Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Lásko má, stále při mně stůj...

21.02.2012 (15:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 29× • zobrazeno 3906×

Lásko má, stále při mně stůj...

Pro Tebe, Valentýnko. ;-)

Prohrábl jsem si bronzové hnízdo. „Alice, jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ zeptal jsem se pochybovačně, když jsem zahlédl Bellinu siluetu za dveřmi. Už jen ty těšné šaty kolem jejího těla… sakra! Nemusela se tak před tím zrcadlem naparovat, byl jsem jen malinký kousek od toho, abych vlétl do ložnice, ohnul ji přes koleno a naplácal jí za to, co má na sobě.

Dnešní noc měla být jen moje a její. Naše!

„Jistě,“ zazubila se na mě, mrcha jedna malá, věděla, co jsem měl v plánu, a namísto toho, aby mě podpořila – čti: vykopala ty kamenný zadky z domu ven -, tak se mi vysmála do obličeje. K čertu s celým Valentýnem.  „Je potřeba, aby se naše rodina jednou za čas zcivilizovala, a když s tím souhlasil i Carlisle, proč bychom toho využili,“ poznamenala s úsměvem. Z pracovny se ozvalo otravné zabručení.

„Nezapomeň, že jsem byl pod psychickým nátlakem přinucen, Alice,“ zavrčel Carlisle, když si vázal kravatu kolem krku. Jako pes Bruno, pomyslel jsem si kysele. Zrovna když Esmé sešla schody, Carlisleovi poklesla brada k zemi… a nejen jemu. Na potencionální matku šesti dětí a babičku si oblékla velmi vyzývavé šaty a moc jí to slušelo.

Boule v tatínkových kalhotách o tom vypovídala své.

Esmé se na svou drahou polovičku zadívala se zamračeným pohledem. Jejich těla se těsně setkala u sebe, když přejela dlaní po jeho hrudi a zastavila se na kravatě. „Tohle si s sebou nebereš, že ne?“ Přimhouřila oči. Najednou z něj byl podpantoflák. Stačil jediný Esméin pohled a z Carlislea se ihned stával poslušný manžel, jenž vyhoví v každé potřebě své krásné ženě.

„Co jsem ti o tom říkala?“ zaškaredila se na něj. Vypadal jako spráskaný pes. „Sundej ten obojek z toho krku, rozepni si knoflíčky na košili a vyměň si barvu, oblékáš se, jako bys umíral.“

„Rád bych ti připomněl, moje drahá, že svým věkem se k senilitě velice rychle blížím,“ poznamenal ironicky a samozřejmě ji poslechl. Společně se odebrali do ložnice, kde začali vybírat košili. Snad jen ji.

„Bello!“ křičel pisklavý hlásek Alice, „kde jsi ksakru? Čeká se už jen na tebe.“ Jen tak dál, Bello, povzbuzoval jsem ji v duchu, ještě to trochu protáhni, ať nemusíme nikam. Nahoře bylo hrobové ticho. Stín Belly v ložnici pobíhal jako splašené kuře, ale co přesně se za nimi odehrávalo, to čert ví. Z ničeho nic mi pohled padl na mé kalhoty. Měl jsem je napnuté až k prasknutí – výborně, to mi tak scházelo. Otočil jsem se zády k rodině a postavil se k oknu, abych se trochu zchladil. Při chůzi jsem si mnul stehna, abych zmírnil napětí, ale fakt, že je Bella jen v hadříku pár metrů ode mě, mi to neulehčoval.

Ani sněhová lavina před naším domem nebyla dobrým důvodem, aby kamarád klesl.  Prevít jeden, jindy lenoší a teď? Zachtělo se mu na rozcvičku.

„Ehm,“ slabé odkašlání, „Alice, vážně si myslíš, že je to vhodné pro matku dítěte a vdanou ženu?“ zeptala se pochybovačně Bella svým jemným altem. Zkontroloval jsem poklopec, zda je na místě, kde by měl být, a hbitě se otočil ke schodišti. Moje oči běhaly po schodech, až ulpěly na posledním. Krásné, dlouhé nohy, vytvarovaná kolena, krásná stehna, po kterých jsem ji s radostí líbal – konec šatů zatím stále nikde – a byla mnohem vyšší s podpatky, které má zřejmě přikázané.

Zvedl jsem pohled a…

Helemese, kamarád Edwardík v pozoru, vojín se hlásí do služby, slyšel jsem posměšné myšlenky Emmetta.

„Myslím, že je to -“

„Hrozné,“ doplnil jsem ji se zavrčením. „Tohle nemůžeš myslet vážně, Alice,“ zavrčel jsem směrem k ní. Nevinně se usmívala a přitom mi v mysli ukazovala obrázky, které se mohu v klubu stát. „Takhle nikam nepůjdeš, je ti to jasné?!“ Upřel jsem pohled na Bellu, která očividně nevěděla, jaká bije. Udělal jsem tři dlouhé kroky a ocitl se pod schody.

„Tak, rodino, můžeme vyrazit,“ přišla Esmé s Carlislem ruku v ruce. Oba samozřejmě nadšení.

„Ne, to tedy nemůžeme,“ rozkázal jsem nevrlým hlasem, když jsem se na Bellu znovu podíval, měl jsem pocit, že mi stojí i vlasy, takhle rozhodně nikam jít nemůže! „Bello, půjdeš se převléknout.“

„Nepůjde,“ odporovala mi Alice a už stále vedle mě. Její maličká očka metala blesky, ale v tomhle ohledu jsem jí byl schopen odporovat.

„Alice, nepro-“

„Nepůjdu,“ zaslechl jsem tichý, ale zřetelný hlas mé ženy. Už nestála na vrcholku schodů, ale těsně vedle mě. Její tvář byla nečitelná. Jindy jsem byl frustrovaný z toho, že mě nepustila do svých myšlenek, ale dnes jsem málem vyskočil z upíří kůže, když jsem nevěděl, co se jí odehrávala v hlavě.

„Bello, jsi mat-“

„Alice s Bellou mají pravdu, sluší jí to a měl bys být pyšný, co máš doma za trofej,“ skočil mi do řeči pro změnu Carlisle a tím mé ženě sklonil poklonu. Tím jsem boj o převlečení prohrál. Alice se vítězně usmála, chytila se Jaspera za ruku a vyvedla ho ven. Samozřejmě ji ihned všichni následovali, dokonce i Bella se rozešla beze mě a kráčela jako samostatná jednotka.

Doběhla jsem ji a chytil za ruku. „Nech mě,“ sykla naštvaně a vytrhla se mi.

„Co jsem tentokrát udělal?“ podivil jsem se. Nakonec jsem tu byl já ten špatný.

„Nic,“ zavrčela, mrkala svými dlouhými řasami jako ta nejhezčí panenka na světě, „právě že nic!“ Bez dalších slov opustila dům a nasedla k mým sourozencům do auta, kde nebylo místo pro dalšího člena. Sklopil jsem hlavu k zemi.

Dnes už podruhé, do horoucích pekel s Valentýnem!

„Netruchli, synu, pojedeš s námi,“ oznámil mi nadšeným tónem Carlisle.

Nemohl jsem se na to dívat. Prostě ne!

Jak jsem mohl vůbec dovolit, abychom sem šli? Byl to hanebný, sprostý a urážlivý plán mé malé, krpaté sestry. Násilím jsem si prostě měl prosadit, že zůstaneme doma.

Měl jsem chuť vtrhnout mezi ně, sevřít Bellu v náruči, ukázat všem tady, že je jen moje. Moje, křičel jsem v duchu a přitom jsem v ruce drtil skleničku na kožené sedačce v High Spring.

„Klid, vypadáš jak napjaté pérko,“ utahoval si ze mě Emmett, načež Jasper se zasmál a Carlisle byl v nedohledu. Zavrčel jsem na ně.

„Nevím, jak by ses tvářil ty, kdyby se na Valentýna tvoje krásná žena svíjela kolem puberťáků, co mi nesahají ani po kolena,“ mumlal jsem celý vzteky a divil se, že mi z očí nelítají jiskry.

Emmett si těžce přihnul k vodce, až se jeho mohutné tělo oklepalo. „To máš pravdu,“ uchechtl se, „věkově ti určitě nesahají ani po kotníky, vždyť bys Belle mohl dělat pradědečka.“ To mi moc nepřidalo, pomyslel jsem si bolestivě a odložil sklenku na stůl. Bylo těžké nedívat se tam. Opravdu moc těžké.

Zrovna zvedala ruce nad hlavu, projela si tím smyslným gestem vlasy a olízla si suché rty. Ačkoli tancovala ve víru tanečníků a stíny dopadaly na její eroticky svíjející se tělo, viděl jsem každičký detail toho, co dělala. A byl jsem si jistý, že mě tím chce provokovat! Od té doby, co jsme vkročili do toho prokletého klubu, ani jednou se na mě podívala, a že jsem z toho šílel; ani jednou mi nevěnovala svůj nevinný a zároveň hříšný úsměv; ani jednou se mě nedotkla a už vůbec nedovolila, abych se k ní přiblížil. A to nejhorší… sundala si prstýnek z ruky.

Nebylo vůbec znát, že je šťastně vdaná žena s jedním dítětem.

„Do prkenný ohrady,“ zanadával jsem, když ji ten cucák chytil kolem pasu a opřel se svým čelem o její. „Asi toho hajzla roztrhnu.“ Na rameni jsem ucítil mohutnou ruku.

„To mučení není jen tak, brácho, pořád ti nedošlo, proč tě Bella ignoruje?“ ptal se Emmett vážně, bez špetky humoru. Věděl jsem toho přehnaně mnoho; dokázal bych vyoperovat slepé střevo, zjistit diagnózu, rozebrat radioaktivitu, vypočítat složité rovnice o několika neznámých, odříkat Hyppokratovu přísahu, ale jediné, s čím jsem neměl zkušenosti, a zřejmě to je hodně znát, byl svátek všech zamilovaných.

Zakroutil jsem hlavu. „Chtěl jsem pro Bellu něco originálního, večeři při svíčkách, vzít ji do kina, nebo na projížďku kočárem, vždyť právě proto jsem dnes svolil, aby ten prašivý čokl hlídal Renesmé za dozoru Charlieho, ale pravděpodobně jsem to všechno pokazil,“ svěřil jsem se a přitom jsem se cítil bídně. Byl jsem zoufalec.

„Bella se svou láskou k tobě netají, miluje tě tak jako toho žádná jiná žena není schopná, ale taky jí musíš dát volnost. Věřit jí, protože mezi vámi je pořád to magnetické pole, na kterém se vy dva přitahujeme k sobě. Nejde tady o nevěru, tady jde o důvěru,“ dával mi své rozumy. V jiném případě bych Emmetta neposlouchal, vždy se mě snažil zesměšnit, ale ve vztahu byl zběhlejší. A s Rose jim to stále klapalo.

„Možná máš pravdu, miluju ji a měl bych jí víc věřit,“ přitakal jsem a vzhlédl k ní. Dlaň mladého chlapce se sunula přes holá záda až k jejímu pozadí… a já slyšel sám sebe, jak syčím.

„Jo, ale teď bys měl zasáhnout.“ Popohnalo mě Emmettovo poplácání po zádech. V jednu chvíli se snažil chytit Bellu za zadek a v té druhé jsem ho držel těsně u sebe a měřil si ho zlověstným pohledem. Měl jsem nehoráznou chuť zakousnout se mu do krku a říct mu po našem, jak to u nás chodí, ale zastavil jsem se v pravou chvíli.

„Dej. Ruce. Od. Mojí. Ženy. Pryč!“ hláskoval jsem zřetelně a dost hrubě na to, aby to i takové střevo pochopilo. Pustil jsem ho z mého sevření a on padl jako slabá holka na kolena.

„Edwarde, co to děláš?“ vyjela na mě Bella a pomohla tomu lumpovi na nohy. On jí jen směle poděkoval, upravil si límeček košile, zamračil se na mě a odkráčel jako vítěz pryč. Vůbec nebylo znát, že ještě před chvíli nedosáhl nohama na zem.

„Vždy… on tě… tebe… já,“ zakoktávala jsem se jako blbec a rázem nevěděl, co bych jí řekl. Slovo žárlivec mě spíše dráždilo k většímu výstupu.

Pokrčil jsem rameny.

„Sakra, čekala jsem, že se na svůj věk budeš chovat trochu civilizovaně,“ další narážka na můj věk, to jsem fakt tak starej? „Zklamal jsi mě,“ šeptla a otočila se ke mně zády.

Podruhý už jsem ji ale během dnešní večera ztratit nechtěl. Co mám teď udělat? Jak ji mám zastavit?

Udělej cokoli, hlavně to urovnej! řvala na mě Alice v myšlenkách. Sáhl jsem po první věci, která mě praštila do očí, a vůbec jsem netušil, jaké to může mít následky. Stoupl jsem si doprostřed parketu a oslovil ji.

„Lásko má, stále při mně stůj, vždyť seš má a já zas tvůj,“ její maličká postava se zasekla, neotočila se, ale zastavila, a to byl jasný bod pro mě, abych pokračoval, udělal jsem pár kroků k ní, chytil ji za ruku a pohlédl jí do zlatých očí, „nikam se neotáčej, na mě se dívej a na mě se prosím směj. Sladkou pusu mi dej,“ našpulil jsem rty, „promiň mi to, lásko, jsem žárlivej.“

Všichni byli zticha, byl slyšet jen můj nervózní hlas v mikrofonu. Musel jsem vypadat jako blbec, ale… bylo to pro Bellu, a proto mi to bylo jedno. „Tisíckrát za celej den, myslím já na tebe jen, a proto tě prosím, neotáčej se ke mně zády, protože bez tebe prostě žít nedokážu. Jsi pro mě všechno, Valentýnko.“ Usmál jsem se na ni, i když jsem věděl, že by mě nejraději roztáhla za to divadlo na skřipci.

Atmosféra byla napjatá. Bella na mě jen hleděla a beze slov si vzala mikrofon z ruky. Už jsem v duchu viděl, jak mě s ním pošle někam do hodně vzdáleného místa. Sevřela můj obličej ve svých dlaních. „Víš, že jsi ze sebe teď udělal bláznivého žárlivce, co má v hlavě akorát vymleto?“ zeptala se neutrální tónem. Vážně jsem přikývl.

„Ale vůbec toho nelituju,“ políbil jsem ji na nos, „protože ty mi za to stojíš.“ Přejížděl jsem jí palci po tváři. „Prosím, odpusť mi to,“ žadonil jsem a byl jsem rozhodnutý na nic si nehrát; přirozeností nejdál dojdeš.

Tiše si povzdychla. „Odpuštěno, blázne.“

Toho večera jsem dostal svůj první, valentýnský polibek. Vlastně… mnohem víc jsem získal už dávno.

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko má, stále při mně stůj... :