Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska v jednom lístku - 1. část

31.12.2012 (17:00) • Sundance, Darca131 • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2095×

„Kiss you, kiss you,“ zpívala jsem si a tancovala po celém pokoji. Radši jsem měla zavřené dveře, aby někdo náhodou nepřilítl a neseřval mě – taky se to už párkrát stalo. Na posteli jsem měla otevřený notebook a z něj mi hrála má oblíbená skupina. Už posledních pár let ty zpěváky moc miluju a doufám, že se někdy dostanu na jejich koncert. S penězi by problém nebyl, protože naše rodina jich má až moc, spíš se tu jedná o vstupenky.

Dřív, než stihnu nějaký jejich koncert zaregistrovat, už jsou lístky vyprodané. Nejspíš mají dost fanynek po celém světě, což mi teď moc do karet nenahrává.

„Nessie, přestaň zpívat a pojď se najíst,“ ozvala se z kuchyně mamka. Není moc dobrá kuchařka, jelikož ona už nemusí jíst obyčejné lidské jídlo, ale poloupír ho potřebuje pořád.

„Už letím,“ zakřičela jsem v odpovědi a pozastavila přehrávač. Podívala jsem se na plakát nad mou postelí a řekla: „Za chvíli se vrátím, kluci.“

„Až se najíš, tak pro tebe máme všichni překvapení,“ řekla mi mamka. No, tak to jsem zvědavá, co z toho bude. Rychle jsem to snědla, protože jsem byla docela zvědavá. I když jediné, co bych si přála, by bylo, abych mohla jet na koncert One Direction. Mých miláčků. Jak já je strašně zbožňuju. Příští koncert si nesmím nechat ujít, protože tahle skupina je moje srdeční záležitost. Jak já je miluju!
„No tak, Nessie. Zklidni trochu svoje myšlenky. Jsem tvůj táta, takže tohle doopravdy nepotřebuju poslouchat. A ani se to nedá,“ klidnil mě taťka.
„Ale tati, když oni jsou tak úžasní, skvělí a tak nádherně zpívají,“ zasnila jsem se, ale potom jsem si v duchu začala zpívat jejich písničku Na na na.

Táta si jen povzdychl.

Já vím, že jsem s tím někdy otravná, ale když oni jsou tak… uf. Už jsem měla dojedeno, tak jsem šla do obýváku, kde seděla celá rodina.

„Nessie, máme pro tebe překvapení,“ zavýskla Alice a vyběhla do poschodí.

„No, nepovídej,“ zamumlala jsem, ale to už se vracela i s nějakou obálkou v ruce.

„Tady máš,“ podala mi ji a sedla si Jazzovi na klín. Byla celá netrpělivá, tak jsem ji nechtěla dál napínat a obálku otevřela.

Uvnitř se zaleskla nějaká karta se šňůrkou. Rychle jsem ji vytáhla a vyvalila oči. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stálo na ní:

V.I.P.

kapela

ONE DIRECTION

29. 12. 2012

New Orleans

O2 aréna

V pozadí pak byla jejich fotka. Koukala jsem na to jako sůva z nudlí a nevěděla, co říct. Otevírala jsem pusu na prázdno a visačku obracela v rukou.

„Líbí?“ vypískla Alice. Nejspíš už to nemohla vydržet a prostě se musela zeptat.

„Jestli se mi to líbí? Je to ten nejlepší dárek v dějinách dárků,“ rozesmála jsem se a každého z přítomných objala. Vzpomněla jsem si na datum koncertu a hned si něco uvědomila. „Ale vždyť je to už zítra, jak se mám tak rychle dostat do New Orleans?“ panikařila jsem.

„Klid, Nessie, zařídili jsme ti tam letenku, jenom si budeš muset vzít taxík a nechat se tam dovézt,“ mrkla na mě Esmé a usmála se.

Byla jsem tak nadšená, že jsem ani nemohla usnout, a tak se v posteli pořád vrtěla. Zítra vás konečně uvidím naživo, kluci, pomyslela jsem s připitomělým úsměvem na tváři. Jak já se těším. Táta a strejda Jazz ze mě už musí být na prášky. Někdy jim ty dary opravdu nezávidím.
Po nějaké době jsem konečně usnula a zdál se mi nádherný sen. Samozřejmě byl o One Direction. Jak jinak, že?

Ráno jsem se vzbudila s nejlepší náladou, jakou člověk může mít, a šla se rychle zkulturnit a nasnídat. Vzala jsem si na sebe rudý top a úzké černé rifle. Jo, snad mě v tom aspoň zahlédnou.
„Alice, já nemám nic zabalený. Bože, já nestíhám! Jak to mám všechno stihnout?! Alice! Alice!“ zakřičela jsem do domu.

Teta hned stála vedle mě a podávala mi malou cestovní tašku, kterou si klidně můžu vzít i na koncert. Úlevně jsem se na ni podívala.
„Děkuju, Al. Nevím, co bych bez tebe dělala.“
„Poděkovat mi můžeš potom. Teď ale dělej, ať stihneš to letadlo.“
„Jasně. Hele, nesnažíte se mě nějak zbavit, že ne?“ zeptala jsem se mezi dveřmi podezřívavě.
„To bychom si nikdy nedovolili,“ řekla a zatvářila se jako neviňátko. No dobrý, už i moje vlastní rodina mě nechce vidět. Čím jsem si tohle zasloužila?

„Nepřemýšlej o kravinách a radši pohni kostrou, jinak to nemáte šanci stihnout,“ popohnal nás děda Carlisle a dal mi pusu na tvář. „Ať se ti nic nestane.“

„Neboj, jsem ostřílenej profík,“ odvětila jsem s úsměvem na rtech a rychle nastoupila na místo spolujezdce. Všichni stáli před domem a mávali, tak jsem jim to oplatila. Nebála jsem se, že to nestihne, jelikož řídila Alice, a ta když chce, tak stíhá všechno. Vždyť to vidí dopředu.

„Těšíš se?“ zeptala se mě cestou do Seattlu.

„Ani nevíš jak. Já je konečně uvidím,“ jásala jsem a pustila rádio. Málem jsem umřela smíchy, když jsem uslyšela, že zrovna hrají jejich písničku.

Začala jsem na celé auto zpívat a Alice se mi jenom smála. Jako kdyby ona nikdy nebyla v pubertě.

„Ach jo, pustit puberťačku na koncert pěti mladých kluků, jeden by si řekl, že jsme úplně praštění,“ vtipkovala, když písnička skončila, a já rychle k přehrávači připojila svůj mobil.

„Nemrač se, udělaj se ti vrásky,“ oplatila jsem jí to a moc dobře věděla, že žádné vrásky nikdy mít nebude.

„Fajn, konečně jsme tady,“ vydechla úlevně, když jsme zastavily před letištní halou. Vyndala mi z kufru mou malou taštičku, vrazila mi ji do rukou, rozloučila se a odjela.

„No, myslím, že jste se mě stejně chtěli zbavit,“ povzdechla jsem si, ale hned zase nasadila úsměv a vydala se vstříc dobrodružství.

Let proběhl celkem v klidu, ještěže se mi nedělá v letadle špatně, jinak by to špatně dopadlo. Už to vidím... Radši si nebudu kazit tenhle skvělý den takovými myšlenkami. Teď je čas jenom na jednu – za chvíli je konečně uvidím. Jak dlouho jsem o tomhle snila? Už si ani nepamatuju. Jak já se strašně těším.

Na letišti jsem si našla taxík a řidiči řekla adresu arény, kam jsem měla namířeno. Uf. Co bych jinak dělala, kdybych žádného nemohla najít? Na takové katastrofické scénáře nesmím myslet.

Za jízdy jsem se ještě trochu zkulturnila. Doufám, že si mě všimnou. Třeba bych si mohla říct i o autogram. Snad mi Alice sbalila všechno potřebné, protože kdyby zapomněla na vstupenku, asi bych se zbláznila. Radši jsem se podívala, jestli mám všechno, ale naštěstí jsem všechno našla. Najednou se auto zastavilo.
„Proč nejedete dál? To už jsme tady?“ zeptala jsem se a vyhlédla z okýnka, ale žádnou velkou budovu jsem neviděla.
„Stala se tady dopravní nehoda, madam, takže nemůžeme jet dál,“ oznámil mi v naprosté pohodě řidič a já v tu chvíli myslela, že dostanu infarkt. Ne! Ne! Ne! To se nesmí stát. Tohle měl být můj nejlepší den v životě. Musím se tam dostat.

„Děkuju vám, ale tady vystoupím. Tady jsou peníze, drobné si nechte,“ řekla jsem mu, posbírala si saky paky a vystoupila. Musela jsem prokličkovat mezi hodně auty, než jsem se dostala na chodník.

Rozhlédla jsem se kolem dokola, ale vůbec jsem neměla šajna, kde jsem a kam mám jít.

„Prosím vás, jak se dostanu k O2 aréně?“ zeptala jsem se první ženy, kterou jsem potkala.

„Když půjdete dál touto ulicí, tak byste na ni měla tak za půl hodiny chůze narazit. Je to velká modrá budova,“ odpověděla mi mile.

Rychle jsem jí poděkovala a rozeběhla se ukázanou cestou. Musela jsem se hodně krotit, abych neběžela svou přirozenou rychlostí. Určitě by to bylo hodně nápadné, kdyby se kolem vás prohnala puberťačka světelnou rychlostí.

Párkrát jsem do někoho vrazila, ale jinak jsem byla jako laňka. No, možná trošku postřelená. Pořád jsem vyhlížela cíl své cesty, ale nikde jsem ho neviděla. Musela jsem běžet ještě dlouho, než jsem ho konečně spatřila.

„Pane? Pustil byste mě, prosím, dovnitř?“ zeptala jsem se muže stojícího u hlavních dveří do budovy.
„Slečno, omlouvám se, ale asi to už nebude možné. Jdete pozdě, koncert začal už před půl hodinou,“ řekl. Tak tohle jsem vůbec nechtěla slyšet. Teď je už neuvidím! Bože, já se tak těšila! Všichni mi říkali, že je nikdy neuvidím, ale když mám tu možnost, tak mi v tom zabrání nějaký cizí chlap před vchodem.
„Já vím, že jdu pozdě. Ale cestou sem se stala dopravní nehoda a auto uvízlo v dopravní koloně,“ vysvětlovala jsem rychle a doufala, že to pomůže. Nepomohlo.
„Promiňte, ale opravdu to nejde.“
„A kdybych vám zaplatila? Mám dost peněz, prosím,“ škemrala jsem. Hlídač chvíli přemýšlel, až jsem si myslela, že by mě tam mohl pustit, ale poté zakroutil hlavou. 

Ahojte, 

tak tady je první část našeho příběhu. Napsaly jsme dohromady tři, takže v nebližší době můžete čekat další. 
Jak už jsem psala v perexu - tohle je výtvor jedné Directionerky a jedné Twilighterky, takže se nemůžete divit, že je to takové... všelijaké. :D 

Snad se vám to líbí a necháte aspoň smajlíka. ;) 

Sun a Darca131

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), Darca131, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska v jednom lístku - 1. část: