoc se zase zhoršila. A nepřeji si, abys mě viděl. To je poslední věc, kterou od tebe žádám – nech mě odejít,“ šeptala jsem dál uslzeným hlasem a přitiskla si hlavu na jeho rameno.


Pohled Edwarda:

Nevěřil jsem svým uším. Nevěřil jsem, že po těch několika týdnech mi říká taková slova. Vždyť ji mohu zachránit, můj jed by propálil tu ošklivou rakovinu, ale… Nevím, zda by takový osud přijala.

Už už jsem chtěl začít mluvit, když jsem ucítil její rty na svých – byl to polibek plný emocí, ale připadalo mi, že se loučí. Jako by to měl být náš poslední polibek. Velmi brzy se odtrhla a svým sluchem jsem zaslechl, jak kráčí pryč ode mě. Chtěl jsem si sundat ten šál, který mi sama uvázala kolem hlavy, ale vítr mi donesl, že ještě ne, je to moc brzy…

„Miluji tě,“ rozlehlo se kolem mě a bylo to jako pohlazení. V tu chvíli jsem si šál sundal a rozhlédl se kolem, ale… byl jsem tam sám a nikde ji neviděl. Tak, jak mi do života vstoupila, zmizela taky tak rychle. A mě to zlomilo.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Listopadová romance:

 1
16.
Smazat | Upravit | 07.12.2013 [20:18]

krasne ale smutné. Napis prosim pokracovanie...

15. magda
07.12.2013 [18:29]

moc pěkně napsané ale mohl se jí zeptat a říct jí o sobě pravdu no ne??? ale jinak moc pěkná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. terka42888
21.07.2012 [8:50]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Vlaďka
04.07.2012 [20:16]

Já vím, že je to těžké, ale mohla bych žádat o pokračování????? Prosím, opravdu moc prosím!!!!! Jinak povídka je v skutku úžasná a velmi dojemná. Akorát velmi smutná. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu čtení stále doufala, že ji promění! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. PCullen
04.07.2012 [2:29]

Krásné, ale smutné!!!! Emoticon Emoticon

11. Paes
01.07.2012 [20:33]

Paesmoc krásné, film znám a zbožňuju, i povídka je velmi povedená Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Marvi
01.07.2012 [12:16]

MarviVelmi emotivní příběh, moc se mi líbil. Děkuji Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.06.2012 [23:14]

krásné a dojemné děkuji Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. lelus
30.06.2012 [22:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.06.2012 [21:25]

ada1987uzasné, ale to som ti uz písala

6. kiki
30.06.2012 [21:06]

To bylo úchvatný Emoticon Nádherný, procítěný, plný emocí... prostě perfektně napsaný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.06.2012 [20:28]

AlliceVolturiCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.06.2012 [19:21]

BubulienkaPanebože, totálne úžasné! Toľko emócii, strašne mi ich bolo oboch ľúto. Je mi z toho normálne na nič, aký hrozný osud dostala Bella... Ten posledný Edwardov pohľad, veľmi pekné, strašne smutné a normálne to prelomilo ľady.
Celý čas sa z toho šírila taká tá úžasná melanchólia... Veľmi sa mi to páčilo, napísala si to úžasne, tak ako vždy. Ale toto malo svoje vlastné čaro. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.06.2012 [17:35]

Dreamgirl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.06.2012 [17:04]

Irmicka1nádheea, plné emocí. Vůbec nelituji, že jsem si to přečetla. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.06.2012 [21:14]

NeyimissNádherná povídka, Zuzi. Smutné téma, se kterým sis však poradila velmi dobře. Bylo znát, že sis na tom dala záležet, emoce z toho jen čišely. Krásně se to četlo (a potažmo i opravovalo). Děkuju za hezký zážitek. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!