Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krásné neštěstí

04.02.2012 (15:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 88× • zobrazeno 8176×

„Jakeu, ještě jednou ti moc děkuju, že mě tu nějaký čas necháš bydlet,“ houkla jsem vděčně přes rameno na svého obětavého kamaráda. „Slibuju, že jen co si najdu novou práci, tak vypadnu. Rozhodně ti tu nebudu zbytečně dlouho překážet.“

Cestovní tašku, ve které se nacházely nějaké poslední zbytky oblečení, jsem opatrně položila na zem přede dveře. Hřbetem ruky jsem si otřela zpocené čelo a otočila na Jacoba stoupající ho po schodech pár metrů za mnou.

„Bello,“ zaskuhral Jake a papírovou krabici naplněnou mými knížkami si trochu nadhodil, aby mu nespadla na zem, „už po padesáté ti opakuju, že nemáš za co děkovat. Jsi moje nejlepší kamarádka, přece tě nenechám spát pod mostem, když tě ten všivák Oliver vykopl.“ Jméno mého bývalého přítele z úst doslova vyplivl. „A zůstat můžeš, jak dlouho budeš chtít.“

„Ale on mě nevykopl,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Se založenýma rukama jsem se opřela o zeď vedle dveří od Jakeova bytu a zamyšleně pozorovala svého kamaráda, jak z posledních sil překonává zbývající kroky. „Sám mi nabídl, že u něj můžu zůstat, dokud si něco nenajdu,“ zamumlala jsem potichu. „Ale to se dělá těžko, když nemám žádnou práci.“ Naštvaně jsem kopla do botníku, který patřil našim sousedům. „Podívej se na mě, Jakeu. Z práce mě vyhodí, protože už nejsem potřeba, a pár hodin na to se se mnou rozejde Oliver. Je tu snad větší zoufalec než já?“ Rukama jsem si zajela do vlasů a podél zdi se sesunula na chladnou zem.

Se zavřenýma očima jsem naslouchala jeho dupání po schodech a funění. Pak se ozvala velká rána, jak bedna s mými oblíbenými knihami dopadla na zem, přesto všechno jsem se nepohnula ani o píď. Teprve když mi na rameni přistála teplá dlaň, natočila jsem hlavu doleva a podívala se do tváře svého kamaráda.

„Musíš to brát z té lepší stránky, zlato,“ utěšoval mě Jacob, zatímco si dřepl vedle mě. Vypletl mi prsty z vlasů a schoval je ve svých rukách. Napjatě jsem ho pozorovala a čekala, co je na tom tak pozitivního. „Za prvé třeba ta práce, od doby, co jsi tam nastoupila, sis den co den stěžovala a teď máš příležitost získat něco pořádného,“ vysvětloval a já musela uznat, že má pravdu.

„A za druhé – Oliver. Jestli si ten blb myslí, že nějaká blonďatá fuchtle bude lepší než ty, je to jeho chyba. Já totiž vím, že tam někde venku,“ palcem ukázal za sebe, kde se nacházelo jediné okno na poschodí, „na tebe čeká ten pravý. Někdo mnohem, mnohem lepší než byl ten idiot.“

Neubránila jsem se ironickému uchichtnutí a protočení očí v sloup. „Jo, jasně.“ Poklepala jsem Jakea na rameni a zvedla se na nohy. Očistila jsem si zaprášené kalhoty, zvedla tašku ze země a tím dala najevo, že bych byla ráda, kdyby konečně odemkl dveře, ale Jacob se k ničemu neměl a sedl si na mou krabici.

„Ale já to myslel vážně, Bells.“

„A já zase myslím vážně to, že si tak na deset let dávám pokoj od veškerého chlapského pokolení,“ řekla jsem vážně a mrkla na Jacoba, který mě sledoval s obočím pevně semknutým u sebe. „Tebe jako chlapa neberu, samozřejmě,“ vysvětlila jsem rychle a pocuchala mu vždy perfektně upravené vlasy.

„Hej,“ zaječel a vyletěl na nohy. Okamžitě si začal upravovat svůj účes a šlehl po mně rozzuřeným pohledem. „Tak deset let říkáš?“ zeptal se poté, co se zkontroloval v kosmetickém zrcátku. Přikývla jsem.

„Leda,“ protáhla jsem a zlomyslně se zašklebila, „že bys mi celou dobu lhal o tom, že jsi gay.“

„Musím tě zklamat, zlato,“ řekl provinile Jacob a mně nezbývalo nic jiného, než si smutně povzdechnout.

„Do háje! Proč ti nejlepší chlapi musejí být na kluky?“ ptala jsem se sama sebe. „To vážně budu raději do konce života sama, než riskovat, že si znovu nabrnknu nějakýho, který mě bude na každém rohu podvádět.“

„To nevydržíš,“ utrousil potichu, opět se posadil a dělal, že ho strašně zajímá lepící páska na bedně.

Brala jsem to jako srandu, ale přesto jsem se mu rozhodla pohrozit. Zdvihla jsem tašku, napřáhla se a blížila se k jeho obličeji. A jelikož mě Jake s úšklebkem na rtech sledoval, myslela jsem si, že v čas uhne… Bohužel se tak nestalo a Jacob to velkou silou schytal přímo do nosu. Když se ozvalo hlasité křupnutí, zůstala jsem paralyzovaně stát.

„Panebože,“ dostala jsem ze sebe po chvíli plné Jakeova bolestivého kňučení. Tašku jsem odhodila někam do dáli a klekla si na podlahu. „Jakeu, jsi v pořádku?“ strachovala jsem se.

„Asi jsi mi zlomila nos,“ hlesla moje nebohá oběť s rukama přilepenýma na tváři.

„Moc se ti omlouvám, já tě nechtěla praštit. Byla to nehoda. Díval ses na mě, tak jsem čekala, že uhneš…“ blekotala jsem nervózně. „Ukaž, já se ti na to podívám,“ řekla jsem a nahýbala se k němu blíž, abych mu sundala ruce z obličeje a prohlédla si, jak moc škody jsem nadělala. Jacob ale zavrtěl hlavou a víc se zaklonil dozadu. „Jacobe, nebuď hysterka.“ Protočila jsem oči.

„Já tě taky praštím do nosu a uvidíme, jestli budeš skákat radostí,“ prskl na mě.

Zatnula jsem zuby, postavila se na nohy a nechala toho chudáčka, ať si se svým zlomeným frňákem dělá, co chce. Naštvaně jsem si založila ruce na prsou a dívala se, jak se opatrně dotýká poraněné části svého obličeje. Při každém jeho palčivém syknutí jsem zakoulela očima. I tak mi ho ale bylo líto.

„Dobrý,“ vydechl nakonec Jacob úlevně, „vypadá to, že jsem v pořádku,“ usmál se na mě a naposledy se dotkl nosu. „Víš, jak to bolelo?“ utrhl se na mě, když viděl můj užaslý pohled.

„Strašně, podle toho jak jsi tu vyváděl,“ ušklíbla jsem se. „Když jsi to teda přežil, můžeme už jít dovnitř?“ poprosila jsem ho unaveně.

Jake už nic neřekl a začal z kapsy lovit klíče od bytu. Já jsem mezitím sebrala tu nebezpečnou zbraň, a když se chodbou rozlehlo cinkání, vrhla jsem se k Jacobovi, abych mu je sebrala. Přitom jsem mu nezapomněla šlápnout na nohu. Ztuhla jsem a s co největším proviněním jsem se na něj podívala.

„Promiň,“ pípla jsem a vzala mu svazek klíčů. Odpovědí mi bylo jen dlouhé zafunění. „ Já odemknu a ty vezmi tu krabici.“ Hlavou jsem pohodila k zabaleným knížkám a děkovně se na svého nosiče usmála. „Co je?“ reagovala jsem na protivné mlasknutí a vzdorovité dupnutí. Otevřela jsem a ve dveřích se ohlédla přes rameno.

„Málem mi zlomíš nos, rozdrtíš nohu a teď si mám zmrzačit záda?“

„Nechápu, co se ti nelíbí. Do schodů jsi to vynesl celkem obstojně, tak myslím, že těch pár metrů už tě nezabije.“

„Akorát si zničím nehty,“ mumlal si pod vousy a z blízka si prohlížel svou manikúru.

„Sakra, Jakeu, jsi chlap, tak se tak začni chovat,“ připomněla jsem mu.

Vešla jsem dovnitř, odhodila tašku a svlékla ze sebe bundu.

„Zvláštní,“ ozval se Jacob z chodby, „ještě před chvílí jsi mi sama řekla, že mezi chlapy nepočítáš.“

Už jsem se natahovala pro skleněnou vázu, která by se jistojistě krásně rozbila o jeho tupou hlavu, ale těsně předtím, než jsem ji opravdu zvedla, jsem se zarazila, mávla nad tím rukou a šla raději pryč.

***

Tak kde jsi? přemýšlela jsem v duchu, kam se asi schovala moje peněženka. Hledala jsem ji už asi dvacet minut a i za tak krátkou dobu jsem stihla převrátit celý byt vzhůru nohama.

Vlastně… převrácený už byl od doby, co jsem si sem nastěhovala všechny věci. V každé místnosti zaváželo pět krabic, které se Jakeovi povedlo uspořádat tak, že prozatím nepřekážely v cestě. Už tak byl na nervy, že se jeho jindy čistotou přetékající bydlení ze dne na den proměnilo na skládku. Pobaveně jsem se zachechtala, když jsem si představila, jak se asi bude tvářit, až večer přijde z práce a zjistí, že jsem to jeho uspořádání nechtěně pozměnila.

Bohužel jsem neměla čas brát na to ohled, potřebovala jsem najít peněženku, abych si mohla skočit na poštu, a pak jsem měla v plánu se poohlédnout po nějakém zaměstnání.

Z pohovky jsem odházela své svršky a posadila se. Očima jsem přejížděla celý obývací pokoj a dumala nad tím, které místo jsem ještě neprozkoumala. Najednou se mé oči zaměřily na malou skříňku pod oknem. Okamžitě jsem vystřelila z gauče a klekla si na zem ke dvířkám. Rychle jsem je otevřela a hned mi spadl kámen ze srdce, když se na mě usmívala modrá peněženka.

Plná radosti jsem si ji vzala k sobě a nohou zaklapla dveře od skříňky. Po pouhých pěti sekundách, kdy se ozvalo tříštění skla, jsem zjistila, jak moc špatný to byl nápad. Se srdcem v kalhotách jsem se otočila a uviděla desítky střepů, které ještě před chvílí tvořily mísu z broušeného skla.

„Kruci,“ zaklela jsem nahlas. „Tady už lepidlo nepomůže.“ Nervózně jsem si skousla nehet na palci a přemýšlela, co s tím udělám. Nakonec jsem z kuchyně přinesla papírovou tašku od nákupu, do toho velice opatrně střepy naskládala a rozhodla se to cestou ven vyhodit do popelnice. Na prázdné místo, které přímo bilo do očí, jsem naaranžovala jinou mísu ze stolku v kuchyni a v duchu se modlila, aby na to Jake nepřišel, protože na něj by mrkání řasami vážně nezabralo.

Poté, co jsem opustila bezpeční domova, mé kroky vedly rovnou do kavárny naproti našemu domu. Nutně jsem potřebovala denní dávku kofeinu a něco sladkého k tomu. Po ranní hledací akci jsem si musela doplnit chybějící energii.

„Děkuju,“ usmála jsem se mile na blonďatého kluka za pultem a nedočkavě si od něj převzala svou objednávku – půllitrový kelímek s horkou kávou a máslový croissant. Jídlo jsem schovala do kabelky, převzala si vrácené peníze a s kávou v ruce vyrazila ven z obchodu.

Teprve až po pár metrech mě napadlo zkontrolovat vrácenou sumu peněz. Zastavila jsem uprostřed chodníku a palcem přehazovala jednotlivé mince na dlani. Nešťastně jsem si povzdychla, když jsem zjistila, že mi tam podstatná částka přebývala. Mohla jsem si to nechat, ale dneska jsem měla chuť udělat dobrý skutek.

Upila jsem horkého nápoje, zastrčila drobné do kapsy u kalhot a na podpatku se otočila čelem vzad. V tu ránu jsem se s někým srazila. Při tom tvrdém nárazu tekutina vychrstla z kelímku ven. Část nápoje k mému velkému neštěstí skončila na té osobě a část se mi vylila na ruku. Bolestí jsem zasyčela a kávu upustila na zem.

„O-ou.“ Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak kelímek dopadl na zem a zbytek kávy se rozstříkl na kalhoty a především velmi draze vypadající boty člověka postávajícího přede mnou. Vyděšeně jsem si přitiskla ruku na pusu a očima stoupala výš – od špinavých bot, přes kapičky na nohavicích, a když můj pohled zaznamenal obrovský hnědý flek na sněhově bílé košili, šly na mě mdloby.

„Jaspere, zavolám ti později, musím něco… vyřešit.“ Už jen z toho hlasu se mi rozklepala kolena a nepřirozeně rozbušilo srdce, tak jak teď mám najít odvahu a pohlédnout mu rovnou do obličeje?

S pohledem stále upřeným na jeho hrudník jsem viděla, jak se zhluboka nadechl a hned na to prudce vydechl, až se mi vlasy kolem tváře rozvířily. Čekal na reakci z mojí strany, ale já se ne a ne k nějaké donutit.

Nemělo cenu to odkládat. Polkla jsem a konečně zvedla hlavu, abych mu stanula tváří v tvář.

Zlatá, karamelová nebo topazová? přelo se to ve mně, když jsem spatřila ty nejkrásnější oči v San Franciscu… blbost, na světě! Ale to nebyla jediná část, které mě uchvátila. Stejně tak jsem se rozplývala nad jeho ústy, dokonce i nosem a vlasy. Bože, jak já si chtěla sáhnout. Jak jsem na něj tak užasle hleděla, všimla jsem si jeho značně pozvednutého obočí. Došlo mi, že ta moje pootevřená pusa asi nebude to nejlepší.

Semkla jsem rty k sobě a nechala líce nabrat barvu přezrálého rajčete.

„Omlouvám se,“ vydala jsem ze sebe zoufale s pohledem upřeným na prázdný kelímek na zemi. Nervózně jsem si odkašlala, abych našla hlas, který se s delší dobou jeho mlčení pomalu vytrácel. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a letmo se na něj podívala, přičemž jsem očima zavadila o tu skvrnu.

Rychle jsem otevřela kabelku a začala se v ní přehrabovat, než jsem našla tu potřebnou věc – balíček papírových kapesníků. I přes ten velký třes, který zachvátil mé ruce, se mi povedlo jeden malý obdélníček vyndat.

Na moment jsem se zarazila a omluvně se pousmála na toho muže přede mnou. Teprve pak jsem kapesník přiložila na špinavé místo a než jsem stihla započít čistící rituál, přikryla mou ruku jiná. Ztuhla jsem a líně zvedla oči výš.

„Co to děláte?“ optal se a nešlo si nevšimnout pobaveností podbarveného tónu.

Už když promluvil předtím, byla jsem na měkko, ale teď, když slova z těch krásných úst byla adresována mně, jsem už doslova tekla. Uvědomila jsem si, že mám pusu otevřenou dokořán a mně z absolutně nepochopitelného důvodu kývám hlavou dolů a nahoru. Stačila jsem se vzpamatovat dřív, než jsem ze sebe stihla udělat ještě většího kreténa.

„Chci-chci vám vyčistit tu skvrnu od kafe,“ zamumlala jsem nesrozumitelně. Nevím jak, ale povedlo se mi zbavit jeho ruky a dala se do práce. Že to byla chyba jsem zjistila tehdy, když se mi z velkého fleku povedl vytvořit ještě dvakrát tak větší.

„Do hajzlu.“ Vytřeštila jsem oči a cítila, jak moje už tak červené tváře nabírají mnohem sytější barvu. Když jsem viděla, co mu tam mým dočiněním vzniklo, napadlo mě, jestli nemám vzít nohy na ramena.

Nenápadně jsem zašilhala k domu přes ulici a v hlavě si plánovala co nejrychlejší únikovou cestu. Bohužel při mém štěstí bych se po pár metrech běhu rozplácla jako žába a zlomila si nejméně dvě končetiny.

„Je mi to tak líto. Tohle se mi ještě nestalo,“ blekotala jsem beznadějně.

Ten špinavý kapesník jsem zastrčila do kapsy u bundy a už z kabelky vytahovala další. Chtěla jsem učinit ještě jeden pokus. Se srdcem v krku jsem přikládala ruku na jeho hrudník, když mě zase zastavil.

„Už to nechte,“ věnoval mi odzbrojující úsměv. Čekala jsem všelijakou reakci z jeho strany, ale tohle bylo úplně to poslední. Přestože mě vyvedl z míry, nevzdávala jsem se.

„Podívejte se, co jsem vám tam udělala, musím to vyčistit.“ Z pravačky, kterou mi stále pevně držel, jsem si kapesník přehodila do druhé paže. Ani tohle mi nevyšlo. Teď mi držel obě ruce a stále si udržoval tu veselou masku. Nechápala jsem, co je na tomhle všem tak směšné. Kdyby mně na ulici polil někdo cizí, řádila bych jak smyslů zbavená, ale on ne. Možná, že právě tohle byl ten důvod, proč mi srdce bilo nepřirozeně rychle.

„Tak co, už jste si to rozmyslela a můžu vás pustit?“ zeptal se a kývl k našim rukám. Taky jsem si je prohlédla a musela jsem uznat, že ten dotyk mi byl víc než příjemný. Děkovala jsem bohu, že tohle nevidí Jacob, protože toto by mlčky nepřešel ani náhodou. A to nemluvím jen o naší zvláštní pozici, ale i o samotném muži přede mnou. Jelikož se líbil mně, Jacob by přímo slintal. Neubránila jsem se usmání.

„Ta košile musela být drahá,“ zašeptala jsem a nechala se lapit jeho překrásnýma očima. Už teď jsem věděla, že až večer zalezu do postele a zavřu oči, budou to tyhle zlaté studánky, které před sebou uvidím.

„Možná byla a možná nebyla.“ Pokrčil rameny a zlehka povolil stisk prstů kolem mých zápěstí. Přesto je nepustil úplně a ani já se neměla k tomu, abych je stáhla dolů. „I tak už to nedostanete dolů.“

„Zaplatím vám čistírnu,“ plácla jsem. „Dáte mi vaše číslo? Adresu?“ Pobaveně mu zacukaly koutky úst. „Myslím kvůli tomu, abych vám to zaplatila, ne protože byste se mi líbil,“ opravila jsem se okamžitě, aby si o mně nemyslel kdoví co, „tím zase nechci říct, že byste byl ošklivý. To ne, naopak jste moc pohledný a…“ Zmlkla jsem. Takovej trapas.

„Nic po vás nechci. Vždyť to byla nehoda, a pokud už za to někdo může, jsem to já. To já se měl uhnout.“ Mrkl na mě a mně spadl kámen ze srdce. Ale na druhou stranu to znamenalo, že už ho neuvidím. Neříkala jsi náhodou, že s chlapy končíš? ozval se mi dotěrný hlas uvnitř hlavy. Rychle jsem ho zahnala někam do kouta a už přemýšlela, jak ho nenápadně někam pozvat.

Už jsem se nadechovala, když mě zastavil jeho zvonící telefon.

„Vteřinku,“ řekl omluvně. Podíval se na moje ruce ve svých a nakonec je s velikou neochotou a hlasitým povzdechem pustil. Rychle jsem si přikryla pusu, aby neviděl ten potěšený úsměv. Když vylovil mobil ze saka, otráveně protočil očima. „Omlouvám se, ale tohle musím vzít. Nezapomeňte řeč.“ Všiml si snad, že jsem chtěla něco říct? To se mi nelíbilo, protože ta chvilková odvaha odešla stejně rychle, jako přišla.

„Ano, mám ty papíry. Před chvílí jsem je vyzvedl, ale asi to na poradu nestihnu včas… Protože se prostě něco stalo.“ Nechtěla jsem poslouchat cizí rozhovor, ale když ono to jinak nešlo. Za prvé stál blízko a za druhé, co kdyby to byla přítelkyně? Musela jsem obhlídnout terén, no ne? „Ne, nepočká to. Je to důležité,“ zašeptal a moje srdce zaplesalo. Jsem pro něj důležitá. Už dlouho mě nic tak nepotěšilo, jako právě teď. „Sakra, Joshi, něco si vymysli,“ prskl na osobu v telefonu.

„Tak kde jsme to skončili?“ Významně se na mě podíval, když ukončil hovor.

„Mrzí mě to.“ Na čele se mu objevila jediná hluboká vráska. „Kvůli mně budete mít v práci problémy,“ hlesla jsem smutně a sklopila tvář. Proč všechno musím pokazit? Já se s ním prostě nemohla setkat jako normální člověk. Ne, já z toho musela udělat katastrofu. Odtrhnout pohled od rozlitého kafe na chodníku mě donutil studený prst, který se mi objevil pod bradou a jemným pohybem mi zvedl hlavu zpátky k němu.

„Už jsem vám říkal, že to není vaše chyba.“ Více se sklonil, aby se mi mohl zpříma podívat do očí. Jen pár otravných centimetrů dělilo naše tváře od… Od čeho vlastně? A kdy jsem opustila ty zlaté duhovky a zaměřila se na jeho ústa? „A v práci se pro jednou nezblázní,“ pronesl jemně. Všimla jsem si, že i on se na minutku zadíval na mou pusu, uvnitř mě se to tetelilo radostí. Pak se ale z ničeho nic jeho tvář zachmuřila a on se odtáhl.

Nepokojně si prohrábl už tak rozježené vlasy a odkašlal si. „Raději už vás nebudu obírat o čas, určitě máte někam namířeno a já se musím jet převléknout.“ Už jsem se nadechovala, abych se mu dnes už poněkolikáté omluvila, ale zarazil mě. „Nemůžete za to,“ řekl se smíchem. Sám se pak podíval na ten flek a pobaveně zakroutil hlavou.

„Už jsem řekla, že je mi to líto?“ kníkla jsem nesměle. Ze země jsem sebrala kelímek a vyhodila ho do nejbližšího koše.

„Několikrát.“ Neznámý zvedl kufřík, který měl položený o nohu. Dokonce i ten se neobešel bez dávky kofeinu. Prokletí červených tváří se vrátilo. „Rád jsem vás poznal –“

„Bello,“ vyhrkla jsem nedočkavě, ještě než to stačil pořádně doříct. „Jo, Bella,“ zamumlala jsem zahanbeně. Vůbec se mi nelíbil výraz jeho tváře, který naznačoval, že nemá daleko od výbuchu smíchu.

„Rád jsem tě poznal, Bello.“ Rovnou přešel do tykání. Líbilo se mi to. Když mým směrem natáhl ruku, počkala jsem chvilku, než jsem ji přijala. Nechtěla jsem vypadat tak žádostivě. „Edward,“ představil se, když se naše dlaně spojily. Zachvěla jsem se, ale ne chladem, jehož pokožka vydávala, ale krásným pocitem kolem srdce.

„Obávám se, že už se budeme muset rozloučit,“ pronesl s neskrývaným zklamáním. To byl signál pro mě, abych pustila jeho ruku, ačkoliv se mi to protivilo.

„Škoda,“ zamumlala jsem sotva slyšitelně, „ještě jednou se omlouvá-“ Na ústech mi přistála Edwardova dlaň, která mi překazila říct to slovo, jež bylo za dnešek vysloveno už nespočetněkrát.

„Neříkej to,“ šeptl Edward. „Sbohem, Bello.“ Mé jméno pronesl s takovou něžností, až si ten sval v mém hrudníku radostí povyskočil. Opatrně ruku sejmul, a když viděl, že mlčím, děkovně se usmál a vydal se pryč.

Zaplavila mě lítost, že je to pravděpodobně naposledy, kdy ho vidím. Smutně jsem pozorovala jeho vzdalující se záda. V myšlenkách jsem ho doslova prosila, aby se ještě na malou chvilku zastavil a otočil. Ještě naposledy jsem chtěla zahlédnout tu jedinečnou tvář, kterou už jen tak z hlavy nedostanu. V tu chvíli se opravdu zastavil a moje srdce vynechalo úder. Netrpělivě jsem vyčkávala, zda se i ohlédne, ale ne. Zase vykročil vpřed a na jednu smutnou osobu za sebou nedbal.

Zklamaně jsem si povzdechla. Flek od rozlitého kafe mě donutil zamyslet se. Je opravdu nutné, aby tohle bylo naše poslední setkání? Co když se tohle celé neštěstí stalo schválně? Možná bych ho ani nemusela nechat odejít.

Rychlostí blesku jsem se otočila na podpatku a z plna hrdla zavolala: „Edwarde!“ Nečekala jsem na odezvu a rozeběhla se za ním. „Edwarde, počkej.“ Ani jsem si nevšimla, kdy zůstal stát na místě a já mu tak vletěla přímo do náruče. „Nechoď,“ dostala jsem ze sebe udýchaně. Chytila jsem se za bok a chytala druhý dech. „Nemusíš nikam chodit.“ Měřil si mě nechápavým pohledem.

„Bydlím támhle.“ Ukázala jsem vysokou budovu stojící přímo naproti nám. „A je tam pračka.“ Podle výrazu stále nechápal. „Napadlo mě, že bych ti tu košili mohla vyprat. Čistírna to zrovna není, já vím, ale aspoň takhle bych to mohla napravit.“ Mrkla jsem na něj. Vypadalo to, že nad mým návrhem přemýšlí. „Možná bys to pak do práce stihl včas,“ nadhodila jsem něco, u čeho jsem počítala, že by mi to mohlo nahrát do karet a Edwarda přemluvit.

„Nikdy jsem se nesetkal s nikým podobným, jako jsi ty.“ Teď jsem byla já ten, kdo nepobíral.

„Lichotka, nebo…?“

„Lichotka.“

„Takže mě přijímáš jako svou pradlenu?“ zeptala jsem se lišácky. Ano, řekni ano. Několikrát za sebou přikývl. Neubránila jsem se nadšenému zatleskání. „Super, tak jdeme.“ S očima přišpendlenýma na Edwarda jsem vkročila přímo do silnice. Nechtělo se mi vracet k přechodu, tudy to bude kratší.

„Pozor,“ vykřikl zničehonic Edward a strhl mě zpátky k sobě.

S vytřeštěnýma očima jsem sledovala černý Mercedes, který s hlasitým troubením projel místem, kde jsem před několika vteřinami stála. Nebýt Edwarda, asi bych patřila k mouchám přilepeným na předním skle. „Jsi v pořádku?“ strachoval se Edward, který si mě v tom fofru zády připlácl na sebe a jednou paží mě držel kolem pasu.

„Děkuju,“ vydechla jsem stále ještě v šoku. „Zachránil jsi mě.“ Edward si mě natočil tváří k sobě a jedním zdlouhavým pohledem přejel po mém těle.

„Začínám mít o tebe strach,“ řekl starostlivě, když uznal, že mi opravdu asi nic nebude.

„O mě?“ zasmála jsem se hystericky. „Strach bys měl mít především o sebe. Možná není dobrý nápad, abys se mnou někam chodil. Mohlo by se ti něco stát,“ rozmlouvala jsem mu neochotně.

„Právě naopak,“ zdůraznil. „Já s tebou musím jít. Nechci riskovat, že by se ještě něco mohlo stát tobě.“ Odfrkla jsem si. Bezva, teď si o mně musí myslet, že jsem úplné nemehlo. Edward mě chytil v podpaží, rozhlédl se na obě strany a více méně mě přes tu silnici převedl. Bez toho aby mě pustil, jsme společně došli před dům, který jsem mu ukazovala. „Rozmyslela sis to?“ optal se zaraženě, když jsem se k ničemu neměla.

„Ne, ale abych mohla odemknout, tak mě musíš pustit,“ zašklebila jsem se. Když jsem se ocitla volná, našla jsem klíče od domu a vpustila nás dovnitř. V tichosti jsme vyšlapali schody a stanuli před dveřmi od našeho bytu. V tu ránu jsem strnula a zhrozila se.

Až teď mi došlo, v jakém stavu se Jacobův byt nacházel. Co jsem si to zase vymyslela za blbost? Vždyť já ho tam nemůžu vzít, co si o mně pomyslí? Nejen že jsem chodící katastrofa, ale k tomu i prase. Nervozitou se mi rozklepaly ruce.

„Něco se stalo?“ Odkud ten chlap je? Já žila v domnění, že muži nejsou vnímaví, ale tenhle si dokázal všimnout čehokoliv.

„Nic, jen tě chci o něco poprosit.“ Neklidně jsem se ošila a pohrávala si s klíči. „Až budeš procházet těmi dveřmi, mysli na to, že jsem se sem teprve nedávno přistěhovala, prosím.“ Zhluboka jsem se nadechla, našla ten správný klíč a pomalu ho přikládala k dírce. Jenže než jsem ho tam stihla strčit, vypadl mi celý svazek na zem, a když jsem pro něj chtěla sehnout, srazili jsme se s Edwardem hlavami.

„Au,“ zasténala jsem a třela si bolavé místo. Celá hlava mě brněla, jako bych dostala pořádnou ránu kladivem. Znovu jsem sykla, když jsem si přejížděla po čele, kde se už tvořila malá boule.

„Panebože,“ zděsil se Edward a se strachem v očích mi kontroloval čelo. „Možná bych tě měl vzít do nemocnice.“ Když to řekl, podívala jsem se na něj způsobem – zbláznil ses?

„Do žádné nemocnice mě nedostaneš,“ zavrhla jsem a vzala si od Edwarda klíče. „Už mě to skoro nebolí. Zažila jsem horší zranění, takže v klidu.“ Bolelo to jako čert.

Naposledy jsem si osahala zranění a vykonala další pokus o odemčení. Netušila jsem, jestli to bylo tou ránou či jsem vážně byla takové střevo, ale opět mi klíče vypadly. Už jsem je chtěla zvednout, ale ztuhla jsem a zašilhala k Edwardovi. Jeho ruka už byla připravená k zásahu, ale stejně jako já na něj, on se podíval na mě. Pousmál se a sebral je.

Naštěstí se nic dalšího nestalo a já konečně uslyšela to vymodlené cvak v zámku. Vzala jsem za kliku a zatlačila, jenže dveře se pohnuly maximálně o pět centimetrů a tím to celé skončilo.

„Co to…?“ divila jsem se a větší silou se zapřela do dřevěné desky. Dalších pár centimetrů.

„Dovolíš, Bello?“ Edward mě bedlivě odstrčil stranou, do náruče mi strčil svůj kufřík, pod jehož váhou jsem se pořádně prohnula, a sám se ujal otvírání.

„Vypadá to, jakoby tam něco bránilo… Ale ne,“ zaúpěla jsem, když mi došlo, proč to nejde. „Určitě tam překáží jedna z krabic.“ Vzpomínala jsem si, že vedle dveří na sobě postávaly asi tři bedny a taky si pamatovala, že jsem Jacobovi říkala, ať je nedává na sebe.

Pusa se mi překvapením otevřela dokořán, když Edward bez problémů otevřel, i přesto že šlo slyšet, jak se za dveřmi něco posouvá. Kdyby tu místo něho byl Jacob, nikdy bychom se dovnitř nedostali. Dokonce i sklenici s okurkami jsem za něj musela otevírat já. Dokonalá atrapa chlapa. Jo, Edward byl jiný kafe.

„Račte, madam,“ pokynul mi na znamení, že je cesta volná, ale ještě předtím si vzal zpátky svou tašku.

„Páni,“ hvízdla jsem obdivně. „Nezapomeň, nebydlím tu dlouho.“

Spěšně jsem zapadla do bytu – ani jsem se neobtěžovala zouváním bot – a běžela do obýváku. Z pohovky jsem posbírala své oblečení.

S tou hordou prádla v náručí jsem běhala po bytě jako střelená srnka a nevěděla, kam to odložit, aby to nebylo na očích. V pokoji jsem už tak měla bordel… Nakonec jsem našla vhodné místo – Jacobův pokoj. Ani jsem se nedívala, kam to házím a už za sebou zavírala dveře. Ta rána, která se ozvala vzápětí, se mi sice nelíbila, ale nebyl čas zjišťovat, co dalšího jsem mu rozbila.

„Já vím, vypadá to tu jako v chlívku,“ uznala jsem, když jsem se vrátila a našla Edwarda, jak se obezřetně rozhlíží po obýváku. Pomalým tempem jsem směřovala blíž k němu a přitom si nervózně pohrávala s pramenem vlasů.

„Nemyslím si,“ usmál se Edward a ocitnul se těsně přede mnou. Ztěžka jsem polkla. „Na někoho, kdo se teprve nastěhoval.“

Stála jsem tam jak prkno a nechala se okouzlovat jeho pohledem. Dobře jsem si uvědomovala, že mi něco říká, však se taky jeho rty pohybovaly, ale vnímat slova mi nešlo. Přišlo mi, jako bych se dívala na němý film, jehož hlavním protagonistou je Edward. Nepotřebovala jsem nic slyšet, mně stačilo jen pozorovat. Když se Edward v průběhu svého monologu usmál, automaticky jsem to udělala taky. Čemu bylo naprosto fuk. „Bello?“ Zamával mi před obličejem. „Posloucháš mě?“

„Ne,“ zamrmlala jsem plaše. Musela jsem se od něj odstoupit dál, abych mohla vůbec fungovat. „Nechceš kafe?“ plácla jsem první, co mě napadlo a už si to mířila ke kuchyňské lince.

„Když mi slíbíš, že mi ho nevyliješ do klína,“ pronesl významně Edward a do mě jakoby uhodil blesk. Ztěžka jsem polkla a váhavě, velice váhavě se otočila na svou návštěvu. Člověk by řekl, že mu rovnou pohlédnu do tváře či na ten flek na košili, na který on sám narážel, ale ne, já musela být originální a tak se moje zorné pole zaměřilo na jeho rozkrok.

„Já… já… to bych nikdy neudělala.“ Trhaně jsem se nadechla a semkla víčka k sobě. Jestli jsem si myslela, že tím vyženu všechny neslušné myšlenky z hlavy, tak jsem se hodně sekla. Když jsem je pak otevřela, stál Edward u mě.

„To byl vtip, Bello,“ zakřenil se na mě provokativně a v očích mu zajiskřilo.

„Já vím,“ odsekla jsem, ale přesto si neodpustila ještě jedno malé zašilhání tam dolů. „Asi bude lepší, když se dáme do práce. Takže támhle je můj pokoj,“ mávla jsem k bíle natřeným dveřím, „tam to ze sebe můžeš svléknout. Já ti přinesu něco na převlečení.“

S poťouchlým úsměvem jsem přesunula do pokoje mého spolubydlícího. Měla jsem v plánu Edwardovi půjčit něco od Jacoba, moje tričko by obléknul jen stěží.

Aha, takže zrcátko jsem mu rozbila. No tak to jsem mrtvá žena, pomyslela jsem a pokračovala ke skříni. Našla jsem pěkné černé triko a s hvízdáním si to štrádovala zpátky.

Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že bych měla zaklepat nebo něco podobného. Bez rozmyslu jsem vzala za kliku a překročila práh, kde jsem zůstala stát jako opařená. Teď už jsem si nepředstavovala jen jeho rozkrok, ale totálně všechno. Edwardova vrchní polovina těla už nebyla skryta pod tou dotěrnou látkou a já se mohla pokochat.

Pár nahých chlapů už jsem viděla, ale nikdo z nich se nemohl vyrovnat tomu, který teď byl u mě v pokoji. Asi by byla slušnost se omluvit a vycouvat pryč, ale v tento posvátný okamžik jsem byla beze slov a už jen pomyšlení, že bych měla odejít, se mi příčilo. Naopak jsem si dokázala udělat představu, jak ho tu vídám dennodenně. Zhrozila jsem se. Tohle bylo poprvé v mém životě, co mě do kolen dostává naprosto neznámý muž. Ještě nikdy se mi nestalo, abych si samu sebe představovala vedle někoho, koho znám teprve hodinu. Natož abych si ho hned pozvala k sobě domů.

Ale právě to bylo na Edwardovi zvláštní. S každým jeho pronikavým pohledem, veselým úsměvem nebo jen nepatrným pohybem jsem měla pocit, jako bych ho znala celý život. Kdykoliv vyslovil mé jméno, byla jsem si stoprocentně jistá, že on je ten jediný, kdo ho bude vyslovovat po zbytek mého života. Moje myšlenky mě začínaly děsit.

Z uvažování mě vytrhlo decentní odkašlání.

„Tady,“ zaskřehotala jsem hlasem, který mi byl cizí, a natáhla k němu ruku s tím zatraceným kusem oblečení. „Nemusíš mít strach, není to moje,“ řekla jsem mu, když jsem zaznamenala nejistotu v jeho tváři.

Edward se nezeptal, čí je ani odkud ho mám, přesto jsem zpozorovala, že rysy jeho tváře na nepatrnou chvíli ztvrdly.

Předala jsem mu věci na převlečení, on zase dal mně ty své. S obličejem zkoumajícím vzor na koberci jsem vypadla z vlastní ložnice a vyměnila ji za koupelnu. Na kofeinový flek jsem nalila snad půlku čističe skvrn a aviváže a hodila to do pračky.

„Vážně jsi si jistá, že to není tvoje tričko, Bello?“ Edward vyšel ven a připojil se ke mně v kuchyni, kde jsem si dávala vařit vodu na kávu, když to s ní nějak nedopadlo. Až když jsem si do hrníčku nasypala obvyklé dvě lžičky hnědého prášku, zadívala jsem se na něj. Kousla jsem se do ukazováčku, abych se ubránila smíchu. To tričko mu bylo těsné víc než dost. „Ber to pozitivně,“ vykuckala jsem ze sebe, „hezky ti to zvýrazňuje tvoje perfektní tělo.“ Konec věty jsem pronesla šeptem. „Je to mého kamaráda, kterému vlastně patří celý tento byt,“ vysvětlovala jsem a zalévala si oblíbený nápoj vařící vodou, „a jak vidíš je trochu menší než ty.“

„To je ten na fotce?“ zeptal se Edward s předstíraně nezaujatým tónem a myslel si, že to nepoznám.

„Prohlížel sis mé věci?“ vydechla jsem překvapeně a usrkla horké tekutiny.

„Samozřejmě, že ne, jen jsem ji zahlédl na tvém nočním stolku,“ bránil se Edward, ale já mu nevěřila ani slovo. Když jsem za ním přišla, stál u skříně a aby tu fotografii mohl vidět, musel by k ní prostě dojít. „Vy spolu –“

„Ne,“ vypálila jsem okamžitě a málem se u toho polila. Abych neopakovala dnešní fiasko, odložila jsem hrnek na linku a tak se mohla věnovat jen Edwardovi bez hrozícího nebezpečí. „Ne,“ zopakovala jsem důrazněji. „Ono by to vlastně ani nešlo.“ Měla jsem potřebu mu vysvětlit, jak se věci mají a že já a Jacob jsme vážně jen obyčejní přátelé.

„Nešlo?“ Hořečnatě jsem přikyvovala.

„Jak to říct, aby to nevyznělo divně,“ zamyslela jsem se, „no prostě, Jacob je gay. To znamená –“

„Já vím, co to znamená,“ přerušil mě Edward a zasmál se.

„Fajn.“ Popadla jsem kafe a posadila se ke stolu. „Nechceš si taky sednout. Asi ještě chvilku potrvá, než se to dopere.“ Poklepala jsem na volnou židli vedle sebe. „Nebo se mě snad bojíš?“ Provokativně jsem na Edwarda zamrkla.

„Ani ne tak tebe jako toho před tebou.“ Dotčeně jsem se na něj ušklíbla a schválně se dlouze napila. „Bello, myslíš, že bych si tu mohl vyřídit pár věcí do práce?“ poprosil, došel si pro svou tašku a začal se v ní přehrabovat.

„Posluž si.“

Edward si vytáhl notebook, štos nějakých papírů a sedl si naproti mně. Asi se mě vážně bál. Zatímco se Edward věnoval ťukání do klávesnice a nahlížení do prospektů, já si vzala noviny a nalistovala stránku věnovanou inzerátům.

„Můžu si to na chvilku půjčit?“ Do vzduchu jsem zvedla bílou propisku a zamávala jí Edwardovi před obličejem. Ten jen něco nabručel. Pokrčila jsem rameny a brala to jako souhlas.

Podepřela jsem si hlavu a znuděně kroužkovala to, co bych teoreticky mohla dělat. Moc toho nebylo, a když už jsem něco našla, nelíbilo se mi to. Pak jsem narazila na své vysněné pracoviště - EAMC building. Tak strašně bych tam chtěla pracovat, ale copak mohli vzít někoho, jako jsem já? Přesto všechno jsem si i tenhle odstaveček označila.

Na konec přílohy jsem se dostala nějak brzy. Povzdechla jsem si, zavřela noviny, a jelikož se mi nechtělo rušit Edwarda, který vypadal dost zaneprázdněn, nezbývalo mi, než se zabavit sama.

Upila jsem trochy kávy a teprve teď se zadívala na tu tužku.

„Panebože, odkud máš to pero?“ vyjekla jsem, až sebou Edward cuknul. „Tak mluv,“ pobízela jsem ho nedočkavě.

Edward zaostřil na těch pár písmenek, kvůli kterým jsem tak vyváděla, podrbal se na bradě a pak mě obdaroval pohledem jasně říkajícím, že jsem totální blázen.

„Z práce,“ oznámil a dál se věnoval své práci. To už jsem stepovala za jeho zády.

„Ty tam pracuješ?“ nemohla jsem uvěřit, že zrovna on pracuje na místě, po kterém tolik toužím.

„Jo.“ Edward se na moment zarazil. „Vyřizuju jim papíry,“ zabručel.

„Vážně?“ Nastala moje příležitost. „Náhodou jsem narazila na inzerát, že hledají architektku, nechtěl bys jim jednu mladou a zcela bez práce dohodit?“ prohodila jsem jen tak mimochodem a zadívala se Edwardovi přes rameno do počítače. Samá čísla. „Prosím.“ Zkusila jsem psí oči.

„Hledáš práci?“ Zvláštně se mu zablesklo v očích. Zaklapl laptop a svou pozornost upřel na mě.

„Jo a klidně budu dělat cokoliv jiného, jen když se dostanu do EAMC building. Prosím, Edwarde,“ žadonila jsem s rukama u sebe a div si i neklekla na zem.

„Dobře, přimluvím se za tebe u ředitele. Je to docela fajn chlap,“ slíbil mi a já měla chuť skákat metr vysoko. „Víš co, Bello? Stav se tam zítra a ptej se po mně. Tak to bude nejlepší.“

„Opravdu?“ žasla jsem. „Moc děkuju, určitě se tam stavím.“ Věnovala jsem mu malé pohlazení po rameni. Srdce se mi radostí rozbušilo. Už jsem se nemohla dočkat, až tohle všechno budu vyprávět Jacobovi. „Jsem ti strašně vděčná.“

Pak jsem nechala Edwarda znovu pracovat. Trochu jsem poklidila v kuchyni a zbytek času nenápadně sledovala Edwarda. Rozhodně to bylo lepší než televize.

„Ještě chvilku a bude hotovo,“ poreferovala jsem Edwardovi o stavu jeho košile, když jsem se vrátila z koupelny. Natáhla jsem se přes stůl pro svůj zbytek už vychladlé kávy, abych ji mohla vylít do dřezu.

„Pozor na papíry,“ upozornil mě pan upnuté tričko a pokoušel se je rukama krýt. Obrátila jsem oči v sloup.

„Pozor na papíry,“ napodobovala jsem Edwardův hlas a s nahnutým hrníčkem kroužila nad jeho složkou. „Nemusíš se bát, Edwarde.“ Kroužek doprava. „Sice jsem nemehlo, to nepopírám.“ Kroužek doleva. „Ale zase ne takový, abych zopakovala něco, co se odehrálo ani ne před dvěma hodinami.“ Ještě více jsem pohnula rukou tak, že tekutina už skoro vytekla ven. Edwardovo zalapání po dechu mě rozesmálo. „Vidíš, nic se nestalo…“

V tu osudnou chvíli se mi podlomila druhá paže, kterou jsem se opírala o stůl a já tak ztratila rovnováhu. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než zkameněle pozorovat, jak se obsah hrnku rozstříkl na Edwardovy dokumenty.

„Hopla,“ zaskřehotala jsem se srdcem v krku a bála se nejen pohnout, ale dokonce i dýchat. O tom, že bych měla pohlédnout Edwardovi do tváře ani nemluvím. „Prosím, řekni, že ty papíry nebyly nijak důležitý.“ V celém bytě vládlo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Stále s očima sledujícíma tu spoušť jsem odložila hrníček o podstatný kus vedle. Zhluboka jsem se nadechla a bez toho aniž bych si nervózně přestala hrát se spodním rtem, se pomaloučku jako šnek natáčela čelem k Edwardovi.

Ten pohled mi málem přivodil infarkt.

Nebylo v něm však nic z toho, co jsem očekávala. Žádná zloba, žádný hněv, žádné výčitky… nic takového. On se totiž smál. Nejdřív potichu, a když uviděl můj obličej plný zmatku, rozchechtal se na celé kolo.

„Já jsem taková kráva,“ fňukla jsem zoufale. Spěšně jsem doběhla pro hadr a snažila se to ještě nějak zachránit, ale bylo pozdě. Všechno bylo špinavé a písmo rozpité. Rozzlobená sama na sebe jsem s ním mrskla, zhroutila se na židli a obličej zabořila do dlaní. Podotýkám, že Edward se stále smál.

„Bello,“ pohladil mě jemně po zádech, „nic se nestalo.“ Slyšela jsem zavrzání židle, jak se přisunul blíže a stejně tak jsem i cítila jeho vůni, když se ke mně naklonil. Trochu jsem odkryla ruce a pootočila hlavou. Edward byl jen pár centimetrů ode mě.

„Jakto, že ne? Všechno jsem zničila. Tvou košili, teď i věci do práce…“ Znovu jsem se schovala. Moc jsem toužila, abych zjistila, že je to jen špatný sen, ze kterého se lze probudit.

„Já jsem rád, že se to stalo.“ Edward mi obezřetně sundal ruce z tváře. „Kdysi mi někdo řekl, že nic se neděje jen tak a že všechno má svůj důvod. Přesně to samé si myslím o dnešku.“

Šeptal.

Neposedný pramen vlasů mi zastrčil za ucho, ale tím to nekončilo. Povzbudivě se usmál a ukazováčkem mi něžně přejel od spánku ke klíční kosti. Bylo štěstí, že jsem seděla, jinak by mé nohy už vypovídaly službu a já bych se řítila k zemi.

„Kdybys do mě nenarazila, pravděpodobně bych tě nikdy nepotkal.“ Nepostřehla jsem, kdy se ke mně začal přibližovat. Zrakem jsem sjela níž na jeho rty a ty své automaticky navlhčila špičkou jazyka a nechala je pootevřená. Pak už jsem jen zavřela oči a nechala to celé na Edwardovi. Ta doba, než se to konečně stalo, mi přišla jako věčnost.

Edwardovy rty se zlehka otřely o ty mé. Byl to jen kratičký okamžik, dotyk motýlích křídel. I to mi stačilo k tomu, abych zjistila, jak chutná nebe. Nechala jsem zavřená víčka a prsty si přitiskla na ústa, která díky Edwardovým příjemně brněla. Celá jsem se chvěla. Nikoli strachem, ale nedočkavostí.

Odlepila jsem víčka od sebe, abych zjistila, proč nepokračuje. Edward seděl spořádaně na židli a zjihle mě pozoroval. Ale já nechtěla, aby se na mě díval, já nutně potřebovala uhasit ten žár, který ve mně Edward probudil.

Bez zbytečných odkladů jsem se k němu nahnula a už nedočkavě dorážela na jeho rty. Na okamžik se zapojil, ale pak se odtáhl a zakroutil hlavou.

„Odpusť.“ Edward vyskočil ze židle a postavil se k oknu. Totálně zmatená jsem se snažila pochopit, co se teď stalo. „Tohle já většinou nedělám,“ hlesl s pohledem zaměřeným někam do dáli. „Vlastně nikdy, omlouvám se.“ To už jsem byla rudá až na zadku.

„To já po tobě vyjela, takže bych se měla omlouvat spíš já.“ Zdlouhavě jsem vypustila vzduch z plic a sesunula se na židli víc pod stůl. „Ale líbilo se mi to.“ Nečekala jsem odpověď z jeho strany, už jen to, že ta Edwardova provinilá maska zmizela a nahradilo ji jemné pozvednutí jeho koutků, mě potěšilo.

„Mně taky,“ ozvalo se po pár minutách tíživého ticha z Edwardovy strany, a tím mě donutil zvednout zrak od flekatých listů na stole.

Stydlivě jsem se pousmála a dívala se, jak jde Edward zpátky ke mně. Z bleděmodrého ubrusu, který nezůstal čistý, posbíral už nepoužitelné dokumenty a vyhodil je do koše. „Nechám si je vytisknout ještě jednou,“ utěšoval mě.

Polilo mě horko, když jsem si představila, že bych mu polila laptop. Smál by se jako u těch papírů? Odpověď byla jasná – těžko… Myslím, že já už bych se potom taky nikdy nezasmála.

Edward nic dál neříkal a já nějak taky přišla o řeč, tak jsem se sebrala a zavřela se v koupelně. Chvilku jsem jen tak seděla na hraně vany a přemítala si všechno, co se mi dneska stalo. Stále jsem nemohla uvěřit faktu, že ve vedlejší místnosti je muž, kterého vůbec neznám a kterého jsem za tak krátkou dobu stihla vidět bez trička. Tomu se říká mít kliku, zašklebila jsem se na sebe do zrcadla.

Jenže i to hezké jednou skončí a ke mně se konec blížil nezávratnou rychlostí. Světýlko na pračce mě upozorňovalo, že už je dosušeno. Lenivě jsem se zvedla a vyndala Edwardovy věci. Naposledy jsem zrevidovala, zda se opravdu všechno vypralo a šla zpátky do obýváku.

„Můžu ti pomoct?“ angažoval se Edward, když jsem se potýkala s problémem alias žehlicí prkno. Potřebovala jsem ho vyndat, ale jedna z beden mi v tom bránila. „Nemusíš tu košili žehlit,“ řekl ohromeně, když viděl, čeho se dožaduju.

„Fajn, tak na,“ hodila jsem mu ji přes rameno, „mně je jedno, že to vypadá, jako bych to vytáhla krávě z držky.“ Založila jsem si ruce na prsou.

„Mně taky,“ sdělil Edward vážně a už s tím odcházel pryč.

„Neblázni, naval to sem,“ zakročila jsem a vzala mu to. Edward se důmyslně zašklebil a pouze jednou rukou uvolnil požadovaný předmět. „Díky, dej mi pět minut.“

Při žehlení jsem si počínala opatrně a stále se modlila, aby se už nic nepodělalo. Konečný počet byl třikrát z jedné strany, třikrát z druhé. A to celé jen kvůli tomu, abych prodloužila čas, kdy tu Edward bude. Bylo jasné, že až to dodělám, půjde a já zůstanu sama.

„Edwarde, co tam děláš?“ reagovala jsem nejistě na hlučnou ránu z mého pokoje. Neozval se. Vypojila jsem žehličku ze zásuvky a šla zjistit, co tam vyvádí. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř a uchechtla se. „Uklízíš mi v pokoji?“ Opřela jsem se o futra a bez jakéhokoliv skrývání sledovala Edwardovy svaly, když přenášel krabici z jednoho konce pokoje na druhý.

„Jen jsem ti chtěl udělat lepší přístup k věcem.  Zlobíš se?“

Ještě jednou se takhle předkloň a už se z tohoto bytu nedostaneš. Ano, to je ono. Níž, zlato. Neokukuj mu zadek a poslouchej, něco se ti snaží říct. „Co jsi říkal, zla… Edwarde?“ Zrudla jsem a spoléhala jsem na to, že si mého skoropřeřeknutí nevšiml.

„Nic, jen jestli…“ Edward se zarazil. „Nepálí se tu něco?“

Do prkýnka!

„Ne, ne, ne,“ vykřikla jsem a vystřelila k žehlicímu prknu. „Já už se na to…“ Zvedla jsem žehličku a málem se rozbrečela. Sice jsem šňůru vytáhla ze zásuvky, ale odstranit žehličku z látky jsem už jaksi pozapomněla.

„Nezabíjej mě.“ Možná bych si měla kleknout na kolena a prosit o odpuštění.

„Hezký,“ zamumlal si Edward do dlaně, kterou bránil smíchu dostat se ven. „Jen jsi ji trochu upgradeovala.“ Párkrát si odkašlal, a když už se viditelně uklidnil, vzal si ode mě tu hrůzu. „Aspoň už není tak… nudně bílá.“

Byla jsem na sebe tak nakrknutá, že jsem měla chuť se tou rozpálenou žehličkou vzít po hlavě. Pak bychom se k sobě s Edwardem hodili. To, co on by měl na košili, já bych měla na tváři.

S mučednickým výrazem jsem se svalila na gauč a na obličej si přitiskla polštář.

„Nech mě, pokouším se udusit,“ zahuhlala jsem, když se mi kolem ramene omotala Edwardova paže. Chtěla jsem se odsunout dál, ale seděla jsem na konci. „Proč se nezlobíš?“ vykoukla jsem zpod polštáře.

„Proč bych měl?“

„Protože to normální lidé dělají?“

„Možná nejsem normální,“ řekl na můj vkus až moc vážně. Prstem mi něžně přejel po vrásce, kterou vyvolal svou poznámkou, a pokřiveně se usmál. Zvedl se z pohovky a přesunul se k prknu.

„Co to děláš?“ Polkla jsem a ignorovala infarkt, který se o mě pokoušel, když si Edward překříženýma rukama chytil lem trička a pomalu ho sunul vzhůru. Hned na to jsem si nadávala, že jsem nebyla zticha, jelikož se Edward zastavil uprostřed pohybu a já měla po striptýzu.

„Chci se převléknout,“ pokrčil rameny. S úšklebkem na rtech zvedl košili do vzduchu a z obou stran si ji prohlédl. Myslela jsem si, že jen zblízka to vypadá hrozně, ale opak byl pravdou.

„Převléknout?“ vykoktala jsem nevěřícně. „Jako do toho?“ Ukázala jsem na tu věc, co držel v rukou, a zasmála se. Čekala jsem, že se třeba přidá a ujistí mě, že si dělal legraci. Ale ani jeden sval v obličeji se mu nepohnul. „Ty si to vážně chceš vzít na sebe, přestože to vypadá, jakoby po tobě někdo hodil žehličkou?“  To už jsem stála vedle něj a visela mu na rtech. Bohužel jen očima.

„Chci.“

A tak mi na obličeji přistálo černé triko skrz na skrz nasáklé Edwardovou vůní. Ani vteřinu jsem nezaváhala a strhla ho k zemi. Copak jsem si mohla ujít takovou podívanou? Řekněte, kdy se vám stane, že se před vámi svlékne chlap? Dobrovolně!

Ten dotěrný kus hadru byl pryč a já okamžitě vyhledala Edwarda. Svou košili držel v ruce, ale k oblékání se neměl. Naopak bez hnutí stál čelem ke mně a s pobaveným úsměvem si mě měřil. Vážně jsem se snažila ze všech sil udržet zrak na Edwardově obličeji, ale zvědavost byla silnější než já. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem byla malá a společně s mámou jsme pekly buchty.

„Neodcházej,“ uniklo mi z úst naléhavým tónem a více se k Edwardovi přiblížila. Bylo naprosté šílenství to po něm chtít, ale nemohla jsem si pomoct. „Prosím.“ Dlaně jsem přiložila na jeho ramena a poté postupovala níž.

„Bells.“ Hřbetem ruky mi přejel po hořících tváří a já se spokojeně usmála. Když se Edward začal sklánět, věděla jsem, že mám vyhráno. Nedočkavě jsem se vyhoupla na špičky a jen čekala, kdy znovu ochutnám jeho rty.

„Bello, jsem doma a -“

Dveře se rozletěly a v nich nestál nikdo jiný než Jacob. S rukou stále položenou na klice přeskakoval pohledem ode mě k Edwardovi a zase zpátky.

„Jakeu, co tu děláš?“ zasípala jsem a odskočila metr od Edwarda. Jenže když jsem viděla, že Edward tu stále stojí bez košile, zase jsem hupsla zpátky a myslela si, kdovíjak ho nezakryju.

„Bydlím tu,“ oznámil mi, a aniž by spustil zrak z Edwarda, zavřel za sebou dveře. Víc diváků jsme tu vážně nepotřebovali. „Nechceš mi něco říct?“ pohodil hlavou k mému společníkovi. Zamračila jsem se na něj. Nelíbilo se mi, jak po něm pokukuje. Já ho viděla dřív!

„Nechci,“ odsekla jsem a otočila se k němu zády. „Promiň,“ naznačila jsem ústy Edwardovi a nešťastně povzdychla. „Ten zítřek platí?“

„Samozřejmě, že ano.“ Dopnul poslední knoflík a mě zaplavil smutek. Nastal čas se rozloučit.

Zatímco si Edward balil své věci, nervózně jsem zašilhala k Jacobovi, který místo toho, aby vyklidil pole a někam se na chvíli zašil, se opíral o zeď kousek ode mě a na můj vkus až moc zaujatě sledoval Edwarda.

Poměrně nahlas jsem si odkašlala, abych upoutala jeho pozornost. Jacob nevinně pokrčil rameny a pak nenápadně zvedl oba palce. Já zase bez jakéhokoliv skrývání zvedla prostředníček.

Z názorné ukázky, co si o Jacobovi myslím, mě vyrušilo jemné zaklepání na rameno. Leknutím jsem nadskočila a strčila ruce za záda.

Z Jacobovy strany se ozval zvuk připomínající hýkání osla. Ani jsem se neobtěžovala se na něj podívat.

„Jeho si nevšímej, je nemocnej.“ Mávla jsem jen rukou a odtáhla Edwarda k vchodovkám. „Tak…“ usmála jsem se nervózně a nevěděla, co dělat.

„Děkuju za hezký den, Bello.“ Edward se ke mně naklonil a něžně políbil mou pravou tvář. Ani jsem nestačila zareagovat a byl pryč.

„Nebudu vyzvídat, co jste tu dělali, ale jedna věc mě přece jen zajímá.“ Neochotně jsem se po Jacobovi ohlédla. „Proč měl ten chlap na zádech vypálenou žehličku?“

S úsměvem od ucha k uchu jsem došla k Jacobovi a vzala ho kolem ramen.

„To je dlouhý příběh.“

Tak co na ten můj výtvor říkáte?

Já doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo a zanecháte mi tu nějaký ten komentář. Věřte, že i smajlík potěší. :-)

Povídku věnuju zuzce88, protože bez ní bych to asi nevydala. A dál taky TeenStar, jelikož to sama chtěla. :D

Holky, mám vás ráda!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krásné neštěstí: